Olga Müllerová – Jana Hoffmannová – Eva Schneiderová: Mluvená čeština v autentických textech

Světla Čmejrková

[Recenze]

(pdf)

Olga Müllerová – Jana Hoffmannová – Eva Schneiderová: Mluvená čeština v autentických textech

Olga Müllerová – Jana Hoffmannová – Eva Schneiderová: Mluvená čeština v autentických textech. H&H, Praha 1992. 236 s.

 

Korpus mluvených textů, který shromáždily autorky Jana Hoffmannová, Olga Müllerová a Eva Schneiderová v Ústavu pro jazyk český AV ČR, dal vzniknout knížce, jež sice předvádí jen výsek jazykového materiálu získaného magnetofonovými záznamy autentických rozhovorů, zato však výsek dostatečně reprezentativní, a navíc velmi dobře lingvisticky rozebraný a charakterizovaný. Pročítáme-li knížku, těžko se rozhodujeme, zda přisoudit větší lingvistickou hodnotu pasážím přepsaných textů, anebo odborným komentářům, které po každém transkriptu následují. Obojí obohacuje poznání naší řeči a obojí čteme jako lingvisté s velkým zájmem: Texty vydávají svědectví o tom, „jak vlastně mluvíme“, komentáře poskytují klíč, jak tyto texty číst, a ukazují, co všechno z nich lze s pomocí lingvistické erudice autorek vyčíst.

Pro svou knížku o češtině v autentických rozhovorech zvolily autorky 11 ilustračních textů. Jak říkají v úvodu, snažily se zvolit texty aktuální, symptomatické pro současnou situaci společenskou i komunikační (nahrávky byly pořízeny v letech 1990–1992), a zároveň texty výrazně typově rozrůzněné. Opatřily je titulky, naznačujícími jejich tematiku: Babičko, povídej, Jak se baví mladí intelektuálové, Kdy nám jazyk nestačí (domluva při šití), Řeč nákupů a reklamy – včera, dnes a zítra, V rolích lékaře a pacienta, Restituce zblízka, Na lince 150: voláme hasiče, Odborníci si mezi sebou rozumějí (a laik žasne), Učíme se mluvit s počítačem, Jak obchodovat, Otázky na tělo: profesionalita vs. etika v publicistice. Autorky v úvodu předesílají, že jejich publikace záměrně neobsahuje žádný prestižní, oficiální, formální, veřejný, připravený, důsledně spisovný mluvený projev, který by se svými charakteristikami blížil textu psanému. Důraz je položen na sféru neformální, uvolněné mluvené komunikace – sféru, která se dnes zřejmě rozšiřuje a vtahuje do sebe další a další komunikační situace. „Obyčejnost“ zvolených textů je efektní, neboť dojem vyvolaný záznamem nepřipraveného hovoru se podobá dojmu z pořízení fotografické momentky.

Záznam autentického hovoru (dialogue in authentic setting) a jeho analýza představuje v současné lingvistice stimulující obor, umožňující hluboké pronikání k povaze lidské komunikace. Než se v recenzi knížky zamyslíme nad otázkami, před které nás tento směr lingvistického bádání staví, pokusíme se charakterizovat strukturu a koncepci knížky.

Především je třeba ocenit, že výchozí nahrávky mluvených projevů jsou převedeny do psané podoby s velkou pečlivostí a že přepisu textů předcházela promyšlená práce na metodě transkripce. O ní se čtenář dozvídá v předmluvě, kde je zmíněna řada potíží technického rázu, s nimiž se každý, kdo se pokusí přepisovat mluvený text, musí vyrovnat: postižení intonace, pauz, větného důrazu, tempa řeči, signálů přitakání, váhání, porozumění, pochybnosti, nesouhlasu, zachycení nedořečeností, artikulačních náznaků, identifikace střídajících se mluvčích, dešifrace bílých míst, [221]skákání do řeči, souběžného hovoru, několikerého rozbíhání se k řeči a dokončování replik na pokračování apod. Položek, které lze v transkriptu akustického záznamu mluvené řeči transponovat do vizuální podoby, je mnoho, ale mnoho je i těch, které se už při akustickém zachycení komunikační situace nutně ztrácejí: pohledy, pohyby, činnosti doprovodné, a jindy dokonce i činnosti základní, které jsou řečí provázeny (např. v dialozích Kdy nám jazyk nestačí (domluva při šití), V rolích lékaře a pacienta, apod.). I ty bývá třeba v transkripci textu naznačit, aby bylo zřejmé, co se odehrává za textem. (D ■ ■ ■ no já si P hm D myslím ———— no ˩ ■ ■ ■ sedněte se vedle ˩ ■ já vám napíšu ten ■ ■ ■ ■ ■ [odcházejí oba, po chvílí D přichází s dalším P /dítětem/ a jeho otcem] D tak ˩ ■ poď se posadit ˩ ■ co novýho ˩ ○ ■ ■)

