O čem je sémantika?

Jaroslav Peregrin

[Články]

(pdf)

What is semantics about?

1. Povaha významu

Může se zdát, že sémantika je záležitostí principiálně veskrze neproblematickou: výrazy jazyka označují určité entity a sémantika je prostě naukou o tom, co označuje který výraz. Sémantika je tedy o vztahu slova a entity, která je jeho významem.

Víceméně obecně přijímaná představa o fungování jazyka je zhruba následující:

Jazyk je nástrojem komunikace. Mluvčí sděluje posluchači nějaký obsah svého vědomí; za tím účelem použije jazykového výrazu jakožto znaku pro tento obsah, vysloví tento výraz, posluchač ho jako znak interpretuje a jeho prostřednictvím pojme do svého vědomí příslušný obsah. Výrazy jazyka jsou tedy znaky obsahů vědomí (představ, pojmů ap.); tyto obsahy jsou významy těchto výrazů.

Za všechny ostatní pro ilustraci ocitujme, jak v tomto duchu podstatu fungování jazyka načrtává Šmilauer (1966): „Vycházíme z předpokladu, že mluvčí i posluchač ovládají touž jazykovou soustavu. Tuto soustavu vytvářejí slova jakožto znaky pro jisté představy (pojmy) a jejich vztahy (jejich prostřednictvím pak pro jisté úseky skutečnosti); slova se spojují do slovních druhů podle toho, označují-li substance, jejich vlastnosti, děje, okolnosti nebo vztahy, okolnosti nebo vztahy mezi nimi. … Jazykové projevy jsou obsahy vědomí převedené z několikarozměrného obsahu mysli do jedné linie časové a vyjádřené příslušnými prostředky jazykové soustavy. … U posluchače (čtenáře) je postup opačný: slyší (čte) jazykový projev, ovládaje danou jazykovou soustavu (…) vytváří si obsahy vědomí, podobné obsahům vědomí mluvčího.“ Citujeme-li zde Šmilauera, nechceme tím ovšem nikterak naznačit, že je takové pojetí omezeno na ty, pro něž nejsou teoretické problémy sémantiky tím hlavním; je vlastní i mnohým z těch, kteří se podstatou sémantiky zabývají především. V podstatě tentýž popis fungování jazyka je možné najít dokonce i u de Saussura (1916, s. 27–29) a je možné se s ním setkat i u mnohých filozofů; a to i u těch, jejichž názory na sémantiku byly pro chápání podstaty jazyka v tomto století určující (od Ogdena a Richardse, 1923, až po dnes populární teorie takových autorů, jako je J. Fodor, 1981, či G. Lakoff, 1987).[1]

Nazvěme takové pojetí fungování jazyka pojetím psychologicko-sémiotickým: je pro něj charakteristické chápání výrazů jazyka jako znaků (odtud sémiotické), a to jako znaků entit psychických (odtud psychologicko-).

Jakkoli je takovéto psychologicko-sémiotické pojetí vlastní nejen drtivé většině lingvistů, ale i mnohým lidem, kteří se jazykem zabývají z hlediska filozofického, domnívám se, a chtěl bych na to v tomto článku upozornit, že je to obrázek zčásti naprosto nesprávný a zčásti alespoň zavádějící.

 

[107]2. Výrazy jako znaky „obsahů vědomí“

Připusťme nejprve bez diskuse předpoklad, že je smyslem fungování jazyka skutečně „sdělování obsahů vědomí“; rozumnost tohoto předpokladu pak prozkoumáme dále. Předpokládáme tedy, že slovo pes vyslovím tehdy, když si představím psa, nebo když na psa myslím (tedy když je pojem psa jako psychická entita obsahem mého vědomí), a tím dosáhnu toho, že si psa představí, nebo že na něj pomyslí můj posluchač (tj. že bude pojem psa obsahem jeho vědomí). Plyne z toho, že jsou sdělované obsahy vědomí významy příslušných výrazů?

Jednoduchá úvaha nás přesvědčí o tom, že tomu tak není. Představme si, že mám nějaký obsah vědomí, ať už je „obsah vědomí“ cokoli. Tento obsah vědomí se mnou zřejmě nemůže nikdo přímo sdílet, proto abych takového sdílení dosáhl, abych mohl obsah vědomí vyjádřit, musím tento obsah označit výrazem. Může tady „označit obsah výrazem“ znamenat „učinit z výrazu znak tohoto obsahu“? Jistě ne: kdybych dokázal učinit z výrazu znak svého myšlenkového obsahu, mohl bych k vyjádření jakéhokoli obsahu použít jakéhokoli výrazu. Kdybych měl třeba představu psa, mohl bych vzít třeba „slovo“ xyz, učinit z něj znak této představy psa a takto vyrobeným znakem pak představu psa vyjádřit. Takové „vyjádření“ by mi ale jistě bylo zcela k ničemu: těžko bych jím něco komukoli skutečně sdělil.

