Folia Linguistica: Discourse Analysis and Racist Talk

Jiří Homoláč

[Book reviews]

(pdf)

Folia Linguistica: Discourse Analysis and Racist Talk

Folia Linguistica. Acta Societatis Lingusticae Europaeae XXVII/3–4, 1993. Mouton/de Gruyter. Special Issue: Discourse Analysis and Racist Talk. Guest Editor: R. Wodak. 383 s.

 

Dvojčíslo časopisu Folia Linguistica věnované rasovým předsudkům v médiích, rétorice politiků i v každodenní komunikaci obsahuje (s výjimkou studie S. Jägera o pravicově a levicově orientovaném diskurzu v sjednoceném Německu) příspěvky z dílny konané na toto téma na konferenci Sociopsychology and Language v Santa Barbaře v srpnu 1991. Tedy, jak R. Wodaková, renomovaná badatelka v oboru, zdůrazňuje, ještě před válkou v bývalé Jugoslávii a před útoky v Möllnu, Solingenu nebo – doplňme – Písku a dalších českých městech. Tematický i teritoriální záběr publikace je úctyhodný; její součástí jsou např. studie M. Bresnahanové a M. Sun Kima o vztahu studentů amerických středních škol a prvních ročníků univerzit k neamerickým učitelům, příspěvek novozélandské badatelky T. McCreanorové o postojích bílé většiny k původnímu maorskému obyvatelstvu, analyzující novinový článek o špatném školním prospěchu maorských dětí, či stať Y. Tobina, zabývající se z lexikálně-sémiotického hlediska německým překladem románu izraelského autora Ben Amotze o holocaustu. Českého čtenáře však patrně zaujmou nejvíce příspěvky věnované různým podobám rasismu u našich německých a rakouských sousedů.

R. Mitten a R. Wodaková, autoři studie „On the discourse of racism and prejudice“, zkoumají aktuálnost dosavadních prací o rasové nesnášenlivosti v situaci, kdy po rozpadu sovětského bloku došlo v Rakousku (i jinde) k výraznému nárůstu xenofobních nálad, podporovaných více či méně zjevně nejprodávanějšími novinami Neue Kronen Zeitung, a kdy rostoucí popularita pravicově extremistické FPÖ J. Haidera ovlivnila volební rétoriku vládních stran SPÖ a ÖVP. Z definic rasismu, podaných lingvisty, historiky či sociology, věnují autoři kritickou pozornost zvláště van Dijkově vymezení, v němž jsou od rasismu jako obecného pojmu odděleny antisemitismus a evropská forma etnicismu, regionalismus (tj. např. napětí mezi Brity a Iry nebo severem a jihem Itálie), založený nejen na rozdílech [302]sociálně-kulturních, ale také politických a ekonomických. Domnívají se totiž, že takové přejmenovávání jen zastírá fakt, že důsledky jednotlivých podob rasismu jsou leckdy stejné; spíše je třeba zkoumat rozdíly v jejich intenzitě, kvalitě, efektivnosti a politických důsledcích.

Podle G. Allporta si předsudky o genetické určenosti chování jedinců či skupin osvojujeme v procesu socializace (s. 199). Na tomto místě je třeba zdůraznit, že tyto předsudky nejsou nutně spojeny s diskriminací. U. Quasthoffová míní, že sdílení předsudků zjednodušuje komunikaci uvnitř vlastní skupiny, posiluje pocit sounáležitosti a vymezuje hranice mezi skupinou a světem mimo ni (s. 200). Rozlišuje postoj (attitude), tj. sympatie či antipatie pociťované k nějaké osobě či skupině osob; přesvědčení (conviction), tj. kvality připisované jiným – často jde vlastně o racionalizaci negativních postojů mluvčího, a předsudek (prejudice), obsahující elementy afektivní (postoje) i kognitivní (přesvědčení). Její analýza je však zaměřena pouze na explicitní vyjádření předsudku, a to navíc pouze v rámci věty, pomíjí tedy – soudí oprávněně autoři – latentní významy, aluze a implikace.

