Roman Jakobson jako badatel v oboru komunikace

Lubomír Doležel

[Articles]

(pdf)

Roman Jakobson as a student of communication

Strukturální lingvistika byla často pojímána jako studium imanentních jazykových struktur, jako formalizovaná algebra idealizovaného, izolovaného abstraktního systému. Zatímco takové pojetí může být částečně ospravedlněno vzhledem k některým trendům deskriptivismu nebo glosematiky, není rozhodně správné, pokud jde o práci Romana Jakobsona. V celé své vědecké práci si Jakobson uvědomoval prospěšnost a opravdovou potřebu studia jazyka v akci, tj. jako prostředku komunikace. Lingvistiku dokonce definoval jako „výzkum komunikace verbálních sdělení“ (Jakobson, 1971b, s. 697). Takto pojatá lingvistika je umístěna do systému „širších“ makrodisciplín, obecné teorie komunikace a sémiotiky: „Sémiotika, jakožto studium komunikování všech druhů sdělení, je nejbližší soustředný kruh, který zahrnuje lingvistiku, jejíž výzkumné pole se omezuje na komunikaci verbálních sdělení. Ještě širším soustředným kruhem je integrovaná věda o komunikaci, která zahrnuje sociální antropologii, sociologii a ekonomiku“ (op. cit., s. 698).[1] Jakožto součást tohoto systému navazuje lingvistika těsný vztah s celou oblastí sociálních a humanitních věd.“

 

1. Funkční model

Jakobson vstoupil do oblasti komunikace díky funkčnímu pojetí jazyka, koncepci, která překlenuje rozdělení mezi langue a parole u de Saussura, abstraktního invariantního systému a nespočetné variability jednotlivých verbálních aktů. Již ve svém raném ruském období, ovlivněn avantgardní poetikou, vyčlenil Jakobson poezii jakožto funkční jazyk: „Poezie je jazyk ve své estetické funkci“, tj. „diskurs orientovaný na výraz“ („vyskazyvanije s ustanovkoj na vyraženije“) (Jakobson, 1979, s. 305). Zařazení poezie do domény funkční lingvistiky umožnilo Jakobsonovi zformulovat názor, kterému zůstal věrný po celý svůj život: básnický jazyk není „odchylný“ jazykový jev, ale vyjádření vlastní „podstaty“ jazyka. V básnickém jazyku „vrcholí tvůrčí schopnost jazyka“ (Jakobson, 1985, s. 92).[2] Studium básnického jazyka mělo odhalit některé z nejzákladnějších obecných rysů jazyka. Ve svých dialozích s Krystynou Pomorskou Jakobson zdůrazňuje epistemickou podnětnost studia jazyka básnického pro obecnou lingvistiku: „Vztah mezi vnější zvukovou stavbou jazyka a jeho vnitřním plánem, sférou významu, se jasně vynořil v případě jazyka básnického. To byl jeden z hlavních podnětů, který nás přiměl překonat oddělení teorie zvukové stránky jazyka a analýzy významu, které bylo typickým rysem našeho univerzitního vzdělání“ (Jakobson a Pomorska, 1983, s. 20). Jakobson dodává, že to bylo v jeho publikaci o českém verši, „kdy se mi zdálo poprvé vhodné užít termín fonologie … bez ohledu na různé významy připisované tomuto termínu dřívější vědou“ (op. cit., s. 23). Jakobsonovská obecná fonologie, a zvláště pojem korelace byly tak rozhodně ovlivněny jeho výzkumy fonologických opozic v prozodickém systému. [163]Na druhé straně Jakobsonovy průkopnické analýzy básnického jazyka ukázaly, že obecná jazykověda je pro moderní poezii absolutně nezbytná. Poetickým strukturám můžeme opravdu porozumět jen tehdy, uplatníme-li při tom přesný pojmový systém lingvistiky. Toto vzájemné ovlivňování a obohacování lingvistiky a poetiky – často zesměšňované ignorantskými literárními kritiky jako ’lingvistický imperialismus’ – je nejvýznamnějším odkazem, který Jakobson zanechal badatelům v oblasti jazyka a literatury.

