„Balancovat v nepředstavitelných situacích“: poznámky k českým létům Romana Jakobsona

Jindřich Toman

[Články]

(pdf)

Notes on Roman Jakobson’s Czech years

[1]1. Neeuklidovské dimenze dvacátých let

Proč se Roman Jakobson roku 1920 rozhodl přijmout nabídku lidového komisariátu pro zahraniční záležitosti, aby se stal členem ruské mise Červeného kříže v Československu, se už asi nikdy přesně nedovíme. Jeho zkušenosti v sovětské diplomatické službě nebyly velké: čtyři měsíce na sovětské misi v Tallinnu (leden–duben 1920). Tudy prošel na své cestě do Moskvy počátkem r. 1920 i český komunista Bohumír Šmeral – pochválil kolektivní způsob života na tomto postu, Jakobsonovu přítomnost ve společné diplomatické kantýně však nezaznamenal (Šmeral, 1920).

Neúplnost biografických dat ale nemění naši základní znalost o situaci ruské inteligence v porevolučním Rusku, lingvisty Jakobsonovy generace nevyjímaje. Členové Opojazu O. M. Brik (1888–1945) a E. D. Polivanov (1891–1938) začali po revoluci pracovat pro instituce nové moci, G. O. Vinokur (1896–1947), předseda Moskevského lingvistického kroužku, se stal sovětským diplomatem v Pobaltí – a Jakobson se již v r. 1919 uplatnil při jednáních o rusko-ukrajinských hranicích jako expert-dialektolog. Nový stát měl zájem o odborníky s jazykovými znalostmi a otevřel se i občanům židovského původu, kterým byl za carského režimu přístup do státní služby striktně zapovězen. Ne všichni šli touto cestou (mladý kníže N. S. Trubeckoj emigroval), ale i u těch, kteří v Rusku zůstali, se nové možnosti brzy tvrdě střetly s každodenní realitou. Země byla zdecimována revolucí a občanskou válkou a inteligence, i tzv. pokroková, neváhala hledat každou příležitost alespoň vycestovat. Brzy rozkvétá „Ruský Berlín“, epizodický, nicméně typický fenomén těchto let. I u Jakobsona lze uvažovat o jakési „měkké emigraci“, zvláště vzhledem k tomu, že v okamžiku, kdy se vydal na svůj pražský post, jeho rodiče a dva bratři již žili v Berlíně. U rodičů pochyby o emigraci nemáme: původ a profese byly veskrze buržoazní. Otec byl vystudovaný inženýr, živil se ale obchodem s rýží – v Moskvě ho přezdívali „rýžový král“. Jestli Roman Jakobson chtěl jen „přezimovat“ někde za hranicemi, však není zcela jasné. V roce 1969 v Praze vzpomínal:

[P]řed padesáti lety [… mě] revoluce – a tehdy to byla opravdová, čistá revoluce – zanesla jako svého diplomatického představitele a věrného bojovníka do této divukrásné země, kterou jsem si pak zvykl nazývat domovem (Jakobson, 1993, s. 2).

Jak tomu už bývá, vzpomínka se otvírá dvěmi směry zároveň – revoluce neosobně „zanesla“, ale byla to přece jen „čistá revoluce“ a zanášela svého „věrného bojovníka“. Letní Praha roku 1920 viděla hlavně tu druhou část. Jakobson přijíždí 10. [227]července 1920 jako překladatel a tiskový referent mise Červeného kříže, jejímž deklarovaným cílem byla repatriace ruských válečných zajatců. Pravicový tisk nepsal o misi nejvlídněji:

Dle zprávy [Venkova] jsou skoro všichni ruští bolševici meškající v Praze Židé. O p. Hillersonovi je už to dávno známo. Višněvský, referent pro obchodní věci v misi Hillersonově, je odborníkem v bavlnářství. […] Vystupováním a smýšlením je polský Žid. Jakobson, docent slavistiky na univerzitě, náleží k misi jako úředník. Je to mladý ruský Žid, právě tak jako M. Isakovič Levin, bystrý a čilý mladík úplně židovské fyziognomie […]. Jediným ruským členem delegace je Kuzmin (Národní politika, 19. 9. 1920).

Šéf mise S. I. Gillerson byl v každém případě nadšeně vítán českou levicí a brzy se stal magnetem radikálních aktivistů. Jakobson sám poskytl po příjezdu interview, ve kterém se o humanitárním poslání Červeného kříže nedočítáme. Popisuje v něm nové Rusko jako zemi rozkvétající vědy a kultury, kritické námitky vznáší jen vůči těm, kteří špatně chápou roli futuristů v nové kultuře (Jakobson, 1920).

Za daných okolností byla jakákoli asociace se „sovětskou“ misí přitěžující okolností. Na podzim 1920 píše Jakobson do Paříže své přítelkyni z dětství Elze Kaganové, provdané za francouzského důstojníka Trioleta (a později za Louise Aragona):

Ptáš se mě, co dělám v Praze? Nevím, jestli o tom víš, ale v září mě tu kvůli Červenému kříži tvrdě honili. Noviny ječely o „hadu, který pevně obepnul naše profesory“ (to jsem byl tedy já),[2] profesoři váhali, jestli jsem podvodník či vědec nebo nějaký pomíchaný bastard, v kabaretech o mně zpívali písničky – zábavné to všechno zrovna nebylo. Situace byla složitá, ale zdá se, že mým osudem je balancovat v nepředstavitelných situacích. Nakonec jsem místo opustil (bez nadávek a slz) a odešel jsem na univerzitu (Elze Trioletové, 14. 11. 1920; z ruštiny podle Jangfeldta, 1992, s. 80).

Jakobson své čtenářce, a potažmo i nám naznačuje, že každodenní prostor, ve kterém se pohybuje, nemá euklidovské kvality. Suma úhlů v trojúhelníku není nutně 180 stupňů – jde o to probalancovat se dobou. Měsíc předtím popsal Elze svou akrobacii v Rusku:

[V Moskvě] jsem byl v posledních letech např. kontrarevolucionářem,[3] vědcem (a ne nejhorším), vědeckým sekretářem vedoucího Oddělení umění Brika, dezertérem,[4] karbaníkem, nenahraditelným odborníkem v topenářském podniku, literátem, humoristou, reportérem, diplomatem, představitelem milovnických rolí atd. atd. (Elze Trioletové, 17. 9. 1920; z ruštiny podle Jangfeldta, 1992, s. 77).

Nepřekvapí, že česká slavistická obec si při jeho odchodu z mise upřímně oddechla:

R. Jakobson přišel […] do Prahy jako člen první sovětské mise dra Gillersona nechvalné pověsti jako její úřední tlumočník. Není tedy divu, že budil z počátku nedůvěru, třebaže přinesl s sebou v kapse vřelé doporučení zesnulého zatím proslulého slavisty petrohradského, akademika Šachmatova,[5] a předcházela ho pověst nadaného slavisty. R. Jakobson [228]však zbavil se ódia, jaké na něho vrhalo společenství se sovětskou misí; vystoupil z jejích služeb, a vrátiv se ke svojí vědě, věnuje se nyní v Praze plně studiu slavistiky (Červinka, 1921).

