Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Zdeněk Salzmann: Jazyk, kultura a společnost

Lucie Hašová

[Recenze]

(pdf)

Zdeněk Salzmann: Jazyk, kultura a společnost

Zdeněk Salzmann: Jazyk, kultura a společnost. Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, Praha 1997. 211 s.

 

V polovině minulého roku se na našem knižním trhu objevila kniha Z. Salzmanna „Jazyk, kultura a společnost“. Jedná se o dílo v mnoha ohledech ojedinělé, které nás uvádí do problematiky oboru v české lingvistice nepříliš známého, zato v lingvistice americké hojně rozpracovávaného, totiž lingvistické antropologie.

Z. Salzmann po emigraci do USA v roce 1947 studoval lingvistiku, antropologii a folkloristiku na Indiana University. Po ukončení studií absolvoval terénní výzkumy mezi příslušníky několika indiánských kmenů (Arapahy, Navahy a Hopijci). V různých dobách působil jako profesor na University of Massachusetts, Albert-Ludwigs-Universität ve Freiburgu, na Yale University, na University of Pittsburgh a na Northern Arizona University. Od roku 1994 působí jako hostující profesor na katedře etnologie Karlovy univerzity v Praze.

Kniha je členěna do jedenácti kapitol. Těm předchází autorova předmluva, v níž nás upozorňuje, že české vydání této knihy je o něco kratší než její originál (neobsahuje např. fonologickou část, v originále vyloženou na jazykovém materiálu angličtiny), a v níž autor děkuje překladatelům Zdeňku Hlavsovi, Jaroslavě Hlavsové a Vladimíře Šatavové za to, že umožnili českým čtenářům se s knihou seznámit.

Jednotlivé kapitoly jsou nabity informacemi nejrůznějšího druhu. Probíraná tematika je často doplněna příklady z jazyků pro českého čtenáře značně exotických, např. z indiánské arapažštiny a navažštiny, ale i z jazyků afrických, australských a mnohých dalších.

V první kapitole „Úvodem o lingvistické antropologii“ autor charakterizuje antropologii jako vědu o člověku a lingvistickou antropologii jako studium jazyka v rámci antropologie, resp. jako vědní disciplínu zkoumající vztahy mezi jazykem, společností a kulturou. Věnuje se problematice terénního výzkumu, který je prvotní fází práce lingvistických antropologů. Vysvětluje termín participant observation (zúčastněné pozorování), uvádí praktické problémy terénního výzkumu jako např. hledání vhodných informátorů a tlumočníka. Nejen v této kapitole nás autor odkazuje na zásadní práci „Handbook of American Languages“ Franze Boase, dodnes uznávaného zakladatele americké antropologie.

Druhá kapitola se jmenuje „Komunikace a řeč“ a zavádí nás do méně běžných oblastí komunikace. Po uvedení dvou teorií, tzv. teorie kontinuitní (podle níž se lidská řeč vyvinula z primitivních forem komunikace užívaných nižšími živočichy) a teorie diskontinuitní (jež chápe lidský jazyk jako jedinečný, bez vývojových předstupňů), se autor podrobně věnuje komunikaci hmyzu (včel, vos, mravenců a termitů, seznamuje nás např. detailně s včelím „tanečním jazykem“) a komunikaci některých primátů a obratlovců.

Druhá část této kapitoly je věnována známým teoriím osvojování jazyka (např. behavioristické teorii, Chomského teorii o vrozených předpokladech) a neurolingvistice, vědní disciplíně, která se snaží odpovědět na otázku, jakou úlohu hraje mozek v užívání jazyka a řeči.

[213]Ve třetí kapitole „Počátky jazyka“ autor nejprve odkazuje k biblické knize Genesis, v níž se stvoření jazyka považuje za boží dar a v níž se následná rozrůzněnost jazyků chápe jako boží trest. Významné příspěvky k otázce původu jazyka spatřuje ve francouzském osvícenství. Jmenuje E. B. Condillaca, francouzského osvícenského filosofa, autora jedné z teorií o původu řeči a předchůdce moderní teorie o arbitrárním charakteru jazykového znaku, a J. J. Rousseaua, zabývajícího se přechodem od gest ke zvukům, na pozadí společenské smlouvy mezi členy společnosti. K filosofům, kteří se nějak vyslovili k (božskému) původu jazyka, řadí také J. G. Herdera.

