Marek Czyżewski – Elisabeth Gülich – Heiko Hausendorf – Maria Kastner (Hrsg.): Nationale Selbst- und Fremdbilder im Gespräch

Lucie Hašová

[Book reviews]

(pdf)

Marek Czyżewski – Elisabeth Gülich – Heiko Hausendorf – Maria Kastner (Hrsg.): Nationale Selbst- und Fremdbilder im Gespräch

Marek Czyżewski – Elisabeth Gülich – Heiko Hausendorf – Maria Kastner (Hrsg.): Nationale Selbst- und Fremdbilder im Gespräch. Westdeutscher Verlag, Opladen 1995. 465 s.

 

Sborník nazvaný Nationale Selbst- und Fremdbilder im Gespräch s podtitulem Kommunikative Prozesse nach der Wiedervereinigung Deutschlands und dem Systemwandel in Ostmitteleuropa je významným příspěvkem k současné sociolingvistice a konverzační analýze. Jednotliví autoři si všímají především toho, jak se v rozhovorech zaznamenaných na území států střední Evropy a znovusjednoceného Německa utváří obraz druhého národa a obraz národa vlastního a obrazy Němců z nových a starých spolkových zemí Německa.

Autory rozsáhlého úvodního příspěvku „Selbst- und Fremdbilder im Gespräch. Theoretische und methodologische Aspekte“ jsou M. Czyżewski, M. Drescherová, E. Gülichová a H. Hausendorf.

Na několika příkladech z rozhlasové ankety nejprve ukazují, jak různorodý může být obraz druhého národa. Jedná se o anketu jedné rakouské rozhlasové stanice, v níž moderátor položil posluchačům otázku: „Welches Bild haben wir vom Nachbarn Deutschland?“ (Jak vidíme sousední Německo?) Posluchači ve svých odpovědích utvářejí (velmi různorodý) obraz typického Němce.

[229]Dále zaměřují svůj pohled sociologicky a objasňují, že těžištěm analýzy vytváření sociálních/kolektivních identit je tzv. interpretativní sociologie. K jejímu spektru patří řada směrů: etnometodologie, etnometodologická konverzační analýza (považované za radikální formy interpretativní sociologie), symbolický interakcionismus, fenomenologická sociologie, biografická analýza. Z tohoto souboru se pak věnují etnometodologii a konverzační analýze, jejichž metod a postupů je ve sborníku nejvíce užíváno.

Oblastmi výzkumu „klasické“ etnometodologie a konverzační analýzy, relevantními pro autory sborníku, jsou především:

a) rekonstrukce interpretativních procesů, v nichž jsou neustále znova aktualizovány neměnné znaky sociální identity (jako je pohlaví, etnická příslušnost), oblast spojená se jmény Garfinkel, Smith, Cicourel, Moerman,

b) zkoumání sociálních identit jako výchozích témat rozhovorů, např. na začátku telefonních rozhovorů (Schegloff, Schenkein),

c) interakční utváření identity (Sacks, Watson).

Sociologický pohled je dále rozšířen pojednáním o sociálně-psychologickém zkoumání stereotypů a předsudků.

Pak autoři hodnotí situaci konverzační analýzy. V souvislosti s jejími postupy zmiňují termín „neproblémový problém“ (tj. problém organizace rozhovoru, jehož řešení je pro jeho účastníky samozřejmé, např. problém ukončení telefonického rozhovoru). Konstatují, že nástroji konverzační analýzy jsou zpracovány spíše rozhovory běžné (alltäglich), méně institucionalizované. Postupně se pozornost přesouvá od problémů (rozhovorů) neproblémových k rozhovorům konfliktním (konflikt prostupuje celým rozhovorem nebo některou jeho částí, účastníci v něm mění své běžné zvyklosti, je provázen neshodami).

