Travaux du Cercle linguistique de Prague

Jiří Trojánek

[Recenze]

(pdf)

Travaux du Cercle linguistique de Prague

Travaux du Cercle linguistique de Prague, n.s. – Prague Linguistic Circle Papers, sv. 1, red. E. Hajičová – M. Červenka – O. Leška – P. Sgall, 1995 (viii + 336 s.); sv. 2, red. E. Hajičová – O. Leška – P. Sgall – Z. Skoumalová, 1996 (viii + 346 s.), John Benjamins, Amsterdam – Philadelphia

 

První dva svazky nové série Travaux du Cercle linguistique de Prague navazují na první sérii osmi svazků Travaux du Cercle linguistique de Prague, která vycházela v letech 1929–1939 a sérii čtyř svazků Travaux linguistiques de Prague z let 1964–1971. Další svazky nebylo tehdy možné z politických důvodů publikovat. Nová série je mezinárodní tribunou obnoveného PLK.

Přestože PLK musel pro roce 1939 v době nacistické okupace svou činnost podstatně omezit a později za komunismu byla úplně zastavena, jeho tradice pokračovala, a to zejména v Kroužku funkční lingvistiky založeném B. Trnkou v rámci [66]Kruhu moderních filologů. Činnost PLK byla obnovena z iniciativy nedávno zesnulého Oldřicha Lešky v r. 1989–1990 za pomoci tří původních, nyní již zesnulých, členů Kroužku – J. Vachka, V. Skaličky a K. Horálka. Josef Vachek byl čestným předsedou Kroužku a je také autorem předmluvy k prvnímu dílu Travaux. Předsedou obnoveného PLK se stal M. Dokulil a po jeho rezignaci O. Leška. Činnost Kroužku je spojena i se zřízením Centra Viléma Mathesia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Travaux se snaží zachycovat vědeckou aktivitu v různých směrech strukturní a funkční ligvistiky. V úvodním přehledu klasického období O. Leška podrobně charakterizuje základní východiska a ideje PLK a hlavní body jeho historie. Zmiňuje polemiku nad de Saussurovým pojetím synchronie a diachronie, rozebírá Jakobsonovu a Trubeckého fonologii, Jakobsonovu koncepci morfologie i Mukařovského strukturalismus ve studiu poetiky. Zastavuje se u vlivu Karcevského na PLK, u badatelských přístupů Mathesia, Trnky, Havránka, Vachka, Skaličky a dalších. Velmi podrobný výklad je doložen šesti stranami bibliografie.

V dalším příspěvku P. Sgall připomíná práci výzkumného týmu na filozofické fakultě, později na matematicko-fyzikální fakultě, který v návaznosti na funkční strukturalismus PLK, ale i na výsledky logiků, vypracoval funkční generativní popis jazyka. Jedná se o formální aparát pracující se závislostní syntaxí. Značné množství gramatických informací je tu uloženo v lexikonu, zejména ve valenčním rámci, který specifikuje soubor možných doplnění řídícího slova. Velká pozornost je věnována sémantice; kritériem synonymie dvou výrazů je jejich zaměnitelnost ve všech kontextech (kromě citačních) při zachování stejných pravdivostních podmínek. V návaznosti na PLK se tu dále rozvíjí zkoumání aktuálního členění věty, které se zachycuje jako relevantní pro význam, a tedy náležející do významového (tektogramatického) zápisu věty. Funkční pohled umožňuje splnit formální požadavky a dosáhnout značné ekonomie zápisu věty, a tím i možnost hlubšího porozumění struktuře jazyka.

Oddíl Fundamental Issues zahajuje stať E. Holensteina o obecně lidských podmínkách kulturní a jazykové rozmanitosti, ve které dovozuje, že možnosti jazykové struktury jsou do velké míry universální jak na úrovni formy, tak v oblasti obsahu.

E. Battistella v příspěvku „Jakobson and Chomsky on markedness“ porovnává dva rozdílné přístupy k pojmu příznakovosti, který se rozšířil do různých lingvistických škol zásluhou Jakobsona a Trubeckého. Autor porovnává strukturálně sémiotické uplatnění pojmu s jeho chápáním v rámci generativní gramatiky. Sémiotické pojetí je spojeno s analýzou zvuku i významu do systému binárních distinktivních rysů. Je-li (privativní) rys přítomen, mluvíme o příznakovosti, pokud přítomen není, jde o bezpříznakovost. Nepříznakovost dále označuje normu, jako například řízení vpravo. Přesné definice příznakovosti se tedy v PLK částečně liší. V souvislosti s pojmem příznakovosti autor shrnuje hlavní myšlenky Jakobsonovy Kindersprache. Určité opozice definují hlásky, které se vyskytují ve všech jazycích, některé hlásky se vyskytují jen v některých jazycích. Hlásky jsou hierarchicky uspořádány na jádro a periferii. U afázie jsou nejprve periferní hlásky nahrazovány hláskami z jádra. U Jakobsona se příznakovost uplatňuje vedle fonologie na sémantické rysy, u Chomského se jedná o syntaktické vlastnosti. Oba přístupy se [67]zabývají problémem jazykových universálií a snaží se vysvětlit proces osvojení jazyka. Můžeme se ptát, zda je autorův přístup založen na dost explicitním vymezení příznakovosti, ale šíře a pronikavost jeho výkladu zřetelně potvrzuje nosnost tohoto pojmu.

