Fatická funkce jazyka, konverzace a její žánry

Jana Hoffmannová

[Articles]

(pdf)

The phatic function of language: conversation and its genres

1. Konverzace jako hlavní typ fatického diskurzu

Východiskem tohoto příspěvku je Jakobsonův model komunikační události a jeho vymezení šesti základních funkcí jazyka, které zaznamenalo v lingvistice i v dalších oborech tak velký ohlas. Z těchto šesti funkcí se permanentně značná pozornost soustřeďuje na bühlerovskou triádu funkcí od komunikace naprosto neodmyslitelných; výrazem zájmu o poetickou funkci jsou četné práce samého Jakobsona (srov. název nedávno vydaného českého výboru z Jakobsonova díla: Jakobson, 1995), Mukařovského a jejich pokračovatelů – literárních vědců a estetiků v dalších generacích Pražské školy; a také metajazykové funkci byla v poslední době věnována pozornost nemalá (srov. mj. různé práce o částicích, „discourse markers“, „contextualization cues“ a dalších prostředcích plnících právě tuto funkci). Zdá se, že poněkud na okraji zájmu zůstává funkce fatická, na kterou bývají málokdy zaměřeny speciální výzkumy. V tomto článku se chceme pokusit o shrnutí toho, co asi za současného stavu poznání o fatické funkci a jejích projevech víme, a o naznačení dalších badatelských možností v této oblasti (z nichž některé se zdají být zvláště slibné v českém a pražském prostředí).

Jak známo, R. Jakobson (1995, s. 80) vymezil fatickou funkci – s odvoláním na termín antropologa B. Malinowského (1923) phatic communion – zaměřením na kontakt účastníků komunikace; připisuje fatickou funkci sdělením, která „slouží v prvé řadě k navázání, pokračování a přerušení komunikace, k ujištění, že kanál normálně pracuje (Haló, slyšíte mě?), k připoutání nebo udržení partnerovy pozornosti (Jste tam ještě? …)“. Stojí za povšimnutí, že se zde Jakobson vlastně dost výrazně odchýlil od záměru Malinowského tím, že položil důraz na technickou stránku komunikačního kontaktu: na zajištění fyzikálních podmínek komunikace, na budování komunikačního kanálu. Další autoři, kteří se touto problematikou zabývali, však vysunuli do popředí jiné dimenze a jiné projevy fatické funkce. Někteří z nich považují za ekvivalent atributu fatický (phatic function; phatic discourse – srov. podtitul monografie K. Schneidera, 1988) atribut sociální (resp. společenský, možná také socializační): objevují se spojení social function, social discourse, sociable talk… Např. M. Stubbs (1983, s. 101, 146) staví proti sobě na jedné straně diskurz s praktickými cíli, zaměřený na zprostředkování informací (propozičních obsahů), na druhé straně pak diskurz sociální, jehož posláním není přenos informací, ale spíše formování lidských vztahů. Také jiní autoři popírají u fatického diskurzu informativní cíle a instrumentální povahu. Komunikace tohoto typu je „bezobsažná“, resp. je to „triviální hovor o nedůležitých tématech“; ale je projevem zdvořilosti a slušnosti, nahrazuje často trapné mlčení nebo pomáhá zmírnit napětí, a má tedy nemalý společenský význam. Zde se už dostáváme poměrně daleko od původního vymezení Jakobsonova (a vracíme se k Malinowskému): Jakobsonem uváděné repliky (Haló, slyšíte mě? Jste tam ještě?) totiž nesporně mají praktickou a instrumentální povahu, kterou řada autorů právě u fatických diskurzů vylučuje. Zároveň se však dostáváme do té sféry projevů fatické funkce, v níž nejčastěji vládne pojem konverzace; a to jak konverzace chápaná vznešeně [192]jako „krásný hovor“ (Mathesius, 1982), tak méně náročná konverzace označovaná např. jako „small talk“ (Schneider, 1988), „just chatting“, „passing the time of day“ (Stubbs, 1983), „casual conversation“ (Ventola, 1979).

U problematického pojmu konverzace se ještě pozdržíme. Jak píše např. E. Goffman (1981, s. 14), užívá se ho v angličtině dvěma způsoby. Conversation může znamenat jakýkoliv hovor, rozhovor, mluvený dialog (Goffman uvádí ekvivalenty talk, resp. spoken encounter): proto se také výzkumný směr zabývající se analýzou nejrůznějších běžných, ale i institucionálních rozhovorů označuje prostě conversation analysis. Tento způsob chápání konverzace známe také v češtině: užíval-li B. Havránek (1932) ekvivalence typu funkční jazyk hovorový (konverzační), měl v podstatě na mysli jazyk běžných mluvených dialogů. Do téhož kontextu ostatně patří i u nás vžité označování příruček, které známe ze svých pokusů o osvojení cizích jazyků, jako konverzačních (anglická konverzace aj.); ty přitom mají charakter vysoce instrumentální a praktický a rozhodně nejsou zaměřeny jen na zdvořilostní, bezobsažné hovory o nedůležitých tématech. Vraťme se však ke Goffmanovi a k jeho vymezení druhého, speciálnějšího způsobu užívání termínu konverzace: jsou to celkem běžné rozhovory v nevelkých skupinách, které se odehrávají hlavně ve chvílích úniku od instrumentálních úkolů a od pracovního života a které jsou součástí samoúčelného „idling“ (tj. nečinného utrácení času, nicnedělání, zahálení, lelkování). Tomuto výkladu odpovídá i převládající způsob užívání výrazu konverzace v češtině: je to samoúčelný hovor pro hovor, zbavený závislosti na aktuální situaci a na životní praxi (Mukařovský, 1948, s. 137n.).[1]

Postupně jsme narazili na to, že kromě R. Jakobsona věnovali fatické funkci a konverzaci pozornost i další přední příslušníci zakladatelské generace Pražské školy. V. Mathesius ve stati s příznačným názvem „Společenské základy krásného hovoru“ (1982, s. 393) definuje tento druh komunikace jako „hovor pro hovor“, „pro radost z hovoru“; myslí při tom i na běžnou, všední konverzaci, ale zvláště mu leží na srdci „krásná“ konverzace salonní. J. Mukařovský (1948, s. 137) ve své typologii dialogů odlišuje od dialogů osobních a situačních konverzaci jako „samoúčelný hovor pro hovor sám“. Také on pamatuje na situace, kdy lidé, kteří se neznají, jsou nuceni dát se do hovoru jen proto, aby překlenuli trapné mlčení; také jemu však daleko více záleží na konverzaci „umělé“, „kulturní“; takové, která (zde se autor odvolává na Tardeho) sleduje cíle jako hra, zábava, zdvořilost, flirt; takové, která vyniká výraznými kvalitami estetickými.

