Mary L. Hummert – John M. Wiemann – Jon F. Nussbaum (ed.): Interpersonal Communication in Older Adulthood: Interdisciplinary Theory and Research

Jiří Zeman

[Book reviews]

(pdf)

Mary L. Hummert – John M. Wiemann – Jon F. Nussbaum (ed.): Interpersonal Communication in Older Adulthood: Interdisciplinary Theory and Research

Mary Lee Hummert – John M. Wiemann – Jon F. Nussbaum (ed.): Interpersonal Communication in Older Adulthood: Interdisciplinary Theory and Research. Sage Publications, Thousand Oaks – London – New Delhi 1994. 272 s.

 

Recenzovaná publikace přináší nejnovější výsledky empirických výzkumů z oblasti interpersonální komunikace nejstarší skupiny populace. V 11 statích badatelé z oborů teorie komunikace, kognitivní psychologie, psycholingvistika, sociolingvistika a lékařská sociologie prezentují základní problémy, které přináší složitý interakční svět lidí starší dospělosti.

Pod pojmem dospělost rozumí autoři život člověka po 20. roku. Dělí ji na tři období – dospělost mladší (20–39 let), střední (40–64 let) a starší (nad 65 let, u některých autorů už nad 60 let). Centrem pozornosti knihy je populace třetí skupiny, v níž se ještě vymezují dvě fáze – mladší (65–74 let) a starší (nad 75 let).

Obyvatelstvo starší dospělosti (SD) představuje v současnosti početnou část světové populace a podle demografických prognóz jeho podíl během dalších let výrazně vzroste. Editoři publikace ilustrují tento fakt na situaci v USA, kde žije přes 30 [151]milionů (12,5 %) osob starších 65 let a zvláště počet osob nad 75 let se má v nejbližší budoucnosti výrazně zvýšit. Podobnou situaci je možné očekávat i jinde ve světě. Např. podle sčítání v roce 1991 žilo v České republice 1 301 960 (tj. 12,6 %) osob starších 65 let: k mladší části skupiny patřilo 771 711 (7,5 %) osob, k starší 530 249 (5,1 %) osob. Percentuální zastoupení SD se rovněž postupně zvyšuje (v roce 1930 tvořili na území dnešní České republiky 6,9 %, v roce 1961 9,5 % a v roce 1980 dokonce 13,3 % obyvatelstva). Tento vzrůst je jedním z důvodů, proč je v posledních dvou desetiletích SD věnována zvýšená pozornost.

Jak upozorňují editoři publikace v úvodní kapitole, vývoj člověka a změny v jeho životě není možné omezovat jen na biologické stárnutí. Zásadní význam pro úspěšný proces stárnutí má interpersonální komunikace. Komunikační kompetence je však závislá na dalších komponentech kognitivního systému, z nichž důležitou roli hrají paměť a percepce. Z příspěvků vyplývá, že pokles pracovní paměti negativně ovlivňuje hlavně syntaktické a diskurzní schopnosti. SD proto vyvíjejí určité strategie, které zmírňují efekty snižování paměťové kapacity na interakci. Pokud jde o percepci, SD mohou mít těžkosti s přijímáním anaforické reference, s inferencí a s integrací informačních prvků, které spolu bezprostředně nesousedí.

Paměťová kapacita má velký vliv na vybavování některých druhů slov. Jak ukazuje G. Cohenová (Age related problems in the use of proper names in communication), jazykovou produkci SD zhoršuje vybavování si vlastních jmen. V užívání proprií mají různé generace odlišné konvence (např. SD mají tendenci užívat příjmení tam, kde mladá generace užívá křestní jména). Když si SD nejsou schopni vlastní jméno vybavit, obvykle se pokoušejí dosáhnout odkazu náhradou jména popisem osoby. Tento způsob tvoří komunikaci těžkopádnou, v některých případech může být dokonce zdrojem nedorozumění. Proto mnoho SD považuje uvedený problém za zvlášť nepříjemný.

Stárnutí je proces značně individuální. Proto je v publikaci věnována pozornost komunikační performanci některých speciálních skupin SD a vlivu rozdílů v individuálních kognitivních schopnostech na interpersonální komunikaci. S. Kemperová a K. Lyonsová (The effects of Alzheimer’s dementia on language and communication) se zaměřují na efekty Alzheimerovy demence na jazyk a komunikaci. Mezi rané symptomy patří problémy s vybavováním slov, těžkosti s pojmenováním předmětů, chyby v porozumění apod. Zhoršení sémantické paměti ztěžuje zapojení nemocných do komunikace a vede u nich k pocitu osamocení a sociální izolace.