Úleva netrvala dlouho – Jakobson se brzy na misi vrátil a pracoval zde až do podzimu roku 1929, kdy se krátce začlenil do redakce Slavische Rundschau, revue vydávané slavisty Pražské německé univerzity. I to vyvolalo prudké reakce:

Nikdo snad není tak naivní v celé Československé republice, aby neviděl velmi určitě, že slavistická činnost pana Jakobsona v Praze není leč maska, pod kterou koná pan Jakobson skutečné poslání, poslání komunistického agenta. Nikdo neuvěří, že tu pan Jakobson v Praze žije tak, jak žije, za honoráře ze „Slavische Rundschau“ […] [Kramář, 1929].[6]

České úřady, které Jakobsona pochopitelně čas od času sledovaly (Jakobson, 1976), se mu v okamžiku, kdy opustil misi, začaly opět intenzivně věnovat, protože porušil obvyklou diplomatickou rutinu – zaměstnanci mise se po skončení služby vraceli do SSSR, on ale ze záhadných důvodů zůstával. Z února 1929 se např. zachoval kuriózní protokol o dvoudenním nepřetržitém sledování, podepsaný tajnými agenty policie Františkem Böhmem a Zdeňkem Schröderem:

[D]ne 4. 2. 29 opustil svůj byt Jakobson s Bogatyrevem Petrem a ze Štrossmajerova nám. telefonovali z budky. Pak odjeli elek. dr. č. 4 do Pařížské tř. a odešli do Břehové ul. 5. do filosofické fakulty Karlovy university do I. posch. do studovny semináře pro slovanskou filologii, kde si vypůjčili knihy a četli až do pozdních hodin večerních. Důvěrně tam bylo zjištěno, že oba jmenovaní tam docházejí 2krát v týdnu. Jakobson sepsal knížku „Spor duše s tělem“, kterou vydal podepsanou svým jménem. Bogatyrev píše ponejvíce koledy z Podk. Rusi, kamž často zajíždí. Oba prodávají jejich články redakcím časop. „Slavia“, která se nachází v uvedené budově. Jmenovaní jsou sice na filosofické fakultě nevítanými ale také prý neškodnými (SÚA, Praha; fond Prezidia policejního ředitelství v Praze, karton 1084, sloha 42/J 1/6; pravopis originálu zachován).

Další vlna policejního zájmu byla uvedena v chod Jakobsonovým přesídlením do Brna, kde začal počátkem třicátých let pracovat na Masarykově univerzitě. Zpráva z nejmenované (brněnské?) policejní služebny sděluje:

Zdejší úřad […] považuje Jakobsona za politicky nespolehlivého a důvodně podezřelého, že se zdržuje v ČSR z příkazu III. internacionály, od níž byl pověřen nějakým politickým posláním a na jejíž popud pravděpodobně snaží se též docíliti významného postavení právě v oboru slavistiky, v němž by jako vysokoškolský profesor mohl především uplatňovati zásady komunistické a pracovati ve prospěch SSSR. (Datováno 1. 2. 1933; tamtéž.)

Raport dále mluví o stycích s osobami „záhadné existence“, z nichž některé jsou podezřelé „z vyzvědačství ve prospěch SSSR“, zjišťuje, že Jakobson „vede nákladný život a je častým návštěvníkem nočních podniků“, poznamenává však, že „po stránce mravní nebylo proti němu nic závadného zjištěno“, a velmi korektně doznává, že [229]zprávu, že je „levobočkem nějakého člena ruské aristokracie“, se zatím nepodařilo ověřit.

 

2. Rané studie

O čem byly ty články, které tento neověřený levoboček nějakého tajemného ruského aristokrata a autor knih podepsaných vlastním jménem prodával (snad i z pověření III. internacionály) po redakcích? Připomeňme si, že Jakobson přijel do Československa jako čtyřiadvacetiletý absolvent Moskevské univerzity, která ho vybavila tradičním filologickým vzděláním. K jeho raným zájmům patřila ruská dialektologie a historie slovanských jazyků. První publikací je recenze dialektologické literatury (Jakobson, 1916), později následuje mj. „Poznámka o starobulharském verši“ (publikováno se zpožděním jako Jakobson, 1923b), ve které Jakobson akribicky rekonstruuje církevněslovanské hymny (tento zájem se ozývá později např. v rekonstrukci Proglasu; Jakobson, 1954). Filologickým duchem je nesena i první delší práce, kterou uveřejnil v Československu v Mathesiově Novém Atheneu: „Jazyk ruské revoluce“ (Jakobson, 1920/21). Zde se Jakobson již nezabývá historií – představuje se jako pozorovatel současného jazyka a poněkud podivnou češtinou zaplavuje českého čtenáře stovkami nových slov, která zplodila revoluce a občanská válka a která on a členové Moskevského lingvistického kroužku nasbírali. Bohatá materiálová základna těchto raných prací prozrazuje solidní pozitivistickou přípravu, i když způsob prezentace dodnes zaráží. Také raná studie o Chlebnikovovi (Jakobson, 1921) je – podobně jako „Jazyk ruské revoluce“ – ohromným nakupením citátů a výpisků. Moderní lingvistickou teorii lze zatím číst jen mezi řádky.

V roce 1923 Jakobson tiskne rusky studii o českém verši (Jakobson, 1923a; česká verze následuje v r. 1926). Zde nalézáme mj. pasáže, ve kterých zaznamenává své subjektivní reakce na zvukové kvality češtiny:

Tak normální česká řeč působila na mne z nezvyklosti dojmem kázání, majícího za účel o něčem stůj co stůj něco přesvědčit, něco tvrdošíjně vtlouci […] Řeč Pražanek působila na mne a několik Rusů, u nichž jsem se poptával, dojmem žalobným, plačtivým pro trvalé kvantitativní pauzy (jakoby lkaly). […] Mimochodem řečeno i melodické chody české řeči působí na Rusa dojmem emocionálním. […] Česká emocionální řeč liší se od ruské tak hluboce, že Rusovi jak na jevišti, tak v životě se zdá z nezvyklosti něčím vyumělkovaným, manýrovaným, ne-li patologickým (Jakobson, 1926, s. 44n.).

Pro historika je toto místo víc než sentimentálním materiálem dokumentujícím Jakobsonovy rané zážitky v Praze. Tato pozorování jsou v souhlase s myšlenkou vnějšího a vnitřního pozorovatele: každý nazírá materiál ze svého hlediska. Co je pro Čecha normální, zní Rusovi patologicky. Tyto diferenční soudy, které v oněch desetiletích zaujaly i Sechehaye, de Saussura, Jakubinského a Sapira, ukazují na jedno ze základních témat raného strukturalismu – na myšlenku, že organizace materiálu je důležitější než jeho materiálová substance. Čech i Rus organizují v podstatě podobný zvukový materiál každý zcela jinak. Jakobson se mimo jiné odvolává na Alberta Sechehaye (1908) a jeho rozlišení mezi „gramatickými“ a „mimogramatickými“ elementy v jazyce. Specifická kvalita může fungovat v jednom jazyce jako gramatický element, v jiném jako mimogramatický Jakobson spolu se Sechehayem předpokládá, že gramatické elementy jsou přítomny v jazyce jako organizovaný [230]systém. Dodává, že mimogramatické elementy mohou být organizovány principy poetického jazyka.

