Životní výročí Igora Němce

Milada Homolková

[Kronika]

(pdf)

The anniversary of Igor Němec

Letošní jubileum dr. Igora Němce, DrSc., je příležitostí, aby konečně i na stránkách Slova a slovesnosti bylo připomenuto dosavadní vědecké dílo tohoto českého lingvisty, které od poloviny 50. let významnou měrou určuje podobu naší historicky orientované jazykovědy a které si svou důkladností a originalitou již dávno získalo respekt mezi zahraničními slavisty. O tom svědčí mj. i skutečnost, že je dlouholetým členem lexikologicko-lexikografické komise při MKS. Prestižní slavistické periodikum otisklo už k Němcovým šedesátinám jeho souhrnnou bibliografii s odůvodněním, že jde o „jednoho z vůdčích představitelů druhé generace Pražské lingvistické školy“ (Wiener Slavistisches Jahrbuch, 30, 1984). Soupis jubilantových prací za léta 1984–1993 přinášejí Listy filologické (116, 1993; autorem obou bibliografií je P. Nejedlý, jemuž také patří dík za poskytnutí rukopisu). Čtyři decenia vědecké činnosti I. Němce na poli slovanské aspektologie a slovotvorby, (historické) lexikologie a lexikografie, etymologie a sociolingvistiky jsou dokumentována třemi knižními monografiemi a více než dvěma stovkami statí publikovaných u nás i v zahraničí. Osou Němcova tvůrčího života je však nepochybně koncepce velkého slovníku staré češtiny – její vytvoření, prosazení, postupná realizace a perspektiva. A konečně nelze opominout ani dlouholeté popularizační úsilí jubilantovo.

I. Němec se narodil 12. 6. 1924 v Kroměříži a školní léta prožil v Lučenci, Opavě a v Praze, kde za války maturoval. Veden demokratickými ideály a příkladem statečnosti svého otce účastnil se aktivně protifašistického odboje. V roce 1945 vstoupil na filozofickou fakultu. Jako žák B. Havránka, Vl. Šmilauera a V. Machka završil studium češtiny a slavistiky rigorózní prací o slovanské předponě po- slovesné (srov. Slavia, 23, 1954). V ní jsou kořeny dalšího Němcova zájmu o problematiku vidu, slovesného kmenosloví a slovotvorby vůbec, to vše nahlížené z širokého komparatistického a vývojového hlediska. Lexikografické zpracování hesel s touto předponou ve Staročeském slovníku po letech prokáže, jak obdivuhodně přesně se zde autorovi podařilo rekonstruovat sémaziologický vývoj nejrozšířenější prostě vidové předpony i vymezit její původní konkrétní významy. K tematice slovesných forem s předponou po- se vrací i později, např. analýzou stč. futur typu pójdu, ponesu (Slavia, 31, 1962) a českých sloves, jejichž etymologickým východiskem je předložka po se substantivem (NŘ, 70, 1987).

Ve svých aspektologických studiích se I. Němec zaměřil jak na lexikální kategorie, které z vývojového hlediska s videm souvisejí (tzn. (in)determinovanost, srov. Slavia, 25, 1956; iterativnost, srov. SaS, 19, 1958 a 25, 1964), tak na procesy, které formovaly slovanský systém kmenů a tvarů slovesných (např. SaS, 21, 1960 a 22, 1961; Travaux, 1, 1964). Z těchto hledisek přistupuje k vidu i ve své první monografii (pův. kandidátské práci) Geneze slovanského systému vidového (1958). V ní dospívá k poznání, že zrod vidu se stal hlavní zákonitostí předhistorického vývoje slovanských sloves určující směr jejich vývoje v jednotlivých jazycích.

