Jana Hoffmannová
[Chronicles]
The second conference on communication in Banská Bystrica
Svou zprávu o první banskobystrické konferenci (viz Další konference o komunikaci, textu, stylu, SaS, 53, 1992, s. 201–207) jsem končila vyjádřením naděje, že se organizátorům podaří založit tradici a pořádat podobná setkání pravidelně. Ve dnech 6.–8. září 1994 jsme se v Bystrici opravdu mohli zúčastnit již druhé konference, a není důvodu pochybovat o tom, že v pravidelných tříletých intervalech budou následovat akce další; zárukou je jak úspěšný průběh dosavadních jednání, tak perspektivní skupina převážně velmi mladých lingvistů působících na Univerzitě M. Bela.
Tentokrát byla konference uspořádána ve spolupráci dvou kateder slovenského jazyka a literatury, z nichž jedna je součástí Fakulty humanitních a přírodních věd, druhá patří k Pedagogické fakultě banskobystrické univerzity. Domácí i hosté si sice už zvykli na familiární zkratkovité označení „konference o komunikaci”, přesné téma této konference však znělo „Sociolingvistické a psycholingvistické aspekty jazykové komunikace“. Po plenárních referátech, které odezněly v úvodu celé akce, probíhala jednání paralelně ve třech sekcích; jejich profil byl diferencován v zásadě tak, že první byla zaměřena na obecnější problémy sociolingvistické a psycholingvistické teorie, druhá na sociální a psychické aspekty konkrétních jazykových jevů, sledovaných navíc velmi často z hlediska konfrontačního, a třetí byla vyhrazena hlavně sociolingvistickým a psycholingvistickým pohledům na komunikaci dětskou, školní, didaktickou, pedagogickou.
Úvodní plenární referát největší hvězdy celé konference – lingvistického světoběžníka R. de Beaugranda (t. č. Vídeň) předznamenal i některá další vystoupení věnovaná pozici a předmětu sociolingvistiky a psycholingvistiky, jejich vzájemným vztahům i jejich poměru k dalším lingvistickým disciplínám. R. de Beaugrande zde zastával stejné stanovisko jako v četných svých pracích: je propagátorem interdisciplinární nauky o textu a diskurzu, v níž se rozplynou hranice jednotlivých oborů, odpůrcem fragmentarizace lingvistického poznání, zastáncem integrovaného multidisciplinárního přístupu k jazyku jako ke složce komplexního interakčního dění. Na tento výklad zčásti navázal příspěvek D. Davidové, která se rovněž zamýšlela nad vztahem klasické systémové lingvistiky a oborů komunikačně-pragmatické povahy (sociolingvistika, psycholingvistika, ale i např. etnolingvistika, neurolingvistika atd. svou interpretací různých parametrů komunikačních situací pomáhají poznávat motivaci různých způsobů využití systémových fenoménů). Místem stylistiky v současném rozložení lingvistických sil se zabýval J. Findra, který bezprostředně navázal na svůj referát z minulé konference. Opět věnoval pozornost modelovým textovým strukturám (jako jsou – na různých úrovních abstrakce – slohový postup, slohový útvar, žánr), procesům, při nichž vstupují do tvorby aktuálních textů (problematika psycholingvistická) i sepětí těchto textových modelů s jednotlivými komunikačními sférami, se soubory sociálních faktorů (problematika sociolingvistická). Další možný stupeň fragmentarizace disciplinárního spektra ukázala J. Hoffmannová: na styku disciplín jako sociolingvistika, psycholingvistika aj. se stylistikou se dnes v představách některých badatelů konstituují další „subobory“ jako sociostylistika, psychostylistika, stylistika komunikační, pragmatická či intertextová. Referentka demonstrovala na příkladu pragmatické stylistiky, jak lze s prospěchem vy[157]užít konceptu stylu i při výzkumu mluvené komunikace (z pohledu pragmatické stylistiky je tu styl výsledkem dodržování a porušování pragmatických principů a maxim).
