Kultura dialogu a formy monologu

Ladislav Tondl

[Articles]

(pdf)

The culture of a dialogue and the forms of monologues

1. Potřeba všestranného studia dialogu a monologu

Z nejobecnějšího hlediska se může zdát, že to, co označují tyto termíny, je především předmětem pozornosti jazykové komunikace, respektive některých dalších oborů, které studují různé aspekty komunikace. Je zásluhou soudobé jazykovědy, teorie informace a sémiotiky, že poukázaly na důležité předpoklady efektivní komunikace: Partneři jakékoliv komunikace musí mít k dispozici jistou znakovou soustavu (tj. jazyk v obecném slova smyslu, nikoliv tedy jen přirozené jazyky, ale také další znakové soustavy), která je vždy charakterizována určitými soubory pravidel. Je zásluhou sémiotiky, že bylo možno rozlišit syntaktické, sémantické a pragmatické vztahy, resp. pravidla. Dialog i monolog mají vždy charakter informačního transferu, který je realizován informačním kanálem, tj. souborem prostředků informačního transferu, které jsou nebo mohou být zdrojem šumu, a tedy snížení informační hodnoty toho, co je informačním kanálem přenášeno. Ještě výrazněji však tato informační hodnota může být snížena nebo vůbec znehodnocena tím, co lingvistika nazývá jazykovu kompetencí, nebo tím, co teorie informace nazývá „kanálem příjemce zpráv“, respektive jeho absorpční kapacitou. Kompetencí (v obecném smyslu) pak rozumíme schopnost účastníka komunikace v dostatečné míře zvládnout příslušné soustavy pravidel a tyto soustavy využít v procesech tvorby sdělení, jeho interpretace, adekvátní odezvy nebo jinak charakterizované reakce na to, co bylo v dané komunikaci převzato. Z hlediska kompetence pak je podstatná nikoliv jen informační hodnota toho, co je sdělováno, ale to, nakolik je rozšířeno, doplněno nebo obohaceno apriorní informační vybavení příjemce zpráv, partnera dialogu či komunikace. Takové „obohacení“ je zpravidla cílem komunikace.

Již tento značně abstraktní pohled na proces komunikace nebo na to, co sémiotika nazývá procesem „semiose“, ukazuje bohaté spektrum různých teoretických přístupů k procesům komunikace, dialogů a monologů. Toto spektrum se značně rozšíří, bereme-li v úvahu funkční, cílové a obsahové aspekty komunikace. Především je třeba respektovat, že každá komunikace probíhá v jistých sociálních, znalostních a hodnotových podmínkách, je realizována různými prostředky (jako jazyková komunikace ve verbální i písemné podobě, jako komunikace prostřednictvím různých médií, je zajišťována přímo nebo prostřednictvím paměťových prostředků apod.). Charakter komunikace mají různé sféry lidských činností, které značně překračují tradiční chápání prostého dorozumívání se mezi lidmi, vzájemného informování o běžných životních událostech, záměrech nebo požadavcích. Mezi takové sféry lidských činností, v nichž komunikace, informační transfer a interpretace sdělovaného hraje klíčovou úlohu, patří mimo jiné:

– vzdělávací a vyučovací proces, který vždy musí přihlížet k dosažené úrovni žáka, studenta nebo osoby, která se vzdělává nebo usiluje o rozšíření svých znalostí,

– procesy tvorby, recepce a interpretace uměleckých artefaktů,

– soustavy výzkumných a analogických kognitivních činností, které byly tradičně také chápány jako „dialog člověka s přírodou“, respektive s jeho vnějším nebo vnitřním prostředím, který vyúsťuje ve formulace (sdělitelných) poznatků, který je tedy také transferem těchto poznatků,

[162]– využívání a efektivní ovládání technických prostředků, a to počínaje projektováním a konstruováním těchto prostředků a konče soustavou podnětů, návodů nebo pravidel, na základě nichž jsou tyto prostředky prakticky využívány.

Bylo by možno uvést ještě další sféry lidské činnosti, v nichž komunikace, informační transfer a interpretace sdělovaného má svoji specifickou a nepominutelnou roli. Přitom je patrně sotva možné postihnout informační dimenze těchto a dalších oblastí jediným schématem nebo modelem. Podstatné je však to, že ve všech těchto oblastech vystupuje člověk nebo technický systém simulující nebo imitující jeho činnosti a funkce jako tvor (nebo artefakt) „využívající znaků“ a znakového procesu.

Závěrem této úvodní kapitoly se nelze vyhnout otázce o rozdílech a shodách dialogu a monologu. V obou případech jde o komunikaci nebo informační transfer. Shoda tkví také v tom, že jak při dialogu, tak při monologu je nezbytné brát v úvahu recepční schopnosti a tedy také kompetence těch, s nimiž je veden dialog, respektive těch, na které se obrací monolog. Shodné je zde také to, že je nezbytné respektovat příslušná pravidla, tj. například v jazykové komunikaci příslušná syntaktická a sémantická pravidla, jakož i další okolnosti, zpravidla podmínky a okolnosti pragmatické povahy. Podstatný rozdíl dialogu a monologu však je v tom, že sice obě formy komunikace předpokládají odezvu těch, na které se daná forma obrací, avšak u dialogu je očekávána a někdy i explicite vyžadována přímá odezva, u monologu taková přímá odezva není vyžadována. To přirozeně nevylučuje, že monolog může snadno přejít v dialog, že na formy monologu je přímo reagováno, například dotazy, námitkami apod. Některé klasické monology lze ostatně chápat jako dialog se sférou vyšší úrovně hodnot, jako dialog s vlastním svědomím nebo odpovědností.

