Jan Kořenský: Komunikace a čeština

Světla Čmejrková

[Recenze]

(pdf)

Jan Kořenský: Komunikace a čeština

Jan Kořenský: Komunikace a čeština. Nakladatelství a vydavatelství H+H, Praha 1992. 89 s.

 

V jazykovědné řadě H+H vyšla nová publikace popularizující současné poznatky o jazyce. Kořenského zájem o komunikační teorii jazyka, jak čtenáři Slova a slovesnosti vědí, patří nejméně po jedno desetiletí ke konstantám české lingvistiky. Jeho dosavadní příspěvky ke komunikační teorii měly spíše ráz metodologického rozvíjení oboru. Jestliže se autor v nynější publikaci pustil do systematické aplikace komunikačního schématu na českou jazykovou situaci, a to nejen současnou, ale i historickou (v rozsahu předem daném popularizačním záměrem práce), je to určité novum v jeho lingvistickém pohledu. Kdo přistoupí na autorovu perspektivu, nalezne v útlé knížce průnik problematiky obecnělingvistické a bohemistické.

Mostem mezi obecným komunikačním pohledem na jazyk (Co je komunikace, s. 5–16) a poznatky bohemistickými (Čeština jako národní jazyk, s. 17–20) je Kořenského pojem řečově funkčního spektra společenství (Komunikační, řečově funkční spektrum společenství, s. 21–22). Je používán jako měřítko přikládané k jednotlivým fázím ve vývoji češtiny. Výsledný obraz, který po jeho aplikaci vzniká, je zajímavý, jak pokud jde o stanovení historické situace češtiny, tak o stanovení její situace současné (v obrysech je naznačen i předpokládaný vývoj).

Předností pojmu řečově funkčního spektra společenství je to, že je formulován na pozadí funkčního pohledu pražské lingvistiky a nově promýšlí její tezi o funkčním rozvrstvení národního jazyka. Kořenský se vlastně snaží nalézt současnou lingvistickou interpretaci faktu, s nímž se např. Teze PLK vyrovnávaly pomocí pojmu funkčních řečí, případně funkčních jazyků jakožto předpokladů funkčních řečí. Při stanovení řečově funkčního spektra společenství vychází Jan Kořenský, stejně jako v předchozích svých pracích, z předpokládané typologie situací, v nichž komunikujeme (Kolik řečí je třeba znát, s. 34–41). Být „komunikačně úplný“ znamená ovládat všechny funkční řeči národního jazyka a „přijatelně, srozumitelně, náležitě“, a tudíž „úspěšně“ je v jednotlivých situacích používat.

„Komunikační úplnost“ ovšem může klást na jedince i další požadavky: ovládat všechny řeči, jimiž se v daném společenství právě mluví a píše. Funkční spektrum společenství může být totiž v tom či onom období pokrýváno i jinými jazyky, než je čeština. Protože Kořenský poměřuje představou funkčně řečového spektra nejen situaci synchronní, ale i časové průřezy na ose diachronní (Komunikativní podmínky vývoje češtiny jako národního jazyka, s. 23–33), ukazuje, jak se čeština (a jednotlivé její útvary) na našem národním a státním území „dělila“ o funkční spektrum, o jednotlivé typy komunikačních situací, s jinými jazyky: latinou, staroslověnštinou, němčinou … Tento historický přehled tvoří vlastně nejrozsáhlejší kapitolu Kořenského knížky a pro čtenáře nelingvistu zřejmě i pasáže nejčtivější. Pro lingvistu je Kořenského výklad, v němž není vzhledem k popularizačnímu zaměření celé knížky ani místa na citační odkazy na odbornou literaturu, ani nároků na detailnost a úplnost, zajímavý zase tím, že modeluje komunikační rámec diachronních zkoumání.

[147]Kořenského pojednání o komunikaci a češtině nabízí vlastně několik komunikačních rámců, v nichž lze národní jazyk zkoumat. Kořenský postupně uplatňuje synchronní i diachronní pohled na celek jazykového společenství, diferencovaný podle sociálních situací a komunikačních jednání, která se v nich odehrávají, aby vzápětí naznačil další možnou perspektivu – pohled na osvojování komunikačních dovedností v ontogenetickém vývoji jedince (Člověk jako jedinec a osobnost – řeč, jazyk, s. 42–50). Naznačuje typologii komunikačních situací, jimiž jedinec ve svém vývoji postupně prochází a v nichž se „postupně vytváří praktické vědomí komunikativní úspěšnosti“.

