Eva Eckert (ed.): Varieties of Czech: Studies in Czech Sociolinguistics

Jiří Zeman

[Recenze]

(pdf)

Eva Eckert (ed.): Varieties of Czech: Studies in Czech Sociolinguistics

Eva Eckert (ed.): Varieties of Czech: Studies in Czech Sociolinguistics. Rodopi, Amsterdam – Atlanta, GA 1993. 286 s.

 

Příspěvky recenzovaného sborníku se zabývají některými specifickými sociolingvistickými aspekty české jazykové situace. Od předcházejících publikací podobného charakteru – vzpomeňme alespoň Reader in Czech Sociolinguistics (Chloupek – Nekvapil, 1987) – se však odlišuje: jde o první sociolingvistický sborník, jehož obsah je výsledkem spolupráce českých a zahraničních lingvistů. Všech osmnáct studií v sborníku otištěných spojuje hlavní téma – language varieties. V české lingvistice tomuto spojení nejčastěji odpovídá termín jazykové útvary (JÚ) a ten budu užívat [65]i v recenzi. Vyčlenění, charakteristika a vztah jednotlivých JÚ – především spisovné češtiny (SČ) a obecné češtiny (OČ) – jsou sledovány ze čtyř hledisek, která vymezují zároveň hlavní oddíly sborníku: (1) jazyková norma a kodifikace, (2) užití JÚ v literatuře, (3) vztah OČ a dialektů, (4) čeština v kontaktu s jinými jazyky.

Domnívám se, že na začátek sborníku měl být zařazen příspěvek Z. Starého „Zakázané ovoce nejvíc chutná aneb Proč neexistuje česká sociolingvistika“. Autor v něm poukazuje na skutečnost, že obsah pojmu sociolingvistika, jak je chápán v českých podmínkách, se nekryje s pojetím „světové“, tj. především anglo-americké sociolingvistiky. Příčinu vidí ve vývoji české jazykovědy. Zjednodušeně lze říci, že sociolingvistickou problematiku u nás po dlouhá léta zastupovala teorie jazykové kultury, která vycházela z tradic české lingvistiky 19. stol. a byla propracována Pražským lingvistickým kroužkem. Zatímco ve světě vzrůstal od 60. let zájem o sociolingvistické výzkumy, česká lingvistika pokračovala v tradicích předcházejícího období a nový světový trend ji příliš neovlivnil.[1]

Z. Starý tak nepřímo upozornil na skutečnost, kterou adekvátněji vyjádřil J. Nekvapil (1991): sociolingvistika jako lingvistický vědní obor nemá univerzální povahu, nýbrž je ovlivněna sociálně politickou, jazykovou, kulturní a vědeckou situací a tradicí země, v níž se formuje. Specifika českého prostředí proto formovala českou sociolingvistiku zcela odlišně od anglo-americké sociolingvistiky. Kdyby však česká sociolingvistika neexistovala, sotva by vznikl recenzovaný sborník.

I když se článek Z. Starého problémů JÚ dotýká jen okrajově, má pro pochopení ostatních příspěvků i celkové vyznění sborníku velký význam. Čtenář musí být připraven na různé přístupy, jež jsou determinovány tím, z hlediska jaké sociolingvistiky je problém hodnocen. Výsledkem je to, že některé jevy vidí autoři odlišně a docházejí i ke kontroverzním závěrům.

První skupina příspěvků, tvořená vesměs teoretickými statěmi, pojednává o zdrojích českých JÚ. Základním problémem, jehož se všichni autoři dotýkají, je snaha určit, který JÚ se uplatňuje v každodenní komunikaci.[2]

F. Čermák ve své rozsáhlé studii zasazuje problematiku stratifikace češtiny do širších souvislostí slovanské situace. Specifikum české jazykové situace vidí v disproporci mezi mluveným a psaným jazykem, která vznikla jako důsledek historického vývoje češtiny (postulování podle autora umělého českého národního spisovného jazyka na základě mrtvého úzu minulosti). Spisovný jazyk by měl teoreticky plnit všechny základní funkce jazyka, SČ však není v zásadě užívána ve funkci mluveného jazyka. Jen v mluvených projevech formálnějších a čtených se užívá spisovné češtiny běžně, jak vyplývá i z dalších příspěvků sborníku. Za JÚ, který se uplatňuje v každodenní mluvené komunikaci, považuje autor (běžně) mluvenou češtinu [66](Spoken Czech), jíž rozumí teritoriálně neohraničený JÚ s vlastní strukturou a funkcí; skládá se z neutrálního jádra a periferních variant.

