Jazyk ironie

Pavel Trost

[Articles]

(pdf)

Language of irony

Ediční poznámka

Pozůstalost Pavla Trosta (1907–1987) obsahuje vlastnoručně psaný text přednášky, kterou autor proslovil 12. 12. 1985 v Jazykovědném sdružení a její stručné teze otiskl v Jazykovědných aktualitách (23, 1986, č. 1–2, s. 47–48). Bylo to patrně jeho poslední veřejné vystoupení. Na volných listech jsou připojené poznámky a různé postřehy (zde nadepsané Miscellanea), které se vztahují k textu, ale neodkazují na jeho určitá místa. Jde spíše o úvahy před zformulováním konečné verze nebo o domýšlení problematiky po napsání textu.

Otázky jazykové ironie jsou stále aktuální, jak o tom mj. svědčí dva příspěvky Marka Nekuly otištěné v tomto časopise. Jistě není bez zajímavosti, co se k danému tématu říká v přednášce, kterou zde otiskujeme. Čtenář se může přesvědčit, že myšlenky v ní obsažené jsou nedílnou součástí i dnešního myšlení o dané problematice.

S ironií se setkáváme ve všedním hovoru i v literatuře. Ironie se nechápala jednotně a stejně. Ale odedávna se vyděluje jazyková ironie. Zdůrazňuje se, že to není jenom jazykový jev.

Prototyp jazykové ironie se shledává v triviálních příkladech všedního hovoru, kde je vysloveno kladné hodnocení, ale má se tomu rozumět záporně. Někdo říká o věci, která ho mrzí, To je pěkná věc, nebo nazývá svého úhlavního nepřítele svým milým přítelem. Smysl promluvy jako by přeskočil jazykový význam. Je tu rozpor mezi tím, co se říká, a tím, co je výrokem míněno a také pochopeno. K čemu je tento zvrácený způsob řeči a jak funguje?

Od antiky se tento způsob řeči, immutatio verbi ex contrario, řadí mezi rétorické figury a vykládá se v rámci soudního procesu, sermo forensis, aktem přemlouvání, persuadere. Také v moderní lingvistice vysvětluje Löffler jazykovou ironii na modelu soudní řeči s třemi účastníky, řečníkem A, jeho odpůrcem B a soudcem C, kterého A chce přemlouvat. Tak A ve své řeči přejímá sice stanovisko B, ale zároveň v ní umisťuje „ironický signál“, tj. příznak, jímž naznačuje, že jeho řeč není míněna doslovně, nýbrž právě ironicky. Podle ironického signálu C prohlédne klam řeči a trikem A je získán pro jeho věc proti B. K tomuto výkladu lze znovu poukázat na to, co je dobře známo: Vyjádření nepřímé, zcizené, může být silnější nebo působivější než výraz přímý, le mot juste. Ale ironická antifráze se od svého významu odchyluje k pravému opaku. Převrácení významu bylo uloženo intencí mluvícího v promluvě a je různým způsobem o to postaráno, aby posluchač tomu tak rozuměl. Jako ironický signál neverbální mohou sloužit afektovaná výslovnost nebo specifický ironický škleb, v písmě uvozovky. Ale zpravidla na ironickou intenci výroku, na jeho záporný komunikativní smysl, odkazují kontext a kotext. Odkazují buď zcela jasně, nebo i tak nezřetelně, že ironická intence se zdá sporná. Jednoznačně ironická je věta Řečník budil velkou pozornost, pokud bezprostředně po ní následuje Polovina posluchačů usnula. Na prvním stupni porozumění posluchač chápe první větu podle jazykového významu, doslovně, teprve když dospěje k další větě, na druhém stupni porozumění, pochopí na pozadí kladného výroku záporný smysl a posměšnou intenci předcházející věty. Klíčem k rozpoznání ironie nebo ironickým signálem je tedy významový rozpor sousedních vět.

[82]Nezdá se ostatně, že původní a vlastní místo jazykové ironie je v aktech přemlouvání. Ale je všeobecně znám klasický příklad ironie v službě rétoriky, tj. pohřební řeč Marka Antonia v Shakespearově Juliu Cesarovi, řeč s několikrát opakovou větou Brutus was a honourable man. Když Marcus Antonius poprvé vysloví tuto chválu Bruta, předstírá sice jiné smýšlení, než má, je to dissimulatio, ale nikoli ironie podle intence mluvícího. Neboť na počátku není Antoniův výrok o ctném Brutovi určen k tomu, aby u posluchačů vyzněl záporně, nýbrž naopak má svým kladným smyslem získat důvěru lidu, který je dosud Brutovi nakloněn. Teprve potom v kontextu argumentů proti Brutovi musí tento výrok pro recepci, tj. objektivně, pozbýt kladný smysl a jevit se jako výsměch Brutovi. Toto dramatické místo předvádí tedy zrod ironie jako řečnické lsti, zvrat v chápání jednoho výroku.