Fenoménu konverzace ovšem věnovali pozornost i příslušníci mladších generací Pražské školy – žáci generace zakladatelské. Zabývali se především statutem a možným vymezením konverzačního stylu (jako stylu funkčního). Vztah mezi stylem prostě sdělovacím, ev. hovorovým na jedné straně a konverzačním na straně druhé zkoumali hlavně M. Jelínek (1966) a J. Hrbáček (1983). Hrbáček pokládá za možné odlišit konverzační styl od stylu prostě sdělovacího, neboť v konverzaci je sdělovací [193]funkce druhotná. I on vymezuje konverzaci jako dialogy bez přímé vazby k situaci, většinou nepřipravené, s estetickými ambicemi (v souladu s Mukařovským); vedle konverzace salonní a konverzace v konvencionalizovaných situacích (seznamování, vítání hostí apod.) však vyzdvihuje i tzv. situační konverzaci probíhající při náhodných setkáních lidí, kteří se neznají (nebo málo znají) a v podstatě spolu nemají o čem (a proč) mluvit, tedy mluví jen proto, aby mluvili; jde o rozhovory z instrumentálního hlediska zbytečné. Zmínku o „společenském stylu“ lze ostatně nalézt i u F. Trávníčka (1953).[2]

Zajímavé je, že pokračovatelka J. Mukařovského, významná pražská sémiotička a estetička M. Kubínová (1988) se ve svých úvahách o jazykových funkcích v podstatě vrací především k Jakobsonovu vymezení funkce fatické. Uvažuje sice – obdobně jako většina dosud zmíněných autorů – o společenské konverzaci, jejímž jediným cílem je udržování společenského kontaktu. Naznačuje dokonce možné rozšíření tohoto pojetí: konverzace nemusí být nutně založena na nedostatku informativnosti, naopak může účastníkům přinášet i nové informace (např. při vyprávění společenských klepů). Zamýšlí se i nad možností fatické motivace umělecké tvorby: pokud např. u spisovatele převažuje právě potřeba kontaktu s adresáty, jde většinou o projev grafomanství provázený obvykle nízkou uměleckou hodnotou. Při tom všem však autorka spíše zpochybňuje samostatný status fatické funkce: domnívá se, že nejde o svébytnou funkci, protože jí nelze přiřadit specifický „fatický kód“. A argumentuje v duchu Jakobsonově: šlo by nanejvýš o kód zcela okrajový, sestávající z několika málo pomocných prostředků typu haló, prosím, cože?, co jste říkal?

 

2. Konverzační situace a jejich parametry

Pokusme se nyní předběžně shrnout, v jakých životních situacích vlastně dochází ke konverzaci, co vede účastníky k této komunikační aktivitě a jakými strategiemi se při ní řídí. Zřejmě je tu možno uvést dva hlavní typy situací.

2.1. Konverzace zaměřená na udržování a rozvíjení společenského styku při příležitostech, kdy se účastníci sejdou vyloženě (nebo převážně) za účelem hovoru, chtějí si popovídat, cílem celé akce je příjemné společné strávení času, posílení vzájemných sympatií a souladu, dosažení pohody a harmonie (necháme-li stranou možné zneužití konverzace ke společenským intrikám, k diskreditaci některého z účastníků apod.). Taková konverzace se dříve odehrávala ve šlechtických a měšťanských salonech; dnes probíhá v oficiální podobě při recepcích, vernisážích, v uvolněnější formě při přátelských schůzkách a návštěvách. Lze sem zařadit i konverzaci, která se uskutečňuje – často pravidelně, v ustálených dvojicích či malých skupinách – jako doprovod jiných činností, aktivit nekomunikačních: scházejí-li se ženy v kroužcích šití nebo jiných ručních prací, muži v sauně, manželské dvojice k pravidelné hře v karty nebo k jiným společenským hrám, je konverzace jistě vždy jedním z cílů (i když nepřiznaných) podobných setkání; společenská konverzace při [194]kávě nebo při skleničce může také následovat vždy po společném cvičení nebo poté, co opustíme hřiště či tenisový kurt, být přirozenou součástí sportovní činnosti a k ní patřící relaxace…

Do tohoto okruhu ovšem patří i určité dílčí konverzační jednotky, začleněné do rámce rozsáhlejší komunikační události charakteru instrumentálního (především do komunikace institucionální, pracovní). Zejména počátky a konce této organizované interakce jsou totiž obvykle vyplněny tím, že se účastníci zdraví, případně seznamují, pronášejí určité zdvořilostní fráze, připravují si půdu pro následující jednání, ev. se snaží o určité odlehčení závažné chvíle, o uvolnění napětí. A totéž platí i o přestávkách v institucionální komunikaci, ať už jde o přestávky plánované (na kávu, občerstvení) nebo neplánované, vzniklé nějakým vnějším zásahem: i tyto přestávky bývají vyplněny nezávazným hovorem, konverzací, která však účinně napomáhá rozvíjení vzájemných vztahů a kontaktu účastníků. (Pro někoho z nich mohou být tyto kontakty významnějším přínosem než celý průběh a výsledky porady, zasedání, vědecké konference apod.) Právě v souvislosti s těmito konverzačními „intermezzy“, s konverzací úvodní, závěrečnou a vloženou, se často hovoří o rituálech (Jakobson, Goffman, Stubbs a jeho termín ritual equilibrium); tyto jednotky, které se podílejí na členění celé interakce (srov. Goffmanovo episoding), jsou totiž založeny na některých ustálených formulích a jejich výstavba se řídí konvencionalizovanými pravidly.

2.2. Druhý hlavní typ prostoru pro realizaci fatické komunikace vytvářejí náhodné rozhovory v situacích, kdy se účastníci nesešli záměrně proto, aby se pobavili a příjemně strávili čas (ani aby to učinili aspoň v dílčích, speciálně k tomu určených jednotkách své instrumentální komunikace nebo jiné společné aktivity), ale kdy jsou naopak okolnostmi – někdy spíše nepříjemnými – donuceni strávit spolu určitý čas; kdy konverzují, aby – jak píše Mukařovský – „zabránili trapnému mlčení“. Patří sem situace, kdy

a) se sejdou na určitou dobu v uzavřeném prostoru (u stolu v restauraci, při cestování ve vlakovém kupé nebo při autostopu, při čekání ve frontě, na úřadě, v lékařské čekárně aj.) lidé, kteří se vůbec neznají;

b) se podobně setkají – v tramvaji, ve výtahu – lidé, kteří se znají pouze povrchně, od vidění (např. sousedé z činžáku);

c) se takto setkají partneři, kteří se znají třeba i dlouho a dobře, ale pouze z oficiálních, pracovních, často značně neosobních situací (učitel se studentem, nadřízený pracovník s podřízeným).