Pragmatický zřetel komunikačního chování sleduje Kořenský zejména v kapitole Různé životní situace, různé vztahy mezi lidmi – řeč, jazyk (s. 56–70). Čteme tu např.: „Člověk v průběhu života, v jeho jednotlivých fázích, v životních situacích, které v mezilidských vztazích vznikají, může, měl by, často však dokonce ve vlastním zájmu musí vhodně a citlivě využívat jazykových prostředků, musí mluvit tak, aby způsob, jakým mluví, jakým se vyjadřuje, přispíval k tomu, aby byl lidmi kladně přijímán, aby byl po všech stránkách ve styku s nim úspěšný“ (s. 56). Tento Kořenského naléhavý akcent na osvojení zásad, pravidel a norem je jistě do značné míry motivován tím, že se Kořenský svou knížkou obrací na širokou veřejnost nelingvistickou, již chce přesvědčit o tom, že „v novodobé řečové společnosti je řečová stránka nesmírně významná, může se velmi často stát, že právě nezvládnutí řečové stránky dané role je příčinou nezdaru, třebaže ostatní předpoklady pro tuto roli má jedinec v dostatečné míře“. Pod povrchem těchto popularizačních formulací se Kořenský dotýká závažných otázek ležících mezi filozofií jazyka a jazykovou praxí, mezi lingvistickou teorií a její aplikací v podobě nejrůznějších komunikačních tréninků.

Jan Kořenský vychází z hluboké úvahy o podstatě jazyka: „V souvislosti se vztahem člověka, jedince a ’jeho’ (národního, státního) jazyka je třeba připomenout některé obecnější, v podstatě filozofické souvislosti: v naší domácí jazykovědné tradici převládá nástrojový, instrumentalistický přístup k jazyku, což znamená, že vztah člověka a jazyka se chápe tak, že jedinec užívá jazyka jako nástroje myšlení, vyjadřování, dorozumění. Z jiných hledisek lze však říci, že jazyk je spíše než nástroj, instrument, jakýsi prostor, prostředí, v němž člověk duchovně žije, v němž uskutečňuje svůj vztah k druhému člověku, atd… Zdá se, že při úvahách o národním jazyce jako o hodnotě kulturní a historické je tento přístup – který se brání zjednodušujícímu pohledu na jazyk jako pouhý nástroj, jenž si je třeba jaksi rutinovaně, řemeslně osvojit, jehož se chápeme, zmocňujeme jako něčeho hotového, něčeho někým před námi vytvořeného – výstižný a šťastný” (s. 43–44). Vzniká pro mne ovšem otázka, jak tuto výstižnost a šťastnost neporušit, jak tomuto prostředí, v němž člověk duchovně žije a v němž uskutečňuje svůj vztah k druhému člověku, porozumět. Kořenský metaforu „pohybu“ člověka v jednotlivých komunikačních situacích a vztazích v „prostoru“ svého národního jazyka užívá (srov. např. s. 45, 55 aj.) zejména v kontextu vrůstání do komunikačních zásad, pravidel a norem, jejich osvojování se zřetelem k potřebám komunikační úspěšnosti (s. 55). Představa rutinního zvládání a zmocňování se něčeho někým před námi vytvořeného, jakkoli by si autor přál tuto představu potlačit, se vrací v podobě návodu, jak jazyk [148]instrumentálně užívat, aby nám pomohl úspěšně zvládat komunikační situace a komunikační partnery. Nejde tu opět o variantu pojetí nástrojového, byť tentokrát formulovanou s využitím jiné lingvistické tradice?

Na několika místech autor zmiňuje napětí mezi „klasickými hodnotovými představami o tvořivé rozmanitosti, vyjadřovacím bohatství a individuálnosti“ (s. 54) na jedné straně a např. požadavkem úspěšně se řečově „představit“, „odstranit ze svého projevu vše, co je příliš nápadné, odlišné, třeba i v jistém smyslu provokující“ (s. 64) na straně druhé. Avšak zřetel ke čtenáři, na něhož se Kořenský orientoval (nejčastěji se apeluje na nové odborníky v oborech ekonomie, obchodního podnikání, manažerství a finančnictví), ovlivnil způsob podání této otevřené lingvistické problematiky.

