Čeština spisovná, hovorová, obecná … a hlavně mluvená (v současné komunikaci a v současném výzkumu)

Olga Müllerová, Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

Literary, Standard, Common … and spoken Czech

Konání tří velkých konferencí o současné češtině v poměrně krátkém období je jistě důkazem aktivity jejich pořadatelů – filozofických a pedagogických fakult (v Olomouci, Ostravě a Brně) – v oblasti vědeckého výzkumu, snahy představit výsledky vědecké i pedagogické práce. Je však i důkazem toho, že současný stav zejména mluvené češtiny, její vývojové tendence, způsoby jejího užívání v období „rušného, překotného až převratného dění“ (Daneš, Os 5) jsou předmětem všeobecného zájmu. Vztah řadových i profesionálních uživatelů k ní je diferencovaný; různost názorů na stav mluvené češtiny i na to, jakým způsobem, jakými metodami ji vůbec poznat a postihnout, je ovšem příznačná i pro lingvisty.

Cílem tohoto příspěvku není podat zprávu o obsahu sborníků z konference olomoucké (Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, red. J. Jančáková – M. Komárek – O. Uličný, Praha 1995), ostravské (K diferenciaci současného mluveného jazyka, red. D. Davidová, Ostrava 1995) a brněnské (Spisovnost a nespisovnost dnes, red. [43]R. Šrámek, Brno 1996).[1] Zaměříme pozornost na problémy a pojmy, které jsou už tradičně předmětem zájmu české teorie jazykové kultury a sociolingvistiky a kterých se (buď přímo v obecných úvahách, nebo nepřímo v materiálových, prakticky zaměřených studiích) dotkli autoři možno říci všech příspěvků uvedených sborníků.

 

1. Současná situace češtiny, jazyk a jazyková kultura v současném vědeckém klimatu

Výstižnou charakteristiku současné jazykové situace v Evropě, jejíž součástí se hodláme stát, podal Daneš (Os 5–11). Pro vývoj češtiny se zdají být podle něho určující zejména tyto faktory: pohyb obyvatelstva, kontakty mezi jednotlivci, skupinami, různými kulturami, masivní vliv angličtiny; ty spolu s dalšími jsou příčinou jisté nestabilnosti jazyka, který „musí cizí prvky přizpůsobovat své struktuře a zčásti uzpůsobovat, nebo i přebudovávat tuto strukturu samu“ (s. 6). Tato velmi dynamická celková společenská i jazyková situace vyžaduje všestrannou tolerantnost v jednání všeho druhu, v jazyce pak respektování regionálních, generačních, sociálních atd. zvláštností (Kraus, Br 49); a dodejme, duch tolerance, spolupráce, respektování, snaha o vzájemné pochopení a uznání by slušely i lingvistům a jejich vzájemným diskusím.

Záběr současné lingvistiky se rozšířil. Vede k tomu mj. dynamický rozvoj oblastí, v nichž se uplatňuje mluvená komunikace, přičemž na jedné straně „padají bariéry oficiálnosti v mezilidské komunikaci, na společenském významu nabývají neformální vztahy v zájmových kolektivech“, dochází k „novodobému uvolnění pravidel řečové etikety“ (Pastyřík, Os 94–95), na druhé straně „přibývá žánrů veřejné a oficiální komunikace … vzrůstají nároky na ovládnutí mluvené spisovné češtiny … problematika přiměřenosti, estetičnosti, výstižnosti, přesvědčivosti jazykového vyjádření je součástí našeho každodenního života“ (Kraus, Br 50–51).

Současná lingvistika (podle Daneše, Br 23) „neomezuje svůj zájem na systém jazyka (langue), nýbrž stejně tak, ne-li primárně, na celé promluvy v komunikačních situacích (parole). Přitom si všímá ’neideálních’ rysů jazykové struktury …“. Pro paradigma vědy o jazyce a komunikaci je „příznačný důraz na úlohu jevů opomíjených, z hlediska oficiální komunikace periferních, institucionálně organizovanou péčí o jazyk neregulovaných“ (Kraus, Br 49). Daneš (Br 23) podobně uvádí, že je třeba věnovat pozornost „jevům okrajovým, nepravidelným, neustáleným“. Jako příklad zde může sloužit nejenom Slovník nekonvenční češtiny P. Ouředníka (1992), ale i to, že některé příspěvky sborníků, o něž se zde opíráme, se rovněž zabývají texty, které mají daleko k představě „učesané“, spisovné normě odpovídající češtiny formální i neformální (viz Hoffmannová, Os 132–140; Mareš, Br 176–178); věnují pozornost např. funkci částic, slov, která z hlediska systémové lingvistiky tvoří víceméně zbytkovou kategorii, zato z hlediska komunikačního jsou velmi zajímavá a důležitá (viz Grygarová-Rechzieglová, Os 119–128; Kolářová, Os 192–199); příznačný je např. zájem o způsoby oslovování v neformální komunikaci (viz Bayerová, Os 88–93; Louženská – Dršatová, Os 183–192); apod.