Jak bych tedy mohl obsah vědomí skutečně sdělit? Zřejmě jedině tak, že se mi podaří najít výraz, který je k tomu vhodný, který má význam nějakým způsobem se k aktuálnímu obsahu vědomí vztahující. Z toho je ale zřejmé, že význam musí být něčím, co existuje už před samotným aktem vyjádření obsahu vědomí, a co takový akt vůbec činí možným. Výrazu tedy nikdy nemohu dát za význam svůj obsah vědomí, mohu nanejvýš najít výraz, který již více či méně vhodný význam má; a vyjádření může být úspěšné natolik a jen natolik, nakolik se mi podaří vhodný výraz najít.

Tento příklad ukazuje, že významy nemohou být obsahy vědomí; obsahy vědomí jsou totiž záležitostí zásadně subjektivní, zatímco významy, právě proto, že mohou sloužit k vyjádření obsahů, jsou záležitostí svou podstatou intersubjektivní. Smysl významu je v tom, že může být, na rozdíl od obsahů vědomí, sdílen všemi účastníky mluvního aktu. Sémantika nemá na rozdíl od toho, co se má obecně za to, nic společného s psychologií; naopak, pro její předmět je konstitutivní asubjektivita; přesněji intersubjektivita.

 

3. Významy jako znaky intersubjektivních abstrakt

Pokud tedy bereme za hotovou věc, že existuje něco jako význam, pak to musí být něco objektivního, musí to tedy v jistém smyslu existovat ne v něčí hlavě, ale ve světě. (Tohle jednoznačně a explicitně zformuloval a zdůvodnil na konci minulého století G. Frege, a tak, víceméně mimovolně, založil směr filozofického myšlení, který se zásluhou lidí, jako byli Russell, Carnap, Wittgenstein atd., vyvinul v to, co se dnes nazývá analytickou filozofií.)

Je ovšem zřejmé, že významy nemohou být hmatatelné konkrétní předměty, nebo alespoň ne jenom ony. Musíme tedy předpokládat nějakou „třetí říši“ nefyzických a přitom ne subjektivních entit, nějakou platónskou říši idejí. (Zůstává ovšem neomezený prostor pro – většinou naprosto sterilní – diskuse o charakteru takové říše.) Spolu s rozmachem formální logiky a matematiky v našem století se vytvořil prostor pro takové chápání této říše, které se zdá být rozumné: stačí připustit jediný, [108]a to docela přijatelný typ abstraktních entit, totiž množiny. Vystačíme s předměty fyzického světa, s jejich množinami, s množinami těchto množin atd. Tarski, Carnap a další logici a filozofové tak v návaznosti na výsledky formální logiky pojali sémantiku jako vědu o funkcích přiřazujících množiny výrazům. To vedlo u některých lingvistů a filozofů k takovému chápání fungování jazyka, které bychom mohli nazvat ontologicko-sémiotické. Výrazy jazyka jsou v rámci tohoto pojetí chápány jako znaky, ne však jako znaky obsahů vědomí, ale jako znaky předmětů (konkrétních či abstraktních) reálného světa (zpravidla množin) (srov. Materna - Pala - Zlatuška, 1989; Peregrin, 1992b).

 

4. Potřebujeme v sémantice „obsahy vědomí“?

Význam je tedy něčím, co se svou povahou nutně liší od jakéhokoli obsahu vědomí. Přitom ale, je-li mluvní akt vyjádřením obsahu vědomí, pak, jak jsme viděli, musí být vyjadřovaný obsah v nějakém intimním vztahu k významu vyjadřujícího výrazu. V čem může tento vztah dvou bytostně odlišných entit spočívat?

Jedna možnost je připustit nějakou verzi teorie odrazu, dobře známé z „filozofie“ (marxismu-)leninismu: obsahy vědomí jsou odrazy nějakých objektivních jsoucen, a k vyjádření určitého obsahu je zapotřebí výraz, který má za význam to objektivní jsoucno, jehož je tento obsah odrazem. Existuje například nějaká objektivní entita, která je významem slova pes (ať už je to cokoli – množina reálných psů, nějaká platónská idea psovitosti, funkce z možných světů do množin psů), a slovo pes pak slouží k vyjádření těch obsahů vědomí, které jsou odrazem této entity.

