Transtextovost a její typy (2. část)

Jiří Homoláč

[Články]

(pdf)

Transtextuality and its classification

III.

 

Protože se snažíme zabývat mezitextovým navazováním pokud možno důsledně z pozice čtenáře, nemůžeme se nezmínit o tom, že navazující text svůj vztah k pretextu nezřídka tím či oním způsobem signalizuje. Dříve než se pokusíme vysvětlit naše pojetí prostředků, které plní nebo mohou plnit v navazujícím textu funkci signálu, je třeba alespoň stručně vyložit, jak signály chápe Z. Ben-Poratová (1976; pol. překl. 1988; 1979).

Ve své klasické studii o aluzi autorka signálem (marker) rozumí: „element či soubor elementů (układ) textu, který lze vždy identifikovat jako náležející k jinému, nezávislému textu“ (Sygnał jest zawsze możliwy do zidentyfikowania jako element czy układ należący do innego, niezależnego tekstu) (1988, s. 319). S pretextem[1] spojuje signál metonymický vztah: signál slouží k identifikaci pretextu, ale především aktivizuje jeho další elementy (1988, s. 319). Toto pojetí je vyloženo na následujícím příkladu:

V Eliotových verších z Milostných písní J. Alfreda Prufrocka And I have known the arms already, known them all-/Arms that are braceleted and white and bare/(But in the lamplight, downed with light brown hair!), odkazujících k Donnově básni Relikvie, jsou signály adjektiva braceleted, white, bare, light a substantivum hair, tím, co je signalizováno (marked), pak Donnův verš A bracelet of bright hair about the bone (1977, s. 590).

Signál je tedy „element či soubor elementů, které lze (v aluzivním, navazujícím textu, J. H.) vždy identifikovat jako příslušející k jinému, nezávislému textu“ (1988, s. 319), resp. ta jeho složka, která odkazuje k jinému textu (textům) a kterou autorka nazývá směrový příznak (oznaka kierunkowa). Kromě signálů („signalizujících elementů vyskytujících se v aluzivním textu“, s. 320) rozlišuje Ben-Poratová ještě „to, co je signalizováno“, tj. „tytéž elementy vyskytující se v textu, k němuž se odkazuje“ (s. 320). Signál a to, co je signalizováno, se nemusí nutně shodovat (viz výše Eliotovo braceleted a Donnovo a bracelet). Jejich shodné jazykové vyjádření však neznamená, že mají shodný význam, jsou totiž součástí dvou různých kontextů (srov. s. 321).

Takové vymezení signálů odpovídá autorčinu chápání aluzivního elementu jako znaku, který má v rámci aluzivního textu nějaký referent a současně směruje čtenáře k jinému textu (1977, s. 589). Je ovšem třeba říci, že takto chápaný signál směruje k jinému textu pouze čtenáře, který tento text zná. Jedině jemu totiž může adjektivum braceleted navozovat souvislost s Donnem nebo mytí nohou souvislost s Biblí.

Rozhodnutí založit pojetí signálů na čtenářově znalosti toho, co je signalizováno, však není podle našeho názoru nejšťastnější. Jeho problematičnost lze ostatně velmi dobře ukázat na uvedeném příkladu. Zatímco Eliotovo braceleted snad může být pro (zasvěceného) čtenáře odkazem k Donnovu a bracelet, adjektiva white, bare takovým signálem být nemohou, protože odkazují k the bone až ex post, při [100]konfrontaci obou textů, při níž vyjde najevo, že v Donnově básni se nepíše o ženě, ale o mrtvém muži. Tato adjektiva tedy nejsou jako signály identifikována, ale interpretována.

V textech navazujících na jiný text však úlohu signálů tohoto navazování často plní elementy, které nejsou součástí pretextu a/nebo jsou signály i pro ty, kteří text, k němuž tyto signály odkazují, neznají. Na tomto faktu bylo založeno naše rozlišení signálů jako elementů navazujícího textu, které čtenáře upozorňují na potenciální nebo skutečné navazování na jiný text, a vlastních prostředků aluze, jejichž interpretace vyžaduje konfrontaci navazujícího textu s pretextem (srov. Homoláč, 1989, s. 289).