 

2. Psanost – mluvenost, psaný – mluvený jazyk

Vymezení psanosti a mluvenosti, psaného a mluveného jazyka bylo již jedním z nejvíce probíraných témat na konferenci Writing vs Speaking (viz sb. 1994). Je [44]to problematika, která se každému, kdo se začne zabývat mluvenými projevy, neustále vrací na mysl. Také autoři uvedených sborníků jí věnovali velký prostor, ne všichni však se shodli v názorech na vzájemnou (ne)samostatnost obou těchto modů a na postavení psanosti/mluvenosti v hierarchii faktorů, které jsou určující pro užití jazykových prostředků. Uličný (Os 23) v návrhu typologie komunikačních situací považuje protiklad psanosti a mluvenosti za nejdůležitější. Na druhé straně byly vysloveny názory, že „mezi komunikáty, které se liší na základě mluvenosti a psanosti, nacházíme v současné době spíše podobnosti než skutečné rozdíly“ (Krčmová, Os 31; srov. též Hoffmannová, Br 195–201, která sledovala projevy a stopy mluvenosti v současném českém denním tisku; Müllerová, Os 110–115, zjistila, že prolínání psanosti a mluvenosti je jedním z nejcharakterističtějších rysů mluvené odborné diskuse), že „projev čistě mluvený nebo čistě psaný jsou teoretickými konstrukty“ (Kraus, Os 15).

Pokud jde o mluvené projevy, za hlavní faktor, který jim vtiskuje jejich jazykový ráz, považuje Chloupek (Os 35) vázanost na komunikační situaci, situativnost. Staví ji před spontánnost, která je relativní, má různé stupně, může být i zdánlivá. V tom se do určité míry shoduje s Krčmovou (Os 28), která na své analýze e-mailové korespondence ukázala, že i psaný projev může mít rysy spontánnosti (včetně grafických „nedostatků“, které jsou analogické např. nepřesné výslovnosti spontánního projevu mluveného). Také Bartošek (Os 145) neváže spontánnost pouze na mluvený projev; za spontánní pokládá text, jehož jazykovou formu mluvčí utváří bezprostředně v průběhu komunikačního aktu. O vázanosti na situaci se ještě zmínil Kraus (Os 12) v souvislosti s úvahou o korpusech mluveného jazyka; vázaností na situaci jsou mluvené projevy více vzájemně odlišeny, proto by korpusy mluveného jazyka měly být obecně rozsáhlejší a jejich žánrová skladba ještě promyšleněji sestavena, než tomu bývá u odpovídajících korpusů psaných.

 

3. Spisovnost – nespisovnost, spisovný – nespisovný jazyk

Také přesné vymezení tohoto pojmu, o jehož potřebnosti se ovšem na rozdíl od pojmů jiných nepochybuje, není jednoduché. Nebeská (Br 72) uvádí, že spisovnost nebyla pro Pražskou školu problémovým pojmem a že nebyla ani definována. Ostřeji to vyslovuje Šimandl (Os 101) s odvoláním na Havránka (1963): „Obecnou podobou doktríny o spisovném jazyce se sice chlubíme před světem, ale její průhlednost in concretis a ovšem také kodifikační aplikace v našich vlastních jazykových poměrech (které platí za spletité) jsou reprezentativní čím dál méně“. Uher (Br 125) upozorňuje na to, že „spisovnost a nespisovnost jsou vystihovány na základě kategorií umožňujících značně volný výklad“ a ukazuje to i na různých hlediscích, která vedou k vymezení spisovnosti v jiných jazycích než v češtině (standard language; Hoch-, Standardsprache; literaturnyj jazyk; knižoven ezik).[2]

Spisovný jazyk bývá popisován pomocí řady jeho vlastností a funkcí, srov. např. Chloupek (Br 33): „… spisovný jazyk je nástrojem vyjadřování nevázaného a nezávislého na bezprostřední komunikační situaci v prostoru a času dyadické komunikace … on sám dovede vyjadřovat situace nové, na situaci hic et nunc zcela nezávislé … hlavním kritériem spisovnosti zůstává pro širokou veřejnost kodifikovaný pravopis“. [45]Kořenský (Br 44) hovoří výstižně o spisovnosti psané; říká o ní, že to „není nic jiného než nezbytná a žádoucí noremní ustálenost a jí v zásadě odpovídající kodifikace psané komunikace“. Tradice naší jazykové kultury však prodloužila podle něho platnost tohoto kodifikátu i do oblasti mluvených komunikačních vztahů oficiálních a polooficiálních. Podle Hlavsy (Br 29) „je třeba chápat spisovný jazyk nikoli jako něco uměle regulovaného, jako skupinou odborníků snad vnucovaný konstrukt, ale jako reálný fakt, nezávislý na lingvistech, jako prestižní varietu (existenční formu) češtiny, užívanou v komunikačních situacích, jež vyžadují jistý stupeň kultivovaného chování (jazykového i nejazykového)“.

Spisovnost je spojována se spisovnou jazykovou normou (viz Nebeská, Br 73, která konstatuje její nedostatečné zakotvení v povědomí českých mluvčích). Ztotožňování spisovnosti a většinou pravopisné správnosti je příznačné pro názory řadových uživatelů jazyka (viz I. Svobodová, Br 83–85). Nepříliš jasné (zejména při pomyšlení na školu) je vymezení spisovnosti u Čechové (Br 225): spisovností (snad spisovným jazykem?) se míní „nikoliv jediná, a to petrifikovaná varianta jazyka, ale celé jazykové spektrum od knižnosti až po tzv. hovorovost, tj. prostředky živé, systémové, noremní, avšak nejen kodifikované: hranice spisovnosti je pohyblivá“. Snad se zde naráží na nutnost vytříbenosti, kultivovanosti a na další stylistické kvality projevu. Stále více aktuální je v současné době vztah mezi spisovností a komunikační úspěšností v mluvené komunikaci (viz Kořenský, Br 44; Nebeská, Br 73).

