Helgunde Henschel: Die Phraseologie der tschechischen Sprache

František Čermák

[Recenze]

(pdf)

Helgunde Henschel: Die Phraseologie der tschechischen Sprache

Helgunde Henschel: Die Phraseologie der tschechischen Sprache. Ein Handbuch. Peter Lang, Frankfurt am Main – Berlin – Bern – New York – Paris – Wien 1993. 175 s.

 

Je potěšující, že v krátké době vychází z pera německé autorky už druhá práce věnovaná české frazeologii. Po první, svým záběrem specializovanější (A. Muschner, ESSE-Verbalphraseme (am Material des Tschechischen); srov. rec. v SaS, 55, 1994, s. 64n.), je práce H. Henschelové, známé německé bohemistky, věnovaná české frazeologii jako celku. Protože je zasazena do širší řady zaměřené na výzkum a popis slovanských frazeologií, kterému se věnuje skupina lingvistů pod vedením profesora R. Eckerta, umožňuje se tu i širší a vítané srovnání (srov. předchozí, resp. další svazky: M. Kostov – V. Vapordžijev, 1989; R. Eckert – K. Günther, 1992; též však i S. Wölke, 1992). Tato práce, která je určitou syntézou dlouholetého autorčina zájmu o českou frazeologii (předcházela jí řada článků), představuje kombinaci teoretického a kritického výkladu české frazeologie a jednotlivých přístupů, které jí byly věnovány, s určitou popularizační i praktickou funkcí (připojený rejstřík zahrnuje na 900 frazémů s německými ekvivalenty). Zároveň však i systematickým přihlížením k alternativním názorům dalším, tj. především německým a ruským, se takto vlastně uživateli dostává v kostce přehled většiny teoretických otázek, diskutovaných a řešených v českém i širším vývoji frazeologické teorie posledních let. Pro hutnost a bohatství v této práci řešených otázek je proto v dalším možné se zmínit jen o některých z nich.

Obecná kapitola první zabývající se frazeologií jako lingvistickou disciplínou si všímá mj. jejího konstituování v minulých letech, terminologie, povahy a rozsahu studované jednotky. Přiklání se k užšímu vymezení rozsahu jejího předmětu (tj. k plně či aspoň částečně idiomatizovaným frazémům), zahrnuje však do něj i frazémy větné. Pod periferní frazeologické jevy zahrnuje verbonominální frazémy se substantivem abstraktním, víceslovné termíny typu vlčí mák, přísloví, okřídlená slova a klišé. Začlenění posledních dvou lze však zpochybnit: okřídlenými slovy se míní nejen frazémy větné povahy, ale i různé nevětné frazémy, a jde tudíž o sice tradiční, ale méně jasný pojem, který lze teoreticky těžko vymezit; obdobně nelze při [234]absenci solidního frekvenčního výzkumu ani vymezit podstatu, automatizovanost, stereotypnost a hranice klišé. Obecnější povahu má i následující užitečný přehled lexikografického zpracování v českých pramenech různých dob a různého typu (začíná se Komenského Moudrostí starých Čechů), který nabízí kapitola druhá.

Zajímavou a obtížnou otázku klasifikace frazémů a jejího základu řeší autorka, i když se pro úplnost zmiňuje i o názoru jiných na možnost vícerého přístupu (který však nikdo nedokázal realizovat), volbou funkčně-syntaktického kritéria. V řídkých jednotlivostech lze sice mít k zařazení některých frazémů námitky, především proto, že nejsou tak docela samostatné, ustálené a že u nich jde spíše o omezené autorské transformace z jiného funkčního typu, srov. např. ustálenost adjektivní funkce výrazů do morku kostí, pod psa či adverbiální funkce výrazů po uši, pod rukou (s. 43–44), obecně je však zvolený přístup nosný (je mj. uplatňován i ve vícesvazkovém Slovníku české frazeologie a idiomatiky 1983, 1988, 1994). K vřazování podtypu přecházejí mu oči, už ho hlava nebolí do nevětného verbálního typu sama autorka vyslovuje pochybnosti a ponechává otázku otevřenou; čistě funkčně jde ovšem o nesporné věty, a tedy propoziční frazémy. Významné místo v kapitole věnované klasifikaci věnuje autorka otázkám defektivnosti, resp. funkční anomálnosti různých typů frazémů, projevující se v zásadní nemožnosti realizace některých paradigmatických forem či transformací, které lze naopak očekávat u jazykových útvarů pravidelných. Možnosti klasifikace založené na tomto základu, i když jsou obecně zřejmé, můžou však být jasnější, až bude k dispozici popis většiny frazeologické zásoby; proto jsou tu jen ilustračně naznačeny. Závěr kapitoly je věnován pěknému rozboru dvou zřejmých hlavních odchylek, resp. převrstvení základního klasifikačního schématu podle funkce, které představují přirovnání a binomiály (německy Paarformeln).

