Aufbau, Entwicklung und Struktur des Wortschatzes in den europäischen Sprachen

Josef Filipec

[Recenze]

(pdf)

Aufbau, Entwicklung und Struktur des Wortschatzes in den europäischen Sprachen

Aufbau, Entwicklung und Struktur des Wortschatzes in den europäischen Sprachen. Heidelberger Publikationen zur Slavistik, A. 6. Ed. Baldur Panzer – Peter Lang. Frankfurt a. M. et al. 1993. III + 213 s.

 

Uvedený sborník obsahuje v definitivní podobě příspěvky přednesené u příležitosti osmého zasedání lexikologicko-lexikografické komise při Mezinárodním komitétu slavistů, které se poprvé konalo r. 1991 v západní části Německa nedlouho po jeho sjednocení. Zásluhu na tom má slavista heidelberské univerzity B. Panzer, vydavatel šesti svazků slavistických publikací a autor významných publikací, právě i z poslední doby.

Třídenní lexikologické sympozium bylo zaměřeno na interdisciplinární vztahy s důrazem na sociolingvistiku. Účast dvou heidelberských představitelů germanistiky a anglistiky zdůraznila jednak širší lingvistické souvislosti slavistiky, jednak užší kontakty osvobozeného postkomunistického Východu Evropy se Západem. Ze 17 referentů, jejichž referáty byly pojaty do sborníku, je pět německých, čtyři jsou čeští, tři ruští a tři slovenští, jeden bulharský a jeden litevský. Bohužel chyběl zástupce Polska a už tradičně i Jugoslávie. Je třeba litovat i toho, že česká strana byla zastoupena jen jedním řádným členem komise z Prahy (na jeho vlastní náklad), tři referenti byli z Brna.

V obecně založeném vstupním referátě Wortschatzdifferenzierung in europäischen Sprachen, uvádějícím historickou problematiku, se B. Panzer zaměřil na sémantické souvislosti v lexiku indoevropských jazyků a na vývojové diferenciační činitele, interní a externí. V germánských jazycích lze rozlišit jednak společný indoevropský lexikální základ, jednak prvky přejaté ze sousedních jazyků, jednak specifické (idiosynkratické) lexikum, např. týkající se mořeplavby, válečnictví aj., které však dosud není popsáno. V slovanských jazycích se projevil hlavně vliv christianizace, a to východní i západní, a vlivy sousedních jazyků, kterým čelí jednotlivé jazyky puristickými tendencemi. Ve východoslovanských jazycích se uplatňuje podle autora vedle celkové integrace jednak diferenciace: běloruština a ukrajinština se odlišuje za vlivu polštiny od ruštiny, jednak konvergence bulharštiny a ruštiny. Úsilí o vytvoření nových standardů se projevilo zvláště v západoslovanských jazycích, ale i v chorvatštině a slovinštině náhradou cizích prvků slovanskými a domácími. V bulharštině se týkala reslavizace zvláště turcismů. Panzerův nástin, historicky založený, doplnily, pokud jde o současný stav, referáty týkající se češtiny, ruštiny a bulharštiny (v. dále).

Pojetím byl jeho příspěvku nejblíže referát heidelberské anglistky G. Steinové, Lexical strata and lexical structures in English. Referentka připomněla první schůzku Pražského lingvistického kroužku v říjnu 1926, na níž promluvil H. Becker o „evropském duchu jazyka“, tj. o evropeizaci evropských jazyků, zhodnotila skrovnou anglickou lexikologickou literaturu – za nejlepší se považuje Tournierův Úvod do lexikogenetiky současné angličtiny, zhodnotila pojem vývojových vrstev a vlivy cizích jazyků na angličtinu jako „mixed language“, zvláště vlivy skandinávské, francouzské, latinské, a využila výsledků statisticky orientované práce R. Wermsera, týkající se vývoje anglického slovníku v devíti obdobích od 1460 do začátku 20. stol.

