K studiu soudobého kmenoslovného systému českého slovesa

Igor Němec

[Články]

(pdf)

К изучению системы глагольных основ в современном чешском языке / Etude du système morphologique actuel dans les verbes tchèque

1. Jazyk jako „systém systémů“, jak jej nazývá V. V. Vinogradov (viz SaS 18, 1957, 98), je pojetí, které má u nás dlouholetou tradici; vzpomeňme jen formulace vyslovené v našem časopise již před dvaceti lety: „Jazykový systém se skládá z několika velkých dílčích systémů, které se prolínají a kooperují“ (B. Trnka, 1943, 62). Toto pojetí se ukázalo plodným, i když dodnes není jednotného názoru na počet a rozsah „dílčích systémů“. Ať již se k nim řadí slovní zásoba vedle systému gramatického, anebo se mu podřazuje,[1] pojetí jazyka jako „systému systémů“ umožňuje ve styčné oblasti mezi slovní zásobou a gramatickou stavbou spatřovat zvláštní systém dílčí — systém kmenoslovný: soustavu navzájem se prostupujících slovních kategorií, v něž jsou slova zařazena po stránce významové tím, že vyjadřují význam stejného okruhu (mají společný významový rys), a po stránce formální tím, že toto stejné významové zařazení signalizují stejným slovotvorným morfémem.[2] Tímto společným řadicím morfémem různých slov v našem jazyce může být prostý kořen[3] (slep-ý, slep-ce, slep-nouti, oslep-iti), kořen rozšířený (slepec, slepec-ký, slepec-ky, slepec-tví; výrob-a, výrob-ní, výrob-ce, vyrob-iti), kořen dvojitý (vládychtiv-ý, vládychtiv-ě, vládychliv-ost), dále morfologická charakteristika (nízk-o, lehk-o, tuh-o, snadn-o), přípona prostá i rozšířená, ev. i s mor[108]fologickou charakteristikou (hosti-tel, uči-tel-ka, čini-tel-ský; hosti-telka, uči-telka, čini-telka; vod-ní, led-ní, piv-ní; led-nice, piv-nice, svět-nice), předpona prostá i znásobená (roz-trhati, roz-hazovati, roz-pad, roz-loučení; popo-jíti, popo-jeti, popo-nésti), slovotvorná částice (probuditi se, zvednouti se, hnouti se; hráti si, hověti si, pospati si) a vůbec jakýkoli morfologicky členitelný nebo nečlenitelný element s ustáleným významem, pokud může být abstrahován z řady různých slov (nikoli pouze jednotlivých flexivních tvarů!) na základě své opakovatelnosti a použit k utvoření nového slova jako slovotvorný prostředek (srov. ještě typ s tzv. „rozštěpeným morfémem“ na-zlobiti se, na-trápiti se, na-obtěžovati se). Zařazení slova v systému na základě takovýchto spojů záleží ovšem na jakosti a počtu jeho řadicích morfémů. Některá slova jsou v systému zapojena několika takovými řadicími morfémy, např. lednice kořenem led- k řadě led, ledový, lední, leden …, příponou -nic(e) k řadě pivnice, světnice, márnice … a morfologickou charakteristikou -e k řadě ulice, bouře, role, nůše … Proti tomu jiná slova jsou zde zakotvena v podstatě (tj. nepočítáme-li morfologickou charakteristiku) jedním řadicím morfémem: např. světnice se tak řadí pouze příponou -nice k řadě slov se společným významem obecného názvu místa pivnice, lednice, věznice, márnice, kdežto element svět- již dnes stojí mimo řadu svět, svět-lo, svít-iti, svít-ati, není již řadicím morfémem. Jak tedy patrno, ani u slov souvztažných na základě jednoho společného řadicího morfému nemusí být tímto jediným pojítkem kořen. Proto nepovažujeme za základní jednotku morfologického systému slovní zásoby kořen, nýbrž kmen, tj. část slova obsahující jádro slovního významu a mající aspoň jeden opakovatelný, řadicí slovotvorný morfém (jeden morfém kmenoslovný). Uvedené vztahy mezi kmeny takto chápanými jsou pak vlastně morfologizované (slovotvornými morfémy signalizované) významové vztahy mezi slovy v slovní zásobě. Proto systém slov spojených v slovní zásobě takovýmito mezikmenovými vztahy, celkový to výsledek jednotlivých slovotvorných procesů minulých a zároveň zárodečnou tkáň slovotvorných procesů budoucích, nazýváme systémem kmenoslovným.

 