 

4. Obecná čeština

V řadě příspěvků se pojmenování obecná čeština píše v uvozovkách a/nebo se relativizuje zkratkou tzv. Je to výraz víceméně všeobecných pochybností o obsahu jednoho z nejfrekventovanějších pojmů české teorie stratifikace národního jazyka a české teorie jazykové kultury, který může být kdykoli námětem nekonečných diskusí. I my se ztotožňujeme s Danešovým (Os 8) názorem, že obecnou češtinu „lze stěží chápat jinak než jen jako jistý soubor některých alternativních paradigmat hláskových a tvarových“[3] a že ji nelze chápat jako jazykový útvar a ten doporučovat a prosazovat „jako jakýsi jednotný útvar celonárodní“. Pokud se takové snahy objevily, šlo zřejmě o nedorozumění. Daneš (Os 8) vysvětluje, že ani Havránek, na něhož se obvykle zastánci „útvarového statusu“ obecné češtiny odvolávají, ji nepovažoval za nějaký homogenní útvar a sám poukázal na to, že ji lze chápat jednak jako jazyk lidový (ve vztahu ke spisovnému jazyku[4]), jednak jako jazyk všeobecně rozšířený, společný (ve vztahu k místnímu nářečí).

Nejvyhraněněji námitky proti útvarovému chápání obecné češtiny vyjádřil Uličný (Os 23): „Tzv. obecná čeština je možná stejná chiméra, jako je tomu v případě Danešovy charakteristiky hovorové češtiny v pojetí J. Běliče. Celostní, strukturní pojetí jazyka nemůže existenci obecné češtiny jako systémového útvaru národního jazyka přijmout. Obecná čeština je nanejvýš útvar defektní, omezující se jako in[46]terdialekt na jistou jednotu morfologické roviny a v daleko menší míře na jistou jednotu roviny zvukové. Lexikální a frazeologická rovina může sice být na celém území Čech do značné míry shodná, jsou zde však i značné rozdíly, což platí i o rovině mluvené syntaxe větné a textové. Hlavně však je jisté, že zvukové prostředky suprasegmentální a paralingvální, zvl. artikulační báze, dodnes bezpečně identifikují příslušníky starých českých nářečí v užším smyslu.“ Za fikci považuje obecnou češtinu Romportl (Br 76).

Ojedinělé nejsou ani námitky proti názoru, že se obecná čeština šíří na celé území České republiky včetně Moravy (viz Čermák, Br 15). Za celkem věrohodná lze sice považovat pozorování těch, kteří se opírají o svou individuální zkušenost z komunikace na území Moravy a argumentují většinou jednotlivými jevy; naprosto nezpochybnitelné jsou však zčásti již publikované výsledky důkladných výzkumů materiálových, prováděných na ostravské filozofické fakultě (viz Davidová, Os 66–72; Br 64–68), ale i jednotlivých materiálových sond (např. Kolařík, Br 145), které pronikání obecné češtiny nepotvrzují (výjimkou jsou jednotlivá, buď náhodná, nebo naopak s individualitou mluvčího spjatá užití nějakého obecně českého prvku). Nezanedbatelná je stránka postojová, vztah moravských mluvčích k tzv. obecné češtině. Nejvyhraněněji ho formuloval Šaur (Os 73): „… čím dál od Prahy, tím méně mají vzdělaní lidé chuť užívat obecné češtiny … a tím víc je u obecné češtiny cítit její příznakovou nespisovnost“, srov. též Uličný (Br 61): „Především se tzv. obecná čeština nešíří na východ Moravy … vždy byla vnímána jako cizí a neprestižní jev.“

 

5. Běžně mluvený jazyk

Toto také velmi často užívané pojmenování je už jenom zřídka chápáno jako označení nějakého přesně vymezeného útvaru či variety češtiny, i když už svou poněkud nešťastnou podobou k takovému chápání může napomáhat (Šaur, Os 73: „Běžně mluvený jazyk považuji za jeden z útvarů národního jazyka. Mám za to, že otázka, co jsou a co nejsou jiné útvary národního jazyka a kolik takových útvarů je, je v současné době otázkou otevřenou“). Nejobsažněji to, co se většinou rozumí běžně mluveným jazykem, postihuje Daneš (Os 7–8). Chápe ho jako každodenní neformální ústní komunikaci, vymezuje ho „situačně, jako množinu promluv v komunikačních situacích, v nichž se nepředpokládá (závazné) užívání spisovného jazyka“, a jazykově, jako „repertoár všech různých i různorodých výrazových prostředků (nespisovných, ale zčásti i spisovných, resp. společných), jichž se v tomto druhu promluv užívá“. Z tohoto nepochybně výstižného vymezení ovšem vysvítá, že z obecného celkového pohledu jde o objekt dost neurčitý, proměnlivý, dost dobře neuchopitelný ani situačně ani jazykově. Domníváme se také, že sociologická typologie komunikačních situací, po které Daneš (Os 9) volá, by ukázala, že jen nepříliš velký jejich počet by vyhověl významu adjektiva „běžný“ (z hlediska momentální situace promluvy, společenského statutu mluvčího, tématu rozhovoru, citových vztahů apod. a možných kombinací těchto faktorů). Soudíme, že by se pro označování toho, co se většinou skrývá za mlhavým a poněkud z nouze užívaným pojmenováním běžně mluvený jazyk, vystačilo se širším označením každodenní komunikace.

