Naďa Svozilová – Hana Prouzová – Anna Jirsová: Slovesa pro praxi

Oldřich Uličný

[Recenze]

(pdf)

Naďa Svozilová – Hana Prouzová – Anna Jirsová: Slovesa pro praxi

Naďa Svozilová – Hana Prouzová – Anna Jirsová: Slovesa pro praxi. Valenční slovník nejčastějších českých sloves. Academia, Praha 1997. 359 s.

 

Konečně valenční slovník českých sloves! Velké dílo, plod mnohaleté kolektivní práce pracovnic a pracovníka Ústavu pro jazyk český, je pojato jako reprezentativní „lexikografický protějšek monografie Větné vzorce v češtině (Daneš – Hlavsa a kol., 1981, 1987) a Mluvnice češtiny, 3. Skladba (1987), které propracovaly pro češtinu valenční teorii“. Po zásluze byla kniha odměněna čestným uznáním poroty soutěže o cenu Slovník roku 1998. Všechny hlavní autorky slovníku se autorsky podílely zvl. na monografii o větných vzorcích; přesto slovník není pouhým převedením materiálu z monografie nebo z akademické syntaxe, nýbrž svébytným a pozoruhodným dílem. To se týká jak stránky obsahové, tak i rozsahu. Zatímco monografie Daneš – Hlavsa a kol. (dále monografie) popisuje slovesa jistých sémantických skupin (zvl. s důrazem na struktury s presupozicí a rysem změna, T), řídily se autorky slovníku hledisky frekvenčními, takže podávají i analýzu sloves např. podobat se, lišit se, tj. sloves relačních, ale i některých sloves pohybu (postupovat) nebo vnímání (prohlížet) aj. Ve slovníku je ostatně podle předmluvy 767 sloves, v monografii (podle rejstříku) asi čtyři sedminy tohoto počtu, přičemž část hesel se v obou směrech nepřekrývá.

Slovníková hesla a podhesla mají pevnou strukturu. Např. sloveso hrát má deset podtypů. Každý je nejprve sémantizován (I ‚zabývat se sportem nebo něj. hrou‘), následují tři podtypy větných vzorců v elementárně formalizované podobě, kde Val znamená valenční místo. Uspořádání jednotlivých míst kolem verba finita pak signalizuje tzv. levou a pravou valenci. Dalším údajem je tzv. explicitní podoba větného vzorce a před příkladovou částí jsou ještě konkurenční specifikace valenčních pozic, a to jak slovnědruhové a slovnětvarové, tak sémantické. Srov.

HRÁT ned.

a) Val 1 – VF – Val 2 – Val 3 – Val 4

někdo – hraje – něco/v něčem – s někým/proti někomu – o něco

Val 1: S nom [hum > coll, instit]

Val 2: S acc/v S loc [content specif] ~ utkání, zápas aj.

Val 3: s S instr/proti S dat [hum>coll] ~ protivník, soupeř

Val 4: o S acc [result]

Naši hokejisté hrají zítřejší zápas o postup do finále s reprezentačním celkem Kanady.

Jak je vidět, autorky řeší sémantickou problematiku hlouběji u valenčních pozic než u sloves. Sémantizace sloves je spíš synonymická a drží se povrchových sémantických rysů. Přínosné je sledování souhry gramatických prostředků jako indikátorů akcidenční sémantiky: ve variantě poslat někoho na někoho je sémantika slovesa popsána takto: ‚způsobit, aby se někdo odebral za někým s nepřátelským úmyslem‘. Příklady ukazují, že autorky nepracují – na rozdíl od některých jiných autorů – s pojmy větných členů, nýbrž jen se slovními druhy a tvary. To považuji za teoreticky čisté a z hlediska praktického užívání knihy je to nikoli zavádějící. Valenční místa jsou obsazována i zájmennými a adverbiálními výrazy; participantové pozadí však v nich občas prostřednictvím specifikace valenčních pozic prosvítá. Alternativnost obsazení kolem lomítek je míněna ve smyslu and/or, takže Danešův a Panevové test Nevím na obligatornost (participant je obligatorní/valenční, jestliže mluvčí nemůže na otázku na adverbiální určení odpovědět nevím) tu byl opuštěn. Srov. pro nést II alternativu někdo – nese – něco – někam/odněkud.