Podobné pocity mohou mít i SD trpící nedoslýchavostí. W. A. Villaume, M. H. Brownová a R. Darlingová (Presbycusis, communication, and older adults) ukazují, že úspěšná komunikace těchto SD je výsledkem interakce dvou faktorů: obsahového, jehož účinnost je vzhledem k omezeným schopnostem lišit fonémy a porozumět slovům či celým větám oproti běžné populaci redukována, a relačního, do něhož autoři zahrnují hlavně užívání paralingvistických prostředků.

Specifickým znakem části SD je mnohomluvnost, jíž trpí 16–21 % SD. Její kognitivní základy a vliv na komunikaci analyzují D. P. Goldová, T. Y. Arbuckleová a D. Andres (Verbosity in older adults). Komunikace s jedinci trpícími mnohomluvností rychle ztrácí svou interakční podstatu a stává se monologem, jehož obsahem je volně spojený sled vyprávění o událostech prožitých v předcházejících [152]etapách života. Tito komunikanti kladou velké nároky na pozornost a trpělivost svých posluchačů, avšak nejsou si toho vědomi.

Velká pozornost je v publikaci věnována intergenerační komunikaci. E. B. Ryanová, S. Kwong Seeová, W. B. Meneer a D. Trovatová (Age-based perceptions of conversational skills among younger an older adults) zkoumají generační představy o komunikační kompetenci mladé generace a SD. Podle autorů tyto představy ovlivňují nejen jazykovou performanci, ale i individuální rozdíly ve schopnosti tuto performanci vědomě ovlivňovat.

H. Giles, S. Foxová, J. Harwood a A. Williamsová (Talking age and aging talk: communication through the life span) analyzují stereotypy, které se vytvářejí při komunikaci mezi mladou generací a SD. Zaměřují se především na faktory vývojové, které odrážejí negativní představy mladé generace o způsobech komunikace SD, a interkulturní, které jsou dané odlišnými životními zkušenostmi obou generací a sociálními normami a komunikačními vzorci, které generace získávají v průběhu života.

M. L. Hummertová (Stereotypes of the elderly and patronizing speech) zkoumá, jak interaktanti různého věku aktivizují komunikační stereotypy. Příslušníci mladší generace se přizpůsobují předpokládaným perceptivním a vyjadřovacím schopnostem SD a vytvářejí specifický řečový styl nazývaný blahosklonná řeč. Od řečového stylu mladší generace se liší především přítomností takových strategií, jako jsou pomalá a hlasitá řeč, pečlivá výslovnost, gramatická jednoduchost výpovědí apod.

Z příspěvků je zřejmé, že intergenerační komunikace je výrazně ovlivněna představami mladé generace dospělých o komunikaci SD a vlastními zkušenostmi s tímto typem komunikace. Výzkumy komunikačních rozdílů mezi oběma generacemi však ukázaly, že v některých dovednostech jsou SD úspěšnější: např. vypravování SD byla hodnocena jako zajímavější než vypravování příslušníků mladší generace.

Schopnost úspěšné interakce a udržování sítě vzájemných vztahů uspokojuje takové základní potřeby SD, jako je touha po přátelství, úspěchu apod. Proto publikace analyzuje i dva typy interpersonálních vztahů, které v životě SD hrají důležitou roli. M. G. Greenová, R. D. Adelman, C. Rizzová a E. Friedmannová (The patient’s presentation of self in an initial medical encounter) věnují pozornost komunikaci mezi pacientem SD a lékařem. Má-li lékař správně diagnostikovat pacientův zdravotní stav a vhodně o pacienta pečovat, musí jej dobře poznat. Jedním ze způsobů, jak to učinit, je, že se pacient sám představí při úvodním setkání s lékařem. Na základě analýzy autentických nahrávek autoři vymezují dva vzájemně se prolínající způsoby sebeprezentace: uvádění údajů na základě vlastní iniciativy pacienta a dat, které vyžaduje lékař. J. F. Nussbaum (Friendship in older adulthood) rozebírá specifika vztahu přátelství SD a prezentuje možnosti, jak udržovat přátelství v procesu stárnutí.

Ačkoliv recenzovaná publikace vychází z materiálu anglicky mluvících SD, závěry, k nimž autoři dospěli, mají většinou obecnější platnost. V některých jevech však lze očekávat rozdíly determinované jazykem mluvčích (syntaktická složitost), interkulturními zvyklostmi (užívání vlastních jmen) apod. Bylo by proto užitečné, kdyby tato publikace iniciovala výzkum interakce SD komunikujících v češtině.

Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 2, pp. 150-152

Previous Oldřich Uličný: Lew N. Zybatow: Russisch im Wandel. Die russische Sprache seit der Perestrojka

Next Steffen Höhne: Susanne Günther: Diskursstrategien in der interkulturellen Kommunikation. Analysen deutsch-chinesischer Gespräche