I ponecháme-li stranou fakt, že je taková teorie odrazu sama o sobě výrazem velice naivního a těžko udržitelného chápání vztahu člověka a světa, rozhodně ji nepotřebujeme pro pochopení podstaty jazyka a jeho sémantiky. Proč mezi výraz a jeho intersubjektivní význam vsouvat jako mezistupeň odraz tohoto významu v myslích mluvčího a posluchače? Co nám to objasní? Může se zdát, že pro takové odrazy některé důvody existují; žádný z nich však není přesvědčivý. Jaké důvody mohu na podporu odrazů uvádět?

1. Mohu říci: „Můžeme mluvit i o věcech, které neexistují, které jsou tedy pouze v našem vědomí. Mluvit můžeme o Červené Karkulce, o Fantomasovi, i o hobitech.“ Tento argument je zcela chybný: z toho, co jsme řekli výše, je totiž naopak zcela zřejmé, že mluvit můžeme jedině o věcech, které jsou mimo subjektivitu, které existují intersubjektivně; to ovšem neznamená, že by bylo lze mluvit jenom o předmětech fyzicky existujících. Červená Karkulka jakožto pojem (jakožto dívka, která určitým způsobem účinkovala v určitém příběhu s babičkou, vlkem a myslivcem) je záležitost zcela zřejmě intersubjektivní, existuje tedy nezávisle na vědomí mém či kohokoli jiného. (Poněkud složitější je otázka, zdali existuje nezávisle na vědomí kohokoli z příslušného jazykového okruhu – není však zcela zřejmé, zda má taková otázka dobrý smysl.) A její fyzická existence je problém čistě empirický – který (podobně jako problém existence třeba yettiho) nemá naprosto nic společného s jazykem.

2. Mohu říci: „Pomocí obsahů vědomí můžeme fenomén jazyka vysvětlit – jazyk vzniká proto, abychom mohli tyto obsahy vyjádřit, a je podle nich tvarován.“ (Jak říká Šmilauer, slova se seskupují do slovních druhů podle toho, jakého charakteru entity označují.) To by ale předpokládalo, že pojmové myšlení existuje nezávisle na jazyku; pravda je však spíše taková, že jazyk je podmínkou [109]pojmového myšlení. Jak říká de Saussure (1916, s. 156), je to jednota „myšlenka-zvuk“, co implikuje členění. Lingvisté od Humboldta přes Sapira a Whorfa až po Hjelmsleva ukazují, že kategorie, kterými naše myšlení chápe náš svět, jsou dány naším jazykem. Benveniste (1966) jde dokonce tak daleko, že prohlašuje kategorie ležící v základu aristotelské metafyziky ne za kategorie metafyziky, ale za kategorie řecké gramatiky; J. G. Miller příznačně říká: „Ontologie rekapituluje filologii“ (viz moto u Quina, 1960). Je tedy přinejmenším pochybné, zda je správnější hovořit o vytvarovanosti jazyka podle myšlení než o vytvarovanosti myšlení podle jazyka.

3. Naposledy se mohu odvolat na přímou introspektivní zkušenost: nějakou větu vyslovím proto, že mě napadne určitá myšlenka. Vzpomenu si například na sousedova psa a řeknu Soused má psa. Je ale tohle skutečně obecný princip fungování jazyka? Je tomu vždy skutečně tak, že mě něco napadne, já to oděju do slov a vyslovím? Řeknu-li někomu Jak se máš?, je tomu tak, že nejprve myslím na to, jak se má, a pak to vyjádřím slovy? Zvolám-li při spatření psa Tamhle je pes!, je tomu tak, že si to nejprve pomyslím, pak najdu příslušná slova a myšlenku vyjádřím? Jsou skutečně výpověď a jí vyjadřovaná myšlenka dvě od sebe oddělené a kauzálně spojené věci?

 

5. Je výraz znakem významu?

Ukázali jsme, že výraz nemůže být znakem obsahu vědomí; že sémiotické pojetí jazyka není udržitelné jako pojetí psychologicko-sémiotické. Dále bychom chtěli naznačit, že do velké míry problematické je i pojetí ontologicko-sémiotické; že problematické je samo chápání výrazu jako znaku významu.

Podstatou znaku je propojení dvou entit, označovaného a označujícího. Řekneme-li, že je čtyřdílný erb se lvy a orlicemi znakem České republiky, říkáme tím, že existuje propojení mezi tímto erbem (jako označujícím) a českým státem (jakožto označovaným), že kdo je konfrontován s tímto, cítí se být jeho prostřednictvím konfrontován s oním. Říkáme-li, že je červené světlo znakem zákazu jízdy, říkáme tím, že existuje propojení mezi takovým světlem a tímto zákazem; kdo je konfrontován s červeným světlem, vnímá zákaz jízdy. Říkáme-li, že je vysoké čelo znakem inteligence, říkáme tím, že vidíme-li někoho s vysokým čelem, můžeme se nadít toho, že bude inteligentní.