Dále se rozebírají tři těžiště strukturního popisu rozhovoru, kterými jsou:

a) sekvenční organizace (sem patří střídání replik mluvčích, tzv. „turn taking“, výběr následujícího mluvčího, pauzy, začlenění jednotlivé repliky do rozhovoru, opravné mechanismy, prvky globální organizace rozhovoru, jako je úvodní nebo závěrečná sekvence replik apod.),

b) kategorizování (zde jsou zmíněny dnes již běžně rozšířené termíny H. Sackse „membership categories“, tj. sociální kategorie, které užívají sami „členové“ určitého společenství, „category-bound activities“, tj. jednání vázané na určitou kategorii, „membership categorization devices“, tj. kategorizační prostředky, „consistency and economy rule“, pravidla konzistence a ekonomičnosti),

c) tematická organizace (dosud nejméně prozkoumaná oblast).

Několikrát se autoři odvolávají na J. Gumperze. Ten vyjadřuje např. jisté pochybnosti o „ortodoxní“ konverzační analýze, tedy o analýze, jež je zcela nezávislá na implicitním významu replik.

Nezanedbatelná část úvodního příspěvku je věnována jazykovým aspektům utváření kategorií v rozhovorech. Zde autoři posuzují (mimo jiné) užívání osobních zájmen (např. možné překračování okruhu přítomných v případě užití zájmena „my“), vytváření zcela nových slov (např. kompozitum „Ostfrauen“), používání neosobního zájmena „man“ apod. Zmiňují se o spojovací linii mezi kategorizováním a stereotypy a o tom, jak se kategorie stávají součástí frazeologie toho kterého jazyka (např. [230]německy: betrunken wie ein Russe, rusky: pjannyj kak Šved). Upozorňují, že je nebezpečné považovat tato (i jiná) klišé za něco objektivního.

Na příkladech několika vybraných částí transkriptů (jedná se o části transkriptů autorů dalších příspěvků v tomto sborníku, které jsou tak vlastně zpracovány z různých pohledů) ukazují, jak rozmanité jsou způsoby utváření obrazu sebe sama a obrazu druhého. Mluvčí se mohou sami přiřadit k nějaké skupině (např. wir Ostfrauen), v charakteristikách jednotlivých skupin se mohou objevovat přídavná jména v komparativu (např. cleverer) předpokládající existenci nějaké další skupiny, s níž je první skupina porovnávána. Autoři připojují citaci sociálního psychologa Østergårda: Máme-li vysvětlit, co jsme a jací jsme, často si pomůžeme tím, jací jsou pro nás druzí, a ti nejsou samozřejmě jen jiní, ale horší.

Mluvčí se mohou jednoznačně prezentovat jako představitelé nějaké skupiny (např. hier bei uns in Österreich). Svá specifika mají charakteristiky osob třetích, nepřítomných.

K tzv. narativním konstrukcím obrazů sebe sama a obrazů druhých řadí autoři zevšeobecňující rekonstrukce jednání a rekonstrukce jednotlivých epizod.

Oddíl „Alltagskommunikation“ (běžná komunikace) obsahuje čtyři příspěvky. M. Drescherová a U. Dausendschön-Gay jsou autory příspěvku nazvaného „sin wer an son immobilien ehm makler da eh gekommen… Zum Umgang mit sozialen Kategorien im Gespräch“. Autoři rozebírají transkript rozhovoru (small talk) zaznamenaného v době po znovusjednocení Německa mezi učitelkou a sekretářkou jedné berlínské jazykové školy. Ve své analýze se autoři zaměřili na tři hlediska:

a) pozvolné zavádění popisných prvků (např. den anderen Alexander, jiný Alexander, tedy to jiné, společenskými změnami poznamenané Alexandrovo náměstí, bei uns in Ostteil, u nás ve východní části, apod.),

b) kategorie zavedené ad hoc (např. kategorie imobilního makléře, kterou jedna z žen zavedla a jíž přisoudila všechny možné špatné vlastnosti: nepoctivost, milionářem neprávem atd.; s ní pak srovnává situaci svého vlastního manžela, který, ač také makléř, verdient im prinzip nichts, nevydělává v zásadě nic),

c) zpracovávání výrazů s bohatými inferencemi (např. dříve a nyní; s výrazem dříve jsou spojeny pozitivní konotace, např. lidé se pokoušeli brát na sebe ohled, znali nějaké hranice, s výrazem nyní konotace negativní, např. dnes si každý myslí, že může dělat, co chce).

