Socioloingvistické, paremiologické a paremiografické výsledky empirického výzkumu znalosti přísloví (Na základě anket 316 informátorů z Čech a Moravy)

Franz Schindler

[Articles]

(pdf)

Sociolinguistic, paroemiological and paroemiographical results of an empiric research in the knowledge of proverbs

V dějinách lidské kultury se už starší dochované památky zabývají příslovími, takže paremiologie patří k nejstarším vědám (srov. Röhrich – Mieder, 1977, s. 26n.). I v českých kulturních dějinách má paremiografie dlouhou tradici: již z doby předbělohorské máme záznamy a zprávy o příslovích v českých zemích.[1] Staletá snaha českých sběratelů přísloví vrcholí v podstatě dvěma pracemi. Za nejznámější českou sbírku je považováno „Mudrosloví“ Františka Ladislava Čelakovského (1852), kterou byl české veřejnosti dán identifikační vzor všeslovanské lidové filosofie.[2] Druhá česká sbírka, která dnes sice z hlediska zájmu českých čtenářů upadla v zapomenutí, která ale dosáhla vysoké vědecké úrovně, je sbírka staročeských přísloví Václava Flajšhanse (1911/13). Po této sbírce žádné další nevyšly. „Lidová rčení“ Jaroslava Zaorálka (1947) nejsou výjimkou; nelze je považovat za novou sbírku, ale spíš za excerpci ze starších sbírek.

Zatímco se v 80. letech rozvíjela česká frazeologie a zkoumání českých idiomatických výrazů (Filipec – Čermák, 1985; Slovník, 1983–1994), zůstala přísloví až doposud na pokraji vědeckého bádání, a to jak v oblasti lingvistiky, tak literární vědy nebo folkloristiky.[3] Nastala tak situace, v níž už 140 let, tj. od vydání Čelakovského „Mudrosloví“, neexistuje přehled o vývoji a současném stavu českých přísloví. Velmi kritické hodnocení české paremiografie, které již před stoletím vyslovil Alexander Brückner (1896), porovnávaje sběratelskou činnost ve všech slovanských jazycích, platí plně dodnes.

Paremiologie se mezitím v celosvětovém kontextu vydala do dosud neprozkoumaných oblastí. Zatímco od 19. století až do druhé světové války byla paremiologie záležitostí folkoristů, začaly se v 70. letech zajímat o přísloví strukturalismus, sémiotika a psycholingvistika. Zvláště ruská paremiologie velmi pokročila. Zejména příspěvky Grigorie Permjakova k souvislostem různých folklórních žánrů, k znakovému statusu přísloví a k empirickém výzkumu stupně známosti přísloví byly silně inovativní (Permjakov, 1970, 1984a, 1971).

Ve své „Grammatike poslovičnoj mudrosti“ Permjakov (1979, 1984b) ukázal, že přísloví patří do sféry jazyka („langue“), tj. podle de Saussura (1989, s. 52) do oblasti sociální instituce, a že přísloví rozšiřují pojmenovací možnosti jazyka až do roviny situace. Předtím se při výkladu lexikálního systému jazyka vycházelo z toho, že lexikální jednotky označují jen jednotlivé koncepty, které se teprve v „parole“ spojují do větších jednotek, tj. do syntagmat nebo do vět. Přísloví se však [265]odlišují od slov a frazémů tím, že nefungují jako znaky pro jednotlivé koncepty, ale pro koncepty složené nejméně z dvou konceptů. Jednak totiž zavádějí obsahy predikačního rozsahu do pojmenovacího systému jazyka, jednak poskytují člověku možnost také v tomto rozsahu si pomocí znaků osvojit skutečnost.

Přísloví se dále liší od frazémů z hlediska své formy a skrze ni z hlediska svých vlastností. Přísloví jsou celovětně ustálená a obejdou se bez přizpůsobení kontextu. Jsou proto smyslově soběstačná, nezávislá na konkrétní kontextové situaci. Odtud se bere mylná domněnka, že přísloví jsou obecně platná a pravdivá. Na rozdíl od přísloví frazémy jsou větně neukončené a vždy potřebují doplnění z kontextu, aby se staly „gramatickými“. Na tento závažný rozdíl upozorňuje Jan Mukařovský (1971) ve své dodnes nedoceněné studii o příslovích jako součásti kontextu.

Jako celovětně ustálené konstrukce jsou přísloví jazykovými a kulturními jevy označujícími predikační obsahy, které v určitém jazykovém společenství získaly status jednotného znaku a jako takové zakotvily v systému jazyka. Na jedné straně pomáhají přísloví jakožto prvky jazyka při poznání, osvojování a zacházení se skutečností, na druhé straně nás ovšem také nutí vnímat skutečnost v jazykem předurčené struktuře (srov. Barthes, 1980, s. 17).

Soubor všeobecně známých přísloví by poskytl možnost zkoumat, jaké predikační obsahy strukturují a dominují myšlení v určitém jazykovém společenství. Takový soubor poprvé empiricky vypracoval Permjakov (1971, 1986), který na začátku 70. let provedl několik anket a sestavil tzv. paremiologické minimum ruského jazyka, tj. soubor všeobecně známých přísloví.[4] Paremiologickým minimem poskytl Permjakov nejen cennou pomůcku studentům ruského jazyka, ale naznačil také intra- a interkulturní perspektivy empirické paremiologie. Permjakovovy empirické studie zůstaly dlouho bez pokračovatele. Až v posledních letech bylo této problematice věnováno víc pozornosti. Známý paremiolog a vydavatel mezinárodního časopisu Proverbium Wolfgang Mieder (1986, s. 90) považuje empirické výzkumy známosti přísloví a sestavení paremiologických minim za nejdůležitější úkoly dnešní paremiologie. Na konci 80. let začaly práce na paremiologickém minimu německého (Grzybek, 1991), chorvatského (Grzybek – Škara – Heyken, 1993), maďarského (Tóthné-Litovkinová, 1992) a českého jazyka (Schindler, 1993). V článku chceme představit výsledky našeho empirického výzkumu znalosti přísloví v České republice.

 

Studie měla tři cíle:

1. sociolingvistický cíl, tj. zkoumání vlivu různých sociologických faktorů (věk, vzdělání etc.) na znalost přísloví;

2. paremiografický cíl, tj. sebrání vybraných přísloví s udáním stupně dnešní známosti a sestavení paremiologického minima českého jazyka;

3. paremiologický cíl, tj. ověření různých předpokladů o povaze přísloví:

– invariantnost přísloví;

– priorita doslovného významu nad metaforickým;

– všeobecná známost přísloví.

 

[266]Pokud jde o paremiografický cíl, omezím se na prezentaci toho, jak jsou reprezentovány sebrané materiály ve studii „Das Sprichwort im heutigen Tschechischen“ (Schindler, 1993). Dosavadní paremiologické minimum českého jazyka bude ovšem uvedeno celé. Z důvodů rozsahových nebylo možné podrobně vyložit všechny statistické a empirické postupy. Detailnější popis se nalézá v knižním vydání.

Během výzkumu v roce 1990 bylo na území České republiky rozdáno 460 dotazníků, z nichž bylo vyhodnoceno 316. Dotazníky měly dvě části. První část poskytla nutné sociologické údaje o dotázaných. Druhá část obsahovala jazykový materiál, který byl uveden jen ve zkráceném znění (s udáním začátků přísloví). Úkolem informátorů bylo doplnit konec a tak prokázat znalost vybraných přísloví.