Znak je tedy záležitostí propojení dvou jinak nezávislých entit: označujícího a označovaného. Spojení označovaného a označujícího ve znak je empirickým faktem, výsledkem nějakého faktického jednorázového aktu či dlouhodobého procesu, který můžeme spolu s Morrisem (1966) souhrnně označit termínem semiosis. To, že má český stát takový a takový znak, je dáno určitým rozhodnutím parlamentu. To, že je červené světlo na semaforu znakem zákazu jízdy, je dáno dopravními předpisy. To, že je vysoké čelo bráno jako znak inteligence, je dáno dlouhodobou (ať už zdánlivou, nebo skutečnou) zkušeností lidstva.

Není pochyb o tom, že spojení výrazu a jeho významu je v jistém ohledu jako spojení označovaného a označujícího. Výraz je tím, co je tu jenom proto, abychom skrze to vnímali význam; tak jako skrze český znak vnímáme český stát. Spojení výrazu s jeho významem ale postrádá jinou věc, která je vlastní ostatním znakům: není to kauzální spojení dvou jinak nezávislých entit.

Představa, že by tomu tak bylo, že výrazy jsou nálepky, kterými označujeme jinak na nich nezávislé předměty, ať už předměty světa vědomí nebo reálného, fyzického [110]světa, je totiž zcela nepřiměřená a byla právem kritizována těmi největšími lingvisty a filozofy našeho století.[2] Asi první zcela jednoznačné odmítnutí chápání jazyka jako „nomenklatury“ najdeme u de Saussura; zásadní argumenty proti němu vyplývají ale i z díla L. Wittgensteina i jiných filozofů. Americký filozof W. V. O. Quine (1969) hovoří v souvislosti s takovým chápáním jazyka výstižně o „mýtu muzea“.

De Saussure (1916, s. 166) říká: „… jazyk nemá ani ideje, ani hlásky, které by existovaly před jazykovým systémem, ale jenom pojmové a fonické rozdíly, které z tohoto systému vyplynuly.“ Významy neexistují před jazykem a nezávisle na něm, konstituují se skrze jazyk. Nejsou to předměty onálepkované výrazy, jsou to hodnoty výrazů, odvíjející se z postavení těchto výrazů v systému jazyka, a, obecněji, z jejich užitečnosti v rámci „jazykových her“.

Wittgenstein (1953, § 316) říká: „Abychom si ujasnili význam slova ’myslet’, pozorujeme sami sebe při myšlení: Co tady pozorujeme, bude tím, co toto slovo znamená! Ale takto tento pojem právě není používán. (Podobné by bylo, kdybych chtěl bez znalosti šachu, skrze přesné pozorování posledního tahu šachové partie, zjistit, co znamená výraz ’dát mat’.)“ Podobně jako nemůžeme pochopit funkci šachových figurek jejich sebedelším ohledáváním či pátráním po jejich spojení s jinými entitami, ale jenom studiem pravidel šachu, můžeme význam slov pochopit ne pátráním po faktických aktech semiosis či po věcech, které tato slova pojmenovávají, ale studiem pravidel fungování jazyka.

Pravidla fungování jazyka jsou ovšem něčím zcela jiným než pravidla šachu. Pravidla šachu jsou víceméně jednoznačně explicitně formulována; pravidla fungování jazyka takovým způsobem dána nejsou. Je dokonce pochybné, zda má dobrý smysl v této souvislosti mluvit o pravidlech, nebo zda bychom spíše měli mluvit jenom o pravidelnostech.

Sémantika je tedy především záležitostí způsobu užití jazyka mluvčími a z něj vyplývajících hodnot výrazů. Je ovšem do velké míry možné a v praxi často i vhodné takové hodnoty chápat jako objekty, se kterými jsou výrazy spojeny. Takové pojetí významu je často iluminativní; mnoho konkrétních aspektů fungování jazyka je jasně pochopitelných právě v jeho rámci. Chceme-li ale pochopit skutečnou nejhlubší podstatu významu a sémantiky, musíme si uvědomit, že to je jenom pomocný obraz, a to jeden z možných pomocných obrazů.

 

6. Sémantika jako věda o pravidlech a ekvivalencích

Jazyk je především faktický fenomén a každá jeho teorie je rekonstrukcí tohoto faktického fenoménu. Znát jazyk znamená umět užívat jeho výrazy; a my, když tvoříme teorii jazyka, se snažíme toto užití rekonstruovat jako systém pravidel. Můžeme si ovšem tato pravidla třídit na pravidla různého druhu: některá se mohou týkat toho, co vůbec je a co není výrazem jazyka (pak jde o pravidla syntaktická, případně morfologická), jiná se mohou vztahovat už přímo k tomu, jak výrazy užíváme (a pak jde o pravidla sémantická, či pragmatická).