[304]V návaznosti na nejstarší vývojový stav slovanských jazyků měl k Panzerovu příspěvku nejblíže referát O. N. Trubačeva, Urslavisch im Lichte des Wortschatzes. Autor knihy o etnogenezi i kultuře nejstarších Slovanů zužitkovává materiál vycházejícího Etymologického slovníku slovanských jazyků k postupné lexikálně založené rekonstrukci praslovanské kultury, kterou charakterizují z hlediska centrální indoevropské kultury jisté archaické rysy. Ústřední vztah člověka k vlastnímu já a konkrétnímu okolí byl označen klíčovým slovem *svojь, vystihujícím rodové, popř. kmenové příbuzenství. Zemědělská terminologie dokládá hlavní způsob obživy (např. poľane ‚obyvatelé pole’). K zajímavým rysům náboženských představ dávných Slovanů patří předkřesťanské slovo *rajь – označuje onen svět, k němuž lze dojít jen vodou (*rei̭/-roi̭- ‚proud’). Slovo bogъ je pozdější íránsko-skytské přejetí, původně bylo pojmenování boha tabu. Zajímavé je zjištění, že už v praindoevropštině i v praslovanštině bylo pojmenování pro město vedle pojmenování pro vesnici. I v slovanském lexiku se projevuje obecná vývojová tendence od demokratičnosti k aristokratičnosti (sublimaci), jíž se vysvětluje i vývoj interdialektů a standardů. Jazyková fakta mimo jiné korigují vžitou představu, pocházející z indoevropských jazyků, že otrok byl vždy jen cizinec, válečný zajatec ap.

Důležitá fakta, týkající se historie lužické srbštiny, uvedl referát H. Schustera–Šewce, Die Schichtung des sorbischen Wortschatzes. Geograficky periferní postavení lužičtiny jako ostrova v německém moři se projevuje jednak zachováním archaických rysů a vznikem specifických neologismů, jednak různým vývojem lexika spisovného a nářečního. Při sledování vývojových etap se využívá glosářů, rukopisných slovníků a zaznamenaných proprií, teprve od 16. stol. i písemných, hlavně náboženských textů. Nejstarší vývojovou vrstvu tvoří lexikum zděděné z praslovanštiny, už nářečně rozrůzněné, srov. hl. bać so ‚hořet, doutnat’, dl. jěsćiś ‚chlubit se, zářit’. Zajímavé jsou souvislosti lužických nářečí s jihovýchodním areálem praslovanštiny, podporující Trubačevovu tezi o sekundární okcidentizaci těchto nářečí, např. hl. jakny ‚rázný, hrubý’ – sch. jâk; nebo hdl. hobisko ‚ledvina’ aj. Tento vztah se týká hlavně horní lužičtiny, dolní lužičtina více souvisí s polštinou. Od 9.–10. stol. dochází ke germanizaci, což dokládá typické dl. slovo mroka < ahd. marc/h/a ‚marka, hranice’ a dl. krol (oboulužická podoba kral vznikla později vlivem češtiny). Od 10. stol. dochází ke christianizaci a k tvoření vlastní lužické terminologie: křiz/kśiz aj. Od 14.–15. stol. se prosazuje s rozvojem měst německá řemeslnická a zemědělská terminologie a objevují se významové posuny v společenské a politické oblasti: původní obecně slovanský termín županъ, označující ‚hlavu kmene’, nabývá významu ‚vesnický soudce’, slovo viťaz s významem ‚válečník’ se později užívá ve významu ‚svobodný rolník’ a ještě později jako apelativum zaniklo. Luterská reformace přinesla vedle církevních textů i rozštěpení hl. obyvatel na katolíky a protestanty a vývoj dvou spisovných i nářečních variant. Snahy o omezení německých výpůjček a kalků (M. Frentzel, J. H. Swětlik) neuspěly. Teprve v 19. stol. došlo za vlivu češtiny v hl. k purismu, k adaptaci českých slov (Ch. T. Pfuhl), k tvoření slov derivací a -o-kompozicí (radnica; činohra, zemjepis), k náhradě německých synonym domácími (hodźina místo štunda). V dl. byly tyto tendence vlivem pruského tlaku přitlumeny. V poslední době dochází podle Německo-hornoslužického slovníku k přejímání slov, zvláště internacionalismů a k stylistické diferenciaci vyšší a běžně užívané lexikální vrstvy.