Dříve než se budeme věnovat sociolingvistickým, paremiografickým a paremiologickým výsledkům, je třeba uvést ještě několik bodů, které umožňují správné hodnocení výsledků. Jde 1. o sestavení seznamu přísloví, 2. o stanovení sociologických faktorů, 3. o tvorbu a složení vzorku a 4. o zhodnocení odpovědí.

 

1. Sestavení seznamu přísloví

Za přísloví považujeme jednotky, které jsou celovětně ustálené, jejichž původce není znám nebo přestal být znám. Díky tomu, že v češtině už 140 let chybí nová sbírka přísloví, jevil se výběr přísloví jako velmi problematický. Vyvstala otázka, jakým způsobem můžeme v dotazníku vyloučit výskyt přísloví zcela zastaralých a neznámých. Velkou část přísloví jsme proto čerpali z rukopisného katalogu FF UK, tj. z materiálů sebraných pro čtvrtou část „Slovníku české frazeologie a idiomatiky“. Cílem slovníku je totiž „registrovat, popsat a do jisté míry tak i stabilizovat to výrazivo, které dosud nazastaralo“ (Slovník, sv. 1, s. 7). Vybrali jsme přibližně 500 jednotek, které pak byly předloženy vzorku 10 lidí. Nejčastěji jmenovaná přísloví, tj. 204 jednotek, byla zařazena do první verze ankety. Celkem 100 dotazníků této verze bylo dáno do oběhu, šedesát sedm z nich bylo zahrnuto do konečného hodnocení. Až v této fázi jsme byli upozorněni na nezveřejněnou práci české etnoložky Dany Bittnerové, v níž sestavila soubor asi 1000 přísloví, zjištěných v 80. letech od 46 informátorů. Z této sbírky bylo vybráno 61 přísloví, která byla známa nejméně 20 informátorům. Druhá verze ankety obsahovala proto 265 přísloví. Ukázalo se, že různé verze dotazníku byly pro výzkum výhodné, protože jsme měli prakticky dva vzorky, které jsme mohli porovnat. Protože sbírka D. Bittnerové měla empirickou a frekvenční základnu, byly její materiály v porovnání s materiálem z katalogu FF UK aktuálnější. Sociolingvistické vyhodnocení vedlo, jak jsme zjistili, ke stejným výsledkům, nezávisle na tom, zda jsme statisticky hodnotili přísloví z katalogu FF UK nebo ze sbírky D. Bittnerové. Vyvodili jsme z toho závěr, že výběr konkrétních přísloví neovlivňuje sociolingvistické výsledky. Jinými slovy, pro zkoumání vlivu různých sociologických faktorů na znalost přísloví hrála aktuálnost materiálů vedlejší roli. Pro zjednodušení výkladu budeme brát v úvahu dále jen druhou verzi dotazníku.[5]

 

2. Stanovení sociologických faktorů

Ve výběru faktorů jsme se opírali o úzus sociologických prací. Zkoumali jsme proto vliv následujících čtyř faktorů na znalost přísloví: věk, pohlaví, rozlišení: město/venkov a vzdělání.

[267]Faktor město/venkov jsme upřesnili ještě pokud jde o místo bydliště v okamžiku vyplnění ankety (místo bydliště 1) a místo bydliště do 18 let (místo bydliště 2). Tímto způsobem místo bydliště 1 umožnilo synchronní obraz současné znalosti přísloví na venkově a ve městě, zatímco místo bydliště 2 dalo odpověď na otázku, zda místo, kde osoba získala komunikační kompetenci, ovlivňuje znalost přísloví. Záměrem studie ale nebylo rozlišovat ve znalosti přísloví mezi Čechami a Moravou, nebo dokonce mezi různými kraji. Přesto se krátce zmíním o výsledcích v Čechách a na Moravě.

 

3. Tvorba a složení vzorku

Rozsah vzorku byl omezen asi na 300 osob. Proto bylo nutné provést tzv. stratifikovaný vzorek. Tento postup umožňuje dosáhnout při malém rozsahu vysokou reprezentativnost vzorku (Bortz, 1989, s. 113). V našem případě vzorek velmi reprezentativně reflektuje složení celkové populace České republiky u faktorů věk, pohlaví (tabulka 1) a místo bydliště 1 a 2 (tabulka 2).

 

Tabulka 1: Rozdělení věkových skupin a pohlaví ve vzorku a v celkové populaci

	vzorek		celková populace[6]
věkové skupiny	absolutně	v procentech	absolutně	v procentech
			(v tisících)
15–30 let	81	25.6	2.039	26.7
31–45 let	102	32.3	2.421	30.5
46–60 let	70	22.2	1.669	21.0
> 60 let	63	19.9	1.814	22.8
celkem	316	100.0	7.943	100.0
pohlaví
ženy	183	57.9	4.130	52.0
muži	133	42.1	3.813	48.0
celkem	316	100.0	7.943	100.0

 

Průměrný věk tázaných osob činí 43.3 let se směrodatnou odchylkou s = 16.6, přičemž nejmladší osobě bylo 15 let a nejstarší 87 let.

 

Tabulka 2: Rozdělení vzorku a celkové populace na místo bydliště 1 a 2

	vzorek (mb 1)		vzorek (mb 2)		celková populace[7]
místo bydliště	absolutně	v %	absolutně	v %	absolutně	v %
					(v tisících)
venkov	151	47.8	154	48.7	< 3.971	< 50.0
města	165	52.2	162	51.4	> 3.971	> 50.0
celkem	316	100.0	316	100.0	7.943	100.0

 

Z hlediska průkaznosti statistických výsledků bylo třeba u faktoru vzdělání zvýšit počet vysokoškoláků. Jejich podíl ve vzorku je proto vyšší než v populaci (30,7 % místo 8 %). Tento přírůstek byl nutný, protože počet dotázaných s vysokoškolským [268]vzděláním, který si vyžádal stratifikovaný vzorek, byl příliš malý (24 osob), abychom mohli spolehlivě vypočítat vliv vysokoškolského vzdělání na znalost přísloví. Poněvadž naším záměrem bylo zjistit vliv čtyř výše jmenovaných sociologických faktorů na znalost přísloví, museli jsme podíl vysokoškoláků zvýšit.

 

Tabulka 3: Rozdělení vzorku a celkové populace podle vzdělání 

	vzorek		celková populace[8]
druhy škol	absolutně	v procentech	v procentech
základní škola	78	24.7	60.0
střední škola odborná	110	34.8	32.0
střední škola obecná	31	9.8
vysoká škola	97	30.7	8.0
celkem	316	100.0	100.0

 

4. Zhodnocení odpovědí

Ke všem 265 začátkům přísloví, které byly uvedeny v dotazníku, doplnili informátoři přibližně 4200 různých zakončení. Ke každému začátku bylo tedy získáno průměrně 15.8 různých zakončení. Za „správnou“ verzi daného přísloví byly považovány všechny varianty odpovídající standardní variantě, tj. tomu zakončení přísloví, které se vyskytlo nejčastěji. Do vyhodnocení byly zařazeny i ty doplňky, jejichž metaforický smysl se sémanticky shodoval se smyslem přísloví ve standardní variantě. Ilustrují to následující tři příklady, přičemž první varianta je standardní variantou: 

(1)	Neštěstí na koni přijíždí, ale pěšky odchází.
	Neštěstí na koni přijíždí, na hlemýždi odjíždí.
(2)	Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.
	Žádná kaše se nejí tak horká.
(3)	Práce šlechtí člověka.
	Práce šlechtí člověka, ale v socialismu nepotřebujeme šlechtice.

