Jarmila Panevová jubilantkou

Petr Sgall

[Kronika]

(pdf)

The anniversary of Jarmila Panevová

Nepočítáme-li ty spíše snad netypické osobnosti, které za své jubileum považují už třeba padesátiny – a mezi ženami bychom je těžko hledali –, je k 8. dubnu 1998 nejmladší jubilantkou naší lingvistiky prof. PhDr. Jarmila Panevová, DrSc., předsedkyně Jazykovědného sdružení ČR a místoředitelka Ústavu formální a aplikované lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, patřící k předním představitelům naší i evropské slavistiky a obecné jazykovědy. (Na tomto relativním mládí jubilantky nic nemění ani to, že k padesátinám dostala – spolu se svým vrstevníkem a tehdejším spolupracovníkem Petrem Piťhou – sborník statí přátel a kolegů, který tehdy ovšem mohl mít jen rukopisnou podobu a kolovat pouze v užším kruhu zasvěcených. Sborník k Jarmilinu jubileu, redigovaný Evou Hajičovou, vychází v nakladatelství Karolinum a obsahuje i bibliografii oslavenkyně.) Jejím mládím je snad oprávněno i to, že o ní při této příležitosti píše ne někdo z jejích (i tak už četných a zkušených) žáků a následovníků, ale jeden (asi nejmladší) z těch, které sama příležitostně označuje za své učitele.

Ve svém studiu češtiny a ruštiny na FF UK v letech 1956–1961 se soustředila především na syntax češtiny, a to v semináři prof. Vl. Šmilauera a – se zaměřením na automatickou analýzu větné stavby – v tehdy vznikajícím semináři formální („algebraické“) a komputační lingvistiky. Úspěšná diplomová práce o desambiguaci přívlastků a příslovečných určení pro ni znamenala možnost začlenit se (nejdřív, pravda, oficiálně jako „laborantka“) do univerzitního výzkumu v právě se rozvíjejícím oboru lingvistických aplikací počítačů. Brzo pak (v letech 1962–68 v rámci Centra numerické matematiky MFF UK, od března 1968 v Laboratoři algebraické lingvistiky FF UK) už byla jednou z hlavních opor univerzitní skupiny tohoto oboru.

Zasvěceně a obětavě se věnovala uplatnění výpočetní techniky v lingvistickém výzkumu už uprostřed šedesátých let, kdy možnosti aplikace počítačů byly ještě hodně omezené. Podílela se na přípravě dílčího pokusu strojového překladu z angličtiny do češtiny na českém stroji EPOS a samostatně zpracovávala zevrubnou gramatickou analýzu českých textů s pomocí děrnoštítkových strojů.

Když přišly doby zlé, zůstala Jarmila oporou skupiny, a tak pomohla zabránit jejímu zániku; jen díky účinné pomoci několika přátel mezi matematiky, ale zejména díky neohroženému principiálnímu postoji jejímu a dalších mladých členů skupiny došlo při zrušení Laboratoře v r. 1972–73 k přesunu jejích členů zpět na MFF. Měla podstatný podíl na tom, že bylo nejen přesvědčivě doloženo, že práce na lingvistických tématech i na úkolech interdisciplinárních (pro účely vyhledávání textových informací, komunikace s inteligentní bází dat atd.) se tu vede na úrovni hatící politické rozhodnutí skupinu zlikvidovat, ale že navíc bylo možné poskytnout tu útočiště i dalším třem „provinilcům“ a dílčí podporu řadě intelektuálů, včetně několika chartistů, pro které v tehdejších oficiálních strukturách nebylo místo. Jarmila patřila k těm, kteří důsledně dbali, aby tlak hrnoucí se shora nepronikal přes ně dál, a kteří tak brzdili zhoubné účinky „normalizace“.

Pod jejím vedením byl pak vypracován rozsáhlý počítačově implementovaný systém popisu českých vět, členící vztah označovaného a označujícího (funkce a formy) do čtyř strukturních rovin v podobě procedury náhodného generování vět. Závislostní i další vztahy ve větě tu byly systematicky rozebrány a Jarmila publikací mnoha dílčích výsledků získala velmi široký [72]kladný ohlas svého výzkumu v naší lingvistice i v mezinárodní slavistice.