 

[47]6. Hovorová čeština

Zdá se, že útvarové chápání hovorové češtiny je zjevně menšinové a že stále více lingvistů se ztotožňuje s často citovanou Danešovou charakteristikou, která zpochybnila její existenci (Daneš, 1988, s. 24). Je však možné, že se tohoto označení začne užívat v poněkud jiném významu. Náznaky jsou patrné v pracích Davidové o komunikaci v jazykově neobyčejně pestré oblasti severní Moravy (např. Os 68: „… hovorovou češtinu chápeme jako nástroj bezprostředního, nenuceného, neoficiálního styku realizovaného projevy mluvenými, v nichž se uplatňují formy hovorového stylu“). Když hovoří o jazykové situaci ve Slezsku, říká, že zde „splývá pojem běžně mluvený jazyk s pojmem hovorová čeština“ (68). Obdobně si lze vykládat i konstatování J. Svobodové (Br 248), že „na Ostravsku … skutečně živě existuje hovorová čeština jako mluvená podoba spisovné češtiny, která je tolerantní k některým dosud nespisovným prvkům …“. I když vezmeme v úvahu, že moravská situace s malým vlivem tzv. obecné češtiny (viz o situaci v Ostravě Šrámek, Os 42–43) způsobuje, že projev realizovaný kombinací prostředků nářečních a spisovných se podobá více projevu spisovnému než texty z oblasti středočeské nebo pražské[5] a že se tedy pojmenování hovorová čeština k označení takových textů celkem hodí, máme za to, že jako hovorovou bychom mohli chápat vůbec češtinu, která se užívá v hovoru, tedy v každodenní komunikaci.[6] V tom významu by, domníváme se, také lépe korespondovala s ruským termínem razgovornaja reč a odstranily by se potíže s pojmenováním běžně mluvený jazyk.

 

7. Míšení kódů

Volba mezi spisovnými a nespisovnými prostředky v komunikaci je pro českého mluvčího nutností, výhodou, pro některé už možná momentálním náhodným (neuvědomovaným) rozhodnutím (Krčmová, Os 30, je toho názoru, že „přechody mezi útvary národního jazyka jsou věcí svobodné volby, nikoli náhody“ a že „spisovnost může sloužit i ironii“, srov. též Hoffmannová, Os 133). Povaha tzv. české diglosie je všeobecně známa (srov. o tom podrobně Daneš, 1988), předmětem dohadů i seriózních výzkumů je najít nějaká pravidla nebo alespoň pravidelnosti paralelního výskytu spisovných a nespisovných tvarů ve většině mluvených projevů, kterým je alespoň v minimální míře vlastní spontánnost a situačnost. Chloupek (Br 34) hovoří o diglosii formálního a spontánního reagování a vyslovuje názor, že řečové praxi není diglosie formálního a spontánního komunikování nijak na závadu; má ale na tomto místě zřejmě na mysli nejenom rozdíl ve spisovnosti hláskoslovné a morfologické, ale šíře rozdíly i v syntaktické a textové výstavbě projevu. Píše dále, že „volba mezi spisovným vyjadřováním a tradičním teritoriálním nářečím nebo hojněji novými substandardy je determinována (mezi faktory subjektivními) v první řadě společenskou a pracovní ambicí příslušníka jazyka, dále mírou emocionality a expresivity“.

[48]Tyto obecnější úvahy jsou v souladu s podrobnými materiálovými výzkumy, jejichž výsledky byly v době vzdálenější i novější porůznu publikovány (Hammer, 1985; Müllerová – Hoffmannová – Schneiderová, 1992; Sgall – Hronek, 1992; Sgall – Hronek – Stich – Horecký, 1992; Eckert, ed., 1993; Müllerová, 1994; aj.). Ve všech se v podstatě potvrzuje předpoklad, že čím formálnější a obsahově závažnější projev, tím menší míra nespisovnosti (např. Kvítková, Br 115, konstatuje, že „texty týkající se (náboženské) víry a z ní vyplývajících mravních hodnot jsou úzce vázány na spisovnost … nespisovnost je spíš jevem nahodilým a ojedinělým“). Spisovné tvary např. v poloveřejném oficiálním odborném jednání jsou prestižnější, dodávají řeči větší váhu, nespisovné tvary jsou však při vytváření kontaktu s partnerem příhodnější (viz Müllerová, Os 112). Na volbu spisovných nebo nespisovných prostředků má vliv podle Čmejrkové (Br 191–194) vnitřní, nebo naopak vnější projekce tématu, pozitivní, nebo naopak negativní zdvořilost vůči recipientovi a spontánní, nebo naopak rezervovaná povaha mluvčího. Do naprosto nespisovné soukromé neformální komunikace pronikají citátově spisovné tvary a spisovná slova (z psaných textů, návodů, názvů, nápisů, odborné termíny atp.). Velice zajímavá i z tohoto hlediska je situace na severní Moravě, kde se v projevech vyskytuje nejenom střídání spisovných a nespisovných tvarů nebo jednotlivých slov, ale vzhledem k různojazyčné situaci (česko-polské) a specifičnosti dialektů lze hovořit o skutečném střídání nebo přepínání kódů: „Diglosní nebo bilingvní autoři projevu … přecházejí podle okamžité situace do slezského interdialektu nebo do dialektu polsko-českého smíšeného pruhu“ (viz Davidová, Br 66). Také Jandová (Os 115) potvrzuje, že mluvčí z této oblasti podle tématu automaticky přepínají kódy: pokud hovoří o pracovní problematice, užívají kódu velmi blízkého spisovnému jazyku s minimem dialektických či interdialektických prvků (většinou fonetických), jakmile začnou hovořit o rodině, zálibách, koníčcích, přecházejí na projev nářeční (ve všech jazykových plánech).