Příklad (1) uvádí dvě smyslově totožná přísloví odlišující se tím, že se metaforický smysl pomalu vyjadřuje jednou slovem pěšky a jednou slovním spojením na hlemýždi. Jde tedy o dva způsoby obrazné realizace jediného smyslu. Příklad (2) představuje variantu, v níž na rozdíl od standardní varianty chybějí nejen jednotlivá slova, ale celá část (zde např. vedlejší věta, v jiných případech polovina tzv. quadripartite structure (Milner, 1969) atd.), aniž dojde ke zkreslení smyslu přísloví. Tento příklad ukazuje na skutečnost, že při konkrétním užití už zkrácené znění přísloví navozuje celý smysl. Takových případů lze uvést více (např. zakázané ovoce nebo tichá voda). Že zde nejde o nahodilý jev, dosvědčuje fakt, že zkrácené znění našeho příkladu (2) uvedlo 67 informátorů. Třetí příklad ukazuje opačný jev: standardní varianta je kratší než jiné uvedené varianty. Delší varianta přitom implikuje informátorovu znalost standardní varianty. V tomto případě dochází často k vědomému modifikování přísloví, přičemž dodatek převrací nebo ironizuje smysl standardní varianty.[9] Všechny tři uvedené příklady jsme považovali za důkaz znalosti přísloví.

[269]Po tomto krátkému úvodu přecházíme k výsledkům studie. Začneme s paremiologickými výsledky, tj. s ověřením tří výše uvedených předpokladů o povaze přísloví.

 

I. Paremiologické výsledky

Na základě sebraných materiálů je nutno popřít běžné definice přísloví, podle nichž jsou přísloví invariantní výroky. Výsledky ukazují, že formální invariantnost přísloví platí pouze v omezené míře a že odpovědi dotázaných podporují jen invariantnost smyslovou. Formální odchylky od standardní varianty se vyskytly velmi často, jak bylo vidět už při hodnocení odpovědí. Pouze Čert nikdy nespí zůstalo bez variant u všech informátorů a dosáhlo vysokého stupně známosti (96.2 %). Naopak největší počet variant mělo Podej někomu prst a chce celou ruku. Zaznamenali jsme 96 variant. Výsledky české ankety jednoznačně ukazují, že znění přísloví značně variuje. Jedním z budoucích úkolů paremiografie bude vyrovnat se při sestavení slovníků právě s problémy vyplývajícími z variantnosti přísloví. Dalším úkolem bude najít hranice variantnosti, tedy indikátory toho, zda se pohybuje určitá varianta ještě v rámci varianty standardní, nebo už v rámci druhého přísloví. V každém případě je z výsledků zřejmé, že prosté udání jedné varianty jako jediné správné není bez problémů.

Při analýze smyslu přísloví je nutné pohlížet na přísloví jako na sekundární znak, který má dvě signifikační úrovně, doslovnou a metaforickou.[10] Sebraný materiál naznačuje, že nejen znění přísloví, ale i první (doslovná) signifikační úroveň je proměnlivá, zatímco se metaforický význam přísloví (sekundární úroveň) jeví jako invariantní. Výše uvedený příklad (1) ukazuje rozdílnost variant na první signifikační úrovni a totožnost na druhé. Takové případy nás dovedly k závěru, že teze o prioritě doslovné úrovně nad metaforickou je mylná. Také výsledky psycholingvistických výzkumů ukázaly, že sémantizace metaforické úrovně přísloví vyžaduje kratší dobu než sémantizace úrovně doslovné (Kemper, 1981). Dalším důkazem toho, že jednotu přísloví zabezpečuje spíš metaforická úroveň, jsou výše zmíněná znění, při nichž celý smysl přísloví je, jak předpokládáme, vyvolán neúplným zněním: doslovná úroveň hraje při identifikaci, memorizaci a reprodukci přísloví zřejmě jen druhotnou roli. Třetí bod se týká často postulované, ale doposud neověřené domněnky, že přísloví jsou per definitionem v daném jazykovém společenství všeobecně známá. Naše anketa nám umožnila pro 265 zkoumaných přísloví sestavit poprvé (a to nejen v české paremiologii, nýbrž vůbec) přehled přísloví s údaji o stupni známosti jednotlivých přísloví. Ukázalo se, že se budoucí definice budou muset vzdát měřítka všeobecné známosti přísloví, protože i jednotky jako Jedna ovce prašivá celé stádo nakazí, které příslovími nepochybně jsou, tento požadavek nesplňují: uvedené přísloví dosáhlo jen 9.8% známosti, a nemůže tedy být pokládáno za všeobecně známé. Buď se nejedná o přísloví, nebo jsou dosavadní definice mylné.

 

II. Paremiografické výsledky

Paremiografický cíl našeho výzkumu, tj. určení aktuální známosti přísloví a sestavení paremiologického minima, těsně souvisí s právě diskutovaným tématem. Snažili jsme se zjistit a doložit stupeň známosti přísloví, a proto jsme v naší studii uvedli všechny zaznamenané varianty, jejich frekvenci a stupeň známosti každého přísloví jak v celém vzorku, tak i v jednotlivých skupinách informantů (Schindler, 1994, s. [270]310–555). Přehled zkoumaných přísloví je příliš dlouhý a nemůže zde být uveřejněn. Pokusíme se jej proto znázornit na následujícím příkladu: 

 

22.	Člověka po řeči, — bylinu po vůni (poznáš). Č 8
	Po peří ptáka a po řeči poznáš člověka.

Standardní varianta:

Člověka po řeči, ptáka po peří poznáš. 29

 

Odchylka:

Člověka po řeči, ptáka po peří. 26

Člověka po řeči, ptáka podle peří. 3

Člověka po řeči, jak ptáka po peří.

Člověka po řeči, ptáka po řeči.

Ptáka po peří, člověka po řeči poznáš.

Člověka po řeči, ptáka podle peří poznáš.

Člověka po řeči poznáš, ptáka po peří.

Člověka po řeči, kohouta po peří poznáš.

 

Žádný/jiný obraz:

Člověka po řeči, ptáka po zpěvu. 14

Člověka po řeči, ptáka po zpěvu poznáš. 13

Člověka po řeči, ptáka po hlase. 3

Člověka po řeči, ptáka po hlase poznáš.

Ptáka po zpěvu, po řeči člověka poznáš.

Člověka po řeči poznáš jako ptáka po zpěvu.

 

Zkrácení:

Člověka po řeči poznáš. 23

Člověka poznáš podle řeči.

Podle peří poznáš ptáka.

 

Negace:

Člověka po řeči nepoznáš. 3

Člověka po řeči nesuď.

 

Kategorie	počet osob	procenta	platná procenta	kumulat. procenta
bez odpovědi	189	59.8	59.8	59.8
standardní varianta	29	9.2	9.2	69.0
odchylka	36	11.4	11.4	80.4
žádný/jiný obraz	33	10.4	10.4	90.8
zkrácení	25	7.9	7.9	98.7
negace	4	1.3	1.3	100.0
celkem	316	100.0	100.0

 

x̄[11]	41/42	M/Ž	Z/V	V1/Mě1/P1	V2/Mě2/P2	Č1/M1	Č2/M2
40.2	35.3:45.0	33.8:44.8	35.9:47.4	38.4:41.8:41.8	45.6:35.6:35.2	39.1:47.6	39.3:45.7

 

[271]Jde o zápis přísloví číslo 22 našeho materiálu. Za číslem je původní znění přísloví. Čárkou označujeme místo, kde údaj znění přísloví v dotazníku končil. Zkratka za původním zněním udává jeho pramen: Písmeno Č znamená sbírku Čelakovského „Mudrosloví“; číslice stránku pramene. Ze sebraných variant uvádíme nejprve verzi jmenovanou informátory nejčastěji. Ta je považována za standardní variantu. Po ní následuje seznam všech variant rozdělených podle druhů odchylek od standardní varianty. Skupina odchylka obsahuje výroky, odlišující se od standardní varianty ve skladbě (slovosled, elipsa, rekce atd.), slovní zásobě (dialektismy, hyponyma, synonyma atd.) nebo foneticky (dialektismy nebo znění v obecné češtině), pokud se přidržují doslovného významu standardní varianty. Skupina žádný/jiný obraz a skupina zkrácení proti tomu zachovávají jen metaforický význam standardní varianty. Doslovný význam je buď odlišný, nebo není cele realizován (viz výše příklady 1 a 2).