V české edici z roku 1926 Jakobson pak explicitně spojuje pojem systému s pojmem úlohy, tedy funkce:

Fonologický systém toť souhrn všech těch zvukových představ, které jsou schopny v daném jazykovém systému se asociovat s rozlišováním významů. Fonologie je učením o výkonech mluvidelních z hlediska jejich úloh (Jakobson, 1926, s. 122, pozn. 15).

Tato pasáž je formulována již po uveřejnění „Konce básnického umprumáctví a živnostnictví“ (Jakobson, 1925), kde Jakobson poprvé jasně hovoří o zásadách moderní lingvistiky. Stať musí čtenář ovšem hledat v „Pásmu“, časopisu české avantgardy. Pro běžnou akademickou produkci byla zřejmě nepřijatelná, avantgarda ale ochotně naslouchala tomu, jak dobře je věda o jazyce a literatuře organizována v SSSR a jakých výsledků zde dobyla. Jakobson stať později nepřetiskl, snad cítil, že některé její pasáže zní jako blahosklonné poučování nezletilých českých básníků a badatelů, nicméně článek jasně ukazuje na zájmy mladých lingvistů, které touž dobu začal kolem sebe shromažďovat Vilém Mathesius:

Jazykozpyt druhé polovice minulého století zkoumaje jazykové jevy kladl otázku proč, pomíjeje většinou otázku nač. Ale elementární jazykové povědomí klade otázku o úkolu, o cíli. Poslouchám řeč a ptám se: „Nač mi to říkáš?“, a mluvčí může odpovědět: „Mluvím-li, tedy vím nač.“ Toto nač každé řeči, její úkol je jasný mluvčímu a taky posluchači, pokud tento onoho chápe. Jazyk podle správné definice soudobých francouzských jazykozpytců je systémem konvenčních hodnot podobně jako svazek karet, proto je mylné jej rozebírati bez ohledu na mnohost možných úkolů mimo něž systém vlastně neexistuje (Jakobson, 1925, s. 1).

Základní kategorií je zde kategorie úkolu, který je pro Jakobsona konstruktivním principem jazyka; objevuje se myšlenka, že jazykový systém neexistuje nezávisle od jazykové funkce a že jazyk jako takový vlastně neexistuje, existují pouze specifické funkční dialekty.

Pevnou součástí tohoto „bauhausismu“ je nyní i neskrývaná tvrdost vůči pozitivismu a historismu 19. století – formuje se avantgardní dichotomie tehdy a dnes:

Věda XIX. století s [jazykovými úkoly] nepočítala; ojedinělé pokusy, brát ohled na jazykovou funkci, ukázaly se bezradnými, pokud mnohost funkcí bývala uměle omezována na jednu. Ale dnes víme: sdělovací jazyk s nacílením na předmět výroku a básnický jazyk s nacílením na výraz jsou dva různé, namnoze protichůdné jazykové systémy […] (Jakobson, 1925, s. 1).

Jakobson se tedy v těchto létech vyvíjí jasně ve směru strukturální a funkční lingvistiky – motivy ruského formalismu se ozývají v propracovanější formě, přičemž je zřetelným vodítkem frankofonní literatura (Sechehaye, de Saussure). Intenzita této vývojové linie je zcela pozoruhodná. Připomeňme, že Jakobsonovy začátky v Československu byly v akademickém smyslu léty relativní izolace. Jeho myšlenky zaujaly uměleckou avantgardu a několik málo lingvistů, jako Mathesia, ale pokusy proniknout do českého univerzitního prostředí měly jen malý úspěch. Jeho studie o středověkém českém verši byly v českém akademickém kontextu nesrozumitelné. Senioři české bohemistiky mu říkali, že středověk je dobou temna – jak si v 70. letech v našich rozhovorech pobaveně vzpomínal. I v osobním ohledu nejsou raná [231]pražská léta ještě zdaleka obdobím podstatné integrace. V roce 1927 píše Jakobson svému obdivovanému učiteli, dialektologovi a historiku ruštiny N. N. Durnovu, že připravuje přednášku pro „Mathesiův kroužek“ a ne – jak by se dalo očekávat – pro „náš kroužek“ (Toman, 1994a, s. 105); témuž Durnovu sděluje, že žádá spolu s přítelem Bogatyrevem o místo v Moskvě (tamtéž, s. 107). Cíl probalancovat se dobou neztratil na aktualitě.

 

3. Rok 1929 a nástup modernismu

6. října 1926 se české veřejnosti představil Pražský lingvistický kroužek. Přes skrovné počátky (první schůzky se zúčastnilo 6 osob) vyvinul Kroužek od podzimu 1926 do jara 1929 mimořádnou činnost. Skutečným přelomem byl ale rok 1929, kdy se během příprav na Sjezd slovanských filologů Kroužek stmelil v jednolitou skupinu. 16. dubna 1929 píše Jakobson Trubeckému:

Celému iniciativnímu jádru Kroužku bylo najednou jasné, že Kroužek je jako parlament názorů, jako volná diskusní tribuna, přežitkem a že je nutné proměnit jej ve skupinu, ve stranu, která je z hlediska vědecké ideologie pevně semknuta […] Tento proces nyní velmi úspěšně probíhá. Vytvořila se iniciativní komise, která se skládá z Mathesia, velmi schopného lingvisty Havránka, Mukařovského, Trnky a mě. Tato transformace kroužku doslovně uvedla jeho členy v nadšení – takovou míru vědeckého entuziasmu jsem u Čechů ještě neviděl (MIT, Institute Archives and Special Collections, fond MC 72, karton 123, sloha 51; z ruštiny).

Srovnáme-li tuto pasáž, která je zde citována podle původního autografu, s edicí, kterou Jakobson vydal v letech sedmdesátých (Jakobson, 1975, s. 122, pozn. 4), zjistíme, že v publikované verzi následují za slovem „skupina“ tři tečky – slovo „strana“ (partija) bylo vynecháno. Toto slovo však výstižně zachycuje změnu, která se udála v r. 1929 (a jeho vynechání v r. 1975 pak jen dokresluje další vývoj). Kroužek se radikalizuje. Zatímco Mathesius do té doby pomýšlel na Kroužek jako na liberální diskusní fórum, Kroužek nyní chápe sebe sama jako jakousi militantní grupu, která vykonává vědu kolektivní cestou. Strukturalismus se stává nejen vzorovým modelem bádání ve společenských vědách, ale i světovým názorem. Kroužek, a Jakobsonova práce, se nejpozději od tohoto okamžiku stávají integrální částí českého modernismu.