Výchozím materiálem H. Hausendorfa, autora příspěvku nazvaného „wir sprechen zwar eine sprache aber… Die Wiedervereinigung als Kommunikationsproblem“ jsou části rozhovorů účastníků rekvalifikačního kurzu pro dlouhodobě nezaměstnané, které byly nahrány na začátku roku 1993 v jedné z nových spolkových zemí Německa. Výstižná část rozhovoru, jehož tématem bylo znovusjednocení Německa, se dostala do titulu článku. Autor se zamýšlí nad tím, jak se náhle zproblematizovaly samozřejmě přijímané aspekty národní, politické, státní a/nebo kulturní identity (na kulturní identitu se zaměřuje především). Významná společenská proměna (v tomto případě znovusjednocení Německa) se stává stimulem pro vytváření skupinové identity. Tento proces prochází v rozhovorech následujícími fázemi: Markierung (utvářející se skupina je označena), Elaborierung (skupina získá obsah, jsou do ní přiřazeni konkrétní účastníci), Typisierung (skupině je připsáno něco všeo[231]becně známého, nějaké (stereo)typy) a Legitimierung (jednotlivé typizace se stávají tématem rozhovoru, jsou zdůvodňovány, v tomto případě typizace, které připisují východní Němci západním a naopak).

Autory příspěvku „Menschen ‘fünfter Klasse‘: Reden über Abwesende in der Alltagskommunikation am Beispiel tschechischsprachiger Daten“ jsou J. Holšánová a J. Nekvapil. Společenské proměny (revoluce v listopadu 1989, otevření hranic, migrace obyvatelstva, rozdělení státu, nová funkce tisku) se stávají podnětem pro nová témata rozhovorů. Autoři rozebírají dva transkripty (nazvané „Polen“ a „Zigeuner“) zaznamenávající úryvky rozhovorů z doby krátce po rozdělení našeho státu (1. 1. 1993), jejichž tématem je národnostní (etnická) problematika. V obou přepisech je řada zajímavých momentů, především samotné vymezování kategorií „Poláci“ a „Cikáni“, tedy kategorií těch druhých, o kterých se mluví v jejich nepřítomnosti. Tyto kategorie jsou mluvčími hodnoceny negativně (polskému etniku je v rozhovoru připisována chudoba, neměnné špatné poměry v zemi, nedostačující kultura bydlení a nepořádek, za všechny tyto nedokonalosti je, vycházíme-li z přepisu, odpovědno polské etnikum samo; romské etnikum je charakterizováno jako primitivní, „nám“ škodlivé, využívající sociálních výhod a páchající trestnou činnost). Na pozadí obou zmíněných kategorií se utváří pozitivní kategorie „my“.

I. Prokopová je autorkou příspěvku „Stereotype, Fremdbilder und Vorurteile“. Vychází z teze, že v každém kulturním společenství existuje souhrn tzv. cultural patterns (kulturních předloh, vzorů), které charakterizují elementy okolního světa. Ve svém výzkumu zpracovává ankety a nahrávky rozhovorů z let 1991 a 1992, které byly zaměřeny na stereotypy Němců v polských očích a Poláků v německých očích. Pozornost věnuje různým charakteristikám a vztahům stereotypu (Stereotyp, obraz odněkud zprostředkovaný) a obrazu druhých (Fremdbild, obraz získaný vlastní zkušeností). Pokud se u některého z respondentů nekryje stereotyp s obrazem druhých, často se uchyluje k tzv. „ja-aber-Konstruktion“ (zmiňované již W. Kallmeyerem), tj. konstrukci, která naznačuje, že vlastnost všeobecně připisovaná nějaké skupině neplatí pro konkrétní jednotlivce. Poslední z termínů uvedených v titulku „Vorurteil“ (předsudek) autorka odděluje od stereotypu, chápe jej jako „negativní postoj, který se často neopírá o pravdivé informace, je ovšem silný, utkvělý a vůči změnám imunní“.