Ve všední řeči se ironie zdaleka nevyskytuje jenom jako vyhrocená antifráze. Triviální příklady z všední řeči jako To je první génius naší třídy nebo Ten má moudrou radu pro každý případ jsou ironické výroky, ale neznamenají pravý opak toho, co říkají. Zápor v nich skrytý záleží jenom v znevážení nebo v znehodnocení. Je-li někdo např. ironicky označován za polárníka, pak slovo polárník, je-li vztahováno na tuto osobu, má smysl ‚ne-polárník’ nebo ‚ne pravý polárník’. Jazyková ironie je figura zamaskované negace, tj. popření, zrušení, znevážení.

Ve všední řeči se ironické figury vyskytují zpravidla osamoceně, tvořit souvislé ironické projevy přesahuje úroveň všední řeči. Ale všední řeč produkuje množství ironických formulí podle několika vzorů. Ironie může být v různých obměnách stupňována, je tím silnější, čím je větší rozpor výroku s kotextem, tj. čím je silnější zápor.

Ironické texty stavějí před otázku, zda ironie spočívá v substanci, nebo v expresi, v obsahu, nebo v jazyce textu. Text ironický svým obsahem vypovídá o světě z ironické perspektivy. Ironie je duch, který záludně popírá. Ironický pohled na svět souvisle odhaluje podivné spojení kladného se záporným, protiklad rubu a líce, klam povrchu věcí. Ve vysoce ironické povídce Voltairově se čte tato věta o staré vestfálské baronce: Vážila tři sta pudů a byla proto vážená. Je tato věta ironická, protože sděluje něco velice směšného? Je jistě ironická i přímočarým způsobem sdělení, který takřka smazal negativní hodnocení.

Texty, v nichž se vyslovuje ironický pohled na svět, zapisují věci tak, jak z ironické perspektivy vypadají. Jazyková forma má jen nejostřeji vyjádřit protiklad ironické pravdy, ironického „jakoby“, proti prosté pravdě. Ale v ironických textech může i mimo ironické figury jazyk sám vystupovat ironicky, sám ironizovat nebo být ironizován, tj. negovat nebo být negován.

Skládaly se různé druhy jazykových parodií. Byly parodovány zvláštní jazykové formace, jako právní nebo technický jazyk, aby byly zesměšněny jako zbytečné deformace „přirozeného“ jazyka. Funkční jazyky byly zesměšněny tím, že se výměnou tématu odcizily své funkci. Byly vytvořeny parodické texty s interpretací různých jazykových formací. Význačná třída textů jsou literární parodie, uznávaný žánr subliterární. V parodiích se ničí básnický jazyk „předlohy“ a její vztah mezi jazykem a tématem. Básnický jazyk se ničí i depoetizací i hyperpoetizací. Parodie, která se negativně přimyká k určitému dílu, musí být uchopena intertextuálně, tj. jeden text se bere na vědomí na pozadí vyvolaného druhého textu, jako jeho destrukce. Není to intertextualita neurčitá, jaká se předpokládá při každé recepci [83]literárního textu. Již starověká teorie slovesnosti vedle posměšné parodie uváděla i vážnou, parodia seria. Příklad vynikající je ironické převedení staré kostelní písně v patetický chorál protináboženský v Brechtově Hauspostille. Ironie dala vznik novému patosu.

Ironie má význačné místo v literatuře, literatura ironická je stará a nová a nesmírně rozsáhlá. Ironii prohlašoval německý romantismus za univerzální princip umělecké literatury: ironii v tvorbě díla a z vyššího hlediska ironické ničení vytvořeného díla. Hegel neměl pochopení pro romantickou ironii a pokládal ji za výplod čirého subjektivismu i nihilismu, k němuž vedla vyhlášená svévole tvůrčího subjektu. Ale romantičtí teoretikové zakotvili ironii v objektivním principu „věčného pohybu a totality chaosu“. Vlastní tvorba německého romantismu přidávala ironii k stálému tématu sváru dvou protikladných světů, všedního nižšího a poetického vyššího: Každá z obou poloh ironizovala, tj. znevažovala druhou, takže ironie se stala ambivalentní. Následovník a odpůrce německé romantiky Heine pak zaměnil dvojstrannou ironii jednostrannou: próza ironizuje poezii, poezie podléhá.