Rokem 1956 se datuje začátek Němcovy účasti na přípravě materiálu a teoretických základů pro Staročeský slovník (StčS) v oddělení pro dějiny českého jazyka ÚJČ ČSAV. To ho blíže přivedlo k řešení dílčích a posléze i nejobecnějších otázek spjatých s historickým vývojem slovní zásoby češtiny. Ještě dříve, než začal StčS vycházet tiskem, publikoval I. Němec řadu výkladů objasňujících původ a význam určitých slov a slovních spojení (především v LF, kde v r. 1960 k tomu účelu založil rubriku Ze staročeského slovníku; od r. 1974 pak byl členem redakční rady tohoto časopisu). K nejobjev[237]nějším patří výklady sloves tropiti (NŘ, 43, 1960), působiti (LF, 86, 1963), kvisti/cvisti (Slavia, 33, 1964), občiniti (LF, 97, 1974), páchnúti (LF, 106, 1983) a četných slov dalších.

Jak je možné vyčíst z Úvodních statí ke StčS (1968), zrod jeho koncepce se neobešel bez střetů a diskusí týkajících se jak rozsahu, tak teoretických lexikologických přístupů a konkrétních lexikografických postupů. Zásadní význam pro výsledný charakter slovníku po stránce lexikologické měla tehdy Němcova stať Slovo a význam v historickém slovníku (SaS, 26, 1965; o teoretických základech StčS srov. též LF, 92, 1969). Výsledky svého intenzivního bádání z těchto let prezentoval pak I. Němec ve své druhé monografii Vývojové postupy české slovní zásoby (1968). Definoval v ní základní lexikologické pojmy (slovo, lexikální jednotka, význam, významotvorný činitel aj.) a v rámci tří typů vývojových postupů (působených faktory jazykovými, psychickými a kulturně-historickými) podrobně analyzoval změny, k nimž dochází ve slovní zásobě během jejího historického vývoje. Důsledně zde uplatnil v té době ještě ne zcela samozřejmé pojetí slovní zásoby jako systému a zaměřil se (v návaznosti především na práce J. Vachka) na vzájemnou souvislost vývojových procesů a na lexikální důsledky změn proběhlých v ostatních systémech jazyka (gramatickém, hláskoslovném, kmenoslovném).

Vydání prvního sešitu StčS s hesly na – nádobie (1968) provázel samostatný svazek, který vedle obvyklého soupisu pramenů a zkratek přinesl i podrobné vylíčení historie vzniku díla a především rozsáhlé a detailní Principy Staročeského slovníku, na jejichž vypracování měl I. Němec zásadní podíl. Jejich úkolem bylo vytvořit teoretickou základnu i praktické směrnice, které sjednocovaly a prohlubovaly zkušenosti z lexikografické práce kolektivu historického oddělení ÚJČ, jehož byl I. Němec už nejen uznávanou vědeckou autoritou, ale od r. 1967 i organizačním vedoucím. Principy nemohly samozřejmě předem podat hotová řešení všech dílčích problémů, které postupně vycházely najevo až při lexikografické analýze staročeských slov a slovních čeledí a které vyžadovaly hlubší monografické zpracování. Jako redaktor nejdůležitější stránky slovníkového hesla, tzn. jeho sémantické stavby, věnuje v následujících letech I. Němec svou pozornost řadě lexikologických témat. Za připomenutí zde stojí alespoň některá: zánik slov (SaS, 29, 1968), distinktivní kapacita hlásek ve vztahu k produktivním slovotvorným formantům (SaS, 32, 1971; Slavia, 42, 1973), neologizace (SaS, 31, 1970), lexikální zápor (SaS, 30, 1969; 39, 1978), lexikální spojitelnost různých slovních druhů (NŘ, 63, 1980; Slavia, 50, 1981; 61, 1992), spojitelnost a slovotvorný význam (na latinském materiálu LF, 113, 1990), lexikalizace obrazných výrazů (SaS, 48, 1987), elipsa (NŘ, 72, 1989), expresivita (Miscellanea linguistica, 1971; SaS, 33, 1972) aj. V obecně lexikologických pracích pak I. Němec nadále prohlubuje principy studia slovní zásoby a jejího vývoje (SaS, 36, 1975; 50, 1989; 52, 1991; Die Welt der Slaven, 34, 1989) a jeho pozornost se zaměřuje především na lexikální význam (SaS, 41, 1980), na vztah centra a periferie lexikálního systému (Travaux, 4, 1971; NŘ, 59, 1976) a na historickolexikologickou rekonstrukci (Slavica Slovaca, 11, 1976). To jsou také klíčové pojmy třetí Němcovy monografie Rekonstrukce lexikálního systému (1980). Vedle precizního výkladu pojmů a metod poznání vývoje slovní zásoby je tato kniha pozoruhodná především tím, že na bohatém materiále předvádí diachronní analýzu sémantické struktury jak lexikálních jednotek, tak lexikálních subsystémů různého typu. Komplexní významově-formální analýza slova v jeho systémových vztazích a rekonstrukce jednotek neúplně doloženého lexikálního (sub)systému zajímají I. Němce vždy též jako principiální postupy lexikografické. Slovníkové heslo – přes všechny své nevýhody dané formálním a rozsahovým omezením – se tak přímo stává cílem lexikologických teorií a analýz.

