K nedožitým sedmdesátinám profesora Vladimíra Barneta (1924-1983)

Světla Čmejrková

[Kronika]

(pdf)

Professor Vladimír Barnet has not lived to be 70 this year

Na pomyslném průřezu kmene našeho lingvistického života je profesor Vladimír Barnet letokruhem mimořádné ušlechtilosti a jasu. Vychován v mravních ideálech Masarykovy Československé republiky, nebyl vybaven pro přežití v dobách umlčování a ohýbání pravdy. Životní dílo, které stačil při svém směřování k harmonii vytvořit, je nezkaleným odkazem generace, udivujícím svou myšlenkovou plností a vyrovnaností.

Studium na žižkovském gymnáziu, odpor k fašistické okupaci, účast na odboji a Pražském povstání, poválečné studium na Filozofické fakultě UK a pak na Leningradské univerzitě, návrat do domácí lingvistiky a práce na rozvíjení oboru rusistiky a slavistiky i obecné teorie národního jazyka – to byly milníky jeho životní dráhy. Veškeré Barnetovo vědecké působení bylo spjato s Filozofickou fakultou UK, kde působil v l. 1955–1961 jako odborný asistent, v l. 1961–1967 jako docent, od r. 1967 jako profesor na katedře ruského a ukrajinského jazyka, kterou v šedesátých letech vedl. Ani po odchodu z této funkce nepřestal být vnímán jako osobnost vůdčí, směrodatná, a to jak v ohledu vědeckém, tak v ohledu etickém.

Počáteční impulz daly odborné orientaci Vladimíra Barneta přednášky jeho vysokoškolského učitele Bohuslava Havránka o hláskoslovném a morfologickém vývoji ruštiny a srovnávací skladbě slovanských jazyků. Ty měly zásadní význam pro volbu Barnetova výchozího lingvistického tématu, zpracovaného v kandidátské disertaci Vývoj ruských participií aktivních a jejich významů časových a vidových z r. 1958. Zachycení vývoje dílčího jazykového systému a jeho fungování v širších jazykových souvislostech tu předznamenalo Barnetovo celoživotní promýšlení vztahu synchronie a diachronie, statičnosti a dynamičnosti, rovnováhy systému, proměn struktury a funkce a mnoha dalších podnětů, které do jazykovědy vnesla etapa Pražského lingvistického kroužku a korigovala jimi klasický strukturalismus de Saussurův.

Vědecké hodnoty Vladimíra Barneta však nelze spojovat jen s tím, co vycházelo z tradic PLK. Zkušenosti ze studia v Leningradě, v němž nikdy nezanikla tradice Petrohradské univerzity, znamenaly pro Barneta řadu dalších inspirací. K nejvýznamnějším patřily přednášky oněch osobností, které ve 20. letech tvořily hvězdné obsazení OPOJAZ (Obščestvo izučenija poetičeskogo jazyka), tj. tvůrců ruské formální školy. Tady byly společné prvky, připomínající pražský strukturalismus.

Avšak v Leningradě bylo i něco neopakovatelného – studijní pobyty v bažinatých a těžko přístupných oblastech severovýchodní Rusi, společné exkurze archeologů zachraňujících staré rukopisy i tisky a jazykovědců zachycujících stav jazyka, který se po staletí zachovával, a přece vyvíjel: lidé nemající styk s okolním světem, uchránění před technickými komunikačními prostředky, tu užívali jazyka, který si do perifer[240]ních oblastí kdysi dávno přinesli. Tady bylo možno ověřovat platnost moderních teoretických konceptů a zde se mohl rodit Barnetův pozdější zájem o otázku funkčních variet národního jazyka, funkčních stylů, komunikačních situací, norem, a zejména vyhraněný zájem o mluvenou podobu jazyka, kterým Barnet nepochybně předjal tuto orientaci naší dnešní lingvistiky.

Představy o fungování jazyka, které Vladimír Barnet získal přímým studiem dialektologických pásem nedotčených civilizací, anebo – jak bychom dnes mohli říci – studiem etnografie komunikace, snad mohou trochu objasnit, jak Vladimír Barnet dospěl od historického zaměření ke svému sociolingvistickému pohledu na diferencovanost prostoru národního jazyka, jazykovou, komunikační i situační.