V dalším příspěvku se F. Čermák věnuje rozboru pojmu funkce, s upozorněním, že obě interpretace tohoto pojmu (funkce jako úloha a funkce jako závislost) jsou přítomny i v přístupu L. Hjelmsleva. Zabývá se vztahem funkce v klasickém pražském chápání a evaluace a dospívá k bohatému třídění funkcí interních i externích z hlediska systému i promluvy.

J. Peregrin pak analyzuje vztah mezi strukturní lingvistikou a formální (montaguovskou) sémantikou, uzavíraje, že formální popis pomáhá k hlubšímu pochopení strukturalistického hlediska a není v rozporu se saussurovským pohledem na jazyk jako systém opozic (ne na pouhou nomenklaturu).

V oddílu o větné stavbě se L. Dušková zabývá syntaktickou víceznačností v angličtině v porovnání s češtinou. Angličtina má vzhledem ke ztrátě flexe vyšší výskyt víceznačných vět než čeština, jedné anglické větě pak odpovídají dva české ekvivalenty. Je porovnávána víceznačnost vět, nikoli jen gramatických forem nebo lexikálních jednotek. Víceznačnost autorka odlišuje od vágnosti a uvádí devět hlavních typů syntaktických víceznačností. Některé jsou sdíleny oběma jazyky (věty s kvantifikátory, s koordinovanými strukturami, některé typy souvětí), někdy je možná disambiguace v obou jazycích stejnými prostředky. Anglické věty vedlejší mohou být homonymní z hlediska syntaktické funkce (typu věty), v češtině se víceznačnost způsobená tímto jevem nevyskytuje. Autorka dále sleduje víceznačnosti způsobené různým dosahem negace, vět s elipsou a vět s určitými typy gramatické homonymie.

E. Hajičová v příspěvku „Surface and underlying word order“ odmítá klasifikaci na jazyky s volným a pevným slovosledem. Anglicky mluvící lingvisté často chápou slovosled především jako prostředek určující syntaktickou funkci slov, ale autorka poukazuje na významové rozdíly dané aktuálním větným členěním (a vyjádřené slovosledem) u vět s kvantifikátory. Obdobné změny jsou demonstrovány u povrchových forem s odlišnou prozodií věty. Je třeba pracovat s hloubkovým slovosledem, který je určen komunikativním dynamismem definovaným v závislostním popisu jazyka pomocí kontextového zapojení. Autorka dále zmiňuje pojem systémového uspořádání, které definuje jako základní pořádek slovesných doplnění (pro daný jazyk). Hloubkový slovosled je třeba odlišovat od slovosledu povrchového, kde určitá slova mají gramaticky určenou pozici.

Aktuálním členěním věty se zabývá i W. Abraham, který rozebírá „information packaging“ v němčině z hlediska přístupu N. Chomského. Formální popis hloubkové syntaxe v rámci funkčního generativního popisu charakterizuje V. Petkevič s pomocí operace unifikace, tedy bez generativní procedury, postupem deklarativním.

Dva další příspěvky tvoří oddíl o promluvě. F. Daneš porovnává statický a dynamický pohled na text, s důrazem na pragmatické aspekty a procesuální povahu struktury promluvy. K. Sparck Jonesová probírá otázky počítačového rozboru textu pro účely automatického resumování.

[68]Další oddíl zahrnuje různé příspěvky týkající se vývoje jazyka. I. Němec dovozuje, že ústup gramatické shody v češtině se projevuje v řadě vývojových procesů, jako je postupná náhrada přechodníkových vazeb vazbami infinitivními. Z. Topolińská se zabývá balkánským jazykovým svazem, chápaným jako projev konvergence, zjednodušování jazykových systémů na různých úrovních. Vývoj dětské řeči ilustrují W. U. Dressler a J. Makovec-Černe na příkladu zvládání flexivní morfologie slovinštiny v dětské řeči. J. Mey věnuje pozornost jazykovému vývoji budoucímu, a to rozborem problematiky komunikace z hlediska období po předpokládané nukleární katastrofě.