2. Souvislost tohoto systému kmenoslovného se systémem gramatickým je zde dána především tím, že kategoriemi kmenoslovnými (tj. kategoriemi slov, jejichž společný významový rys je signalizován stejným slovotvorným morfémem) jsou také podkategorie kategorií gramatických — slovních druhů. Jsou to ty slovní skupiny, které sdružují slova se společným významovým rysem slovnědruhovým, tj. sémanticko-syntaktickým (srov. E. Pauliny, op. cit., 22), a se společným nekořenným morfémem slovotvorným, tzv. morfologickou charakteristikou: tak např. kmenoslovné kategorie vod-a, pustin-a, chudob-a …, měst-o, plátn-o, mužstv-o … aj. seskupují slova téhož širokého významového okruhu substantivního, který lze vymezit jako „pojmenování samostatně existujícího bez ohledu na čas“ (tamtéž). Takovéto kmenoslovné podkategorie slovních druhů (morfologické typy), jakožto kategorie lexikálně gramatické, jsou ovšem nadřazeny kmenoslovným kategoriím s užšími okruhy slovně významovými. Tak např. kmenoslovný morfém (obsahující morfologickou charakteristiku) -e/-ete (dítě, mládě, slůně …) nebo -telný (vyléčitelný, opakovatelný …) zařazuje své kmeny jednak do užšího okruhu slovně významového (mláďata n. možné vlastnosti), jednak i do širšího okruhu slovnědruhového (kategorie substantiv nebo adjektiv). Do jisté míry podobně je tomu i u sloves: přípona -ě (-e-) neřadí kmeny sedě-ti, vise-ti, trpě-ti apod. jen do slovně významového okruhu stavovosti, ale i do gramatické kategorie nedokonavosti, která kategorii [109]trvání stavu zahrnuje. — Kromě toho se souvislost kmenoslovného systému se systémem gramatickým projevuje ještě jinak: kmenoslovný morfém, který je u různokořenných kmenů signálem jejich společného rysu lexikálně významového, může být u stejnokořenných kmenů signálem jejich rozdílu gramatického. Tak např. předpona na- v řadě napsati, nakresliti, narýsovati signalizuje příslušnost těchto kmenů k významovému okruhu činností vykonaných na povrchu nějakého objektu (a zároveň k širšímu gramatikalizovanému okruhu dějů dokonavých vůbec), kdežto v řadě psáti - napsati (nebo kresliti - nakresliti, rýsovati - narýsovati) signalizuje pouze rozdíl mezi jejími kmeny po stránce gramatického významu vidového; v prvém případě je morfémem kmenoslovným, v druhém případě je morfémem tvaroslovným. Podobně přípona n-ová v různokořenné řadě mihne, sekne, prskne zařazuje takovéto kmeny do významového okruhu činností momentálních, okamžitých (a zároveň do nadřazeného gramatikalizovaného okruhu dějů dokonavých), zatímco v řadě—dvojici stejnokořenné mihne - mihl (mihnou - mihli apod.) signalizuje — spolu s koncovkami — rozdíl v gramatické kategorii času. Kmenoslovný morfém, tj. řadicí morfém slovotvorný, může míti tedy dvojí funkci gramatickou: kmenoslovně gramatickou — tj. řadit různokořenné kmeny (různá slova) do téhož gramatikalizovaného okruhu významového, a tvaroslovně gramatickou — tj. u kmenů stejnokořenných (v rámci stejného slova) rozlišovat různé gramatické tvary.

 

3. Souvislost kmenoslovného systému se systémem lexikálním je pak dána tím, že opakovatelné prvky slovní zásoby (slovotvorné morfémy) jsou zároveň řadicími signály mezikmenových vztahů (morfémy kmenoslovnými) a že vztahy sémantické se zčásti kryjí se vztahy kmenoslovnými, mezikmenovými: mnohý významový okruh slov má svůj formální příznak v jistém slovotvorném morfému, tj. mnohé lexikálně sémantické vztahy v slovní zásobě jsou morfologizovány. Přesahující mezislovné vztahy nemorfologizované pak nejsou součástí systému kmenoslovného, nýbrž jemu nadřaděného systému lexikálního. Tak např. jistou řadu v systému lexikálním tvoří slovesa stavová (žíti, moci, vládnouti, kralovati, bdíti, spáti, seděti apod.), spjatá navzájem po stránce významové příslušností ke stejnému významovému okruhu (trvání stavu) a po stránce mluvnické neschopností tvořit stejný gramatický tvar (dokonavý), ale jen zčásti je tato řada morfologizována, tj. spjatá kmenoslovně na základě stejného sufixu -i-/-ě(e)- (seděti, viseti, trpěti, trčeti apod.). Ovšem skupiny jednotek spojených stejnou vlastností nejsou v systému izolovány, nýbrž se navzájem prostupují: jednotky se stejnou vlastností A nejsou v systému zapojeny jen k sobě navzájem vztahem a, ale řada z nich je přiřazena i vztahem b (ev. i c, d …) k jednotkám se společnou vlastností B (C, D …). Tak v řadě sloves „trvání stavu“ (A) existuje semknutější řada sloves, jako žíti, moci, stonati, spáti, bdíti, seděti aj., která mají proti sobě protějšky s významem „přecházení do stavu“ (B), jako ožívati, vzmáhati se, rozstonávati se, usínati, probouzeti se, usedati apod.; ještě semknutější řadu zde pak tvoří ta slovesa stavová, která jsou nadto sdružena ještě se slovesy „převádění objektu do stavu“ (C): žíti ( : B ožívati : C oživovati), spáti ( : B usínati : C uspávati), bdíti ( : B probouzeti se : C buditi), seděti ( : B usedati : C posazovati). Takovéto — a ještě složitější — spojení lexikálně sémantických vztahů v slovní zásobě má objektivní povahu právě proto, že jeho jádro je morfologizováno (vyjádřeno pomocí kmenoslovných morfémů): 

[110]A                      B                 C      sed-ě-ti ——— sed-nou-ti —  po-sad-i-ti          |                    |                    |     lež-e-ti ——— leh-nou-ti —   po-lož-i-ti          |                    |                    |     vis-e-ti — (po)-vis-nou-ti — po-věs-i-ti          |                    |                    |      lp-ě-ti —— při-líp-nou-ti —  při-lep-i-ti

Vcelku lze tedy souvislost systému kmenoslovného se systémem lexikálním a gramatickým charakterizovat takto: kategorie systému kmenoslovného (kategorie kmenoslovné) jsou podkategoriemi širších kategorií lexikálních (slovně významových) i podkategoriemi širších kategorií gramatických (především slovnědruhových); přitom i v oblasti oněch kategorií lexikálních i v oblasti těchto kategorií gramatických se uplatňují kmenoslovné vztahy jak „vertikálně“, tj. mezi různokořennými kmeny stejné kategorie, tak „horizontálně“, tj. mezi stejnokořennými kmeny různých kategorií (o tom ještě níže). Viz schéma s příkladem:

 

Poněvadž podobné lexikálněgramatické spojení „vertikálních“ a „horizontálních“ kmenoslovných vztahů existuje i v rámci jednotlivých plnovýznamných slovních druhů (viz § 5), shledáváme v nich dílčí podsystémy kmenoslovného systému. I když tyto dílčí systémy nejsou navzájem izolovány, můžeme je studovat osamostatněně, ovšem s náležitým přihlížením k jejich vzájemným kontaktům.

