Kommunikation in der Stadt

Jiří Nekvapil

[Book reviews]

(pdf)

Kommunikation in der Stadt

Kommunikation in der Stadt. Teil 1–4. Walter de Gruyter, Berlin – New York

 

Teil 1: Exemplarische Analysen des Sprachverhaltens in Mannheim. Hrsg. von Werner Kallmeyer. 1994. IX + 697 s.

Teil 2: Ethnographien von Mannheimer Stadtteilen. Hrsg. von Werner Kallmeyer. 1995. VI + 525 s.

Teil 3: Inken Keim: Kommunikative Stilistik einer sozialen Welt „kleiner Leute“ in der Mannheimer Innenstadt. 1995. X + 536 s.

Teil 4: Johannes Schwitalla: Kommunikative Stilistik zweier sozialer Welten in Mannheim-Vogelstang. 1955. XIII + 558 s.

 

Recenzovaná série čtyř knih, obsahujících celkově více než dva tisíce stran, dobře ukazuje, kam až dospělo sociolingvistické zkoumání „mluvy“ měst, kterému se i u nás od 60. let věnovala nezanedbatelná pozornost (viz např. práce Dejmkovy). Tento vývoj lze stručně a zjednodušeně charakterizovat jako přesun od výzkumu víceméně izolovaných jazykových rovin, zejména fonologické a morfologické, k všestrannému zkoumání komunikačních událostí. S tímto vývojem souvisí i výrazná diferenciace sociolingvistiky na sociolingvistiku variační, resp. korelativní (Labov), která pracovala především v oblasti fonologie, a na sociolingvistiku interpretativní, resp. interakční (Gumperz, Hymes), která je orientována komplexněji.

Recenzované dílo je výsledkem mnohaleté práce kolektivu autorů, která byla zahájena v r. 1981. Projektu dominovala činnost W. Kallmeyera, I. Keimové a J. Schwitally; do prvního dílu také přispěli P. Nikitopoulos, K. H. Bausch (ten přispěl i do dílu druhého), J. Streeck a J. J. Gumperz. Komunikace ve městě byla zkoumána na příkladu německého města Mannheimu (asi 300 000 obyvatel), sídla Institutu pro německý jazyk – tento institut také výzkum zajišťoval. To, že mannheimští odborníci zvolili za předmět výzkumu právě komunikaci v Mannheimu, jim značně usnadnilo efektivní práci s etnografickými přístupy. Vedle etnografie stály v metodickém popředí jejich výzkumu přístupy etnometologické konverzační analýzy, popř. analýzy rozhovoru (Gesprächsanalyse). Mannheim tedy nebyl vybrán pro svou jazykovou specifičnost, ale proto, že na komunikaci v tomto městě chtěli autoři vyzkoušet nosnost zmíněných analytických přístupů a dále ukázat, co aplikace těchto přístupů obecně pro výzkum komunikace ve městě přináší.

Výzkum byl zaměřen na tyto tři obecné otázky (cituji W. Kallmeyera z 1. dílu, s. 21):

1. „Jaké formy komunikace jsou zásadní pro utváření a zachování sociální soudržnosti v životních podmínkách města?“ Tento problém přivedl autory k neobyčejně široké aplikaci etnografických metod a je mu věnován zvláště druhý díl (viz výše).

2. „Jak obyvatelé města užívají jazyk jako výraz sociální identity?“

3. „Jak zapadají jednotlivé aspekty jazykového chování do celkového obrazu sociálních stylů a jakou roli mají takové sociální styly pro městskou společnost a její jazyk?“ Tomuto problému jsou věnovány třetí a čtvrtý díl, v nichž se pracuje s obecným označením „komunikační stylistika sociálního světa“.

[150]Vraťme se nyní k druhé otázce, která je pro celý projekt v zásadě centrální. Autoři vycházeli z toho, že jazyk je (mimo jiné) výrazový prostředek sociální sebeprezentace, který umožňuje v komunikaci vyjadřovat sociální hledisko mluvčích. Pro mluvčí je jazyk sociálně symbolizační prostředek: jeho pomocí ukazují, kdo jsou, resp. jako kdo chtějí být pojímáni. Hlavním úkolem projektu pak bylo prozkoumat rozmanité formy jazykové prezentace „sebe samých“ a jazykové prezentace „těch druhých“ (Selbst- und Fremddarstellung), a to pod tím zorným úhlem, které prostředky se uplatňují při znázorňování a hodnocení té či oné sociální příslušnosti.

