Heinz Vater: Einführung in die Textlinguistik

Jana Hoffmannová

[Recenze]

(pdf)

Heinz Vater: Einführung in die Textlinguistik

Heinz Vater: Einführung in die Textlinguistik. W. Fink, Tübingen 1992. 206 s.

 

V našem časopise jsme přinesli recenzi M. Nekuly (srov. Nekula, 1992) hodnotící úvod do textové lingvistiky W. Heinemanna a D. Viehwegera, vydaný v r. 1991; v této recenzi autor také uvádí dosud publikované souhrnné práce o textové lingvistice v německé jazykové oblasti. Tato řada se zakrátko opět rozrostla o další úvod od textové lingvistiky od H. Vatera. Rovněž tento autor navazuje na své četné předchůdce – německy píšící teoretiky textu, nejvíce asi na „úvod“ R. de Beaugranda a W. Dresslera (1981); kromě toho se opírá i o přehledové práce z jiných jazykových oblastí, nejvýrazněji o publikace T. A. van Dijka (1980 aj.). Mimořádně bohatá reflexe literatury k předmětu je ostatně jedním z nápadných rysů nového úvodu: seznam literatury zabírá plných dvacet stran. (Potěšitelné je, že H. Vatera zaujaly i práce českých lingvistů: ve své knize cituje díla V. Mathesia, P. Sgalla a E. Hajičové, K. Hausenblase, Z. Hlavsy, a velmi podrobně seznamuje čtenáře s teorií tematických posloupností F. Daneše.)

Právě publikace tohoto typu, které nejsou zaměřeny na řešení speciálního problému teorie textu, nýbrž usilují o shrnutí problematiky, čerpají z prací řady autorů a zasazují text, textovost, jejich vlastnosti a projevy do širšího kontextu, před námi stále znovu otevírají otázku (jakkoli přesně nezodpověditelnou, a asi i zbytečnou): co vše patří do textové lingvistiky, jaké jsou kontury tohoto oboru, které další disciplíny jsou jí v mezioborovém kontextu blízké, čím a nakolik? H. Vater věnuje pozornost např. významu teorie řečových aktů pro lingvistiku textu; upozorňuje na relace mezi textovou lingvistikou a konverzační analýzou; a jeho publikace je aktuální a současná hlavně v tom, že zaznamenává výsledky kognitivní psychologie, resp. kognitivních věd, a jejich vliv na lingvistiku (podrobněji informuje např. o teorii inferencí, nebo o vztahu kognitivního a komunikativního přístupu k jazykovým datům).

Pro ty, kdo čtou a srovnávají různé přehledové práce o textové lingvistice, jejichž počet začíná jít do desítek, je důležité a zajímavé, že autoři obvykle tyto „úvody“ [150]poznamenávají svou vlastní specializací a v souladu s ní profilují poskytované informace. Např. v knize Heinemanna a Viehwegera tak dominuje procedurální přístup, orientace na procesy produkce a interpretace textu. Zaměření H. Vatera je jiné: autor se dlouhodobě zabývá především otázkami reference, determinace, napsal řadu speciálních studií o členech v němčině, o kvantifikaci a kvantorech, o sémantice prostoru a temporální sémantice, o prostředcích deixe atd. Proto v jeho pojetí jednu z výrazných složek kontextu textové lingvistiky tvoří práce ze sféry logiky, moderní sémantiky, formalizovaných teorií jazyka: objevují se tu jména jako J. S. Mill, G. Frege, R. Carnap, B. Russell, J. Lyons, R. Jackendoff, J. McCawley, H. Reichenbach, I. Heimová aj. Kapitola o textové referenci také ve Vaterově publikaci zaujímá stěžejní postavení.

První kapitoly Vaterovy knihy jsou věnovány postavení lingvistiky textu a vymezení jejího předmětu (autor tu reprodukuje a shrnuje některé názory a cituje různé definice). Při úvaze o postavení textové lingvistiky postupuje autor ve třech krocích: 1. charakterizuje (s van Dijkem) lingvistiku textu jako součást interdisciplinární vědy o textu, jež je dále konstituována zájmem mnoha jiných oborů o text (literární vědy, psychologie, historie, teologie, věd právních atd.; viz o tom i v recenzi van Dijkovy knihy Textwissenschaft od Nekvapila, 1982); 2. zabývá se vztahem lingvistiky textu „parole“, kterou staví proti lingvistice systémové; 3. závěr z bodu 2. však vzápětí poněkud zpochybňuje, když v rámci lingvistiky textu rozlišuje orientaci systémovou (gramatika textu, dělící se na textovou syntax a sémantiku) a komunikačně-pragmatickou (pragmatika textu). Zde autor opět připomíná dávné – dnes už do značné míry opuštěné – návrhy rozlišovat (v souvislosti s distinkcí type – token) text jako konstrukt, abstraktní jednotku na jedné straně a text jako konkrétní realizaci, performanci (diskurz?) na straně druhé. (Viz k tomu Sgall, 1980.)