 

8. Kodifikace

Z obecného pohledu se uvažuje o kritériích kodifikace; z nich kritériem systémovosti (které má spolu se synchronností a funkčností pro kodifikaci klíčový význam) se zabývá Jelínek (Br 36–42). Uvádí příklady na to, jak se některé jazykové prostředky dostaly do spisovného jazyka přes svou nesystémovost; ukazuje se tedy, že „nad kritériem systémovosti vítězí kritérium kultivovaného úzu a z něho odvozené kritérium stability spisovné normy“ (37). Šimandl (Os 97–103), který se zaměřil především na kodifikaci tvaroslovnou, požaduje „vyjasněnou doktrínu spisovnosti, vyjasněný poměr mezi noremním a uzuálním, noremním i tradičním, noremním a chtěným“, vyžaduje „ohled na potřeby uživatelů normativních příruček“ (101). Uličný (Os 25) poukazuje na nezanedbatelný moment individuálního pohledu lingvistů, kteří na sebe berou tíhu kodifikačního rozhodování („Dochází k souboji subjektivního jazykového povědomí a regionální příslušnosti kodifikátora s nutností vědecké objektivity i s jazykovým povědomím širší veřejnosti … je nutno do teoretické výzbroje kodifikačních aktivit přibrat aspekt obecné regionální akceptovatelnosti prvku, který se ke kodifikaci nabízí“). Hlavsa (Br 31) připomíná, že „každá změna kodifikace, stejně jako setrvání u kodifikace dosud platné, jsou do určité míry ovlivněny mimolingvistickými činiteli, individuálními i dobovými“. V celkové nepřílišné spokojenosti se stavem kodifikace a kodifikačními aktivitami nejhůře dopadá strán[49]ka zvuková a výslovnostní (Krčmová, Br 103, konstatuje, že Výslovnost spisovné češtiny z r. 1955 se stala „naší nejméně známou kodifikační příručkou“).

 

9. Shrnutí situace v české sociolingvistice a teorii jazykové kultury (na základě analyzovaných materiálů)

Pokusily jsme se ukázat, že situace – pokud jde o chápání výše uvedených stěžejních pojmů – je velmi komplikovaná; situace ve vědě (zvláště v naší sociolingvistice) je tu naprosto adekvátní složitosti poznávané skutečnosti (české jazykové situace). V prostoru mezi spisovnou češtinou a teritoriálními dialekty (ani tyto dva krajní „pevné body“ nejsou nijak pevné, jejich „stabilita“ je velmi „pružná“) se vágně pohybují koncepty hovorová čeština (ev. i hovorový styl), obecná čeština, běžně mluvený jazyk, ev. i „střední vrstva“. Různě se zachází s koncepty standardu a nestandardu: Palková (Olom 76) mluví o spisovném standardu, Štícha (Olom 59) chápe standardnost jako hovorovost, Sgall (Br 53) zahrnuje do standardnosti i „všeobecně užívané jevy nespisovné“; a Schmiedtová (Olom 86) se hlásí ke starší stati J. Horeckého (1988), podle níž se standardem stává nová vrstva, v níž splývají obecná a běžně mluvená čeština (oproti knižní formě spisovné). Řada autorů zdůrazňuje neurčité hranice spisovnosti, její prostupnost s dalšími útvary, široké „přechodové pásmo“. (V tomto kontextu – a vůbec v dnešní tolerantní době přející alternativám, ekvivalencím, dubletám, kolísání všeho druhu – působí velmi rigorózně, jestliže Palková – Olom 79 – požaduje „stabilizaci spisovného standardu, a to podporou ’pravidel’ jasně formulovaných, pokud možno jednoznačných a co nejvíce společných pro psanou i mluvenou formu jazyka“.)

Stupňovité přechody, které tu nepochybně existují, autoři vtělují do nově formulovaných stupnic: jako modifikace známé triády spisovný jazyk – standard – substandard navrhuje F. Štícha (Olom 59) triádu spisovnost – hovorovost – expresivnost, P. Sgall (Br 53) zase spisovnost v užším smyslu – spisovnost v širším smyslu – standard a Z. Rusínová (Olom 75) doporučuje nahradit dosavadní termíny pouhou distinkcí jazyk kultivovaný – kolokviální. Spolu s ní pochybuje o útvarovém charakteru hovorové češtiny, obecné češtiny i běžně mluveného jazyka velké množství autorů (už jsme se zmínily, že používají výrazů jako „chiméra“, „fikce“).

Především spisovná a obecná čeština (ale i další „útvary“), spisovnost a nespisovnost prošly už v naší společnosti procesem axiologické sémiózy, staly se hodnotovými znaky (srov. Uličný, Olom 69); toho se využívá v komunikaci (k vyvolání určitých konotací) i při „hře na komunikaci“ (v umělecké literatuře apod. – srov. Chloupek, Olom 45). Je velmi zajímavé sledovat, jaké hodnoty jsou s těmito koncepty v naší společnosti – podle různých autorů – spojovány. Např. spisovná čeština nevystupuje vždy jen jako nositelka pozitivního patosu, hodnot národně integračních a kulturně integračních (Uličný, Olom 65, a další), ale také jako útvar veskrze noremní, normální, neutrální, formální, bezpříznakový … (Uher, Br 125); v souvislosti s tím, že není jasné, nakolik patří expresivní výrazy do spisovného lexika (Štícha, Olom 58), pochybuje se o způsobilosti spisovného jazyka vyjadřovat emoce (Schmiedtová, Br 124; Uher, Br 126). Objevuje se i nejistota, zda je spisovný jazyk ve škole vždy prostředkem přirozené a srozumitelné komunikace (Brabcová, Br 220; Čechová, Br 223). Spisovná čeština tu tedy vystupuje skoro jako něco nudného, neživotného, odcizeného, v běžném hovoru často jen citovaného (Chloupek, Olom 42); proto se také (srov. Krčmová, Olom 253n.) stává spíše nega[50]tivní hodnotou v konzumním čtivu (např. v ženských románech), kterému dodává konvenčnost, nepřirozenost, strojenost, strnulou kultivovanost. P. Sgall a F. Čermák opakovaně vyjadřují obavy z prohlubování propasti mezi spisovnou češtinou a jazykem každodenní komunikace – obavy, aby se spisovný jazyk nestal útvarem hyperkorektním, knižním, nemluvným. (Odsud vychází jejich tlak na konvergenci, sbližování spisovné a obecné češtiny.)