Dialogem je například porada řešitelů jisté problémové situace o volbě postupu, o nalezení shody v dalším řešení situace. Dialogem je rovněž systém otázek a odpovědí, například při zkoušce ve škole, při ověřování znalostí v soudním procesu a v dalších analogických situacích. Proti tomu monologem je přednáška, k níž nejsou připuštěny dotazy nebo kritické poznámky. Monologem byly také projevy reprezentantů monopolní moci nebo totalitních systémů, v nichž se direktivně určovaly úkoly, formulovaly příkazy pro další postup. Monologem je rovněž příkazová komunikace, systém direktivních pokynů nebo rozkazů, o nichž již nelze diskutovat, jak je to například oprávněné v armádě. (Proto je velmi nevhodné zavádět systém příkazové komunikace v těch oblastech lidských činností, v nichž je nezbytné přihlížet k odezvám, očekávat jistou reakci, která může mít nejrůznější formy, počínaje pouhým potvrzením přijaté zprávy a konče vyslovením námitek, odlišných názorů apod.) Není tudíž náhodné, že protagonisté demokratických forem v politickém životě se vždy hlásili k vhodným formám dialogu nebo, jak dále zdůrazníme, ke „kultuře dialogu“. U nás to byl T. G. Masaryk a jeho známá charakteristika demokracie jako „diskuse“. Proti tomu všechny autoritativní systémy byly založeny na principech, že veškerá iniciativa může přicházet jen z nejvyšších míst monopolní moci a tedy formou monologu představitelů monopolní moci, ať již byl nazýván „úkazem“ (v systému carského samoděržaví), „usnesením“ politického byra, nebo „rozkazem vůdce“.

 

[163]2. Pojem „porozumět“ v komunikaci

Z intuitivního hlediska rozumíme pojmem „porozumět“ úspěšné uplatnění takových předpokladů, schopností nebo kapacit příjemce sdělení, zprávy nebo souboru znakových prostředků, které umožňují přiřadit těmto prostředkům takovou interpretaci, která se v podstatných rysech shoduje s interpretací vtělenou do těchto prostředků. Toto intuitivní pojetí odpovídá praktickému uplatnění interpretace. Porozumíme jazykovému sdělení, a to v přirozeném nebo umělém jazyce, v mateřském nebo cizím jazyce, ve slovním vyjádření v mluvené nebo psané formě, jsme-li s to takové sdělení interpretovat, tj. přiřadit mu význam. Sám termín „přiřazení“ (assignment, Zuordnung), k jehož zevrubnější interpretaci se ještě vrátíme v dalším výkladu, může navodit celou řadu problémů. Lze totiž nejen „porozumět“ psanému nebo mluvenému textu, zakódované zprávě, ale také „porozumět“ jiným typům artefaktů, tj. interpretovat je, přiřadit jim jistý význam. Jsme rovněž schopni určit povahu jisté činnosti, dokážeme-li specifikovat její výsledky, její „dopady“ nebo „stopy“. Akt, kterému říkáme „porozumět“, je tedy důležitou složkou jakéhokoliv procesu komunikace, informačního transferu nebo znakového procesu (semiose) ve smyslu sémiotiky. Je tedy nezbytné poukázat na některé důležité charakteristiky tohoto aktu:

(a) Především nelze pominout tu skutečnost, že porozumění může být dosaženo v různé míře, s různým stupněm jistoty apod. Lze také porozumět celé zprávě, textu nebo jiné formě sdělení, jeho větší nebo menší části.

(b) Pro možnost porozumět hledáme zpravidla předpoklady u příjemce zpráv. Jde o jeho schopnost recepce zprávy, schopnost rozlišit použité znakové prostředky, schopnost slyšet, vidět mluvený nebo psaný text. Uplatňuje se zde to, co nazýváme jazykovou (nebo obecně znakovou) kompetencí, tj. znalost příslušných pravidel použitého jazyka nebo znakové soustavy.

(c) Příjemce sdělení musí disponovat nejen příslušnou jazykovou nebo znakovou kompetencí, ale musí mít k dispozici ještě další předpoklady: Protože to, co je sdělováno, má jistý význam, respektive takovému sdělení je přiřaditelný jistý význam, protože sdělení se týká určité domény, určité problémové situace, jistého „universa rozpravy“, musí mít příjemce sdělení k dispozici jisté prostředky, jisté znalosti nebo povědomí o tomto universu. Dáme-li pokyn člověku, který se nachází v blízkosti složitého technického zařízení, aby startoval jisté operace s tímto zařízením, může sice dobře rozumět příkazu, nemůže jej však pochopit, nezná-li adekvátní prostředky ovládání, například vhodný manuál manipulace s tímto zařízením, vhodné programové prostředky počítače apod. Protože jak zdroj sdělení, tak také příjemce sdělení přiřazují použitému znakovému komplexu určitý významový prostor, který je součástí jistého universa, je nezbytné požadovat, aby průnik těchto prostorů nebo průnik universa zdroje a příjemce zpráv byl nenulový (Tondl, 1981). To přirozeně nevylučuje, že tento průnik se v průběhu komunikačního procesu nezvětšuje, což je obvykle cílem tohoto procesu.

(d) Poukazy na apriorní předpoklady a kompetenci příjemce sdělování obvykle nestačí pro explikaci termínu „porozumět“ v komunikaci. Také zdroj sdělení, jeho volba jazykových nebo znakových prostředků, cíle, které jsou s danou komunikací spojovány, celková orientace daného sdělení, která závisí na subjektu, se [164]výrazně spolupodílejí na tom, co rozumíme „porozuměním“. V těchto souvislostech je možno rozlišit několik odlišných situací:

Zdroj sdělování je zainteresován na tom, aby příjemce měl možnost porozumět, aby byl schopen adekvátně interpretovat. Tak je tomu ve výukové činnosti, v níž učitel, vyučující, přednášející, autor učebnice apod. orientují sdělovací proces tak, že berou v úvahu kompetenci žáků, studentů, čtenářů, že usilují o takovou prezentaci sdělení, které je maximálně přístupné a interpretovatelné těmi, jimž je určeno.

Nelze pochopitelně vyloučit situace, kdy zdroj sdělování je zainteresován na tom, aby recepce, porozumění a interpretace byly přístupné jen některým z možných příjemců. Těmto účelům slouží různé formy kódování, které předpokládají znalost kódu omezenou jen na některé příjemce, tzv. šifrování zpráv apod.