Textová analýza, kterou autorky provádějí, směřuje ovšem k mnohem náročnější rekonstrukci zachycené situace. Komentář, který po uvedení autentické textové ukázky následuje, je vlastně interpretací vnitřního dění, které se odehrává v samotném textu: jeho postupného tematického rozvíjení, řečových strategií mluvčích, jejich jazykového a komunikačního chování, vzájemné součinnosti partnerů, dodržování schémat a jejich variování, výběru jazykových prvků, reflexe jazykového kódu a hodnocení komunikačního průběhu samotnými mluvčími apod.

Předností interpretačních postupů uložených v komentářích je to, že textovou ukázku neumrtvují. Nevtěsnávají ji do předem připravené pojmoslovné šablony a nepoužívají na všechny rozhovory jeden metr. Upoutávají zvláště ty interpretace, jež pokračují „v duchu“ analyzovaného textu, tvoří k němu jakousi lingvisticky poučenou paralelu, šitou na míru rozebíranému hovoru a rozvíjenou v jeho intencích. Toto vciťování se do pozic rozmlouvajících se zdá být nejplodnější u interpretací hovorů na témata „intelektuální“ (Jak se baví mladí intelektuálové, Odborníci si mezi sebou rozumějí, Učíme se mluvit s počítačem a Otázky na tělo: profesionalita vs. etika v publicistice). Tyto případy byly pro odhalování řečových strategií a užívání jazykového kódu asi nejvděčnější, neboť čím byl sám analyzovaný hovor pro autorky inspirativnější, tím vynalézavější interpretační přístup a aparát si pro daný případ vypracovaly.

Tím chceme naznačit, že postup analýzy je do určité míry určován teprve uváděným textem, vytvářen případ od případu, ad hoc, a předváděn v tom pořadí, jak si to vyžaduje analyzovaný materiál. Toto konstatování není míněno jako výhrada, nýbrž jako pokus o typové zařazení přístupu zvoleného v knize. Autorky si počínají vlastně opačně, než v knížce kolektivu autorů J. Kořenský, J. Hoffmannová, O. Müllerová, A. Jaklová: Komplexní analýza komunikačního procesu a textu (PF, České Budějovice 1987; její recenze viz S. Čmejrková: Lingvistika mezi situací a textem, NŘ, 73, 1990, s. 142–144), v níž rozbor ukázek autentických textů spíše ilustroval rozvětvené schéma pojmů, na jehož pozadí lze autentické texty vnímat a interpretovat. Postupně tu byly definovány např. pojmy společenská situace, společná činnost, komunikační situace, komunikační kontext, komunikační událost, její struktura sociálně psychologická, pragmatická, tematicko-obsahová, dále struktura objektová, struktura textu, struktura segmentace textu, struktura výrazově formačních prostředků atd. Přepsané texty tvořily vlastně spíše zajímavý ilustrační pendant analytického aparátu.

[222]V nové publikaci autorek J. Hoffmannové, O. Müllerové a E. Schneiderové tomu tak není. Důvod, proč autorky zvolily postup, řekněme, induktivní, lze jistě hledat i v tom, že jejich knížka je určena nikoli jen lingvistům, ale širokému okruhu zájemců o jazyk a řeč, tedy publiku, jež nemělo být od počátku zatěžováno výkladem a definováním pojmů. Knížka není teorií komunikace, textu, diskurzu či přímo dialogu. Nevěnuje se explicitnímu výkladu zvolené metodologie, odkazy k lingvistické literatuře jsou záměrně velmi sporadické, lingvistický aparát se čtenáři předkládá teprve v průběhu analýzy, nenápadně a jakoby mimochodem.