K interdisciplinárním vztahům směřoval svým vystoupením i S. Kania (Štětín), který zkoumal vztah tří typů kompetence: jazykové, komunikační a sociolingvistické (tu chápe jako schopnost aplikovat jazykovou a kulturní kompetenci v určitém sociokulturním kontextu). Tématem příspěvku J. Kačaly byl poměr sociolingvistiky a jazykové kultury: podle autora bychom se měli orientovat na komplementárnost obou oborů, na to, aby se tradiční přístupy jazykové kultury – často příliš statické, systémové, normativní – doplňovaly co nejvíc o sociolingvistický zřetel k vlivu sociálních faktorů na užívání jazyka. Hlediska sociolingvistiky a jazykové kultury (případně i stylistiky) pak ve svých referátech kombinovala celá skupina účastníků, kteří hovořili o aktuální situaci jednotlivých národních jazyků, o jejich „rozvrstvení“. J. Chloupek se zabýval souborem činitelů, kteří ovlivňují „přepínání“ mezi rozdílnými jazykovými útvary; K. Sornig (Štýrský Hradec) hovořil o kreativitě spojené s užíváním nestandardních útvarů, kolokviálních variet, nekonvenčních způsobů vyjadřování v běžném mluveném dialogu. Dnešní pozice jihočeského dialektu doudlebského regionu byla předmětem pozornosti Z. Holuba: všímal si sociolingvistických i psycholingvistických charakteristik užívání tohoto teritoriálního útvaru (např. toho, jak je užívání dialektu podmíněno rozdíly v generační psychologii). Slang, argot, profesní mluva hrály hlavní roli v příspěvku P. Odaloše, který předložil další výsledky svého dlouhodobého výzkumu „penitenciární komunikace“ (v nápravných zařízeních).
Řada referátů byla věnována přímo vztahům mezi individuálním a sociálním v komunikaci. Ve vystoupení J. Kořenského bylo toto ústřední téma celé konference prezentováno jako vztah osobnosti a sociální role. I. Nebeská hovořila o individuálně psychologickém a sociálním aspektu norem: ukazovala, jak si jedinec normy osvojuje, jak se stávají součástí jeho předpokladových struktur, jak si vytváří vlastní postoje k dodržování i porušování norem, ale také to, jak jsou normy (např. zdvořilostní) spjaty s komunikačním chováním různých společenských skupin. Zdvořilostním normám, jejich fungování v komunikaci a jejich výrazovým prostředkům byl ostatně věnován speciální příspěvek M. Švehlové. Na porušování zdvořilostních norem je založena celá skupina řečových strategií, které jsou označovány jako verbální depreciace, insinuace, inzultace, agrese, urážka partnera atd.; prostředky sloužící realizaci těchto strategií (nejrůznější nadávky, vulgarismy, dysfemismy, ironii, hyperboly) podrobil J. Horálek analýze z pohledu historické sociolingvistiky.
Naposledy uvedené referáty se vesměs dotýkaly toho, jak může porušování určitých norem bránit porozumění partnerů. Tato problematika tzv. komunikačních bariér se stala jedním z nejzávažnějších témat celého jednání. Předznamenaly ho už dvě úvodní plenární přednášky. K. Buzássyová a S. Gajda (Opole) shodně ukázali, že bariéry velmi často vznikají ve sféře interetnické, mezi rozdílnými etniky, kulturami, společenskými skupinami. S. Gajda představil jako důležitý typ bariér vyjadřovací stereotypy, které se vytvářejí na bázi interetnických předsudků; apeloval na jejich odstraňování metodami psychoterapie, socioterapie, sociální pedagogiky. Rovněž K. Buzássyová poukázala na etnolingvistické a etnokulturní zdroje komunikačních bariér a konfliktů; uvedla řadu expresivních prostředků a tzv. brizantních slov, která se stávají nositeli neporozumění a nedorozumění např. mezi Slováky a Maďary. Další referenti (K. Kamiš, J. Mezuláník) se snažili postihnout různé druhy bariér a naznačit strategie vedoucí k jejich překonávání. Odlišné typy bariér zřejmě vznikají ve sféře kognitivně psychologické, sociální v širším smyslu i v oblasti konkrétní situační interakce; neporozumění může mít spíše povahu věcně informační, či spíše jazykovou; a velmi časté jsou už zmíněné bariéry interetnické, „cross-cultural“. [158]Konceptu komunikačních bariér se ostatně blížil i Ľ. Kralčák se svým pojetím diskrepantní komunikace. O. Müllerová ukazovala na bohatém materiálu hojné komunikační poruchy vznikající při jednání mezi institucemi a veřejností; názorně předvedla, jak bezohledně někdy profesionálové při kontaktu s laiky používají slangu a odbornické hantýrky, jak dávají najevo svou nadřazenost, či jak se jindy veřejnosti pokrytecky podbízejí. Zástupci veřejnosti se zase někdy při těchto jednáních chovají příliš emocionálně, negativisticky, projevují nechuť k dorozumění. Podle autorky mohou k překonávání těchto bariér hodně napomoci nestranné, objektivní lingvistické expertizy. E. Demlová pak upozornila na specifické bariéry, které vznikají ze vzájemné interpretace psaných a mluvených textů; je to patrné např. na vztahu mluveného diskurzu při soudním řízení a textu příslušné právní normy.