V kontextu celého sborníku by neměla zapadnout první část Čermákova článku, která obsahuje stručnou charakteristiku české jazykové situace ze synchronního i diachronního hlediska. Autor upozorňuje, že je nutné při jejím popisu důsledně lišit jednotlivé JÚ, mluvenou formu jazyka od psané a konečně i JÚ od funkčních stylů spisovné češtiny. Jak ukazují příspěvky ve sborníku, směšování těchto faktorů, opomíjení či naopak zveličování významu některého z nich ztěžuje možnost porovnávat charakteristické rysy jednotlivých JÚ, které autoři vymezují.

Další dva články za JÚ každodenní komunikace považují převážně OČ. P. Sgall a J. Hronek ve společném příspěvku sledují faktory, které ovlivňují vnitrojazykové přepínání dvou hlavních jazykových kódů češtiny, tj. SČ a OČ. Za hlavní považují postoj mluvčích k tomuto přepínání, na výběr kódu má však vliv i řada individuálních faktorů determinovaných rysy osobnosti mluvčího (osobní vztah k spisovnému jazyku, teritoriální původ mluvčího, jeho věk, temperament atd.) a faktorů zakotvených v diskurzu (veřejnost-soukromost, vztah mluvčího k posluchačům atd.). Podobné faktory pak vymezuje na základě analýzy mluvených dialogů L. Hammerová.

Podle J. Krause je současná česká jazyková situace charakteristická působením dvou protichůdných trendů: návratem k autentické řeči užívané v každodenní komunikaci a snahou kultivovat komunikaci podporou SČ. Obě tyto tendence mají na vývoj současné lingvistiky velký vliv a jejich řešení je ovlivňováno i zahraniční bohemistikou. Výzkum jazykové situace však přesahuje hranice lingvistiky a stává se stále zřetelněji předmětem zájmu např. sociologie, ale současně i části laické veřejnosti.

J. Kraus považuje výběr jazykového kódu za neustálou oscilaci mezi SČ a nespisovnými JÚ. Tato oscilace však není dána jen řečovou situací, nýbrž i funkcí diskurzu. JÚ, jehož prestiž v posledních letech vzrůstá, je podle autora mluvená spisovná čeština (v podstatě hovorová čeština nezatížená regionálními rysy).

Základní problém kodifikace SČ vidí autoři v překlenutí mezery mezi JÚ každodenní komunikace (zvláště OČ) a SČ. Důležitou roli zde hraje vztah mluvené a psané formy češtiny a postoje uživatelů češtiny k jednotlivým JÚ.

Druhou část sborníku tvoří čtyři příspěvky věnované JÚ v literárních textech.[3] Umělecké texty jsou sice doménou SČ, existují však díla, která využívají i jiných JÚ. Autoři vycházejí z předpokladu, že jazyk literárního díla není věrným obrazem užívání jazyka ve skutečných mluvených situacích, nýbrž že jde o více či méně věrnou fikci. Ch. Townsend tuto skutečnost formuluje tak, že si autor vytváří pro svůj text vlastní „kódovou gramatiku“, která se v textu postupně standardizuje; S. Kresinová považuje obraz mluvené češtiny v literárních textech vždy za stylizaci.