 

[111]4. Vztahy mezi kmeny stejných slovotvorných morfémů se zabývá tvoření slov, a to tzv. tvoření slov v aspektu funkčně strukturním. Jeho úkolem je — jak konstatuje v speciálním referátě věnovaném těmto otázkám M. Dokulil[4] — „zkoumání toho, jak slovotvorná stavba jednotlivých slov v jazyce funguje, v jaké slovotvorné souvislosti vcházejí na základě této stavby daná slova s jinými slovy slovní zásoby“. Poněvadž slovotvornými souvislostmi se v tomto pojetí rozumějí především vztahy mezi slovy, z nichž jedno je formálně i významově základem slova druhého, je ústředním pojmem tvoření slov v pláně funkčně strukturním pojem synchronní odvozenosti, tj. jednosměrné motivace (fundace) slova slovem souvztažným.[5] Ale tento jednosměrný vztah (typu les → lesík, pracovati → vypracovati) nejeví se nám jako vztah základní v oblasti kmenoslovného systému českého slovesa, kde je hojně zastoupen i vztah motivace obousměrné (hasnouti ↔ hasiti, zouti ↔ obouti, uděliti ↔ udělovati apod.). Za prvé vztah synchronní odvozenosti je pouze vztah mezi kmeny stejných kořenů, ale kmenoslovný systém je budován i na základě stejných slovotvorných morfémů nekořenných, které tvoří zpravidla delší kmenoslovné řady „vertikální“ napříč oněch kratších „horizontálních“ řad stejnokořenných (viz uvedené různokořenné řady seděti : ležeti : viseti : lpěti …, sednouti : lehnouti : povisnouti : přilípnouti … a posaditi : položiti : pověsiti : přilepiti … k stejnokořenné řadě seděti : sednouti : posaditi). Za druhé i když skutečně ty nejzákladnější mezikmenové vztahy musíme hledat v oblasti kmenů stejnokořenných (neboť opakovatelné vztahy mezi kmeny stejnokořennými jsou vlastně vztahy mezi celými kmenoslovnými typy, tj. mezi celými řadami kmenů se společným morfémem nekořenným), nemůžeme vztahem odvozenosti nenásilně vysvětlovat běžné případy s oboustrannou motivací typu hasnouti : hasiti, kde „chybí základní znak vlastní derivace, tj. rozšiřování kmene“ (srov. M. Dokulil, cit. sb. 167). Za třetí ani tam, kde nechybí onen „základní znak vlastní derivace, tj. rozšiřování kmene“, jako v případech jařmiti : ujařmiti nebo vrtnouti : vrtnouti se, nemůžeme kmen rozšířený (ujařmiti, vrtnouti se) považovat za synchronně odvozený vzhledem k příslušnému kmeni nerozšířenému (jařmiti, vrtnouti): stojíme-li na pozici synchronie dynamické, tj. přihlížíme-li ke koexistenci mezi prvky nastupujícími a ustupujícími,[6] nemůžeme nazývat základním to, co nám vzniká takřka před očima v novátorských oblastech jazyka, a odvozeným to, co je základem tohoto novotvoření — odvozování; nemůžeme okrajové neologismy typů jařmiti (koho), rychliti (zeleninu), vrtnouti (nohu) pojímat jako „základní“, a stará, obecně vžitá slovesa typů ujařmiti, urychliti, vrtnouti se chápat jako jejich „odvozeniny“. Skutečnost, že vznikají takové novotvary dekompozicí, byť i jen okra[112]jově, mluví proti systémové jednosměrnosti onoho vztahu ve směru rozšiřování. Konečně ani u typu s „kmenovým rozšiřováním“ jařmiti : ujařmiti (psáti : napsati apod.) ani u typu s „kmenovým přetvářením“ uděliti : udělovati (padnouti : padati apod.) není z hlediska synchronního na místě mluvit o vztahu odvozenosti, neboť uvedené typy dvojic jsou vlastně dvojicemi vidových tvarů: vztah mezi kmenem nedokonavým a dokonavým (jařmi- : ujařmi-, udělova- : uděli-), srovnatelný se vztahem mezi kmenem minulým a přítomným (pad- : padne-, kupova- : kupuje-), je vztah mezi kmeny různých tvarů téhož slova (mezikmenový vztah vnitroslovný), nikoli vztah mezi kmeny různých slov (mezikmenový vztah mezislovní). Takový vnitroslovný mezikmenový vztah gramatický má ovšem závažný dosah pro kmenoslovný systém, neboť kmeny tímto vztahem spojené tvoří slovní jednotku, která je zapojena minimálně do tolika kmenoslovných řad, kolik řadicích (opakovatelných) morfémů mají dohromady oba její členy (tak např. sloveso bohatnouti/zbohatnouti je zapojeno do řad bohatnouti : obohatiti : bohatý : bohatství …, bohatnouti : chudnouti : slábnouti … a zbohatnouti : zpanštěti : zmodrati : zdegenerovati …). — Z uvedených důvodů nevidíme základní princip výstavby kmenoslovného systému českého slovesa ve vztahu odvozenosti (synchronní). Základní princip výstavby tohoto systému nespatřujeme v tom, že členy mnohého mezikmenového vztahu se jeví v poměru slova „základního“ a „odvozeného“, nýbrž v tom, že jsou v poměru slučitelného a neslučitelného s tou kterou gramatickou kategorií. Vedle této vázanosti mezikmenového vztahu na systém gramatických kategorií záleží zde ovšem také na tom, do kolika jiných mezikmenových vztahů jsou souvztažné kmeny zapojeny.