Zdroj zpráv má vždy možnost provést vlastní selekci nebo orientaci zprávy, která navozuje jen takovou interpretaci, která je pro zdroj zpráv výhodná, respektive vyhovuje jeho záměrům. Jde o široký a různorodý soubor prostředků zajišťující jednostranné informace, selekci pouze toho, co vyhovuje jistým zájmům osob, skupin monopolní moci v totalitních systémech, o prostředky jednostranného ovlivňování příjemců zpráv v různých formách propagandy, reklamy, inzerce, o tzv. „zašpiněné informace“, jak bývá uváděno v soudobé informatice (Zimmerli, 1986).

(e) Porozumět sdělení znamená dosáhnout adekvátní odezvu příjemce sdělení, která může mít různé podoby. Může znamenat změnu jeho psychického stavu (akceptujeme-li mlčky sdělovanou zprávu), odpovídající reakci nebo chování (například přikývnutí, provedení požadovaného úkonu), odpověď na vyslovený dotaz, získání nových znalostí, které příjemce může prokázat ve své další činnosti aj.

Procedura, kterou vyjadřuje termín „porozumět“, je tedy důležitou složkou procesu komunikace nebo informačního transferu. Tato složka je realizovatelná, má-li subjekt porozumění, tj. příjemce k dispozici soubor předpokladů, který je označován termínem „kompetence“. (Také v tom se projevuje priorita kompetence před vlastní realizací této složky procesu komunikace.) Klíčovou složkou procedury porozumění je to, co nazýváme interpretací, tj. přiřazení významu použitému souboru znakových prostředků (tj. mluvené nebo psané složce řeči, textu, komplexu jistých znakových systémů apod.). Pojem „přiřazení“ proto zaujímá klíčové místo v jakékoliv sémiotické analýze nebo v sémiotickém přístupu k jakékoliv formě komunikace.

V tomto přístupu se nevyhneme otázce, co je přiřazováno, co je obsahem nebo náplní termínu „význam“. Tradiční přístup vycházel z toho, že znaky nebo znakové komplexy „něco“ vyjadřují, o „něčem“ vypovídají, „něco“ značí, označují, zastupují, reprezentují, že mají funkci, která je analogická funkci pojmenování nebo generalizací této funkce. Jde tedy o vztah dvou entit, z nichž jedna má povahu nebo funkci znaku, komplexu nebo uspořádání znakových prostředků respektujících určitá pravidla, druhá je prvkem jistého světa. Tímto světem však může být nejen aktuální svět a jeho možné stavy (včetně minulých i budoucích), ale také konstruktivní nebo pojmový svět, svět lidských představ, imaginací, racionálních i emotivních stavů, pocitů, zážitků nebo jinak charakterizovaných stavů lidské psychiky. Hledání adekvátních modelů a vysvětlení tohoto vztahu je pak podstatnou náplní celého dosavadního vývoje sémiotiky, lingvistické i logické sémantiky i sémiotiky různých [165]typů uměleckých artefaktů. V podobných kontextech se také uvažuje o sémantické, reprezentující nebo zobrazující funkci znaků, znakových útvarů, jazykových výrazů přirozeného jazyka apod.

Významnými milníky v analýzách tohoto vztahu byly studie C. K. Ogdena a J. A. Richardse (1936) o „významu významu“ a schéma tzv. trojúhelníku reference, které se pokoušelo o jistý model vztahu přiřazení. Je zajímavé, že velmi podobná schémata nalezneme nejen v starší literatuře, ale v některých koncepcích jazyka a sémantické funkce jazykových výrazů. (Termín „sémantická funkce“ nebo funkce reprezentace, německy „Darstellungsfunktion“, použil v podtitulu své teorie jazyka K. Bühler, 1965.) Významné a pro další vývoj logické sémantiky směrodatné iniciativy přinesly průkopnické práce sémantického dualismu, které jsou spojeny se jmény G. Fregeho (1892), B. Russella (1905) a jejich pokračovatelů, mezi něž patří zejména R. Carnap, A. Church a W. Quine. Můžeme-li použít dnes již klasických příkladů obou prvních autorů, tj. Fregeho a Russella, pak výrazy Abendstern a Morgenstern, jak ukázal Frege, označují tutéž hvězdu na naší obloze, mají tedy shodnou denotaci (u Fregeho „Bedeutung“), avšak odlišný smysl (u Fregeho „Sinn“). Analogicky také B. Russell ukázal, že jména Walter Scott a autor Waverley (jak se původně podepisoval tento slavný autor, aby zachoval svoji anonymitu) označují sice tutéž osobu, mají tedy shodnou denotaci, ale odlišný smysl (u Russella „meaning“). Russellova koncepce a zejména její filozofická východiska jsou podstatně odlišná od koncepce Fregeho, což také ovlivnilo odlišné akcenty na úlohu reference.

Sémantický dualismus a jeho různé modifikace v soudobé logické sémantice, které jsou s to odlišit dva typy přiřazení v procesech interpretace znaků a znakových komplexů, byly s to řešit problémy tzv. antinomií synonymních jmen a sémantických funkcí těch znakových prostředků, na něž bylo možno uplatnit jistou generalizaci vztahu pojmenování nebo funkcí jmen. Odlišení obou typů přiřazení a tím i odlišení dvou typů pojmů pro explikaci přiřazení je někdy prováděno se zvláštním důrazem na zásadní odlišnost, jak je tomu například v Quineově (1953) odlišení tzv. teorie významu (theory of meaning) a teorie reference (theory of reference). Zásadní odlišení dvou typů přiřazení je nepochybně plně oprávněné při sémiotické analýze jazykové komunikace: Prostředkům této komunikace jsme s to rozumět, jsme-li schopni přiřadit těmto prostředkům smysl (nebo význam u pojetí Russella a Quinea), aniž je nezbytné paralelní přiřazení denotace nebo reference.