Skupina negace je vyhrazena pro jednotky, které převracejí smysl standardní varianty, buď přímo pomocí negace, nebo antonymem. Permjakov (1979) považuje negaci za jev, který se v systému přísloví vyskytuje zcela pravidelně. Za jednotlivými variantami uvádíme frekvence výskytu ve vyplněných dotaznících.[12]

První tabulka obsahuje údaje označující počet odpovědí podle různých skupin informantů a jejich podíl na celém vzorku. Následuje druhá tabulka s údajem stupně známosti v rámci celého vzorku (x̄) nebo v rámci skupin jednotlivých informantů: údaje se týkají míry známosti určitého přísloví a rozdílů ve znalosti např. žen nebo mužů atd. Záznam velkého množství variant a podrobná analýza stupně známosti každého přísloví umožňuje zcela nový pohled na stav aktuální znalosti přísloví mezi českými mluvčími a naznačuje dosud nedotčenou cestu v další paremiografické práci.

Ačkoliv se česká studie zakládá na stanovení stupně známosti všech 265 přísloví, omezíme se z technických důvodů na přehled pouze těch jednotek, které patří k paremiologickému minimu české komunity. Předpokladem zařazení přísloví do paremiologického minima byla známost 95% alespoň v jedné skupině informantů. V přehledu uvádíme standardní varianty a stupně známosti v rámci celého vzorku.

 

100% známost (celkem 4 přísloví)

1	Bez práce nejsou koláče.
2	Jak si usteleš, tak si lehneš.
3	Pro dobrotu na žebrotu.
4	Co Čech, to muzikant.

 

99.9–97.6% známost (celkem 39 přísloví)

5	Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
6	Komu se nelení, tomu se zelení.
7	Komu není rady, tomu není pomoci.
[272]8		Práce kvapná, málo platná.
9	Láska hory přenáší.
10	Všude dobře, doma nejlíp.
11	Pozdě bycha honit.
12	Lehce nabyl, lehce pozbyl.
13	Padla kosa na kámen.
14	Stará láska nerezaví.
15	Dvakrát měř, jednou řež.
16	Ranní ptáče dál doskáče.
17	S poctivostí nejdál dojdeš.
18	Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.
19	Kdo šetří, má za tři.
20	Pro jedno kvítí slunce nesvítí.
21	Jablko nepadne daleko od stromu.
22	Není všechno zlato, co se třpytí.
23	Kdo dřív přijde, ten dřív mele.
24	Kdo chce kam, pomozme mu tam.
25	Sejde z očí, sejde z mysli.
26	Jak k jídlu, tak k dílu.
27	Dočkej času jako husa klasu.
28	Co na srdci, to na jazyku.
29	Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
30	Vrána k vráně sedá.
31	Co se doma uvaří, to se doma sní.
32	Neříkej hop, dokud nepřeskočíš.
33	Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.
34	Ani kuře zadarmo nehrabe.
35	Lež má krátké nohy.
36	Nové koště dobře mete.
37	Šaty dělají člověka.
38	Tichá voda břehy mele.
39	Každý chvilku tahá pilku.
40	Práce šlechtí člověka.
41	Co je šeptem, to je s čertem.
42	Bez peněz do hospody nelez.
43	I mistr tesař se utne.

 

97.5–95.1% známost (celkem 26 přísloví)

44	Kdo lže, ten krade.
45	Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.
46	Láska prochází žaludkem.
47	Nechval dne před večerem.
48	Žádný učený z nebe nespadl.
49	Kdo maže, ten jede.
50	Odvážnému štěstí přeje.
51	Kuj železo, dokud je žhavé.
[273]52		Kdo se bojí, nesmí do lesa.
53	Dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí.
54	Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
55	Kdo nic nedělá, nic nezkazí.
56	Dej a bude ti dáno.
57	Čert nikdy nespí.
58	Darovanému koni na zuby nekoukej.
59	Nehas, co tě nepálí.
60	Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.
61	Čistota půl zdraví.
62	Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.
63	Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.
64	Na hrubý pytel hrubá záplata.
65	Líná huba, holé neštěstí.
66	Zakázané ovoce nejvíc chutná.
67	Kdo hledá, najde.
68	Každý svého štěstí strůjcem.
69	Jak ty mně, tak já tobě.

 

K paremiologickému minimu počítáme také ty jednotky, které přesahují hranici 95.0% pouze u jednotlivých skupin. V takových případech je nutné a možné uvést, pro jaké skupiny populace se všeobecná známost předpokládá. Takto podrobné údaje nejsou možné bez empirického výzkumu. Naznačují odlišnosti v jazyce různých skupin jednoho jazykového společenství.

V následujícím přehledu uvádíme procento známosti jednotlivých přísloví v rámci celého vzorku a dále faktor, vzhledem k němuž přísloví přesahuje známost 95%. Hvězdičkou označujeme případy, v nichž tzv. χ²-test ukázal signifikantní rozdíly v známosti přísloví mezi jednotlivými skupinami. To znamená, že údaje se opírají o statistický výpočet vlivu dotyčného faktoru na znalost/neznalost konkrétního přísloví. V rámci faktoru vzdělání byli porovnáni absolventi základních a středních škol společně s absolventy vysokých škol. Pouze pro starší osoby nad 42 let (≥ 42) byla zaznamenána obecná známost dvou přísloví.

70	Dvěma pánům nelze sloužit. 78.5 %*
71	Kam nechodí slunce, tam chodí lékař. 87.7 %*

Šest přísloví bylo obecně známo absolventům vysokých škol (V). 

72	Mluviti stříbro, mlčeti zlato. 91.2 %*
73	Stromek se musí ohýbat, dokud je mladý. 91.5 %*
74	Ráno moudřejší večera. 90.0 %
75	Pes, který štěká, nekouše. 91.5 %
76	Moudřejší ustoupí. 92.4 %
77	Sůl nad zlato. 93.6 %

Devět přísloví dosáhlo obecné známosti u starších dotázaných a současně u vysokoškoláků: 

78	Čí chleba jíš, toho píseň zpívej. 92.1 %*
79	Bližší košile než kabát. 92.7 %*
[274]80		Sytý hladovému nevěří. 90.2 %*
81	Tonoucí se stébla chytá. 93.0 %*
82	Kdo s čím zachází, tím také schází. 93.4 %*
83	Kdo chce psa bít, hůl si najde. 90.4 %*
84	Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. 92.4 % (* jen ≥ 42)
85	Kam čert nemůže, nastrčí bábu. 93.7 %
86	Vlk se nažral a koza zůstala celá. 94.0 %

Dalších osm přísloví bylo obecně známo jak starším dotázaným a vysokoškolákům, tak jiným skupinám:

87	Dlouhé vlasy, krátký rozum. 94.9 % (≥ 42; V; Ž; V1; V2)
88	Kam vítr, tam plášť. 93.7 % (≥ 42; V; Ž*; Mě2)
89	Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. 92.7 % (≥ 42*; V; Mě1)
90	Mráz kopřivu nespálí. 94.9 % (≥ 42*; V; Ž; V1; Mě2)
91	Pod svícnem bývá tma. 94.6 % (≥ 42*; V; Ž; Mě1)
92	Všude je chleba o dvou kůrkách. 94.9 % (≥ 42*; V; Ž; V1)
93	Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. 94.6 % (≥ 42*; V; Ž; Mě2)
94	Z cizího krev neteče. 93.6 % (≥ 42*; V*; M)

V případě dvou přísloví byla obecná známost zjištěna ve skupině starších osob spolu s ostatními skupinami, ale bez vysokoškoláků.