Velmi rozmanité atributy jsou připisovány nespisovnosti (substandardu; tomu, co je „pod hranicí neutrálnosti“ – Štícha, Olom 59): je s ní spojována neformálnost, expresivita, někdy i hrubost a vulgárnost, ale (Čmejrková, Br 191) nespisovnost může být též (v rozhlasovém vysílání – na pozadí spisovného kontextu) nositelkou zvnitřnění komunikace, sdílení, intimní atmosféry. Veskrze pozitivní hodnoty spojují s nespisovností (zvláště s obecnou češtinou) i autoři jako V. Schmiedtová (Olom 87, Br 122). Užívání spisovné češtiny v mluvené komunikaci podle autorky „není znakem prestiže“, působí „hyperkorektně, strojeně“, jako „zrada přirozenosti, neupřímnost …“ (Srov. ale Uličný, Os 24: „… jen mluvčí stylizující se do nonkonformních póz mohou tvrdit, že spisovné prostředky jsou strnulé, nemluvné apod.“) Užívání obecné češtiny je podle Schmiedtové projevem bezprostřednosti, přirozenosti, antioficiálnosti, nekonformity; ev. dokonce formou společenského protestu, porušování různých tabu … (Avšak hned v redakční poznámce k příspěvku Schmiedtové – Olom 88 – se praví, že „užívání obecné češtiny nikdy nebylo v mluvené komunikaci jakousi disidentskou činností …“) Také Nebeská (Br 93) soudí, že v době společenských změn a oslabování tradičních autorit se prosazují alternativní normy chování: vysokou prestiž získává hlavně neformálnost a bezprostřednost, s níž je spojeno převážně nespisovné vyjadřování …

Pokusíme-li se aspoň v náznaku shrnout názory různých autorů na rozložení hodnotových orientací v současné české společnosti, vychází nám asi takovéto spektrum:

(1) Intelektuálové (poznamenaní sympatiemi k undergroundu), umělci, také někteří lingvisté, novináři a „nezodpovědní“ učitelé dávají v mluvených projevech přednost nespisovným prostředkům (často i na veřejnosti, v oficiálních nebo polooficiálních projevech); je to u nich určitá póza, druh snobismu?

(2) Vzdělaná veřejnost – technici, lékaři, manažeři atd. – v důsledku svých společenských a kulturních ambicí inklinují k formálnímu chování (Nebeská, Br 73), užívají v těchto projevech spisovné češtiny a mají zájem o kultivaci vlastního vyjadřování (např. podle Krause, Br 51; Uličného, Olom 107). Uličný (c.d.) vyzdvihuje jazyk této duchovní elity, vzdělaných uživatelů, kteří jsou „solí země“ a „trpělivými budovateli řádu“ – proti jazyku „okrajových vrstev“ (byť i uměleckých).

(3) Zejména mladí lidé přestávají užívat prostředků z různých jazykových útvarů a stylových vrstev diferencovaně, rozdíly jsou jim lhostejné (srov. Palková, Olom 72).

(4) Širší veřejnost, která se zajímá o jazyk a je citlivá na prohřešky proti spisovnosti v masmédiích a vůbec ve veřejných projevech, často sama spisovnou normu příliš neovládá. Hlavně této laické veřejnosti se týkají také úvahy řady autorů o současných postojích k jazyku: veřejnost žádá jednoznačná pravidla, ale zároveň se proti jakýmkoli pravidlům bouří; chová se konzervativně a žádá neměnnost jazyka, ale současně požaduje razantní zásahy do něj (např. ve smyslu návratu k dávné jazyko[51]vé situaci). Tyto rozporuplné požadavky ovšem zčásti korespondují s rozpory mezi lingvisty: v našich sbornících jedni zastávají spíše přístupy preskriptivní, jiní pouze deskriptivní (srov. k tomu Hlavsa, Br 31); někteří jsou výhradně pro liberalismus, toleranci, neintervencionismus (Starý, Olom 60, aj.), další naopak pro jistý druh „lingvistického inženýrství“ (srov. o tom Uličný, Br 62).

 

10. Stav výzkumu mluvené češtiny, způsoby, metody

Jednota mezi českými a zahraničními bohemisty, kteří se zajímají o mluvenou češtinu, je jistě v tom, že je třeba tomuto modu, který se v současné době stále více a více uplatňuje v komunikaci, věnovat pozornost a že o mluvené češtině, zejména té každodenní, toho stále ještě mnoho nevíme. Nejednota pak je v tom, že různá východiska a různé metody zkoumání přinášejí různé výsledky. Zdálo by se přirozené, že takovýto stav je dobrý, pozitivní, že takto mluvenou češtinu skutečně lépe poznáme.