Knížka Jana Kořenského obsahuje, jak se snažíme průběžně upozorňovat, řadu závažných sociolingvistických postřehů o jazyce českého národního společenství. Konstatuje (srov. Sociální stránka jazykové různosti, s. 51–55), že pro češtinu není charakteristická nějaká výrazná sociální, skupinová vyhraněnost, nelze např. říci, že lidé s nejvyšším vzděláním mluví za všech okolností spisovně, zatímco lidé se základním vzděláním obecnou češtinou nebo nářečím, že podnikatelé a manažeři mluví tak a jejich řadoví zaměstnanci jinak. Vysvětluje také, proč tomu tak není: Formování „třídně“ vyhraněných „jazyků“ bránily v uplynulém čtyřicetiletí uměle řízené vzájemně prostupné sociální transfuze, kdy do určitých společenských skupin (publicistika, věda, kultura, právo, státní správa, systém politické moci apod.) přicházeli opakovaně lidé, kteří neměli tradičně předpokládané vzdělání apod. Diferenciace češtiny není proto vázána na skupiny sociální, o to více je však citlivá na typy komunikačních situací.

V závěru autor shrnuje sociolingvistickou situaci současné češtiny. Konstatuje, že současná čeština je národní a státní jazyk, který funkčně vyhovuje úplnému funkčnímu spektru našeho národního a státního společenství, nelze však vyloučit, že se v budoucnu budou na tomto funkčně komunikačním spektru podílet i jiné jazyky – zejména angličtina a němčina. Evropský vývoj nelze předvídat, lze však předpokládat, že „národní regionální jazyky“, jako je čeština, se budou uplatňovat především jako jazyky slovesného umění, duchovních tradic, svébytné kultury a přirozeně neoficiální komunikace, nikoli jako jazyky řízení, výrobních a obchodních činností.

Po přečtení knížky tak čtenář může citlivěji zvážit symetrii obsaženou v názvu knížky, kladoucí na jednu misku vah dnes všeobjímající fenomén komunikace a na druhou misku vah historicky vymezený útvar češtiny. Jak čeština na těchto vahách obstojí? Vzniká otázka, co vůbec je úplné komunikační, řečově funkční spektrum národního a státního společenství? Když Paul Garvin, americký sociolingvista českého původu, uvažuje o funkcích jazyka ve společnosti (A functionalistic view of sociolingustics. In: Pete van de Craen (ed.), Theoretical Sociolinguistics, preprint), klade na významné místo funkci participační. Jde o relaci mezi jazykem a mezinárodně ceněnými hodnotami „moderního světa“, které jazyk buď zprostředkovává, anebo nikoli. Důležité v Garvinově pojetí jsou i postoje uživatelů ke každé z funkcí, v daném případě je tímto postojem touha participovat vlastním jazykem na hodnotách mezinárodně uznávaných. Jejím projevem je např. překladatelská činnost, která jistě rozšiřuje funkční spektrum národního jazyka. Záleží tedy na tom, [149]nakolik se v určitých komunikačních oblastech bude chtít český mluvčí zcela spolehnout na jazyk cizí a vyklidit mu komunikační pole a nakolik bude cítit potřebu paralelně rozvíjet tuto oblast ve své mateřštině (jakým jazykem budou v dalším desetiletí, tj. i dalším století a tisíciletí, psát čeští lingvisté?). Recenzovaná knížka je ve všech ohledech důsledně česká (týká se to i terminologické stránky). Je určena českému čtenáři a vychází výhradně z českých odborných pramenů. Zda jí to přičteme výhradně k dobru, to záleží na tom, s jakou představou úplného komunikačního spektra společenství budeme pracovat. Česká sociolingvistika má jistě svá specifika, která ovšem mohou být pro okolní svět zajímavá, stejně jako pro nás sociolingvistická zkušenost jiných.

Jan Kořenský je především lingvistou-metodologem. Metodologické rámce, které vytváří, by měly motivovat materiálový výzkum, který by je ověřoval.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 2, s. 146-149

Předchozí František Štícha: Čas korpusové lingvistiky

Následující Jana Hoffmannová: Heinz Vater: Einführung in die Textlinguistik