Ironie a parodie jsou příznačné pro moderní literaturu. Příznačné, jak se zevrubně vykládalo, pro krizi obsahu a formy literatury v pozdní epoše. Jazyk Rozmarného léta Vladislava Vančury z české avantgardy jednak kontrastuje se současnou češtinou literární, jednak svými nápadnými archaismy, blízkými k vysokému stylu, kontrastuje se zcela banálním námětem románku. Pro tento zvláštní jazyk se našla charakteristika hyperkorektnosti a Vančurovo dílo bylo interpretováno tak: Je to humoristické vyprávění z maloměsta, ale s hyperkorektností jazykových prostředků, která v ústech maličkých lidiček odhaluje nicotnost jejich malého světa. Tato interpretace především ztroskotává na tom, že takzvaná hyperkorektnost vyznačuje řeč nejen románových postav, nýbrž stejně i řeč vypravěče. Tak by se mohlo mluvit o romantické ironii obrácené proti vytvořenému dílu, a nikoli o posmívání se jeho postavám. Mukařovský se na to díval jinak: ukázal v textu románu na další rysy vysokého stylu, ale i na vulgarismy, které se tu také vyskytují. Smysl kontrastování jazyka a tématu viděl Mukařovský v oddálení těchto obou složek a v zdůraznění jazykové stránky díla. Je sotva správný názor, že umělý jazyk Rozmarného léta je pouze určen pro smích, nýbrž spíše propůjčuje celému vyprávění nový patos, nový, protože přece nalomený. Stopa ironické negace tu je.

Co vyznačuje Ulyssa Joyceova, je v značné míře negace obecných strukturních rysů románů 19. století. Ale jak silná je negace, není to přece v celku negace pro negaci. Zánik románového děje a převažování vnitřního monologu se vzájemně podmiňují. Vnitřní monolog, který jde do hloubky, motivuje převažující negramatické a nesoudržné věty. Zánik jediného vypravěče, tj. měnící se vyprávěcí technika, měnící se jazyk a styl neguje starou konvenci, která kdysi vyprávěče považovala také za přední figuru vyprávění. Když však Joyce zastává zásadu, že každá epizoda románu žádá svou vlastní techniku, svůj vlastní styl, podivuhodně se sám snažil pozitivně splňovat tento zvláštní nárok. Přísná koncepce Ulyssa, v kontrastní analogii k Odyseji, nesmí být chápána jako výsměch ani Homérovi, ani vlastní tvorbě. Naopak, epos o soudobé každodennosti se staví po bok eposu starověku.

Poezie modernistická se posuzuje a odsuzuje jako vrchol umělosti a výlučnosti. Jako jiné pozitivní hodnoty zavrhuje i jasnost výrazu, je temná a často zjevně ironická. Ironie obrácená proti básnickému dílu odráží vratké, zcela pochybné položení [84]poetické tvorby v moderní době, její pochybné právo být a být sama sebou. Je to ironie chmurná.

To jsou letmé odkazy na to, že se v tvorbě modernistické literatury příznačně vyskytuje ironický vztah k samému dílu jako výtvoru literatury.

Na závěr ještě souhrnná charakteristika jazykové ironie. Jazyk je ironií zvláštním způsobem manipulován. Ironií je aparát jazyka nařízen proti sobě samému. Ironické slovo je protichůdcem le mot juste. Ironie sice není druh lži, není pravý kus (obrovské budovy) jazykového klamu, ale jak lživé, tak ironické slovo je negativní nebo má negativní úmysl.

 

Poznámky (volně k textu připojené)

1. Motivace ironických figur. Hlavní téma výkladu: Co je jazyková ironie? Jiné téma: Podmínky a účel její produkce. Funkční dualismus: Expresivnost, tj. potřeba mluvícího, nebo rétorský efekt, persuadere. Paradigma ironie v soudní řeči? Třída textů, kde ironie má význačné postavení, jsou polemiky všeho druhu. Ironie ofenzivní. Obecně k otázce, za jakých podmínek se v hovoru produkují ironické mluvní akty: Vztah k věci, o které se mluví, vzájemný vztah komunikantů. Jedna otázka ja základní pro úvahy o produkování ironie: Je ironický výraz silnější, nebo slabší? Může být silnější i slabší. Ironie opomíjí přímou negaci – proto slabší. Ironické vyjádření se podobá nebo přímo rovná eufemismu. Ale jako negace skrytá, tj. záludná, je naopak silnější. Ironie, verbální ničení, málokdy určené pro veselý smích.