 

5. První kritérium, vázanost mezikmenového vztahu na gramatický systém, považujeme za hlavní kritérium pro stanovení základních mezikmenových vztahů slovesa. Jak již naznačeno výše, přímo na gramatický systém jazyka jsou napojeny jednak ty mezikmenové vztahy, které spojují různokořenné kmeny stejné gramatické kategorie slovnědruhové (např. adjektivní, tvrd-ý : bohat-ý), jednak ty mezikmenové vztahy, které spojují stejnokořenné kmeny různých takových gramatických kategorií (např. tvrd-ý : tvrd-nouti nebo tvrd-ý : tvrd-ost). V oblasti plnovýznamných slovních druhů, které jsou samy takovými gramatickými kategoriemi, existuje také podobný systém „vertikálních“ a „horizontálních“ mezikmenových vztahů vázaných na systém gramatických kategorií, ale jde tu o vázanost jiného typu: jisté mezikmenové vztahy jsou zde zapojeny na gramatický systém v tom smyslu, že spojují kmeny takové kategorie kmenoslovné, která je neslučitelná s některou kategorií gramatickou (v oblasti českého slovesa je to především kategorie kmenů dokonavých, neslučitelná s gramatickou kategorií přítomného času). V plánu mezikmenových vztahů „horizontálních“, tj. mezi kmeny stejnokořennými, se tato zapojenost na gramatický systém ovšem projevuje existencí mezikmenových opozicí, jejichž členy se navzájem liší schopností nebo neschopností tvořit tvary pro tu kterou gramatickou kategorii: v oblasti českého slovesa tvoří takovou mezikmenovou opozici např. vnitroslovný vztah mezi kmeny nedokonavými a dokonavými (schopnými a neschopnými tvořit tvary pro aktuální prézens, padal/padá/bude padat: padl/∅/padne) nebo mezislovní vztah mezi kmeny tranzitivními, objektovými a netranzitivními, neobjektovými (schopnými a neschopnými tvořit tvary pro gramatickou kategorii pasíva, oslepiti/býti oslepen : oslepnouti/ ∅). Závažnost takových systémových vztahů mezi kategoriemi, u nichž vždy „svým způsobem vylučuje jeden člen jedné kategorie koexistenci jiného členu jiné kategorie“, zdů[113]razňuje I. Poldauf[7] a sám v oblasti českého slovesa za takové kategorie považuje tyto: kategorii času (min. : přít. : bud., dělal : dělá : bude dělat), vidu (nedok. : dok., dělal : udělal), násobenosti (nenás. : nás., dělal : dělával), aktuálnosti (akt. : neakt., jde : chodí) a dějové lineárnosti (lin. : nelin., dělá, jde, chodí : má, vznáší se, zná).[8] Z těchto kategoriálních rozdílů v podstatě vycházíme i my při studiu kmenoslovného systému českého slovesa. Poněvadž v tomto systému neexistují slovesa vázaná jen na určitou kategorii časovou (tak jako tu existují slovesa vázaná na určitou kategorii vidovou), neřadíme zde ovšem k základním mezikmenovým vztahům vztah mezi stejnokořennými kmeny různých časových kategorií. Z podobného důvodu můžeme do jisté míry zanedbávat i průvodní kategorii nedokonavosti — násobenost. Na druhé straně zase je nutno přihlédnout ještě k dalším kategoriím, jejichž protikladné členy mají závažné a dosud neprozkoumané postavení v kmenoslovném systému českého slovesa. Pokud jde o protiklad lineárnosti, je podle našeho názoru kmenoslovně vyjádřen typy seděti : sednouti/sedati a znáti : poznati/poznávati, tj. dvojicemi, v nichž jedním členem je imperfektivum tantum s dějem statickým (vyjadřuje stav nebo vlastnost) a druhým členem je sloveso s oběma vidovými tvary a dějem dynamickým, nestatickým (vyjadřuje přechod k onomu stavu nebo nabývání oné vlastnosti). Vzhledem k zmíněné kolizi s gramatickou kategorií vidu (a také pro závažnost rozdílu mezi statičností a dynamičností z hlediska celkového jazykového systému) řadíme tedy k základním mezikmenovým vztahům českého slovesa také vztah mezi takovýmito kmeny statickými a nestatickými.[9]

 

6. Základní mezikmenové vztahy českého slovesa shledáváme tedy v těch stejnokořenných kmenových opozicích, jejichž členy se navzájem liší schopností nebo neschopností tvořit tvary pro tu kterou gramatickou kategorii českého slovesa. Řadíme sem: A) vnitroslovný vztah mezi kmeny dokonavými a nedokonavými (D : ND, např. řekne : říká, sedne : sedá, utone : tone, pochválí : chválí) a vnitroslovný vztah mezi kmeny násobenými a nenásobenými (N : NN, např. jídá : jí, dělává : dělá, vozívá : vozí), neboť jak kmeny dokonavé na rozdíl od nedokonavých, tak kmeny násobené na rozdíl od nenásobených nemohou tvořit tvary pro vyjadřování aktuální přítomnosti (pro gramatickou kategorii časovou); B) mezislovní vztah mezi kmeny tranzitivními (tj. předmětnými přímými) a netranzitivními (T : NT, např. posaditi : sednouti, otupiti : otupěti, smeknouti : smeknouti se), neboť netranzitivní na rozdíl od tranzitivních nemohou tvořit skutečné, osobní pasívum (tj. tvar gramatické kategorie slovesného rodu); C) mezislovní vztah mezi kmeny statickými a nestatickými (S : NS, [114]např. seděti : sednouti/sedati, znáti : poznati/poznávati), mezislovní vztah mezi kmeny momentálními a nemomentálními (M : NM, např. křiknouti : zakřičeti/křičeti, brebtnouti : zabrebtati/brebtati) a mezislovní vztah mezi kmeny podílnými, distributivními, a nepodílnými, nedistributivními (P : NP, např. pootvírati : otevříti/otvírati, vyházeti : vyhoditi/vyhazovati), neboť jak kmeny statické na rozdíl od nestatických, tak kmeny momentální na rozdíl od nemomentálních i kmeny distributivní na rozdíl od nedistributivních nemohou tvořit skutečnou vidovou dvojici (tj. oba tvary gramatické kategorie vidu). Skutečně vidovou dvojici jakožto čistě gramatickou opozici tvoří ovšem jen jisté významové typy slovesných kmenů (nestatické!): jsou to především slovesa výsledková (označující děj zaměřený k nějakému cíli nebo rezultátu, např. přinášeti : přinésti, zdvihati : zdvihnouti, sedati : sednouti, černati : zčernati) a slovesa aktová (označující děj pojatý jako akt nebo obřad, např. říkati : říci, volati : zavolati, prositi : poprositi, večeřeti : povečeřeti). Za vlastní vidovou dvojici totiž považujeme jen korelaci významově symetrickou, v níž člen dokonavý vyjadřuje shrnutí (celkovost) jedinečného neshrnutého (necelkového) děje členu nedokonavého (celk. : necelk.), a člen nedokonavý může zároveň vyjadřovat znásobení (opakovanost) jedinečného, neznásobeného (neopakovaného) děje členu dokonavého (op. : neop.). Schematicky:

D : ND = celk. + neop. : necelk. + neop. || op.

I když tedy takovouto vlastní vidovou dvojici tvoří jenom část českých sloves, je to (vzhledem ke kompozitům) část natolik převažující, že kmenová opozice dokonavosti/nedokonavosti má charakter dominantní opozice českého slovesa: na jedné straně imperfektiva netvořící vlastní vidovou dvojici vnitroslovnou tvoří zde zpravidla aspoň mezislovní dvojici dokonavosti/nedokonavosti vyjadřující protiklad děje shrnutého (celkového) a neshrnutého (necelkového) — celk. : necelk. (např. poseděti : seděti, pohoupati : houpati, povoziti : voziti), na druhé straně perfektiva netvořící vlastní vidovou dvojici vnitroslovnou tvoří zde zpravidla aspoň mezislovní dvojici dokonavosti/nedokonavosti, která vyjadřuje protiklad děje neznásobeného (neopakovaného) a znásobeného (opakovaného) — neop. : op., např. trknouti : trkati, poseděti : posedávati, pohoupati : pohoupávati). I když jsou takovéto dvojice tvořeny stejnými prostředky jako vlastní dvojice vidové (a mají k nim i jinak blízko), přece jen se od vlastních vidových dvojic zásadně liší svou významovou asymetričností: v dvojici celk. : necelk. je zjevně dokonavý člen (celk.) obměnou členu nedokonavého — totiž shrnutím, zcelkověním jeho děje, a v dvojici neop. : op. je zjevně člen nedokonavý (op.) obměnou členu dokonavého — totiž znásobením, opakováním jeho děje. Ve skutečné vidové dvojici D : ND jsou proti tomu vtěleny oba vztahy (celk. : necelk. i neop. : op.), takže tu jde — jak již výše řečeno — o korelaci významově symetrickou. Kromě toho opozice dokonavosti/nedokonavosti (D : ND, sednouti: sedati), stejně jako opozice násobenosti/nenásobenosti (N : NN, jídati : jísti), tranzitivnosti/netranzitivnosti (T : NT, oslepiti : oslepnouti), statičnosti/nestatičnosti (S : NS, seděti : sedati), momentálnosti/nemomentálnosti (M : NM, křiknouti : zakřičeti) a podílnosti/nepodílnosti (P : NP, vytrhati : vytrhnouti) jsou tvořeny členy navzájem se lišícími pouze v jedné významové rovině, kdežto uvedené opozice celkovosti/necelkovosti (celk. : necelk.) a opakovanosti/neopakovanosti (op. : neop.) mají členy lišící se navzájem ve dvou významových rovinách: způsobem slovesného děje a videm. Tento rozdíl mezi oběma druhy opozicí schematicky vyjadřujeme tím, že opozice prvé — můžeme je nazvat korelacemi — [115]označujeme písmeny velkými (D : ND, N : NN, T : NT, S : NS, M : NM, P : NP), druhé písmeny malými (celk. : necelk., op. : neop.). Skutečná opozice iterativnosti/neiterativnosti, nevázaná na rozdíl vidový (tj. typ voziti : vézti, běhati : běžeti), patří ovšem do skupiny prvé (tuto korelaci proto označujeme I : NI), ale je omezena na malý, uzavřený již počet kmenů. I tato opozice v češtině zasahuje do plánu gramatického, a to jednak vidovou nepodřízeností iterativního členu, jednak zvláštním způsobem tvoření futura u členů neiterativních (povezu, poběžím).[10]

 