95	Navrch huj, vespod fuj. 93.7 % (≥ 42*; Ž*)
96	Co se vleče, neuteče. 92.8 % (≥ 42*; V1)

U tří přísloví se prokázala známost více než 95% u mladších osob. Rozdíly mezi mladšími a staršími osobami však nejsou statisticky významné: 

97	Co sis nadrobil, to si sněz. 93.4 % (≤ 41; V2)
98	Co můžeš učinit dnes, neodkládej na zítřek. 93.6 % (≤ 41; V1)
99	Podej někomu prst a chce celou ruku. 94.9 % (≤ 41; Ž; Mě1; V2)

Uvedených 99 přísloví považujeme za základ paremiologického minima českého jazyka. Protože však byl výchozí materiál omezený a do určité míry zastaralý, chybějí v něm s největší pravděpodobností ještě některá přísloví. Úkol budoucích studií bude doplnit dosavadní materiál.[13]

 

III. Sociolingvistické výsledky

Dalším cílem výzkumu bylo zjištění sociolingvistických údajů. Ty nám poskytují možnost nalézt rozložení znalosti přísloví mezi dnešními mluvčími českého jazyka. Jinými slovy, snažili jsme se zjistit a statisticky hodnotit, zda a do jaké míry faktory věk, pohlaví, vzdělání a místo bydliště 1 a 2 působí na znalost přísloví. Dříve, resp. současně provedené výzkumy v Rusku, Německu a Maďarsku měly značně menší rozsah vzorku.[14] Tyto studie mají přes svůj malý rozsah význam pro interkulturní [275]porovnání. Naše sociolingvistická analýza se opírá o tři prvky: 1. zjištění individuální znalosti přísloví, 2. společné znalosti přísloví a 3. zjištění statisticky významných rozdílů v znalosti konkrétních přísloví u jednotlivých skupin informátorů.

Individuální znalostí přísloví rozumím počet jednotek, které dotázaná osoba doplnila buď standardní variantou, nebo nějakou jinou ekvivalentní variantou. Počet „správných“ odpovědí nepřipouští hodnocení absolutní znalosti přísloví u jednotlivých osob: na jeho základě můžeme pouze zjistit, kolik přísloví osoba ze zkoumaného materiálu zná. Každý jiný materiál – buď s jiným rozsahem, nebo v jiném složení – by vedl k jiným výsledkům. Za invariantní však můžeme považovat rozdíly, které existují mezi jednotlivými faktorovými skupinami. V tomto ohledu by měly jiné dotazníky a jiné vzorky vést k podobným výsledkům.

Individuální znalost přísloví celého vzorku činí průměrně 152.52 přísloví: Tento počet znala každá osoba (N=249) z 265 přísloví uvedených v dotazníku (při směrodatné odchylce s=25.76). Nejvyšší výsledek byl 233 přísloví a nejnižší 63. Analytická statistika rozptylu, která hraje při výzkumu výpočtu nejdůležitější roli, poskytuje důkaz toho, že výsledky daného vzorku platí nejen pro něj, nýbrž že jsou zobecnitelné a platí pro každý jiný vzorek.

a) Faktor pohlaví

Pokud jde o faktor pohlaví, ukázalo se, že muži znají větší počet přísloví (x̄=154.17; s=24.85) než ženy (x̄=151.30; s=26.43). Jednofaktorová analýza rozptylu však vede k závěru, že tyto rozdíly nejsou signifikantní, tj. nedají se zobecňovat (F_1,247=0.7591, p=0.3845).[15] Z toho vyplývá, že souvislost mezi znalostí přísloví a pohlavím neexistuje. Tento výsledek odpovídá tomu, co Grzybek konstatoval během svého německého výzkumu.

b) Faktor místo bydliště 1 a 2

Statistické výsledky údajů o místě bydliště v době provádění ankety (1) a v mládí informátora (2) jsou patrné z tabulky 4. I když se hodnoty pro místo bydliště 2 mění ve prospěch osob, které prožily své mládí na venkově, nedokazuje český výzkum žádný znatelný vliv těchto dvou faktorů na individuální znalost přísloví. Faktory pohlaví a místo bydliště se také v podobných studiích v Německu a v Maďarsku jeví pro znalost přísloví jako nevýznamné. Výsledky českého vzorku tedy odpovídají výsledkům německého a maďarského výzkumu.

 

Tabulka 4: Průměrná individuální znalost přísloví z hlediska faktorů místo bydliště 1 a 2 

	místo bydliště		místo bydliště
	1		2
	x̄	s	x̄	s
venkov	152.53	24.05	153.25	25.80
město	152.51	27.85	149.67	27.40

místo bydliště 1: F_1,247=0.0, p=0.9945; místo bydliště 2: F_1,247=0.27, p=0.45

 

[276]Vliv faktoru pohlaví na objem znalosti přísloví jsme neočekávali, takže výsledek není překvapivý, i když Tóthné-Litovkinová (1992, s. 302) vycházela ve své maďarské studii z toho, že ženy znají víc přísloví než muži. V Maďarsku je totiž rozšířena domněnka, že nositeli přísloví jsou převážně nevzdělané ženy.

V případě místa bydliště je tomu docela jinak. Přísloví jsou považována za prvky lidové kultury, a proto lze očekávat kladný vliv venkovského bydliště na znalost přísloví. Výsledky všech tří studií však potvrzují, že přísloví v dnešní době už nejsou vázána na agrárně strukturovaný život na venkově. Alespoň co se týče přísloví, neodlišuje se v České republice kultura venkovská od kultury městské. Velká mobilnost lidí a vývoj komunikačních prostředků, které dnes dosáhnou až do nejmenších a nejvzdálenějších vesnic v republice, jsou jistě příčinou toho, že rozdíly, které kdysi eventuálně existovaly, v dnešní době už nehrají roli.

Je však na místě krátce se zmínit o rozdílu mezi Čechami a Moravou. Každému, kdo se zabývá českým folklórem, je známo, že Morava je tradičně považována za folklórně výraznější část České republiky. Naše výsledky to však nepotvrzují: znalost přísloví v Čechách a na Moravě je stejně velká. Češi znali průměrně 151.58 přísloví a Moravané 151.97 přísloví.[16]

c) Faktor věk

Zatímco jsou faktory pohlaví a místo bydliště pro znalost přísloví irelevantní, je třeba považovat faktory věk a vzdělání za významné. Výpočet statistické významnosti ukázal velmi významné výsledky (p < 0.01) u obou faktorů. Ohledně faktoru věk potvrzuje český vzorek zároveň výsledek německého výzkumu: starší osoby znají víc přísloví než mladší. Mladší věková skupina do 42 let (rozdělení výběru u mediánu) správně doplnila průměrně 147.72 přísloví (s=26.60), tj. zřetelně méně jednotek než starší skupina od 43 let (x̄= 157.14, s=24.14). Tento rozdíl mezi faktorovými skupinami je statisticky velmi významný. Jen s pravděpodobností pod jedno procento se jedná o omyl, tj. statisticky bychom měli počítat s opačným výsledkem.

