Jindřich Toman a Pražský lingvistický kroužek

Zdeněk Hlavsa, František Daneš

[Rozhledy]

(pdf)

Jindřich Toman and Prague Linguistic Circle

Jindřich Toman, profesor Michiganské univerzity v Ann Arbor, je kromě jiného dobře znám jako autor řady statí i editor pramenů týkajících se dějin středoevropské a východoevropské jazykovědy 20. století, zejména pak Pražského lingvistického kroužku. Pokračuje tak v bohaté tradici michiganských slavistických studií a edicí. Nyní se dostala do rukou čtenářů jeho syntetická monografie, nazvaná The Magic of a Common Language: Mathesius, Jakobson, Trubetzkoy, and the Prague Linguistic Circle (MIT Press, Current Studies in Linguistics, 26. Cambridge 1995, 355 s.).

Řekněme hned na začátku, že kniha není učebnicovou analýzou strukturní lingvistiky a literární estetiky v pražském pojetí, výkladem o doktríně Pražské školy, i když se odbornými otázkami zasvěceně zabývá a bez jisté předběžné znalosti může být její četba dokonce nesnadná. Cílem monografie je především ukázat, jak byl Kroužek zakotven v celé kulturní atmosféře 20. a 30. let; dokonce máme dojem, jako by dějiny Kroužku byly jen inspirací k tomu, aby autor podal plastický obraz celé nevšední epochy, jejíž ideje i vnější okolnosti vytvořily podmínky pro vznik této pozoruhodné společnosti jazykovědců a literárních teoretiků. Toman je k tomu vyzbrojen hlubokou znalostí fakt a vzácnou schopností odhalovat jejich souvislosti, ale také nedostižnou akribií, s níž pátrá v archivech a shromažďuje detaily, obsažené v novinových sloupcích, dopisech a dalších dokumentech, které ve své mnohosti vytvářejí přesvědčivý celek. Bohatým zdrojem informací byl ovšem také sám Jakobson, s kterým se autor osobně stýkal. Historiografové mnohé z těchto pramenů opomněli, a přece – jak Toman říká – mnohým myšlenkám Mathesia, Jakobsona a Trubeckého můžeme opravdu porozumět jen tehdy, když „přemístíme údaje okrajové do středu pozornosti“. Navíc Tomanovi – ač dokonale obeznámenému s českým prostředím – umožnil časový i geografický odstup hodnotit jevy a osobnosti s kritickou střízlivostí a nadhledem, na rozdíl např. od prací Vachkových, které musely mít v dobách u nás Pražské škole nepřejících také funkci apologetickou. Ostatně Tomanův příspěvek otištěný v tomto čísle Slova a slovesnosti je názornou ukázkou autorova přístupu a stylu.

Toman vychází z předpokladu, že ani čistě vědecká škola nevznikne zcela nezávisle na podnětech vycházejících z mimovědních zdrojů. Československé, a zejména pražské prostředí bylo místem střetávání vědy a kultury české, německé a rusko-ukrajinské; silně zde působily idea syntézy vědomostí, důraz na sociální angažovanost vědy, a především princip kolektivní práce. K němu se vztahuje i titul knihy: Toman považuje za hlavní rys období, v kterém Kroužek vznikl a dále se rozvíjel, rozchod s „akademickým“, individuálním stylem bádání. Jeho místo zaujímá společná činnost, řídící se společnými principy a společným názorem na svět. Jeho výrazem je i společný jazyk. (Je příznačné, že první významný dokument Kroužku, [242]Teze z r. 1929, nebyly individuálně podepisovány.) Liberální atmosféra Masarykovy republiky, optimismus a nadšení z nabyté svobody, velkorysá podpora ruských emigrantů ze strany vládnoucích kruhů a odhodlání zříct se osobních ambicí ve prospěch celé společnosti vytvořily podmínky pro vznik skupiny, jejíž stupeň integrace byl bezprecedentní.