Signály sice často hrají menší či větší roli i při interpretaci vztahů mezi texty a (již identifikované) vlastní prostředky upozorňují na možné další vztahy mezi navazujícím textem a textem, jehož byly původně součástí, ale jedině pomocí této dvojice lze podle našeho názoru postihnout tři podoby, typy aluze (mezitextového navazování obecně), tj. aluzi (mezitextové navazování) signalizovanou nenaplněnou, signalizovanou naplněnou a nesignalizovanou naplněnou (s. 290). Vymezení signálů je však třeba zpřesnit.

Signály mezitextového navazování jsou elementy navazujícího textu, které: 1) přímo identifikují jistý element, soubor elementů navazujícího textu jako cizí, resp. náležející k jinému textu – např. Verlainův měsíc; 2) naznačují, že by jistý element, soubor elementů navazujícího textu mohl být cizí – takovými signály jsou především grafické prostředky, ale také např. užití jiného jazyka. Jejich přítomnost v textu však nutně neznamená, že jde o navazování.

Velmi důležitou funkcí signálů je upozorňovat na možnost dalšího navazování. Tu plní jednak elementy upozorňující na možnost, že daný text navazuje na jiný, blíže nespecifikovaný nebo konkrétní jiný text, příp. soubor textů (tak funguje např. podtitul Za Františkem Halasem v Hrubínově básnické skladbě Svit hvězdy umřelé nebo Macharův titul Nad starou knihou), jednak prostředky zahrnuté pod 1) a 2). Plní ji konečně i všechny elementy, soubory elementů, které byly již odhaleny jako cizí, resp. náležející k jinému textu.

Dodejme ještě, že v jednom textu může být více signálů, které se vzájemně doplňují, podporují: spojení bělostný měsíc z jedné básně by v básni s titulem Měsíc signalizovalo pouze cizost daného elementu, v Hrubínově básni Noc s Verlainem však signalizuje (přinejmenším) příslušnost daného elementu k souboru textů, jejichž autorem je Verlaine. Signály mohou signalizovat i zpětně, vyzývat čtenáře, aby interpretoval jako odkaz k jinému textu také element, který signálu v navazujícím textu předchází.

Za signály mezitextového navazování považujeme:[2]

1) grafické odlišení – např. jiný typ, jiná barva písma, uvozovky. Tyto prostředky jsou ovšem víceznačné: v daném textu mohou signalizovat ironii (uvozovky), napomáhat členění textu, suplovat prostředky fonické atp.;

2) jazyková, případně stylová nesourodost daného elementu souboru s navazujícím textem jako celkem nebo s bezprostředním kontextem – srov. např. Uděláme smyčku, uvážeme na žebřík nebo co,/zadní běhy provlékneme a utáhneme./Obřízneme [101]kůži kolem dokola. Je to snadné./Na počátku fakt stvořil slovo./ A slovo se vznášelo nad propastí./ Nyní tedy jdi a já budu v ústech tvých/A naučím tě, co bys mluviti měl… (M. Holub: Stahování);[3]

3) výrazy tematizující navazování daného textu na jiný text, texty, resp. cizost jeho jistého elementu, souboru elementů nebo příslušnost těchto elementů k jinému textu, souboru textů – takovými signály jsou např. tituly jako Na verš z… nebo oslovení Básníku cizí,/cizí mládí mému (Hrubín).

Cizost, resp. příslušnost jistého elementu k jinému textu nebo navazování na jiný text mohou být tematizovány: a) v titulu (srov. výše titul Macharovy básně Nad starou knihou); b) ve vlastním textu, srov. např. bělostný měsíc z jedné básně (Hrubín: Noc s Verlainem), Siroba Kuřátek tě mrazila (Hrubín: Svit hvězdy umřelé. Za Františkem Halasem), ale také Verlainův měsíc (o vlastních jménech srov. dále); c) v poznámkách, předmluvě, doslovu, v komentářích atd. (k tomu a k signalizaci citátu srov. Plett, 1991);

4) data spojená s narozením nebo smrtí autora pretextu nebo s pretextem samým – letopočty 1836–1936 v podtitulu Hrubínovy Tváře bez podoby odkazují k 100. výročí Máchovy smrti a vydání Máje;