Jakobsonův funkcionalismus vykrystalizoval v kongeniální atmosféře PLK; lingvisté spojení v Pražské škole vytvořili první teorii funkční lingvistiky, ’model jazyka od prostředků k účelům’ (abychom použili termín navržený Jakobsonem v roce 1962). Tato teorie byla často prezentována jako jednoduché rozvinutí Bühlerova ’organonmodelu’ (Bühler, 1934; dále viz Riffaterre, 1971, s. 147n.; Vachek, 1984; Horálek, 1964). Takový výklad zjednodušuje poměrně složitý vývoj a teorii funkcionalismu Pražské školy. Přiměřenější charakteristika musí brát v úvahu přinejmenším dva teoretické momenty:

a) Pražská škola na rozdíl od kodaňské glosematiky nechápala termín funkce v matematickém smyslu, tj. jako korelaci mezi dvěma proměnnými (viz Skalička, 1948). Pro pražské lingvisty měla funkce teleologický význam ’role’ nebo ’úkolu’ (Jakobson, 1971b, s. 526). V tomto obecném smyslu však byl pojem funkce užíván ve dvou pracovních variantách. Jakožto formální pojem označuje funkce vztah spojující strukturní jednotky nižší roviny s jednotkami vyššího řádu. Na tomto pojetí byla založena fonologie a gramatika Pražské školy. Jakožto pragmatický pojem funkce vztahuje jazyk k mimojazykovým faktorům, zejména k uživatelům. Toto pojetí funkce leží v základě funkční stylistiky Pražské školy.

b) V rámci pragmatické funkce lze v Pražské škole pozorovat sekundární diferenciaci. V první, sociolingvistické verzi pragmatiky Pražské školy se pojmu funkce užívá k vyjádření role spisovného jazyka v různých společenských, a zejména kulturních činnostech. Tyto činnosti jsou chápány jako sociální kanály komunikace, které kladou na jazyk užívaný v dané oblasti specifické požadavky a omezení. Sociolingvistický funkcionalismus Pražské školy byl jenom načrtnut. Nebyla navržena žádná teorie ani taxonomie sociálních činností, a proto síť komunikačních kanálů a odpovídající pojetí funkce zůstalo neurčité. Šlo o výčet funkcí ad hoc, jako je funkce prakticky odborná, teoretická, estetická, hovorová a jim odpovídající funkční jazyky nebo styly (Havránek, 1932, s. 49; Garvin, 1964, s. 14; Vachek, 1983, s. 161).[3]

Druhá, systematičtější a populárnější verze pragmatiky Pražské školy se inspirovala Bühlerem, který odvozoval jazykové funkce z modelu řečového aktu (Sprechereigniss), tj. ze schématu komunikativního aktu, který zprostředkovává vztah mezi odesilatelem, příjemcem a referentem. Tuto verzi funkcionalismu Pražské školy [164]reprezentují modely Mukařovského a Jakobsona, kteří zahrnuli do původního ’organonmodelu’ další faktory, a tak vznikla bohatší soustava funkcí.[4] Mukařovského modifikace (1938) byla inspirována funkčním pojetím básnického jazyka v ruském formalismu (viz výše). Jakobsonovo rozšíření (1960) bylo podníceno matematickou teorií komunikace, kterou si Jakobson osvojil v padesátých letech. Na rozdíl od komunikačních schémat matematiků a inženýrů (Shannon a Weaver, 1949, s. 5–6, 98–99; Cherry, 1957, s. 169–170) je Jakobsonův funkční systém adekvátnějším modelem komunikace v přirozeném jazyce, protože zahrnuje Bühlerovu myšlenku hierarchického plurifunkcionalismu: „Ačkoliv rozlišujeme šest základních aspektů jazyka, přesto bychom velmi těžko hledali verbální sdělení, které by plnilo pouze jedinou funkci. Různost nespočívá v monopolní úloze některé z těchto několika dalších funkcí, ale v odlišném hierarchickém pořadí funkcí. Verbální struktura sdělení závisí na dominantní funkci“ (Jakobson, 1981, s. 22).[5]

Jakobsonova teorie a taxonomie jazykových funkcí se často rozebírala, kritizovala a doplňovala. Tento známý vývoj netřeba probírat. Necítím ani potřebu komentovat Jakobsonovu populární definici poetické funkce (udělal jsem to v poslední době – Doležel, 1986, 1990; dále viz Pomorska, 1977). Spíše bych rád upozornil na jeden aspekt Jakobsonova funkcionalismu, který se opomíjí, a to na jeho úvahy o metajazyce.[6] Problém metajazyka je jedním z nejzákladnějších a z nejspornějších témat filozofie, gnoseologie a logiky 20. století. Jakobsonův přínos je třeba zhodnotit v tomto širším kontextu.