První dva příspěvky prezentují především lingvistický pohled. Ch. Townsend analyzuje užívání hovorových a obecněčeských prvků v dílech Soukromá vzpoura od P. Landovského a Autostopem kolem světa od J. Svobody; všímá si hlavních [67]znaků v oblasti fonetické a fonologické, morfologické, lexikální a syntaktické. Článek S. Kresinové je věnován stylistickému hodnocení užívání zájmena ten v dílech B. Hrabala, P. Kohouta a M. Kundery a snaží se postihnout některé faktory, které určují stylistický status zájmen. Autorka ukazuje na možnosti, jak přistupovat k syntaxi mluvených projevů, a analyzuje tak oblast, která zatím zůstává v české lingvistice spíše opomíjena (srov. Müllerová, 1994).

Další dva příspěvky-eseje umožňují podívat se na stratifikaci češtiny z pohledu překladatelského. Díla české literatury nebývají příliš často překládána do angličtiny. Důvodem však není to, že by byla pro anglického čtenáře nezajímavá, nýbrž důležitou roli zde hraje skutečnost, že tvorba některých spisovatelů je výrazně „česká“ a těžko přeložitelná. Autorky to dokumentují na problémech s překlady děl L. Vaculíka (Z. Brodská) a B. Hrabala (M. Hrabiková-Samalová). Vaculíkův styl je specifický užíváním dialektismů, metafor a idiomů, hrou se slovy a důvtipnými narážkami na český kulturní a politický život. To vše se – slovy Z. Brodské – překladu brání a v překladu ztrácí. Potíže při překladu Hrabalova jazyka činí užívání idiomů, literárních aluzí, hledání ekvivalentů pro objekty a činnosti, které v anglicky mluvícím světě neexistují, a v neposlední řadě i syntax charakteristická svou nekonečnou barokní periodickou větou. Obě autorky pak na konkrétních příkladech dokazují, že překlad děl těchto spisovatelů není pouhou transformací českého textu do angličtiny, nýbrž často substitucí pro Angličana srozumitelnými a přijatelnými ekvivalenty. V řadě případů pak překladatel musí na adekvátní anglické vyjádření prostě rezignovat.

Všechny čtyři příspěvky této části sborníku jsou přínosné i pro hlubší poznání stylů vybraných spisovatelů.

Tři příspěvky v třetí části sborníku jsou zaměřeny především na vztah OČ a dialektů. První dva jsou věnovány specifickým znakům jazykové situace na Moravě, která se liší od jazykové situace v Čechách. M. Krčmová věnuje pozornost hierarchii JÚ na jihovýchodní Moravě. Prestižní formou je zde SČ, v každodenní komunikaci je užíván dialekt, který je označen jako progresívní JÚ. Vliv OČ je omezen na vybrané komunikační situace (literatura, televizní vysílání). G. Cummins analyzuje vztah OČ a běžně mluveného jazyka Brna; podle autora se v tomto JÚ sráží vlivy OČ a moravských dialektů.

J. Jančáková uvažuje o regionálních rysech v běžné mluvě Čech. Běžně mluvený jazyk, ale ani SČ nepředstavují jednotné JÚ, ale obsahují i jisté periferní jevy, jejichž užívání je úzce teritoriální.

Poslední oddíl sborníku tvoří příspěvky zaměřené na jazykové kontakty češtiny s jinými jazyky. Společným znakem pěti z nich je to, že představují češtinu jako jazyk menšin žijících v anglickém, německém, polském a chorvatském prostředí.

Velmi zajímavý příspěvek připravila E. Eckertová. Sleduje v něm texty českých náhrobních nápisů na hřbitově v texaském městě Praha a na jejich základě dokumentuje přechod Čechů, kteří zde žijí od poloviny minulého století, od češtiny k angličtině. Tento proces rozděluje do šesti stupňů. V prvním je užívána výhradně čeština (i když s pravopisnými odchylkami od spisovné češtiny), v druhém začíná češtinu ovlivňovat angličtina v pravopisu (např. velká písmena u názvů měsíců), v třetím i v interpunkci (tečka u řadových číslovek) a skloňování (neskloňují se příjmení, nepřechylují ženská příjmení), ve čtvrtém jde o užívání diakritických [68]znamének (vynechávání a náhrada jinými). V pátém stupni se objevují v nápisech anglické výpůjčky (grandmother, born) a konečně v šestém stupni dochází k přechodu k angličtině jako majoritnímu jazyku této oblasti. Proces přechodu byl pomalý (trval přes sto let), protože čeština nápisů sloužila jako symbol etnické identity.