[111]Primárním předmětem jakékoli teorie jazyka jsou tedy empiricky zjistitelné pravidelnosti ve fungování jazyka. Quine (1990, s. 38) říká: „V psychologii může člověk behavioristou být, nebo nebýt, ale v lingvistice nemá na vybranou.“ Některé formy užití jazyka snad někdy můžeme popsat jako jakési „přenášení obsahů vědomí“, to už je ale, jakkoli se to může zdát paradoxní, naše konstrukce. Wittgenstein (1953, § 304) k tomu říká: „Paradox mizí jenom tehdy, rozloučíme-li se radikálně s představou, že jazyk funguje vždy jenom jedním způsobem, že slouží vždy stejnému cíli: přenášet myšlenky – ať už jsou to myšlenky o domech, bolestech, dobru a zlu, nebo o čemkoli.“ Na jiném místě (1953, § 656) pak nabádá: „Dívej se na jazykovou hru jako na to primární! A na pocity atd. jako na způsob uchopení [Betrachtungsweise], výklad [Deutung] této hry!“

Přitom, a to je také svým způsobem paradoxní, skutečnou systematickou teorii toho, jak který výraz užíváme, vlastně udělat nemůžeme. To totiž můžeme buďto ukázat, nebo popsat; v prvním případě nejde o teorii, ale o praxi a ve druhém jde v poslední instanci o bludný kruh. Chci-li vysvětlit užívání slova pes, pak to mohu buď ve vhodných situacích ukázat, nebo mohu tautologicky sdělit, že slova pes užíváme, když vidíme psa (nebo mohu bludný kruh odložit a říci, že slova pes užíváme, když vidíme takové a takové zvíře, ale při vysvětlování užití slova zvíře, nebo nějakého dalšího slova, se bludnému kruhu nakonec nevyhnu).

Co ale jistě mohu, je systematizovat to, kterých slov užívám stejně a kterých různě. Bez jakýchkoli problémů mohu například říci, že výroku Pes pronásleduje kočku užívám stejným způsobem jako výroku Kočka je pronásledována psem (odhlédněme od toho, že to není – především kvůli aktuálnímu členění – docela pravda), že mají tedy tyto dva výroky stejnou hodnotu, stejný význam. Tuto jejich společnou hodnotu si pak mohu nějak neutrálně znázornit. Dohodnu se třeba, že využiji výrazové prostředky predikátové logiky a budu ji schematizovat jako PRONÁSLEDOVAT (PES, KOČKA). Pak mohu říci, významem věty Kočka je pronásledována psem je PRONÁSLEDOVAT (PES, KOČKA); tím však neurčuji substanciální povahu významu, neprezentuji tím význam jako takový či jiný předmět, jenom se na základě nějaké předem zavedené uzance dovolávám určité pozice výroku Kočka je pronásledována psem v systému jazyka, konkrétně toho, že je totožná s pozicí výroku Pes pronásleduje kočku.

Hovoříme-li ovšem o významu jako o objektu, pak mohu i docela dobře říci, že PRONÁSLEDOVAT (PES, KOČKA) označuje význam věty Kočka je pronásledována psem (i věty Pes pronásleduje kočku). „Označuje význam“ zde ale neznamená doslova „je znakem nějaké definitní, na jazyku nezávislé entity“, „byl aktem semiosis spojen s entitou“ – znamená to jenom, že materializuje synonymii určitých vět a tedy jejich „společnou hodnotu“.

Formalizace sémantiky tedy není nahrazením nepřesné a zmatené nomenklatury, jakou se může zdát být přirozený jazyk, nomenklaturou přesnou a jednoznačnou; je především zachycením jednoty významu v mnohosti výrazových forem. Význam je dán empiricky zjistitelnými pravidelnostmi užití jazyka, které v rámci teorie rekonstruujeme jako pravidla a které promítáme do výrazů jako jejich hodnoty, významy (srov. Peregrin, 1992a, c). Důsledným východiskem sémantiky tedy musí být nějaká „operační kritéria“ ve smyslu Sgalla, Hajičové a Panevové (1986) – a abstraktní entity jako významy (ale do jisté míry [112]i pocity a myšlenky) jsou pak opodstatněné do té míry a jenom do té míry, do jaké přispívají k jednoduchosti, úspornosti a názornosti teoretické rekonstrukce. Budování sémantické teorie za pomoci formálních prostředků pak může v sémantice znamenat stejnou revoluci, jakou znamenalo užití symbolů v matematice – tak jako ono nám i toto dovoluje ukázat význam se všemi jeho peripetiemi tak, jak bychom to nikdy nedokázali, kdybychom byli odkázáni na prostředky neformální; není však samo o sobě přímou odpovědí na otázku, co to význam je.