Kvalifikační (tehdy „kandidátské“) řízení, které na FF UK proběhlo v r. 1969 s úspěšnou obhajobou disertace o závislé predikaci v generativním popisu jazyka, bylo na dlouhá léta zabrzděno; diplom byl vydán až v r. 1984 (z trezoru, na zásah vedoucího katedry). Obhajobu titulu DrSc. bylo možné uskutečnit teprve v r. 1989, a habilitace i profesura musely čekat na léta devadesátá. Doslova musely čekat, protože už dávno tu byl velký soubor Jarmiliných publikací s obecně uznávanou vysokou vědeckou úrovní. Byla to první monografie o slovesných časech v r. 1971 (vydaná v podobě čtyř ze sedmi kapitol knihy J. Panevové, E. Benešové a P. Sgalla Čas a modalita v češtině, AUC, Philol. Monogr. 34), další, samostatná kniha o valenci slovesa a větné syntaxi v r. 1980 (Formy a funkce ve stavbě české věty), významný autorský podíl – spolu s E. Hajičovou a s podepsaným – na syntetické knize o funkčním generativním popisu The Meaning of the Sentence in Its Semantic and Pragmatic Aspects (Academia, Praha a Reidel, Dordrecht 1986) i na dalších knižních publikacích skupiny a do stovek jdoucí řada statí v časopisech a sbornících. Tento soubor jednoznačně svědčil o rozhodujícím významu jejího výzkumu pro zpracování druhů doplnění slovesa v češtině i obecné problematiky závislostní syntaxe, pro uplatnění lingvistické analýzy zaměřené na strojový překlad i na další počítačové aplikace. Významná je i její činnost editorská, zejména její role v redigování sborníku statí charakteristických pro Pražskou školu funkčně-strukturní lingvistiky Praguiana 1945–90 (red. Ph. L. Luelsdorff, J. Panevová, P. Sgall, Amsterdam – Philadelphia 1994), který byl v návaznosti na známou řadu editorských činů Vachkových připravován už v obtížných podmínkách poloviny 80. let, i její účast na redigování několika interních fakultních sborníků řady Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung, kde vycházely dílčí výsledky zpracování češtiny z hlediska počítačových aplikací.

K jejím hlavním vědeckým objevům patří zásadní objasnění povahy tzv. relativního času – jeho rekurzívních vlastností i jeho základního postavení mezi významy slovesných časů, s tím, že naopak tzv. čas absolutní je případem zvláštním (přítomným zejména u těch výskytů sloves, kterým není v závislostní hierarchii nadřazeno žádné sloveso obsahové vedlejší věty). Své odpovědi na dvě zásadní otázky (ve kterých syntaktických pozicích má slovesný čas relativní platnost a ke kterému časovému bodu se v této funkci hodnota času vztahuje) formulovala přesně a explicitně, s promyšleným rozlišením definic pojmů a věcných zjištění, takže bylo možné bez dalšího podat obecný formální popis vztahů mezi hodnotami času v souvětí a matematicky dokázat platnost dvou tvrzení, vhodných zdaleka ne jen pro popis češtiny (vedle výše uvedené knihy Čas a modalita v češtině viz zejm. stať The meaning of tense and its recursive properties, Philologica Pragensia, 14, 1971, s. 1–15, 57–64, napsanou spolu s E. Hajičovou a podepsaným).