Monografie F. Daneše a kol. a recenzovaný slovník se přínosným způsobem doplňují. Zatímco v monografii jde především o intenci, resp. sémantické formule vět a o třídy [217]predikátů a s nimi související gramatické větné vzorce, je slovník postaven na valenci sloves a na analýze konkrétních výpovědí, v nichž se variace, varianty a příp. i samostatné významy sloves na základě gramatického a lexikálního okolí (a ovšem i, což autorky explicitně neříkají, na základě kontextu) vyjevují a vytvářejí. Autorky postupovaly takto: „K zjištění valenčních pozic je možno dojít pouze procedurou na konkrétních výpovědích, a to tak, že se z nich odstraní všechny členy, bez nichž se zbytek nebude pociťovat jako fragmentární, neúplný.“ Autorky neříkají, zda jde o úplnost sémantickou, nebo o defektnost gramatickou či negramatičnost věty, jako to plyne z výkladů v Mluvnici češtiny 3. Přesto je jejich koncepce přínosná a nosná, protože na řadě příkladů analýzy jednotlivých výpovědí ukazují složitost větné stavby i úskalí její analýzy. Zvolený velmi praktický přístup umožňuje ukázat bez teoretického lišení intence a valence, avšak s popisem lexikálněsémantických omezení obsazovaných valenčních pozic, jak se má daného slovesa v češtině užívat. Výraz pro praxi v názvu knihy zaručuje např. cizincům učícím se česky nebo překladatelům z češtiny, novinářům a dalším jazykovým profesionálům okamžité a instruktivní poučení. Zdařilá redukce teoretických výkladů však nemůže neprovokovat některé úvahy; ty většinou plynou z induktivního přístupu, z analýzy konkrétních výpovědí.

1. U slovesa spadat ‚opadat’ se za zvláštní větný vzorec jen s levou valencí považuje typ Stromy jsou holé, všecko listí spadalo. Avšak typ všechny tašky spadaly na zem/do trávy by podle slovníku patřil ke vzorci někdo/něco – spadne (spadá) – někam/odněkud. Z úvodu k slovníku plyne, že potenciální „členy vět“ jsou valenční. Zatímco intenční analýza by ukázala slovesa spadat (‚postupně se pohybovat shora dolů’) v obou našich větách jako totožná, v konkrétních výpovědích se mohou jevit jako rozdílná, ba až jako sémantické varianty. Jejich hloubková syntaktická sémantika je však stejná.

2. Některé pragmatické aspekty, zvl. záměr mluvčího projevující se v aktuálním členění výpovědi či dokonce ve výstavbě textu, mohou být při testování valence pomocí redukce na minimálně sdělné či ještě gramatické výpovědi vážnou překážkou. Tak sloveso podobat se má ve slovníku podobu vzorce někdo/něco – se podobá – někomu/něčemu, takže zřetelové „tertium comparationis“ něčím, v něčem, pokud jde o něco je chápáno zřejmě jako člen nevalenční. Vyjdeme-li však ze souvětné výpovědi Petr se Pavlovi podobal postavou, avšak Honzovi se podobal spíš v obličeji, jsou výrazy postavou a v obličeji bezpochyby nevypustitelné, a tedy – valenční (?). Přitom právě pro jazykovou praxi je důležité, jak se srovnávací základ v češtině vyjadřuje. Měla by být tedy redukce výpovědi k testování valenčních členů omezena na izolované výpovědi bez kontextu?

3. Obávám se, že ani to by nepomohlo. V promluvách zahrává do obligatornosti/potenciality či fakultativnosti i lexikální sémantika participantů natolik, že přinejmenším zamlžuje exocentrický potenciál slovesa. U slovesa poslat uvádí slovník podobné významy II (někdo –pošle/posílá – někoho – někam) a IV se stejným obsazením až na alternativní poslední člen někam/něco dělat. Pro první význam platí např., že věta Doktor ji poslal do Karlových Varů má potenciální doplnění „na léčení“, které je však lexikální sémantikou výrazů doktor a Karlovy Vary implikováno. Obdobně Poslal jsem kluka do Prioru znamená implikaci potenciálního nakoupit. Na druhé straně druhý typ Valenta poslal celou rodinu na dovolenou má explicitně vyjádřen zřejmě komunikačně dynamičtější výraz, tj. účel posílání, a ten překryje původní intenční strukturu posílání, tj. způsobování změny lokace; účelovost je tu však vždy implikována.

4. Jak vyplývá z předchozího případu, valence či intence slovesa je řešena i celkovým kontextem. V kontextu se však také tak či onak jednotlivé valenční (či intenční) výrazy [218]mohou explikovat. Tak příkladová věta Dva mužští nesli černý lodní kufr, která má k slovesu nést první vzorec někdo – nese – něco/někoho, může mít pokračování: Ukázalo se, že ho nesou z města na loď samotnému kapitánovi. Potencialita místních určení je nasnadě a projevuje se i tím, že jich lze použít jako větných členů věty první; vzorec I by pak bylo možné spojit s vzorcem II.

Tyto poznámky jsou úvahy nad textem, nikoli odmítnutí způsobu zpracování valence českých sloves v recenzované knize. Její význam je tedy nejen v tom, že podává spolehlivé poučení o všech aspektech jevu zvaného valence českých sloves, ale že motivuje čtenáře i k úvahám rázu hlubšího.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F. – HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Academia, Praha 1981 (2. vyd. 1987).

Mluvnice češtiny, 3. Skladba. Academia, Praha 1987.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 3, s. 216-218

Předchozí Lucie Hašová: Zdeněk Salzmann: Jazyk, kultura a společnost

Následující Eva Koktová: Adela Rechzieglová: On Negation in Czech