Druhá polovina dvacátých let, jak je celkem dobře známo, představuje markantní přelom v českém kulturním klimatu. Připomeňme jen pro rychlou ilustraci diskuse české avantgardy o dadaismu. Vítězslav Nezval koncem dvacátých let mluví o dadaistech s obdivem, který však nevyznívá nostalgicky:

Můžeme je milovat. Z nenávisti proti pečlivě uklizené tradici jali se bít do všeho. Vyhodili domácího pána. Tu a tam jejich řádění přineslo zázračnou náhodu. Rozbitá váza, kopací míč a slunečník udělaly krásné zátiší. Vzali jsme si z toho poučení. Stojíme v tomto rozbitém pokoji. Je třeba udělati nově pořádek (Nezval, 1927, s. 22).

Český modernismus se nyní stále silněji zabývá myšlenkou smyslu a řádu. Ta tam je šťastná gymnaziální recese – vyvstává potřeba vyšších celků a jasných cílů:

V osobním životě – jako v životě společnosti – vystupuje v popředí plán, řád, zákon, jež mohou plně ovládnouti život jedincův teprve v nové společnosti, osvobozené od anarchie „individualismu“. […] Kulturní vůle rostoucího nového světa upíná se k vytváření kulturní jednoty, jíž v Evropě není od rozkladu středověké společnosti. Roste na všech stranách [232]touha po překonání individualismu, po příklonu k vyšší jednotce kulturní, ke kulturní pospolitosti beztřídní společnosti, k organizované a plánovité produkci kulturní (Václavek, 1929, s. 1).

Není nutné se pozastavovat nad tím, že citát pochází z pera Bedřicha Václavka, intelektuála, který se zanedlouho stal spolu s S. K. Neumannem dogmatickým propagandistou moskevské kulturní politiky v Československu. Odečteme-li myšlenku beztřídní společnosti, Mathesiovi či Trubeckému tyto cíle nebyly cizí:

Život vpravdě kulturní vyžaduje na těch, kdož jsou ho aktivně účastni, především značnou dávku vnitřní kázně. Řekne-li myslivý kritik, že kultura je především řád, nebo prohlásí-li vůdčí technický praktik, že kultura je především schopnost organizovat práci, je to koneckonců totéž. Vždyť jde o to, abychom se podřídili v potřebné míře něčemu, co je mimo nás nebo, chcete-li, nad námi, abychom něco slevili ze své subjektivní samolibosti a samovládnosti (Mathesius, 1928 [1982, s. 46]).

Na stavbě řádu se intezivně podílel i Jakobson. Třicátá léta jsou léty, kdy vedle práce na lingvistice a literární teorii rozvíjí kulturní vizi, která je komplikovanou souhrou několika témat, jež zahrnují mj. romantizující úvahy o česko-ruských vztazích (přesněji o roli východního dědictví v české kultuře), o jednotě kulturního a vědeckého Ruska (rozdělení na Rusko doma a Rusko v emigraci je nepřípustné), ale v první řadě o bojovný modernismus. Ten se zřetelně projevuje v tendenci k velkému příběhu organizované pokrokové vědy a kultury. Rétoricky je tato vize podepřena silně zdůrazňovanou dichotomií, kterou Jakobson postuluje mezi vědou druhé poloviny 19. století a avantgardní vědou současnosti. Stará doba je doba mechanická:

Mechanická akumulace vyplývající z heterogenních faktorů a hry náhod – to je oblíbená myšlenka ideologie, která vládla v Evropě v druhé polovině 19. století. Ideologie současnosti naproti tomu zdůrazňuje funkční systém namísto mechanické akumulace (Jakobson, 1929, s. 100; z francouzštiny).

Mechanická je asociační psychologie 19. stol., jazykověda 19. stol. – zkrátka vše, co předpokládá slepý vývoj, evoluci bez cíle a smyslu. Dodejme, že pro J. L. Fischera, dalšího významného představitele českého modernismu a filozofa, jehož práci Jakobson aktivně recipoval, byla mechanickou i liberální ekonomie 19. století.

Zajímavý pohled na Jakobsonovu rétoriku modernismu poskytují zdánlivě periferní příležitostné texty ze třicátých let (podrobněji viz Toman, 1994b). Zdrojem antimechanistických zaklínadel jsou např. krátká, ale důležitá hesla pro Ottův slovník naučný. Zde jsou vděčným terčem např. mladogramatici, kteří zůstali „ve vleku mechanistického nazírání“ (Jakobson, 1935a, s. 1214) a jejichž trvání na bezvýjimečnosti zvukových zákonů bylo „příliš mechanické“ (ibid.). K termínu „mechanický“ se druží další negativní termíny, především „kauzalismus“ a „naturalismus“. Kauzalita je pilířem mechanického světového názoru, naturalistická věda 19. století uznává pouze „kvantitativní a mechanicko-kauzální vztahy“ (Jakobson, 1933, s. 639).

S touto starou epochou kontrastuje nová, moderní věda, která bojuje s atomismem a anarchií minulosti:

[233]S bojem evropské vědy proti atomismu vědění je rovněž spjato úsilí o překonání anarchičnosti vědecké tvorby a krajního individualismu bádání, který jsme zdědili od nedávné minulosti (Jakobson, 1935b, s. 110).

Ve zprávě o 2. mezinárodním kongresu lingvistů v Ženevě Jakobson píše:

Zdá se mi, že pathos tohoto kongresu lze krátce a trefně popsat jako boj systematického, konstruktivního vědeckého světonázoru proti duchu anarchie a roztříštěnosti (Jakobson, 1931; z němčiny).

Do popředí vystupuje duch plánu a organizace. K němu podle Jakobsona přispěla i česká věda osobnostmi Masaryka a Mathesia, ale patos nového ducha není omezen politickými hranicemi – Sovětský svaz ho zajisté ztělesňuje příkladným způsobem:

[…] u nové sovětské vědy nejsou tak poučné ani tak její jednotlivosti, jako spíše její všeobecné a nepřerušované úsilí překonat rozdrobenost vědění a nahradit rozptýlené údy, membra disjekta jednotlivých naučných oborů jednotným vázaným systémem koordinovaných věd (Jakobson, 1935b, s. 110).

Tento velký diskurz vrcholí v letech 1935–36, tedy v Jakobsonově brněnském období, a bude jistě zajímavým úkolem pro Jakobsonovy budoucí životopisce upřesnit, do jaké míry se zde mj. projevilo Jakobsonovo začlenění do brněnského levicového prostředí (např. Kroha, Píšek). Konec třicátých let však znamená oslabení této linie. Předtucha bezprostřední katastrofy odsouvá teorii do pozadí a mezinárodní krize otevírá prostor explicitně politickému diskurzu.