Z parametrů konverzačního diskurzu jsme tedy už asi dostatečně vymezili situace a prostředí, v nichž ke konverzaci dochází. Pokud jde o účastníky konverzace, viděli jsme, že to bývají velmi často lidé, kteří jsou si buď úplně cizí, nebo se znají poměrně málo, nebo jejichž vztahy jsou (resp. dosud byly) spíše formální a oficiální; a i v případě dvojic nebo skupin přátel, kteří se s jistou pravidelností scházejí „na kus řeči“, většinou nejde o důvěrné známé. Zřejmě je tedy na místě počítat u konverzace s určitou mírou sociální distance účastníků; čím jsou si bližší, tím méně asi konverzace mezi nimi přichází v úvahu. S nejbližšími rodinnými příslušníky spíše nekonverzujeme: komunikace v rodině je ovládána převážně praktickými zřeteli, potřebou se vzájemně instruovat nebo informovat (třeba i o konverzaci, [195]kterou jsme během dne vedli s jinými lidmi), na něčem se domluvit. Čas ani prostor pro samoúčelný hovor pro hovor se tu většinou nenaskýtá: vznikne až např. ve chvíli, kdy se manželé zcela výjimečně rozhodnou vyjít si na večeři a třeba oslavit společné výročí. Tehdy se octnou mimo své každodenní prostředí a mimo rámec svých běžných kontaktů, obvyklého způsobu důvěrné komunikace; dochází tu až k určitému dočasnému „odcizení“, i vzájemné chování partnerů se stává formálnějším a zdvořilejším; a tehdy také nastupuje konverzace. Ani sourozenci spolu asi příliš nekonverzují v době, kdy spolu žijí ve společné domácnosti; až v době, kdy žijí každý jinde, setkávají se jen občas, prostorová a sociální distance mezi nimi se zvětšuje.

Naproti tomu pro konverzaci není příznivá sociální distance ve smyslu nevyrovnanosti, asymetrie sociálních rolí a statutů. Bez zábran se konverzace rozvíjí zejména tehdy, jsou-li partneři společensky zhruba na stejné úrovni. Sociální nevyrovnanost konverzaci většinou nějak ohrožuje, ať už je to např. u komunikace mezi nadřízeným a podřízeným (do hovoru mohou pronikat odstíny určité blahosklonnosti, přezíravé svrchovanosti, na druhé straně nejistoty, ale i servilnosti, podlézavosti), mezi dospělým a dítětem (i tady konverzace často vázne – přestože, jak píše Jakobson, fatickou funkci jazyka si děti z pochopitelné potřeby kontaktu osvojují nejdříve), v různých případech, kdy jeden z partnerů je na druhém nějak závislý; i konverzace mezi hostitelem a hostem vykazuje některé specifické rysy. Konverzaci se totiž nejlépe daří tam, kde všichni mají stejné právo zasahovat do hovoru, všichni jsou stejně respektováni a motivováni k řečové aktivitě, a kde konverzace nijak nepříznivě neovlivní další vývoj vzájemných vztahů mezi partnery. (Srov. Goffman, op. cit., s. 14.)

Pokud jde o tematickou stránku konverzačního diskurzu, vládne prvnímu typu – „salonní“ konverzaci – značná tematická volnost. Témata se vynořují a zanikají podle individuálních zájmů, nápadů, asociací jednotlivých účastníků; rychle se přechází od jednoho tématu k druhému; diskurz obvykle není příliš kohezní, tematicky je spíše difuzní; jak píše Mukařovský (op. cit.), typické jsou pro něj zvraty, střídání a prolínání různých významových kontextů. (Zajímavé je, že společenská konverzace tohoto typu se asi vyznačuje i některými nadčasovými tematickými konstantami: jak jinak si vysvětlit, že záznam konverzace dvou studentských dvojic z dnešních dnů – srov. v publikaci Müllerová – Hoffmannová – Schneiderová, 1992 – vykazuje příznačná „salonní“ témata, jako je tanec a návštěva plesu, konzumované pohoštění, zajímavá četba aj.?)

Pro oba hlavní typy konverzace, které zatím sledujeme, rámcově platí, že jde o témata nezávazná, z hlediska praktického vztahu ke skutečnosti nepříliš důležitá (i když se nemusí mluvit vyloženě „o ničem“, jak bývá konverzace nezřídka charakterizována); a platí i to, že z konverzace jsou v zásadě vyloučeny dva druhy témat (jak uvádí Mathesius, op. cit.): jednak témata příliš speciální, odborná, a jednak tematika příliš intimní, různé choulostivé náměty. Tam, kde je to možné, bývá úkolem hostitele konverzaci v tomto směru regulovat, tj. zajistit, aby se týkala témat všem přístupných a aby nepřekračovala meze dané zdvořilostí a taktem. (Záleží ovšem na vzájemných vztazích účastníků, na tom, nakolik se navzájem znají, kdy už se konverzace stává příliš osobní a delikátní.)

[196]Pro druhý typ konverzačního diskurzu, tj. pro drobné, okolnostmi vynucené, rozhodně nikoli „krásné“ rozhovory, lze vymezit poměrně uzavřený, stereotypní soubor nejfrekventovanějších témat. Počasí je klasickým tématem nejen v Anglii; dále sem patří – podle toho, nakolik se partneři vzájemně znají – rodina, zdraví, práce, sport, rekreace, dovolená; u žen (ale nejen u nich) nákupy a ceny zboží, odívání, móda; nezřídka i místo, prostředí, v němž se účastníci rozhovoru setkali. A předem daná je i další skladba těchto hlavních témat z dílčích tematických komponentů. V případě počasí přijde obvykle řeč na teplotu, srážky, vítr, jasnou či zataženou oblohu; často hodnotíme přiměřenost počasí vzhledem k ročnímu období, srovnáváme momentální stav s jiným obdobím nebo s jinými roky; vyjadřujeme obavy a naděje spjaté s dalším vývojem počasí; a mnohdy se odvoláváme k předpovědi počasí, k expertizám meteorologů ve sdělovacích prostředcích (méně často asi dnes už k lidovým pranostikám). Pokud vedou dialog dva náhodní spolucestující ve vlakovém kupé, vyptává se většinou jeden z nich (a pak případně i druhý) na cíl, důvod a program partnerovy cesty, na její trvání, dobu odjezdu a příjezdu na místo, dobu návratu z cesty, na ubytování v cílovém místě; lze očekávat i dotaz na předešlé pobyty v místě určení (Už jste v Paříží byl? Jedete do Francie poprvé?); a zvědavost se často přenese i na to, odkud partner pochází, jaká je jeho profese apod. Konverzace o těchto tématech je přitom silně sociokulturně podmíněna, spjata s odlišnými národními konvencemi či místními zvyky.

Všimneme-li si dále pravidel konverzační interakce, toho, jak je organizováno střídání replik jednotlivých účastníků a seskupování replik do sekvencí, je příznačné, že podíl partnerů na konverzaci bývá vyvážený; jsou-li dva, pravidelně se střídají, je-li jich více, předpokládá se účast každého z nich, na jeho repliku se čeká, bývá k ní i vyzýván. Asi nejčastější je v konverzačním diskurzu trojice replik typu otázka + odpověď + souhlas, potvrzení, kladné hodnocení nebo drobné doplnění odpovědi. (Jak se máte? – Docela dobře, děkuju. – To si myslím, že dobře, vždyť taky moc dobře vypadáte.) I třetí replika v sekvenci tu má poměrně vysoký stupeň závaznosti, většinou je očekávána – jako prostředek s podpůrnou funkcí a výraz zpětné vazby. Otázky, odpovědi a případná doplnění za sebou následují nikoli překotně, ale v poměrně rychlém sledu. Rytmus tohoto diskurzu je proti běžnému dialogu instrumentálnímu poněkud vypreparovaný (srov. soud J. Mukařovského, op. cit., o tom, že je to dialog umělý): mezi replikami obvykle nevznikají delší pauzy, ale na druhé straně si účastníci ani neskáčou do řeči, nepřerušují nezdvořile jeden druhého. Žádoucí je především hladký průběh rozhovoru; udržovat, regulovat, podporovat tento hladký průběh, toto speciální „discourse-sequencing“ (Stubbs, 1983, s. 101) bývá při společenské konverzaci jedním z úkolů hostitele (kromě už zmíněné regulace tematické). Sekvence s poměrně stereotypní výstavbou (otázka + odpověď + doplnění, ale hlavně souhlas, kompliment…) se pak v konverzaci seskupují do celých sérií; mechanismus konverzace funguje tak, že se na sebe automaticky nabalují jakýmsi samopohybem.

