Sedm let od obnovení činnosti PLK

Tomáš Hoskovec

[Chronicles]

(pdf)

Seven years from the revival of the Prague Linguistic Circle

Před sedmi lety, 15. února 1990, Pražský lingvistický kroužek formálně obnovil svou činnost, s akademickým rokem 1996/97 končí sedmá sezóna jeho pravidelných pracovních zasedání, počínaje ročníkem 1997 Slovo a slovesnost na své předsádce připomíná, že bylo založeno Pražským lingvistickým kroužkem. Sedm let není z výročí zvaných „kulatá“, zato však představuje dobu, za kterou ve společnosti vznikne nová generace a v životě jedince se uzavře jedno osobnostní stadium. A to je dostatečný důvod, aby Kroužek o sobě podal první zprávu, i dostatečná výzva, abychom se zamysleli nad místem, které nyní zaujímá a do budoucna může zaujímat jak v české společnosti, tak v národní i mezinárodní vědecké obci. V okamžiku, kdy tuto zprávu předkládám redakci SaS, nečekaně vyvstává ještě jeden, neradostný důvod: 9. srpna 1997 zemřel ten, kdo se o obnovení činnost PLK zasloužil ze všech nejvíc, profesor Oldřich Leška.

Pohlédneme-li na datum obnovení činnosti PLK, nelze nevzpomenout horečnaté doby těsně po pádu starého režimu, kdy překotně vznikaly či znovu-vznikaly spolky, strany, kongregace, které v podmínkách politické nesvobody nemohly, ba nesměly působit (od skautů, sokolů, řeholníků přes rozikruciány a svobodné zednáře až třeba po sociální demokraty). Dobové pozadí připomínám pro větší kontrast: k obnovení činnosti PLK nedošlo v náhlém pohnutí, že teď se může, co se dříve nesmělo; bylo naopak výsledkem dlouhých příprav podnikaných ještě za starého režimu a bylo by se uskutečnilo, i kdyby se komunistická moc nebyla v listopadu 1989 tak náhle sesypala.

Myšlenka obnovení PLK se zrodila ke konci hluboce abnormálních let hluboké [78]normalizace. Ta hned při svém nástupu dokonale zamezila předešlým pokusům, pokusům let šedesátých, chovat se, jako by Kroužek existoval: byla zakázána „náhradní“ řada Travaux linguistiques de Prague, prostor pro svobodnou vědeckou diskusi nadále nemohl zajišťovat ani „zástupný spolek“ Kroužku, totiž Skupina pro funkční jazykozpyt při Kruhu moderních filologů (kterou navíc těžce postihla smrt B. Trnky v roce 1984), poslední přímí členové Kroužku žili či dožívali v ústraní, generace jejich žáků byla povětšinou vytlačena na okraj oficiálních badatelských struktur, a pokud směli učit, pak sotva o Kroužku. 50. výročí založení PLK připomněl pouze značně speciální časopis Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, a to recenzí Matějkova exilového sborníku Sign, Sound and Meaning (PBML, č. 30, 1978, s. 61–68).

Jistě, s vynaložením nemalé osobní odvahy bylo možné i za nenormálních podmínek něco dělat, ale to bylo opět nenormální: i v oblasti bádání o slově a slovesnosti potkáváme soukromé semináře, a to jak v bytech (např. „medvědáři“ s P. Trostem organizovaní J. Kolárem), tak na půdách oficiálních ústavů, když se šéfové zrovna nedívají (např. strukturalistická čtení Oldřicha Lešky na FF UK); sémiotiku v té době nalézáme rovněž pod křídly oficiálních institucí zdánlivě vzdálených, neboť zaměřených „technicky“ (připomeňme sémiotickou skupinu při Kybernetické společnosti a připomeňme i to, že první veřejné přednášky o PLK pořádali O. Leška a M. Procházka v roce 1989, ještě před listopadem, v prostorách Národního technického muzea na Letné). Občas se podařilo pohotově využít nečekané příležitosti: tak již v r. 1982 si v Praze na mezinárodní konferenci o počítačové lingvistice COLING 82 mohli účastníci poslechnout jaksi navíc sérii přednášek o Kroužku a Pražské škole, na nichž vystoupili mj. i P. Trost, B. Trnka a J. Vachek; tyto přednášky pak péčí H. Schnelleho vyšly o rok později v zahraničí v časopise Theoretical Linguistics (1983, č. 2–3, s. 247–281). Témata strukturalistického myšlení o umění se nezávisle na vládnoucí ideologii probírala na konferenci The Roots of Modern Critical Thought, pořádané Ústavem teorie a dějin umění ČSAV ve spolupráci s nadací IREX, kde na jaře 1989 již otevřeně vystupovali badatelé dosud zakázaní.