Jakobson znal diskusi v logice (1971b, s. 557) a v této souvislosti zmiňuje jméno Tarského (1985, s. 117). Ale Jakobson se nezapojuje do dialogu s logiky a filozofy jazyka a přistupuje k problému čistě z pozice funkční lingvistiky. Tady Jakobson promarnil skvělou šanci překlenout propast mezi lingvistickým strukturalismem a analytickou filozofií, propast, která je velmi nešťastným faktem intelektuální historie 20. století.[7] Této promarněné příležitosti budeme litovat o to více, když si uvědomíme, že přístupy jazykového strukturalismu a analytické filozofie k přirozenému jazyku obecně, a metajazyku zvláště, jsou komplementární. Zatímco Carnap (1939) demonstroval potřebu metajazyka v teoretickém studiu lingvistických jevů, [165]Jakobson objevil metajazyk v běžné denní praktické komunikaci: „Metajazykové operace nejsou ani zdaleka omezeny na vědu, nýbrž se ukazují být integrální součástí verbálních aktivit“ (Jakobson, 1985, s. 117). Metajazyk není umělý konstrukt logiků a filozofů jazyka, nýbrž má kořeny v běžné verbální komunikaci. Některé ze základních obratů verbální komunikace, obzvláště žádosti o upřesnění významu jazykového výrazu, mají metajazykovou povahu.

Jakobsonovo odhalení metajazykových operací v každodenní komunikaci má pro současné diskuse o metajazyku zásadní teoretický význam. Znamená to, že metajazyková kompetence je součástí obecné lingvistické kompetence. Logické pojetí metajazyka je založeno na této kompetenci. Existence metajazyka se dá popřít pouze za cenu popření existence metajazykové funkce a metajazykových výrazů v běžné jazykové komunikaci.

 

2. Matematické modely

Už jsem se zmínil o podnětu, který Jakobsonovi poskytla matematická teorie komunikace a informace v padesátých letech. Tento vliv dominuje v době, kdy Jakobsonova vědecká činnost dosáhla vrcholu. Jakobson záhy ocenil „velký přínos“ teorie informace a komunikace a konstatoval, že „strukturní lingvistika a výzkum vědců v oblasti komunikace se ve svých záměrech sbližují“. Toto sbližování bylo usnadněno pojmem binarismu, který spojuje Jakobsonovu lingvistiku a teorii matematické informace (Ivanov, 1985, s. 15).

Jakobson byl přesvědčen, že komunikační věda vnese do lingvistické teorie a výzkumu vyšší míru exaktnosti. Zejména poznamenal, že „základní dichotomické pojmy lingvistiky, které vytyčil F. de Saussure, A. Gardiner a E. Sapir a které ve Francii dostaly název langue a parole, v Americe linguistic pattern a speech, nyní získaly mnohem jasnější, jednodušší, logicky méně ambiguitní a operačně produktivnější formulaci, když byly usouvztažněny s odpovídajícími pojmy komunikační teorie, a to „kódem a sdělením“ (Jakobson, 1971b, s. 224; dále viz 573). Komunikační teorie potvrzuje teoretickou nutnost pojmu langue a zabraňuje tomu, aby se lingvista vrátil do předwhitneyovského stadia své vědy, kdy byla za jedinou realitu považována „individuální řeč“ (op. cit., s. 559). Na druhé straně inženýrský zájem o struktury „sdělení“ vedl Jakobsona k tomu, že přivítal zrod teorie textu („filologické hermeneutiky celých textů“) v současné lingvistice (op. cit., s. 720).