Na Vaterově snaze o vymezení textu je sympatické, že se odvolává (vedle shromažďování definic různých teoretiků) i k běžnému povědomí, k laickým představám o textu. Uvádí příklady různých „textů“, jako je obrázek, kreslený vtip, comics, plakát, dopravní značka, mluvený dialog, dopis, přísloví aj. (tedy jak projevů verbálních, tak komplexů vytvářených z prvků různých znakových systémů), a uvažuje nad tím, co bude běžný příjemce pokládat za text a co nikoli. U laiků samozřejmě převládá představa textu jako fixovaného výsledku komunikace, realizovaného verbálně, psaného, monologického, obsahujícího více než jednu větu; proti tomu autor staví komunikačně-pragmatické pojetí textu, které považuje za text jak mluvený dialog (podle některých autorů „pseudotext“; viz k tomuto problému i Hausenblas, 1984), tak sdělení konstituované různými typy znaků, a rovněž (v určité situaci, za specifických okolností) i jednu větu, případně i slovo, zvuk …; pojetí, které soustřeďuje pozornost i na procesy produkce a recepce textu. Dále autor probírá možné definiční rysy textu, tj. soubor vlastností, které dělají text textem; ze sedmi kritérií textovosti, která uvádějí de Beaugrande a Dressler (koheze, koherence, intencionalita, přijatelnost textu, informativnost, situační zapojení a intertextualita), většinu zpochybňuje a v podstatě se přiklání ke koherenci jako k hlavnímu kritériu. Text koherentní v hloubkové, sémanticko-pragmatické dimenzi se obejde bez povrchové koheznosti a jejích explicitních prostředků (srov. [151]k tomu Hoffmannová, 1992). Jako další definiční rysy textu bývají uváděny úplnost, celistvost, uzavřenost; autor však právem upozorňuje na to, že relevance těchto vlastností silně závisí na typu textu.

V kapitole o struktuře textu H. Vater uvažuje o tom, co pokládat za minimální strukturní jednotku: jako možné kandidáty uvádí větu, propozici, řečový akt … a dále se zabývá způsoby spojování minimálních jednotek, prostředky vyjadřování jejich vztahů v oblasti mikrostruktury textu. Ve svém výkladu pak postupuje až k makrostruktuře (podrobně probírá teorii T. A. van Dijka) a v souvislosti s makrostrukturou přechází k problematice tématu, tematiky textu. Stručně informuje o některých reprezentativních teoriích tematicko-rematického nexu (cituje např. názory V. Mathesia, P. Sgalla a E. Hajičové, W. Dresslera ad.), na převzatých příkladech (Daneš, 1970) vysvětluje jednotlivé typy Danešových tematických posloupností a celkem plynule odsud přechází k tématu textu. Zde z různých přístupů favorizuje pojetí W. Kleina a Ch. von Stutterheimové (1987 aj.), kteří nahrazují koncept tématu pojmem „questio“ textu. Jde o implicitní nebo explicitně vyslovenou otázku, na kterou text odpovídá; soubor výpovědí, které ve svém celku obsahují odpověď na tuto otázku, představuje hlavní strukturu textu, ta je pak často doplněna strukturou vedlejší (výpovědi vytvářející v textu určité pozadí). Zajímavá je autorova úvaha o tom, zda text musí mít téma – o textech „tematických“, polytematických a případně atematických.

Nejrozsáhlejší a nejpromyšlenější kapitola o textové referenci zasazuje – jak už bylo řečeno – problematiku textu do širokého mezioborového kontextu formovaného hlavně logikou, formalizovanou syntaxí a sémantikou, kognitivními vědami, teorií umělého intelektu. Tento kontext může autor pochopitelně pouze naznačit, načrtnout jeho obrysy; činí to hlavně prostřednictvím skupiny pojmů, kterými obklopuje ústřední koncept reference (význam – smysl, denotace – konotace, extenze – intenze, predikace aj.). Dále se zabývá otázkou, co (jaké typy jazykových znaků, výrazů, frází) a k čemu vlastně v textu referuje (k objektům reálného světa, fiktivního světa, možných světů? – zde se autor dotýká rozsáhlé problematiky filozofické). Podrobně H. Vater probírá čtyři hlavní typy reference: událostní, časovou, místní a předmětnou (zde podává shrnující výklad determinace, kvantifikace, deixe, pronominální reference, anafory atd.). Konkrétními textovými analýzami dokládá jednotlivé typy koreferenčních vztahů, sítě, které se takto v textu vytvářejí, a upozorňuje na fungování inferencí při jejich interpretaci příjemcem textu. Z teorie W. Kleina a Ch. von Stutterheimové zde autor přebírá další pojem – referenční pohyb v textu: jde zřejmě o distribuci informací, jejich rozvíjení a rozšiřování spojené s jednotlivými typy reference, o pohyb postupně směřující k odpovědi na „questio“ textu.