Základní pro sociální prezentaci „sebe samých“ a „těch druhých“ je jednak sociální reference, tj. odkazování na sociální jednotky, a jednak znázorňování vlastností těchto sociálních skupin. Gramatickým jádrem sociální reference jsou deiktické prostředky, hlavně personální deixe (já/my – oni/ti druzí), dále lokální a temporální deixe (zde – tam, nyní – dříve). Znázorňování sociálních vlastností se děje explicitní charakterizací, tj. pojmenováním či popisem, nebo vyznačením toho, jak někdo mluví a jedná.

Analýza symbolické prezentace „sebe samých“ a „těch druhých“ se koncentrovala jednak na rekonstrukci systému sociální reference mluvčích, jednak na následující jazykové postupy, jimiž lze zobrazovat sociální vlastnosti:

(a) pravidla mluvení (např. pravidla pro výběr témat v určité situaci, pravidla pro zvládání konfliktů, zdvořilostní pravidla a celá řada dalších pravidel),

(b) jazykové variování,

(c) idiomatické/modelové vyjadřování (Formelhaftes Sprechen),

(d) jazykové výrazy pro sociální kategorizaci (jakými jazykovými výrazy označují mluvčí pro ně relevantní sociální kategorie a jejich vlastnosti a jakými způsoby připisují takové kategorie „sobě samým“ a „těm druhým“).

Uvedené základní možnosti symbolické sociální prezentace poskytly osnovu pro neobyčejně důkladné analýzy tří „sociálních světů“, obsažené v třetím a čtvrtém díle. Například analýza „sociálního světa vzdělaného měšťanstva“ z pera J. Schwitally, obsažená ve čtvrtém díle (s. 3–297), je strukturována takto: 1. „Literární skupina: etnografický původ“ (s. 3–22), 2. „Tematické oblasti“ (s. 23–126), 3. „Sociálně regulativní aktivity“ (s. 127–237), 4. „Jazykové variování“ (s. 238–255), 5. „Idiomatické/modelové vyjadřování“ (s. 256–261), 6. „Sociální kategorizování“ (s. 262–280), 7. „Sociální styl mluvení“ (s. 281–297).

Pro obecněji orientovaného čtenáře bude patrně nejzajímavější 1. díl, v němž se autoři soustřeďují na vypracování svého analytického aparátu a v němž diskutují možnosti použitých výzkumných metod. V jednotlivých příspěvcích sborníkového charakteru je tu speciální pozornost věnována vztahu sociální prezentace a pravidel mluvení (Kallmeyer – Nikitopoulos), fonologickému variování jakožto prostředku symbolizace sociální identity (Kallmeyer – Keimová), idiomatickému, resp. modelovému vyjadřování (Kallmeyer – Keimová), označování, typizování a sociálním kategoriím (Kallmeyer – Keimová), pravidlům mluvení, vyprávěcím stylům, sociálnímu typizování a jazykovému variování mládeže (Bausch), jazykovým formám sociálního ohraničování v komunikaci mladistvých (Schwitalla), jazykovým formám vyjadřování sociální identity při vyprávění (Schwitalla), problematice interakčních modů na příkladu vypravěčského umění (Streeck) a jazykové variabilitě z hlediska interakční analýzy (Gumperz).

Jak je patrné, projekt „Kommunikation in der Stadt“ byl zcela jinak koncipován než výzkumy tzv. městské mluvy, a může být proto pro nás bohatým inspirativním zdrojem. [151]Osobitost projektu vyplývá především z toho, že se orientoval na kvalitativní sociální výzkum a na obecný rámec interpretativní sociolingvistiky. Tím je dáno to, že se v recenzovaných knihách vyskytuje značné množství detailních transkriptů zachycujících analyzované rozhovory a narativní inteview a naopak zde nenalezneme statistické analýzy, tak typické pro kvantitativně orientovanou variační/korelativní sociolingvistiku, a to ani v částech věnovaných speciálně jazykovému variování. V recenzovaných knihách najdeme – viděno z tradičního hlediska – značné množství nelingvistických pasáží antropologického/sociologického/etnografického charakteru. Je to dáno především tím, že autoři neakceptovali víceméně naivní korelativní rámec labovovské sociolingvistiky, v němž sociální fakta v zásadě nepůsobí problémy, neboť jsou pouhými nezávislými proměnnými, a naopak se důkladně věnovali tomu, jak jsou sociální fakta v městských podmínkách produkována – totiž jak jsou produkována užíváním jazyka.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 2, pp. 149-151

Previous Jiří Černý: Brazilská portugalština: dialekty a spisovný jazyk velkých měst

Next František Čermák, Helena Kadečková: Helgi Haraldsson: Rusko-islandský slovník