Zdena Palková: Fonetika a fonologie češtiny

Přemysl Janota

[Book reviews]

(pdf)

Zdena Palková: Fonetika a fonologie češtiny

Zdena Palková: Fonetika a fonologie češtiny. Karolinum, Praha 1994. 367 s.

 

V květnu 1994 vyšla naše první vysokoškolská učebnice české fonetiky a fonologie; zájemci byli dosud odkázáni na samostatné přehledy české fonetiky (Hála, 1948, 1962; Romportl, 1973 aj.) a v oblasti fonologie češtiny na obtížněji dostupnou soubornou práci Kučerovu (1961), Vachkův soubor statí (1986) i jeho péčí znovu vydávané základní práce pražské fonologické školy. Později pak mohli čerpat informace z prvních částí Mluvnice češtiny 1. (1986); připomeňme tu i přehledně zpracovaná skripta Krčmové (1984). Naši ani zahraniční bohemisté však zatím neměli k dispozici soustavnou, jednotně zpracovanou moderní učebnici obou způsobů popisu zvukové formy českého jazyka.

Není jistě snadné koncipovat celou práci tak, aby plnila současně několik požadavků; jedním z nich je i to, aby učebnice byla i vhodným úvodem do obecných otázek fonetických a fonologických. Zdena Palková, zkušená pedagožka, zvolila logické uspořádání látky, kterou rozčlenila na řadu pečlivě volených kroků. Dochází tak k postupnému překrytí celé rozsáhlé oblasti oboru. V podtitulu učebnice čteme „s obecným úvodem do problematiky oboru“. Tento obecný úvod tvoří zhruba polovinu knihy: jde tu tedy spíše o dosti podrobný výklad obecné fonetiky a fonologie. Na jeho základě pak čtenář může pokračovat k výkladům o konkrétním jazyce, češtině. Zde se autorka zaměřuje na dvojí cíl. Jak předesílá v úvodu, soustřeďuje a konfrontuje údaje, jež byly zatím o češtině zjištěny, přičemž ukazuje i mezery v popisu. Vedle toho se snaží způsobem výkladu ukázat povahu problematiky, jež popis zvukové formy jazyka představuje.

Celá práce je rozdělena do deseti kapitol, z nichž prvních pět tvoří zmíněný obecný úvod. V úvodní kapitole vychází z mluvené a psané formy jazyka a všímá si tu linearity jazyka, anizotropie jazykových jednotek a hierarchičnosti systému. Ve stručném úvodu vykládá specifické rysy popisu zvukové formy jazyka, všímá si heterogenního charakteru problematiky a ústrojně tak navazuje na mezioborové souvislosti, které uvádí kategorizovaným výčtem. Do úvodní kapitoly zařazuje dále výklad o systémové segmentaci, jímž dochází k objasnění základní jednotky popisu: k elementárnímu zvukovému segmentu a jeho grafickému zápisu. Vedle zmínky o variantách pravopisu uvádí podrobněji problematiku fonetické transkripce a kromě obecných zásad transkripce seznamuje i se způsoby transkripce češtiny; v druhé části knihy se tedy již k této otázce nevrací.

Ve druhé kapitole se čtenář seznamuje s organogenetickou podstatou produkce řeči; popis je tu velmi stručný, názorný a zahrnuje i terminologii, používanou v popisu artikulace v druhé části knihy. Výklady o anatomii a fyziologii jsou stručnější než v často citované práci Hály a Sováka (1962), tam ovšem šlo o učebnici pro fonetiku i obor logopedie. Chci upozornit i na to, že autorka se důsledně vyhýbá exkurzům do historie oborů a jen výjimečně se zmiňuje např. o vývoji termínů tam, kde to pokládá za nezbytné. Tak je tomu v této kapitole při zmínkách o Hellwagovu [142]trojúhelníku a kardinálních samohláskách. Velmi názorné je grafické znázornění artikulačních pohybů v průběhu řeči. Na ně pak může navázat při pozdějším výkladu o řeči souvislé.

Třetí kapitola shrnuje dvě oblasti oboru, které se často pojednávají odděleně: akustiku řeči a problematiku percepce řeči. Toto vzájemné spojení je velmi vhodné, neboť tvoření zvuku a jeho percepce se vzájemně prolínají. Sem je pochopitelně vřazen i základní popis sluchového orgánu a jeho činnosti. Akustické výklady jsou elementární a nezabíhají do jednotlivostí. Autorka též předpokládá jen minimální znalosti matematické. Podrobněji se však zabývá akustickými charakteristikami zvuku řeči: její výklady např. o formantové struktuře hlásek jsou srozumitelné, aniž trpí jejich věcná správnost. V této kapitole nalezneme i stručné seznámení se syntézou řeči a problematikou rozpoznávání mluvené řeči. Pokládám za charakteristické, že autorka věnuje tomuto tématu jen omezený rozsah výkladu, ačkoliv se i touto problematikou intenzivně zabývá. Vyváženost výkladu v jednotlivých částech najdeme v učebnici i na jiných místech. Chci se tu zmínit ještě o popisu fonetických metod: autorka se velice stručně dotýká všech užívaných (a pro názornost i některých již málo užívaných) metod, nesnaží se však nikde podat návod k jejich použití. To platí ostatně i např. o popisu poslechových testů: jejich podstata i význam jsou pochopitelné i bez popisu jejich početního zpracování.