Poslední kapitola, věnovaná typologii textů, přináší opět pouze stručné shrnutí různých teorií, podmíněných už odlišným pojetím textu u jednotlivých autorů. Autor uvádí některá možná typologizační kritéria (srov. k tomu např. Hoffmannová, 1987), jako je např. cíl textu, téma, situační zapojení, skladba textu z dílčích jednotek, jazykové (zvláště gramatické) charakteristiky, vnější formální úprava, a upozorňuje na závažnost rozdílů mezi texty mluvenými a psanými, monologickými a dialogickými, uměleckými a věcnými. Ukázku detailní klasifikace textů přebírá [152]z publikace K. Ermerta (1979) o druzích dopisů; jinak se z jeho nepříliš soustavného výkladu zdá, že sám nejvíce inklinuje k matricím, v nichž je uspořádána řada různorodých příznaků a pro jednotlivé typy textů jsou udávány kladné nebo záporné hodnoty – tedy +/– mluvený, spontánní, monologický … (Takové matrice jsou známy z prací B. Sandigové – srov. už Sandig, 1972.)

Na jedné straně tedy máme před sebou užitečnou novou příručku, jejíž předností je dokonalý přehled autora o literatuře oboru (i širokého kontextu), jasnost a srozumitelnost výkladu a v neposlední řadě názornost, reprezentovaná cvičeními umístěnými za každou kapitolou. (Prověřovat si své znalosti o textu při práci s dětskými říkadly, nonsensovými texty, konkrétní poezií, básněmi Ch. Morgensterna, kreslenými vtipy, matematickými vzorci a rovnicemi, při luštění hádanek apod. je jistě atraktivní pro studenty i jiné čtenáře.) Na druhé straně je úvod do textové lingvistiky H. Vatera na literatuře místy až příliš závislý, nepřináší celkem žádné nové informace ani originální pojetí a (třeba ve srovnání s úvodem Heinemanna a Viehwegera) autorův celkový přístup k věci je poměrně nevyhraněný. Určité rozpaky nad touto příručkou bychom tedy uzavřeli takto: Nadále bude asi potřebnější věnovat se specializovaným textovým analýzám, specifickým problémům spjatým s charakterem různých textů, s jejich vlastnostmi, výstavbou, prostředky, fungováním v komunikaci. Úvodů do textové lingvistiky už asi v této chvíli existuje dost a není třeba vytvářet další – s jedinou výjimkou: také českým zájemcům a studentům bychom měli dát k dispozici podobný (rozsáhlejší, knižní) úvod v češtině. (Bylo by jistě možné pořídit a do jisté míry adaptovat překlad některé z kvalitních prací zahraničních; ještě více by však asi vyhovoval původní úvod český, respektující specifika českého textu.)

 

LITERATURA

 

Beaugrande, R. de – Dressler, W. U.: Einführung in die Textlinguistik. Niemeyer, Tübingen 1981.

Daneš, F.: Zur linguistischen Analyse der Textstruktur. Folia Linguistica, 4, 1970, s. 72–78.

Dijk, T. A. van: Textwissenschaft. dtv, München 1980.

Ermert, K.: Briefsorten. Untersuchungen zu Theorie und Empirie der Textklassifikation. Niemeyer, Tübingen 1979.

Hausenblas, K.: Text, komunikáty a jejich komplexy (Zamyšlení pojmoslovné). SaS, 45, 1984, s. 1–7.

Heinemann, W. – Viehweger, D.: Textlinguistik: eine Einführung. Niemeyer, Tübingen 1991.

Hoffmannová, J.: Modelování textových typů ve vztahu ke komunikačním procesům. SaS, 48, 1987, s. 81–97.

Hoffmannová, J.: Koherence, koheze, konexe …? SaS, 54, 1993, s. 58–64.

Klein, W. – Stutterheim, Ch. von: Questio und referentielle Bewegung in Erzählungen. Linguistische Berichte, 109, 1987, s. 163–183.

Nekula, M.: W. Heinemann – D. Viehweger: Textlinguistik: eine Einführung (rec). SaS, 54, 1993, s. 76–79.

Nekvapil, J.: Od generativní textové gramatiky k interdisciplinární vědě o textech. SaS, 43, 1982, s. 229–236.

[153]Sandig, B.: Zur Differenzierung gebrauchssprachlichen Textsorten im Deutschen. In: E. Gülich – W. Raible (Hrsg.), Textsorten. Differenzierungskriterien aus linguistischer Sicht. Athenäum, Frankfurt 1972, s. 113–124.

Sgall, P.: Text a reference. SaS, 41, 1980, s. 140–145.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 2, s. 149-153

Předchozí Světla Čmejrková: Jan Kořenský: Komunikace a čeština

Následující Jiří Nekvapil: Reinhold Schmitt: Die Schwellensteher. Sprachliche Präsenz und sozialer Austausch in einem Kiosk