Značné odvahy bylo zapotřebí též k tomu, aby československý badatel přijal pomoc a spolupráci nabízenou ze zahraničí. Za činy mimořádného významu nutno v oné době pokládat zahraniční aktivity vydavatelské: výsledné knihy sice byly v tuzemsku prakticky nedostupné, leč udržovaly povědomí o Pražské škole ve světě. Českoslovenští badatelé přispěli k tomu, že v zahraničí vyšel sborník k uctění Felixe Vodičky (P. Steiner – M. Červenka – R. Vroon (ed.): The Structure of the Literary Process. Studies Dedicated to the Memory of Felix Vodička, Amsterdam 1982), výběr prací Trnkových a Skaličkových (V. Skalička, Typologische Studien, Braunschweig – Wiesbaden 1979; B. Trnka, Selected Papers in Structural Linguistics: Contributions to English and General Linguistics Written in the Years 1928–1978, Berlin et al. 1982), diskusní svazek o funkcionalismu v jazykovědě (R. Dirven – V. Fried (ed.), Functionalism in Linguistics, Amsterdam 1987); v zahraniční koprodukci, takže dostupná též zdejšímu čtenáři, vyšla Vachkova Praguiana (Praha – Amsterdam 1983), ale i řada Prague Studies in Mathematical Linguistics. Navíc lze sotva docenit význam nepočetných tehdy oficiálních publikací domácích, tj. výbory z Mathesia a Mukařovského, které vydal Odeon r. 1982 (J. Mukařovský, Studie z poetiky; V. Mathesius, Jazyk, kultura a slovesnost).

Aktivity, o jakých jsme se právě zmínili, nepochybně svědčí o tom, že myšlenky Kroužku se alespoň v některých kruzích československé intelektuální obce udržovaly i za krajně nepříznivých podmínek. Myšlenka obnovit ještě za starého režimu PLK, jejímž hlavním hybatelem byl právě zesnulý O. Leška, však v tomto kontextu znamenala kvalitativní posun. Přinášela akt sebeosvobození, rozhodnutí upustit a oprostit se od onoho přizpůsobivého hledání zástěrek a skulinek, jímž se (nejen) 80. léta vyznačovala (a které, jak je s odstupem vidět stá[79]le zřetelněji, vyvíjelo obrovský deformační tlak na naši národní psychiku), rozhodnutí vymezit si svobodnou půdu pro svobodné myšlení, a to v podobě nezávislé učené společnosti, tedy právě v podobě, jaká v českých zemích od 18. století výrazně ovlivňovala život nejen duchovní. Jako sebeosvobozovací gesto nebyla myšlenka obnovení Kroužku ojedinělá. Připomeňme si, že na podzim 1988 paralelní vzdělávací struktury, známé pod mnoha názvy, též jako Večerní universita Jana Patočky, otevřely bohemistiku coby ucelený nezávislý studijní obor pro ty, kdo nesměli oficiálně studovat (za projektem stáli mj. M. Červenka a K. Sgallová).