Barnetovo lingvistické dílo je rozmanité, a přece tvoří konzistentní celek, vyznačující se zřetelnými soudržnými tahy. Ve svém stěžejním díle Vývoj systému participií aktivních v ruštině ve srovnání s vývojem v ostatních jazycích slovanských (AUC. Philol. Monogr. IX. UK, Praha 1965) rozvíjel Barnet problematiku počáteční disertace a vydával se směrem konfrontačním. Otázkám srovnávání, diachronního i synchronního, věnoval Barnet řadu statí, z nichž jmenujeme O konfrontačním studiu příbuzných jazyků (spolu s V. Barnetovou, AUC. SlavPrag, IV. Praha 1962), Pojetí východiska při historickosrovnávacím studiu skladby (Otázky slovanské syntaxe I. Praha 1962), Konfrontace a ostatní typy polylingválního popisu (SlavSlov, 9, 1974) aj.

Synchronní pohled na fungování jazyka se vyvíjel od sledování problematiky spisovnosti k pojmovému uchopení diferencovanosti jazyka: O možnosti typologického srovnávání spisovných jazyků (BÚRJL, 10, 1966), Jaký je lingvistický status hovorové ruštiny? (ČsRus, 15, 1970), K pojmu uživatel jazyka v teorii spisovného jazyka (SlavSlov, 11, 1976), a dále příspěvky publikované ve Skopji (Diferenciace národního jazyka a sociální komunikace, 1973), Krakově (Pojetí variantnosti v teorii spisovného jazyka, 1977), v Budyšíně (Sociolingvistické zřetele jazykové kodifikace, 1979), ve Vratislavi (Funkční pojetí spisovného a standardního jazyka, 1981). Syntéza, k níž Barnetova sociolingvistická práce spěla, nebyla bohužel dovršena.

Přervána byla i Barnetova práce na popisu mluvenosti, zejména v žánrech odborné komunikace. Projekt se realizoval ve spolupráci s ruskými lingvisty, zejména O. A. Laptěvovou, ale i v úzké návaznosti na výzkumy J. A. Zemské. Je třeba říci, že zájem českých rusistů (C. Bosáka, D. Brčákové, I. Camutaliové, O. Kafkové, K. Koževnikové) o problematiku, kterou s sebou přináší mluvená podoba jazyka, byl velmi soustředěný. Zahrnoval sféru uměleckou, odbornou, sféru běžného dorozumívání a vedle aspektu odborného (srov. kolektivní příspěvky Problémy běžně mluveného jazyka, zvláště v ruštině, Slavia, 42, 1973; K principam strojenija vyskazyvanija v razgovornoj reči, BÚRJL, 18, 1974; aj.), zahrnoval i rozsáhlý program pedagogický: Ruština v mluveném a psaném projevu, Audioorální program s učebním textem, Praha 1972, a mnohé další. Zájem o mluvenou podobu odborné komunikace (viz kapitola Problemy žanrov ustnoj naučnoj reči v monografii Sovremennaja ustnaja naučnaja reč’, redakce O. A. Laptěvové, Krasnojarsk 1988) byla vyvrcholením Barnetova zájmu o živý jazyk, tentokrát v autentickém prostředí vědecké diskuse.

Vladimír Barnet byl vynikajícím vědcem i vysokoškolským pedagogem. Korunoval řadu mezinárodních slavistických vědeckých setkání, dával smysl mnoha domácím vědeckým snažením. Po mnoho let vedl s neobvyklou erudicí a nezapomenutelnou obětavostí aspirantský a asistentský seminář, věnovaný nově se konstituujícím oblastem komunikační lingvistiky; dělil se na něm o své poznatky, formuloval názory své a pomáhal utvářet názory druhých. Když odešel, zanikla řada mikrokosmů, jejichž součástí byl. Profesor Barnet v sobě ztělesnil princip vědecké hloubky a etické síly a jako takový je trvale přítomen v našich myslích.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 3, s. 239-240

Předchozí Milada Homolková: Životní výročí Igora Němce

Následující Alexandr Stich: Jazykový program a ideál Karla Sabiny