Rozdělíme-li vzorek do čtyř stejně velkých skupin, ukazuje se, že se rozsah správných zakončení nezvětšuje lineárně, poněvadž skupina 33- až 42letých dosahuje vyšších hodnot než skupina 43- až 56letých. Analýza rozptylu mezi čtyřmi skupinami ukazuje signifikantní rozdíly (F_3,245= 8.2683, p=0). Rozdíly mezi druhou a třetí skupinou však nejsou významné.

 

Tabulka 5: Průměrná individuální znalost přísloví z hlediska faktoru věk

věková skupina	N	x̄	s
15 až 42 let	122	147.72	26.60
43 až 87 let	127	157.14	24.14
15 až 32 let	64	140.54	28.83
33 až 42 let	58	155.63	21.49
43 až 56 let	63	152.50	18.57
starší 56 let	64	161.70	27.99

F_1,247=8.57; p=0.0037; F_3,245= 8.2683, p=0

 

[277]Výsledek připouští dvě interpretace:

1. Znalost přísloví roste neustále s věkem. Přísloví přibývají během celého života v individuálním slovníku. Mladší osoby dosahují nižších hodnot, protože měly méně času si osvojit více přísloví. Toto bychom mohli nazývat optimistickou interpretací.

2. Výsledek dokumentuje zánik českého přísloví, protože znalost přísloví neustále klesá. Tato interpretace vychází z domněnky, že osvojování přísloví je od určité doby uzavřeno a stagnuje. Tento závěr bychom mohli nazývat pesimistickou interpretací.

Podle našeho mínění je správná spíše druhá interpretace. Viděli jsme, že objem znalosti přísloví různých věkových skupin nestoupá lineárně. Lze se domnívat, že se za tímto faktem skrývá přirozená věková hranice osvojování přísloví, anebo lze předpokládat, že rozdíl mezi mladšími skupinami a skupinou nejstarší reflektuje změny v užívání přísloví, která by se musela uskutečnit v první polovině 20. století. K tomuto argumentu se později ještě jednou vrátíme.

Pesimistickou interpretaci podporuje také vyhodnocení tzv. společné znalosti přísloví. Tento pojem označuje počet přísloví, která dosahují v celém vzorku nebo jen u jednotlivých faktorových skupin známost alespoň 95 %. Zatímco dosavadní vývody ukázaly, která faktorová skupina doplnila správně nejvyšší počet přísloví, jde nyní o to, kolik jednotek dosahuje v každé skupině známost 95 %. Individuální a společná znalost přísloví spolu těsně souvisí, ale nemusí být totožné. Správné odpovědi mohou totiž být buď silně rozptýlené, nebo velice koncentrované. Společnou znalostí bylo už výše určeno paremiologické minimum.

Když porovnáváme starší skupinu s mladší, ukazuje se, že starší informátoři mají i rozsáhlejší společnou znalost přísloví než mladší. Zatímco starší znají 84 přísloví společně, činí to pro mladší jen 60. Můžeme konstatovat, že existuje velký rozdíl nad hranici 90 %, zatímco rozdíly pod touto hodnotou mizí. Rozpůlíme-li však skupinu starších rovnoměrně ještě jednou a podíváme-li se na jejich společnou znalost přísloví, zjistíme, že hlavním nositelem společné znalosti není nejstarší skupina (80 přísloví), nýbrž osoby mezi 42 a 54 lety (96 přísloví). Jejich odpovědi připadají na menší počet přísloví.

 

Tabulka 6: Společná znalost přísloví skupin 42- až 54letých a 55- až 87letých

	42–54 let (N = 76)		55–87 (N = 84)
stupeň	počet	podíl na	počet	podíl na
známosti	přísloví	korpusu	přísloví	korpusu
(v %)	(kumulativně)	(N = 265)	(kumulativně)	(N = 265)
		(kumulativně)		(kumulativně)
100.00	37	13.9	25	9.4
> 95.00	96	36.2	80	30.1
> 90.00	112	42.2	103	38.8
> 75 .00	136	51.3	132	49.8
> 50.00	154	58.1	158	59.6
≤ 10.00	64	24.1	43	16.2

 

Nejstarší skupina (od 55 let) dosahuje sice (s výsledkem přibližně 161 jednotek na osobu) s velkým odstupem nejvyšší kvótu známých přísloví, tj. nejvyšší individuální znalost přísloví. Skupina 42- až 54letých správně doplnila v průměru jen okolo 152 jednotek na osobu. Avšak odpovědi zde připadají na menší počet jednotek. [278]Tato tendence je zřetelná, když se podíváme na nižší část tabulky, kde mají nejstarší osoby opět převahu. Jenom 43 jednotek se nachází pod 10% hranicí, zatímco u skupiny 42- až 54letých tam spadá 64 přísloví. Jinými slovy nejstarší skupina dokončuje často zejména jednotky, které patří k dnes už neznámým příslovím. Neznámá přísloví dotazníku je proto možno považovat za archaická. Protože starší studie neexistuje, nemůžeme empiricky dokázat, zda tyto jednotky stály dříve blíž k centru znalosti přísloví a teprve nyní se nacházejí na její periferii. Naše výsledky, jak se zdá, ukazují, že se znalost přísloví zmenšuje, přičemž u mladších osob se znalost rozptyluje na menší počet přísloví a zásoba přísloví různých osob se tak sjednocuje.

Při interpretaci dat bychom chtěli uvést předpoklad, který by se musel při budoucích pracích ještě ověřit. Nápadnou shodu odpovědí mladší skupiny je možné vysvětlit tím, že pod vlivem hromadných komunikačních prostředků (zvláště televize a rozhlasu) došlo k nivelizaci a zúžení zásoby přísloví. Z celé zásoby přísloví je vybrán snad jen omezený počet přísloví, která se pak opakováním ve vysílání upevňují v paměti posluchačů a diváků.[17] Český rozhlas vysílá pravidelně od roku 1923 a česká televize od roku 1954, ale přijímače nebyly k dispozici všem a naráz. Z toho by plynulo, že moderní komunikační prostředky působí až od 50. nebo 60. let. Nejstarší dotázaní (nad 55 let) by tím ještě nebyli ovlivněni do takové míry; odtud pak jejich rozrůzněnější zásoba přísloví. Pro mladší osoby by to znamenalo, že se jejich kontakt s příslovími omezuje už jen na pevně vymezenou zásobu, a proto vede k menší znalosti přísloví.

Naše vysvětlení, proč došlo k změně v zásobě přísloví, se konkretizuje, zaměříme-li se na jednotlivá přísloví, která dosahují u nejstarších osob signifikantně vyšší známost než u mladších. Mezi nimi se nadměrně vyskytují přísloví biblického původu. Když vezmeme v úvahu snahu komunistického režimu o ateizaci společnosti a potlačení religiozity a náboženského vyznání, je pochopitelné, že v minulých 40 letech došlo k poklesu znalosti bible a zároveň s tím i znalosti přísloví biblického původu. Tento výklad pokládáme za přijatelný, protože se časově shoduje se zúžením zásoby přísloví, které z našeho výzkumu vyplývá. Bylo by však příliš jednoduché odůvodňovat pokles religiozity a znalosti bible pouze komunistickým režimem. Mají své kořeny jistě už před druhou světovou válkou (např. ve vysoké úrovni proletarizace a industrializace Čech atd.). Bylo by jistě zajímavé prověřit v budoucnosti, zda společenská situace po liberalizaci náboženského života v roce 1989 povede také k obrození znalosti přísloví biblického původu.