Dokončení hesel s počátečním n- a o- už koncem 70. let signalizovalo, že výsledný rozsah StčS bude mnohonásobně větší, než [238]byl původní předpoklad. Sílil tlak nakladatelství i tehdejšího vedení ústavu (které počátkem 80. let kvůli neskrývanému náboženskému přesvědčení zbavilo I. Němce funkce vedoucího oddělení i statutu vědeckého pracovníka a nakonec ho i předčasně penzionovalo), a proto bylo nutné upravit zásady zpracování StčS. Při všech koncepčních a formálních změnách usiloval I. Němec spolu s ostatními redaktory o to, aby zůstal zachován vědecký charakter slovníku a aby bylo dosaženo maximální informativnosti, přehlednosti a úspornosti lexikografického popisu (srov. SaS, 42, 1981). Nově ho tento zájem přivádí i k diskusím o počítačové lexikografii (SaS, 53, 1992). Dosud nejsystematičtější výklad o problematice historických slovníků přinese chystaný Manuál lexikografie; I. Němec zde na ústředním problému, tj. objektivním popisu lexikálního významu, prezentuje vše, co je pro tento vědní obor specifické i čím obohacuje lexikografii synchronní (srov. též LF, 110, 1987).

K úspěchům historické lexikografie počítá sám I. Němec mj. i to, že se stala významnou pomocnou disciplínou jiných společenských věd (srov. Archeol. rozhledy, 35, 1983; Manuál lexikografie). K tomu dlužno dodat, že u nás ovlivnila především rozvoj historické sociolingvistiky. Němcův zájem o souvislosti lexikálního vývoje s vývojem mimojazykové skutečnosti i společnosti je patrný už v 60. letech (poprvé ve studii o pohřbívání v rakvích LF, 87, 1964; srov. též výběr slov vykládaných v NŘ a v LF). V dalším desetiletí tento zájem sílí, nepochybně i vlivem historika Josefa Macka, jehož původně nedobrovolný příchod do oddělení pro dějiny českého jazyka se brzy změnil v těsnou a vzájemně se inspirující spolupráci. Spolu s ním a s E. Michálkem formuluje I. Němec zásadní poznatky o vztahu sémantiky stč. slovní zásoby ke společenské situaci (Slavia, 47, 1978). Metody historické sociolingvistiky jsou už v Rekonstrukci lexikálního vývoje akceptovány jako jeden z principů poznání slovní zásoby a jejího vývoje. Podrobnější výklad o uplatnění těchto metod přinesla pak Němcova stať ve sborníku Reader in Czech Sociolinguistics (1986–1987). Sám je dále uplatňoval především při rozboru dílčích systémů terminologických (magie LF, 103, 1980, Slavia, 57, 1988; WienSlavJahrbuch, VII, 1990; kovářství LF, 107, 1984; soustružnictví NŘ, 71, 1988) a ve studiích z historické onomaziologie (drn LF, 110, 1987; kostel Slavia, 61, 1992).