O. Leška spolu s historičkou A. Míškovou pátrali ke konci osmdesátých let v Archívu ČSAV po okolnostech zániku Kroužku a zjistili, že Kroužek de iure nikdy nezanikl, pouze přestal vyvíjet činnost a byl zbaven svého (nepatrného) majetku. Stanovy Kroužku totiž připouštěly jedinou formu zániku (Kroužek se sám rozpustí na valné hromadě za tím účelem svolané, k čemuž nedošlo) a státní moc padesátých ani jiných let Kroužek nikdy zvenčí výslovně nerozpustila. Že je tento výklad správný i z hlediska platného socialistického práva, ještě v říjnu 1989 potvrdila oficiální právní expertiza. Postup pro obnovu činnosti byl tedy jasný. Sejdou se dosud žijící členové Kroužku a prohlásí: my jsme Pražský lingvistický kroužek, jako Kroužek obnovujeme svou činnost a přijímáme tyto nové členy. Tak se i stalo. Naštěstí již beze strachu z politických následků. Obnovovací zasedání se konalo v sále Archeologického ústavu v Letenské ulici. 15. února 1990 žili v Československu ze členů Kroužku J. Vachek, V. Skalička, K. Horálek (všichni tři se obnovovacího aktu osobně zúčastnili), J. Nováková (pro špatný zdravotní stav se zúčastnila jen písemným souhlasem a zplnomocněním) a Ľ. Novák (který obnovení činnosti Kroužku přivítal dopisem z 12. února). (Další člen Kroužku, J. Veltruský, žil tehdy v Paříži. Oficiální spojení s ním navázal PLK záhy po svém obnovení.) Při obnovovací schůzi bylo přijato na třicet nových členů. Z velké části šlo o badatele, které bezprostředně odchovali členové původního Kroužku a kteří se coby uvědomělí žáci Havránkovi, Mukařovského, Trnkovi, Trostovi, Vodičkovi, Skaličkovi, Vachkovi mohli legitimně pokládat za pokračovatele Pražské školy. Způsob přijímání za člena je ve stanovách Kroužku jasně popsán. Podmínka zní proslovit přednášku před členy PLK, kteří pak o přijetí rozhodnou hlasováním. Při obnovovacím aktu uvedl tedy každý z kandidátů jednu svou přednášku, na níž alespoň někteří členové Kroužku byli přítomni. Noví členové pak ustanovili výbor, do něhož byli zvoleni M. Dokulil (předseda), F. Daneš, M. Červenka a O. Leška, a kam byl dále kooptován J. Nosek jako svolavatel Skupiny pro funkční jazykozpyt. Čestným předsedou obnoveného Kroužku byl jmenován prof. J. Vachek, který se o udržení kontinuity Pražské školy obětavě staral déle než půl století.

První léta činnosti Kroužku byla přirozeně poznamenána budováním organizačních struktur: Kroužek se zaregistroval jako občanské sdružení se stanovami jen nepatrně odlišnými od stanov Kroužku předválečného, doplňovalo se a upřesňovalo složení výboru (po M. Dokulilovi, který na jaře 1991 na svou funkci ze zdravotních důvodů rezignoval, byl až do své smrti předsedou PLK O. Leška), rozšiřovala se členská základna (výběr prvních oslovených nemohl nebýt prost nahodilostí a bylo od počátku jasné, že Kroužek musí získávat i členy mladé), navazovaly se styky zahraniční (Kroužek nabídl čestné členství asi dvaceti badatelům, kteří měli k Pražské škole blízko). Nicméně již od r. 1990/91 se Kroužek pravidelně schází k vědeckým rozpravám.

Rozpravy představují stěžejní činnost při pravidelných zasedáních PLK. Jejich průběh nabyl ustálené formy, ustálila se data konání. Poslední dva ročníky se rozpravy navíc skládají do větších tematických celků. O rozpravách v Kroužku chceme nadále na stránkách SaS pravidelně informovat.

Na veřejnost vystoupil PLK jen jednou, a to v r. 1990 anketou o jazykové kultuře. Její výsledky shrnuli na zasedání 21. 11. 1991 M. Dokulil a P. Sgall.