Přijmeme-li koncepci, že porozumět sdělení předpokládá schopnost jistého přiřazení, pak můžeme rozšířit horizonty sémantického dualismu: Jsme s to porozumět sdělení v cizím jazyce, dokážeme-li toto sdělení převést do toho jazyka, v němž jsme si jisti dostatečnou kompetencí. Jde tedy o různé transformace jedněch forem komunikace do jiných forem, které rovněž předpokládají různé typy přiřazení. Dokážeme porozumět grafické komunikaci, například sdělení pomocí plánů, grafických schémat, pomocí mapy nebo dalších grafických prostředků, dovedeme-li tyto formy popsat, interpretovat (pomocí jiných, zpravidla slovních prostředků). Pokroky soudobých informačních technologií, zejména pak pokroky a široké možnosti digitalizace umožnily rozšíření širokého spektra různých transformací odlišných prostředků a forem komunikace. Také v těchto kontextech se nabízejí možnosti různých typů přiřazení, které patrně nelze přímo vtěsnat do schémat i pojmových prostředků sémantického dualismu, což pochopitelně nevylučuje nepřímé převedení interpretace [166]s využitím těchto pojmových prostředků. Autor těchto úvah se pokusil o sémiotickou analýzu grafických forem komunikace s přihlédnutím k možným transformacím grafických forem na alfanumerické (slovní i kvantitativní) formy, které využívají prostředků transinformační analýzy a pojmu informační synonymie (Tondl, 1994). Pojem „transinformace“ umožňuje informační posouzení snížení počáteční míry neurčitosti, respektive snížení počáteční úrovně entropie tím, že získáme další data. Jde tedy o informační míru, které odpovídá pojem „pragmatická informace“ (Tondl, 1987). Na světovém kongresu v Berkeley v červnu 1994 byla předložena řada dalších referátů, které využívaly jiných forem transformace a tedy i možných přiřazení, například hudebních forem na grafické nebo taneční formy. Ve všech těchto případech různých transformací forem komunikace a možného přiřazení však hraje podstatnou úlohu úroveň i orientace kompetence příjemce sdělení a tedy také subjektu porozumění.

 

3. O rozsahu a významu kompetence v komunikaci

Proces sdělování nebo informačního transferu, bez ohledu na to, zda má povahu dialogu nebo monologu, může splňovat očekávané funkce jen tehdy, jsou-li účastníci komunikace, tedy zdroj zpráv i příjemce zpráv, schopni angažovat své znalosti prostředků komunikace a tedy zpravidla jazyka. Jde tedy o využití apriorních předpokladů komunikace včetně angažování paměti a také postačující znalosti toho, co se nazývá „universem rozpravy“. Proto takový důraz na významnou úlohu toho, co F. de Saussure (1955) nazýval „faculté de language“, respektive prioritu toho, co N. Chomsky (1957, 1964) charakterizoval jako „teorii kompetence“, před tím, co nazýval „performance“, tj. faktickým jazykovým provozem, faktickým užitím, mluvou. Kompetencí v použití jazykových nebo obecně znakových prostředků k účelům komunikace rozumíme, jak již bylo stručně uvedeno, soubor subjektivních předpokladů účastníků komunikace ovládat a využívat pravidel, která jsou podstatná pro efektivní využití těchto prostředků ke komunikaci. O jazykové kompetenci pochopitelně uvažovala především lingvistika, avšak tento pojem lze analogicky vztáhnout na efektivní užití všech znakových systémů.

Pojem „ovládání pravidel“ má především sémiotické dimenze. Zahrnuje tedy pravidla syntaktického typu, tj. znalost souboru znakových prostředků (slovníku), formační a transformační pravidla, pravidla sémantického typu, tj. pravidla umožňující adekvátní interpretaci těchto prostředků a jejich uspořádaných celků, a konečně podmínky pragmatické povahy.

Toto lingvistické nebo sémiotické uvažování je analogické některým epistemologickým koncepcím, podle nichž lidské poznání (které je také komunikací sui generis, například komunikací člověka s poznávanou doménou nebo, obecně řečeno, komunikací člověka s přírodou) má také důležité (relativně) apriorní předpoklady, například nezbytné dílčí znalosti dané domény, znalosti adekvátních metod poznání, jisté apriorní hypotézy a také použitelný pojmový rámec pro vyjádření získaných výsledků. Analogii mezi komunikací, zejména pak dialogem na jedné straně, a kognitivní činností, zejména pak cílevědomou a organizovanou kognitivní činností ve vědě na druhé straně, lze však vésti dále (aniž je však nutné podceňovat rozdíly mezi dialogem a poznáním). Jde zejména o získání vyšší úrovně evidence o partneru dialogu, podobně jako jde o vyšší úroveň evidence o zkoumané doméně. Také s dialogem jsou spojována některá (informační) očekávání. To, co je získáváno v dialogu i v poznání, [167]je zařazováno do jakéhosi informačního systému, jímž disponují partneři dialogu. Také od poznání je očekáván jistý epistemický zisk, přičemž pochopitelně ocenění, specifikace a tím spíše kvantifikace takového zisku není snadnou záležitostí. (Na některé problémy a obtíže takové analogie upozornil J. Marschak, 1974.) Pojem „epistemického zisku“ definoval autor (Tondl, 1987) pomocí prostředků sémantické teorie informace.