Toman nazývá svou knihu „albem“, snad aby naznačil, že dvanáct kapitol netvoří chronologicky uspořádaný a kompozičně jednotný celek, spíše jde o sled obrazů. První kapitola, nazvaná Mathesiův problém, tvoří jakýsi úvod. Podává náčrt vědecké, kulturní a politické situace v Praze na počátku 20. let. Kritický duch Mathesiův tu nachází mnoho důvodů k nespokojenosti, jak ukazují jeho časopisecké příspěvky z té doby: odmítá plané politikaření a bombastické řečnění, žádá výchovu občanů ke konstruktivní každodenní práci, nastolení konkrétních projektů, směřujících k viditelným výsledkům (např. i zlepšení veřejné dopravy). Tyto jen zdánlivě vedlejší zájmy svědčí o určité životní filozofii, pro kterou mohlo být ustavení těsně spolupracující vědecké skupiny reálným naplněním. Druhá kapitola popisuje živou intelektuální atmosféru Ruska počátku 20. století, v které Jakobson vyrůstal a z níž si něco do Prahy přivezl – Moskevský lingvistický kroužek a zejména Opojaz mohly být inspirací svými promyšlenými, jednotnými postoji a programy. Tento obraz je doplněn mnoha detaily v kapitole třetí – bohatství ruského intelektuálního života vytvářela celá plejáda originálních myslitelů, vědců a umělců (jazykovědci byli převážně žáky Šachmatova a Baudouina de Courtenay), originálních nejen myšlenkovými koncepcemi, ale i životem. (Tak např. tu čteme svědectví, že známý lingvista Polivanov se živil i jako artista na visuté hrazdě; po revoluci zaujal významné postavení v politickém životě, ale jako Marrův odpůrce byl šikanován a nakonce zahynul v komunistickém koncentračním táboře.) Ve 4. kapitole autor uvažuje o formativních letech Mathesiových: charakterizuje je především výrazný antihistorismus, souznějící s Masarykovým realismem. (Autor tu připomíná hlavně jeho Základy konkrétné logiky; Masaryka a Mathesia ovšem také spojovalo stejné hodnocení anglosaských postojů k jevům veřejného života, počínaje politickým systémem a životními hodnotami konče.) Mathesius byl v raných 20. letech nejen lingvistou (a na univerzitě stejnou měrou i literárním historikem), ale především „kulturním aktivistou“ a komentátorem českého veřejného života. Vývoj českého života vědeckého v něm však vyvolával pocity desiluze, mluví o ultrapozitivismu a nedostatku vědecké odvahy. A právě v této situaci se setkává s Jakobsonem a s dalšími vědci ruskými (Trubeckým, Karcevským, Bogatyrevem aj.), německými (zejm. Beckingem, Ripplem a Slottym), a hlavně českými, kteří v lecčems sdíleli jeho názory (s Trnkou, Havránkem, Mukařovským aj.). Brzy vytvářejí jakousi republiku vědců, charakterizovanou hlavně schopností ideové symbiózy (kap. 5–6).

Sedmá kapitola popisuje již vstup Kroužku na veřejnost a charakterizuje jej hlavními vědeckými principy, které přinášel: je to synchronní analýza, antipsychologismus, antikauzalismus a důraz na kontakty a míšení jazyků. Jazyk je chápán jako strukturovaný celek, založený na implikačních vztazích. Osmá kapitola zaznamenává dynamickou činnost Kroužku, která jej záhy učinila známým v prostředí mezinárodním i českém – typické je jeho vystoupení proti purismu počátkem 30. let. To předpokládalo, aby byl „militantní a disciplinovanou organizací“, jak jej charakterizoval Jakobson – stanovy Kroužku počítaly i s vyloučením člena, který by se [243]neřídil principy funkčně-strukturní metody (to postihlo i M. Weingarta, ač byl jedním z prvních a nejaktivnějších členů). Devátá kapitola se týká období největšího rozkvětu Kroužku, ale soustřeďuje se převážně jen na některé ideologické termíny – odmítá se „mechanické“, „atomistické“, „fragmentární“ a vyzvedává „plánovité“, „koordinované“, „organizované“. Významnou úlohu měla pak hlavně dialektika – ovšem ve smyslu, který jí dával spíše Čyževský než marxisté; dialektický princip chápe historickou dynamiku jako soubor zákonitostí, na rozdíl od kauzality fungující ve vývoji slepě a bezcílně. Kroužek se v té době názorově nijak výrazně nelišil od skupin tvořených mladými evropskými intelektuály, kteří se programově stavěli proti liberalismu a kapitalismu. Byla to doba toužící po velkých vizích; pro český prostor tu byl v minulosti vzor gotické Prahy Karla IV., monumentálního projektu, hledícího daleko do budoucnosti, na rozdíl od Prahy nedávné, kde se všechno řeší podle potřeby dne. Výstižně tuto přitažlivost středověkem jako epochou řádu dokumentuje vstupní stať k 1. číslu Slova a slovesnosti,[1] vlastně poslední kolektivní dílo Kroužku. Ozývají se i požadavky na racionální, plánované řízení společnosti a paralelně také jazyka. Z českých myslitelů byl Kroužku tehdy blízko hlavně filozof J. L. Fischer – kritikové mu ovšem vytýkali inspiraci oponenty liberalismu bez výběru, včetně italského fašismu a sovětské ideologie. Desátá kapitola je věnována především N. S. Trubeckému a koncepci eurasijství a jazykového svazu. Eurasijství, podle Tomanova názoru nejdůležitější ideologické hnutí v ruské meziválečné emigraci, odmítá egocentrismus románsko-germánského kosmopolitismu jako Rusku cizí a měřící vše vlastním hodnotovým systémem. Avšak Rusko je samostatnou entitou mezi Evropou a Asií, je areálem, v kterém koexistují geneticky nepříbuzné národy a konvergují. Rusové mají blíže k národům střední Asie než k Slovanům; Trubeckoj, osobnost s mimořádným kulturním rozhledem, to dokládá zejména daty z lidové kultury. (Uveďme, že obsáhlý výbor z Trubeckého spisů vyšel v Ann Arbor již dříve, viz N. S. Trubetzkoy, The Legacy of Genghis Kan and Other Essays on Russia’s Identity. Ed. A. Liberman. Michigan Slavic Publications, Ann Arbor 1991.) Pro Kroužek tu byly některé inspirace obecnějšího rázu, které se neomezily jen na ruské členy. Předposlední kapitola Tomanovy knihy vymezuje Jakobsonovo místo v meziválečné československé kultuře. Avantgarda v něm viděla vždy svého spojence a on se stále více angažoval v její obhajobě, zejména když houstly útoky proti ní ze strany promoskevské levice (Neumann, Nejedlý aj.), hlavně koncem 30. let. Jakobson zastával právo umělce i vědce na svobodné, necenzurované myšlení, tvoření a kritiku, zbavené jakéhokoli politického utilitarismu.