Zpochybnili jsme tedy už nejen to, že výrazy označují obsahy vědomí, zpochybnili jsme vůbec to, že by bylo smysluplné chápat výrazy jako znaky; z charakteristiky sémantiky, kterou jsme předložili na začátku našeho článku a potom kriticky rozebrali, nám tedy zbylo už jen to, že je jazyk nástrojem komunikace. Dovolím si na závěr poněkud zpochybnit i tento poslední zdánlivě pevný bod: i on je totiž v jistém smyslu zavádějící.

Jazyk totiž není v pravém slova smyslu nástrojem lidské komunikace. Nástroj je něčím, co můžeme (nebo nemusíme) použít pro usnadnění dané činnosti. Jazyk ale není něčím, co by existovalo nezávisle na lidské komunikaci a co by jako její nástroj mohlo, ale nemuselo být použito: jazyk a lidská komunikace jsou dvě stránky téže mince. Jazyk není něčím, co můžeme nebo nemusíme užívat, je způsobem naší existence. To se projevuje mimo jiné v tom, na co už jsme několikrát narazili: že svět člověka je vždy světem uchopeným (takovým či jiným) jazykem, že je zavádějící pěstovat mýtus „absolutní“, uchopením nijak nevychýlené skutečnosti.

 

7. Sémantika z perspektivy filozofie

Přehlédneme-li dějiny filozofie, můžeme, když všechno poněkud zjednodušíme, rozlišit tři fáze pojímání jazyka a jeho sémantiky (podrobně o tom Ros, 1989/1990). V antice je jazyk chápán především jako nástroj bezprostřední reprezentace mimojazykových skutečností; antice je tedy vlastní pojetí, jaké jsme nazývali ontologicko-sémiotickým. Platónské pojetí jazyka, které je pro antický starověk určující, považuje výrazy za znaky absolutních, objektivních idejí.

Od pozdního starověku po novověk je pak chápání jazyka čím dál více ovlivňováno uvědomováním si vnitřního světa lidské psychiky; v dílech Locka, Huma, Descarta či Kanta je pak už zcela zřetelné to pojetí jazyka, které jsme označili jako psychologicko-sémiotické. Ideje už nejsou objekty vnějšího světa, jsou „obrazy“ věcí v naší mysli. „Slova ve svém prvotním nebo bezprostředním významu,“ říká Locke (1824, s. 252), „nezastupují nic jiného než ideje v mysli toho, kdo těchto slov užívá, bez ohledu na to, jak třeba nedokonale nebo nedbale jsou tyto ideje sejmuty z věcí, které mají představovat. Jakmile jeden člověk mluví s druhým, předpokládá, že by mu mohlo být rozuměno; a účelem řeči je, aby tyto zvuky jako znaky mohly obeznámit poslouchajícího s ideami mluvčího.“ Tento způsob chápání jazyka přetrvává u mnohých teoretiků jazyka do velké míry do dneška; a je to zřejmě právě toto pojetí, z jehož kritiky jsme v tomto článku vyšli.

Vedle přetrvávání tohoto pojetí však dochází od konce minulého století k renesanci pojetí ontologicko-sémiotického, a to zvláště díky převratným pracím G. Frega. B. Russell, R. Carnap, A. Tarski a další Fregovi následovníci se opřeli o nové impulzy z rozvoje formální logiky a matematiky; platónský svět idejí tak byl postupně nahrazen světem množin. Snad v nejdůslednější podobě je dnes takové pojetí jazyka možné nalézt u Tichého (1988).

[113]Fregovo odmítnutí psychologicko-sémiotického pohledu však vedle renesance pojetí ontologicko-sémiotického vedlo i ke konstituci třetího, zcela nového způsobu nazírání jazyka; toho pojetí, které v tomto článku hájíme my. Toto pojetí bylo rozvinuto především L. Wittgensteinem; je to pojetí zpochybňující sémiotické chápání jazyka vůbec a nahlížející sémantiku jako záležitost pravidel či pravidelností užití jazyka mluvčími. V jeho základu stojí vědomí neudržitelnosti zdánlivě samozřejmého předpokladu, že je jazyk prostě prostředkem sdělování takových či onakých obsahů. Wittgenstein (1953, § 363) říká: „Chtěl bych říci: považuješ za příliš samozřejmé, že někdo může někomu něco sdělit. To znamená: jsme na sdělování pomocí řeči, v rozhovoru, tak zvyklí, že se nám zdá, že celý vtip sdělování spočívá v tom, že někdo jiný pochopí smysl mých slov – něco duševního, že jej takříkajíc pojme do své mysli. Počne-li si s ním pak ještě něco, tak to už k bezprostřednímu cíli jazyka nepatří. … (Je to jako by člověk řekl: ’Hodiny nám ukazují čas. Co je čas, není ještě rozhodnuto. A na co se čas odečítá – to sem nepatří.’)“