Zmíněný postup se však zdá být dán nejen vnějším ohledem na čtenáře, ale především logikou vnitřního vývoje lingvistického uvažování o teorii dorozumívání, jejíž celé jedno odvětví postupuje směrem minuciózních analýz dílčích komunikačních událostí (tzv. case studies), směrem, kterým se částečně ubírají i autorky recenzované publikace. Srovnání se zmíněnou publikací z r. 1979, v níž se analýza textu prováděla pod zorným úhlem vytčení globálního cíle komunikační události a postupného naplňování dílčích komunikačních záměrů směřujících k tomuto cíli, ukazuje, že autorky tento celostní pohled na komunikační událost potlačují (pojmy záměr, cíl, případně celkový smysl textu a jiné pojmy postihující konečné zarámování hovoru se tu vlastně opouštějí). I to charakterizuje zvolenou koncepci analýzy, v níž je předmětem analýzy výsek komunikace a klíčovým hlediskem průběžná kooperativnost partnerů, ocitnuvších se v komunikačním kontaktu. Přesto však není snadné koncepci autorek jednoznačně zařadit.

Induktivním, empirickým přístupem k analýze dorozumívání se vyznačuje směr, který vznikl koncem 60. let pod označením konverzační analýza (conversation analysis) a od dob svého vzniku vydal řadu pozoruhodných studií o autentickém hovoru lidí v každodenních podmínkách (authentic setting), jež se samozřejmě případ od případu mění. Právě práce tohoto směru (mezi průkopnické patří práce Garfinkelovy, Goffmanovy, Sacksovy a Schegloffovy) se zaměřují na popis interakčních technik partnerů, jejich interpretačních dovedností a strategií. Výsledkem jsou detailní empirické analýzy jednotlivých konverzačních případů založené na ryze induktivní výzkumné metodě bránící se veškerým apriorním přesvědčením a teoretickým konstruktům. V pozadí tohoto přístupu je sice anticipující přesvědčení, že skutečnost, kterou dílčí konverzační případy vytvářejí, má nějaký vnitřní řád, ale zjistit jej znamená analyzovat bezpočet rozhovorů, stále detailněji …

Pro poststrukturní pohled na jazyk, rezignující na uchopení předmětu zkoumání v jeho celistvosti a počítající s fragmentárností našeho poznání, je zaměření na dílčí dialogické případy symptomatické. Jednotlivé analýzy svým specifickým (často čistě empirickým a intuitivním) způsobem mapují své specifické oblasti zájmu a „jazyky“ analýzy se rozcházejí. Není proto divu, že teorie dialogu klade i otázku, zda je toto uvolnění z jednotného pohledu na předmět zkoumání jednoznačným přínosem.

Jiný proud teorie dialogu cítí proto přece jen potřebu modelovat skutečnost odlišnou cestou, a to (méně či více) deduktivní. Zaprvé nesouhlasí s předpokladem tzv. konverzační analýzy v tom, že každou konverzační událost lze analyzovat jako dialog, nebo lépe řečeno, že každá konverzace splňuje nároky kladené na dialog: Je dialogem rozhovor dvou lidí vedený jen za tím účelem, aby se bavili a aby řeč nestála? Není snad nezbytným znakem rozhovoru aspirujícího na označení dialog [223]řešení nějaké sporné otázky, vykazující postupné sbližování názorových pozic dvou mluvčích, nalézání společné řeči a dospívání ke konečnému závěru? Vybírá-li si takto orientovaná teorie dialogu z proudu autentické řeči jen ty rozhovory, které vyhovují předem vytčeným kritériím, je zřejmé, že se ani v analytickém postupu nebude vyhýbat dedukcím. Zatímco konverzační analytikové záměrně nechtějí být ve své interpretační analytické proceduře ani o krok před autentickými účastníky hovoru a chtějí z jejich replik vysoudit jen tolik, kolik vysuzují sami zúčastnění mluvčí (jakkoli je tato představa dokonalé identifikace s nimi zřejmě utopická, protože nezúčastněná osoba vždy ví o něco míň a o něco víc než přímí účastníci analyzované komunikace), zastánci druhého, řekněme deduktivnějšího směru teorie dialogu poměřují aktuální dialogickou řeč modelem, který průběžně vytvářejí.