Několik stran poslední kapitoly, nazvané Epilog, podává poněkud smutné svědectví o konci Kroužku. Ačkoli Jakobson a Trubeckoj se už na jeho práci nepodíleli – Jakobson emigroval a Trubeckoj zemřel –, ještě v době okupace Kroužek vyvíjel po nějaký čas živou činnost. Ale sílící politický tlak, a zejména vývoj poválečný vedly k jeho rozchodu. Svůj podíl na tom měla i „téměř groteskní poddajnost vedoucích členů Kroužku“, jak píše autor, a dodává: „Podobně jako byl Kroužek hluboce zakotven v kultuře a společnosti Československé republiky před rokem 1948, byl integrální součástí zhroucení této společnosti po roce 1948.“ Dalšími aktivitami [244]Pražské školy, volně rozvíjejícími ideje Kroužku pod jinými názvy a užívajícími jazyka již ne tak „společného“, se Toman nezabývá.

Je samozřejmě možné namítnout, že Toman vidí Kroužek příliš jednostranně, jako fenomén politický, filozofický a kulturní, a opomíjí jeho spjatost společnými myšlenkami vědeckými. Je příznačné, že z posledního desetiletí se trochu ztrácí postava Mathesiova, který stál zřejmě poněkud stranou ideologických bojů. Ale stejně jednostranné by bylo vidět Kroužek jen jako společenství vědců, absorbovaných toliko vědeckou prací. Tomanovu knihu můžeme také číst různým způsobem: jako poutavé vyprávění o tom, jaká byla neoficiální tvář těch, které známe jako velké postavy lingvistiky, jak si razili cestu rozporuplným světem první poloviny 20. století, jak v něm bloudili, i jak vypadali bez té aureoly (k tomu trochu obrazoboreckému pohledu přispívají i neznámé fotografie, nejvíc ta reprodukovaná i na přebalu, na níž se v bazénu Krohovy vily se skleničkami v rukou veselí Jakobson, Teige a Nezval). Je možné ji ale také číst jako historii doby, kdy vize racionálního pochopení a řízení společnosti, včetně jejího jazyka a vědy o něm, ovládla poválečnou generaci intelektuálů, zprvu levicově orientovanou a později vystřízlivělou pod údery totalitních režimů. Můžeme ji pojmout i jako podnět k úvaze, co z toho bylo dobově podmíněno a co z idejí Kroužku obstojí i v naší době, která se již strukturalismu pomalu zříká.