Dialektiky přejímání internacionalismů a purismu při budování spisovné litevštiny v době osvobozovacího hnutí se týkal stručný referát J. Palionise Lexikalische [305]Internationalismen in der litauischen Schriftsprache Ende des 19. Jahrhunderts.

Další čtyři příspěvky se týkaly specifické tematiky: R. Eckert ve svém referátě Der Fachwortschatz der Waldimkerei in den slavischen Sprachen probral odborné názvy lesního včelařství, kterými se na širším balto-slovanském základě už léta zabývá. V první části uvádí autor pojmenování mající indoevropské ekvivalenty (prasl. ulj, čes. úl, lat. alv/e/arium; prasl. bъrtь se odráží v čes. zastaralých slovech brť ‚dutý strom sloužící jako úl lesních včel’; brtník 1. hist. ‚nevolník vybírající med lesních včel z brtí’, 2. ‚medvěd hnědý’. Druhá, rozsáhlejší část příspěvku obsahuje výčet několika slovanských subsystémů, zvláště rozvětvené skupiny polských a východoslovanských odvozenin a frazémů z kořene *lěk-, který vyvinul vedle stsl. významu ‚zbytek něčeho’ specifické významy, např. v ruštině: ‚horní část lesního úlu, popř. s mladými včelami’ ap.

Referát I. Janyškové Zu den Baunamen in den slavischen Sprachen uvádí typy pojmenovacích motivů jehličnanů, a to vzhledem k způsobu růstu (kleč), místu (chvojka zahradní), částem stromů (nář. špendličí ‚sosna’), živočichům, kteří se živí plody stromů (medvědnik, slovin. ‚hloh’), barvě kůry nebo dřeva (modřín), vlastnostem dřeva (pol. sosna smolna), užití dřeva (stč. lúč ‚sosna’), fyziologickým vlastnostem (jalovec smrdutý), užití v lidovém lékařství (rus. nář. krovogon ‚druh jalovce’), souvislosti s lidovými zvyky (sloven. nář. máj ‚modřín’). P. Peňáz nastínil v referátě Die Stratifikation der griechischen und lateinischen Lehnwörter im Altkirchenslavischen náročný program pro adekvátnější kategorizaci staroslověnských přejetí z řečtiny a z latiny podle čtyř hledisek: časového, sociolingvistického, podle výchozího jazyka a podle typu přejetí. Sám autor naznačuje meze těchto požadavků. Rušivě působí v textu rozdíly v přepisu slov, popř. nejasnost, zda jde o zachycení grafiky originálních pramenů nebo autorskou nedůslednost (aģelь 128 – agģelъ 129, ḱenъturionъ 128n., 135 – ḱenturionъ 135, pretorъ 128 – prětorъ 129, též konstituiv 127 m. -tiv).

D. Šlosar se v referátě Die Entwicklung der tschechischen Musikterminologie zaujal dílčí oblastí, totiž pojmenováními hudebních nástrojů. Zvláště ta z nich, která jsou tvořena z onomatopoických základů, jsou vhodná pro přejímání i nepříbuznými jazyky: gǫd-, bǫb-, pi-sk-, trǫ-, dud- (toto je prasl., ale i tur. a něm.). Ze západních přejetí patří k nejstarším varhany, původně orhany – autor zde nevylučuje ani vliv bavorštiny. Christianizace přinesla vliv latiny, románských jazyků a němčiny, zvláště v době minesangu: citera, šalmaj, loutna; v době humanismu: flétna, harfa, klavír, pozoun; v době baroka: piano, gamba, fagot, hoboj, kytara.

Přechod mezi historickými a synchronně orientovanými teoretickými referáty tvoří Blanárův příspěvek Zur Entwicklung der lexikalisch-semantischen Teilsysteme in den slavischen Sprachen, představující syntézu autorových dřívějších názorů a zároveň program jeho nové knihy porovnávající lexikum slovanských jazyků z diachronního hlediska (srov. i mou recenzi, s. 227n.). Autorovy názory jsou v souladu s pojetími českých lingvistů. V podstatě jde o doplnění metod historické rekonstrukce zřetelem k vývoji dílčích podsystémů s důrazem na významové vztahy jejich jednotek a na jejich mimojazykové i jazykové stimuly.

