Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Germanoslavica

Steffen Höhne

[Kronika]

(pdf)

Germanoslavica

Nově vydávaný, německy psaný časopis Germanoslavica (Zeitschrift für germanoslavische Studien. Hrsgb. A. Měšťan, Nr. 1–2, Prag 1994) navazuje na tradici 30. let, kdy v Praze v letech 1932–1939 vycházel časopis, jenž byl v odborném světě znám jako vynikající periodikum přinášející příspěvky o německo-slovanských souvislostech a který se jmenoval Germanoslavica. Zaměřoval se tehdy – stejně jako nyní – na středoevropské souvislosti a tradice. A nová Germanoslavica se ke starému časopisu a jeho tradici hlásí právem, jak lze konstatovat po přečtení jejich prvního čísla.

„Souvislosti kulturní a hospodářské mezi germánskou střední částí a slovanskou východní částí Evropy jsou ještě částečně zahaleny temnotou. (…) Náš nový čtvrtletník chce být místem, které bude snahy a zkoumání zaměřené tímto směrem soustřeďovat, posilovat je a prohlubovat. Germanoslavica chtějí zkoumat a prezentovat germánsko-slovanské kulturní vztahy v průběhu dějin na co nejširší základně: politické, hospodářské a právní dějiny stejně jako dějiny jazyka, literatury, filozofie, výtvarného umění a hudby i srovnávací folkloristika spadají potud do jejich pracovního okruhu, pokud ve všech těchto oblastech vznikají živé vzájemné vztahy, duchovní obohacování a jejich důsledky.“

Tolik motto starých Germanoslavic, které vydavatel, A. Měšťan, zařadil i na úvod Germanoslavic nových. Velmi náročný a široce založený program, jemuž ovšem, řekněme to již předem, nově vydávaná Germanoslavica ještě plně neodpovídají. První sešit tematicky zahrnuje příspěvky z lingvistiky a literární vědy, jakož i příspěvky s tématy všeobecně kulturně historickými.

E. Skála bravurně sleduje vývoj lexikografie v Čechách od 14. do 19. stol. a působivě zdůrazňuje zejména význam jazyka pro české národní obrození na počátku 19. stol. Příbuznému tématu se věnuje J. Rak, který se zabývá speciálními politickými aspekty jazykové otázky v předbřeznových Čechách, a to na základě aktivit a textů hraběte Lea Thuna. Pohrdá-li se podle Raka na počátku 19. stol. češtinou naprosto, což je svým způsobem kuriózní, pak se situace v době předbřeznové, tedy od 30. let, zásadně mění. V kultivaci mateřského jazyka už není spatřován pouhý samoúčel, nýbrž se stává v Palackého a Havlíčkově programu výrazně politicky formulovanou emancipační komponentou. Thunův příklad zřetelně ukazuje, že v této rané době šlo ještě národnostní snahy shrnout pod všeobsažný politický postoj, tzv. bohemismus. Ostatně Thun sám nechtěl být v r. 1845 označován ani za Čecha, ani za Němce, „nýbrž jen jako Böhme“. Rak zařazuje tuto bohemistickou pozici do kontextu austroslavistických postojů Havlíčkových a Palackého, které byly do revoluce v r. 1848 pojímány jako alternativa k postojům velkoněmeckému a panslavistickému.

Na specifickou obojetnou politiku české šlechty, která se postavila do čela revolučního hnutí, aby je usměrnila, ale současně si také pojistila vlastní moc, bylo už poukázáno v mnoha monografiích (srov. např. Friedrich Prinz, Prag und Wien 1848. Probleme der nationalen und sozialen Revolution im Spiegel der Wiener Ministerratsprotokolle, München 1968, nebo naposled německy v Otto Urban, Die tschechische Gesellschaft 1848–1918. 2 sv. Wien – Köln – Weimar 1994). Je Rakovou zásluhou, že předbřeznovou politiku bohemismu analyzoval v rámci jazykové otázky.

Ostatní příspěvky se věnují převážně literárněvědným tématům. V sešitě byly zveřejněny dva příspěvky z pražské kafkovské konference v r. 1992. Na základě rozsáhlých vědomostí je v nich analyzována Kafkova recepce v Čechách (příspěvek J. [79]Čermáka), respektive jeho vliv na moderní českou prózu (F. Kautmann). Čermák nejdříve oceňuje práci Františka Langera, prvního zprostředkovatele mezi Kafkovým dílem a českou kulturou, na nějž pak jistým způsobem navázala Milena Jesenská. Avšak když Kafka zemřel, „bylo jeho jméno v českém kulturním světě prakticky neznámé“ (s. 130). Další recepci až do r. 1939 líčí Čermák ve velmi detailním a částečně až napínavě čtivém vědecko-historickém náčrtu, v němž je po zásluze zdůrazněn především význam Pavla Eisnera.

Jestiže se Čermák věnoval nejraději fázi recepce, pak kafkovský specialista a účastník legendární liblické konference F. Kautmann sleduje Kafkovu cestu do moderní české prózy. Kafka je stále živý, jak Kautmann přesvědčivě dokazuje na jeho vlivu na Vaculíka, Hrabala, Pecku, Kameníčka i L. Moníkovou, přičemž tento vliv je samozřejmě ve svém úhrnu nesrovnatelně širší, neboť „v uplynulých dvou desetiletích existoval v Čechách stěží spisovatel, který by se mohl vyhnout Kafkovu vlivu“ (s. 154).

Třetím kafkovským příspěvkem je studie, zveřejněná již v r. 1975, jež tematizuje souvislosti v díle Jakuba Arbesa a Kafky.

Doufejme, že v dalších sešitech se pražská „nadvláda“ poněkud zmenší, takže v časopise Germanoslavica bude moci dojít ke skutečné diskusi mezi kolegy z Německa a České republiky, do níž by se zapojili také odborníci jiných národů. Stejně tak by se měl rozšířit i tematický rejstřík, aby se z momentálních ’Germano-bohemic’ stala skutečná Germanoslavica.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 1, s. 78-79

Předchozí DIALOG V SRDCI EVROPY

Následující Jevgenij Timofejev: Ročenka o práci na fonetickém fondu ruštiny