5) vlastní jména – jména autora pretextu, postav pretextu nebo jiná jména přítomná v titulu, podtitulu nebo vlastním textu. Na rozdíl od předchozích typů mají tyto signály sice větší či menší interpretační hodnotu (Hamlet je králevic dánský, ten, který pomstí smrt svého otce, atd.), jejich přítomnost v navazujícím textu však upozorňuje na možnost dalších vazeb navazujícího textu k pretextu. Jako signály fungují vlastní jména buď díky své cizorodosti (tak by fungovalo jméno Hamlet mezi jmény Nováková, Pospíšil a Vacek), nebo díky čtenářově alespoň rámcové znalosti pretextu, jeho povědomí, že osoba jménem X. Y. je autorem nějakého textu atd. (mezi výše zmíněnými českými příjmeními by příjmení Brych signalizovalo možné vazby k Otčenáškovu románu jen tomu, kdo jej četl, nebo má o existenci této literární postavy jisté povědomí).

Poté, co bylo výše řečeno, že funkci signalizovat možnost dalšího navazování mohou splnit i vlastní prostředky, není důvod trvat dále na řazení mota, neobvyklé žánrové formy a citátu k signálům (srov. Homoláč, 1989).

Dodejme ještě, že signály v navazujícím textu nejen usnadňují odhalení mezitextových vztahů, ale mohou také vztah tohoto textu k jinému textu přímo manifestovat. Zde máme na mysli např. jubilejní básně, v nichž je přítomnost signálů v podstatě obligatorní.

Na závěr výkladu o signálech ještě jednou citujme z Hrabalových Svateb v domě: … byla jsem poctěna, že pláče, že mi ukázal sám sebe, jaký ve skutečnosti je, že sám sobě roztrhl košilku, jako Ježíš na obrazech nad postelemi v selských staveních a ukázal mi svoje srdce (s. 183).

V pasáži, která v Hrabalově textu mytí nohou bezprostředně předchází, je možné navazování na Bibli signalizováno jednak samotným vlastním jménem Ježíš, jednak paralelou doktor – Ježíš, tedy signálem i vlastním prostředkem. Není ovšem nepodstatné (pro interpretaci Svateb, ale domníváme se, že pro Hrabalovu tvorbu vůbec), že Ježíš, o kterém se zde mluví, není Ježíš z Nového zákona, ale Ježíš z obrazů nad postelemi v selských staveních.

 

[102]IV.

 

Existence signálů se zdá vylučovat možnost nezamýšleného navazování, podle našeho názoru však tato možnost existuje a je třeba se o ní zmínit právě v souvislosti se signály. Toto tvrzení samozřejmě nijak nezpochybňuje fakt, že v absolutní většině je navazování na jiný text dílem autora; je spíše výhradou proti názoru, že navazování nemůže být než záměrné, který najdeme např. u M. Głowińského.

Pokud vymezíme intertextové vztahy jako „ty vztahy k jiným dílům, které se staly strukturním nebo … významovým elementem (navazujícího, J. H.) textu …“ (Głowiński, 1986, s. 77), nelze domníváme se jejich absolutní záměrnost ničím zaručit. V zásadě jde o dvě situace: 1) čtenář se domnívá, že text jako celek nebo jeho jistý element odkazují k jinému textu, ačkoli tento vztah není v navazujícím textu zmíněn ani nijak signalizován; 2) v daném textu je nějaký signál mezitextového navazování nebo jistý element tohoto textu byl již odhalen jako cizí, odkazující k jinému textu, a existuje tedy možnost dalšího navazování.

Čtenář vlastně přítomnost již odhalených odkazů k jinému textu vnímá jako instrukci „čti daný text intertextově“. Pokud potom považuje za intertextové i další elementy daného textu, neznamená to nutně, že byly jako intertextové do textu vloženy autorem. Jakkoli se tedy čtenář domnívá, že další intertextový odkaz odhalil, mohl jej ve skutečnosti vytvořit. Konkrétně: můžeme samozřejmě tvrdit, že všechny vztahy Hrabalových Svateb k Bibli, o nichž jsme hovořili výše (srov. Homoláč, 1994), byly do textu vloženy autorem, nicméně intertextový charakter mytí nohou je (alespoň pro mne jako pro interpreta) evidentnější než paralela mezi doktorovou svatbou a Velkým pátkem, o níž jsme výše mluvili bez jakýchkoli pochybností.