Uvažujeme-li o kompetenci v komunikaci, pak takové uvažování se vztahuje jak na účastníky dialogu, tak také na subjekt monologu a jeho potenciální příjemce. Zatímco účastníci dialogu musí brát v úvahu kompetence dalších partnerů, není tomu tak, avšak jen zdánlivě, u těch forem komunikace, které mají, a to alespoň z vnějšího pohledu, charakter monologu. Je sice pravda, že přednášející na vysoké škole by v přednášce nemusel přihlížet k dříve získaným znalostem studentů, chce-li však být dobrým učitelem, musí k požadované a dosažené či dosažitelné úrovni přihlížet. Analogické předpoklady musí respektovat novinář, politický činitel ve svém projevu k vybranému auditoriu, popularizátor ve svém výkladu určitých poznatků. Je ovšem důležitou skutečností, že omezeného rozsahu znalostí účastníků komunikace a zejména pak jejich specifických zájmů nebo hodnotových postojů lze zneužít tak, aby účastníci byli v požadovaném směru ovlivněni nebo orientováni. Tuto funkci mají různé formy politické a ideologické propagandy, využívané zejména v politickém životě, které nabyly hrůzných rozměrů v totalitních systémech. Avšak ani občané demokratické společnosti nejsou nebo nemusí být zásadně chráněni vůči různým projevům tzv. skupinové strategie (v nichž mluvčí nadbíhá skupinovým zájmům právě té sociální skupiny, k jejímž příslušníkům hovoří), projevům tzv. populismu, které operují emotivně působícími hesly, lákavými sliby, iluzemi o snadném a rychlém řešení palčivě pociťovaných problémů apod. Současně je třeba zdůraznit, že občanská, demokratická a pluralitní společnost by měla být vybavena ochrannými prostředky proti těmto formám. K těmto prostředkům mimo jiné patří i vysoká úroveň kompetence občanů, podmíněná také jejich dobrou a všestrannou informovaností, dostatečnou úrovní občanské odpovědnosti a jejich morální úrovní. (V tomto smyslu se v soudobých diskusích o úloze komunikačních procesů, zvláště pak masových médií a informačních technologií v soudobé občanské společnosti mluví o potřebě „aktivní společnosti“ nebo „edukativní společnosti“.)

Je to právě invaze masových médií a informačních technologií, které rozšířily možnosti zneužití komunikačních procesů také k ovládání lidí, a to v intelektuálním i hodnotovém smyslu. Také z těchto důvodů zde vzniká aktuální potřeba jistého rozšíření nebo generalizace tradičního pojmu kompetence. Tradiční pojetí akcentovalo orientaci kompetence na jazyk, respektive systém znakových prostředků komunikace. Pak (jazyková) kompetence předpokládá znalost, schopnost nebo způsobilost ovládat pravidla takového systému, zejména pak syntaktická a sémantická pravidla a podmínky jejich praktického uplatnění, tj. podmínky pragmatické povahy. Je třeba připomenout, že analogickou povahu syntaktických a sémantických pravidel mají jiné znakové systémy, například grafické, obrazové, systémy využívající kulturních a uměleckých artefaktů. Také v těchto systémech je nezbytné respektovat sřetězení znaků (concatenation), jejich uplatnění v určitých kontextech apod. (Tak je tomu i v hudebních projevech, ve všech uměleckých projevech, využívajících jazy[168]kové komunikace aj.) Také tzv. „počítačové umění“ je založeno na využití pravidel, která mají analogickou povahu jako syntaktická pravidla.

Zahrnuje-li tradiční pojetí kompetence především znalost soustavy komunikačních prostředků, tedy jazyka v základním i generalizovaném smyslu, včetně ovládání příslušných pravidel, pak požadavek rozšíření kompetence se týká především obsahových aspektů komunikace, tj. toho, co nazýváme doménou nebo universem rozpravy. Obecně řečeno, zdroj komunikace nikdy nezavádí (a to jak v dialogu, tak také v monologu) účastníky komunikace do absolutně neznámého světa a neznámých podmínek. Musí totiž vždy předpokládat jisté apriorní představy nebo hypotézy o tomto světě, které pochopitelně může modifikovat, měnit, rozšiřovat a doplňovat. Avšak již použitý pojmový rámec, respektive systém znakových prostředků, který účastníci musí znát, navozuje jisté možné interpretace, které jsou v procesu komunikace měněny, doplňovány a často také zcela transformovány. Rozšíření pojetí kompetence o obsahové aspekty je důležitým předpokladem toho, co vyjadřují termíny „porozumět“, „pochopit“ nebo „interpretovat“. V mnoha případech tyto obsahové aspekty zahrnují také soustavu adekvátních znalostí platných pro celou doménu, k jejímuž stavu se vztahuje dané sdělení. Lékař je schopen interpretovat zjištěný symptom nebo komplex symptomů, zná-li jejich souvislosti s určitým typem onemocnění, zná-li příslušné obecné souvislosti a dovede-li z nich odvodit své diagnostické rozhodnutí. Uvažujeme-li tedy o rozšíření pojmu kompetence, můžeme toto rozšíření vést k soustavě znalostí, tj. k soustavě generalizací (pravidel) platných pro danou doménu a k soustavě inferenčních pravidel.

Vedle uvedených obsahových a tedy převážně sémantických aspektů kompetence v komunikaci se v řadě komunikačních situací uplatňují hodnotové a informační aspekty. Příjemce zpráv musí pochopitelně především porozumět tomu, co je mu sdělováno, musí mít předpoklady pro to, aby získané sdělení mohl adekvátně interpretovat. Navíc však v mnoha komunikačních situacích k tomu přistupují další vztahy, které jsou spjaty s hodnotovými postoji (v intensionálních logikách se užívá termínu „proposiční postoje“). Komunikace realizovaná v dialogu nebo v monologu zahrnuje totiž v některých komunikačních situacích jistý sled kroků, které se neomezují jen na adekvátní interpretaci převzatého sdělení. Jde například o tyto kroky:

– přijetí daného sdělení,

– jeho interpretace, tj. přiřazení významu (v obecném smyslu, včetně toho, co se nazývá smyslem a denotací, včetně informačních aspektů přijatého sdělení),

– zaujetí jistého hodnotového postoje, například akceptování převzatého sdělení jako přijatelného, věrohodného, adekvátního pro danou problémovou situaci, odmítnutí převzatého sdělení apod.,

– zařazení převzatého sdělení, respektive jeho obsahu do vlastního okruhu disponibilních informací, do vlastního systému znalostí, posouzení epistemické konsistence takto rozšířeného systému znalostí.