V úvodu čtvrté kapitoly „Jazyk v čase“ je naznačen rozdíl mezi přístupem synchronním a diachronním, dále jsou probírány „změny v jazyce“, sem autor řadí změny fonetické, fonologické, morfologické, významové posuny (většina z dosud uvedených jazykových změn je prezentována na třech verších básně Beowulf, psané v anglosaském jazyce, jejíž rukopis pochází z 10. stol.). Autor se věnuje i lexikálním výpůjčkám z jiných jazyků v angličtině, např. z keltštiny, latiny, staronorštiny, z anglonormanské franštiny, a pravidelným hláskovým změnám (hláskovým zákonům), např. výrazům, v nichž latinské „t“ odpovídá anglickému „th“: tenuis thin (tenký), tres three (tři), trans through (skrz). Hovoří také o Labovově teorii lexikální difuze, podle níž se hlásková změna projeví nejdříve u slov často používaných.

V části věnované rekonstrukci prajazyků se dočteme o W. Jonesovi, který v 18. stol. první přišel s myšlenkou společného původu latiny, řečtiny a sanskrtu, jednou z hlavních myšlenek srovnávací a historické gramatiky následujícího století; dále o A. Schleicherovi, v jehož díle byl vývoj srovnávací gramatiky završen a který se nespokojil s „pouhou“ rekonstrukcí jednotlivých slov indoevropského prajazyka, ale šel tak daleko, že v prajazyce napsal (rekonstruoval) celou bajku; a konečně o L. Bloomfieldovi, nejvýznamnějším představiteli amerického strukturalismu, který, mimo jiné, rekonstruoval hlásky a gramatiku starobylého indiánského (algonkinského) jazyka. Kromě rekonstruovaného jazyka praindoevropského a praalgonkinského autor zmiňuje také jazyk prabantuský (na africkém kontinentě).

V pojednání o genetické klasifikaci jazyků autor upozorňuje, že je problematické aplikovat typologickou klasifikaci jazyků, která předpokládá dobrou znalost gramatického systému zkoumaného jazyka, na jazyky (např. na některé jazyky Nové Guineje), které nemají psanou podobu. Pracuje s termíny jazyková rodina (skupina jazyků se stejným východiskovým jazykem) a jazykový izolát (jazyková rodina o jednom členu). Tyto termíny pak aplikuje na situaci indiánských (algonkinských) jazyků v Severní Americe, kterou se zabýval také E. Sapir.

Další, pátá kapitola je nazvána „Variace jazyka v prostoru“. Autor definuje termíny idiolekt (jazykový systém vlastní jednotlivci), dialekt (jazykový systém společný členům určité skupiny regionální, sociální nebo etnické), multilingvnost (vícejazyčnost), diglosie (dvojjazyčná situace, v níž dva jazyky mají různou společenskou prestiž), bilingvismus (dvojjazyčnost) a přepínání kódů (přechod z jednoho jazyka (jazykového útvaru) do druhého v rámci jedné promluvy), lingua franca (jazyk, na němž se jako na médiu komunikace shodnou lidé mluvící různými prvními jazyky), pidžin (jazyk, který vznikne za specifických podmínek při kontaktu zcela různých jazyků, jehož slovník a částečně zvuková a mluvnická stavba čerpá z několika jazyků a který není mateřským jazykem žádného společenství, např. pidgin English vzniklá v čínských přístavech kontaktem angličtiny a čínštiny), kreol (pidžin, který se stane mateřštinou nějakého společenství) a black English.