Čteme-li pak v poznámkách k překladu evangelií (1973, s. 226), že Betanie, tj. místo, kde jsou nohy umývány Ježíši, „je asi z hebrejského bet-ani=dům chudého, dům chudoby, smutku“, vyvstane před námi další možná paralela mezi Biblí a Svatbami: doktorův dům je sice také domem chudoby, ovšem nikoli smutku. Je to dům, ve kterém se odehrávají „svatby“ a nakonec i svatba opravdová, zatímco v Betanii hříšnice připravuje Ježíše k hrobu. Právě popsaná paralela je nesporně významným elementem (viz výše), avšak autorovým záměrem si můžeme být tentokrát jisti ještě mnohem méně než v případě paralely doktorova svatba – Velký pátek.

Různá míra evidentnosti jednotlivých intertextových odkazů ovšem dokazuje možnost existence autorem nezamýšleného navazování jen nepřímo. Za přesvědčivý důkaz ostatně nemusíme považovat ani autorovo přiznání, že si intertextového charakteru jistého elementu nebyl, není vědom,[4] neboť, jak říká Głowiński (1986, s. 85): „intertextový odkaz je vždy záměrný, a tedy realizovaný vědomě (ačkoli míra uvědomění může být různá)“. Možnost, že daný text odkazuje k jiným textům, resp. že vztah k jinému textu je součástí jeho významové výstavby, aniž by si toho autor byl nutně vědom, tu nicméně vždy je, protože vlastností textu (srov. výše výklad o architextovosti) je již samou svojí existencí odkazovat k textům, s nimiž sdílí jazyk, žánr, téma atd., a nelze tedy vyloučit, že si interpret spojí daný text s některým z těchto textů a že intertextový vztah nikoli odhalí, ale vytvoří.

[103]Ačkoli vztahy založené na sdílení spojují daný text s texty předchozími i následujícími, při vytváření těchto vazeb interpret většinou bere ohled na intenci autorskou (to, co do textu vkládá autor), resp. na intenci textu (to, co v daném textu je, tedy vlastně to, co do něho autor mohl vložit) a omezuje se pouze na vztahy k textům předchozím. Jedině u nich totiž existuje alespoň potenciální možnost, že jde o navazování a vytvořený vztah lze tedy prezentovat jako vztah odhalený. Pokud je však text, který se zdá na daný text navazovat, starší, nemůže daný vztah být než vytvořený. Tady je hranice, kterou se čtenář, pro něhož čtení či interpretace nejsou aktivity postavené na roveň psaní, obvykle neodvažuje překročit.

 

V.

 

Na závěr zbývá objasnit postavení intertextovosti a metatextovosti v rámci mezitextového navazování, tj. jejich poměr k jevům, jako je vliv jednoho textu na jiný text, plagiát a především k jevům, jež H. F. Plett (1991) souhrnně nazývá transformace, tj. např. k překladu textu do jiného jazyka, jiného znakového systému, k textům, které vznikly zkrácením nebo naopak rozšířením jiného textu, atd.[5]

Tyto vztahy nepovažujeme za intertextové, protože se vztah k pretextu nemusí nutně podílet na konstituování smyslu navazujícího textu, nemusí být součástí jeho významové výstavby. Nemusí, ale může: někdy je možné zkrátit pretext o třetinu, jindy znamená vypuštění jediného slova pretextu změnu smyslu navazujícího textu.

V konkrétních případech samozřejmě není vždy snadné rozhodnout, zda jde o intertextový vztah či nikoli. Obecně lze však říci, že pro intertextové a metatextové vztahy je na rozdíl od ostatních typů mezitextového navazování charakteristické to, 1) že se na konstituování smyslu navazujícího textu podílí nebo může podílet příslušnost daného elementu k pretextu; 2) že součástí významové výstavby navazujícího textu je nebo může být i nepřítomnost jistého elementu pretextu v navazujícím textu; 3) že navazování na pretext je buď afirmativní, nebo kontroverzní[6] a 4) že vždy – explicitně nebo implicitně – vypovídají o pretextu.