 

4. Fonologie a fenomenologie

Při pokusu o nástin Jakobsonových českých let nelze vynechat typicky jakobsonovský modus operandi, který soustavně podkopává všechny pokusy o popis intelektuální biografie jako pouhou chronologii jednotlivých období – je to jeho schopnost vracet se k zdánlivě dávno opuštěným tématům a po desetiletích otevírat diskusi, jako by byla přerušena právě včera. Takto vystupuje koncem českých let znovu do popředí fenomenologický projekt, který začal ještě v Moskvě a později pokračoval i po Jakobsonově útěku z ČSR. Důležitým mezníkem byla návštěva Edmunda Husserla, který v roce 1935 přijel do Prahy z německého Freiburgu, aby přednášel nejen pražským filozofům, ale i Pražskému lingvistickému kroužku. Zde ho uvítal Jakobson jako heroického bojovníka proti psychologismu a připomněl jeho Logická zkoumání (Logische Untersuchungen), tedy knihu, kterou Husserl vydal v letech 1900/1901. Jakobson poukázal na „směrodatný význam [Husserlových] logických výzkumů pro novodobý vývoj obecného jazykozpytu, zejména syntaxe, sémantiky a noetiky a pro osvobození od zatěžujícího psychologismu“ (Husserl, 1936, s. 64). Husserl byl zřejmě udiven, že by se ještě někdo tak silně zajímal o tuto z jeho hlediska zřejmě prehistorickou fázi jeho myšlení, a jak se dočítáme v dobové zprávě o jeho přednášce, „překvapil své posluchače tím, že se Logickým zkoumáním vůbec nevěnoval“ (L. S. 1935).

Jakobsonova připomínka antipsychologismu však nebyla náhodná. Setkal se s Husserlovým učením v jeho rané formě ještě v Moskvě, kde si v závěru svých studií, tedy v letech 1916–1918, zapsal seminář z psychologie u G. I. Čelpanova (1862–1936), původně sice Wundtova žáka, ale v podstatě zajímavého, humanisticky orientovaného vědce, který zdůrazňoval nutnost dialogu mezi psychology a filozofy. Husserlova [234]pražská návštěva a Čelpanovovo úmrtí v roce 1936 zpřítomnily moskevskou atmosféru:

Čelpanov po celý svůj život náruživě potíral mytologii tohoto protivědeckého naivního materialismu v jeho rozmanitých variantách [… a] potíral dále Sečenovův požadavek, aby psychologii vystřídala fyziologie, kterýžto požadavek opakoval po půlstoletí Pavlov a Bechterev, potíral i pozitivistická hesla tzv. objektivní psychologie a konečně pokusy mechanistů v ruském marxismu (Jakobson, 1936, s. 42n.).

[Jeho] práce přesvědčivě odůvodňují […] teze o plné reálnosti a svéprávnosti duševních zážitků a o autonomii psychologie vzhledem k filozofii a přírodním vědám. Čelpanovova vědecká činnost má nesporně podíl i na překonání mechanistické úchylky v sovětském marxismu i na vymýcení naturalistických reliktů z ruské duchovědy, např. z jazykozpytu (tamtéž).

Kontinuita je jasná. Jakobsonova pražská léta jsou pokračováním bojového antipsychologismu – jazykověda se konstituuje jako studium autonomních jazykových principů, které nelze psychologicky odvodit. To je zjednodušeně řečeno jedna část Jakobsonova husserlianismu. Je příznačné, že se Jakobson zmiňuje o Čelpanovově semináři jako o místě střetnutí „vášnivých psychologistů a bojovných husserliánů“ (tamtéž). Ve vzpomínce na Čelpanova nečteme nic o specifických fenomenologických technikách, nic o Teorii částí a celků, důležitém oddílu druhé knihy Logických zkoumání, kde vypracoval Husserl pojmový systém, který měl sloužit tzv. eidetické analýze, tedy analýze základních strukturních vlastností nazíraných předmětů.

Ale i tato technická část fenomenologie se během českých let postupně vynořuje, zvláště v okamžiku, kdy se v trialogu mezi Karcevským, Trubeckým a Jakobsonem vyjasní fakt že de Saussurovo pojetí systému je triviální. S odkazem na Cassirera (1910) kritizuje Karcevskij de Saussura, protože jeho pojetí systému přehlíží otázku vnitřní struktury systémů (Karcevskij, 1927, s. 13n.). V tomto okamžiku vystupuje druhá a technicky podstatnější součást fenomenologie – otázka o vnitřní konstituci jazykových struktur. Tento přístup je typologicky vzato nejen rozvinutím logiky částí a celků, ale i specifických témat z prací německého prefenomenologického psychologa Karla Stumpfa. Odpovědí je pojetí vnitřně strukturovaného systému, tedy systému, ve kterém jsou elementy závislé a základní, jinými slovy příznakové a nepříznakové. Tento pohled je základem celé pražské fonologie, pojetí fonologických korelací a teorie příznakovosti (Toman, 1979). Ale je tomu tak až v Jakobsonově studii Kindersprache, Aphasie und allgemeine Lautgesetze (1941), kdy Jakobson tuto metodologii výslovně spojuje s Husserlem, dává knize motto z Husserla („Alles wahrhaft einigende sind die Verhältnisse der Fundierung“) a nazývá implikační zákony podle Husserla „Gesetze der einseiten Fundierung“. Až na tomto místě se dlouhá a komplikovaně zauzlená nit rozvíjí do jasné a zásadní linie.

 

5. Česká léta mimo Československo

Rozpad československého státu na podzim roku 1938 znovu důrazně připomenul otázku, jak se probalancovat dobou. Jakobsonovi se podařilo vycestovat z Československa přes Německo do Dánska jen s notnou dávkou štěstí 24. dubna 1939. Datum uvozuje více než dva roky putování po Skandinávii, kde ho podpořili mj. Alf Sommerfelt (1829–1965) a Louis Hjelmslev (1899–1965). Jakobson a jeho žena Svatava Pírková tráví nejdříve několik měsíců v Dánsku, v září 1939 se přesouvají do Osla, odkud po nacistickém přepadu Norska prchají v dubnu 1940 do Švédska. [235]V květnu 1941 vede cesta dále – krátce před vypuknutím německé kampaně proti SSSR dorážejí Jakobsonovi do New Yorku. Popis této anabáze z pera Svatavy Pírkové zůstává jedinečným příkladem české epistolární kultury:[7]

Provizorní život zevně i zevnitř; před námi byla stále myšlenka a naděje na návrat. Dočasné byty, šaty v kufrech, knihy v bednách, bedny v skladištích, ztráty při převozu ze země do země, hledání bytů, víz, míst na lodích a vlacích, přeučování z řeči na řeč, z prostředí na prostředí, a lidi, lidi, lidi všech zemí, povah, oborů, osudů, setkávání a loučení, zdvihání kotev jakmile spuštěné, útěk z Norska pěšky s Němci v patách, [8] zatčení a zabití přátelé v té zemi, napětí ve Švédsku, záchranné kře tisíců, zase celý rok chození po konzulátech a legacích, akrobatické pokusy odjezdu, potápěné lodi, obléhaná rejdařství, a zase německá prohlídka na Atlantiku, a konečně neuvěřitelný pocit svobody a klidu s minami na dosah ruky,[9] a pak po všech stránkách překvapující Amerika. Roman skrz to všecko, s aktovkou pod paží a dlouhými vlasy, sváděl denní boj o pozice pro lingvistiku a pro sebe – přednášení mnoha jazyky na mnoho témat ex cathedra, práce přes noci, ale jeho strašlivě vyčerpávaná energie se vždy záhadně obnovovala, až konečně Roman, stále tentýž, se ocitá na naší malé lodi v hrozné bouřce se záchranným pasem a knihou sám u stolu se smörgasbordem, pak anglosaský svět a jeho věda, která mu, myslím, velmi mnoho přinesla, a New York, který vyčerpává shonem a řevem a nároky na fyzickou a duševní odolnost každého obyvatele (Zdeně Havránkové, 6. 11. 1945; archiv Marie Havránkové).

