Milan Jelínek pětasedmdesátiletý

Marie Krčmová

[Kronika]

(pdf)

Milan Jelínek is 75 years old

V české lingvistice najdeme jména, která měla být rozhodnutím „vyšších míst“ zapomenuta: jména lidí, kteří jí věnovali celý život, jimž však vnější okolnosti nedopřály v době největšího tvůrčího rozkvětu publikovat ani menší stati, tím méně pak rozsáhlejší studie a monografie. K těmto osobnostem patří i profesor Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Milan Jelínek. Narozen 22. června 1923 v Brně, prožil naplno všechny obtíže i naděje, které byly jeho generaci dány: totální nasazení za války, věznění za protinacistickou odbojovou činnost a šťastné vysvobození, nadšení poválečného vývoje, politické peripetie let padesátých, uvolnění let šedesátých i vlnu nadějí roku 1968, pronásledování v období normalizace spojené se zákazem publikování, působení v disentu v letech 80., návrat do pozice vysokoškolského učitele a rektora Masarykovy univerzity po r. 1989 a konečně – po ukončení rektorského působení v r. 1992 – i návrat k vědecké a odborné práci a plnému působení při výchově studentů a doktorandů a při organizaci vědeckého života. Po celé půlstoletí žil zároveň lingvistikou a pro lingvistiku, a to jak teoretickou, tak aplikovanou.

Jelínek patří k prvním ročníkům poválečných studentů Filozofické fakulty v Brně, kde studoval slavistické obory – češtinu, ruštinu a srbochorvatštinu. Jeho učiteli zde byli např. Adolf Kellner, Josef Kurz, Frank Wollmann, a především František Trávníček, jenž Jelínka jako svého aspiranta (1953–1956) uvedl na vědeckou dráhu. Její počátky jsou spojeny s brněnskou pobočkou Ústavu pro jazyk český, kde působil v letech 1953–1958. V této době začíná také více publikovat. Vedle jednotlivých drobných příspěvků souvisejících s povinnostmi podílet se na jazykovém poradenství ÚJČ se už v této době začíná formovat budoucí odborný profil Milana Jelínka – orientace na otázky stylistické a – v souvislosti s připravovanou kandidátskou prací o syntaktické stavbě obrozenských odborných textů – na otázky formování novodobé spisovné češtiny. Soustředěná pozornost k jazykovému stylu našla vyjádření jak v jednotlivých studiích, jako je např. příspěvek Odborný styl z r. 1955, k němuž se dodnes vracejí autoři zabývající se odborným vyjadřováním, tak v spíše prakticky orientované knížce O jazyku a stylu novin (1957), v níž zúročil i své starší zkušenosti redaktorské. Pozornost k odbornému stylu, ale i k ostatním typům stylů pak tvoří jednu linii Jelínkových stylistických příspěvků až do současnosti. Nejvýraznějším z nich je i dnes aktuální rozsáhlá studie Stylistické aspekty gramatického systému (gramatické dublety a konkurenty) z r. 1974, Posuny v stylistické charakteristice jazykových prostředků a jejich kodifikace (1979), a především kapitola o stylistice v Příruční mluvnici češtiny (1995). V bibliografii jubilanta najdeme však i jednotlivé příspěvky analyzující styl autorský nebo upozorňující na specifické rysy jazyka a stylu jednotlivých žánrů, např. Míšení funkčních stylů v soudobé umělecké próze slovanských národů (1963), Styl F. X. Šaldy (1967), Vývoj obecných stylů v novodobé spisovné češtině (1970), O stylu poezie J. Skácela (1993), Syntaktickostylistické rysy textů Olega Suse (1994), O jazykovém stylu Pekařových historických prací (1995), Existuje obecný styl mužský a ženský (1997). V této souvislosti je nutno připomenout i stati povýtce teoretické: zásadní význam tu má studie Definice pojmu „jazykový styl“ (1965), na niž navazují jednotlivé příspěvky, např. Postavení hovorového stylu mezi styly funkčními (1965), Kritika definic stylu (1976), a zejména studie z posledních let – Pojem funkčního stylu v řečové stylistice (1991), Pojetí stylu u pražských strukturalistů nebo Problematika definice pojmu styl (obě z r. 1992) či Teze o stylu (1995). Teoretický rámec má samozřejmě i již zmíněná kapitola o stylistice v Příruční mluvnici češtiny.

Již letopočty u jednotlivých prací naznačují, že publikační možnosti nebyly Jelínkovi vždy otevřeny. Jako proděkan (1960–1961) a děkan (1962–1964) filozofické fakulty a pak jako prorektor brněnské univerzity (1966–1969) se aktivně podílel na politickém vývoji své doby a byl v následujících letech normalizace výrazně [156]postižen. Vynucený odchod z fakulty byl doprovázen omezením publikačních možností, které se postupem let mění v naprostý zákaz: v první polovině 70. let ještě vycházejí některé jeho studie (např. již zmíněné Stylistické aspekty…), pak již nemohou vyjít ani drobné příspěvky v denním tisku.

Jelínek je v této době skryt pod „a kolektiv“, v jednotlivých pracích, zejména v drobných příspěvcích v denním tisku, mu svá jména propůjčili kolegové: již zesnulý Oldřich Ševčík, a zejména Jan Balhar, pod jehož jménem je uváděn i Jelínkův podíl na Mluvnici češtiny (1986, 1987) – vstupní studie o tvoření podstatných a přídavných jmen slovesných, jíž navázal na své starší pasáže v Tvoření slov v češtině 2 (1967).