Pojmový a metodologický aparát matematické teorie komunikace je silně patrný v Jakobsonově vědecké činnosti 60. let. Ještě důležitější však je, že Jakobsonovy obecné epistemologické principy byly nyní silně podpořeny vědou o komunikaci. Připomeňme si, že epistemologie matematické teorie komunikace je založena na přísném rozlišení účastníka a pozorovatele lidské komunikace. Cherry zavedl do schématu komunikace zvláštní metakanál, v němž pozorovatel získává a zachycuje zprávy pro účely analýzy a popisu (Cherry, 1957, s. 89–90). Meyer-Eppler charakterizoval epistemologickou pozici pozorovatele dvěma rysy:

a) Pozorovatel má přístup ke všem složkám komunikačního procesu, tj. může vstoupit do kontaktu nejen se sdělením, ale také s původcem, kódem, komunikačním kanálem a příjemcem.

b) Pozorovatel je vyzbrojen ’vědeckým metajazykem’, jazykovým systémem, který podléhá jiným požadavkům a pravidlům než předmětný jazyk užívaný původcem sdělení (Meyer-Eppler, 1959, s. 5–6).

[166]Možnost neomezeného přístupu a používání metajazyka odlišuje pozorovatele informace od jejího příjemce. Jinými slovy, matematická teorie komunikace vede k ostrému oddělení praktické a teoretické účasti v komunikačním procesu. Praktické komunikační dovednosti, jako je mluvení, psaní, překládání aj., neposkytují vědění o komunikaci; naopak ony samy jsou předmětem teoretického poznání. Pouze teoretická účast pozorovatele vyzbrojeného zvláštními poznávacími nástroji umožňuje analyzovat, popsat a vysvětlit komunikační proces. Záměna komunikačních aktů s kognitivními činnostmi, ztotožnění komunikační kompetence s teoretickým porozuměním, je příznakem primitivního předvědeckého období ve studiu komunikace.

Jakobsonovi nečinilo potíže přijmout postuláty komunikační vědy, týkající se užití metajazyka při teoretickém studiu verbálního aktu. V celé své vědecké činnosti se snažil právě o rozvinutí a zpřesnění metajazyka lingvistické teorie. Navíc, jak jsme již poznamenali, odhalil metajazykové operace v každodenní komunikaci. Nyní mohl vyjádřit úkol lingvistiky výstižným a jednoznačným způsobem: „Pokoušíme se prostě přeložit kód, který je objektivně dán jazykovému společenství, do metajazyka“ (Jakobson, 1971b, s. 276). Avšak Jakobsonův postoj k prvnímu epistemologickému postulátu komunikační vědy byl složitější. Jistěže přijal v zásadě rozlišení pozorovatele a účastníka. Zdůraznil však, že pozice badatele v oblasti lidské komunikace není pevná, spíše se pohybuje mezi oběma póly, v závislosti na charakteru a cíli jeho zkoumání. Ten, kdo zkoumá verbální komunikaci, může zaujmout pozici „naprosto nezúčastněného a vnějšího diváka“. Když zkoumá sdělení, která nejsou určena jemu, a když nezná jejich kód, počíná si jako „dešifrovatel“. Tato epistemická pozice by však měla být pouze „předběžným stadiem k vnitřnímu poznání studovaného jazyka, kdy se pozorovatel sbližuje s rodilým mluvčím“. Tehdy badatel vstupuje do role „potenciálního nebo skutečného partnera ve výměně verbálních sdělení mezi členy řečové komunity, pasivního, nebo dokonce aktivního spoluúčastníka této komunity“ (op. cit., s. 574–575; dále viz 560). Jakobson navíc poznamenal, že pozorovatel-účastník se může identifikovat buď s původcem, nebo příjemcem verbálních sdělení.

Pohyblivost na ose pozorovatel-účastník zaručuje badateli v oblasti jazykové komunikace účinnou epistemickou přizpůsobivost. Aniž mění své teoretické zásady, může studovat výměnu verbální informace z různých perspektiv. Jakožto dešifrovatel postupuje od „textu ke kódu“, avšak jako pozorovatel-účastník je s to porozumět „textu skrze kód“ (op. cit., s. 277). Jakožto pozorovatel-účastník sleduje proces kódování, tj. „postupuje od významu ke zvuku a od roviny lexikogramatické k fonologické“, zatímco jakožto pozorovatel-příjemce se ztotožňuje s dekódovacím procesem, který „představuje opačný směr od zvuku k významu a od rysů k symbolům“ (op. cit., s. 575). Pružnost a všestrannost badatele v oblasti lidské komunikace je jedním z nejvýznamnějších přínosů Jakobsonovy epistemologie. Je nesmírně důležitá zvláště dnes, kdy byl epistemologický liberalismus 60. let nahrazen, zejména v některých oblastech humanitního bádání, novým dogmatismem, který omezuje studium lidské komunikace na jedinou perspektivu.[8]