[214]Šestá kapitola „Jazyk a kultura“ začíná poznámkou o osobnosti W. Humboldta, který, v duchu německého romantismu, tvrdil, že myšlení je vytvářeno jazykem, jež pak odráží a formuje národního ducha. Tuto tezi, jak poznamenává autor, považuje většina současných antropologů za nepřijatelnou. Pak pokračuje hodnocením některých prací Sapirových (díla „Time Perspective in Aboriginal American Culture“ z roku 1916, z něhož autor vybírá úvahu o tom, že jazykové změny jsou pomalejší než společenské, a „Language“ z roku 1921) a Whorfových. Vykládá hypotézu Sapira a Whorfa, teorii jazykového relativismu. Na dotvoření této hypotézy měly velký vliv Whorfovy práce, v nichž Whorf porovnával jazyk indiánského kmene Hopi s tzv. jazyky SAE (Standard Average European), tj. s vyspělými evropskými jazyky.

V podkapitole „Jazyk, kultura a světový názor: ještě jednou o vztazích mezi nimi“ se autor vyrovnává se skutečností, že ačkoli struktura jazyka je determinována strukturou lidského mozku, a že tedy všechny jazyky sdílejí nějaké univerzální rysy, slovník každého jazyka odráží (často velmi odlišným způsobem), co je ve středu pozornosti neverbální kultury toho kterého jazyka. Dále zmiňuje otázku gramatického čísla v různých jazycích a také otázku dvou různých pasiv v japonštině, z nichž jedno Salzmann označuje jako nepříznakové a druhé naznačující, že „gramatický podmět byl vystaven něčemu nežádoucímu“. Autor popisuje také experiment s navažskými (navažsky nebo anglicky nebo oběma jazyky mluvícími) a bílými bostonskými (anglicky mluvícími) dětmi, které měly za úkol přiřadit určitý předmět (např. žlutý provaz) k jednomu z dvojice jiných předmětů (např. žlutá hůl, modrý provaz). Experiment zjišťoval, podle jakých kritérií podobnosti (barva, tvar, materiál, délka apod.) budou děti, vybavené různou jazykovou kompetencí, předměty přiřazovat.

Závěr této kapitoly je věnován především tzv. komponentové analýze, kterou autor, společně s kognitivní antropologií, etnosémantikou, lidovou taxonomií a tzv. novou etnografií, chápe jako jeden z analytických přístupů ke studiu kultury v rámci etnovědy. Komponentová analýza je technika aplikovaná na soubor termínů, které patří do vysoce strukturované a dobře vymezené kulturní domény (doménami mohou být např. jména barev, nemocí, příbuzenských vztahů). Jako příklad jazyků, které mají různé komponenty (distinktivní proměnné), uvádí autor angličtinu a arapažštinu. Zatímco v anglické příbuzenské terminologii není pohlaví mluvčího komponentem (muž i žena řekne „my son“, můj syn), v arapažštině existují různá vyjádření pro vlastního syna, pro syna bratra, pro syna sestry apod. v závislosti na tom, zda to říká muž nebo žena.

V sedmé kapitole „Jazyk ve společenském kontextu“ se autor dostává k sociolingvistickým otázkám. Hovoří o zakladateli sociolingvistiky W. Labovovi, o jeho experimentu s prodavači v newyorských obchodních domech. V experimentu ověřoval svou hypotézu, že prodavači přejímají společenskou prestiž od svých zákazníků. Ta se projevovala také v různě pečlivé výslovnosti.

Ústředními pojmy této kapitoly jsou pojmy sociální síť (všichni lidé, s nimiž jsme v interakci), hustá sociální síť (skupina jednotlivců, kteří se navzájem znají) a komplexní sociální síť (skupiny, které mají v interakci více než jednu roli). K problematice oslovení a pozdravů uvádí diagram S. Erwin-Trippové, který zachycuje systém oslovovacích forem užívaný kvalifikovaným dospělým členem akademické obce na západě USA, a výzkum J. T. Irvinové, která popsala složitý rituál zdravení v senegalské vesnici Wolof. Několik poznámek je věnováno javánštině, která obsahuje několik slov, jimiž Javánci v rozhovoru odlišují věk, pohlaví, příbuzenské vztahy, rodinné zázemí, vzdělání, bohat[215]ství apod. Kapitola pokračuje posuzováním některých problémů spadajících do oblasti tzv. gender linguistics, zkoumající rozdíly v jazykovém chování žen a mužů. Kromě rozdílů velmi obecných a k žádnému konkrétnímu jazyku či etniku nepřiřazených, např. že ženy rozeznávají a pojmenovávají více barevných odstínů, muži častěji klejí, uvádí autor i příklady zcela konkrétní, např. že Arabové v severní Africe, když mluví francouzsky, vyslovují „r“ apikální (artikulované špičkou jazyka), zatímco francouzsky mluvící Arabky vyslovují „r“ uvulární (čípkové).