Další oddíl se jmenuje Institutionelle Kommunikation, obsahuje tři příspěvky.

Autorkou prvního z nich „Interaktive Fallen auf dem Weg zum vorurteilfreiem Dialog. Ein deutsch-deutscher Versuch“ je R. Wolfová. Vychází z nahrávky rozhovoru v roce 1993 pořízeného na fóru společenské organizace „Ost-West-Fraueninitiative“, kterého se účastní ženy z nových a starých spolkových zemí Německa. Jedním z úkolů organizace je také odstraňování rozdílů mezi západními a východními Němci. Při rozboru transkriptu rozhovorů se autorka zamýšlí nad tím, jak jsou v kontaktech mezi východními a západními Němci verbalizovány kategorie sebe sama a kategorie druhých. Účastnice rozhovoru si definují kategorie „Ostdeutscher“ a „Westdeutscher“, přidávají k nim různé charakteristiky (např. různou míru kreativnosti) a k jedné z kategorií se samy přiřazují.

Druhý příspěvek tohoto oddílu „Wir sind froh und glücklich daß wir hier keine Minderheiten haben… Zur Abgrenzung ethnischer Identität“ napsal S. Ondrejovič. Nejprve stručně charakterizuje situaci slovenské menšiny v Dolním Ra[232]kousku. Ta se pak stává tématem podrobně rozebíraného rozhovoru. V něm je dominantním řečníkem starosta jednoho dolnorakouského města, který měl slovenské předky. Během rozhovoru se utváří obraz Slováků v dolnorakouských očích, který je relativně vágní (např. jsou označeni die drüben, ti na druhé straně, míněno geograficky), poukazuje však na jejich cizost. Zajímavým místem přepisu je také korekce Zigeuner oder die Roma.

Příspěvek A. Piotrowského se jmenuje „Die Rhetorik der kollektiven Identität im politischen Diskurs Polens. Eine Fallstudie zweier Parlamentsreden“. Autor analyzuje vystoupení dvou poslanců v polském parlamentu v roce 1992 při projednávání zákona o potratech. První z řečníků zaujímá pozici tzv. „mluvčího národa“ (Sprecher der Nation), druhý „dobře informovaného občana“ (gut informierter Bürger). Ve svých vystoupeních vytvářejí dva protikladné obrazy kolektivní identity (vycházejíce přitom z řady hledisek, od polské katolické tradice až po vstup Polska do Evropského společenství).

Oddíl „Massenmediale Kommunikation“ obsahuje tři příspěvky. Autorem prvního, „Schismogene Tendenzen des Mediendiskurses nach der deutschen Einheit“ je I. Paul. Postupně uvádí deset příkladů, úryvky z různých televizních a rozhlasových pořadů a jeden kreslený vtip, jejichž tématem je jednota východních a západních Němců (označovaných někdy „Ossis“ a „Wessis“). Dokazuje, že sdělovací prostředky tím, že o rozdílech mezi Ossis a Wessis mluví (např. o různé životní úrovni), nepřispívají rozhodně k vzájemnému přibližování obou skupin, ale naopak rozdíly mezi nimi neustále prohlubují.

Dalším v tomto oddíle je příspěvek R. Fiehlera „Die Wiedervereinigung als Kulturberührung. Ausarbeitung von wechselseitigen Kategorisierungen und von Beziehungsmodellen im massenmedialen deutsch-deutschen Diskurs“. Autor rozebírá úryvky z německého televizního vysílání v roce 1990, tedy z doby, kdy se utvářely kategorie „Ossis“ a „Wessis“. Vychází přitom z konceptu styku kultur (Kulturberührung) G. Batesona. Podle tohoto konceptu musí styk dvou různých kultur dopadnout jedním z následujících způsobů: a) obě kultury asimilují, b) jedna z kultur je eliminována, c) obě kultury přetrvávají v dynamické rovnováze uvnitř jednoho společenství. Různé kultury se setkávají po nějaké náhlé společenské proměně. Tou je v tomto případě znovusjednocení Německa. Autor se zamýšlí nad tím, kterou z těchto cest se bude ubírat kultura „Ossis“ a kterou „Wessis“. Poté, co byly zmíněné kategorie utvořeny, vznikla v německých sdělovacích prostředcích řada modelů jejich vzájemného vztahu (Beziehungsmodelle), např. „rovný s rovným“, „pán a sluha“, „rodič a dítě“, „expert a laik“, „Romeo a Julie“, „bratr a sestra“ a jiné.