Povšimněme si blíže posledního z uvedených kroků, a to především proto, že ukazuje těsné souvislosti epistemologických a sémiotických přístupů. Vstupujeme-li do dosud neznámého světa, do domény, o níž jsme dosud nic neznali, máme vždy sklon nazývat nově zjištěné skutečnosti, entity nebo jevy termíny, s nimiž jsme si [169]zvykli operovat při manipulacích s jevy již známých světů a domén. Obraz již známého světa, znalosti o něm, dříve vytvořené hypotézy nebo jinak charakterizované generalizace podstatně ovlivňují tvorbu obrazů nebo pravidel, které vytváříme při hlubším poznání nových světů nebo nových domén. Také v tomto epistemologickém smyslu historie nebo, lépe vyjádřeno, historická paměť vstupuje do současnosti i budoucnosti.

Tyto vazby minulého a současného v epistemologickém i sémiotickém smyslu mají však ještě další důležitý rys: Zcela intuitivně se snažíme, aby soubor znalostí o jisté doméně, a to jak dříve získaných, tak také nově vytvářených znalostí (jako výsledků našeho vlastního poznání nebo převzatých v procesu komunikace), byl konsistentní. Nepřipouštíme tedy rozporuplný obraz domény, kterou sami poznáváme, o níž se dovídáme od jiných subjektů, tedy na základě komunikace. Prakticky se zde uplatňuje princip, který je možno charakterizovat jako princip epistemické konsistence. Pokud taková konsistence je narušena, usilujeme o její znovunastolení. Toho lze dosáhnout buď změnou dosud uznávaného souboru našich znalostí, našeho obrazu dané domény nebo universa rozpravy nebo, což je patrně častější, nepřijetím, neuznáním nebo odmítnutím nově získaného sdělení nebo nově získaného poznatku. Epistemická konsistence je tudíž širší než logická konsistence. Musí respektovat konceptuální rámec dané domény, přijaté a zdůvodněné generalizace nebo pravidla. Zevrubnější rozbor epistemické konsistence však překračuje možnosti této studie. Epistemické konsistenci se jen více či méně přibližují snahy autorů volbou terminologie naznačit svoji příslušnost k určitému ideovému proudu. (Krajním případem těchto snah byly konformistické projevy některých autorů v období nadvlády monopolní ideologie, například citací některých „klasických“ nebo prominentních autorů, ignorováním nebo potlačením jiných autorů, volbou terminologie, která je přibližovala této ideologii apod.)

 

4. Je oprávněné uvažovat o kultuře dialogu a kultuře komunikace?

Spojením termínu kultura s procesy komunikace, s dialogem, monologem a jinými podobami komunikace, zejména komunikace realizované dalšími znakovými systémy a artefakty, se může zdát podivné. Nicméně právě v těchto kontextech je třeba si připomenout původní smysl latinského termínu „cultura“ (který má ostatně velice blízko k termínu „cultus“). Jde o termín, který původně neoznačoval sféru jistým způsobem specifikovaných artefaktů, ale vyjadřoval úctu, vzdělávání, zušlechtění. A právě v tomto smyslu je účelné uvažovat o kultuře lidské komunikace. Nelze totiž ztratit ze zřetele, že některé negativní rysy rozmachu masových médií, všem snadno dostupných komunikačních prostředků, které jsou nebo mohou být zneužívány k nejrůznějším (a v zásadě málo kulturním) zájmům, značně vzdálily tyto prostředky od toho, co může kultivovat, zušlechťovat a být předmětem úcty. Důležitým rysem těchto negativních rysů, ať již je nazýváme „zašpiněná data“ (Zimmerli, 1986), ideologicky deformované zprávy, desinformace, tendenčně vybraná sdělení, cenzurované zprávy apod., je skutečnost, že jejich příjemce je zbaven jakýchkoli možností odezvy (s výjimkou toho, že prostě vypne televizor nebo rozhlasové zařízení, že nekoupí noviny s takovou orientací, nepůjde poslouchat projevy reprezentantů monopolní moci). Povšimněme si v této souvislosti, že tyto a podobné negativní rysy jsou spojeny s takovými formami komunikace, které měly [170]v převážné většině povahu monologu. Vzpomeňme si rovněž, že jedním z prvních požadavků odpůrců totalitních systémů byl požadavek „dialogu s mocí“, později pak požadavek „kulatých stolů“, tj. dialogu.

Pomineme-li tyto politické a ideologické souvislosti (které by si patrně zasloužily samostatný a hlubší rozbor), musíme konstatovat, že to, co nazýváme odezvou, ohlasem, recepcí, interpretací, respektive kontrolovanou a ověřenou recepcí a interpretací, je snáze dostižitelné u těch forem komunikace, které mají povahu dialogu nebo se blíží této podobě. Je přirozené, že autor knihy nemůže přímo rozmlouvat s čtenáři, že hledání způsobů a prostředků možné odezvy může být spojeno s řadou obtíží. Přes takové obtíže však hledání možné odezvy, uplatňování takových forem, v nichž jsou předkládány varianty nebo alternativní možnosti, o nichž má být rozhodováno, patří ke kultuře dialogu a kultuře komunikace. (Autor tohoto textu se přiznává k tomu, že raději předkládá čtenáři alternativní pohledy na daný problém, a to v dobré víře, že inteligentní čtenář je s to spolupodílet se na rozhodování, že má právo uplatnit své priority ve volbě uvažovaných alternativních pohledů nebo koncepcí.)

Nelze rovněž pominout, že kultura dialogu patří k pozitivním intelektuálním a hodnotovým tradicím evropského myšlení. Bez známých dialogů, bez peripatetické akademie založené na těchto formách komunikace, by nebyla antická, zejména řecká filozofie. Také novověká věda počínala jako dialog s představami, které neodpovídaly poznatkům novověké vědy. Jeden z jejích významných průkopníků Galileo Galilei nazval svá díla rozpravy nebo dialogy. (Jde o práce nazvané „Discorsi e dimostrazioni matematiche intorno a due nuove scienze“ a „Dialogo sopra di due sistemi del mondo“.) Proto patří k dobrým tradicím naší intelektuální sféry uvažování o alternativách, posuzování a hodnocení těchto alternativ, které ovšem nemá nic společného s neúčastným postojem, nebo dokonce s lhostejností. I tyto principy patří k tomu, co nazýváme kulturou dialogu nebo kulturou komunikace. K těmto tradicím patří také vášnivé hledání toho, co koresponduje tradičnímu chápání termínu „pravidla“, a to s vědomím, že to může být v dalších krocích tvůrčí činnosti v různých intelektuálních sférách měněno, modifikováno nebo falsifikováno.