Závěrečný oddíl prvního svazku obsahuje tři příspěvky k teorii literatury. Zásadní je pohled M. Jankoviče na dílo jako „věc“ a jako znak, založený na analýze přístupu J. Mukařovského a H. Schmidové. V. Svatoň se pak zabývá problematikou symbolu v umění a Derridovy „přítomnosti významu“. J. Nosek rozebírá užití aliterace v publikacích W. S. Churchilla.

 

I druhý svazek nových Travaux je zahájen oddílem „Fundamental Issues“. C. H. van Schooneveld tu ukazuje, že k přínosu Pražské školy k lingvistice a vědě patří především metoda strukturní analýzy původně vypracovaná zejména zásluhou R. Jakobsona v oblasti fonologie, ale plodná i pro morfologii a další roviny jazykové reality.

F. Čermák se zabývá vztahem PLK k de Saussurovu Kursu obecné lingvistiky. Zakládající členové se seznámili s Kursem kolem r. 1920. Podle názoru autora Kurs nebyl čten dosti pečlivě, což mohlo být způsobeno absencí překladu. Nebyla ani publikována žádná recenze Kursu, dvě analýzy byly publikovány v r. 1927. Znalost Kursu v Kroužku se však předpokládala. Autor se snaží porovnat, co mají de Saussure a Praha společné a co je specifické jen pro jednu ze škol. Jako původně pražské principy Čermák jmenuje: funkce, centrum – periferie, dynamismus a potencionalita, pojmenování a aktuální členění věty. De Saussure neužíval pojem funkce, pracoval však s jiným označením s obdobným významem. Jako de Saussurovy principy a pojmy, které nebyly v PLK dále rozvíjeny, Čermák uvádí hodnotu, stav jazyka, asociaci a obecnou schopnost řeči langage. Jako společné principy uvádí zejména opozici synchronie – diachronie, langue – parole a představu znaku (jednotky, entity). De Saussurovo dělení na synchronii a diachronii nebylo některými členy PLK pochopeno a odmítnuto (Vachek, Trnka) a jiní je přijali. Protiklad langue – parole byl většinou lingvistů plně přijímán a pojem parole byl v PLK rozvíjen ve zkoumání funkčního stylu a aktuálního větného členění. Čermákovo dělení principů na společné, de Saussurovy (nepřijímané v Praze) a mající původ v PLK nelze chápat jako absolutní, slouží spíše jako členění podrobnějšího výkladu. S autorovým závěrem o obrovském vlivu de Saussura na PLK nelze než souhlasit.

M. Těšitelová rozbírá vývoj české kvantitativní lingvistiky. Statistické metody byly už koncem minulého století užity při zkoumání autorství Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. V PLK kvantitativní metody využívali zejména anglisté – V. Mathesius, B. Trnka, J. Vachek a J. Krámský. Mathesius zkoumal výskyty fonémů a jejich kombinací, též ve vztahu k morfologické struktuře slov, dále porovnával výskyty hlásek v českém a německém lexiku. B. Trnka chápal kvantitativní zkoumání nejen jako doplněk kvalitativní lingvistiky, ale očekával od něj nové [69]podněty pro kvalitativní výzkum. Statisticky zkoumal fonémy se zřetelem k morfémům, ale i řečovým aktům a textu. Dále sledoval kvantitativní strukturu souvětí a počet slabik ve slově. Vachek a Krámský se také zabývali fonologickou statistikou, Krámský též porovnával starou a moderní angličtinu. J. Mukařovský uplatnil fonologická statistická zkoumání v poetice, což bylo později v 50. letech z ideologických důvodů zavrženo. Určité uvolnění nastalo v 60. letech; Trnka a Krámský se v té době věnovali fonologické statistice, Dušková problémům kvantitativní lingvistiky se zřetelem k výuce angličtiny jako cizího jazyka a ke zkoumání gramatiky, zejména morfologie. V 60. letech bylo také oživeno statistické zkoumání poetického jazyka (Červenka, Sgallová). V druhé polovině 20. století byly navzdory vnějším okolnostem ustaveny další domény kvantitativní lingvistiky jako lexikální statistika, gramatická statistika atd.

Větné stavbě je v dalším oddílu druhého svazku věnováno několik statí, mezi nimiž je převážně matematicky zaměřen článek T. M. Große, analyzující formální otázky závislostních gramatik.