Vztahům češtiny a angličtiny jsou věnovány ještě dva příspěvky. J. Rakušanová sleduje dva české literární texty fungující v prostředí amerických Čechů. Analyzuje sociolingvistické funkce výpůjček a hodnotí jejich užívání (jejich grafika, lexikální a gramatická stavba jsou ovlivněny typem textu). V. Bubenik popisuje výsledky dlouhodobého pozorování češtiny svých dvou dcer žijících v Kanadě.

Na jazyk české menšiny žijící ve Vídni se zaměřuje F. Fischer. Charakterizuje základní znaky tzv. hovorové vídeňské češtiny, jíž zde rozumí JÚ, který je užíván v česky mluvící společnosti při běžném styku. Hovorová vídeňská čeština má rysy podobné OČ, avšak má zjednodušené paradigma a syntax, slovní zásoba a frazeologie jsou ovlivněny němčinou. V příloze autor dokumentuje závěry na konkrétních textech.

Českou lingvistiku v tomto oddílu zastupuje stať P. Jančáka; zkoumá zbytky českých dialektů v zahraničních komunitách Střelín (polské Slezsko) a Daruvar (Chorvatsko).

Jak příspěvky ukazují, čeština ve sledovaných jazykových prostředích přejímá postupně strukturní modely majoritních jazyků (např. postupná ztráta flexe v kontaktu s angličtinou a němčinou). Nejvýrazněji se čeština přizpůsobuje v oblasti lexikální.

Závěrečný článek sborníku je věnován vztahu češtiny a slovenštiny. I. Ripka v něm analyzuje výsledky konfrontačního studia sémantiky a frazeologie, jak se odrážejí v česko-slovenských slovnících. Přínosné je především upozornění na neshody ve stratifikaci obou jazyků a na některé extrajazykové okolnosti (např. postoje k jazykové preskripci).

Široké spektrum pohledů na problematiku stratifikace češtiny se odráží nejen v počtu, ale hlavně způsobu vymezení JÚ, které autoři k popisu české jazykové situace potřebují. Kromě nářečí, JÚ existujících mimo Českou republiku (vídeňská čeština) či JÚ jen připomínaných (obecná moravština, ostravská obecná čeština) pracují autoři aktivně s těmito JÚ: SČ (v angličtině synonymně Literary Czech a Standard Czech), hovorová čeština (Colloquial Czech), OČ (Common Czech, ale také Common Colloquial Czech), dále pak (běžně) mluvená čeština (Spoken Czech), běžná mluva (colloquial speech), v některých příspěvcích navíc ještě pražská běžně mluvená čeština (Prague Colloquial Czech), běžně mluvená pražština (Spoken Prague Czech) a běžně mluvený jazyk Brna (Brno City Speech). Týž JÚ je někdy prezentován pod různými názvy (např. běžně mluvená pražština odpovídá v podstatě OČ), jindy se pod jedním názvem skrývají odlišné JÚ (Colloquial Czech v Townsendově příspěvku neodpovídá hovorové češtině, ale spíše OČ). Snad nejpatrněji je to vidět právě na vymezení a popisu OČ, jíž se téměř všechny články více či méně dotýkají.[4] Situace se navíc komplikuje tím, že se v některých příspěv[69]cích uvažuje o OČ sociálně, příp. funkčně vymezené, avšak zkoumané jen na úzkém teritoriu.