Tato omezení překonává podle mínění autorů van Dijkův model utváření předsudku, patrně nejucelenější pokus o teoretické uchopení daného problému. Předsudek, zprostředkovávaný většími diskurzivními celky, je v něm chápán nejen jako individuální názor či pocit vůči jisté sociální skupině, ale jako „forma sociální reprezentace získávaná během procesu socializace, tranformovaná v sociální komunikaci a interakci a sdílená členy dané skupiny“. Sociální funkcí předsudku je ochrana zájmů dané skupiny, racionalizace a ospravedlnění diskriminačních aktů vůči menšině (s. 200–201). Z toho je dostatečně zřejmé, že van Dijk klade důraz na dlouhodobý charakter utváření předsudku a že se neomezuje jen na jazykovou stránku tohoto procesu.

Van Dijkovo pojetí je založeno na předpokladu, že v dlouhodobé paměti, relevantní pro utváření a ukládání etnických předsudků, lze identifikovat tři paměťové struktury: sémantickou paměť, epizodickou paměť a řídicí systém.

Sémantická paměť je paměť pro jevy sociální (nikoli však jen pro ně); v ní jsou uloženy kolektivně sdílené názory dané společnosti. Z nich se pak utvářejí postoje dané společnosti k různě vymezeným minoritám. Ty jsou seskupeny do soustav poskytujících kognitivní bázi pro utváření našich informací o členech jiných skupin. Tyto kognitivní reprezentace ovlivňují vnímání individuálních zkušeností a samy jsou vždy přizpůsobovány již existujícím modelům, které si osvojujeme v procesu socializace. Při předsudečném hodnocení jisté skupiny jsou podle van Dijka rozhodující národnost a/nebo vzhled, sociálně-ekonomický status a sociálně-kulturní normy a hodnoty, náboženství a jazyk. Výrazem postojů uložených v skupinovém schématu jsou obecně přijímaná tvrzení typu Židé jsou dobří obchodníci (s. 202).

Epizodická paměť je paměť pro události. V ní jsou uloženy osobní zkušenosti a vzorce z nich vyabstrahované. Tyto situační modely spojují osobně získané zkušenosti se strukturami sémantické paměti. Do epizodické paměti jsou také ukládány situační modely, které si vytváříme na základě zkušenosti jiných lidí. Situační modely pozměňují naše předchozí zkušenosti ze stejných nebo podobných situací a zároveň se s každou takovu zkušeností posilují. Tak se např. na základě zobecnění [303]špatné, ať přímé či zprostředkované, zkušenosti z obchodu se židovským obchodníkem utváří situační model: Dělat obchody se Židy se nevyplácí (s. 203).

Úkolem řídicího systému (control system) je usouvztažnit komunikační cíle a zájmy se situačními a individuálními podmínkami a činiteli, tj. např. věkem, pohlavím či vzděláním adresáta, koordinovat percepci, interpretaci, uchovávání a využívání informací o menšinách a sledovat tok informací z dlouhodobé paměti do krátkodobé a ukládání či aktivaci situačních modelů v epizodické paměti. Jednou z hlavních strategií řídicího systému je spojení pozitivní sebeprezentace s existujícím negativním postojem k cizincům; srov. např. formuli Já sám proti Židům nic nemám, ale moji sousedi říkají … (s. 203).

Interakce těchto tří paměťových systémů přímo či nepřímo ovlivňuje produkci a recepci výpovědí o menšinách. Jejich příjemce přiřazuje izolované zkušenosti, tvrzení, symboly atp. k jistým obecným schématům, a tak se opakovaně přesvědčuje o správnosti existujících předsudků (s. 204).

Analýza vyprávění o zkušenostech s menšinami, získaných z rozhovorů s nizozemskými a americkými mluvčími, mimo jiné ukázala, že respondenti velmi často uvádějí své příběhy různými dementi (van Dijk je nazývá „semantic moves“), která jim umožňují prezentovat se v pozitivním světle a své předsudky maskovat. Nejčastěji jde o: a) zjevné popření – Já sám nemám proti černochům, Židům, Turkům nic, ale …; b) zjevný souhlas – Jistě, jsou taky dobří černoši, ale …; c) opsání – Já si to nemyslím, ale moji sousedi, kolegové …; d) kontrast – My jsme museli vždy tvrdě pracovat, ale oni … (s. 204). Ačkoli respondenti navenek souhlasí s oficiálními normami, negativní zkušenost s jednotlivcem je pro ně obvykle dostatečným důkazem o charakteru celé skupiny. Analýza také ukázala, že respondenti ve svých příbězích sice sledují obvyklé narativní schéma, ale závěr ponechávají na recipientovi, a tak se zbavují osobní odpovědnosti (s. 204).

