Ztratili jsme Oldřicha Lešku

Petr Sgall

[Chronicles]

(pdf)

We lost Oldřich Leška

Prof. PhDr. Oldřich Leška, CSc., jeden z našich nejlepších představitelů v oboru východoslovanských jazyků a vynikající badatel v teorii i historii strukturní lingvistiky a ve filozofii jazyka, zemřel po delší nemoci 9. srpna 1997, než jsme si patřičně připomenuli jeho sedmdesátiny (v. stať Z. Skoumalové, SaS, 58, 1997, s. 235n.). Jako žák především B. Havránka, L. Kopeckého a V. V. Vinogradova strávil rozhodující část své životní dráhy na rusistických pracovištích Akademie věd v Praze. Je jedním z hlavních autorů tří velkých mluvnických charakteristik ruštiny, vydal popis ukrajinského nářečí na východním Slovensku a s širokým mezinárodním ohlasem se setkala i rozsáhlá řada jeho příspěvků k teorii a historii strukturní lingvistiky i k filozofii jazyka. Jeho pronikavé analýzy soustavy rovin jazykového systému (nyní zejm. ve svazcích vydaných Ph. Luelsdorffem a dalšími v nakladatelství John Benjamins), významových invariantů i teleologické povahy jazyka a jeho vývoje (v Bühler-Studien, v interní publikaci ÚJČ ČSAV Linguistica, 16 i na berlínském sjezdu lingvistů v r. 1987) budou ještě dlouho pozitivně ovlivňovat naši i zahraniční lingvistickou práci.

V letech 1968-70 působil Oldřich Leška na univerzitách v USA, a když se vrátil, [77]byly podstatně omezeny možnosti jeho pedagogického působení, kterému se (především na Filozofické fakultě UK) s velkým zápalem věnoval. Jeho statečný občanský postoj vedl později k tomu, že se mohl jen uchýlit do Archívu Akademie. Působil intenzívně v tehdejších paralelních strukturách, v popularizačních kurzech konaných pod hlavičkou Státního technického muzea a jinde. Ani po své rehabilitaci v r. 1989-90 nemohl v Ústavu pro jazyk český pobýt dlouho.

Velmi záslužná a pro úroveň české lingvistiky vysoce užitečná byla i jeho vždycky principiální účast v organizování vědeckého života. Dlouhá léta úspěšně vedl naši lingvistickou rusistiku a měl svůj podíl i na tom, že se v šedesátých letech podařilo udržet základní kvality jazykovědného výzkumu v naší Akademii věd. Byl (už od jara 1989) prvním a hlavním iniciátorem obnovení činnosti Pražského lingvistického kroužku, jehož velké tradice pomohl v plné míře oživit (málokdo přispěl stejně významně jako on k obhájení funkčně strukturní lingvistiky i v kontextu sovětské ideologie padesátých let), a od r. 1992 byl jeho předsedou. Jako autor a redaktor se vynikající měrou podílel na vydávání nové řady pražských Travaux i na uspořádání konference k sedmdesátému výročí Pražského lingvistického kroužku a stému jubileu R. O. Jakobsona. Obětavě, a podstatným podílem, se účastnil obnovení Slovanského ústavu AV a byl jedním ze zakladatelů (a v letech 1992-1996 ředitelem) Střediska Viléma Mathesia při Filozofické fakultě UK, v jehož mezinárodních přednáškových cyklech až do posledních měsíců života pravidelně působil.

Leškova vědecká erudice, myslitelské nadání a lidská skromnost, zásadovost i nesmlouvavost patřily k pilířům naší i světové lingvistické slavistiky. Jistě můžeme o jeho jednotlivých názorech na jazykové jevy diskutovat; ale hlavní je, že celou svou činností k diskusi vyzýval a přinášel cenné podklady pro ni jako její věcná východiska i jako základnu pro její zdravý průběh, s uplatňováním argumentů, ne síly hlasu. Podíváme-li se, kdo se kdy chtěl a uměl poctivě a účinně starat o vědeckou úroveň našeho bádání, vidíme, že jsme ztratili osobnost ve své generaci jedinečnou.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 1, pp. 76-77

Previous Petr Sgall: K šedesátinám Petra Piťhy lingvisty

Next Tomáš Hoskovec: Sedm let od obnovení činnosti PLK