[167]Matematická teorie komunikace oživila Jakobsonův latentní zájem o matematiku. V teoretickém vývoji moderní matematiky a lingvistiky spatřoval překvapivý paralelismus, zejména v tom ohledu, že v obou oborech se staly klíčovými problémy invariance a relativity (op. cit., s. 223). Ale postoupil ještě dále, neboť stál aktivně při zrodu moderní matematické lingvistiky.[9] Pochopil, že přirozený jazyk není jediným možným základem lingvistického metajazyka; matematická lingvistika, převádějící předmětný jazyk do metajazyka umělých matematických výrazů, formulí a modelů, má významnou roli ve vývoji moderní lingvistické teorie i praktického výzkumu.

Jakobsonův přínos k matematické lingvistice zůstává, striktně řečeno, mimo tematický okruh tohoto příspěvku. Nemohu však nezmínit Jakobsonovo teoretické porozumění jejím základním bodům, které bývají dosud často špatně chápány (viz Doležel, 1982). Za prvé Jakobson trval na tom, že kvantitativní analýza jazyka má smysl jen tehdy, bude-li založena na přesném kvalitativním (strukturním) bádání: „Lingvistika musí věnovat a skutečně věnuje pozornost statistickým problémům jazyka a kvantitativní lingvistika je jedním z důležitých problémů naší vědy, ale abychom byli s to počítat, musíme vědět, co počítáme: bylo by zbytečné počítat, aniž bychom definovali kvalitativní charakteristiky, aniž bychom klasifikovali jednotky a kategorie, které mají být počítány“ (Jakobson, 1971b, s. 308; dále viz 596). Za druhé Jakobson zdůrazňoval, že kvantitativní (statistická) lingvistika nemůže být omezována na studium frekvencí v textech (sděleních); kvantitativní parametry kódu jsou neméně závažné: „Množství gramatické informace potenciálně přítomné v paradigmatech daného jazyka (statistika kódu) musí být … porovnáno s obdobným množstvím skutečných výskytů různých gramatických tvarů v korpusu sdělení… Nelze pominout klíčovou otázku vztahu mezi strukturou konstituentů verbálního kódu a jejich relativní frekvencí jak v kódu, tak v užití“ (op. cit., s. 578). Tento duch proniká kolektivní práci o fonologické struktuře jazyka (Jakobson s Cherrym a Hallem, 1971a, s. 44–63), dílo, které podle mého názoru zůstává vzorem matematickolingvistického výzkumu; jeho kvantitativní analýza je založena na pevné strukturální teorii, a naopak kvantitativní analýza zpětnovazebně upevňuje a posiluje strukturální model.[10]

Jakobsonův životní zájem o lidskou komunikaci vrcholí ve vizi lingvistiky jako partnera v monumentálním projektu „spojené vědecké domény, vědy o lidstvu, a ještě šíře, obecné vědy o životě“ (Jakobson, 1985, s. 102). Jakobsonův přehled výsledků moderní lingvistiky, obsažený v kapitole Lingvistika ve svazku Main [168]Trends of Research in the Social and Human Sciences (Jakobson, 1971b, s. 655–696), podal svědectví o tom, že Jakobson postupoval tímto směrem a aktivně se účastnil vzrušujících kognitivních dobrodružství současné doby, od logiky po genetiku. Jakobsonův neochvějný princip, jeho přesvědčení, že jazyk je „složkou kultury a společnosti“ (op. cit., s. 591), nemohl být lépe potvrzen.

Přeložila Michaela Lašťovičková

 

LITERATURA

 

BARTHES, R.: Eléments de sémiologie. Gonthier, Paris 1959.

BOGATYREV, P.: Funkcie kroja na Moravskom Slovensku. Matica slovenská, Turčiansky sv. Martin 1937.

BOGATYREV, P.: The Functions of Costume in Moravian Slovakia. Mouton, The Hague 1971 (angl. překl.).

BÜHLER, K.: Sprachtheorie: Die Darstellungsfunktion der Sprache. Fischer, Jena 1934.

