Alice Jedličková: Ke komu mluví vypravěč? Adresát v komunikační perspektivě prózy

Alena Macurová

[Recenze]

(pdf)

Alice Jedličková: Ke komu mluví vypravěč? Adresát v komunikační perspektivě prózy

Alice Jedličková: Ke komu mluví vypravěč? Adresát v komunikační perspektivě prózy. Ústav pro českou a světovou literaturu v Nakl. H&H. Praha 1993. 123 s.

 

Zájem o problémy recepce (úže: interpretace) textu dominuje světové nauce o textu víc než dvě desetiletí. Studie A. Jedličkové reflektuje výrazný přesun zájmu k těmto otázkám i v našem domácím kontextu a je – pokud vím – první naší syntetickou obšírnější prací, která sleduje vybrané problémy recepce textu jako problémy prvoplánové.

Titul studie sice explicitně odkazuje k okruhu (jen) jednoho typu slovesných textů, totiž k textům uměleckým, řada předkládaných poznatků má ovšem podle mého soudu platnost obecnější, netýká se zdaleka jen textu uměleckého a může být tak pro lingvistiku v lecčems inspirativní.[1] Např. už ve způsobu nahlížení recepce: v centru autorčina zájmu nestojí totiž „reálná“ recepce textu, ale vlastně její (rozdílné) podmínky a předpoklady, zvl. takové, které souvisí s tím, jak je recepce v textu a textem modelována.[2]

O problematice recepce textu uměleckého[3] existuje dnes už rozsáhlá literatura. Autorka se – podle mého názoru rozumně – nepokouší podávat její úplný, vyčerpávající výčet, nechce jmenovat, shrnovat nebo bez výběru hodnotit často značně protichůdné názory. To ovšem neznamená, že by se v existující odborné literatuře neorientovala: uvážlivě přejímá, resp. souhlasně nebo nesouhlasně interpretuje právě ta cizí stanoviska, na jejichž základě může jasně profilovat své vlastní pojetí problému, a z nich zejména ta, jež nějak korespondují s jejím pohledem na ústřední pojem výkladů.

[225]Tím je pojem-termín adresát,[4] nebo přesněji, strukturní adresát. Definován je jako „soubor kvalit rekonstruovatelných ze struktury literárního textu, v němž je tato organizace výrazem určitého záměru“ (s. 8) a v návaznosti na to je přísně odlišen od přijímajícího subjektu mimotextového – recipienta. Pokud je adresát v textu realizován (jen) jako soubor komunikačních kompetencí, je označen jako adresát implicitní. Pokud je „zvnějšněn“, přímo pojmenován a osloven, jde o adresáta tematizovaného (explicitního). Podstatnější než toto rozlišení, ostatně známé, jsou podle mého názoru autorčiny úvahy o „úloze“ adresáta v textu: implicitnímu strukturnímu adresátu (tj. minimální, obligatorní realizaci strukturního adresáta) se připisuje úloha koordinovat a hierarchizovat předkládané dílčí struktury, významově je stmelovat, a tak vyjadřovat funkce dané struktury (jako příklad je uvedena úloha „koordinátora“ u textů komponovaných z různě homogenních částí). Strukturní adresát vedle toho vyjadřuje i účinky dané struktury,[5] a také její komunikativní zaměření.

V této souvislosti se pak kategorie strukturního adresáta vykládá jako jedna z cest k uchopení smyslu textu. Usouvztažnění adresáta jako kategorie textu s otázkami porozumění, s konkrétní recepcí, s (reálným) čtením textu a jeho interpretací vymezuje další okruh otázek, jenž je důležitý i z hlediska obecné nauky o textu.

Na základě výkladů podaných v I. kap. (Ke komu mluví vypravěč?) buduje autorka (ve II. kap.) svou typologii tematizovaného strukturního adresáta. Liší přitom dva jeho základní typy: 1. tematizovaný adresát fiktivní je součástí představeného světa, je specifickou postavou (má „tělo“ a „hlas“), která je od ostatních postav odlišena svou funkcí v celku, funkcí adresáta vyprávění. 2. Projektovaný tematizovaný adresát je naproti tomu „součástí“ způsobu podání textu, procesu vyprávění: jeho role zde je přitom různá – adresát může být jen konzumentem, ale i spoluúčastníkem procesu tvorby.