[80]Z vydavatelských aktivit upozorněme na obnovení rady Travaux du Cercle linguistique de Prague, a to jako nouvelle série, která vychází s paralelním názvem Prague Linguistic Circle Papers v amsterdamském nakladatelství J. Benjamins. (O jejích prvních dvou svazcích (1995, 1996) referuje J. Hoffmannová v ČL 2/97 a J. Trojánek zde na s. 65.) PLK dále iniciuje znovuvydání závažných děl Pražské školy, jimž vnější okolnosti neumožnily vejít v patřičnou známost.

Pouze personálně, nikoliv institucionálně je Kroužek, který sám nemá prakticky žádný majetek, propojen s Centrem Viléma Mathesia, mezinárodní školou lingvistiky a sémiotiky, jež od r. 1992 pořádá v Praze dvakrát do roka dvoutýdenní kursy pro doktorandy a mladé badatele z celého světa (vždy v nich rádi přijmeme zájemce z řad domácích studentů a badatelů). S myšlenkou centra přišla již na jaře 1989 H. Kurzová, o její realizaci se zasloužili především O. Leška, P. Sgall a E. Hajičová, první finanční zajištění poskytla nadace George Sorose Open Society Fund, k ní se pak připojila Nadace Jana Husa a další sponzoři v zahraničí i doma.

K srpnu 1997 čítá Kroužek 61 řádného člena v ČR, 3 zahraniční členy dopisující a 26 členů čestných (všechny v zahraničí).

Vraťme se na počátek. Znovuobnovení činnosti PLK mělo být projevem vnitřního osvobození a prohlášením nezávislosti na oficiálních strukturách vědy. V tomto pojetí se celá věc připravovala ještě v podmínkách nesvobody, nesvobody politické i duševní. Naše politická svoboda je nyní nezpochybnitelná a neustále máme příležitost si uvědomovat, jak těžké je tuto svobodu kultivovat. Duševní život vědy je rovněž svobodný a přispět k jeho kultivaci je velkou ambicí Kroužku. Zmínil-li jsem se o spolcích, které po listopadu 1989 znovu zahájily činnost, musím dodat, že kromě PLK nevím o jiné nezávislé vědecké společnosti, která se obnovila právě v této tradiční formě. Ta může působit starobyle až anachronicky, má však své výhody a své místo i v současné společnosti. Tím, že stojí mimo struktury (a své nevelké provozní náklady pokrývá z členských příspěvků), je Kroužek ušetřen zbytečné administrativy, samoúčelného „vědoměřičství“, taktizujících bojů o podpory, vyčerpávající povinnosti prezentovat se navenek. Svým členům a jejich hostům, kteří ve svém profesionálním životě jsou uvedeným tlakům nutně byť v míře individuálně velmi proměnlivé vystaveni, skýtá Kroužek na svých zasedáních naopak příležitost se od těchto sil odpoutat a zaměřit se na pěstování věcné diskuse a koherentní argumentace.

Členství v PLK není nezbytnou legitimací pokračovatele Pražské školy: pokračovatelství je výlučně individuální otázkou vědomí myšlenkových souvislostí vlastní vědecké práce. Členství v PLK nedodá pocitu příslušnosti k vědecké avantgardě: to byla výlučná a neopakovatelná atmosféra 20. a 30. let. Nynější PLK nabízí prostor pro reflexi vlastní práce na jasných metodologických principech funkčních a strukturálních, nabízí místo pro setká(vá)ní výzkumů jazyka, literatury a příbuzných znakových systémů na půdě sémiotické. Sémiotická půda je dostatečně podnětná. Předválečný Kroužek formuloval na konci 30. let otázky související s povahou znaku, na které z důvodů vnějších již neměl čas hledat odpověď. Ony otázky se po válce opakovaně vracejí, čímž se prokazuje, že jsou nadále nosné. Obnovený Kroužek chce být jedním z míst, kde se o takových otázkách soustředěně, svobodně a konsistentně přemýšlí.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 1, pp. 77-80

Previous Petr Sgall: Ztratili jsme Oldřicha Lešku

Next Josef Filipec: Lexém-sémém, oblast jeho užití a typy neurčitosti