Charakteristika OČ jako svébytného JÚ je přesvědčivá v rovině hláskové a částečně morfologické. Jisté problémy lze pozorovat ve vyčlenění samostatného lexika OČ. Jak ukazují a dokládají ukázkami slovníku P. Sgall – J. Hronek (1992) a Ch. Townsend (1990), jde mnohdy o rozdíly stylistického rázu. Zřejmě ještě komplikovanější situace je ve vymezení syntaktických znaků OČ. Příklady v některých příspěvcích uváděné ukazují, že jde spíše o rysy vyplývající ze vzájemné konstelace mluvčích a typu komunikace než o specifické znaky JÚ. Pro obecnější závěry v této oblasti zatím chybí rozsáhlejší výzkumy (srov. Müllerová, 1994).

Řada formulací ve sborníku může vést k závěru, že Čech užívá od dětství OČ a teprve ve škole si začíná osvojovat odlišný a jemu zcela cizí kód zvaný SČ. Tento dojem může vzniknout i proto, že v příspěvcích se uvažuje především o rozdílech mezi oběma JÚ a méně už o jejich shodách. Srovnání obou JÚ lépe vynikne při analýze souvislých textů (jak to dělají Hammerová, Townsend, Kresinová a další zahraniční autoři), méně při uvádění jednotlivých, mnohdy spíše uměle vybraných dokladů.

Nedorozuměním, která by mohly vyvolat některé problémy spojené se stratifikací češtiny a s vymezením JÚ, se snaží zabránit v úvodu editorka sborníku E. Eckertová. Zahraničnímu čtenáři umožní blíže poznat specifika jazykové situace v České republice ze synchronního i diachronního pohledu, pochopit význam základních pojmů, podstatu sporných názorů i přínos jednotlivých příspěvků k řešení celé problematiky. Pro českého čtenáře je pak zajímavé sledovat stratifikaci češtiny očima „světové“ sociolingvistiky. Nejpřínosnější jsou ty části úvodu, v nichž se autorka snaží na základě údajů prezentovaných v článcích jednotlivé problémy zobecnit a zasadit do širšího sociolingvistického kontextu. Méně přesvědčivě vyznívají pasáže, v nichž vyslovuje obecnější závěry bez opory v konkrétních faktech (např. hodnocení vývoje české lingvistiky po listopadu 1989). Pro českého čtenáře bude jistě překvapivé číst, že v komunistickém Československu nebylo možné zaznamenávat spontánní rozhovory, zkoumat neupravené texty či jazykové postoje mluvčích.[5] Podobná tvrzení[6] by snad bylo možné přejít (ostatně jasně je vyvrací literatura citovaná v jednotlivých příspěvcích sborníku), kdyby k nim nedal podnět výběr autorů a forma jejich článků. E. Eckertová rozděluje příspěvky sborníku do tří skupin. Do první zařazuje „hlubší studie“, které pracují s konkrétním ma[70]teriálem a na základě jeho analýzy vyvozují závěry. Sem editorka řadí studie všech zahraničních lingvistů, z českých jen články P. Jančáka a částečně M. Krčmové a J. Jančákové. Ostatní příspěvky, jejichž autoři jsou výhradně čeští lingvisté, nazývá E. Eckertová programové a teoreticky šíře zaměřené články. Jde většinou o příspěvky prezentující obecné metodologické rámce, avšak rozbor konkrétního materiálu neobsahující. Jestliže se „světová“ sociolingvistika opírá o rozsáhlé empirické výzkumy, jak ukazují J. Nekvapil – I. Vasiljev (1990) v recenzi prvního svazku ročenky Sociolinguistica, pak z recenzovaného sborníku u nezasvěceného čtenáře může vzniknout dojem, že česká lingvistika zkoumá problematiku JÚ pouze teoreticky, z konkrétních výzkumů nevychází, popř. výzkumy podceňuje. Je zajímavé, že české materiálové práce jsou citovány převážně v příspěvcích zahraničních lingvistů.