ZHl

 

Tím spíše se jeví jako potřebné seznamovat se důkladně s prameny. Jindřich Toman dává tuto možnost další publikací, která vyšla skoro zároveň s Kouzlem společného jazyka: Letters and Other Materials from the Moscow and Prague Linguistic Circles (Edited, with English summaries and annotations, by Jindřich Toman. Cahiers Roman Jakobson, 1. Michigan Slavic Publications, Ann Arbor 1994, 259 s.). Je to velmi zajímavý soubor stovky dopisů ze vzájemné korespondence mezi předními členy Pražského a Moskevského kroužku, a též z korespondence s některými jazykovědci dalšími (např. s Ch. Ballym, E. Sapirem a M. Swadeshem). Obsah dopisů (resp. krátkých sdělení) se týká nejen vědy a organizace vědeckého života, ale i osobních osudů, zejména ruských emigrantů, jejich složité a často neveselé životní situace (a v případě N. Durnova stalinsky tragické), i jejich postupného integrování do nového prostředí.

Dopisy jsou přetištěny v původních jazycích a ty, které nejsou psány v angličtině (většinou převládá ruština), jsou vždy uvedeny jejich velmi užitečným stručným a vysvětlujícím obsahem v angličtině. Dopisy jsou uspořádány do skupin (kapitol) obsahujících vždy korespondenci mezi týmiž osobami (např. Jakobsona se Šklovským, Jakobsona s Trnkou, Jakobsona s O. Fischerem, Čyževského s Havránkem), přičemž je každá z těchto kapitol uvedena hluboce zasvěceným výkladem o obou osobnostech, jejich vztazích, celkové tehdejší situaci a zhodnocením jejich vzájemné korespondence. Tyto úvody představují neobyčejně cenné poznatky získané studiem kulturně-historických materiálů. Z dopisů i editorových výkladů se dovídáme leckteré méně známé, leč zajímavé skutečnosti. Přínosná je např. četba korespondence mezi Jakobsonem a Šklovským (zejména z období, kdy byl Jakobson zaměstnán v redakci časopisu Slavische Rundschau, vydávaného slavisty z pražské německé [245]univerzity, na níž Jakobson získal též r. 1930 doktorát). Tehdy se Jakobson pokoušel zvenčí oživit ruskou formalistickou školu (spolu s Tyňanovem vydal r. 1928 v Moskvě manifest v tomto duchu). Chystal též sborník prací „Jazyk a literatura v pohledu současníka“ a počítal se spoluprací Šklovského. Vzhledem k zhoršení ideologické situace v Sovětském svazu se tento plán neuskutečnil, avšak zachoval se Jakobsonův dosti podrobný ruský náčrt předpokládaného obsahu osmi kapitol a je nyní, též v anglickém překladu, vydavatelem dopisů otištěn jako příloha. – Jinou zajímavostí je dosud neznámý fakt, vyplývající z dopisu (objeveného v korespondenci Ch. Ballyho), že totiž Karcevskij chystal ruský překlad de Saussurova „Kurzu“ (Karcevskij byl jeho přímým žákem) už v květnu 1916, tedy ještě v témž roce, kdy vyšel originál. Jeho plán se však nerealizoval (i když ovšem v l. 1917–18 Karcevskij moskevské lingvisty o tomto díle informoval a patrně též jeho prostřednictvím se o něco později seznámila s Kurzem i Praha). – Čtenář si zde se zájmem jistě přečte i Mathesiův doporučující dopis pro Jakobsona, když se Jakobson ucházel r. 1939 o stipendium Society for the Protection of Science and Learning in London, a rovněž „Přídavek“, obsahující koncept Jakobsonovy „Zprávy o činnosti v letech 1939 až 1945“, začínající takto: „Po několika týdnech nelegálního pobytu v okupované Praze jsem opustil Československo 23. dubna 1939 pomocí dánských úřadů a jel jsem do Kodaně na pozvání tamější univerzity.“

Je pochopitelné, že korespondence českých členů Kroužku je zastoupena celkem chudě. Často jde spíše o sdělení organizačního rázu, cenné a zajímavé jsou však dopisy zaslané jim významnými zahraničními lingvisty. Tak kupř. E. Sapir píše Mathesiovi r. 1931 ve věci právě se rozvíjející fonologie, zejména fonologické terninologie, a navrhuje pro angličtinu termín „phonemics“ (který se, jak víme, ujal) a končí: „I hope that all is progressing nicely with the linguistic group at Prague, which I always think of as one of the really progressive and significant groups of linguistic students in the world.“ Týž korespondent psal o sedm let později, v červenci a prosinci 1938, B. Trnkovi; tyto dopisy ukazují jeho trvalý zájem o činnost Kroužku i záměr podílet se na jeho publikacích (bohužel však krátce nato zemřel). Sapir patrně též podnítil zájem o pražskou fonologii u tehdy mladého M. Swadeshe, který se zajímal o alfabetizační problém u mexických indiánů a psal Mathesiovi r. 1938 o výhodnosti fonologické teorie pro řešení tohoto úkolu. Na závěr dopisu vyjadřuje naději, že se Mathesiovi daří už lépe. (O svých zdravotních potížích se zmiňoval Swadeshovi předtím v dopise, kterým urgoval vrácení korektur příspěvku v TCLP 8; ten však v recenzovaném souboru přetištěn není.)