Knížka J. Hoffmannové, O. Müllerové a E. Schneiderové má však, popravdě řečeno, i tyto ambice. Charakteristickým rysem jejich lingvistických komentářů je sice již konstatovaná myšlenková souběžnost s analyzovaným textem, avšak z ní rozhodně nevyplývá, že autorky chtějí z řeči mluvčích vysoudit jen tolik, kolik vysuzují sami zúčastnění mluvčí. Naopak. Analytické postřehy autorek natolik čerpají z jejich všestranného lingvistického nadhledu, že mohou někdy vyvolat až dojem „nadinterpretovanosti“. Zásluhou jemných lingvistických komentářů se i na první pohled obyčejná řeč mluvčích jeví jako strategicky promyšlená, hravá, humorná, vtipná, ironická, žertovná, dobíravá, pohotová, zkrátka mnohostrunná, výrazná a pestrá. Lingvistická analýza odhaluje v tzv. spontánní řeči tolik vynalézavosti a tolik fines, že si někdy klademe až otázku, do jaké míry jsou mluvčí opravdu tak rafinovaní, jejich hovor tak strategicky vedený, jejich reflexe jazykového kódu tak vytříbená, jak to je schopen identifikovat lingvistický pozorovatel. Co z toho, co identifikuje lingvista, má paralelu ve vědomí mluvčích, co z toho mluvčí užívají záměrně a co naopak zůstává pod prahem jejich vědomí?

Jedinečný materiál k těmto úvahám představuje z tohoto hlediska textová ukázka společenské konverzace odehrávající se při přátelském posezení dvou studentských manželství (Jak se baví mladí intelektuálové) v pražském sídlištním bytě, při níž účastníci sedí na zemi kolem stolku s pohoštěním. Jakkoli je prostředí tohoto hovoru vzdáleno okázalosti společenského salonu, přece v něm lze nalézt zajímavé analogie někdejší salonní konverzace, tematické (hovor se točí kolem tance, plesů, kulinárních požitků, četby, cestování) i sociální (dimenze lehkosti, žertování, ironie a sebeironie, kooperativnosti partnerů, střídavě v linii manželských párů, v linii mužů i v linii žen).

Celkový pohled autorek na uvolněnou, neformální, nepřipravenou řeč je velmi laskavý a vlídný, což je dáno i tím, že se ve své knížce zaměřily na vstřícný, vyrovnaný hovor směřující k harmonickému souladu a porozumění (z něhož nevybočuje ani kapitolka o otázkách na tělo pro dr. Grygara v Kávě u Kische).

V zobrazení uvolněné, nepřipravené, neformální řeči vzhledem k výběru textů markantně vyniká (vedle zachycení funkčního využití nespisovnosti, jemuž je vzhledem k původu nahrávek v Praze a okolí věnována průběžná analytická pozornost) zejména rys neurčitosti výrazu v analyzovaném typu řeči. Tento rys (zastoupený velmi frekventovanými výrazy z okruhu ňákej, ňák, třeba, a tak, nebo tak, nebo něco, takovej jako, takovýho něco, asi co tak ňák si pamatuju, jesi se nemejlím, teďka [224]zatim jako bude třeba možná jenom ňák důležitý) by kritické oko možná hodnotilo nepříznivě, jako určitou stylovou nedostatečnost českého hovoru, jeho tápavost, vágnost, bezradnost či ledabylost. Autorky k tomuto rysu přistupují s důsledným pochopením, jakožto k jedné z paradigmatických vlastností patřících k uvolněné řeči, a v podstatě ji opět chápou jako příznak kooperativnosti partnerů, vzájemného domlouvání a vyjednávání (označovaného v současné lingvistice jako negotiation of meaning), poststrukturní rezignace na apriornost a definitivnost soudu a cílenost a razantnost jeho vyjádření.

Pro tyto a podobné postřehy je knížka nejen hodnotnou ukázkou současné lingvistické metodologie analýzy živého diskurzu, ale i zajímavým dokumentem o charakteru české konverzace.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 3, s. 220-224

Předchozí Alena Šimečková: Nové dílo o tvoření slov v němčině v kontextu vývoje disciplíny

Následující Alena Macurová: Alice Jedličková: Ke komu mluví vypravěč? Adresát v komunikační perspektivě prózy