Na vzniku, ale i překonávání komunikačních poruch se nezřídka podílejí neverbální výrazové prostředky. Tomuto módnímu tématu („Körpersprache“, „body language“, „silent language“ aj.) se na konferenci věnovala J. Klincková. Speciálně úlohou olfaktoriky v komunikaci se zabývala O. Škvareninová: podle autorky se vůně a pachy často při dorozumívání uplatňují velmi výrazně, tj. např. usnadňují porozumění, snižují konfliktnost rozhovoru, mají účinky persuazivní a motivační (využití v terapii, reklamě), ovlivňují vybavování asociací i stylizační schopnosti. Zajímavé informace o sémiotice vůní a pachů ovšem vedly v diskusi k položení věčné otázky: čemu všemu z celého rozsáhlého spektra komunikačních faktorů může nebo má věnovat svou pozornost lingvistika?
Další velice aktuální sociolingvistické téma se na konferenci snad ani nemohlo neobjevit: řada příspěvků se soustředila na to, jak se v jazyce a komunikaci projevuje vliv současných pronikavých politických, společenských, ekonomických proměn. Působení těchto vlivů bylo pochopitelně sledováno zejména na textech publicistických, reklamních, na textech návodů, obchodních dopisů apod. Referenti – zvláště např. M. Bugajski (Zielona Góra) kladli otázku, čemu všemu se dnes naše jazyky (často k vlastní škodě) „otvírají“, a ukazovali na četných příkladech postup jejich komercializace, „europeizace“ i amerikanizace, resp. „hamburgerizace“. V tomto referátu příklady nebyly čerpány pouze z oblíbených názvů obchodů a firem (shopy, butiky aj.), ale i z běžné mluvené komunikace. Pozadím rostoucího výskytu anglických výrazů je podle M. Bugajského nejčastěji snaha mluvčích o vlastní moderní, kosmopolitní liberální image. Anglicismy v některých případech sehrávají pozitivní úlohu, napomáhají internacionalizaci a obohacování jazyka; jindy však přispívají spíše k jeho degeneraci, jsou projevem snobismu a působí mnohdy až komicky. J. Ignatowicz-Skowronska (Štětín) předvedla, jak se v reklamních textech vytvářejí nové stereotypy, nabývající často až podoby pohádek či mýtů; zamýšlela se nad tím, jak se tato speciální kreativita a snaha o určité estetické působení podílí na persuazivní funkci textů, na ovlivňování hodnotících postojů publika. V. Patráš charakterizoval v podobném duchu komunikační profil vysílání nových soukromých (nestátních) rozhlasových stanic. Jejich spíkři se často podbízejí především mladému publiku snahou o nekonvenční, bezprostřední projev, o živé dialogizované vyjadřování; jejich řeč tak ovšem obvykle ztrácí na kultivovanosti a získává charakter hybridu, do něhož pronikají četné rysy nepřipravených mluvených komunikátů. Přehnaná snaha o aktualizaci výrazu tu vede k porušování nejrůznějších norem a schémat, paradoxně však i ke vzniku nových stereotypů (viz např. užívání fragmentární angličtiny).
Další skupina referátů představovala projekci téhož problému do oblasti konfrontačního studia různých jazyků. J. Chorvát, Ľ. Mešková, A. Vidová i A. Muschnerová (Berlín) porovnávali obchodní, reklamní a publicistické texty anglické a slovenské, francouzské a slovenské, německé a slovenské či německé a české; největší [159]prozornost při tom věnovali aktuálním metaforickým výrazům a frazeologickým jednotkám a možnostem jejich ekvivalentního překladu. K těmto výzkumům měla blízko i informace J. Pekarovičové o současných úskalích výuky slovenštiny jako cizího jazyka. V jiné podobě se objevila sociolingvistická problematika jazykových kontaktů v příspěvcích M. Nábělkové a J. Zemana, kteří se zabývali dnešními proměnami dosavadního způsobu koexistence češtiny a slovenštiny (srov. v komerční sféře např. produkci paralelních českých a slovenských návodů k použití, aj.). V pravém slova smyslu kontaktovou a interetnickou problematiku pak přinesl referát M. Zsilákové (Budapešť), ukazující různé sociální a psychologické aspekty jazykového života slovenských menšin v Maďarsku a jejich diferencované, často však spíše negativní postoje k užívání slovenštiny.