Studie dále ukazuje, že starší osoby znají zejména silně metaforická přísloví se zvířecí metaforikou. Další důvod ubývající znalosti by tedy mohl spočívat ve stoupajícím odcizení mladších lidí zemědělskému životu. Chybějící zkušenost s reáliemi, které se vyskytují v příslovích, tj. chybějící kontakt s koňmi nebo kohouty, může podle nás způsobit nesnáze při pochopení metaforického smyslu a tím i ovlivnit znalost přísloví. Přísloví Darovanému koni na zuby nehleď znázorňuje tento vzájemný vztah. Obraz „hledění na zuby“ a jeho význam nejsou srozumitelné bez zkušenosti a znalosti o souvislosti stavu zubů se zdravím a věkem koně. Tato sémantická neprůhlednost obrazu se odráží v znalosti tohoto přísloví. Naše studie zjistila, že v jeho znalosti existuje velmi signifikantní rozdíl ve prospěch starších informátorů. [279]Naznačený vliv osobní zkušenosti, tj. osobní znalosti o světě, na pochopení a znalost přísloví si jistě vyžádá podrobnější empirické prověření.

d) Faktor vzdělání

Z analýzy korelace znalosti přísloví a faktoru vzdělání vyplývá převaha osob s vysokoškolským vzděláním. Srovnáme-li výsledky znalosti přísloví absolventů základních a středních škol (x̄=148.92, s=26.17) s výsledkem znalosti vysokoškoláků (x̄=160.41, s=23.09), ukáže se dokonce velmi významný rozdíl. Jen s 0.1% pravděpodobností musíme počítat s omylem (F_1,245= 11.066).[18]

V porovnání s německou studií se u korelace faktoru vzdělání a znalosti přísloví vyskytují jednoznačně rozdílné tendence. U německého vzorku dopadly výsledky ve prospěch vyšší znalosti dotázaných osob nižšího vzdělání. Ukázalo se však, že faktor vzdělání byl jenom zdánlivý: dvoufaktorová analýza rozptylu s faktorem věk ukázala, že větší znalost přísloví u skupiny německých absolventů základních škol vyplývá z toho, že do této skupiny patřily hlavně starší dotázané osoby. Faktor věk přitom zřejmě překrývá faktor vzdělání.

Český vzorek proti tomu ukazuje, že také po dvoufaktorové analýze rozptylu zůstávají oba faktory – faktor věk (F_1,247=24.517, p=0) a faktor vzdělání (F_2,246=7.409, p=0.001) – velmi významné. Výsledky českého vzorku se i tím odlišují od výsledků německého vzorku. Souvislost obou faktorů můžeme ilustrovat na individuální znalosti přísloví nejstarší skupiny vysokoškoláků (ve věku nad 56 let). Nejvyšší individuální znalost přísloví dosahují osoby této skupiny (průměrně 171.06 přísloví (s=35.58)). Zjištěný rozdíl v individuální znalosti přísloví se zrcadlí i ve společné znalosti. Nedochází zde k nečekaným výkyvům, jaké jsme shledali u faktoru věk. Srovnání výsledků u absolventů základních a vysokých škol ukazuje jasný rozdíl ve společné znalosti přísloví: 87 jednotkám známým vysokoškolákům odpovídá jen 47 jednotek známých absolventům základních škol.

Na základě výsledků faktoru vzdělání se vnucují dvě otázky: 1. jak interpretovat převahu vysokoškoláků a 2. jak vysvětlit interkulturní rozdíl mezi českým a německým vzorkem. Pro uvedený vnitročeský rozdíl se podle nás nabízí jen jedna interpretace:

Vedle zásoby přísloví, určené moderními komunikačními prostředky, se v nynější době tradují česká přísloví především písemně. Proto vysokoškoláci, jakožto skupina, které můžeme přisoudit větší zkušenost v četbě, mají větší znalost přísloví. To, že osobám s vysokoškolským vzděláním byly právě jednotky biblického nebo antického původu významně známější než osobám se základním nebo středoškolským vzděláním, potvrzuje tento předpoklad (Schindler, 1993, s. 169n.). Vedle toho, že přísloví jako prvek lidové kultury už pozbylo svou venkovskou základnu, ukazují naše empirické údaje také to, že v českém jazykovém společenství pozbyla platnost i korelace znalosti přísloví a nižšího vzdělání (absolventů základních škol). Zdá se, že přísloví ztratila svou lidovou povahu (vycházíme-li vůbec z toho, že ji kdysi měla).

Jakým způsobem můžeme ovšem vysvětlit interkulturní rozdíly spočívající v tom, že nositeli znalosti přísloví jsou v České republice vysokoškoláci a v Německu absol[280]venti základních škol? Tato zajímavá a překvapivá odlišnost se nedá jednoznačně vyložit bez dalšího sociologického a historického průzkumu. Přesto se však pokusíme o několik prozatímních interpretací. Přitom chceme naznačit, jakým směrem by budoucí výzkum měl pokračovat. Domníváme se, že se v našich výsledcích odráží rozdílné, téměř diametrálně protichůdné postoje, které němečtí a čeští vysokoškoláci zaujímají k lidové literatuře obecně a k příslovím zvláště. Tyto rozdíly – kladný nebo neutrální postoj českých a negativní postoj německých intelektuálů – mohou mít podle našeho názoru původ v odlišných historických zkušenostech obou jazykových společenství.

V případě českých intelektuálů můžeme snad vycházet z toho, že od dob národního obrození vytvořila zkušenost malosti vlastního jazykového společenství velmi pozitivní vztah k lidové kultuře. To dodnes potvrzuje různorodost a institucionalizace folkloristického zkoumání a snaha o udržování lidového umění (festivaly atd.). Romantický názor obrozenců, který spojuje národ s jeho jazykem a kulturou, dosud platí: jeho zpochybnění by znovu mohlo vést k nastolení „české otázky“ a spolu s ní k ohrožení vlastní (i intelektuální) identity. Čeští intelektuálové mohou proto být spíše nakloněni osvojovat si přísloví a začleňovat je do systému svých vědomostí jako výraz pocitu zodpovědnosti za svůj mateřský jazyk.

U německých intelektuálů je historické východisko zcela jiné. V Německu, a zvláště v tzv. starých zemích, které postihuje studie Grzybka, je vztah absolventů vysokých škol k lidové literatuře mnohem problematičtější. Převládá zde skepse k lidové tvorbě, která podle mého soudu vyrůstá z dvou pramenů: za prvé z velmi ostrého střetu s vlastními dějinami, se zneužitím pojmů „lid“ a „národ“ ve třetí říši a za druhé z kritických obsahů a hodnot, které zakotvily v západoněmeckém vzdělávacím systému po studentských nepokojích koncem 60. a začátkem 70. let. Ty zpochybnily jakékoli stereotypní myšlení, tedy i zjednodušené „mudrosloví“ přísloví.[19] Oba uvedené faktory vedly k tomu, že se v povědomí německých intelektuálů přísloví stala stereotypními, banálními jednotkami, diskreditovanými záporně hodnoceným pojmem „Volk“ (národ).