7. Uvedené základní mezikmenové vztahy mají tedy první místo v pořadí závažnosti vzhledem ke své kvalitě, tj. proto, že jsou vázány na gramatický systém jazyka. Jak již řečeno v § 4, druhým kritériem závažnosti mezikmenového vztahu je pak kvantita mezikmenových vztahů, do nichž jsou souvztažné kmeny zapojeny: závažnost daného mezikmenového vztahu závisí také na tom, do kolika jiných mezikmenových vztahů vstupují jeho kmeny. Uveďme dva krajní příklady. Nepřihlížíme-li k potenciálním tvarům násobeným (na -ávati), slovesa cizího původu typu informovati, blamovati, skalpovati nejsou v systému českého slovesa zakotvena vztahem „horizontálním“ (netvoří řadu sloves stejnokořenných, nejsou ani přiřazena k slovesům tvořícím vidové dvojice), nýbrž jsou zde zapojena pouze volným vzájemným vztahem „vertikálním“: tvoří jednu různokořennou kmenoslovnou řadu, charakterizovanou společným morfémem -ova-, společným vztahem k stejnokořennému kmeni substantivnímu (informovati : informace, blamovati : blamáž, skalpovati : skalp) a společným širokým významem „opatřovati (někoho) tím, co vyjadřuje příslušné substantivum“. Taková kmenoslovná kategorie pochopitelně není zakotvena hluboko v kmenoslovném systému slovesa, nýbrž jen v jeho okrajové oblasti (méně okrajové postavení má již kategorie telefonovati, telegrafovati, registrovati …, zakotvená též základním vztahem vnitroslovným ND : D, tj. řadou zatelefonovati, zatelegrafovati, zaregistrovati …). Proti tomu středové (centrální) postavení zde má kmenoslovná kategorie oslepiti, ohlušiti, ochromiti, mající v mezislovnědruhovém vztahu k adjektivům slepý, hluchý, chromý kategoriální význam „učiniti jakým“: je začleněná do systému českého slovesa jednak dvěma mezikmenovými „horizontálními“ vztahy základními (vnitroslovným vztahem D : ND typu oslepiti : oslepovati a mezislovním vztahem T : NT typu oslepiti : oslepnouti), jednak dvěma vztahy „vertikálními“: morfémem -i- a širokým významem „uvésti objekt do nějakého stavu“ je napojena na řadu oživiti, povýšiti, zničiti …, morfémem o- a užším významem „postihnouti objekt činností s nepříznivými důsledky“ je napojena na řadu omráčiti, omrzeti, opíti … Označíme-li zapojení okrajové kategorie informovati, blamovati, skalpovati (s jedním „vertikálním“ mezikmenovým vztahem) značkou | a zapojení centrální kategorie oslepiti, ohlušiti, ochromiti (s dvěma mezikmenovými vztahy „vertikálními“ a dvěma „horizontálními“) značkou #, můžeme na základě těchto dvou krajních [116]případů schematicky znázornit rozložení kmenoslovných kategorií v kmenoslovném systému podle kvantity jejich mezikmenových vztahů takto:

			|
		|	+	|
	|	+	#	+	|
|	+	#		#	+	|
	|	+	#	+	|
		|	+	|
			|

 

8. Z předchozích odstavců vyplývá, že zařazení jednotlivých kmenoslovných kategorií (typů) i jednotlivých kmenů v kmenoslovném systému je dáno kvalitou a kvantitou jejich mezikmenových vztahů. Při hodnocení úlohy jednotlivých kmenů v kmenoslovném systému musíme ovšem přihlížet k oběma kritériím a vycházet z těch vztahů nejzávažnějších, tj. z mezikmenových vztahů základních, jež jsou vázány na gramatický systém (§ 6): chceme-li určit zařazení daného kmene v kmenoslovném systému slovesa, musíme především stanovit, které základní mezikmenové vztahy jsou u něho realizovány, tj. s kterými slovesnými kmeny stejnokořennými stojí v opozici. Tak např. kmenoslovné zařazení kmene posazovati je dáno především tím, že tento kmen stojí ve vnitroslovné opozici s příslušným kmenem dokonavým posaditi (D) a v mezislovní opozici s příslušným kmenem netranzitivním sedati (NT); kmenoslovné zařazení kmene posazovati mohlo by se tedy vyjádřit vzorcem sestaveným ze značek jeho opozičních kmenů D + NT. Ale takové schéma by nevystihovalo hierarchii mezikmenových vztahů (vnitroslovných a mezislovních) a bylo by samo o sobě ještě dosti hrubé, málo přesné; tak sloveso posazovati by mělo stejný vzorec kmenoslovného zařazení jako např. sloveso oslepovati (D + NT, poněvadž u obou jsou realizovány pouze dva základní mezikmenové vztahy, ND : D a T : NT), ačkoli sloveso posazovati na rozdíl od oslepovati je prostřednictvím svého netranzitivního protějšku (sedati/sednouti) souvztažné i s kmenem statickým (seděti) i s kmenem podílným (posedati), a obě slovesa patří tedy k různým kmenoslovným typům. Proto ve vzorci kmenoslovného zařazení budeme označovat základní mezikmenový vztah vnitroslovný lomítkem (/) a mezislovní dělítkem (:), přičemž budeme uvádět i značky kmenů nepřímo souvztažných, a to v závorce u příslušných opozičních kmenů přímo souvztažných[11] ke kmeni zjišťovanému (ve vzorci jej značíme x). Tedy oslepovati (vnitroslovně přímo souvztažné s dokonavým oslepiti a mezislovně přímo souvztažné s netranzitivním slepnouti/oslepnouti) bude mít vzorec kmenoslovného zařazení x/D : NT/D, kdežto posazovati (vnitroslovně přímo souvztažné s dokonavým posaditi a mezislovně souvztažné přímo s netranzitivním sedati/sednouti, prostřednictvím sedati pak nepřímo se statickým seděti a prostřednictvím sednouti zase nepřímo s podílným posedati) bude míti vzorec kmenoslovného zařazení x/D : NT (:S)/D(:P). Takový vzorec by byl ovšem ještě složitější, kdybychom v něm zachycovali též vnitroslovný vztah kmenů nedokonavých ke kme[117]nům násobeným (sedávati, sedívati, posazovávati), ale ten má mnohem průvodnější charakter než vnitroslovný vztah ke kmenům dokonavým,[12] a proto je třeba vytýkat spíše jeho nepřítomnost než přítomnost. — Domníváme se, že uvedený způsob označování mezikmenových vztahů umožní nám již s dostatečnou přesností určovat postavení jednotlivých kmenů a sloves v kmenoslovném systému a podle toho je klasifikovat.