Se zmíněnou stereotypní výstavbou konverzačních sekvencí souvisí i stereotypní povaha některých prostředků, kterých v konverzaci užíváme. Objevily se zde už termíny rituál a formule; nepochybně v konverzaci, zejména ve společensky nejexponovanějších místech většiny rozhovorů (začátky a konce: pozdravy, uvítání, představování, loučení aj.) se opakovaně vyskytují ustálené zdvořilostní obra[197]ty, ritualizované formule, společensky normované kontaktové prostředky, modelová vyjádření, fráze. Jak už bylo řečeno, na partnerovy repliky reagujeme většinou souhlasně, pochvalně: proto jsou v těchto rozhovorech snad nejfrekventovanější prostředky vyjadřující různé formy a stupně souhlasu (ano, no jistě, já taky, to máte pravdu, přesně tak…); a součástí tohoto konverzačního stylu je i to, že po partnerovi často opakujeme (což je v těchto případech maximální míra souhlasu a ztotožnění).

Konverzace společenská ovšem nemůže být založena pouze na formulích a opakování; návštěvníci salonů a recepcí se v ní přece potřebují předvést, ukázat svou originalitu a zajímavost, přirozeným průvodním jevem tohoto diskurzu je snobismus. Proto se zde vedle prostředků konvenčních, automatizovaných objevují i četné výrazy aktualizované: módní slova, cizí slova a citáty, slovní hříčky a bonmoty… Oficiální „salonní“ konverzace na vysoké společenské úrovni by se i po stránce jazykové měla vyznačovat určitou exkluzivitou, kultivovaností, vytříbeností, estetickými kvalitami. Z této představy samozřejmě musíme slevit u neoficiálních přátelských návštěv a také u našich drobných konverzací při náhodných setkáních; zejména při vyrovnaném sociálním postavení účastníků je jejich vyjadřování nehledané, rozhodně tu většinou nezaznívá spisovná čeština.

Je ale konverzační diskurz skutečně spíše konvenčním, nevzrušivým, hladce plynoucím hovorem, spojeným s dokonalým sebeovládáním účastníků? Je jeho základem vždy především zdvořilost, ulamování hrotů, taktní oslabování a změkčování všech formulací, které by se mohly některého z účastníků nepříjemně dotknout? Nemusí tomu tak být úplně vždy. Vybočení ze základní neutrální polohy do poloh extrémních může být motivováno tématem, vztahy partnerů (třeba silnou potřebou partnera podpořit, pochválit, vyjádřit mu obdiv) či už zmíněnou potřebou vlastní exhibice. Konverzační styl může – u některých účastníků, nebo jen v některých pasážích diskurzu – nabývat i charakteru expresivního, citově angažovaného (užívá silných hodnotících výrazů, hyperbol, intenzifikátorů typu hrozně, strašně, úžasně, šíleně, super; prostředků paralingválních a mimojazykových, jako je intonace, hlasitost, tempo řeči, přehnané akcentování, smích, gesta). Uvidíme dále, že některé žánry, které je možno ještě zařadit do poměrně amorfní sféry konverzace, jsou dokonce založeny i na vyjadřování živém, spontánním a nekonvenčním a na porušování některých komunikačních norem.

 

3. Konverzace a dialog

Dosud jsme se tu zabývali konverzací jako rozhovorem, hovorem, určitým typem diskurzu; záměrně jsme se spíše vyhýbali termínu dialog. Položme si nyní otázku, zda právě konverzace je dialogem v pravém slova smyslu, zda právě ona představuje – což by se na první pohled mohlo zdát – jakousi koncentraci dialogického dění, dialogické atmosféry. (Srov. o tom už Hoffmannová, 1994.) Záleží pochopitelně na tom, jak dialog definujeme. První, do značné míry formální podmínkou je, že při dialogu dochází ke střídání replik dvou nebo několika mluvčích. K podstatě dialogu však patří rovněž to, že mluvčí na sebe svými replikami navazují a vzájemně reagují, že postupně nacházejí společnou řeč a něčeho se společně dobírají; nezřídka bývá dialog chápán také tak, že má svůj vývoj a dynamiku, směřuje odněkud někam, jeho výsledkem je nějaká změna… Dialog je často pokládán za primární formu komunikace, za úplnou inkarnaci životní přirozenosti a autenticity. Splňuje skutečně konverzace všechny tyto podmínky?

[198]Jak už jsme uvedli, společenská konverzace se svou kontaktovou funkcí může příznivě působit na utváření vzájemných lidských vztahů: jejím výsledkem může být uklidnění, uvolnění účastníků, může mít efekt terapeutický, význam pro jejich duševní hygienu. Proti komunikaci instrumentální, zaměřené na výměnu informací nebo řešení problému, je však konverzace ve své samoúčelnosti často významově vyprázdněná, konvenční, povrchní, podle názorů mnohých zbytečná (zejména tehdy, kdy se do hovoru nutí lidé, kteří si nemají co říci a kteří by možná někdy udělali lépe, kdyby mlčeli). Při takové konverzaci vlastně nedochází k výměně názorů, účastníci se nijak nesnaží o vzájemné porozumění a dorozumění. (Může sice dojít k určitému porozumění „atmosférickému“, kdy se uvolníme v atmosféře uklidňujícího tlachání, ale ani to ne vždy: někdy je nutnost konverzovat stresující, konverzace nás namáhá, naplňuje nás trapnými pocity.)

Konverzace je „pseudodialogem“ možná i proto, že se vyznačuje až nepřirozeně vysokou mírou souladu: nesouhlas mezi partnery tu vlastně vůbec neexistuje. V některých národních společenstvích je např. zvykem odpovídat na dotazy po rodině, práci, zdraví spokojeně, hodnotit svou osobní situaci vždy pozitivně, někdy až s emfatickým nadsazováním, hýřit optimismem (vše je a bude skvělé, fantastické, báječné, „great“). Naproti tomu o konverzačním stylu nás Čechů se obvykle tvrdí, že se chováme škarohlídsky, neustále si stěžujeme, projevujeme skepsi a nespokojenost a většinou si při konverzaci společně zanadáváme a všechno zkritizujeme (ále nestojí to za nic…). I v tomto případě však platí, že účastníci fatické komunikace spolu takřka vždy souhlasí. Strategie tohoto „dialogu“ vedou hlavně k tomu, že nehodláme podstoupit žádné riziko, vyhýbáme se konfliktům a kontroverzím; preferujeme vzájemnou zdvořilost, někdy až pochlebování partnerovi; sami ani neříkáme vlastní mínění, ale spíše jen opakujeme po partnerech. Jiný typ strategie tohoto pseudodialogu je, že partnerům příliš nenasloucháme a čekáme na svou příležitost se v konverzaci blýsknout (případy salonního duchaplnictví); pak se vlastně uskutečňují paralelní monology účastníků, dialog tu probíhá jen „na oko“. Ostatně už jsme uvedli, že i rytmus této interakce, realizace mechanismu turn-taking je značně nepřirozený.

