Miroslav Červenka
[Chronicles]
Miroslav Procházka deceased
Miroslav Procházka, estetik, teatrolog a literární teoretik, zemřel 22. 2. 1997 v Austinu (Texas) ve věku 54 let. Loučíce se s ním, připomínáme si, že Miroslav Procházka byl jedním z těch, kdo stáli u obnovení činnosti Pražského lingvistického kroužku. Jako autor významné přednášky o osobnosti Jiřího Veltruského a jeho sémiotice divadla přispěl Procházka k tomu, že spolu s dominující lingvistikou se v znovuzrozeném Kroužku – zcela ve shodě s jeho tradicí – uplatňují [238]i ostatní humanitní obory a zejména uměnověda, nazíraná ovšem ze společného hlediska vědy o znacích, jejich významech, způsobech interakce a jejich fungování v kultuře.
Výzkum umění z tohoto stanoviska sjednocuje Procházkovu vědeckou práci od samých začátků. Jednou z mála diplomových prací, které znamenaly vědecký přínos a byly vydány knižně, je jeho Příspěvek k problematice sémiologie literatury a umění (Ústav pro českou literaturu, Praha 1969). Autor se tu kriticky, samostatně a na pozadí světovém zabývá dílem Jana Mukařovského. Tomuto představiteli české sémiotiky umění věnoval Procházka závažný a namáhavý pramenný výzkum, završený edicemi významných univerzitních přednášek a jiného rukopisného materiálu.
Drama a divadlo zaujalo Procházku opět jako sémiotický systém: jeho multimedialita odedávna činila teatrologii jednou z laboratoří moderní teorie umění. Také zde Procházka chápal svůj průbojný a originální výzkum jako další krok rozvíjející se tradice. Vycházel z hlubokého a pojmově analytického rozboru prací svých předchůdců, z mnohaletého přemýšlení o smyslu jejich odkazu, viděného jako ucelená pojmová struktura v dynamickém vývoji; uvažoval nejen o tom, jak on sám se může uplatnit, ale i o tom, co je v daném stadiu poznání potřebí říci a udělat.
Spolu s Ivem Osolsobě proto výborně komentovanou edicí znovu zpřítomnil klasickou práci Zichovu. Procházkovy Znaky dramatu a divadla (Panorama, Praha 1988) představují soubor studií, z nichž bude dlouho čerpat teatrologie, a nejen ona. Propracované stati jsou věnovány dramatickému textu a řeči, je proneseno nové slovo k pražské teorii dialogu. Knihy takového druhu společně budovaly myšlenkové univerzum, v jehož kontextu Pražský lingvistický kroužek mohl po desetiletích obnovit svou činnost s vědomím, že dědictví nepřežilo uzavřeno v depozitáři, ale i potlačováno rostlo a měnilo se a zrálo.
Miroslav Procházka za sebou zanechává kulturně tvořivé dílo.
Ale já vzpomínám na vytáhlého mládence, který před 30 lety přišel do mého semináře, a pak zase na vedoucího naší katedry, schopného měřit i denní problémy perspektivou univerzitního života metropolí; vzpomínám a necítím v srdci nic, co by bolest z odchodu tohoto mladšího přítele dokázalo zmírnit.
Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 3, pp. 237-238
Previous Oldřich Uličný: Šedesátník Jan Kořenský
Next Vážení čtenáři,
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1