Spolupráce lingvisty a historika se ukázala jako plodná i na poli popularizace. V letech 1973 až 1986 týden co týden vycházel z jejich popudu ve Svobodném slově sloupek Z historie slov a věcí, do něhož sám I. Němec přispěl téměř stotřicetkrát. V r. 1980 vyšla pod jeho vedením publikace Slova a dějiny a v r. 1986 Dědictví řeči. V 80. letech se Němcovy výklady o slovech pravidelně objevovaly v časopise Klubu mladých čtenářů Albatros a poslední dva roky v Katolickém týdeníku. V současné době se jeho sociolingvistický zájem obrací nejen k období středověku (vztah k přírodě Slavia, 62, 1993), ale i k novým společensky aktuálním tématům, jak o tom svědčí studie o češtině ve vztahu k národnímu sebevědomí, svébytnosti a nadnárodním hodnotám (SaS, 51, 1990; Slavia, 62, 1993), o jazyce T. G. Masaryka (NŘ, 73, 1990) a o jazyce čs. legií v Rusku (Historie a vojenství, 40, 1991).

Komplexní zkoumání vývoje české slovní zásoby zůstalo u I. Němce vždy spojeno se zájmem etymologickým, který se zrodil už v raných studiích o slovesném vidu. Postupně k nim přibývají výklady, které jsou přejímány etymologickými slovníky a které prokazují, jak důležitý význam pro etymologii má právě stará čeština. Vedle hlubokých znalostí systému staročeské slovní zásoby se v těchto pracích odráží též Němcova schopnost odhalovat dosud skryté významové souvislosti (srov. Slavia, 44, 1975; 48, 1979; 60, 1991) i úsilí o zdokonalování metod této tradiční jazykovědné disciplíny (Etimologija, 1984; WienSlavJahrbuch, 37, 1991). To vše uplatňuje I. Němec také jako redaktor Etymologického slovníku jazyka staroslověnského.

I při pouhém výčtu vědeckých aktivit jubilanta je nutné se zmínit o jeho pravidelné recenzní činnosti. Jeho referáty o knihách nejsou nikdy pouhým rozborem a kritic[239]kým zhodnocením cizích myšlenek, ale vždy přinášejí vlastní rozvinutí lexikologického, sociolingvistického nebo etymologického tématu a orientují ho novým směrem (srov. nejnověji SaS, 53, 1992).

Teprve po roce 1989 se I. Němec směl podílet na výchově vysokoškolských studentů; pražská filozofická fakulta toho využila bohužel jen formou dobrovolného výběrového semináře. Jeho pedagogické schopnosti tak dnes může s vděčností docenit jen několik málo mladších historických lexikografů.

Igor Němec se netají tím, že před vstupem na vysokou školu zvažoval, zda se má věnovat architektuře, nebo jazykozpytu. Nepochybně i jako architekt by se vyznačoval smyslem pro strukturovanost složité stavby a důkladnou znalostí použitého materiálu i postupů, respektem k detailu v rámci celku a vědomím celku při zaměření na detail, schopností (re)konstruovat důmyslný hierarchizovaný systém a snahou po jeho funkčnosti i obecné užitečnosti. Je dobře, že všechny tyto předpoklady spolu se svými vzácnými osobními vlastnostmi dal do služeb české jazykovědy.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 3, s. 236-239

Předchozí František Čermák: Helgunde Henschel: Die Phraseologie der tschechischen Sprache

Následující Světla Čmejrková: K nedožitým sedmdesátinám profesora Vladimíra Barneta (1924-1983)