„Programové a teoreticky šíře zaměřené články“ českých autorů by ovšem nevznikly, kdyby se nemohly opřít o výsledky konkrétních výzkumů češtiny. Pokud však lze soudit z citace literatury, z přístupu k JÚ a z jednotlivých příkladů, pak vycházejí převážně z prací dialektologických a publikací vzniklých v rámci výzkumu městské mluvy. Jsou to většinou materiálově cenné příspěvky, v nichž autoři využívali ve své době nových sociologických přístupů. Je však třeba připomenout, že šlo jen o jeden z proudů výzkumu češtiny. Ze sborníku ani v náznacích nevyplývá, že v České republice od konce 70. let existuje také výzkum mluvené češtiny v současné komunikaci, jehož výsledky nejvýrazněji prezentují práce O. Müllerové. Nešlo sice o výzkum JÚ, protože program byl zaměřen šířeji na jazykové chování mluvčích (blíže viz Müllerová, 1994). Jak ale ukazuje A. Grygarová-Rechziegelová (1990), právě tento proud české lingvistiky využíval sociolingvistické přístupy a výsledky jsou přínosem pro bližší poznání sociolingvistických faktorů, které výběr jazykových prostředků ovládají. Tento výběr nebyl zkoumán jen v rovinách hláskosloví, tvarosloví, lexika a syntaxe, ale přihlíželo se i k celkové výstavbě textu. Jevy byly zkoumány v širších komunikačních souvislostech a tím výzkum překročil rámec lingvistiky a dal řadu podnětů i pro výzkum mezikulturní komunikace. Tak se paradoxně stalo, že přístup prezentující moderní sociolingvistický výzkum češtiny se mezi studie z české sociolingvistiky nedostal. Situace je o to paradoxnější, že po podobných výzkumech statě v první části sborníku volají.

Stratifikace češtiny, vyčlenění jednotlivých JÚ i jazykové kontakty češtiny s jinými jazyky nebyly českou lingvistikou opomíjeny. Spíše lze říci, že byly řešeny hlavně z pohledu „české sociolingvistiky“. Bude proto prospěšné zkoumat tyto problémy i z hlediska „světové sociolingvistiky“. Na některé možnosti takových přístupů ukazuje recenzovaný sborník.

 

LITERATURA

 

Bělič, J.: Sedm kapitol o češtině. SPN, Praha 1955.

Bosák, J.: Novšie sociolingvistické prístupy k skúmaniu slovanských jazykov. SlavSlov, 26, 1991, s. 224–235.

Daneš, F.: The language and style of Hašek’s novel „The Good Soldier Švejk“ from the viewpoint of translation. In: J. Chloupek – J. Nekvapil (ed.), Studies in Functional Stylistics. J. Benjamins Publishing Company, Amsterdam – Philadelphia 1993, s. 223–247.

Grygar-Rechziegel, A.: On Czech diglossia. In: Czech Studies. Rodopi, Amsterdam – Atlanta 1990, s. 9–29.

[71]Chloupek, J. – Nekvapil, J. (ed.): Reader in Czech Sociolinguistics. J. Benjamins Publishing Company, Amsterdam – Philadelphia 1987.

Kraus, J.: P. Sgall – J. Hronek – A. Stich – J. Horecký: Variation in Language. Code Switching in Czech as a Challenge for Sociolinguistics. Rec. SaS, 54, 1993, s. 145–150.

Kučera, H.: Phonemic variations of Spoken Czech. Slavic Word, 1, 1955, s. 575–602.

Müllerová, O.: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Academia, Praha 1994.

Nekvapil, J.: Interdisciplinarity and types of linguistics. In: B. Palek – P. Janota (ed.), Proceedings of LP’90. UK, Praha 1991, s. 100–106.

Nekvapil, J. – Vasiljev, I.: Mezinárodní ročenka pro evropskou sociolingvistiku. SaS, 51, 1990, s. 75–78.

Sgall, P. – Hronek, J.: Čeština bez příkras. H&H, Praha 1992.

Townsend, Ch. E.: A Description of Spoken Prague Czech. Slavica Publishers, Inc., Columbus, Ohio 1990.

Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 1, s. 64-71

Předchozí Jiří Homoláč: Jan Chloupek – Jiří Nekvapil (ed.): Studies in Functional Stylistics

Následující Edvard Lotko: Katarzyna Skowronek: Reklama. Studium pragmalingwistyczne