Po vynuceném odchodu z filozofické fakulty nachází Jelínek útočiště opět v brněnské pobočce ÚJČ: jako odborný pracovník zde navazuje na své dávné působení v jazykové poradně a z kontaktu s uživateli čerpá podněty pro desítky jazykových „zrcátek“, „koutků“, přibližně jednostránkových popularizačních příspěvků otiskovaných v denním tisku. První psal již v padesátých letech, od r. 1972 jejich počet výrazně roste: v bibliografii jsme jich jen v Rovnosti za desetiletí 1972–1981 napočítali 183. V některých letech to byly jediné jeho texty, které mohly (byť pod cizím jménem) vyjít. S tímto typem popularizační činnosti souvisí i publikace O češtině každodenní (1984), jíž byl Jelínek nejen (utajeným) spoluredaktorem, ale hlavně autorem značné části textu. Rozsáhlejší popularizační články otiskuje v 80. letech pod jménem J. Balhar v revue Universitas.

V ÚJČ zůstává Jelínek až do odchodu do důchodu v r. 1983. Většinu své vědecké kapacity věnuje v této době sběru materiálu, buduje kartotéku českého purismu: v obdivuhodně rozsáhlé materiálové základně jsou shrnuty všechny puristické zásahy a doporučení a jejich další osudy. O ni se opírají některé novější studie jubilanta, např. Český jazykový purismus a jeho překonávání (1994), nebo přednášková činnost, hlavně však jde o zázemí pro hodnocení jazykové současnosti a jejích tendencí. Tím se poznání tradic české péče o spisovné vyjadřování, byť tradic, jejichž východiska již dnešek odmítá, stává příspěvkem k teorii spisovného jazyka a jeho kodifikace.

Odchod do důchodu vede k rozvoji publikační činnosti jubilanta. Otázkám jazykové kultury a kultury vyjadřování, především odborného, věnuje příspěvky v různých technických bulletinech, přednáší v odborných seminářích o otázkách jazykové kultury pro techniky a přírodovědce apod., připravuje seminární materiály. V podobě odborných studií se tehdy shromážděné myšlenky a podněty objevují až v posledních letech (Kultura jazyka a odborný styl, 1995, Charakteristika stylu učebních textů, 1996). Období po r. 1983 je však především dobou politického působení: domácí filozofické semináře, na nichž přednášejí odborníci z Francie, a činnost při samizdatu nebo v obnovených samizdatových Lidových novinách přinášejí autorovi četné potíže, současně však i uspokojení, neboť Jelínek nedovedl a dodnes nedovede stát stranou aktuálního dění.

Tomu odpovídají i poslední roky. V r. 1990 je Milan Jelínek zvolen do funkce rektora Masarykovy univerzity v Brně, pracuje i jako předseda kolegia rektorů českých a slovenských vysokých škol, spolupodílí se na založení Slezské univerzity a dodnes na ní aktivně působí, po rozdělení Československa se ujímá práce v občanském sdružení Mosty, setkává se s významnými osobnostmi v Československém duchovním parlamentu atd. I po ukončení rektorského působení se podílí na organizaci vědeckého života, vede doktorandy, pracuje v redakcích odborných časopisů, v Pražském lingvistickém kroužku. Především se však mohl vrátit k přímé práci se studenty v Brně i v Opavě, pro něž nabízí především přednášky a semináře ze stylistiky a jazykové kultury minulosti i současnosti. Neopustil ani činnost popularizační. V Lidových novinách najdeme v některých ročnících jeho jazyková zákampí dokonce každý týden, najde si čas i pro popularizující přednášku. Chápe totiž lingvistiku nikoli jako čistou teorii, ale – ve shodě s moderními trendy – jako výpověď o jazykové komunikaci, která získává svůj pravý smysl tam, kde je uživatel přímo osloven.

Dílo dnešního pětasedmdesátníka nelze považovat ani zdaleka za dovršené. Je stále ještě roztříštěno do desítek drobných a větších studií a čeká na syntézu. Zatím je uloženo i v impozantním rukopisném bibliografickém katalogu, a především v dodnes doplňované kartotéce zajímavých jazykových jevů zachycených v textech, která postihuje takřka dvě století vývoje češtiny. První souhrny myšlenek byly naštěstí v posledních letech vytvořeny, i když různorodé povinnosti soustředěné vědecké práci spíše bránily. Připravovaná syntetická stylistika má první část [157]ve zmíněném rozsáhlém výkladu o stylistice v Příruční mluvnici a další části textu jsou v rukopise. Lingvistická veřejnost očekává však i shrnutí poznatků o českém purismu, jemuž Jelínek věnoval nejplodnější léta svého života, a konečně i autorskou koncepci moderních zásad jazykové kultury, pro niž svou neokázalou popularizační prací tolik vykonal. A tak zatímco mnoha kolegům, kteří se dožívají téhož věku, děkují žáci především za vykonanou práci, před Jelínkem jsou tu úkoly a očekávání do let příštích. Přejeme mu (i sobě), aby jim dostál.

Úplná bibliografie Milana Jelínka vychází ve sborníku k jeho životnímu jubileu Jazyk a kultura vyjadřování. Brno 1998.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 2, s. 155-157

Předchozí František Čermák, Helena Kadečková: Helgi Haraldsson: Rusko-islandský slovník

Následující Milan Harvalík: 19. mezinárodní kongres onomastických věd v Aberdeenu