Přestože si je van Dijk vědom omezení a tabu, která mohla informanty ovlivnit, považuje získaná data za relativně autentická. Mitten a Wodaková jsou však vůči tomuto tvrzení skeptičtí. Podle jejich mínění by bylo alespoň třeba provést podobný výzkum i v jiném prostředí. Domnívají se také, že van Dijk pominul sociálně-historický a afektivní aspekt předsudku; předsudky jsou totiž srozumitelné pouze díky znalosti jejich sociálního, historického a jayzkového pozadí (s. 205).

Diskurzivně-historický přístup R. Wodakové autoři demonstrují na analýze antisemitských stereotypů, které se objevily během Waldheimovy aféry v roce 1986. Analyzují dopis K. Hödla, místostarosty Lince a Waldheimova příznivce, prezidentovi Světového židovského kongresu Bronfmanovi, v němž je mimo obvyklé stavění MY (Rakušané, křesťani, právníci) proti ONI (Bronfman a „jemu podobní“) vystavěna velmi odvážná paralela s Novým zákonem. Srov. citát z anglického překladu: „[…] your biased, unqualified and most infernal attacks on our President and thus on us Austrians […] Thus your allegations are to be judged as those of your conreligionsts 2000 years ago. Those allowed Jesus Christ to be condemned to death …“ (s. 207). Zajímavá je i analýza rozhovoru dvou mužů a jedné ženy, účastníků předvolebního mítinku Haiderovy FPÖ, kteří hovoří o Turcích, v jistém momentu nemotivovaně přejdou k Židům a potom se vrátí k původnímu tématu, aniž by kdokoli z nich rozhovor vnímal jako nekoherentní (s. 209).

[304]F. Januschek a E. Petermannová-Graubnerová, autoři studie „Allusion in righ-wing populismus“, vymezují populismus jako politickou strategii, která „muži z ulice“ slibuje, že už nebude pasivním objektem politiky, ale jejím subjektem, a která ostentativně pohrdá kšeftařením, tj. politikou kompromisů. Populismus bývá obvykle stavěn do protikladu k racionální, věcné politice, ve skutečnosti ale – a zde nelze s autory nesouhlasit – není iracionálnější než jiné politické strategie; jen s iracionalitou, převážně v podobně různých resentimentů pracuje (s. 256). Populistický politik hraje na předsudky svých posluchačů, sebe sama však prezentuje jako člověka bez předsudků. Důležitým prostředkem, který mu pomáhá tento nelehký úkol splnit, jsou aluze. Jejich prostřednictvím se obrací k adresátům, s nimiž sdílí jistou zkušenost, a vytváří z nich specifickou komunitu, sám se pak chrání před negativní reakcí veřejnosti, či dokonce právním postihem.

Autoři analyzují projevy J. Haidera, předsedy pravicově extremistické FPÖ a hejtmana v Korutanech, nezřídka aludujícího na konkrétní texty, politický diskurz či reálie třetí říše. Z uváděných příkladů mne zvláště zaujal záznam televizní debaty, ve které Haider o vládních stranách řekl, že vyhlásily FPÖ totální válku. Když se ho moderátor zeptal, proč použil Goebbelsův termín, Haider po kratší pomlce odpověděl, že ho používat může, protože on sám je bez poskvrny, ale pokud se někdo cítí uražen, může říct, že je to pro FPÖ vyzvání na souboj nebo totální výzva (s. 263). Tak veřejně porušil tabu týkající se užívání obratů z období nacismu a současně obvinil z předsudků ty, kteří na dodržování tohoto tabu trvají.

Studie S. Jägera „Die Diskurse der Rechten und der Linken im heutigen Deutschland und ihr Beitrag zum derzeitigen Zustand der Bundesrepublik“ podává velmi cenný přehled tisku německé pravice a levice po pádu zdi, kdy se podle autora německá politická scéna posouvá doprava a kdy některá hesla Schönhuberových republikánů, např. metaforu Německa jako plného člunu, začínají užívat i politikové velkých pravicových stran a někdy dokonce SPD (s. 218). Uvedené charakteristiky (zde se omezím jen na tisk pravicový, kterému je ve studii věnován mnohem větší prostor) pomohou českému čtenáři utvořit si alespoň základní představu o jejich orientaci (v Jägerově výčtu najdeme např. časopis Junge Feiheit pro gymnazisty a mladé univerzitány), jsou ale i výzvou ke zkoumání podobných tiskovin českých, o kterých zatím nevíme v podstatě nic (takový popis by vhodně doplnil Nekvapilovu charakteristiku polistopadových deníků oficiálních, srov. Nekvapil, 1994/1995).