Ediční počin Jindřicha Tomana si zaslouží uznání a dík. Editorův rozhled, znalosti a vydavatelské úsilí jsou vskutku mimořádné. A je potěšující, že můžeme očekávat pokračování této vydavatelské činnosti: Toman se v úvodu k posuzovanému souboru zmiňuje o tom, že jednak připravuje svazek s českými dopisy z doby meziválečné, jednak že soubor korespondence mezi Jakobsonem a Havránkem se blíží svému dokončení (na této edici spolupracuje Marie Havránková, snacha profesora B. Havránka).

Myslíme, že se hodí otisknout na závěr dvě ukázky. První z nich je smutným svědectvím z dob protektorátních, kdy Mathesius jako předseda Kroužku byl nucen zaslat jeho výboru toto prohlášení s datem 20. 6. 1940: „Prohlašuji, že nejsem židem ve smyslu vládního nařízení čísl. 136/1940 Sb. z. a n.“ Jak víme, Kroužek neblahou [246]dobu protektorátní přečkal, byť s omezením publikačních možností a s dalšími těžkostmi (chorý Mathesius tuto dobu přečkával ve svém rodném Kolíně). (A víme též, že následující totalitní období už Kroužek bohužel nepřežil, smutnou zásluhou některých domácích lidí.) V Kolíně Mathesius také oslavil r. 1942 své 60. narozeniny. Při té příležitosti uspořádal Kroužek v Praze oslavy a jubilantovi zaslal blahopřejný telegram. Ten reagoval na tuto událost následujícím dopisem, znějícím jako jisté vyznání a poselství (i když „rétorika hořících pochodní a latinská zdravice“ se může někomu dnes jevit jako staromódní, jak poznamenává vydavatel Toman). Dopis byl adresován jednateli Kroužku B. Trnkovi.

 

Kolín, 8. září 1942

Milý pane kolego,

píši Vám dnes, abych poděkoval Vám i celému Kroužku za schůzi věnovanou mé činnosti i za telegram, kterým jste mě z té schůze pozdravili. Nemohu si věru stěžovat, že by bylo bývalo mých šedesátin málo vzpomínáno, a představitelům Kroužku náleží za to nemalá zásluha. Víte, že jsem musil v životě leccos trpkého a smutného překousnout, ale při pohledu nazpět byl to přece jen vcelku život krásný a šťastný. Schopnost vědecké práce a radost z ní byla jedním kořenem tohoto štěstí a jiným kořenem byla skutečnost, že jsem našel mladší generaci, která mi porozuměla a umožnila mi, abych s ní pracoval jako první mezi rovnými. Dnes se ujímá díla generace ještě mladší a pevně věřím, že tomu bude tak i dál a že pochodeň, námi rozžatá, bude vytrvale hořet a svítit jako dědictví přijímané a dále odevzdávané. Této krásné tradici našeho Kroužku, tradici neumdlévající práce a plodné spolupráce, platí po starém akademickém zvyku mé upřímné crescat et floreat!

Se srdečným pozdravem Vám i všem ostatním

Vilém Mathesius

 

Obě knihy jsou opatřeny podrobným osobním rejstříkem a obsáhlou bibliografií. V pečlivém vydání dopisů jsem narazil jen na několik tiskových chyb a na dvě nesrovnalosti v datech: Na str. 47 se uvádí datum Jakobsonova a Tyňanovova manifestu 1929, avšak na str. 48 a v bibliografii se objevuje rok 1928. Na str. 190 se uvádí Swadeshův dopis Mathesiovi k datu 17. prosince 1938, avšak v textu dopisu je datum „4 October 1939“. Navíc je v bibliografii obou publikací uváděno u jména Havránek křestní jméno Bohumil místo správného Bohuslav.

FDš

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 3, s. 241-246

Předchozí Jindřich Toman: „Balancovat v nepředstavitelných situacích“: poznámky k českým létům Romana Jakobsona

Následující Zdeněk Hlavsa: Za profesorem Josefem Vachkem