2. K interpretaci ironie v klasickém příkladě shakespearovském. Je třeba vycházet z rozlišení jazykové ironie podle intence (z hlediska produkce, tj. mluvícího subjektu) a podle recepce (z hlediska posluchače, tj. objektivního). Produkce a recepce ironie se mají shodovat, ale mohou se i rozcházet. Zde bylo přijato pojetí ironie podle subjektivního nebo objektivního smyslu jazykového projevu. Hledisko vnitrojazykové, ačkoli ironie vlastně přesahuje jazyk. Pojetí nejazykové zastává Fontaniers ve Figures du discours, ironie se neshledává ve významové intenci nebo recepci jazykových projevů, nýbrž ve vztahu mezi jazykovým projevem a smýšlením: l’ironie consiste à dire le contraire de ce qu’on pense. Podle Fontanierse je klasická věta Brutus is a honourable man hned na počátku řeči Marka Antonia ironická, protože řečník tak nikdy nesmýšlel, jak mluví. Ale potom se tato věta v jejím kontextu musí jevit jako ironická nebo podvodná, objektivně záporná nezávisle na intenci mluvícího. Významová intence mluvícího v promluvě není v tom, co si mluvící myslí, nýbrž v tom, co chce říct.

3. Rozdíl mezi jazykovým významem a smyslem v promluvě. Ironický posun významu slov náleží do promluvové sémantizace. V promluvě dochází k druhé sémantizaci slov, sémantická dvojitost je naznačena termíny význam a smysl. Že slova v promluvě přesahují svůj jazykový význam, nezáleží jen v proměnlivé věcné referenci slov. Promluva nezachovává neměnný, pevný, soudržný, objektivní význam slov, nýbrž připouští různou aktualizaci významových složek slova až k posunu a k přenesení významu. Primární význam slov je pružná, dynamická struktura, s kterou manipuluje druhá sémantizace v promluvě. Veliké je rozpětí sekundární sémantizace zejména v básnické řeči. Klišé o oživení nebo obrození otřelých slov v básnickém textu není zcela bezpodstatné. Již Condorcet položil otázku a odpověděl na ni: Par [85]quelle raison un mot a plus de force dans un endroit que dans un autre? Odpověď zní: Je to dáno syntagmatickými vztahy slov. Slova se významově vzájemně ovlivňují.

 

Miscellanea

Co je vlastně jazyková ironie?

Jazyková ironie spočívá v ironických mluvních aktech. Jsou to mluvní akty svého druhu.

Mluvní akty, které v sobě skrývají svou negaci. Něco říkají a zároveň to popírají, ruší nebo znevažují. Tak tvrzení v ironickém aktu podléhá negaci totální nebo parciální, jazykové akty jako prosba, přísaha jsou zrušeny atd. A negace nebo zrušení je v intenci mluvního aktu. V pozitivním aktu mluvení je obsažen negativní nebo destrukční akt.

Vztah ironie k předstírání nebo klamu. Jazyk jako klam má obrovskou dimenzi (Talleyrand). Falešný klam podle ironické intence, protože skrytá intence se přece odhaluje.

Weinrich: Ironie přiřazena k lži. Lež nechce být odhalena, kdežto ironie chce být pochopena. Není intencí lháře, aby lež v jazykovém aktu propadla. Jeho ničitelská intence není obrácená proti jazykovému aktu lhaní, i když tento akt obsahuje negaci. Příklad protiromantické ironie Heinovy ještě v jeho raném romantickém období.

Slečna na mořském břehu
vzdychala dlouze a teskně
buďte dobré mysli

Báseň o dvou slokách, z nichž první je romanticky poetická a druhá ironicky prozaická. Báseň rozdělena na dva hlasy s odlišným jazykem. I poetický hlas první sloky není bez stínu ironie, ale druhý hlas nebo jazyk, který je poslední, úplně zničí ironií hlas první. Kontrastování dvou jazyků (poetický jazyk karikován). Jazyk negován jazykem.

Je-li základem pozdně romantické poezie téměř infantilní naivnost, obrací Heine proti naivnosti ironii: Ironie jako útočiště jeho poezie. Ironie jako opak nebo destrukce naivnosti, ironie – duch, který vždy popírá.

Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 2, pp. 81-85

Previous Redakce Slova a slovesnosti

Next Alena Macurová, Jaroslava Janáčková: Vícejazyčnost v korespondenci Boženy Němcové (Sonda první: němčina)