Je pozoruhodné, že tato léta nejistoty přinesla studii psanou mistrovsky jistou rukou – klasickou knihu stukturální fonologie, Kindersprache, Aphasie und allgemeine Lautgesetze (viz předchozí část této stati). V jednom z našich rozhovorů v sedmdesátých letech si Jakobson zavzpomínal, že na knize pracoval během své skandinávské anabáze s jedinou myšlenkou – dokončit ji, „než přijdou“. Považoval ji za svou do té doby nejdůležitější práci a litoval, že její recepce značně utrpěla tím, že vyšla na začátku války ve Švédsku, a tak měla prakticky nulovou distribuci.

Vedle tohoto vpravdě heroického výkonu však nyní vystupuje do popředí dobová politická situace a osud Československa. Z početných dokumentů o Jakobsonově boji za československý stát jistě stojí v popředí Moudrost starých Čechů, vydaná v New Yorku v roce 1943 (Lehár, 1995; Stolz a Toman, 1993). Kniha se nejen tvrdě obrátila proti Německu a historii jeho expanzionismu, ale nakreslila i vizi o východních kořenech české kultury a politické mentality. Moudrost starých Čechů spočívala v zachování ducha cyrilo-metodějského dědictví, které samo o sobě podle Jakobsona znamenalo jakýsi raný výraz slovanské náklonnosti k demokracii. Není divu, že přes tragicky napjatou situaci Moudrost nebyla jednoznačně přijata. Řada emigračních recenzentů ji odmítla jako propagandistický pamflet, sepsaný podle vkusu londýnské exilové vlády.

Jiným dokumentem Jakobsonova boje za republiku je i jeho neméně kontroverzní kritika románu Egona Hostovského Sedmkrát v hlavní úloze (1942), ve kterém Ja[236]kobson viděl denunciaci celé meziválečné republiky (Brabec, 1993; Toman, 1994c). Jeho přednáška o Hostovského románu (Jakobson, 1994) obsahuje bezvýhradné přiznání se k duchu meziválečné republiky:

[K]omu a čemu tato denunciační možnost může prospět? Myslím, že nemůže býti sporu o tom, na jaký duchovní odkaz musí nutně navazovat československý odboj dnes a zítra. Především na avantgardní, ba řekněme bez nadsázky na revoluční kulturní výstavbu prvních dvaceti let ČSR. Veliký český básník (Jaroslav Seifert – JT), když jsme se loučili v dubnové Praze třicátého devátého roku, krásně to řekl: „Jen na jednu věc nesmíš nikdy zapomínat, že těch dvacet let bylo nesmírně krásných. Všem to připomínej, kolik jsme toho udělali“ (Jakobson, 1994, s. 56).

Budeme-li se striktně řídit publikovanými pracemi, boj o Československo – a tedy v jistém slova smyslu i Jakobsonova česká léta – vrcholí Moudrostí. V následujících letech Jakobson zřejmě začíná brát vážněji možnosti, které poskytují americké univerzity a politizující esejistika ustupuje do pozadí. Konec války jej zastihl v New Yorku, kde se vedle úvazku na francouzské exilové univerzitě stal i profesorem na Columbia University.

První poválečná léta jsou dobou optimismu a hrdých zpráv o dosažených úspěších v budování americké bohemistiky. 30. září 1946 podává svému příteli Bohuslavu Havránkovi následující bilanci:

Máme velmi mnoho práce s organizací ve velkém měřítku stolice československých studií v rámci slavistického departmentu na Colubia Univ. Zájem je velký a máme kolem 40 posluchačů. Už se mi přihlásilo 6 kandidátů s náměty doktorských dizertací plně anebo zčásti bohemistickými: České kostely údobí církevněslovanského; Vliv Hegelův na slovenskou poezii romantickou; Nejstarší sbírky přísloví ruských, českých a polských; Lužická lidová píseň ve srovnání s českou; Formalismus a strukturalismus v literární vědě ruské, čsl. a polské; Fonologické variace ve velkoměstské češtině, polštině a ruštině. Pomýšlíme i o publikacích z oboru československého – příručkách a sbornících nových rozprav (B. Havránkovi, 30. 9. 1946; archiv Marie Havránkové).

Ozývá se tu starý patos velkého díla, projekt české vědy, tak jak jej velkoryse a plánovitě koncipoval Kroužek za Jakobsonovy aktivní účasti před válkou. Jeho aktualita je dána mj. kontextem zpustošené Evropy a protektorátem zdecimovaného Kroužku. Jakobson realizaci vytýčeného plánu Bohuslavu Havránkovi výslovně připomíná:

Navrhuji, abychom s Tebou postupně prodiskutovali (zatím písemně) časové (tj. současné – JT) problémy českého bádání, jako kdysi v pražských a brněnských kavárnách a vinárnách a zvláště přesně, pamatuješ-li se, na Závisti. Myslím, že teď je zvláště zapotřebí velké hospodárnosti a plánovitosti (B. Havránkovi, 30. 4. 1947; archiv Marie Havránkové).

A znovu témuž korespondentovi po četbě Mukařovského:

„Děsím se, pomyslím-li, jak záhy může člověk zdětinštět. Vždyť ještě tolik vědeckých naléhavých úkolů leželo a leží právě na naší generaci“ (6. 12. 1948; tamtéž).

Zatímco Jakobsonovi francouzští kolegové, včetně C. Lévi-Strausse, se vrátili do Evropy, Jakobson se nevrátil ani do Norska, kde byl srdečně vítán, ani do Československa, kde byl v Brně svými přáteli netrpělivě očekáván. Ani zde se už detailů asi nikdy nedobudeme – zdá se, že se prostě obával celkově nestabilní situace ve [237]Střední Evropě a možná i některých konkrétních rizik. Nezapomeňme, že přijetím profesury v Brně se stal československým občanem, a tím i ze sovětského hlediska emigrantem. Těch se podařilo sovětským úřadům transportovat v poválečných dnech do SSSR a částečně i likvidovat několik set, mimo jiné i členy Kroužku L. A. Bema a N. P. Savického. Rok 1948 však další úvahy zjednodušil. Příležitost k návštěvě Československa se naskytla až v lednu 1957. Tímto datem se otevírá nové období a je zde snad lépe přenechat slovo pamětníkům, kteří se na něm přímo podíleli.