Více myšlenkového úsilí u čtenářů předpokládá autorka při výkladech o systémovém popisu zvukové formy jazyka na rovině segmentální (čtvrtá kapitola) i suprasegmentální v kapitole páté. V obou kapitolách objasňuje přístupy, které jsou obecným východiskem při uvažování o tomto způsobu popisu zvukové formy jazyka. Nejde tedy ani o výklad některých konkrétních teoretických koncepcí, ani o výklad historický, jaký například ve své knize podává E. Fischer-Jørgensenová (1975). Z. Palková tu přesným a srozumitelným způsobem předkládá vysvětlení základních pojmů hláska, foném, morfoném, varianta, inventář fonémů jazyka atd. Používá při tom terminologie u nás běžné, tj. v zásadě ve shodě s koncepcí pražské fonologické školy, upozorňuje však alespoň na některé odlišné pojmy škol jiných, objasňuje popis na základě fonologických protikladů i na základě distinktivních rysů, hovoří stručně – v rozsahu dostatečném k pochopení principu – i o generativní fonologii. Podobně též v partiích o suprasegmentálních zvukových jevech zmiňuje různé možnosti přístupu podle Firthovy prozodické analýzy, Trubeckého prozodických protikladů, Jakobsonových prozodických rysů i Pikeovy intonační analýzy. I zde se však, vzhledem k rozsahu knihy, nutně omezuje na všeobecný popis jednotlivých přístupů. Podrobněji pak seznamuje s pojmy slabika a její segmentální stavba, slovní a větný přízvuk, přízvukový takt, promluvový úsek a větná intonace. I tyto výklady, jakkoli stručné, přesahují mnohdy šíři informací nezbytných pro pojednání prozodie češtiny v druhé části knihy, a poskytují tak vítané obecnější poučení. Příkladový materiál, pokud je ho třeba použít, je český, jen výjimečně jinojazyčný.

Zmíněných pět kapitol tvoří autonomní celek, který však zde tvoří vhodný základ pro širší fonetický i fonologický popis češtiny.

V následujících třech kapitolách je uvedena vlastní fonetika a fonologie češtiny, vysvětlovaná v pořadí: samohlásky, souhlásky, zvukové jednotky souvislé řeči. Východiskem je tu základní klasifikace českých samohlásek, značná pozornost je věno[143]vána formantovému složení samohlásek podle měření u různých autorů a porovnány jsou i výsledky různých měření samohláskové kvantity. Cenné jsou údaje o jednotlivých samohláskách, kde jsou vedle stručného popisu a tradičních obrazů artikulace uvedeny velmi dobře čitelné sonagrafické analýzy. Značná pozornost je pak věnována alternativním variantám popisu inventáře vokalických fonémů. Dvojhlásku [ou] hodnotí autorka monofonematicky, uvádí i argumenty pro dvoufonémovou interpretaci. Interpretaci dlouhých samohlásek jako geminovaných samohlásek nepřijímá jako pouze formální a nemající oporu v realitě fonetického popisu. Vhodná je tu i diskuse o jednotlivých variantách akustického a artikulačního popisu a jejich zobrazení ve formě stromu i názorné zobrazení prostorové.

Obdobný postup zvolila autorka i při popisu českých souhlásek. Základní klasifikační tabulka vychází z tradičního zařazování souhlásek a nově se liší jen v několika detailech. Tyto odlišnosti vycházejí ze snahy o vhodné oddělení hlásek šumových a sonorních a vedou jednak k umístění nazál jako první řádek tabulky konsonantů a dále k již výraznější změně v zařazování souhlásky [j] mezi souhlásky aproximativní, v tomto případě jako jedinou souhlásku aproximativní. Rozbor, který autorka uvádí, tuto změnu opodstatňuje: těžko by bylo lze řadit tuto hlásku mezi šumové úžinové hlásky. Takto upravená tabulka tu dostává novou dimenzi (sonorní – šumové) a dá se předpokládat, že vejde do obecného používání. Na nejasnosti v zařazování souhlásky [v] autorka upozorňuje samostatným výkladem; hlásku nadále řadí k frikativám, jak je i u jiných autorů běžné. Nezcela přesvědčivá je zmínka o tendenci k zaokrouhlování rtů u palatál (v 7.263 i v 7.221), spíše by se dalo uvažovat o případném ovlivnění retní činnosti vlivem energické artikulace palatál. Ty by vysvětlovalo i Hálou uváděné a dále pak tradované protažení štěrbiny retní, na něž autorka také poukazuje. Užitečné a jistě často vyhledávané bude shrnutí frekvenčních kvantitativních charakteristik českých souhlásek, uváděné v konfrontaci podle jednotlivých pramenů. Následující přehled artikulačních a akustických vlastností jednotlivých souhlásek je stručný, výstižný a názorný i díky ilustracím; pouze u souhlásek [s, z] by bylo možno upozornit na dvojí způsob artikulace, i když je ovšem dobře patrný už z připojeného skiagramu. Popis konsonantické části fonologického systému je pochopitelně rozsáhlejší než u vokálů, některé hlásky vyžadují k výkladu funkčního využití zvláštní komentář. K posouzení funkčního zatížení jednotlivých konsonantických fonémů jsou uvedeny, podobně jako u samohlásek, údaje o frekvenci výskytu souhlásek a dále pak o kombinačních možnostech souhláskových typů i jednotlivých souhláskových fonémů i přehled nejčastějších souhláskových alternací. Při volbě distinktivních rysů vychází Z. Palková z popisu akustických a artikulačních vlastností českých hlásek. Uvádí pak tři varianty znázornění i se stromovými grafy a také uspořádání podle Kučery (1961), který aplikuje klasický Jakobsonův soubor distinktivních rysů. Podobně jako u samohlásek i zde je zobrazeno též prostorové schéma. V závěru kapitoly je potřebná pozornost věnována neutralizaci protikladů.