Bereme-li kromě německé a české studie ještě v úvahu, že také první výsledky maďarského výzkumu potrzují větší znalost přísloví u absolventů vysokých škol, rýsuje se možná jistá souvislost mezi znalostí přísloví a společenskými a výchovnými systémy v bývalých socialistických zemích na jedné straně a v bývalé NSR na straně druhé (např. větší či menší výuka lidových prvků na středních a vysokých školách atd.). Srovnání německých jazykových společenství v tzv. starých a nových zemích by tuto nejasnost mohlo osvětlit.

Výsledky českého vzorku vedou k řadě interdisciplinárních otázek. Na tomto místě jsme chtěli jen načrtnout, kterou cestou by se mělo pokračovat v budoucnosti a jaké rozsáhlejší kulturní souvislosti mohou ze zdánlivě úzkého oboru paremiologie vyplynout. K tomu je ovšem zapotřebí opustit tradiční pole filologů a začít vyhledávat interdisciplinární spolupráci s psychology, sociology a historiky.

 

[281]LITERATURA

 

BARTHES, R.: Leçon/Lektion. Suhrkamp, Frankfurt 1980.

BITTNEROVÁ, D. – SCHINDLER, F.: Tschechische Sprichwortsammlung auf dem Prüfstand. In: Slavische Sprachwissenschaft und Interdisziplinarität. Otto Sagner, München 1996, s. 5–36.

BORTZ, J.: Statistik für Sozialwissenschaftler. Springer, Berlin 1989.

BRÜCKNER, A.: Zur slavischen Parömiographie. Archiv für slavische Philologie, 18, 1896, s. 193–203.

ČELAKOVSKÝ, F. L.: Mudrosloví slovanského národu ve příslovích. Praha 1852.

FlLIPEC, J. – ČERMÁK, F.: Česká lexikologie. Academia, Praha 1985.

FLAJŠHANS, V.: Česká přísloví. Část první: Přísloví staročeská. Praha 1911–1913.

GRZYBEK, P.: Sinkendes Kulturgut? Eine empirische Pilotstudie zur Bekanntheit deutscher Sprichwörter. Wirkendes Wort, 2, 1991, s. 239–264.

GRZYBEK, P. – ŠKARA, D. – HEYKEN, Z.: Istraživanja poslovičnog minimuma na hrvatskom području. Zeitschrift für Balkanologie, 29, 1993, s. 85–98.

HANUŠ, I. J.: Literatura příslovnictví slovanského a německého, či předchůdcové F. L. Čelakovského v „Mudrosloví národu slovanského v příslovích“. Praha 1853.

HEŘMAN, M.: Josef Dobrovský a české příslovnictví. Praha 1968.

KEMPER, S.: Comprehension and the Interpretation of Proverbs. Journal of Psycholinguistic Research, 10, 1981, s. 179–199.

KRIKMAN, A.: Paremiologičeskije ėksperimenty G. L. Permjakova. Tallin 1986.

MIEDER, W.: Semiotische Studien zum Sprichwort. Proverbium, 3, 1986, s. 311–323.

MILNER, G.: Quadripartite structure. Proverbium, 14, 1969, s. 379–383.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Přísloví jako součást kontextu. In: J. Mukařovský, Cestami poetiky a estetiky. Čs. spisovatel, Praha 1971, s. 277–359.

PERMJAKOV, G. L.: Ot pogovorki do skazki. Moskva 1970.

PERMJAKOV, G. L.: Paremiologičeskij ėksperiment. Materialy dlja paremiologičeskogo minimuma. Moskva 1971.

PERMJAKOV, G. L.: Poslovicy i pogovorki narodov Vostoka. Moskva 1979.

PERMJAKOV, G. L.: Kurze Überlegungen zur Struktur des parömiologischen Zeichens. In: Semiotische Studien zum Sprichwort. Simple Forms Reconsidered I. Gunter Narr, Tübingen 1984a, s. 273–275.

PERMJAKOV, G. L.: Zur Frage einer parömiologischen Ebene der Sprache. In: Semiotische Studien zum Sprichwort. Simple Forms Reconsidered I. Gunter Narr, Tübingen 1984b, s. 251–256.

PERMJAKOV, G. L.: 300 obščeupotrebitel’nych russkich poslovic i pogovorok (dlja govorjaščich na nemeckom jazyke). Russkij jazyk, Moskva 1986.

RÖHRICH, L. – MIEDER, W.: Sprichwort. J. B. Metzler, Stuttgart 1977.

SAUSSURE, F. DE: Kurs obecné lingvistiky. Odeon, Praha 1989.

SCHINDLER F.: Das Sprichwort im heutigen Tschechischen. Empirische Untersuchung und semantische Beschreibung. Otto Sagner, München 1993.

SCHINDLER, F.: Als Zeichen gehören die sprichwörtlichen Wendungen zur Sprache und als Modelle zur Folklore – Versuch der Klärung einer Unklarheit bei Permjakov. In: Sprachbilder zwischen Theorie und Praxis. Akten des Westfälischen Arbeitskreises „Phraseologie/Parömiologie 1991/92“. Brockmeyer, Bochum 1994, s. 209–233.

SCHINDLER, F.: Nationalismus in der Sprichwortforschung: Čelakovskýs Mudrosloví – 1852 und heute. In: Český lid, 1996 (v tisku).

Slovník české frazeologie a idiomatiky. Sv. I–III. Academia, Praha 1983–1994 (zkr. Slovník)

SPERLING, W.: Tschechoslowakei. Eugen Ulmer, Stuttgart 1981.

[282]Statistická ročenka Československa 1988. Praha 1989.

TÓTHNÉ-LITOVKINA, A.: The use of proverbs in contemporary Hungarian society. A study of national identity among Hungarians of Tolna County through proverbs. S – European Journal for Semiotic Studies, 4, 1992, s. 289–316.

ZAORÁLEK, J.: Lidová rčení. Nakl. ČSAV, Praha 1947.

 

R É S U M É

Soziolinguistische, parömiologische und parömiographische Ergebnisse einer empirischen Untersuchung zur Sprichwortkenntnis (auf der Grundlage einer Befragung von 316 Informanten aus Böhmen und Mähren)

Der Artikel stellt eine empirische Untersuchung zur Sprichwortkenntnis in Böhmen und Mähren vor, die die Annäherung an das Sprichwort-Minimum der tschechischen Sprache zum Ziel hatte. Dafür wurden im Jahre 1990 insgesamt 316 Muttersprachlern ein Fragebogen mit 265 Sprichwortanfängen zur Vervollständigung vorgelegt.

Der Artikel gliedert sich nach einer Diskussion der Relevanz von Sprichwort-Minima in vier Teile. Im ersten Teil werden die Vorarbeiten der empirischen Arbeit wie die Auswahl der Sprichwörter für den Fragebogen, die Wahl der Befragungsmethode und die Zusammensetzung der Stichprobe geklärt. In den drei nachfolgenden Teilen werden dann die Ergebnisse in bezug auf soziolinguistische (Wie wirken sich Geschlecht, Alter, Bildung und Stadt/Land-Herkunft auf die Sprichwortkenntnis aus?), parömiologische (Müssen Sprichwörter invariant sein? Hat die wörtliche Bedeutung Vorrang vor der metaphorisch-sprichwörtlichen? Ist die Bekanntheit ein notwendiges Definitionskriterium für Sprichwörter?) und parömiographische (Welche Einheiten können zum vorläufigen Sprichwort-Minimum des Tschechischen gezählt werden?) Fragestellungen vorgestellt.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 4, pp. 264-282

Previous Ladislav Nebeský, Pavel Novák: Větné faktory a jejich podíl na analýze věty

Next Emil Mleziva: Vliv společenských změn na vznik nových významů a výrazů v českém jazyce