M. Czyżewski se ve svém příspěvku „man muss diese jugend retten und nicht hassen… Auseinandersetzungen mit dem Rechtsextremismus in deutschen und polnischen Massenmedien“ zabývá problematikou pravicového extremismu jako politicky nebezpečné předsudečné (vorurteilshaft) komunikace. Jazykový extremismus se podle něj nevyskytuje výhradně ve vulgární podobě, hovoří o fenoménu rozumného předsudku (vernünftiger Vorurteil), předsudku zdůvodněného nějakými argumenty. Zpracovávaným materiálem jsou vybrané části dvou televizních debat (jedné polské a jedné německé) z let 1992 a 1993, které se k tématu vztahují.

[233]Sborník je doplněn devíti koreferáty. Uvedeme stručnou charakteristiku alespoň některých z nich.

M. Heinemannová se ve svém referátu „Vorher war das alles irgendwie organisiert: Verhaltensmuster im deutsch-deutschen Diskurs“ zamýšlí nad tím, zda je vůbec možné považovat německo-německý diskurs za setkání dvou různých kultur, dále upozorňuje, že kategorie „Ossis“ a „Wessis“ (a jejich různé obměny) existovaly již dávno před znovusjednocením Německa.

Referát W. Kallmeyera „Zur Kontextualisierung sozialer Kategorien und Stereotype in der sprachlichen Interaktion“ je uveden transkriptem části rozhovoru mladého kurdského Turka žijícího v Německu (s jeho německými přáteli), který se pozastavuje nad postojem Němců k cizincům. Z ukázky vyplývá, že tento postoj je plný předsudků a strachu z kontaktu s jakýmkoli cizincem. Autor pak podrobněji hovoří o „bohaté“ kontextualizaci. Tou rozumí různost obrazů sebe sama a obrazů druhého v souvislosti s vlastnostmi komplexního procesu utváření sociální identity.

U. M. Quasthoffová ve svém příspěvku „Ethnischer Diskurs und Argumentation“ s využitím materiálů H. Hausendorfa a J. Holšánové a J. Nekvapila ukazuje, jak se stává pozitivní zobrazení a ohodnocení vlastní kategorie (kategorie, k níž se mluvčí sám přiřazuje) ve srovnání s kategorií druhého argumentem v rozhovoru.

T. A. van Dijk, autor referátu „Rassismus, Nationalismus, Medien und Diskurs in Europa. Die Bedeutung des ZiF-Projekts“, se zamýšlí nad úlohou sdělovacích prostředků v době, kdy na celém světě působí řada extremistických stran a skupin. Program těchto skupin je často v zásadě rasistický. Konstatuje, že aktivních protirasistických žurnalistů je velmi málo. Samotné slovo rasismus je vždy výrazem distance, obviněním. Možné řešení vidí v tom, aby bylo mezi žurnalisty více příslušníků menšin a ve sdělovacích prostředcích vůbec více multikulturní tolerance a respektu.

Sborník je doplněn rozsáhlým seznamem literatury.

Sborník Nationale Selbst- und Fremdbilder im Gespräch je knihou v mnoha ohledech závažnou a inspirativní.

Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 3, pp. 228-233

Previous Oľga Schulzová: Katarína Habovštiaková – Ema Krošláková: Frazeologický slovník

Next Steffen Höhne: Jens Loenhoff: Interkulturelle Verständigung