Na závěr kapitoly nám autor umožňuje částečný vhled do jazykové situace v Indii. Seznamuje nás s pracemi L. Khubchadaniho, J. Gumperze a J. W. Fasolda mapujícími jazykovou situaci v Indii také s ohledem na kastovní systém.

Osmá kapitola se jmenuje „Etnografie komunikace“, autor probírá některé složky komunikačního schématu D. H. Hymese. O participantech (účastnících) poněkud netradičně poznamenává, že existují společenství, v nichž se komunikace účastní i neživí lidé. Ašanti, příslušníci národa v Nové Guinei, prý komunikují s nedávno zemřelými. Žánr charakterizuje jako kategorie řečových aktů (speech acts, např. pozdrav) a událostí (speech events, např. rozhovor prodavače a zákazníka), z komunikačních kanálů uvádí jako nejběžnější kanál akustický. Závěr kapitoly je věnován „tvůrčímu užívání jazyka“, jež se podle autora projevuje např. v dětských (tajných) jazycích, jazykolamech a rozpočítadlech.

Devátá kapitola „Neverbální komunikace a písmo“ obsahuje poznámky o Morseově abecedě, Braillově slepeckém písmu, kinezice (zahrnující mimiku, gesta a pohyby těla), proxemice (vzdálenost, kterou mezi sebou komunikující udržují), znakovaných jazycích užívaných v komunikaci neslyšících, o různých typech písma, Gutenbergově vynálezu knihtisku. Kapitola končí zmínkou o rozluštění hieroglyfického písma egyptologem Champolionem.

Předposlední kapitola „Ústní slovesnost a umění mluveného slova“ je z velké části věnována pohádkám, příslovím a hádankám, jejichž analýze se věnovali V. Propp a A. Dundes.

V jedenácté, závěrečné kapitole „Lingvistická antropologie v současném světě“ se autor věnuje jednak tzv. moderním mýtům o jazyce, kterými rozumí např. mylnou představu o tom, že jazyk bez psané podoby je primitivní, jednak tzv. aplikaci v soudním řízení, zde popisuje soudní případ, popsaný W. Labovem v roce 1982 (jedná se o případ černošských dětí ve státě Michigan, které špatně prospívaly ve škole, protože mluvily black English, zatímco učitelé mluvili spisovnou angličtinou), jednak jazykovému plánování (záměrnému úsilí ovlivnit užívání jazyka).

Kniha je ukončena mapou jazyků, zmiňovaných v textu (kterých je více než 100), rozsáhlým seznamem literatury a rejstříkem.

Autorem doslovu, nazvaného „Úvod do lingvistické antropologie a český čtenář“, je Jiří Nekvapil. Doslov zařazuje recenzovanou knihu do kontextu české vědecké literatury, obsahuje také řadu užitečných bibliografických informací.

Kniha Z. Salzmanna je zdařilým úvodem do lingvistické antropologie. Nabízí řadu atraktivních témat a ještě delší řadu pozoruhodných detailních pozorování. Každý její čtenář bude překvapen přístupností a přehledností výkladu a hlavně neobvykle širokým záběrem.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 3, s. 212-215

Předchozí Jana Hoffmannová: Co nového v komunikaci a jejím výzkumu

Následující Oldřich Uličný: Naďa Svozilová – Hana Prouzová – Anna Jirsová: Slovesa pro praxi