Není nikterak překvapující, že problematika aktuálních proměn našich jazyků přitáhla pozornost hlavně k procesům odehrávajícím se v lexiku a frazeologii (částečně též v syntaxi). J. Horecký přednesl teoretický příspěvek o strukturaci lexika, o různých typech nominačních a transnominačních procesů, a ve druhé části referátu se příznačně soustředil na způsoby přejímání anglických slov do slovenštiny. P. Ďurčo představil psycholingvistický model interpretace idiomů a ukládání idiomatických významů do sémantické paměti. Polské autorky A. Belchnerowska a B. Frankowska-Kozak (Štětín) informovaly o výsledcích svého onomastického výzkumu a zaměřily se zvlášť na sociolingvistické aspekty antroponym (na frekvenci rodných jmen, na dobové proměny v jejich oblibě), tedy na tematiku u nás dobře známou z prací M. Knappové. Speciální složce lexika věnoval pozornost i polský bohemista Z. Greń (Varšava), který se dlouhodobě zabývá slovesy označujícími mluvní akty; zde předvedl využití psychologických kvalifikátorů při typologizaci těchto sloves.
Poslední vyhraněnou skupinu tvořily na konferenci referáty věnované dětské řeči a pedagogické komunikaci. Byly předznamenány úvahou M. Krčmové o věku příjemce jako závažném sociolingvistickém faktoru, který ovlivňuje celý charakter interakce a podstatně působí mj. na výběr spisovných a nespisovných prostředků i na celkovou kultivovanost komunikace. R. Brabcová ukázala na souboru příkladů, jak různé věkové skupiny dětí užívají adjektiv (hlavně adjektiv kvalifikačních a relačních), jakou míru tvořivosti a originality při tom uplatňují. Pedagogické komunikaci, zejména různým psycholingvistickým aspektům výuky mateřského jazyka, se věnovaly např. K. Vrlíková, J. Svobodová, E. Höflerová, M. Stejskalová, Z. Kováčová; upozornily na řadu zajímavých metod umožňujících rozvoj komunikační kompetence u školních dětí. B. Šimonová a Ľ. Kováčik doplnili tento tematický okruh o některé možnosti využití literárních textů ve škole (např. práce s pohádkou, s dětskou poezií a její metaforikou, vedoucí k rozvíjení jazykového citu a smyslu dětí pro hru s jazykem).
Závěrem snad ani nemusím uvádět, že konference obsáhla bohatý soubor problémů, že se věnovala velice aktuální problematice a že byla připravena s velkou péčí. Za jedinou vadu na kráse pokládám svazek obsahující anglické abstrakty referátů – k odstranění četných chyb v těchto textech by byla postačila minimální redakční práce. To však bude jistě napraveno ve sborníku konferenčních příspěvků, který bude vydán paralelně též v anglické mutaci. (V případě mladých banskobystrických pracovníků tato snaha o „světovost“ není jen prázdným gestem; ostatně jejich akce byla skutečně konferencí mezinárodní a zejména početná skupina polských účastníků se výrazně prezentovala svými příspěvky i diskusní aktivitou.) Rovněž stojí za zmínku, že se v posledních letech konference pořádané českými a slovenskými vysokými školami mimo hlavní města stávají sympatickými projevy lokálního patriotismu; účastník má pocit, že škola pro příslušný region něco znamená, že v něm má určité zázemí a podporu, že [160]pro své náročné aktivity nachází i sponzory a naopak využívá podobných akcí k propagaci regionu… Atmosféra v Banské Bystrici byla skutečně příjemná a přátelská, a všichni zúčastnění jistě rádi přijedou opět v roce 1997. Původní iniciátor této série konferencí J. Findra se může těšit z toho, s jakým zaujetím jeho žáci a mladší spolupracovníci v jeho úsilí pokračují.
Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 2, pp. 156-160
Previous Olga Müllerová: Další konference o češtině
Next Ladislav Tondl: Kultura dialogu a formy monologu
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1