 

8. Sémantika z perspektivy logiky

Podstata dvojího chápání jazyka, o němž zde hovoříme (tj. pojetí sémiotického a pojetí „wittgensteinovského“), má zajímavou a iluminativní paralelu v moderní formální logice. Také formální logika může být totiž pojímána dvojím způsobem, a to jednak způsobem, kterému se říká modelově teoretický (model-theoretical), a jednak způsobem důkazově teoretickým (proof-theoretical). (Teorie modelů a teorie důkazů jsou ovšem dvě logické disciplíny, které se vzájemně nevylučují; dvojí pojetí, o kterém mluvíme, vzniká, jestliže jednu z těchto disciplín prohlásíme za disciplínu fundamentálnější, než je ta druhá.)

Ukažme rozdíl mezi oběma pojetími logiky na příkladě elementární logiky, tedy na příkladě (klasického) výrokového počtu. K tomuto logickému systému můžeme přistoupit tak, že vyjmenujeme nějaké základní axiomy (A&B -> A, A&B -> B, A -> AvB, …) a odvozovací pravidla (jestliže A a A -> B, pak i B) – tím de facto definujeme dokazování a potažmo vymezíme třídu teorémů, tj. třídu výroků dokazatelných z axiomů. To je přístup důkazově teoretický. Alternativně můžeme vymezit třídu modelů, určitých přiřazení pravdivostních hodnot výrokům (všech takových přiřazení pravdivostních hodnot výroků, že A&B má hodnotu PRAVDA právě když mají hodnotu PRAVDA A i B, atd.). – Tím definujeme třídu tautologií, tj. třídu výroků pravdivých v každém modelu. To je způsob modelově teoretický.

Je známo, že třída teorémů výrokového počtu je totožná se třídou tautologií tohoto počtu, tj. že důkazově teoretický přístup vede pro klasický výrokový počet tamtéž co přístup modelově teoretický. Gödel dokázal, že podobně se oba přístupy kryjí i v případě predikátového počtu prvního řádu, tedy toho, co je obvykle považováno za standard logiky. Z jiného Gödelova důkazu však plyne, že třeba v případě predikátového počtu druhého řádu se už oba přístupy nutně rozcházejí.

Podstatné nyní je, že množinově teoretický přístup považuje za primární předmět logiky vztah výrazu k tomu, co tento výraz označuje (ať už je to cokoli), a v tom je paralelní sémiotickému pohledu na jazyk. Důkazově teoretický přístup naproti tomu chápe logiku především jako vědu o pravidlech. A podobně jako je dnes jazyk většinou teoretiků chápán primárně sémioticky, je dnes logika většinou chápána primárně modelově teoreticky. Nekryje-li se pro nějaký logický počet důkazově teoretický přístup s přístupem modelově teoretickým, nekryje-li se tedy třída jeho [114]teorémů s třídou jeho tautologií, je to obvykle chápáno jako selhání přístupu důkazově teoretického – co do svých důsledků pro sémantiku bývá Gödelův důkaz neúplnosti obvykle vykládán jako důkaz toho, že nedokážeme axiomaticky (tj. důkazově teoreticky) zachytit veškeré skutečné pravdy (tyto „skutečné“ pravdy však nejsou ničím více než pravdami modelově teoretickými) (podrobněji srov. Peregrin, 1993b).

Wittgensteinovské chápání jazyka znamená upřednostnění chápání sémantiky jako vědy o pravidlech, v logice pak má paralelu v upřednostnění důkazově teoretického chápání logiky před chápáním modelově teoretickým.

 

9. Závěr

Je nepochybné, že předmětem sémantiky je vztah jazyka k nejazykové skutečnosti. Je také nepochybné, že pro výraz jazyka je charakteristické to, že má význam. Z toho ovšem nijak neplyne, jak se má často mylně za to, že je rozumné považovat významy za entity na jazyku nezávislé a že je vztah jazyka ke skutečnosti dán jako souhrn vztahů jeho elementů k předmětům, z nichž se skutečnost skládá. Je tomu právě naopak: vztah jazyka ke skutečnosti je primárně dán vztahem jazyka jako celku ke skutečnosti jako celku (je dán způsoby užívání jazyka), a „rozprojektování“ tohoto vztahu z celku jazyka na jeho části je záležitostí odvozenou. Teprve takovým „rozprojektováním“ se nám skutečnost strukturuje (viz už zmíněné výzkumy Sapira - Whorfa i jiných; podrobně se tímto problémem zabývá v celé řadě svých prací Quine, zvláště 1990).