Ke kultuře dialogu a kultuře komunikace patří především respektování příjemce zpráv nebo sdělení. Tento termín patrně zahrnuje široké spektrum požadavků nebo žádoucích atributů komunikace. Jde především o to, že příjemce, adresát, účastník dialogu mají právo akceptovat obsah sdělení, modifikovat tento obsah, vyjádřit své vlastní stanovisko, odmítnout tento obsah, vyjádřit nebo zamlčet zdůvodnění svých hodnotících postojů. Je zde tedy nezbytné respektovat právo odezvy, jejíž formy mohou být velice rozmanité, počínaje mlčením nebo analogickými reakcemi a konče emotivně laděným souhlasem nebo kladnou recepcí.

Právo odezvy není totožné s potřebou odezvy, ohlasu nebo, obecně řečeno, toho, co lze obrazně nazvat potřebou jisté „ozvučné desky“. Taková potřeba je mnohem citlivěji registrována na straně zdroje komunikace, zdroje zpráv. Tím je například autor publikace, pro něhož je důležité, aby jeho práce se setkaly s pozitivním citačním ohlasem, aby stimulovaly další práce v tom směru, který je danou publikací startován. Analogicky také tvůrčí umělec očekává, že jeho dílo bude přijato u kompetentních příjemců s pozitivní odezvou, s jistým pochopením nebo s analogickou reakcí. V tomto ohledu platí, že pro každý tvůrčí subjekt je vždy tvůrčí činnost [171]spojována s očekáváním ohlasu této činnosti a jejích výsledků. Také toto očekávání patří ke kultuře dialogu a kultuře komunikace.

K této kultuře také patří paralelismus dvojího uspokojení: uspokojení tvůrčího subjektu, pro něhož je jeho činnost a dosažené výsledky jistou seberealizací, a uspokojení subjektů recepce, pro které daná komunikace přináší důležité informace, nové poznatky uplatnitelné v jejich vlastní činnosti, jistou stimulaci pro jejich vlastní činnost, prožitky kulturních nebo intelektuálních hodnot apod. Takový paralelismus je ovšem možný a dosažitelný jen díky jinému paralelismu: alespoň dílčímu paralelismu kompetence subjektu zdroje komunikace, tvůrčího subjektu ve sféře poznání, ve vědě, v technické činnosti a také v dalších kulturních sférách, a kompetence subjektů recepční sféry. Subjekt (zdroj) komunikace nemůže tedy nerespektovat kompetence potencionálních subjektů recepce. To nebývá vždy snadné. Rozhodně to neznamená přizpůsobovat se nebo dokonce podbízet se jakékoliv kompetenci účastníků komunikace, subjektů recepce nebo těch, k nimž je orientován monolog.

Dialog přirozeně nevylučuje střet názorů, koncepcí i hodnotících postojů. Také v takových situacích je nezbytný alespoň dílčí paralelismus kompetencí nebo, jak to bylo z obsahového a sémantického hlediska charakterizováno, nenulový průnik universa rozpravy účastníků dialogu. Postulát kultury dialogu se tedy týká také kultury (v původním slova smyslu) sporů koncepcí nebo názorů, sporů o možná řešení zjištěné problémové situace nebo konfliktních situací, které v průběhu dialogu mohou vzniknout. Takové jevy nebo situace jsou zakotveny obvykle v podmínkách, které většinou existují již před startem dialogu. Také v takových situacích je již samo rozhodnutí o zahájení dialogu pozitivním jevem, a tedy také součástí kultury dialogu.

V kontextu našich úvah, které pochopitelně nemohou postihnout všechny další aspekty dialogu, zejména aspekty sociální, politické a psychické, které se soustřeďují především na klíčové sémiotické otázky, je účelné povšimnout si pragmatických stránek dialogu. Dialog může být startován v zásadě dvojím způsobem: spontánně a cílevědomě. Spontánní start dialogu je nejčastěji simulován nově vzniklou problémovou situací, kterou registrují a na kterou reagují různí účastníci dialogu. Je zde tedy více či méně shodný tematický okruh, který může být pochopitelně různě vnímán, registrován nebo oceňován, na jehož řešení mohou vznikat různé názory. Tyto problémy jsou častým motivem dialogu. Při spontánním startu dialogu je obvykle odsunut do pozadí výběr kompetentních účastníků, i když takový dialog se může blížit participačnímu rozhodování nebo hodnocení. Cílevědomý start dialogu obvykle rovněž předpokládá, že téma dialogu je již předem dáno. Navíc však je pokládáno za potřebné, aby byly stanoveny cíle dialogu, aby byli určeni kompetentní účastníci a mechanismus hledání a stanovení výsledku. Typickým příkladem takového typu jsou různá jednání, která mají vést ke konsensu, k nalezení takového řešení, které by pokud možno vyhovovalo největšímu počtu účastníků. (Tak tomu bývá v jednáních o startu technických řešení, nových investičních akcí, společných politických programů apod.)

K uvedeným poznámkám rozlišujícím dva typy dialogu je třeba připojit toto omezení: Jde spíše o abstraktní nebo ideální typy, k nimž se většina reálných situací jen více či méně přibližuje. Toto rozlišení dvou ideálních typů reprezentuje pragmatický přístup k analýze dialogu jako typu komunikace, což jistě nevylučuje jiné [172]možné typologie založené na jiných hlediscích. Toto rozlišení je tedy motivováno sémiotickým přístupem k dialogu jako důležité formě komunikace.

Z dosud uvedených úvah o dialogu, o kultuře dialogu a kultuře komunikace je zřejmé, že autor se nijak neskrývá se svými sympatiemi k dialogu nebo s preferencí dialogu vzhledem k různým podobám monologu. (Tím však nijak není znevažována hodnota, význam a také krása některých významných monologů ve vývoji naší kultury, v projevech podstatných pro směřování náboženských nebo filozofických koncepcí, v některých oblastech umění aj.) Tuto preferenci lze zdůraznit dvěma významnými tendencemi, a to ve vědeckém životě a v informatice.