Zdálo by se, že konverzace ideálně ztělesňuje princip kooperace (spolupráce s partnery), který H. P. Grice (1975) stanovil jako obecné pravidlo pro vedení dialogu. Parametry dialogu zformulované ve čtyřech Griceových „konverzačních“ maximách už ovšem konverzace zdaleka nesplňuje;[3] ostentativně porušuje především maximu kvantity („neříkej víc, než je nezbytné“) a maximu relevance („řekni to, co je v daném momentě relevantní, důležité“), ale i maximu kvality a způsobu. Všechna tato pravidla jsou v konverzaci postavena přímo na hlavu: zde můžeme mluvit dlouho, nezávazně, uvádět nepravdivé nebo neověřené skutečnosti, mystifikovat partnery, říkat, co nás napadne (bez ohledu na relevanci), žádoucí je i hra s jazykem, dvojsmysly, paradoxy. Tato situace nás nepřekvapí, neboť už bylo mnohokrát konstatováno, že Griceovy maximy lze vztahovat pouze k racionálním, prakticky a informativně orientovaným diskurzům; přesto je zajímavé, jak vehementní se právě konverzace dostává s těmito pravidly do rozporu. (Tento rozpor se pokusil vyřešit G. Leech, 1983, svým návrhem souboru zdvořilostních maxim; okrajově se [199]zmiňuje i o možném zařazení maximy fatické, zhruba ve formulaci „Vyhni se mlčení (zabraň mlčení)“ + „Udržuj hovor“.)

Jistě nemá smysl snažit se rozhodnout otázku, zda konverzace je či není dialogem. Záleží na přístupu: jedni ji budou pokládat za prototyp dialogu, jiní budou trvat na představě dialogů griceovských a konverzaci budou z tohoto hlediska spíše degradovat, vysunovat na okraj zóny dialogické komunikace. V každém případě je konverzační diskurz velice specifickým typem dialogu, výrazně se lišícím od dialogů věcných, racionálních, instrumentálních, informativních, institucionálních, praktických, problémových… K jeho specifice však budeme muset teprve postupně pronikat. Patří k ní i speciální etika konverzace. Konverzace je bezpochyby uměním, podmínkou společenského úspěchu a tomu, kdo toto umění ovládá, poskytuje nemalou výhodu a pomáhá mu dostat se bez úhony z náročných situací. Je ovšem otázkou, zda toto umění není především uměním přetvářky, ovládáním pravidel snobské hry, odporující jakékoliv životní autenticitě. Je otázkou, zda pomáhá při formování zdravých, přirozených lidských vztahů (mnohdy jistě ano), nebo zda je může případně i deformovat (leckdy asi také).

V této souvislosti by mohlo být užitečné zjistit sociolingvistickým výzkumem proporce, nakolik ve svém běžném životě konverzujeme (při náhodných setkáních i při společenských příležitostech) a nakolik vedeme věcné, problémové dialogy. (Často ovšem dialogy a pseudodialogy i splývají.) Zajímavá by z tohoto hlediska byla charakteristika různých prostředí: co třeba dnešní „byznys-kluby“, kluby podnikatelů a milionářů? Řeší se v nich (a někdy možná i při tenise, golfu či squashi) pouze zapeklité problémy pracovní a finanční, nebo se tam také konverzuje? Kdy, jak a o čem? V různých interview se známými osobnostmi se dnes dovídáme, že navštěvují pořádané recepce, party, rauty, přehlídky či vernisáže proto, že při nich hodlají s dalšími pozvanými vyřídit spoustu naléhavých záležitostí; ani tyto společenské události tedy zdaleka nemusí být založeny na „hovoru pro hovor“. Pokud jde o zastoupení fatického diskurzu v našem komunikačním životě, budeme se od sebe pochopitelně značně odlišovat: někdo se v konverzaci vyžívá, jiný se jí spíše vyhýbá. Přemýšlejme o tom ve chvílích, kdy váháme, zda máme dohonit kolegu nebo souseda ubírajícího se před námi třeba k tramvaji a dát se s ním do celkem zbytečné řeči, nebo zda se máme takové konverzaci raději vyhnout.

Naposledy a vyostřeně se tedy zeptejme – každý sám sebe: je konverzace převážně prostředkem humanizace, sbližování, smysluplného kontaktu, nebo může být leckdy konverzační diskurz spíše nositelem prázdnoty, trapnosti a odcizení (jak nám to v obnažené podobě předvedlo absurdní drama)? Žijeme v hektické době, kdy ani klasická, idylická konverzační komedie už není právě žádaným dramatickým žánrem; možná, že se v této době i salonní konverzace a fatická komunikace vůbec poněkud přežila, vyšla z módy? Konverzace je vlastně jedna velká konstrukce, hra, vytváření fiktivních světů; my ale žijeme v době dekonstrukce. Ovšem na druhé straně: pokud se opravdu i naše životní „konverzační komedie“ už přežila, pokud pro ni nenacházíme dost času a motivace, asi tím přicházíme o cenné životní hodnoty, o mnoho radosti a potěšení. Zřejmě by stálo za to zařadit schopnost kultivované, duchaplné, nikoli stereotypní konverzace do různých výchovných a vzdělávacích programů a mezi požadavky na formování osobnosti moderního člověka, účastníka současné společenské komunikace.

 

[200]4. Žánry a typy fatického diskurzu

V oddíle 2. jsem se pokusila vymezit konverzaci – jako hlavní manifestaci fatické funkce – určitou soustavou parametrů, které mají (aspoň do jisté míry) v celé sféře konverzační komunikace jednotnou povahu. Mezi tyto parametry patří:

• účastníci konverzačního diskurzu (spíše sociálně vyrovnaní) a jejich vztahy (nikoli maximální blízkost partnerského nebo rodinného typu);
• tematika (i přes velký rozptyl možných témat a jejich rychlé střídání tu vládnou určité restrikce: většinou témata nedůležitá, ne úzce odborná, ne choulostivá a intimní);
• strategie (většinou kooperativní, zdvořilostně motivované; nezaložené na „konverzačních maximách“);
• způsob interakce (relativní vyváženost počtu a délky replik jednotlivých účastníků; plynulá návaznost replik bez větších pauz i bez vzájemného přerušování; seriálnost, seskupování replik a sekvencí do dalších a dalších cyklů, aniž by konverzace směřovala k vyhraněnému cíli nebo pointě);
• užívané prostředky: automatizované (konvencionalizované rituální formule) i aktualizované (výrazy módní, citátové); exponované prostředky souhlasu, ztotožnění, zdvořilosti, komplimentu; aj.