Pro interpretaci plagiátu, textu epigona nebo např. pro dětskou Bibli nebo dětského Robinsona tedy není fakt, že navazují a že navazují právě na ty a ty texty, relevantní. V případě plagiátu dokonce zjištění cizosti jistého elementu nebo textu jako celku obvykle znamená konec komunikace. Pro odhalení smyslu překladu, filmů a divadelních her „na motivy“ atd. není obvykle to, co bylo vynecháno, důležité. [104]Převyprávění jistého textu nebo jeho převedení do jiného média obvykle nenavazují na pretext kontroverzně.

Pokud je pro interpretaci výše uvedených textů relevantní fakt, že navazují na jiný text, resp. to, že něco z pretextu v navazujícím textu není, nebo pokud navazují na pretext kontroverzně, podílí se vztah k jinému textu na konstituování jejich smyslu, a jde tedy o vztah intertextový.

Vztahy mezi texty by tedy bylo možné znázornit takto:

 

 

vztah k pretextu je součástí významové
výstavby navaz. textu	není, ale může být
pro interpretaci je nebo může být relevantní
to, že v navaz. textu něco z pretextu není	není, ale může být
navazování je buď afirmativní, nebo
kontroverzní	je afirmativní, ale může být kontroverzní
v navazování je explicitně nebo implicitně
přítomen metatext. aspekt	není, ale může být

 

[105]EXCERPOVANÁ LITERATURA

 

Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Ekumenické vydání z roku 1985. Praha 1990.

Holub, M.: Syndrom mizející plíce. Praha 1990.

Hrabal, B.: Svatby v domě. Praha 1991.

Hrubín, F.: Básnické dílo I–IV. Praha 1967, 1968, 1977, 1970, 1969.

Machar, J.: Konfese literáta. 5. vyd. Praha 1984.

 

LITERATURA

 

Ben-Porat, Z.: The poetics of literary alusion. A Journal for Descriptive Poetics and Theory Literature, 1, 1976, s. 105–128; pol. překl.: Poetyka aluzji literackiej. Pamiętnik Literacki, 79, 1988, s. 315–337.

Ben-Porat, Z.: The poetics of alusion – a text linking device – in different media of communication (Literature versus advertising and journalism). In: S. Chatman et al. (ed.), A Semiotic Landscape. Proceedings of the First Congress of the International Association for Semiotic Studies. Milan, June 1974. Mouton, Paris – New York 1979, s. 588–593.

Głowiński, M.: O intertextualności. Pamiętnik Literacki, 77, 1986, s. 75–100.

Górski, K.: Literárna alúzia. In: A. Popovič (ed.), Slovo, význam, dielo. Slovenský spisovateľ, Bratislava 1972, s. 188–224.

Homoláč, J.: Aluze v slovesných dílech uměleckých (Úvaha pojmoslovná). SaS, 50, 1989, s. 288–294.

Homoláč, J.: Transtextovost a její typy (1. část). SaS, 55, 1994 s. 18–33.

Markiewicz, H.: Odmiany intertextualności. Ruch Literacki, 29, 1988, s. 245–263.

Nový zákon. Čtyři evangelia. Překlad s poznámkami. Nový překlad Písma svatého, sv. 15. ÚCN, Praha 1973.

Plett, H. F.: Intertextualities. In: H. F. Plett (ed.), Intertextuality. Walter de Gruyter, Berlin - New York 1991, s. 3–29.

 

R É S U M É

Transtextuality and its classification

This study tends to define Genette’s or Głowiński’s classification of relationships between texts. Architextuality is defined as a relationship of sharing (motif, genre etc.), independent of time and establishing the possibility of intertextual and metatextual relationships. Metatextuality can be considered only when a certain previous text or its part is the (partial) theme of another text. Within the framework of intertextuality, the previous text (its specific part of certain constructional principle) is part of another text and, as such, contributes to the semantic structure of the connecting text. To explain intertextual relationships, another pair of term is used, i. e. that of code – text: not always does the original context of the transferred element contributes to the establishment of the connecting text’s meaning. Such a concept is explained through the functioning of the biblical motif of washing feet in Hrabal’s “Weddings in the House”.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 2, s. 99-105

Předchozí Ludmila Uhlířová: Vztažné věty v češtině: vztah mezi jejich syntaktickou strukturou a aktuálním členěním

Následující Jaroslav Peregrin: O čem je sémantika?