Ve vědeckém životě patřil dialog vždy k dobrým tradicím. Zajišťoval prosazení nových myšlenek a koncepcí ve sporu se starými koncepcemi. Takto byly také orientovány známé dialogy Galileiho. Ve vědeckém životě byla úspěšná činnost možná jen díky dobře fungujícím informačním vazbám. K tomu sloužily zejména různé formy publikační činnosti, jejichž autoři se museli vždy vyrovnávat s různými názory a koncepcemi, obhajovat své názory, prezentovat zdůvodnění nebo potvrzení předkládaných výsledků. Informačnímu transferu vedle publikační aktivity slouží také kongresy, konference, symposia a vědecké semináře. Protože ve výzkumné činnosti se podílí velké množství pracovníků, staly se velké kongresy, které se někdy redukovaly na přehlídku monologů, spíše místem osobních kontaků a setkání. K důležitým tématům jsou proto organizována mnohem menší pracovní setkání (workshops), která mají převážně charakter dialogu v malé skupině předních odborníků, jejichž počet nepřevyšuje několik málo desítek. Dialog v takových podmínkách, i když je zpravidla uváděn úvodním vystoupením k jednotlivým tématům, spíše vytváří dobré prostředí, které může vést k stimulujícím iniciativám. Někdy je takové klima navozováno formulací úvodních dotazů, naznačením otevřených problémů apod.

Také ve vývoji soudobých informačních technologií se výrazně zvyšuje úloha efektivního informačního transferu a forem práce, které mají spíše charakter dialogu. Zatímco původní pojetí informačních systémů by se dalo přirovnat k výstavbě ohromných „informačních konserv“ nebo technických soustav, které měly funkce rozsáhlých knihoven, které byly s to poskytovat informace rychle, spolehlivě a efektivně, poskytuje vývoj směrů spjatých s umělou inteligencí, se systémy znalostí a expertními systémy poněkud odlišný obraz: vzrůstá zde úloha dialogu, tyto systémy nejen zodpovídají otázky, ale také samy kladou zpětné otázky, rozvíjejí se poradenské a konzultační funkce těchto systémů.

Uvedli jsme jen dvě oblasti, které již prokázaly důležitost těch forem komunikace, které jsou spojeny s různými podobami dialogu. Nepochybně by bylo možno uvést i další sféry společenského života, v nichž kultivovaný dialog by byl prospěšný a užitečný pro překonávání mnoha současných obtíží.

 

(Autor děkuje prof. F. Danešovi, dr. J. Doubravové a dr. P. Koťátkovi za cenné poznámky a připomínky k první verzi této studie.)

 

LITERATURA

 

BÜHLER, K.: Sprachtheorie. Die Darstellungsfunktion der Sprache. 2. Aufl. G. Fischer Verlag, Stuttgart 1965.

FREGE, G.: Über Sinn und Bedeutung. Zeitschrift für Philosophie und philosophische Kritik, Bd. 100, 1892, s. 25–100.

[173]CHOMSKY, N.: Syntactic Structures. Mouton, The Hague 1957.

CHOMSKY, N.: Language. In: J. A. Fodor – J. J. Katz (ed.), The Structure of Language. Englewood Cliffs, New York 1964, s. 547–578.

MARSCHAK, J.: Information, decision and the scientist. In: C. Cherry (ed.), Pragmatic Aspects of Human Communication. D. Reidel Publ. Company, Dordrecht – Boston 1974.

OGDEN, C. K. – RICHARDS, J. A.: The Meaning of Meaning. 4th ed. Routledge and Kegan Paul, London 1936.

QUINE, W. van O.: Notes on the theory of reference. In: From a Logical Point of View. Harvard University Press 1953.

RUSSELL, B.: On denoting. Mind, 14, 1905.

SAUSSURE, F. de: Cours de linguistique générale. 5ème ed. Payot, Paris 1955.

TONDL, L.: Some methods of information evaluation of scientific results. Computers and Artificial Intelligence, 5, 1966, s. 385–394.

TONDL, L.: Sign. In: Scientific Thought. Mouton, Paris 1972.

TONDL, L.: Problems of Semantics. D. Reidel Publ. Company, Dordrecht – Boston – London 1981.

TONDL, L.: Pragmatic information. In: M. G. Singh (ed.), Systems and Control Encyclopedia. Pergamon Press 1987, s. 3858–3860.

TONDL, L.: Some comments on semiotics of graphic communication. Paper presented at the International Congress on Semiotics, June 1994.

ZIMMERLI, W. Ch.: Wer ist schuld an der „Datenverschmutzung“? Zur Frage der individuellen moralischen Verantwortlichkeit im Zusammenhang mit Informationstechnologie. In: A. Hunig – C. Mitcham (Hrsg.), Technikphilosophie im Zeitalter der Informationstechnik. Vieweg, Baraunschweig – Wiesbaden 1986.

 

R É S U M É

The culture of a dialogue and the forms of monologues

The paper stresses the need of semiotic investigating various forms of information transfer including the dialogue and the monologue. To the important prerequisites of an efficient transfer belongs the communication competence of speakers and receivers of any communication. The concepts of “understanding” and “assignment” are explicated. Besides the dualistic semantics started by Frege and Russell there exist other conceptions of assignment based on transformations of communication forms, e. g. graphic, digital etc. The contribution introduces a generalization of the traditional concept of “competence” emphasizing semiotic aspects of competence. Since the communication, especially the application of mass communication means, could be misused for mastering or manipulating receivers we are in need to respect some requirements. The complex of these requirements could be denoted as “culture of dialogue” or “culture of communication”. In these connections the priority of dialogue forms of communication is discussed.

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 3, pp. 161-173

Previous Jana Hoffmannová: Druhá konference o komunikaci v Banské Bystrici

Next František Daneš: Text a jeho ilustrace