 

6. Post scriptum

Nebylo úkolem této stati rozhodnout, zda Jakobsonova česká léta byla plodnější, a tedy důležitější než např. jeho léta americká. Jakobson sám mnohokrát zdůrazňoval, že jeho dílo by se nerozvinulo tak, jak se rozvinulo, bez jeho československé zkušenosti. Mnohé skutečně poukazuje na prioritu českého údobí – velké projekty amerických let neměly vždy jednoznačný úspěch. Celý sémiotický projekt v poslední instanci ukázal, že sémiotika jako fundamentální disciplína byla v jazykovědě (méně snad v jiných disciplínách) jen nerovným soupeřem formální sémantiky. I funkcionalistický projekt se ztenčil, protože to nejzajímavější, totiž možnost odvodit v detailu vlastnosti jazyků z jazykových funkcí, se nikdy nepodařilo přesvědčivě realizovat. Problematickým zůstal i pokus o vystavění pomníku (Jakobson, 1988). Vůči tomuto přísnému soudu stojí ale úspěšná pokračování jiných velkých projektů let předválečných – např. teorie fonologických příznaků (Jakobson – Fant – Halle, 1952). Klasickými zůstávají i menší práce, např. analýza ruského slovesa (Jakobson, 1948), která zásadně ovlivnila počátky tzv. generativní fonologie. V obou případech je zřetelné, jak podstatně nové prostředí Jakobsona obohatilo. Fonologický projekt je nemyslitelný bez rozvoje akustické technologie, morfologie ruského slovesa bez vlivu Bloomfieldova.

Ale nepředstírejme, že víme, co v lingvistice přetrv(áv)á a co ne – i dějiny lingvistiky jsou příběhem, který je jako každý jiný přepisován každým dnem. Připomeňme si tedy na závěr, že nad svými českými léty se zamýšlel i Jakobson sám. Jedno z těchto zamyšlení, „Přípitek české zemi a lidu“, pochází z Prahy z podzimu roku 1969 a bylo později přetištěno i na stránkách tohoto časopisu (Jakobson, 1993). Podobně jako Moudrost či kritika Hostovského je to úvaha z napjaté doby a podobně jako za války se i zde objevuje čítankově jasný barvotisk českých dějin. Jakobson mluví o české zemi jako zemi, v níž „obrovská většina lidí samostatně přemýšlí a jen nepatrná hrstka toho není schopna“ (tamtéž, s. 1), a připíjí jí „z kalicha, který se stal právě v této zemi symbolem rovnosti“ (tamtéž, s. 3). Nechybí Konstantin Filosof, Hus, Karel IV., Komenský, Dvořák, Smetana, Masaryk … a přiznání, že toto vše se mu stalo domovem. Je pozoruhodné, jak se zde věda a kultura stávají nosnými pilíři budovy, která jako jakási nadpřirozená citadela vzdoruje smršti politických dějin. Není tohle vlastně jakýsi Kulturkitsch, jakási pohádka, zkomponovaná sice rukou jistou a učenou, nicméně pohádka? Jakobson nás v tomto příkrém soudu znejisťuje tím, že pro sebe reklamuje autoritu vnějšího pozorovatele: „Jako cizinec, jímž jsem tu zpočátku byl, [jsem] si uvědomoval trochu více než ti, kdo se tu narodili, vyrostli a jimž se tu prostě jevilo prostým a samozřejmým i to, s čím by se nesetkali nikde na světě“ (tamtéž, s. 1). Jednou z těch nesamozřejmých věcí, kterou [238]připomíná, je i atmosféra tolerance a plurality. „Přípitek“ stylizuje Prahu do jakéhosi Jeruzaléma, kde různé kultury a různá přesvědčení dokázaly žít v symbióze. S odstupem doby samozřejmě můžeme tuto autoritu zpochybňovat a připomenout vnějšímu pozorovateli, že pod lesklým tiskem – jak on sám přece rád rebelantsky připomínal – se zdaleka všechno nelesklo. „Přípitek“ je tedy opět manifestem a obranou, nicméně Jakobson naráží na něco, co pro jeho generaci nebylo samozřejmé, totiž že se uprostřed tvrdých politických a etnických protikladů tehdejší Střední Evropy spontánně dali dohromady Češi, Němci, Rusové, Slováci a Ukrajinci, aby utvořili pospolitou skupinu, Kroužek. Byly doby, kdy tato zkušenost byla hluboce potlačována a podmínky pro její pokračování či opakování byly vědomě rozbíjeny – to byla „česká léta“ jiného pokolení. Zkušenost oné plurality a tolerance však pohádkou není, a jakobsonovské výročí je vhodnou příležitostí si ji připomenout.

 

LITERATURA

 

ARMSTRONG, D. – SCHOONEVELD, C. H. van (ed.): Roman Jakobson: Echoes of His Scholarschip. de Ridder, Lisse 1977.

BRABEC, J.: Konfliktní přijetí Hostovského románu Sedmkrát v hlavní úloze. Kritický sborník, 3, 1993, s. 41–44.

CASSIRER, E.: Substanzbegriff und Funktionsbegriff. Untersuchungen über der Erkenntniskritik. Bruno Cassirer, Berlin 1910.

ČERVINKA, V.: Recenze Jakobson 1920/21. Národní listy 11. 9. 1921.

HALLE, M.: On the origin of distinctive features. In: M. Halle (ed.), R. Jakobson, What He Taught Us. International Journal of Slavic Linguistics and Poetics, 27, 1983, s. 77–86. Supplement.

HAVRÁNKOVÁ, M. – TOMAN, J. (ed.): Bohuslav Havránek / Zdena Havránková / Roman Jakobson / Svatava Pírková-Jakobsonová: Vzájemná korespondence 1930–1978. (Nepublikovaná pracovní verze.)

HOLENSTEIN, E.: Roman Jakobsons phänomenologischer Strukturalismus. Suhrkamp, Frankfurt am M. 1975.

HUSSERL, E.: O fenomenologii jazyka. SaS, 2, 1936, s. 64. (Résumé přednášky v PLK.)

IVANOV, V.: Poetika Romana Jakobsona. In: R. Jakobson, Raboty po poetike. Ed. M. L. Gasparov. Progress, Moskva 1987, s. 5–22.

JAKOBSON, R.: Durnovo et al., Opyt dialektologičeskoj karty russkogo jazyka. Rec. Etnografičeskoje obozrenije, 1916, č. 109–110, s. 102–107.

JAKOBSON, R.: Stav kultury v Rusku. Lidové noviny 21. 7. 1920. (Interview zaznamenala N. Melniková-Papoušková.)

JAKOBSON, R.: Vliv revoluce na ruský jazyk. Poznámky ke knize A. Mazona Lexique de la guerre et de la revolution en Russe. Nové Atheneum, 2, 1920/21, s. 110–114, 200–212, 250–255, 310–318.

JAKOBSON, R.: Novejšaja russkaja poezija. Nabros pervyj. Tipografija Politika v Prage 1921. (Přetištěno v Selected Writings, 5.)

JAKOBSON, R.: O češskom stiche v sopostavlenii s russkim. OPOJAZMLK, Berlin 1923a. (Přetištěno v SW, 5.)