Zatím jsme se zabývali především dvěma hlavními typy konverzačního diskurzu: salonním „krásným hovorem“ (nazývaným někdy také party talk) a běžnou, drobnou konverzací každodenní (small talk) – tím, co V. Černý (1994) označuje jako kec autobusový, vlakový, čekárenský, tlach u karet, pouliční, polední přestávkový…, touto ztělesněnou všedností. (Podle K. Pomorské R. Jakobson vzpomínal na V. Majakovského, který „neměl rád to, čemu se anglicky říká small talk…“, protože byl zapřísáhlým nepřítelem každodennosti, přízemnosti, a „přímo patologicky nesnášel šablony všedního dne“. Srov. Jakobson, 1993, s. 124.) Tyto dva hlavní typy se sice liší svým zasazením do odlišných komunikačních situací a dále rozdílnou proporcí hodnot sociálních a estetických, ve výše uvedených parametrech se však v zásadě shodují. Jimi se ovšem oblast projevů fatické funkce zdaleka nevyčerpává; typologizační problém je tu velmi složitý. Oběma uvedeným druhům konverzace bychom mohli přiřadit další podtypy, nebo bychom je mohli – jako určité centrum – obklopit typy dalšími, speciálnějšími (těžko však říci periferními). Zmiňovali jsme se tu už o konverzaci v přestávkách závažných pracovních jednání, konferencí apod.: ta stojí svou povahou někde mezi konverzací běžnou (protože vzniká celkem náhodně a je mnohdy vynucena situačním tlakem) a konverzací salonní (jde o hovor kultivovaný, společensky vytříbený, z něhož mohou mít účastníci i určité potěšení). Zdá se tedy, že se fatická funkce manifestuje jako celé kontinuum projevů – zčásti (nebo někdy) vyhraněných, zčásti (nebo někdy) splývajících komunikačních žánrů (o nichž uvádí Luckmann, 1986, že tvoří „komunikační domácnost“ každého lidského společenství).

Někam na okraj tohoto kontinua bychom pravděpodobně umístili už zmíněné pomocné výměny replik typu Haló? Slyšíte mě? Co říkáte? Mají sice povahu kontaktovou, stojí však asi mimo diskurz konverzační – svou výrazně technickou a praktickou orientací; a zdá se, že dokonce poněkud vybočují ze sféry funkce fatické a zasahují do domény funkce metajazykové (v tomto případě spíše metakomunikační – srov. k tomu Mareš, 1983). Dále jsme dosud nevyužili parametr komunikačního [201]média – věnovali jsme pozornost výhradně konverzaci mluvené, fatickou motivaci však mohou mít i projevy písemné. Především z potřeby kontaktu vznikají některé naše dopisy a pohledy – obsahující pozdravy, blahopřání, poděkování, omluvy (leckdy „zbytečné“); a z naléhavé potřeby kontaktu, byť i fiktivního nebo simulovaného, vznikají různé deníkové záznamy, zápisky, poznámky (často v situacích, kdy pisatel nemá možnost kontaktu bezprostředního: pak vede rozhovor sám se sebou, se svým alter ego, se svým deníkem, s potenciálním čtenářem…). Do centra žánru salonní konverzace jistě patří „mondénní flirt“ (jak cituje Mukařovský, op. cit., s. 17, z Tardeho); co však skutečné dialogy milostné? Účastníci jsou si velmi blízcí a z jejich hlediska jde nepochybně o rozhovory nadmíru důležité; pokud by je však mohl sledovat neutrální pozorovatel, asi by je hodnotil jako typickou konverzaci – porušující veškeré maximy, týkající se banalit a nedůležitých témat, opakující stále tytéž formule… Tedy opět někam na okraj našeho fatického kontinua.

Zatím jsem se v tomto oddíle pokusila naznačit rozpětí fatických žánrů, spornou nebo málo vyhraněnou povahu některých z nich. Věnujme však nyní ještě pozornost dvěma žánrům, které aspirují na umístění v centru fatické sféry a které by mohly patřit k prototypům konverzačního diskurzu. Příznačné je, že se oba tyto žánry opět prostupují – nelze je od sebe ostře oddělit. Či snad je možno jasně odlišit drby, klepy, klevety na jedné straně a kecy, tlachy, plky, šplechty, žvásty, bláboly na straně druhé? A co vyprávění různých vtipů, anekdot, historek – kdy patří tam a kdy onam? O prostupnosti tohoto žánrového kontinua ostatně svědčí i výše uvedený citát z V. Černého, užívající výrazu kec vlastně pro typ small talk; a kdybychom pokračovali v citování Jakobsonovy vzpomínky na V. Majakovského, zněla by: „Neměl rád to, čemu se anglicky říká small talk a čemu básník sám říkal klepy…“

Je tedy naše drbání, klepání, klevetění (kdo z nás je vůči němu imunní?) konverzačním diskurzem? Většina základních parametrů tu asi platí: drbeme spíše se sociálně vyrovnanými partnery (před kterými se „neshodíme“ – nikoli třeba se svými učiteli nebo žáky); a doma nedrbeme – spíš informujeme o drbech, které jsme zaslechli jinde. Drbání předpokládá vzájemnou spolupráci, důvěru, soulad účastníků, jejich chápavé a pozitivní reakce a jejich aktivitu; seriální princip funguje, očekává se, že za drb poskytneme další drb, za důvěru důvěru – nemůžeme reagovat chladně nebo odmítavě a nechat partnera, aby se sám ztrapnil touto poněkud problematickou komunikační aktivitou. Účastníci drbání obvykle s partnery živě souhlasí, přijímají novinky dychtivě, mají z této formy komunikace často nemalé potěšení; pokud jde o hodnotící výrazové prostředky, často přehánějí, nadsazují, zesilují. Tento typ diskurzu (žánr nazývaný v cizojazyčné literatuře Klatsch, gossip) se ovšem vymyká z rámce konverzace svou informativností (má přinášet účastníkům pikantní novinky); a pochybná je i jeho funkce zdvořilostní, neboť jeho účastníci jsou sice vzájemně zdvořilí a vstřícní, současně se však dopouštějí nezdvořilosti a beztaktnosti vůči nepřítomné osobě nebo osobám. Porušena je i zásada, že nekonverzujeme o intimních, privátních tématech. Partnery pro drbání si proto iniciátoři těchto diskurzů pečlivě vybírají: tyto exkluzivní informace, které je třeba šířit rychle a začerstva (jejich „poločas rozpadu“ je nevelký), přece vždycky svěřujeme „jen tobě“, „jen mezi námi“ (Bergmann, 1987, tu výstižně mluví o ”diskrétní [202]indiskreci“). Pozitivní recepci si drbna (nebo klevetník) zajišťuje v interakčním mechanismu pre-sekvencí, „předznamenáním“ konverzace třeba otázkou typu Víte už o…? Už jste slyšeli…?