Už jenom sborníky, jimž zde věnujeme pozornost, jsou důkazem toho, kolik bohemistů má k mluvené češtině co říci, ať už v poloze spíše obecné, teoretické, nebo naopak v jednotlivých sférách jejího užívání (viz příspěvky věnované publicistice, literárním textům, komunikaci ve škole, cizím jazykům), z hlediska lingvistických disciplín (dialektologie, onomastika, sociální dialekty) nebo prostřednictvím detailního popisu jednotlivých jevů či kategorií: např. již zmíněný popis částic (viz Grygarová-Rechzieglová, Os 119–127; Kolářová, Os 192–198) nebo vyjadřování deagentizace v nářečních projevech (viz Jandová, Os 115–118), užívání verbálních adjektiv v projevech dětí (viz Brabcová, Os 84–87), numeralizace substantiv (viz Šipková, Br 86–87), syntaktických rysů speciálních odborných textů (viz Müllerová, Os 110–114) apod. Přitom výklady věnované jevům detailním, jednotlivým či analýzy různých textů mohou být stejně cenné jako obecné úvahy, které ukazují směr vývoje, kontinuitu minulého s tím, co nastupuje, vyslovují to, co jen neuvědoměle pociťujeme; někdy se ovšem vystavují nebezpečí zjednodušení, jednostranného vidění nebo opakování utkvělé představy, která třeba je v rozporu s reálnou současnou situací (v jazyce i ve vědě).

Základní rozdíl, který se při výzkumu mluvené češtiny projevuje, je rozdíl mezi klasickým přístupem systémovým (v popisu jazykových prostředků a tvarů češtiny) a útvarovým (při popisu vztahu spisovnosti a nespisovnosti) na jedné straně a přístupem širším, komunikačním, interakčním, který přístupy systémové a útvarové neklade na nejvyšší stupeň, na straně druhé. Přístup systémový a útvarový byl již mnohokrát představen v pracích Sgallových, Hronkových a Čermákových (seznam jejich vlastních prací a prací jejich kolegů domácích i zahraničních viz nejnověji Čermák – Sgall, zde, s. 15–25); podle těchto příspěvků by se zdálo, že je to (už od 60. let) jediný možný, adekvátní a k nějakému cíli vedoucí způsob výzkumu mluvené češtiny.

Není naším cílem zde ani jinde vést polemiku o tom, zda má tento názor skutečné opodstatnění a zda toto hodnocení stavu zkoumání mluvené češtiny odpovídá skutečnosti; své síly, zájem a energii věnujeme totiž právě samotnému výzkumu mluvené češtiny[7]. Přitom ovšem nevycházíme z apriorního předpokladu existen[52]ce určitých kódů, systémových (či méně systémových) útvarů na úrovni langue (srov. Daneš, Os 10); nejde nám tedy primárně o spisovnou, nespisovnou, hovorovou, mluvenou, obecnou atd. češtinu, ale o (obvykle mluvený) český text, diskurz, dialog/monolog, komunikaci (v určité situaci), interakci. (K tomuto přístupu srov. už Hausenblas, 1962.) Je to přirozené, protože – jak je v uvedených sbornících mnohokrát konstatováno – vymezení „hovorové češtiny“, „obecné češtiny“, jejich vztahu ke kodifikované češtině spisovné se odehrává na úrovni „variability v nižších jazykových plánech“ (Krčmová, Os 27). Nás však zajímají především „roviny“ (zde se už o nich ani nedá mluvit) od syntaxe „nahoru“: tematická organizace diskurzu; jeho aspekty sociálně psychologické a pragmatické (např. jak se ve vyjadřování účastníků reflektují jejich role, vztahy; jaké strategie a taktiky vedou k jejich komunikační úspěšnosti či neúspěšnosti; jakými hodnotami se diskurz vyznačuje z hlediska zdvořilosti, spolupráce, etiky – prostě celkové kultury diskurzu, kultivovanosti/nekultivovanosti); textová organizace diskurzu, jeho členění, jednotky, uplatněná schémata a vzorce, kompoziční principy; jeho charakteristika stylová, žánrová, kontextově situační; jeho implicitnost/explicitnost, určitost/neurčitost atd.

Naším cílem není popsat text jako (více či méně) reprezentativní z hlediska určitého útvaru, z hlediska českého, moravského či regionálního úzu, ale spíše v něm interpretovat určité „univerzálie“ spjaté se širšími normami chování (a užívání jazyka – srov. Nebeská, Br 73), strategiemi a komunikačními funkcemi. Bez jakýchkoli omezení sledujeme, jak se mluvčí v různých situacích pohybují mezi nejrůznějšími vyjadřovacími prostředky češtiny – na půdě dnešní enormní diferenciace, kdy už jazykové a nejazykové prostředky nejsou spjaty jen s mluveností vs psaností, oficiálností vs neoficiálností, veřejností vs neveřejností, formálností vs spontánností, ale např. i se „spontánní psaností“ (Krčmová, Os 26n.) nebo „neveřejnou oficiálností“, „neoficiální veřejností“ aj. (Uličný, Br 60). Pokoušíme se odhalit, proč může být i evidentně nespisovný projev kultivovaný, a proč může být dokonce nekultivovaný projev funkční a úspěšný. Proto nás např. „míšení kódů“ zajímá především tam, kde signalizuje změnu ve vztazích partnerů, vzájemné přizpůsobení či ochlazení, ne/zdvořilost … Tam, kde podobné hodnoty nejsou zjevné či přístupné interpretaci, nevěnujeme míšení kódů zvláštní pozornost a nezachycujeme ho (což by bylo nutné pro účely frekvenčního zpracování). Regionální rysy vyjadřování určitého mluvčího nás budou zajímat zvláště tehdy, jestliže jimi demonstruje (srov. Louženská – Dršatová, Br 111) svou identitu, odlišnost, sounáležitost s určitým prostředím, návrat ke kořenům … Nesměřujeme tedy k frekvenčně pojatému popisu mluvené češtiny, ale spíše k výkladu souvislostí mezi antropologickými, postojovými aspekty komunikace (jejím „prožíváním“, „involvement“ – srov. Daneš, Olom 25, a jiní) a jejím jazykovým, resp. sémiotickým „obsazením“.