Stejnou objevnou hodnotu, ale ještě hlubší platnost a širší dosah mají její výklady o doplněních slovesa a jejich třídění, s jasným rozlišením dichotomie aktantů a volných doplnění od opozice mezi obligatorností a fakultativností doplnění u jednotlivých řídících slov, včetně identifikace testovatelného operačního kritéria pro rozlišení vypustitelných, ale sémanticky obligatorních doplnění (např. patiens u vidět, směr u přijít) od doplnění fakultativních, viz zejm. studii On Verbal Frames in Functional Generative Description (Prague Bulletin of Mathematical Linguistics (dál jen PBML), 22, 1974, s. 3–40 a 23, 1975, 17–52), nověji Valency (case) frames of verbs (ve sb. Contributions to Functional Syntax, Semantics, and Language Comprehension, red. P. Sgall, Academia, Praha – Reidel, Dordrecht 1984, s. 147–188, spolu s E. Hajičovou), Dependency syntax – a challenge (Theoretical Linguistics, 15, No. 1/2, 1988/89, s. 73–86, spolu s P. Sgallem) a dnes především souhrn[73]nou kapitolu Valency frames and the meaning of the sentence v knize The Prague School of Structural and Functional Linguistics (Amsterdam – Philadelphia 1994, s. 223–243).

V obou těchto úsecích gramatické stavby ukázala možnost přesných obecných formulací (platných zdaleka nejen pro češtinu) tam, kde bylo dřív obvyklé jen uvádět typické nebo méně typické příklady, nesystematicky a tedy bez potřebné jasnosti a explicitnosti mluvit o konturách jednotlivých jevů a souvislostí mezi nimi vymezených více nebo méně zřetelně, ale ne zcela přesně. Proto jsou její výsledky vhodné nejen pro funkčně-strukturní popis a rozbor češtiny, ale taky jako bezprostřední podklad pro formální a počítačově implementovatelné zpracování její mluvnické stavby.

Podobně i v řadě dalších dílčích oblastí syntaxe přispěla k vybudování pojmové soustavy (popisného rámce) funkčního generativního popisu a k doložení vhodnosti tohoto přístupu pro popis a rozbor větné stavby češtiny i jiných jazyků (slovanských i angličtiny). Její zevrubné analýzy mají podstatný význam pro charakteristiku všeobecných aktantů (viz zejm. její stati ve sb. Studia Slavica Pragensia, Praha 1973, ve sb. Otázky slovanské syntaxe IV/1, Brno 1979 a nyní O nekotorych tipach obobščennych aktantov, Wiener Slawistischer Almanach, 33, Vídeň 1992, s. 73–78), pro otázky gramatické koreference (’control’, zvratná zájmena aj.) i jejího rozhraničení od koreference textové (viz zejm. The Czech infinitive in the function of objective and the rules of coreference, ve sb. Language and Discourse: Test and Protest, Amsterdam – Philadelphia 1986, s. 123–142; Considération sur co-référence, ve sb. Relations inter- et intraprédicatives, Lausanne 1993, s. 223–234; More remarks on control, ve sb. Prague Linguistic Circle Papers 2, Amsterdam – Philadelphia 1996, s. 101–120), a také pro problematiku synonymie, homonymie a neutralizace (srov. K otázkám homonymie a neutralizace ve stavbě věty, Jazykovedné štúdie, 16, Bratislava 1981, s. 85–89), pro některé typy vedlejších vět (obsahových, místních, časových) a jejich kondenzace (z početných příspěvků k této tematice uveďme aspoň Vedlejší věty obsahové, SaS, 32, 1971, s. 189–300; Tzv. vedlejší věty místní a jejich významová stavba, SaS, 37, 1976, s. 284–290) i pro pojmy příznakovosti a primárnosti (On the distinction marked/unmarked and primary/secondary in linguistic description, ve sb. Markedness in Synchrony and Diachrony, red. O. Mišeska-Tomić, Berlin – New York 1989, s. 249–264) atd. Při svém výkladu primárních valenčních typů rozlišuje, jak je to zapotřebí v rámci metodologie Pražské školy strukturní lingvistiky, mezi rovinou jazykového významu (podkladové stavby) a oblastí kognitivního (ontologického) obsahu (v těch bodech, kde není daným jazykem strukturována) i mezi gramatikou a slovníkem (viz Obsah, význam a gramatika se sémantickou bází, SaS, 37, 1976, s. 14–25 (s P. Sgallem); Kritéria pro zjišťování významu vět, SaS, 39, 1978, s. 96–105; The boundary between lexicon and grammar in the meaning of the sentence, PSML, 9, 1986, s. 143–149). A klasifikuje v daném popisném rámci i netypické valenční rámce sloves (viz zejm. článek Ještě k teorii valence v tomto čísle SaS); sotva by se našel srovnatelný návrh, jak v rámci vymezeného souboru typů doplnění zařadit do explicitního popisu syntaxe i vazby sloves jako bolet, líbit se, táhnout.