J. Panevová zkoumá gramaticky podmíněné nevyjádřené podměty u infinitivních a nominálních konstrukcí, sleduje, která doplnění určitého slovesa jsou koreferenční s nevyjádřeným podmětem. V Chomského GB teorii se jedná o teorii řízení (control), o té se mluví i v jiných popisech jazyka. Autorka vychází z funkčního generativního popisu. České příklady jsou porovnávány s ruskými a/nebo polskými a anglickými ekvivalenty. Sleduje infinitivní konstrukce, kdy infinitiv je v pozici Patientu a Intentu, v subjektu a po sponě, a uvádí, která doplnění slovesa jsou koreferenční s (nevyjádřeným) podmětem infinitivu. U nominalizací je možné na rozdíl od infinitivů subjekt vyjádřit, autorka sleduje různé typy sloves z hlediska řízení nominální vazby. Vyjádření koreferenčního podmětu vede zpravidla k redundanci, u víceznačných nominalizací však existuje více možných podmětů. V určitých případech redundance povrchové vyjádření podmětu vede k stylisticky těžko přijatelným formulacím.

V daších příspěvcích uplatňuje Y. Tobin přístup založený na strukturním pojetí jazykového znaku na rozbor funkcí negativní částice v hebrejštině, H.-H. Lieb zkoumá sémantiku německé spojky und a J. Šabršula analyzuje problematiku nespojitého designantu.

Oddíl o fonologii a grafémice je složen ze tří statí, v nichž A. Svoboda charakterizuje slabiku jako mikrosegment funkční větné perspektivy, Ph. Luelsdorff spolu se S. V. Česnokovem probírá tzv. determinační formu jako jednu ze základních stránek jazyka a E. Battistella se věnuje otázkám anglické interpunkce z hlediska příznakovosti.

Oblasti slovní zásoby si všímají v dalším oddílu příspěvky L. Waughové (o ikonicitě a její relevanci pro morfologii i pro sémantiku) a zesnulé Vl. Strakové (o parciální lexikální typologii).

Problémy literární vědy a promluvy se v posledním oddílu druhého svazku zabývají M. Červenka (o čtyřech základních dimenzích literárního díla), S. Čmejrková (o jazyce imaginárních projekcí), J. Hoffmannová (o struktuře sémantického kontextu času v různých typech textů) a Fr. Štícha (o implicitnosti v jazyce a v promluvě).

 

[70]Oba svazky dokládají, že i dnes plně žije tradice funkčně strukturní lingvistiky založená klasickým Pražským lingvistickým kroužkem. Dalším dokladem toho bude, jak je možné očekávat, i svazek třetí, dnes už redakčně připravený, který je z velké části založen na příspěvcích přednesených na konferenci pořádané v dubnu 1996 lingvistickými a literárněvědnými ústavy MFF UK, FF UK i AV ČR u příležitosti sedmdesátého výročí Kroužku a stého výročí narození R. Jakobsona.

Tato tradice byla vždycky spojena s ovzduším dialogu a diskuse, takže se neomezovala na určitou doktrínu. To se v obnovených svazcích odráží i bohatstvím přístupů a pohledů, které tu jsou zastoupeny. Jistě by bylo možné v této pestrosti vidět až určitou roztříštěnost, ale spíš můžeme jako kladný rys chápat to, že jsou v této mezinárodní tribuně Kroužku zastoupeny jak nejrůznější oblasti lingvistiky i příbuzné úseky literární vědy, tak rozmanité směry, které tak či onak na klasickou Pražskou školu navazují. Potvrzuje se, že tato návaznost zahrnuje široké složky mezinárodní lingvistické obce, pro které je kontakt s českou lingvistikou i dnes zřejmě vysoce zajímavý.

Díky redaktorům jsou oba svazky u nás přístupné, zejména v badatelské čítárně Klementina, stejně jako Praguiana 1945–1990 a další svazky s „pražskou“ tematikou vydané nakladatelstvím Benjamins.

Zároveň je možné obnovené svazky chápat i jako doklad toho, že česká lingvistika v dnešních metodologických podmínkách lingvistického výzkumu dovedla svým svérázným způsobem využít i podněty hlavních nových trendů, včetně formalizace popisu jazyka. Zřetel k funkčnímu zaměření pražské tradice tu umožnil vytvořit nový typ formálního popisu jazyka, který není založen na předpokladu ’ideálního mluvčího’ a vysoce specifikovaného vrozeného aparátu, ale poskytuje plodné východisko pro chápání jazyka na základě jeho procesuální a interaktivní podstaty, odrážející se v takových antropocentrických aspektech jeho struktury, jako je závislostní syntax, aktuální členění věty a role kontextových faktorů ve větné struktuře i v sémantice.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 1, s. 65-70

Předchozí Emilie Bláhová: Psalterii Sinaitici pars nova

Následující Petr Sgall: Jarmila Panevová jubilantkou