JAKOBSON, R.: Zametka o drevne-bolgarskom stichosloženii. In: Izvestija Otdelenija russkogo jazyka i slovesnosti Rossijskoj Akademii Nauk 1919 g., 24, 1923b, s. 351–358.

JAKOBSON, R.: Konce básnického umprumáctví a živnostnictví. Pásmo, 1925, č. 14/15, s. 1–2. (Přetištěno v Jakobson, 1995.)

JAKOBSON, R.: Základy českého verše. Odeon, Praha 1926. (Přetištěno v Jakobson, 1995.)

[239]JAKOBSON, R.: Remarques sur l’évolution phonologique du russe comparée à celle des autres langues slaves. TCLP, 2, Praha 1929. (Přetištěno v SW, 1.)

JAKOBSON, R.: Jazykové problémy v Masarykově díle. In: Masarykův sborník, 5, 1930, s. 396–414.

JAKOBSON, R.: Der Genfer Linguistenkongress. Prager Presse 13. 9. 1931.

JAKOBSON, R.: La Scuola Linguistica di Praga. La Cultura, 12, 1933, s. 633–641. (Přetištěno v SW, 2.)

JAKOBSON, R.: Lingustika. In: Ottův slovník naučný nové doby. Dodatky, díl 3. Otto, Praha 1935a, s. 1214–1216.

JAKOBSON, R.: Společná řeč kultury. Poznámky k otázkám vzájemných styků sovětské a západní vědy. Země sovětů, 4, 1935b, s. 109–111.

JAKOBSON, R.: Památce G. I. Čelpanova. Psychologie, 2, 1936, s. 41–43.

JAKOBSON, R.: Kindersprache, Aphasie und allgemeine Lautgesetze. Almquist – Wiksell, Uppsala 1941. (Přetištěno v SW, 1.)

JAKOBSON, R.: Moudrost starých Čechů – Odvěké základy národního odboje. Nákladem Československého kulturního kroužku, New York 1943.

JAKOBSON, R.: Russian conjugation. Word, 4, 1948, s. 155–167.

JAKOBSON, R.: St. Constantine’s Prologue to the Gospels. St. Vladimir’s Seminary Quarterly, Summer 1954, s. 19–23. (Revidováno v SW, 6.)

JAKOBSON, R.: Selected Writings. Mouton, The Hague 1962 (zkr. SW).

JAKOBSON, R. (ed.): N. S. Trubetzkoy’s Letters and Notes. Prepared with the assistance of H. Baran, O. Ronen, and M. Taylor. Mouton, The Hague 1975.

JAKOBSON, R.: Roman Jakobson osmdesátiletý. Listy, 6, 1976, č. 6, s. 25–29. (Interview zaznamenal A. J. Liehm.)

JAKOBSON, R.: Besedy. (Přetištěno v SW, 8; česky jako Dialogy. Praha 1993).

JAKOBSON, R.: Přípitek české zemi a lidu. SaS, 52, 1993, s. 1–3. (Původně ve Wiener slavistisches Jahrbuch, 34, 1988, s. 177–182.)

JAKOBSON, R.: O Hostovského románu Sedmkrát v hlavní úloze. Kritický sborník, 2, 1994, s. 50–57.

JAKOBSON, R.: Poetická funkce. Ed. M. Červenka. H + H, Praha 1995.

JAKOBSON, R. – FANT, G. – HALLE, M.: Preliminaries to Speech Analysis. Technical Report no 13, MIT Acoustic Laboratory. Cambridge, Mass. 1952.

JANGFELDT, B. (ed.): Jakobson-budtljanin: Sbornik materialov. Almqvist – Wiksell, Stockholm 1992.

KARCEVSKIJ, S.: Système du verbe russe: Essai de linguistique synchronique. Plamja, Prague 1927.

KRAMÁŘ, K.: Ve slovanském ústavu. Národní listy 23. 6. 1929.

LEHÁR, J.: Úvod. In: J. Lehár (ed.), Česká středověká lyrika. Vyšehrad, Praha 1990.

LEHÁR, J.: R. Jakobson, Moudrost starých Čechů – Nedokončená polemika o smysl českých dějin. Česká literatura, 43, 1995, s. 39–56.

L. S. (Aleksandr Isačenko?): Linguistik und Phänomenologie. Prager Presse 22. 11. 1935.

MATHESIUS, V.: Vůle ke kultuře. In: V. Mathesius, Jazyk, kultura a slovesnost. Odeon, Praha 1982, s. 346–347.

NEZVAL, V.: Dada a surrealismus. In: Fronta, 22, 1927, s. 22. (Přetištěno v jeho Díle. Praha 1967, s. 131n.)

SECHEHAYE, CH-A.: Programme et méthodes de la lingustique théorique. Psychologie du langage. Champion, Paris 1908.

STOLZ, B. – TOMAN, J.: Philologia Militans: N. S. Trubetzkoy and R. Jakobson on Old Church Slavonic Legacy. In: American Contributions to the Eleventh International Congress of Slavists. Slavica, Columbus 1993, s. 414–424.

[240]ŠMERAL, B.: Pravda o Sovětském Rusku. Ústřední dělnické nakladatelství, Praha 1920.

TOMAN, J.: Logic, epistemology, and Prague phonological ideas. In: B. Brogyanyi (ed.), Studies in Diachronic, Synchronic and Typological Linguistics – Festschrift for Oswald L. Szemerényi. Benjamins, Amsterdam 1979, s. 689–883.

TOMAN, J.: Letters and Other Materials from the Moscow and Prague Linguistic Circles, 1912–1945. Michigan Slavic Publications, Ann Arbor 1994a.

TOMAN, J.: Rétorika modernismu: PLK v kontextu dobových ideálů vědy a společnosti. Kritický sborník, 1, 1994b, s. 25–31.

TOMAN, J.: Všem to připomínej … – Ještě k Jakobsonově kritice Hostovského. Kritický sborník, 2, 1994c, s. 47–50.

TOMAN, J.: The Magic of a Common Language – Mathesius, Jakobson, Trubetzkoy and the Prague Linguistic Circle. MIT Press, Cambridge 1995.

VÁCLAVEK, B.: Nový člověk a nová kultura. Index, 2, 1929, č. 2, s. 1–3.

 

R É S U M É

Notes on Roman Jakobson’s Czech years

The notes reflect in a free and selective way on Roman Jakobson’s years in Czechoslovakia. Arriving in Czechoslovakia in 1920, Jakobson worked for the Soviet diplomatic mission in Prague in the 1920s, leaving for Scandinavia after the Nazi invasion of Czechoslovakia in 1939. The essay fleshes out biographic details of these years and discusses certain aspects of the style of scholarship Jakobson represented, focusing on his interest in systematically ordered and planned scholarly and cultural activity. Besides this modernist component of Jakobson’s Weltanschauung, some substantive aspects of Jakobson’s scholarship are also touched upon, especially those pertaining to early Prague phonology and the impact of Husserlian ideas on structuralism.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 3, s. 226-240

Předchozí Igor Němec: Lexikální význam ve světle teorie Pražské školy

Následující Zdeněk Hlavsa, František Daneš: Jindřich Toman a Pražský lingvistický kroužek