I společné drbání však slouží k integraci sociálních skupin, k udržení a posílení kontaktu; a jakkoliv se tento žánr odchyluje v některých znacích od základního „vzorce“ konverzace, náleží zřejmě do centra fatického diskurzu. Sám klasik tohoto oboru B. Malinowski (1923) prohlašoval drby a klepy za „jádro fatické komunikace“. I R. Jakobson (1993, s. 20) při vzpomínce na svou spolupráci s P. Bogatyrevem (na výzkumu lidové orální slovesnosti) prohlašuje drb za jeden z nejživotnějších, univerzálních žánrů lidové slovesnosti. A autor vynikající monografie s názvem Klatsch, německý sociolog J. R. Bergmann (1987), rozlišuje Kaffeeklatsch, Pausenklatsch a Arbeitsklatsch (v době tzv. banana time); jestliže tedy drbeme při kávě, při náhodných setkáních, o přestávkách nebo v době pracovních prostojů, což to není součást (a závažná) našich konverzačních diskurzů? (Od drbů bývají někdy jako samostatný žánr odlišovány fámy – ty se týkají věcí veřejného zájmu a šíří se celkem volně a bez zábran, nikoli selektivně. Nejde už tedy o formu diskrétní indiskrece; i fámy však mají své místo v konverzaci.)

Podrobný rozbor etiky drbání a klepání tu provést nemůžeme; ze sociologických pozic ho podal J. R. Bergmann v citované monografii. Nemůžeme se věnovat ani dnes velmi populárnímu problému, zda více drbou ženy či muži (mimochodem, většina empirických analýz i historických rozborů, vracejících se mj. až k etymologii slova drb, vyznívá v tomto ohledu naprosto nejednoznačně). Připomeňme však aspoň, že drb patří do velké skupiny tzv. rekonstruktivních žánrů, založených na narativní strategii. Drbeme přece nejčastěji o tom, „co kdo viděl a slyšel“ (Jakobson, 1993, s. 20) a hlavně zpřítomňujeme, co kdo řekl; při našem drbání se výrazně uplatňuje vzorec he-said-she-said… (srov. název knihy M. H. Goodwinové, 1990). Tváříme se přitom, jako kdybychom své i cizí promluvy citovali, reprodukovali, ve skutečnosti je však „rekonstruujeme“ se značným podílem vlastního stylizačního úsilí; dialogy, jichž jsme se účastnili, vlastně inscenujeme, předvádíme miniaturní scénické dramatizace. (Srov. k tomu Tannenová, 1989; Müller, 1992.)

Mezi rekonstruktivními žánry patří jistě do blízkosti drbu vyprávění vtipů, anekdot a hlavně různých historek. A tak se dostáváme k výše už slíbenému dalšímu centrálnímu typu fatického diskurzu, který se s drbem mnohdy překrývá: k příznačnému žánru městského, zvláště pražského folklóru – a zároveň k emblematickému žánru konverzace a svrchovanému projevu fatické funkce. Je to tzv. hospodský kec (ev. hospodská historka) – žánr, který se stal „kulturním nástrojem české prózy“, žánr, který pro českou literaturu objevili a podrobně charakterizovali E. Frynta (1966) a V. Černý (1994). Tento žánr celou svou podstatou ignoruje veškeré maximy a pravidla racionální komunikace. Mezi jeho hlavní znaky řadí V. Černý redundanci, upovídanost, „slovní průjem“, časté opakování (nebo variování, parafrázování) toho, co už bylo řečeno; a víme, že celý fatický, konverzační diskurz inklinuje k těmto charakteristikám. Dále uvádějí Černý i Frynta nadsázku, hyperbolu, přehánění, někdy až vytahování a velikášství (v zájmu zvýšení vlastní sociální prestiže); ale to přece patří i k drbům, a mimoto i ke komunikačnímu chování „lvů salonů“, mistrů společenské konverzace. A jestliže E. Frynta přidává prvek úvodní [203]„zaklínací“ formule (jejím prostřednictvím mluvčí zaručuje autenticitu své historky, často se na někoho odvolává, někoho „cituje“), jde o příznačný rys rekonstruktivních žánrů a současně o jistou připomínku pre-sekvence, fungující v interakční struktuře drbu. Frynta přiřazuje „hospodskou historku“ magické funkci řeči; tu sice v Jakobsonově šestici funkcí nenalézáme, ale pokud Frynta zároveň soudí, že řeč tu je „výsledkem i strůjcem blízkosti mezi lidmi“, nemáme tu co činit s funkcí kontaktovou, tj. fatickou?

Od klasického „small talk“ se ovšem toto uvolněné hospodské tlachání zásadně liší hlavně jedním rysem: jak píše E. Frynta (op. cit.), nemá charakter neutrální, neangažovaný, uměřený, spíše distancovaný (jako mají tak často naše běžné konverzační diskurzy); naopak, vzpírá se všem normám, schématům a formulkám a problematizuje konvence a fráze. (Užívá i nekonvenčních výrazových prostředků: slangu, argotu a dalších nespisovných poloh, které umožňuje např. rozvrstvení češtiny.) Takto se „bájivý tlach“ (V. Černý) blíží jaksi z druhé strany salonní konverzaci: nejde sice o „krásný hovor“ ve smyslu vytříbenosti a jazykové kultivovanosti, setkáváme se tu však rovněž s hovorem samoúčelným, ozvláštněným, vyznačujícím se specifickými hodnotami estetickými. Tyto kvality umožnily povýšení hospodského kecu ze žánru běžné (ale nikoli všední: Frynta mluví o „odvšednění“, o obraně každodennosti před všedností) komunikace na žánr literární – jak se to stalo v díle především dvou autorů, štamgastů pražských hospod, velkých nositelů pražského hospodského diskurzu.

Podle V. Černého zahájil „uměleckou fruktifikaci hospodského kecu“ Jaroslav Hašek: Švejk ovšem vypráví v pravém slova smyslu hospodské historky, tj. anekdoty, příběhy založené na momentu dějovém, událostním. Naproti tomu v textech Bohumila Hrabala už jde o „samoúčelné plkání“, tlachání zhusta nepříběhové, s dějem omezeným na minimum. Hrabal přitom přináší do našeho diapazonu žánrových forem fatického diskurzu další dvě žánrové možnosti – ať jakkoliv rozplývavé a unikající pod rukama: hovory a pábení. Hrabalova prvotina nese název Hovory lidí, rovněž podtitul Perliček na dně zní Hovory; a je dobře známo, že B. Hrabal pracuje s autentickými fragmenty, útržky hovorů, jejich „veristickými snímky“ (Černý, op. cit., s. 90), které zachycuje, vybírá, sestřihává, pracuje s nimi na principu montáže nebo koláže a vytváří tak svébytné básnické texty – na pozadí svrchované autenticity (keců a tlachů hospodských či pouličních) svrchovaně stylizované. Nezávazné kecy všedního života jsou i zdrojem hrabalovského pábení: pábitelé jsou mistry fatického diskurzu, nositeli autentického lidového vypravěčství a zároveň gejzíry nespoutané imaginace, fantazie, ozvláštnění. (Srov. k tomu např. Pytlík, 1990.)