V teoretickém ohledu byl přínosný lexikologický referát heidelberského germanisty, spoluautora a spoluredaktora známé encyklopedie Wörterbücher, O. Reichmanna, Europäismen im Wortschatz von Einzelsprachen. Jde tu o konfrontaci polysémické stavby ekvivalentů v evropských jazycích a o zjišťování shod a rozdílů. Shody se označují v návaznosti na Miklošičovu Syntax jako evropeismy. Uvádějí se [306]příklady slov práce a dům. I při omezeních této metody, způsobených např. rozdíly ekvivalentů, nestejností metod při zpracování polysémie v slovnících různých jazyků aj., považuje autor uvedenou konfrontaci nejen synchronně, ale i diachronně za perspektivní. Při existenci spolehlivých historických slovníků bude možné zjišťovat centra vyzařování významových shod a rozdílů. U tohoto příspěvku je potěšitelná shoda s pojetím polysémie, sémému, sémantického spektra a konfrontace v našich pracích (např. Filipec, 1971).

J. Kačala, zabývající se převážně syntaxí, zužitkoval práci na Krátkom slovníku slovenského jazyka k propracované formulaci vztahu Struktury lexika a gramatiky (Wortschatzstruktur und Grammatik) a tří složek lexikálního významu: referenční, kongnitivní a strukturní. Své pojetí objasnil na třech vlastnostech slovesa, a to na čtverém intenčním vztahu slovesa vzhledem k subjektu a objektu (V, SV, SVO, VO), na slovnědruhových přechodech slovesných tvarů a na slovotvorné, gramatické a sémantické derivaci slovesa. Potvrdil i naše zjištění, že kategoriální sém tvoří i nejobecnější významový rys lexému.

Funkce internacionalismů vyplývající z jejich vztahu k domácím synonymům v současné komunikaci byly předmětem referátu K. Buzássyové Die Koexistenz einheimischer und internationaler lexikalischer Einheiten als Abbild der kulturellen und politischen Strömungen. Internacionalismus se chápe jako interlexém několika světových jazyků. Slovenština je dnes otevřena přejímání zvláště anglicismů. Autorka se pochopitelně opírá o Dynamiku slovnej zásoby súčasnej slovenčiny, jejíž je spoluautorkou, a zjišťuje u konkurujících internacionálních neologismů a domácích synonym vedle významových shod i významové, pragmatické a stylistické rozdíly (srov. i recenzi slovenské Dynamiky od O. Martincové a V. Vlkové, SaS, 53, 1992, s. 224–230).

Závěrečný oddíl sborníku tvoří čtyři referáty zabývající se současnou vývojovou etapou jazyků odrážející společenský převrat v postkomunistických státech po r. 1989. Uvádí je sociolingvisticky zaměřený příspěvek o vývojových tendencích dnešní české lexikální zásoby (Entwicklungstendenzen des heutigen tschechischen Wortschatzes in soziolinguistischer Sicht) od autora této recenze. Rozlišil mikrodynamiku lexikálních jednotek v komunikaci a makrodynamiku synchronního systému i obecné a specifické (inovační a archaizační) tendence, které se v něm uplatňují, a charakterizoval areální, časové a sociální podmínky nové jazykové situace. V určujících oblastech politiky, ekonomie, neusměrňované kultury a revidované historie se projevilo za vlivu nové generace jednak přehodnocení v klíčových slovech (tržní hospodářství proti plánovací formálnosti, demokratický pluralismus proti totalitnímu monopolu), provázené celkovou změnou pragmatických postojů, jednak obohacování lexikální sémantiky internacionalismy, potřebnými k označování nových skutečností.

Uvedená fakta dotvrdily ze svých zkušeností další tři referáty, jeden bulharský a dva ruské. Bulharská sociolingvistka L. Jordanovová zaměřila svůj příspěvek Die demokratische Wende in der Gesellschaft und ihre Widerspiegelung in der bulgarischen Sprache (1989–1991) na procesy archaizace a neologizace v bulharském lexiku, na prestiž cizích jazyků, zvláště angličtiny proti dřívější ruštině, a na novou konotační příznakovost slov.