Po kratší exkurzi do sémantiky frazému, resp. idiomu (kap. 4) a jeho konotací, kde se shrnuje různost názorů a která má, vcelku v souladu se stavem výzkumu, spíše deklarativní povahu, přechází autorka k paradigmatice a syntagmatice frazémů (kap. 5 a 6). Z množství zahrnutých aspektů (polysémie, homonymie, antonymie, synonymie a poněkud vybočující negace) je patrně nejzávažnější variantnost, lišená na substituční a kvantitativní subtyp a opírající se o sémantickou a funkční identitu variant. Podobě jako se v pohledu na paradigmatiku frazémů (spíše implicitně) rozlišuje paradigmatika vnitřní (zvláště ve variantnosti komponentů) a vnější, uplatňuje se tato dvojdomost do jisté míry i v jejich syntagmatice. Proto je také možné v jednom rámci nalézt úvahy o hranici frazému, resp. o jeho stálých komponentech, i o jeho (lexikálně pojaté) valenci a sémantické spojitelnosti (kolokabilitě). Významné je jasné odlišení obecných možností popisu u valence mající kategoriální povahu (pro české verbální frazémy se tu za maximum uvádí tříhodnotová, resp. tříargumentová valence) od nutnosti individuálního popisu každého frazému znovu a znovu z hlediska jeho sémantické spojitelnosti (s. 113); oba tyto komplementární syntagmatické aspekty se často dobře nerozlišují. Obecně je však obojí problematika co do svého důkladného výzkumu teprve na svém začátku, a to nejen u nás, jak si autorka dobře uvědomuje.

Problematice diachronních aspektů vzniku frazémů (včetně výpůjček), transformací (kterým se tu říká derivace) z jiných, textové aktualizace, redukce apod. je věnována kapitola sedmá. Je škoda, že v tomto odedávna tak citlivém aspektu hra[235]nice mezi synchronním a diachronním, který je v jádru kapitoly, se přitom více nezdůrazňuje nevyřešenost pro frazeologii jedné z centrálních otázek ustálenosti; právě ta podmiňuje stav poznání ve všech aspektech syntagmatických, ve variantnosti i samotné identitě frazému včetně řešení věčné otázky „jde o jeden frazém (s variantami, popř. neustálenými transformacemi), nebo už dva?“. V závěru se nabízí, na pozadí různých typů ekvivalence, shrnutí hlavních aspektů a problémů česko-německé konfrontace v oblasti frazeologie, které už bylo v minulosti věnováno více pozornosti; o neuspokojivé nabídce ekvivalentů v mnohých slovníkových příručkách v tomto směru však autorka spíše bohužel mlčí.

Monografie H. Henschelové, která je psána jasně a přehledně, přináší velmi vítaný a přesvědčivý pohled zvnějšku na jednu z nejobtížnějších partií každého jazyka; nejen proto, ale i pro její širší teoretický i praktický konfrontační záběr stojí za to se s ní seznámit. Je ovšem i svědectvím o tom, že se v dané oblasti u nás kus práce vykonalo.

 

LITERATURA

 

Eckert, R. – Günther, K.: Die Phraseologie der russischen Sprache. Langenscheidt/Enzyklopädie, Leipzig – Berlin – München 1992.

Kostov, M. – Vapordžijev, V.: Die Phraseologie der bulgarischen Sprache. Enzyklopädie, Leipzig 1989.

Wölke, S.: Verbale Phraseme im Obersorbischen. Untersuchungen zur Valenz und Struktur. Domowina-Verlag, Bautzen 1992.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 3, s. 233-235

Předchozí Vlasta Straková: Ella Sekaninová: Dvojjazyčná lexikografia v teórii a praxi

Následující Milada Homolková: Životní výročí Igora Němce