Pozoruhodné možnosti využívání a formování fatického diskurzu v literatuře však nejsou speciálním předmětem tohoto článku. Chtěla jsem v něm především naznačit žánrové rozpětí fatického diskurzu a rozporuplnost některých jeho charakteristik. Je spíše neinformativní – a přesto v některých svých podobách (drby, fámy) může přinášet účastníkům zajímavé informace. Tíhne spíše ke zdvořilosti – ale klepy a klevety mohou leckdy být i velmi nezdvořilé, nemorální, nemilosrdné. Celá sféra fatické funkce se svou kontaktovou orientací vymyká praktičnosti a instrumentálnosti většiny komunikačních událostí – a přesto se tu setkáme i s ryze účelovými a praktickými promluvami, zaměřenými na budování komunikačního kanálu a udržování [204]jeho průchodnosti. (Ostatně právě tento typ interakcí nás výrazně upozorňuje na to, že nelze ztotožňovat komunikáty instrumentální a informativní: i komunikát s vysokými hodnotami instrumentálními může vykazovat minimální hodnoty informativní.) Některé manifestace fatické funkce jsou nadmíru artistní, stylizované, estetizované – jiné mají punc elementárnosti, všednosti, až primitivnosti; některé jsou tvořivé, „bájivé“ – jiné spíše odvozené a reproduktivní. Běžná konverzace je založena na stereotypních, ritualizovaných formulích – ale vedle toho může být fatický diskurz i arénou, v níž dochází k explozím nespoutané imaginace a originální inspirace. Zároveň se tu pohybujeme mezi životní autenticitou, přirozeností a mezi přetvářkou a snobskou konvenčností; mezi dialogem a pseudodialogem.

Už pro tuto pestrost a rozporuplnost stojí za to všímat si fatických diskurzů a různých podob konverzace. Můžeme se tak mnoho dovědět nejen o našem vyjadřování (třeba o „konverzačním stylu“ singulárním i normovaném, funkčním), ale i o našem životě a o jeho etickém rozkmitu. Fatický diskurz může být jistě i vděčným námětem pro současné vyznavače postmoderny: právě svou nehomogenností, smíšeností – vždyť i v typických konverzačních situacích většinou mísíme konverzační žánry s informováním, prostým sdělováním, řešením problémů praktických i profesionálních… Chtěla jsem upozornit na to, že interpretace často opomíjených projevů fatické funkce může mít i značný význam metodologický; a současně jsem chtěla aspoň naznačit oblouk klenoucí se prostřednictvím fatického diskurzu mezi Pražskou školou a pražskou literaturou – jejím „hospodským kecem“ historkovým i pábitelským.

 

LITERATURA

 

BERGMANN, J. R.: Klatsch. Zur Sozialform der diskreten Indiskretion. W. de Gruyter, Berlin – New York 1987.

ČERNÝ, V.: Za hádankami Bohumila Hrabala, pokus interpretační. In: Eseje o české a slovenské próze. Torst, Praha 1994.

FRYNTA, E.: Náčrt základů Hrabalovy prózy. In: B. Hrabal, Automat Svět. Mladá fronta, Praha 1966, s. 319–331.

GOFFMAN, E.: Forms of Talk. Blackwell, Oxford 1981.

GOODWIN, M. H.: He-Said-She-Said. Talk as Social Organization Among Black Children. Indiana Univ. Press, Bloomington – Indianapolis 1990.

GRICE, H. P.: Logic and conversation. In: P. Cole – J. L. Morgan (ed.), Syntax and Semantics, 3: Speech Acts. Academic Press, New York 1975, s. 41–58.

HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Melantrich, Praha 1932, s. 32–84.

HOFFMANNOVÁ, J.: Je (právě) konverzace (pravým) dialogem? In: Dialóg a dialogickosť v politike, spoločnosti, filozofii a kultúre. Nadácia M. Šimečku + ÚSL SAV, Bratislava 1994, s. 107–111.

HRBÁČEK, J.: Poznámky k funkčním stylům prostě sdělovacímu, hovorovému a konverzačnímu. SlavPrag, XXVI. AUC. Praha 1983, s. 111–114.

JAKOBSON, R.: Dialogy. Český spisovatel, Praha 1993.

JAKOBSON, R.: Lingvistika a poetika. In: Poetická funkce. H+H, Jinočany 1995, s. 74–105.

JELÍNEK, M.: Postavení hovorového stylu mezi styly funkčními. SaS, 27, 1966, s. 107n.

KUBÍNOVÁ, M.: V území slov. Čs. spisovatel, Praha 1988.

LEECH, G.: Principles of Pragmatics. Longman, London 1983.

[205]LUCKMANN, T.: Grundformen der gesellschaftlichen Vermittlung des Wissens: Kommunikative Gattungen. In: F. Neidhardt – M. R. Lepsius – J. Weiss (Hrsg.), Kultur und Gesellschaft. Opladen 1986, s. 191–211.

MALINOWSKI, B.: The problem of meaning in primitive languages. In: C. K. Ogden – I. A. Richards, The Meaning of Meaning. Routledge – Kegan Paul, London 1923.

MAREŠ, P.: Metajazyk, metařeč, metatext. SaS, 44, 1983, s. 123–131.

MATHESIUS, V.: Společenské základy krásného hovoru. In: Jazyk, kultura, a slovesnost. Odeon, Praha 1982, s. 393–396.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Dialog a monolog. In: Kapitoly z české poetiky, I. Svoboda, Praha 1948, s. 129–153.

MÜLLER, K.: Theatrical moments: On contextualizing funny and dramatic moods in the course of telling a story in conversation. In: P. Auer – A. di Luzio (ed.), The Contextualization of Language. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1992, s. 199–221.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J. – SCHNEIDEROVÁ, E.: Mluvená čeština v autentických textech. H+H, Jinočany 1992.

PYTLÍK, R.: Bohumil Hrabal. Čs. spisovatel, Praha 1990.

SCHNEIDER, K.: Small Talk. Analyzing Phatic Discourse. Hitzeroth, Marburg 1988.

STUBBS, M.: Discourse Analysis. The Sociolinguistic Analysis of Natural Language. Blackwell, Oxford 1983.

TANNEN, D.: Conversational Style. Analyzing Talk Among Friends. Ablex, Norwood, N. J. 1984.

TANNEN, D.: Talking Voices. Repetition, Dialogue, and Imagery in Conversational Discourse. Cambridge University Press, Cambridge 1989.

TRÁVNÍČEK, F.: O jazykovém slohu. Praha 1953.

VENTOLA, E.: The structure of casual conversation in English. Journal of Pragmatics, 3, 1979, s. 267–298.

 

R É S U M É

The phatic function of language: conversation and its genres

Phatic function of language is a term associated with Jakobson’s model of speech event. The ways of establishing and maintaining contact, social bonds between people were also investigated by other representatives of Prague linguistic school who gave special attention to this sociable talk (V. Mathesius, J. Mukařovský). Younger generations of Prague school linguistics and semiotics were interested in the question of a special code which could be associated with this function (phatic language?), or of a special conversational style. It is the conversation which is the most frequent manifestation of the phatic function – although there is a problem of different meanings of the notion of conversation, and of the relationship between conversation and dialogue.

I think we should pay more attention to the typology of these sociable talks: there are different genres of such a conversation, not only “salon conversation” or “small talk” (mostly about the weather) but also “gossip”, and the almost unique Czech genre of “pub chatting” etc. It is interesting to investigate the phatic function of language in Prague linguistics as well as in Prague literature (Hašek, Hrabal…).

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 3, pp. 191-205

Previous Světla Čmejrková: Jakobsonovo Veni, vidi, vici aneb ikoničnost v jazyce

Next Miroslav Komárek: Jakobsonův význam pro strukturální historickou fonologii