Význam tedy není primárně na jazyku nezávislým a před jazykem existujícím předmětem; je hodnotou výrazu, která stojí a padá se systémem jazyka. Explicitní sémantika pak není „zpřesňováním nomenklatury“ (ani psychologické ani ontologické); je hledáním jednoty v mnohosti, jednoty významu v nepřebernosti výrazových forem (podrobněji srov. Peregrin, 1992a, 1993a). Primárním předmětem jakékoli teorie jazyka je konstrukce pravidel, která mohou být nahlížena jako rekonstrukce faktických jazykových her (systémů promluv); význam výrazu je pak zhmotněním způsobu chování výrazu vzhledem k takovým pravidlům.

 

LITERATURA

 

Benveniste, E.: Problèmes de linguistique générale. Gallimard, Paris 1966.

Dokulil, M. - Daneš, F.: K tzv. významové a mluvnické stavbě věty, In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958.

Filipec, J.: Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie. Praha 1961.

Fodor, J.: Representations. MIT Press, Cambridge, Mass. 1981.

Lakoff, G.: Women, Fire and Dangerous Things. The University of Chicago Press, Chicago - London 1987.

Locke, J.: An Essay of Human Understanding. London 1824; cit. podle českého překladu Esej o lidském rozumu. Praha 1984.

Materna, P. - Pala, K. - Zlatuška, J.: Logická analýza přirozeného jazyka. Academia, Praha 1989.

Morris, Ch. V.: Foundations of the Theory of Signs. International Encyclopedia of Unified Science 1. The University of Chicago Press, Chicago - London 1966.

Ogden, C. K. - Richards, I. A.: The Meaning of Meaning. Routledge - Kegan, London 1923.

[115]Peregrin, J.: Sprache und ihre Formalisierung. Deutsche Zeitschrift für Philosophie, 40, 1992a, s. 237–244.

Peregrin, J.: Logika ve filozofii, filozofie v logice. Herrmann a synové, Praha 1992b.

Peregrin, J.: Words and Worlds. Studies in Theoretical and Computational Linguistics. FF UK, Praha 1992c.

Peregrin, J.: Meaning, truth and models. From the Logical Point of View, 2, 1992d, s. 67–75.

Peregrin, J.: Language and formalisms. LP, 2, 1993, s. 74–80.

Peregrin, J.: Od Russella ke Gödelovi. (V tisku.)

Quine, W. V. O.: World and Object. MIT Press, Cambridge, Mass. 1960.

Quine, W. V. O.: Ontological Relativity and Other Essays. Columbia University Press, New York 1969.

Quine, W. V. O.: The Pursuit of Truth. Harvard University Press, Cambridge, Mass. 1990.

Ros, A.: Begründung und Begriff, I–III. Meiner, Hamburg 1989/1990.

Saussure, F. de: Cours de linguistique generale. Paris 1916; cit. podle českého překladu Kurz obecné lingvistiky. Praha 1989.

Sgall, P. - Hajičová, E. - Panevová, J.: The Meaning of the Sentence in its Semantic and Pragmatic Aspects. Academia, Praha 1986.

Šmilauer, V.: Novočeská skladba. SPN, Praha 1966.

Tichý, P.: The Foundations of Frege’s Logic. de Gruyter, Berlin - New York 1988.

Wittgenstein, L.: Philosophische Untersuchungen. Blackwell, Oxford 1953.

 

R É S U M É

What is semantics about?

Language is usually considered as a means of expressing various contents of one’s mind or one’s consciousness. Language expression is understood to signify some kind of a mental entity, the mental entity being its meaning. Such a notion of language, however widespread, is nevertheless unwarranted. First, the meaning of an expression cannot be something mental and hence subjective, for it is just the intersubjectivity of its meaning that licenses functioning of the expression within language. Second, it is at least dubious whether it is adequate to consider expressions as a sign at all – the concept of sign amounts to a linkage of two otherwise independent objects, whereas meaning does not exist independently of its expression, it is the value of the expression. Therefore we propose (together with Wittgenstein) to view semantics as a matter of rules (or, primarily, regularities) of the usage of language.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 2, s. 106-115

Předchozí Jiří Homoláč: Transtextovost a její typy (2. část)

Následující Nina D. Arutjunova: Etika a pravda