 

9. Abychom uvedli soustavnější příklady různých mezikmenových vztahů a předvedli ukázku kmenoslovné klasifikace českého slovesa, pokusíme se zde o kmenoslovné zařazení sloves n-ových (druhé slovesné třídy z hlediska kmene prézentního). — Seskupíme-li tu slovesa se stejným vzorcem kmenoslovného zařazení v jednotlivé kmenoslovné typy a ty pak seřadíme podle závažnosti a počtu kmenoslovných vztahů, jimiž jsou v systému zakotveny, získáme následující pořadí hlavních kmenoslovných typů českých sloves n-ových (od nejhlouběji zakotvených k nejokrajovějším). — A. Typy dokonavé: x( : P)/ND( : S) : T/ND — sednouti ( : posedati)/sedati ( : seděti) : posaditi/posazovati; x/ND( : S) : T/ND — svitnouti/svítati ( : svítiti) : rozsvítiti/rozsvěcovati, umlknouti/umlkati ( : mlčeti) : umlčeti/umlčovati; x/ND : T/ND — vychladnouti/vychládati : vychladiti/vychlazovati; x/ND : NT/ND — leknouti/lekati : leknouti se/lekati se, vsáknouti/vsakovati : vsáknouti se/vsakovati se; x/ND : op. — létnouti/letěti : létati, pohlédnouti/pohlížeti : pohlédati; x( : P)/ND( : S) — kleknouti ( : poklekati)/klekati ( : klečeti); x( : P)/ND — padnouti ( : popadati)/padati, vytrhnouti ( : vytrhati)/vytrhávati; x/ND — minouti/míjeti, prchnouti/prchati, podniknouti/podnikati; x : NM/ND : op. — syknouti : zasyčeti/syčeti : sykati; překřiknouti : překřičeti/překřičovati : překřikovati; x : NM/ND — křiknouti : zakřičeti/křičeti, zahvizdnouti : zahvízdati/hvízdati; x : op. ( : celk.) — kývnouti : kývati ( : pokývati), houpnouti : houpati ( : pohoupati); x : op. — trknouti : trkati, usyknouti : usykávati; x — šlohnout, upláchnout. — B. Typy nedokonavé: x(: S)/D : T/D — lípnouti ( : lpěti)/přilípnouti : přilepovati/přilepiti, smrádnouti ( : smrděti)/zasmrádnouti : zasmraďovati/zasmraditi; x/D : T/D — hasnouti/zhasnouti : hasiti/zhasiti, slepnouti/oslepnouti : oslepovati/oslepiti; x/D : NT/D — líhnouti/vylíhnouti : líhnouti se/vylíhnouti se, sunouti/posunouti : sunouti se/ posunouti se; x( : S)/D — váznouti ( : vězeti)/uváznouti; x/D — lnouti/přilnouti, šednouti/zšednouti; x — asi jen padnouti (o šatech!). — Již z tohoto nárysu kmenoslovné klasifikace n-ových sloves je patrno, že centrálnější, tj. více a tedy hlouběji zakotvené postavení v systému českého slovesa mají n-kmeny dokonavé a že vůbec jádrem druhé třídy slovesné jsou zde netranzitivní perfektiva. Jak ukazuje historickosrovnávací rozbor, tento stav je výsledkem předchozího vývoje v tom smyslu, že slovanská třída sloves n-ových byla vybudována na kategorii intranzitivních inchoativ, jež se vznikem vidu stala dokonavými.[13] Hloubka zakotvení daného kmenoslovného typu v systému (tj. jeho okrajovější nebo centrálnější postavení) spolu se stupněm zastření jeho formální souvztažnosti s typy opozičními (viz např. vztah NT : T u typu vstane : postaví, tone : topí), ev. i s mírou rozšíření jeho synchronně nástupnických variant (viz např. typ vstane//postaví se, tone//topí se) — to jsou hlavní synchronní kritéria k podrobnějšímu vymezení funkce jednotlivých kmenoslovných typů v systému, k určení jejich [118]produktivity i jiných vlastností. (U sloves n-ových o tom pojednáme ve zvláštní práci.) — Domníváme se, že takovýmto zkoumáním kmenoslovných typů po stránce kvalitativní i kvantitativní (statistickou metodou) odhalíme v kmenoslovném systému nejnovější vrstvu s takovým seskupením prvků, které nám již umožní „s jistou dávkou pravděpodobnosti určit budoucí stav, i když snad ne pouze v jediné variantě“ (V. N. Toporov, Voprosy jazykoznanija 1959, č. 6, s. 35).

 

10. Vzhledem k objektivní možnosti zjistit hloubku systémového zakotvení jednotlivých kmenoslovných typů pokusíme se aspoň o přibližné vymezení hierarchie vrstev v kmenoslovném systému českého slovesa, od vrstvy nejcentrálnější k vrstvě nejokrajovější. Viz následující schéma: 

 

A. K jádru tohoto systému patří slovesa s vidovým vztahem vnitroslovným a aspoň jedním vidově oboustranným vztahem mezislovním, např. uhasiti (k nedokonavému hasiti a netranzitivnímu uhasnouti/hasnouti) nebo probouzeti se (k dokonavému probuditi se a tranzitivnímu probouzeti/probuditi). — B. Do vrstvy přilehlé k tomuto jádru příslušejí slovesa s vidovým vztahem vnitroslovným, ale bez vidově oboustranného vztahu mezislovního; hlouběji zakotvena jsou zde slovesa s vidově jednostranným vztahem mezislovním, jako vézti (k dokonavému přivézti, odvézti apod.[14] a iterativnímu voziti), klekati (k dokonavému kleknouti, k stavovému klečeti a podílnému poklekati) nebo zakřičeti (k nedoko[119]navému křičeti a momentálnímu křiknouti), kdežto okrajovější postavení zde mají slovesa bez mezislovního vztahu vůbec, jako např. prchnouti (pouze k nedokonavému prchati) nebo telefonovati (pouze k dokonavému zatelefonovati). — С. K okrajové vrstvě konečně patří slovesa bez vnitroslovného mezikmenového vztahu vidového, a to jednak hlouběji zakotvená slovesa s mezislovním vztahem k slovesům uvedených vrstev vnitřních, např. klečeti (k nestatickému klekati/kleknouti), voziti (k neiterativnímu vézti/přivézti, odvézti …), vytrhati (k nepodílnému vytrhnouti/vytrhávati) nebo křiknouti (k nemomentálnímu zakřičeti/křičeti), jednak slovesa z vrstvy zcela vnější, mezislovně usouvztažněná pouze se slovesy rovněž nemajícími vnitroslovného vztahu vidového, např. pásti (k celkovému popásti) nebo trknouti (k opakovanému trkati).