Poslední ’velká’ kapitola učebnice se zabývá zvukovými jednotkami souvislé řeči. Vychází se tu z třístupňové hierarchie slabika – přízvukový takt – promluvový úsek, s níž byl čtenář v teorii seznámen již v první části práce. Snadno si pak doplní pojmy realitou českého jazyka: uvědomí si problémy stanovení hranice mezi slabikami, [144]seznámí se se slabičnými typy v češtině a jejich zastoupením i stavbou slabiky, pozná vlastnosti přízvukového taktu v češtině. Právě v této kapitole se podle mého názoru jednoznačně kladně projevuje ’dvojstupňový’ způsob výkladu složitější problematiky, jíž se Z. Palková zabývá již velmi dlouho a důkladně. Právě tam, kde jde o objasňování rytmických aspektů řeči, zvukové a významové prominence, melodémů a melodických kadencí, je potřebné, aby tištěný příkladový materiál mluvil ke čtenáři dostatečně jasně. Myslím, že tento úkol zvládla autorka dokonale. Přehledná a velmi srozumitelná je i kapitola o ortoepii, jejíž zařazení je plně opodstatněné.

Nutno říci, že přesné, kompaktní a srozumitelné vyjadřování je pro Z. Palkovou charakteristické. Z textu celé knihy je velmi výrazně cítit, že jde o fakta pečlivě promyšlená, předkládaná až s úzkostlivou snahou, aby snad nedošlo k nepřiměřené preferenci některých částí celého širokého obsahu. Na to jsem upozornil již při zmínce o syntéze řeči, to se v míře ještě větší týká kapitoly o zvukové stránce souvislé řeči. Při studiu práce je zřejmé, jak velkou pozornost věnovala autorka rozvržení a celkovému uspořádání učebnice: zmínil jsem se již o rozdělení látky do malých kroků. Z. Palková užívá desetinného třídění do hloubky až tří míst za desetinnou tečkou, tedy členění značně jemné; navíc i každý z odstavečků na nejnižší úrovni má svůj název. Dosti častým názvem bývá ’diskuse’, tedy oddíl, kde autorka prodiskutovává problém, konfrontuje názory, prohovořuje terminologii. Toto rozčlenění textu se pochopitelně zobrazuje i v obsahu na začátku knihy: na první pohled tu překvapí velmi dlouhý, čtrnáctistránkový obsah. Ten je však vodítkem dokonalejším nežli věcný rejstřík na konci knihy a navíc, domnívám se, dobře nahrazuje někdy užívané tzv. kontrolní otázky. Přesto lze předpokládat, že v dalších vydáních knihy budou části obsahu typograficky zvýrazněny. Toto je též můj jediný návrh týkající se úpravy pečlivě vydané knihy.

Bohemistům i širšímu okruhu odborníků se zájmem o současný stav fonetických věd se dostává do rukou velmi potřebná a dobře fundovaná vysokoškolská učebnice.

 

LITERATURA

 

FISCHER–JØRGENSEN, E.: Trends in Phonological Theory. A Historical Introduction. Copenhagen 1975.

HÁLA, B.: Úvod do fonetiky. Praha 1948.

HÁLA, B.: Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha 1962.

HÁLA, B. – SOVÁK, M.: Hlas, řeč, sluch. Praha 1941 (4. vyd. 1962).

KRČMOVÁ, M.: Fonetika a fonologie českého jazyka. Praha 1984.

KUČERA, H.: The Phonology of Czech. ’s-Gravenhage 1961.

Mluvnice češtiny, 1. Praha 1986.

ROMPORTL, M.: Základy fonetiky. Praha 1973.

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 2, pp. 141-144

Previous František Čermák: Jazykový korpus: Prostředek a zdroj poznání

Next Jiří Nekvapil: Olga Müllerová: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba