K sedmdesátinám profesora Oldřicha Lešky

Zdena Skoumalová

[Kronika]

(pdf)

The 70th birthday of Professor Oldřich Leška

Profesor Oldřich Leška, DrSc., se narodil 16. června 1927 v Jablonci nad Nisou, odkud se jeho rodiče později přestěhovali do Prahy. Po maturitě studoval ruštinu na pražské filosofické fakultě, kde na sebe velmi záhy upozornil svým výrazným talentem. Mezi jeho učitele patřili vedle B. Havránka a L. V. Kopeckého také K. Horálek, V. Skalička a vynikající lektor ruského jazyka A. Wurm, který kolem sebe shromáždil gründerské jádro pražské rusistiky. Mnozí členové této dynamické generace začali pracovat v oboru ještě za studií: Leška např. začal svoji profesionální dráhu v rusko-českém slovníku prof. Kopeckého, ve svých dvaadvaceti letech se zařazuje do autorského kolektivu, který vydá soustavnou řadu učebnic ruštiny pro střední školy, v r. 1951 se stává spoluautorem velmi úspěšné didaktické pomůcky – Přehledu ruského tvarosloví, v témž roce také zahajuje prestižní aspiranturu u prof. V. V. Vinogradova v Moskvě. Po definitivním návratu do Prahy v roce 1956 přejímá vedení menšího akademického kolektivu rusistů (s nímž v budoucnosti prožije několik reorganizací) a v jeho čele pak dokončuje – jako redaktor i spoluautor – první díl Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy (Praha 1961). Vedle práce na sérii sborníků (Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české, 1–3) se v gramatickém oddělení začíná v šedesátých letech přemýšlet o větší konfrontační mluvnici. V interních seminářích prosazuje Leška myšlenky pražského funkčního strukturalismu a dalších podnětných lingvistických směrů. Již tehdy je jasné, že badatelské úkoly oddělení budou podle možnosti koncipovány v moderním lingvistickém rámci.

Při přechodném uvolnění v r. 1968 odjíždí Leška přednášet do Spojených států, zanedlouho po návratu je však zbaven místa vedoucího. Téměř všichni členové kolektivu se po „velkém třesku“ v té či oné míře ocitají v nemilosti, nicméně plán na velkou konfrontační mluvnici je schválen a je celkem jasné, že práci na prvém díle (fonologie, morfologie) bude neoficiálně řídit Leška: má v něm také značný podíl autorský. Russkaja grammatika je ukázkovým dílem pražského funkcionalismu s mnoha originálními řešeními a je především Leškovou zásluhou, že se podařilo obhájit její status a relativní svéprávnost před ev. zásahy oficiálních recenzentů (práce byla v prvé verzi dokončena r. 1974, knižně vyšla r. 1979). Dodejme, že své ucelené pojetí mluvnického popisu ve stručnější verzi uplatňuje autor v ukrajinistické monografii Govor sela Ublja vostočnoj Slovakii (Kabinet cizích jazyků, Praha 1973).

Leškovo rusistické dílo vrcholí souborným výkladem jazykového systému ruštiny v jeho historické perspektivě a funkčním rozvrstvení (viz kolektivní monografii Ruský jazyk v přítomnosti a minulosti, která dosud čeká na svého vydavatele).

Škála Leškových badatelských aktivit byla vždy neobyčejně rozmanitá: kromě prací teoretických se vydatně podílel jak organizačně, tak autorsky nebo jako redaktor na rozsáhlých projektech tzv. jazykovědy aplikované: vedle příruček didaktických pracoval na překladových slovnících, na bibliografických přehledech východoslovanské lingvistiky, na slovníku slovanské lingvistické terminologie, zúčastňoval se dialektologických expedicí, přednášel o překladu technické literatury atd. Z jazykovědných disciplín pěstoval především morfologii (a to jak formální, tak kategoriální), fonologii a fonetiku, dále lexikologii a frazeologii, skladbu na nejobecnější úrovni, dialektologii, stylistiku, teorii překladu, sémiotiku, filosofii jazyka, lingvistickou historiografii aj. Z dílčích témat uveďme alespoň problém transpozice (Rusko-české studie, Praha 1960), teo[236]rii invariantů (TLP, 1, 1964), otázku centra a periferie (TLP, 2, 1966), otázku slovních druhů (Čs. přednášky pro VI. MSS v Praze 1968), koncepci úrovňového systému (in: Jedinicy raznych urovnej grammatičeskogo stroja jazyka…, Moskva 1969), kategorii způsobu (viz jednak průkopnickou studii o injunktivu v Kapitolách, 3, 1968, jednak zpracování modů in Russkaja grammatika, 1, 1979), kategorii pádu (ibid.), nebo kategoriální strukturu ruštiny (Čs. slavistika 1988). (K rozsáhlejším bibliografickým informacím odkazujeme zejm. na jubilejní články S. Čmejrkové (ČsRus, 1987, JazAkt, 1992) a J. Nekvapila a O. Šoltyse (SaS, 1987).)

Nedílnou složkou Leškova celoživotního badatelského úsilí bylo vždy rozvíjení nejlepších lingvistických tradic, a to jak v konkrétních aplikacích, tak v jejich zasvěceném výkladu. Svým článkem o Pražské škole (Voprosy jazykoznanija, 1953) v podstatě odstartoval moskevskou diskusi o strukturalismu, na interních seminářích i v obdobích největšího ideologického náporu neustále podněcoval zájem o moderní lingvistiku, mimo své pracoviště přednášel mladým posluchačům o vybraných osobnostech lingvistického Olympu, napsal řadu studií, věnovaných jak významným školám a směrům, tak jednotlivým individualitám. (Předmětem jeho zájmu byl např. Bühler, de Saussure, Hjelmslev, Morris, Marty, Baudouin de Courtenay, Trubeckoj, Searle, V. Mathesius, Havránek, Skalička a další).

Když byl Oldřich Leška ještě před pádem minulého režimu vehementně strkán do důchodu, uchýlil se do archivu ČSAV, kde neztrácel čas a intenzivně pracoval na dějinách Pražské školy. Po listopadu se sice mohl na své bývalé místo vrátit, nicméně netrvalo dlouho a byl znovu – tentokrát při zkvalitňování AV ČR – posílán do penze. V současnosti pracuje ve Slovanském ústavu, který pomáhal restituovat. V popřevratových letech zatím stihl mnohé: získal profesuru, inicioval obnovení činnosti Pražského lingvistického kroužku, spoluzakládal Středisko Viléma Mathesia, stál u obnovení Travaux, směl se konečně stát členem různých redakcí, edičních rad a komisí, zúčastňuje se prestižních zahraničních konferencí, přednáší na mathesiovských cyklech zahraničním hostům atd. Především však může pokračovat ve své lingvistické práci a těšit se z uznání, jež si získal svým celoživotním dílem. Do dalších let mu přejeme co nejvíce zdraví a tvůrčí pohody.

Slovo a slovesnost, ročník 58 (1997), číslo 3, s. 235-236

Předchozí Steffen Höhne: Jens Loenhoff: Interkulturelle Verständigung

Následující Oldřich Uličný: Šedesátník Jan Kořenský