J. A. Zemská uvedla v pilném referátě Aktivnyje processy popolnenija slovarnogo sostava russkogo jazyka 80-ch – 90-ch godov XX v. neologismy vzniklé v období „perestrojky“ a posttotalitarismu slovotvornými procesy a přejímáním, [307]O. Jermakovová věnovala v příspěvku Semantičeskije processy, charakternyje dlja russkoj leksiki 80-ch – 90-ch godov v svjazi s processami obščestvenno-političeskimi pozornost sémantickým inovacím. Pokud jde o tvoření slov, převládají příponové odvozeniny a substantiva, dochází též k apelativizaci proprií (jel’cincy, iron. Jel’ Cin; političeskij Černobyl’ ‚ohrožení’, vyvinulo se slovotvorné hnízdo k základu putč atd.). Sémantická neologizace a archaizace v publicistice souvisela se změnou oficiální ideologie, srov. protiklady dialog ‚pokojné řešení konfliktů’ proti konfrontacija, bastiony kommunizma proti razvaliny ideologii, kommunist proti demokrat aj. Zvlášť produktivní jsou metafory využívající pojmenování z oblasti stavebnictví (zdanije Sojuza, chrám svobody), dopravy (pojezd Rossii, korabl’ reform), nemocí (paralič vlasti, šokoterapija, virus bol’ševizma).

Referáty přednesené na heidelberském sympoziu splnily podle hodnocení lexikologicko-lexikografické komise při MKS charakteristikou současného stavu jazyků a prohloubeným výkladem jejich vývoje nejen cíle lingvistického popisu, zasazeného do širšího rámce pohledu sociologického, ale otevřely po sjednocení Německa a po odstranění železné opony i cestu svobodným kontaktům jednak mezi slavisty a neslavisty, jednak mezi lingvisty Západu a Východu, a tím nabyly dříve nepředpokládané aktuálnosti.

 

LITERATURA

 

Blanár, V.: Porovnávanie lexiky slovanských jazykov z diachrónneho hľadiska. Veda, Bratislava 1993; srov. rec. J. Filipce v SaS, 55, 1994, s. 227–231.

Filipec, J.: Zur Polysemie und lexikalisch semantischen Sprachkonfrontation. TLP, 4, 1971, s. 217–228.

Horecký, J. – Buzássyová, K. – Bosák, J. a kol.: Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny. Veda, Bratislava 1989.

Jentsch, H. a kol.: Deutsch-obersorbisches Wörterbuch. Domowina, Bautzen 1989.

Krátky slovník slovenského jazyka. Red. J. Kačala – M. Pisárčiková. Veda, Bratislava 1987.

Miklošič, F.: Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen, 4. Syntax. Heidelberg 1926.

Panzer, B.: Die slavischen Sprachen in Gegenwart und Geschichte. Sprachstrukturen und Verwandtschaft. Heidelberger Publikationen zur Slavistik. A. Linguistische Reihe, sv. 3. Heidelberg 1991.

Panzer, B.: Studien zum slavischen Verbum. Tamže, sv. 4. Heidelberg 1991.

Tournier, J.: Introduction descriptive à la lexicogénétigue de l’anglais contemporain. Paris – Geneva 1985.

Trubačev O. N.: Etimologičeskij slovar’ slavjanskich jazykov (praslavjanskij slovar’) 1–17 (A-M). Moskva 1974–1990 a dále.

Trubačev, O. N.: Etnogenez i kul’tura drevnejšich slavjan. Nauka, Moskva 1991.

Wermser, R.: Statistische Untersuchungen zur Entwicklung des englischen Wortschatzes. Schweizer anglistische Arbeiten, 91. Bern 1976.

Wörterbücher. Dictionaries. Dictionnaires. Ein internationales Handbuch zur Lexikographie, 1–3. Ed. F. J. Hausmann – O. Reichmann – H. E. Wiegand – L. Zgusta. W. Gruyter, Berlin – New York 1989–1991.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 4, s. 303-307

Předchozí Jan Kořenský: Ještě několik slov k možnostem výkladu lexikální složky jazyka

Následující Jaroslav Peregrin: Kenneth B. I. Holmqvist: Implementing Cognitive Semantics