Jarmila, která se svou pracovní poctivostí, otevřeností a obětavostí má velkou zásluhu o přátelské ovzduší ve skupině, měla vždycky intenzívní a bezprostřední zájem o pedagogickou činnost, ale právě ta jí skoro vždycky byla velmi silně a bolestně zvenčí omezována. Ačkoli profesorkou v plném smyslu tohoto pedagogického označení mohla být ustanovena teprv před rokem, znamená její učitelská aktivita v pražské bohemistice, obecné lingvistice i v lingvistických aspektech matematické informatiky přínos větší, než můžeme teď docenit. Vede a (někdy i potají) vedla řadu diplomových prací a doktorských i kandidátských disertací a vždycky počítala ke svým hlavním úkolům učitelskou péči o lingvistické aspekty odborné činnosti členů a externích spolu[74]pracovníků skupiny, ať už je jejich původní vzdělání filologické nebo matematické.

Brzo se jí dostalo širokého uznání mezi odborníky (ve slavistice, obecné lingvistice i v počítačovém zpracování morfologie a syntaxe) u nás i v zahraničí, zejména ve slovanských zemích a v jejich sousedství, ale i ve Francii, ve Švédsku, v Nizozemí a v USA. Od šedesátých let je zvána na přednáškové pobyty na univerzitách od Uppsaly po Ochrid a od Novosibirska po Amherst, Massachusetts a podílí se autorsky i organizačně na pořádání mnoha vědeckých konferencí u nás i v zahraničí. Mezinárodních sjezdů slavistů se s vlastními přednáškami účastní pravidelně od r. 1973. U nás se její organizační činnost mohla řádně rozvinout až po roce 1989; prožíváme teď třetí období jejího předsednictví v Jazykovědném sdružení a víme, že bychom nenašli osobnost, která by líp zvládala jak rozšířenou škálu činností Sdružení samého, tak i kontakty české lingvistiky se zahraničními kolegy v rámci Mezinárodního komitétu slavistů i jinak.

Bez Jarmilina podílu by zdaleka nemohla být tak intenzívní a úspěšná ani spolupráce jejího ústavu s dalšími institucemi v rámci MFF i mimo něj, na FF UK, v Akademii věd ČR a jinde. Připomeňme aspoň, jak významně přispívá k činnosti Ústavu teoretické a komputační lingvistiky FF UK a Ústavu českého národního korpusu na téže fakultě, který využívá Jarmilou položené základy počítačového zpracování české mluvnice (uplatňují se tu výsledky jejích starších prací, zejm. From tectogrammatics to morphemics, ve sb. Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung, IV, Praha 1978; Random generation of Czech sentences, ve sb. COLING82, Amsterdam 1982, s. 295–300) k poloautomatickému značkování a anotování rozsáhlého korpusu textů, tj. k přípravě vhodných východisek pro empirické zpracování českých promluv nejrůznějšího druhu s perspektivním širokým využitím technologie budoucnosti.

Za takovou žačku a pokračovatelku jsou učitelé i kolegové osudu vděční. Všichni si můžeme jen přát, aby Jarmilin mladistvý elán ještě dlouho vydržel a aby její působení v naší vědě a na naší univerzitě nenaráželo na vnější překážky. Naše lingvistika bude ještě dlouho potřebovat Jarmilino pracovní nadšení, její vysokou erudici i její vstřícnost a pochopení, a zejména její zasvěcené učitelské působení.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 1, s. 71-74

Předchozí Jiří Trojánek: Travaux du Cercle linguistique de Prague

Následující Petr Sgall: K šedesátinám Petra Piťhy lingvisty