Napříč tomuto rozlišení (tj. fiktivní vs. projektovaný) vede autorka členění podle formy podání a liší strukturního adresáta v roli posluchače vs. strukturního adresáta v roli čtenáře.

S přihlédnutím k oběma těmto hlediskům jsou vyloženy různé typy uměleckých struktur: v rámci úvah o fiktivním adresátovi v roli posluchače typ dekameronský, typ „zpovědi“ a typ, v němž figuruje tzv. fiktivní posluchač fingovaný (postava nenalézá rovnocenné komunikační partnery, kteří odpovídají existenčním pravidlům představeného světa, a tedy si takové partnery tvoří nebo vymýšlí). V rámci úvah o fiktivním čtenáři se vydělují typy fiktivního adresáta „neliterárního“ textu (zde se probírá epistolární román, dále ještě zápisky a deníky) a fiktivního adresáta literárního díla. Úvahy o adresátovi projektovaném se člení na výklady struktur se čtenářem „laskavým“ a provokovaným a struktur, v nichž je adresát projektovaný jako posluchač.

[226]Už v této fázi práce je víc než patrné, že Jedličková buduje svůj pojmově-terminologický aparát ne jako samoúčelný teoretický konstrukt, ale – a pokládám to za velmi důležité – jako aparát, který funguje: i v drobných interpretačních vhledech II. kapitoly se koncept adresáta prezentuje jako možný a „uvěřitelný“ klíč k uchopení smyslu celku textů[6] literatury domácí i „světové“.

To se prokazuje také v „interpretačních“ částech studie – tam převažují interpretace literárních děl českých; věnovány jsou jim kap. III (Adresát v incipitu a strategie vyprávění), kap. IV (Fiktivní adresát a existenciální motivace vyprávění), kap. V (Proměny adresáta v meziválečné próze) a kap. VI (Adresát v románové struktuře). Užitečnost konceptu adresáta zde dokládá skutečnost, že autorčiny interpretace podané v těchto kapitolách poskytují mnohdy zcela nový, ,jiný“, pohled na díla K. Čapka (Krakatit, Hordubal, Válka s mloky, Povětroň), J. Weila (Život s hvězdou), J. Šotoly (Podzim v zahradní restauraci) aj., a také na vývojové tendence české literatury v meziválečném období (z autorů, jejichž díla jsou interpretována, jmenuji alespoň bratry Čapkovy, R. Weinera, V. Vančuru, M. Součkovou, K. Konráda, J. Johna a J. Havlíčka).[7]

V závěru autorka rekapituluje své cíle: usilovala, jak píše, „především o potvrzení významu tohoto jevu (adresáta, A. M.) ve struktuře literárního textu a ověření jeho funkčnosti jako analytického pojmu“ (s. 120). Dodávám, že zprostředkovaně potvrdila důležitost tohoto jevu pro každý text, nejen umělecký (srov. i její výklady o běžné komunikaci na s. 15 aj.); komunikační pohled na text (jakéhokoliv druhu či typu) se bez konceptu adresáta obejde jen stěží.

 

LITERATURA

 

Červenka, M.: Významová výstavba literárního díla. Praha 1992.

Daneš, F.: Předpoklady a meze interpretace textu. SlavPrag, 32. AUC. Philol., 4–5. Praha 1988, s. 85–109.

Eco, U.: The Role of the Reader. Exploration in the Semiotics of Texts. London (etc.) 1985.

Hausenblas, K.: Subjekty v promluvě. In: Sesja Naukowa Międzynarodowej Komisji Budowy Gramatycznej Języków Slowiańskich. Wrocław (etc.) 1971, s. 217–223.

Hodrová D. (ed.): Proměny subjektu, I,II. ÚČSL Praha v Nakl. Mlejnek, Pardubice 1994.

Okopień-Slawińska, A.: Semantyka wypowiedzi poetyckiej (Preliminaria). Wrocław (etc.) 1985.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 3, s. 224-226

Předchozí Světla Čmejrková: Olga Müllerová – Jana Hoffmannová – Eva Schneiderová: Mluvená čeština v autentických textech

Následující Josef Filipec: Vincent Blanár: Porovnávanie lexiky slovanských jazykov z diachrónneho hľadiska