Pravicové tiskoviny mají v Německu až 5 milionů čtenářů, názory a postoje v nich prezentované se však často objevují v bulvárním Bildu (okolo 15 milionů čtenářů) a v době voleb nebo během diskuse o azylovém článku ústavy i ve velkých denících, jako např. v Süddeutsche Zeitung nebo v časopisech Die Zeit či Der Spiegel (s. 323). Jeden příklad za všechny: těsně po útocích v Rostocku a Möllnu se mohli čtenáři v Bildu setkat mj. s titulky Asyl-Schock: 700 000 kommen. Die Angst vor der grossen Flut (s. 232). Za velmi důsažné považuji autorovo zjištění, že se v projevech respondentů obojího pohlaví, různého věku a vzdělání projevujících výraznou tendenci k slovní agresi vůči cizincům objevuje např. zmíněná metafora Německa jako plného člunu a další ohlasy médií (s. 241).

Analýza podob a funkcí filosemitismu v poválečném Německu, podaná ve studii F. Sterna „Antisemitic and philosemitic discourse in postwar Germany“, je pozoruhodná tím, že se zabývá pozitivní polohou předsudku. Na příkladech z ob[305]dobí těsně po druhé světové válce ukazuje, že mnohé z filosemitistických stereotypů vznikly ze stereotypů antisemitistických. Tak např. naděje, že Němci židovského původu zajistí Německu podporu mezinárodních institucí je podle něho vlastně obrácený stereotyp o všesvětovém židovském spiknutí. Pro poválečný německý filosemitismus je charakteristický přehnaně pozitivní obraz Židů: autor vypočítává epiteta constans jako vysoce inteligentní, noblesní, slušný, připomíná ale také jazyková tabu, mezi něž patřilo dokonce i slovo židovka. Tento „sémantický filosemitismus“ sice předstírá blízkost, ale současně vytváří distanci: od zdůrazňování přínosu židovských umělců pro německou kulturu není totiž daleko k tomu, chápat je jako cizince (s. 289).

V prvním poválečném období nahrazovaly filosemitské stereotypy leckdy otevřené odmítnutí antisemitismu a měly i platnost symbolickou: ten, kdo je pronášel, se zároveň přihlašoval k novému režimu (s. 281). Filosemitismus umožnil německé společnosti vyhnout se otevřené konfrontaci s holocaustem a později i s komplikovanými dějinami státu Izrael (s. 291). Antisemitismus však nezmizel, byl jen vytlačen z veřejné sféry do sféry soukromé. Tento proces, který Stern trefně nazývá „privatizace veřejného předsudku“ (s. 282), si myslím zasluhuje velkou pozornost, a je proto dobře, že o podobě rasových předsudků v běžné komunikaci u nás již něco víme (srov. Holšánová – Nekvapil, 1993). Takové zkoumání je jistě delikátní, ale mohlo by pomoci objasnit propast mezi oficiálním kulturním a politickým diskurzem a antisemitistickými postoji nemalé části české veřejnosti, projevujícími se např. v odpovědích na otázku, koho byste nechtěl za souseda.

Na recenzované publikaci je třeba ocenit neokázalý občanský postoj jednotlivých autorů, především je však důkazem, že se i v akademických časopisech může a má psát o „aktuálních“ tématech.

 

LITERATURA

 

HOLŠÁNOVÁ, J. – NEKVAPIL, J.: Wie redet man über Ethnien in der Alltagskommunikation – am Beispiel tschechischsprachiger Daten. In: Report No 4/93 of the Research Group on Nationale Fremdbilder in osteuropäischen Staaten at the Center for Interdisciplinary Research. Bielefeld University 1993.

NEKVAPIL, J.: Z analýzy polistopadového vývoje českého tisku I, II. Češtinář, 5, 1994/1995, č. 2, 3, s. 33–45, 65–75.

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 4, pp. 301-305

Previous Olga Müllerová, Ludmila Uhlířová: Iskra Angelova: Sintaksis na bălgarskata razgavorna reč (V săpostavka s ruski, češki, polski ezik)

Next Steffen Höhne: Hartmut Schröder (Hrsg.): Fachtextpragmatik