CARNAP, R.: Foundations of Logic and Mathematics. University of Chicago Press, Chicago 1939.

CHERRY, C.: On Human Communication. MIT Press, Cambridge 1957.

DOLEŽEL, L.: A note on quantification in Text Theory. In: A. Sture (ed.), Text Processing: Proceedings of Nobel Symposium, 51. Almquist and Wiksell International, Stockholm 1982, s. 539–549.

DOLEŽEL, L.: Semiotics of literary communication. Strumenti Critici, 1, 1986, s. 5–48.

DOLEŽEL, L.: Occidental Poetics. Tradition and Progress. University of Nebraska Press, Lincoln 1990.

GARVIN, P. (ed.): A Prague School Reader on Esthetics, Literary Structure and Style. Georgetown University Press, Washington 1964.

HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Melantrich, Praha 1932, s. 32–84. (Citováno podle B. Havránek: Studie o spisovném jazyce. Academia, Praha 1963.)

HORÁLEK, K.: Les fonctions de la langue et de la parole. TLP, 1, Praha 1964, s. 41–46.

ISER, W.: Der Akt des Lesens. Fink, München 1976.

IVANOV, V. V.: „Introduction“ in Roman Jakobson. In: Izbrannyje raboty. Progress, Moskva 1985, s. 5–29.

JAKOBSON, R.: Introduction. In: Structure of Language and Its Mathematical Aspects. American Mathematical Society, Providence 1961, s. 5–6.

JAKOBSON, R.: Selected Writings. Ed. S. Rudy. Mouton, The Hague, díl 1. 1971a, díl 2. 1971b, díl 5. 1979, díl 3. 1981, díl 7. 1985.

JAKOBSON, R. – ROMORSKA, K.: Dialogues. MIT Press, Cambridge 1983.

MEYER-EPPLER, W.: Grundlagen und Anwendungen der Informationstheorie. Springer, Berlin 1959.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Dénomination poétique et la fonction esthétique de la langue. In: Actes du IVe Congrès International des Linguistes. Munskgaard, Copenhagen 1938, s. 98–104. (Cit. podle Kapitoly z české poetiky, 1. Praha 1948.)

MUKAŘOVSKÝ, J.: O jazyce básnickém. SaS, 6, 1940, s. 113–145.

POMORSKA, K.: Roman Jakobson and the New Poetics. In: D. Armstrong – C. H. van Schooneveld (ed.), Roman Jakobson: Echoes of His Scholarschip. De Ridder, Lisse 1977, s. 363–378.

POMORSKA, K. - RUDY, S.: Introduction. In: R. Jakobson, Verbal Art, Verbal Sign, Verbal Time. University of Minnesota Press, Mineapolis 1958.

[169]POPPER, K.: Conjectures and Refutations. The Growth of Scientific Knowledge. Routledge – Kegan Paul, London 1963.

RIFFATERRE, M.: Essais de stilistique structurale. Flammarion, Paris 1971.

SHANNON, C. F. – WEAVER, W.: The Mathematical Theory of Communication. The University of Illinois Press, Urbana 1949.

SKALIČKA, V.: Kodaňský strukturalismus a pražská škola. SaS, 10, 1948, s. 135–142.

VACHEK, J.: Karl Bühler und die Linguistenschule. In: A. Eschbach (ed.), Bühler-Studien, 2. Suhrkamp, Frankfurt am M. 1948, s. 247–254.

VACHEK, J. – DUŠKOVÁ, L. (ed.): Praguiana: Some Basic and Less Known Aspects of the Prague Linguistics. Benjamins, Amsterdam 1983.

 

R É S U M É

Roman Jakobson as a student of communication

Roman Jakobson conceived linguistics in the broad sense, as a study of verbal communication. His linguistic studies established close interdisciplinary links with the entire domain of human and social sciences. Jakobson developed two kinds of models of verbal communication – functional and mathematical. As he advanced from the Formalist through the Bühlerian to the communications theory stage, he was expanding the system of language functions. His theory of poetic language is known best, but his discovery of metalanguage in common communication is of equal theoretical importance. Jakobson’s mathematical models were inspired by the mathematical theory of communication and brought him close to mathematical and computational linguistics.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 3, pp. 162-169

Previous Redakce: Úvodem

Next Jiří Kraus: K významovému rozpětí Jakobsonovy poetické funkce