 

V závěru lze tedy vytyčit takovéto hlavní vlastnosti kmenoslovného systému českého slovesa: 1. Kvalitativně nejzávažnějším základním mezikmenovým vztahem je zde vztah mezi kmeny dokonavými a nedokonavými, neboť hranice mezi oběma kategoriemi kmenů je osou souměrnosti tohoto systému v jeho nejpodstatnější části. 2. Kvantitativně nejzávažnějším (nejfrekventovanějším) základním mezikmenovým vztahem je zde vztah mezi kmeny násobenými a nenásobenými; na rozdíl od typů dokonavých neexistují však kmenoslovné typy násobené samostatně bez příslušných protějšků nedokonavých nenásobených, a tím je více zdůrazněn průvodní, tvaroslovný charakter kategorie kmenů násobených. 3. Okrajová oblast systému (s typy pásti : popásti a trknouti : trkati) je přístupnější afektivnímu novotvoření a cizím vlivům, kdežto v jádře a kolem něho jsou soustředěny konzervativní a neproduktivní typy s neživými alternacemi (jako sednouti : posaditi, vézti : voziti, trápiti : trpěti). 4. Poněvadž těžištěm systému jsou nenásobené kmeny nedokonavé (vyvážené z jedné strany protějšky dokonavými a z druhé strany protějšky násobenými), mají ve stejné vrstvě perfektiva okrajovější postavení než imperfektiva: ve vrstvě vidově jednostranných protějšků k slovesům s oběma vidovými kmeny jsou produktivní perfektiva (momentální typ křiknouti a podílný typ vytrhati), nikoli imperfektiva (statický typ klečeti a iterativní typ voziti). 5. Společným produktivním formantem různých opozicí s protikladem děje necelkového (neshrnutého) a celkového (shrnutého) je předpona (viz typy hasiti : uhasiti, křičeti : zakřičeti, pásti : popásti), společným produktivním formantem různých opozicí s protikladem děje jedinečného (nečleněného) a nejedinečného (členěného) je přípona (viz typy oslepiti : oslepovati, vytrhnouti : vytrhati, trknouti : trkati, pásti : pásati) a společným produktivním formantem různých opozicí děje tranzitivního a netranzitivního je reflexívní částice (viz typy probuditi : probuditi se, vézti : vézti se, smeknouti : smeknouti se aj.).

 

Р е з ю м е

К ИЗУЧЕНИЮ СИСТЕМЫ ГЛАГОЛЬНЫХ ОСНОВ В СОВРЕМЕННОМ ЧЕШСКОМ ЯЗЫКЕ

В языке как »системе систем« существует система проникающих друг в друга категорий слов, в которых слова соединяются по семантической линии тем, что они выражают значения общего семантического округа (обладают общей семантической чертой), и по формальной линии тем, что эту принадлежность к одинаковому семантическому округу сигнализируют одинаковой словообразовательной морфемой. Эти формально-семантические категории (линии) проникают друг в друга в том смысле, что основа [120]слова, образующая линию вместе с другими основами той же корневой морфемы (линию »горизонтальную« — slepý, slepnouti, oslepnouti, oslepiti …), образует также одну или более линий с другими основами одинаковых некорневых морфем (линии »вертикальные« — oslepnouti, zestárnouti, uschnouti …; oslepnouti, omdlíti, otěhotněti …). Главные межосновные отношения автор находит в области линий однокорневых основ (т. е. основ с одинаковым корнем), а именно между основами, различающимися друг от друга способностью или неспособностью образовать формы той или другой грамматической категории. В современной системе чешского глагола такими отношениями, находящимися в структурной связи с грамматической системой, являются следующие: внутрисловное отношение между основами совершенными и несовершенными (padl/∅/padne : padal/padá/bude padat), внутрисловное отношение между основами фреквентативными и нефреквентативными (chodívával/неактуальное chodívává : chodil/chodí), междусловное отношение между основами транзитивными и нетранзитивными (oslepiti/býti oslepen : oslepnouti/∅), между основами статическими и нестатическими (seděti/∅ : sedati/sednouti), между основами моментальными и немоментальными (křiknouti/∅ : zakřičeti/křičeti), между основами дистрибутивными и недистрибутивными (vytrhati/∅ : vytrhnouti/vytrhávati), итеративными и неитеративными (nositi/∅ : nésti/přinésti, odnésti), кратными и некратными (только несов. trkati : только сов. trknouti) и между основами комплексивными и некомплексивными (только сов. pobýti : только несов. býti). По мере того, в какие и в сколько этих межосновных отношений входит данное слово (данный тип), определяется его место в системе: так напр. глагол sedati (к совершенному sednouti, к фреквентативному sedávati, к транзитивному posaditi, к статическому seděti, к дистрибутивному posedati) принадлежит к центральной области системы, где сосредоточены консервативные типы, между тем как напр. глагол trknouti (только к кратному trkati) принадлежит к окраинной области системы, которая подвергается аффективному новообразованию и чужим лексическим влияниям.

Slovo a slovesnost, ročník 22 (1961), číslo 2, s. 107-120

Předchozí Jaromír Bělič, Bohuslav Havránek, Alois Jedlička, František Trávníček: K otázce obecné češtiny a jejího poměru k češtině spisovné

Následující Karel Horálek, Karel Hausenblas, Pavel Trost, Lubomír Doležel: Varšavská konference o otázkách poetiky