O potřebě vytvoření korpusu textů mluvené češtiny nelze v žádném případě pochybovat, ať už v zájmu rozvíjení metodologie vědeckého výzkumu nebo v zájmu mezinárodní prestiže (či snahy alespoň do určité míry držet krok se světem). Stav vytváření korpusu, způsob zpracování dat i dílčí výsledky jejich vyhodnocení (viz např. Šonková, 1995) utvrzují v předpokladu, že v dohledné době bude možno [53]pomocí reprezentativního materiálu zkoumat češtinu z hledisek nejrůznějších a že bude možno zjistit jevy a stav jejich užívání v jednotlivých textech dosud nezjistitelné. Protože však vytváření korpusu mluvených textů v porovnání s korpusem textů psaných je nepochybně mnohem obtížnější (viz k tomu Čermák – Sgall, zde, s. 15–25), nelze mluvené texty vybírat a ukládat do počítačových médií v takové pestrosti a v takové podobě, aby to vyhovovalo badatelům, kteří se při zkoumání mluveného jazyka nechtějí spokojit s jeho systémovou (morfologickou, hláskoslovnou a lexikální) a jen částečnou další (stylistickou, textovou a situační) charakteristikou. A dodejme, že eliminace stránky zvukové a neverbální je pro lingvisty zabývající se dialogem, analýzou diskurzu, konverzační analýzou nepřijatelná (přitom jde o disciplíny, o jejichž existenci a potřebě lingvistické a společenské není ve světě pochyb).

Nechceme se podrobněji zmiňovat o různých omezeních, která si vynucuje počítačové zpracování (viz k tomu nejnověji Čermák – Sgall, zde, s. 15–25). Jeden z hlavních rozdílů mezi způsobem, který Čermák, Sgall a jiní zřejmě považují za jedině možný a správný a slibují si od něj poznání skutečného obrazu současné češtiny v jejím útvarovém rozvrstvení (ovšem bez charakteristik syntaktických), a mezi způsobem, který naopak se pokouší omezení eliminovat na nejnižší možnou míru a poznat fungování češtiny v nejrůznějších prostředích s nejrůznějšími jejími uživateli a v co nejužším sepětí se situací a všemi jejími složkami (jehož ambicí není ovšem na prvním místě rozhodnout o hierarchii útvarů národního jazyka nebo o statutu tzv. obecné češtiny apod.), je rozdíl v získávání a zpracování materiálu. Způsobu druhému prostě nevyhovují omezení, která jsou zřejmě nutná pro počítačové zpracování prezentované Čermákem, Sgallem, Šonkovou atd.[8]

Domníváme se, že oba způsoby zkoumání mluvené češtiny jsou potřebné, oprávněné, mohou se vzájemně doplňovat apod. Teze o vývoji „celkového postoje – od preskriptivního ’musíš-nesmíš’ dál ve směru funkčně podložené informovanosti mluvčích a tolerantního postoje k užívání jazykových prostředků ve spontánním sdělování“[9] (viz Sgall, Br 56), která se v pracích Sgallových a ostatních často objevuje, je samozřejmě i pro nás přijatelná a její tolerantní tón slibuje, že respektování způsobů vědecké práce by mohlo v budoucnu být vzájemné.

 

LITERATURA

 

ČERMÁK, F. – SGALL, P.: Výzkum mluvené češtiny: jeho situace a potřeby. SaS, 58, 1997, s. 15–25.

ČMEJRKOVÁ, S. – DANEŠ, F. – HAVLOVÁ, E. (ed.): Writing vs Speaking. Narr, Tübingen 1994.

DANEŠ, F.: Pojem „spisovného jazyka“ v dnešních společenských podmínkách. In: Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe. UK, Praha 1988, s. 21–29.

[54]ECKERT, E. (ed.): Varieties of Czech. Studies in Czech Sociolinguistics. Rodopi, Amsterdam – Atlanta 1993.

HAMMER, L.: Prague Colloquial Czech: A Case-study in Code-switching. Bloomington, Ind. 1985.

HAUSENBLAS, K.: O studiu syntaxe běžně mluvených projevů. In: Otázky slovanské syntaxe, I. Praha 1962, s. 313–325.

HAVRÁNEK, B.: Studie o spisovném jazyce. Academia, Praha 1963.

HORECKÝ, J.: Stratifikácia národného jazyka ako dôsledok dynamických procesov. In: Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe. UK, Praha 1988, s. 15–19.

K diferenciaci současného mluveného jazyka. FF OU, Ostrava 1995.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Melantrich, Praha 1947.

MÜLLEROVÁ, O.: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Academia, Praha 1994.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J. – SCHNEIDEROVÁ, E.: Mluvená čeština v autentických textech. H+H, Jinočany 1992.

OUŘEDNÍK, P.: Šmírbuch jazyka českého. Slovník nekonvenční češtiny. I. Železný, Praha 1992.

SGALL, P. – HRONEK, J.: Čeština bez příkras. H+H, Praha 1992.

SGALL, P. – HRONEK, J. – STICH, A. – HORECKÝ, J.: Variation in Language. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1992.

Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. FF UK, Praha 1995.

Spisovnost a nespisovnost dnes. Vydavatelství MU, Brno 1996.

ŠONKOVÁ, J.: Lingvistické zpracování jazyka na počítači: morfologie mluvené češtiny. Autoreferát disertační práce. FF UK, Praha 1995.

Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 1, pp. 42-54

Previous Jan Kořenský: O hodnotách pražského funkcionalismu, jazykové kultury a o češtině včera a dnes nekonvenčně

Next Marek Nekula: Wolfgang U. Dressler – Lavinia M. Barbaresi: Morphopragmatics. Diminutives and Intensifiers in Italian, German and Other Languages