Jacques Arends – Pieter Muysken – Norval Smith (ed.): Pidgins and Creoles

Jiří Zeman

[Recenze]

(pdf)

Jacques Arends – Pieter Muysken – Norval Smith (ed.): Pidgins and Creoles

Jacques Arends – Pieter Muysken – Norval Smith (ed.): Pidgins and Creoles. An Introduction. John Benjamins Publishing Company, Amsterdam – Philadelphia 1995. 412 s.

 

Mezi sociolingvistické oblasti, které v posledních desetiletích zaznamenaly prudký rozvoj, patří výzkum tzv. hybridních jazyků. Rozumí se jimi komunikační systémy, které jsou výsledkem složitého procesu spojování a míšení již existujících jazyků. Většinou se dělí na dvě skupiny – plánové jazyky jako cílevědomé výtvory kreativních jedinců a přirozené hybridní jazyky, mezi něž řadíme hlavně pidžiny a kreoly (blíže např. Krupa, 1991). Právě vznikem, vývojem, stavbou a fungováním pidžinů a kreolů se zabývá publikace kreolistů z amsterdamské univerzity. Obrací se především k studentům; tím je dán její obsah (předpokládají se jen základní předběžné znalosti) i její stavba.

První polovina knihy je zaměřena teoreticky: shrnuje dosavadní stav poznání v této oblasti. Neorientuje se jen úzce na gramatiku těchto jazyků, ale velký důraz klade na vysvětlení historických, sociálních a kulturních jevů spojených s jejich vznikem (např. koloniální expanze, obchod s otroky, plantážní systém) a fungováním ve společnosti.

První oddíl publikace shrnuje obecné problémy studia pidžinů a kreolů.

Pidžiny jsou definovány jako jazyky, které nemají rodilé mluvčí a jsou užívány jako prostředek komunikace mezi lidmi, kteří nekomunikují společným jazykem. Stupeň jejich rozvoje závisí na typu intenzity komunikační interakce mezi jejich uživateli. Sociální okolnosti, za nichž vznikají, výrazně ovlivňují jak jejich strukturu, tak zdroje pidžinového lexika. Jejich užití bývá omezeno na specifické komunikační situace (např. obchod), některé z nich se však mohou stát ustálenými komunikačními systémy (tzv. rozšířené kreoly) a bývají pak užívány v tisku, mohou plnit funkci oficiálního jazyka atd.

Materiál prezentovaný v publikaci ukazuje na některé společné znaky v gramatice pidžinů. Fonologický systém bývá ve srovnání se zdrojovým jazykem zjednodušený; mluvčí přizpůsobují slova fonologickému systému svého jazyka, a proto v některých případech má zvuková forma téhož slova několik variant. Pidžiny mají redukovanou flektivní nebo derivační morfologii. Slovní zásoba vychází z jednoho základního zdroje, míšení různých jazyků je řídké. Jednomu pidžinovému slovu může v nepidžinových jazycích odpovídat několik ekvivalentů.

Kreolské jazyky mají na rozdíl od pidžinů své rodilé mluvčí. Podle jejich vnější historie je autoři dělí na kreoly plantážní (plantation creoles), pevnostní (fort creoles) a marónské (maroon creoles; kreoly otroků, kteří uprchli z plantáží a vytvořili vlastní komunity).

Kreoly – podobně jako pidžiny – mají redukovanou flektivní a derivační morfologii. Slovní zásoba má většinou jeden zdroj, na rozdíl od kreolů využívá lexikon jazyka dominantní skupiny (např. angličtiny, francouzštiny, portugalštiny aj.). Pořádek slov má formu SVO. (K charakteristice gramatiky kreolů blíže viz např. Bronec, 1991.)

Výrazným znakem recenzované publikace je to, že autoři chápou pidžiny jako jazykové entity s vlastními charakteristickými znaky, a nikoli jako střední stupně na cestě ke kreolům. V souvislosti s kreoly se totiž často setkáváme s názorem, že pokud se rozšířený pidžin stane mateřským jazykem, jemuž je nutné se naučit, a pokud plní další společenské funkce, stává se jazykem kreolovým. Autoři s tímto tvrzením polemizují. Pro atlantské kreoly podle nich neexistují údaje, které by dokazovaly, že jim předcházely pidžiny. Rané fáze některých kreolů (např. srananu) sice vykazují rysy podobné pidžinům, jen těžko však lze určit, zda jde o odraz raného pidžinového stupně.

[230]Celá kapitola je věnována smíšeným jazykům (mixed languages) a jazykovému proplétání (language intertwining), které dosud stály spíše na okraji zájmu badatelů. Jazykovým proplétáním se zde rozumí složité míšení dvou systémů nestejného řádu (např. lexikonu a gramatiky); smíšené jazyky kombinují gramatický systém jednoho jazyka s lexikonem jiného jazyka. Jazykové proplétání se uskutečňuje za specifických podmínek. Skupina mluvčích musí být na počátku nutně bilingvní a její členové musí dobře ovládat jazyk obstarávající slovní zásobu. Výsledný jazyk je určen k vnitroskupinové komunikaci. Jako jeden z příkladů je uváděna angloromština (jazyk Romů žijících v Británii, USA a Austrálii), v níž je gramatika (fonologie, morfologie a syntax) anglická a slovní zásoba má romský původ. Autoři však upozorňují na to, že smíšené jazyky se mohou objevit např. mezi vojáky v armádách zdržujících se delší dobu v cizí oblasti, mezi studenty na školách v zahraničí, mezi bilingvními obchodníky apod. Jejich studium může pomoci vysvětlit genezi pidžinů a kreolů.

Značná pozornost je v publikaci zaměřena na společenské postavení kreolů. To prošlo po druhé světové válce výraznými změnami. Jedním z prvních úkolů v postkoloniálních oblastech bylo v mnoha případech určit, které místní jazyky budou plnit funkci státního jazyka a jaký bude jejich vztah ke koloniálním jazykům. Změna jazykové situace v těchto teritoriích měla různé formy, které byly závislé na společenské situaci. Problémy s ustavením státního jazyka se promítaly mj. do oblasti vzdělání a kultury, jimž jsou věnovány samostatné kapitoly. Celá problematika je ilustrována příklady z karibské oblasti.

Druhý oddíl publikace tvoří přehled teorií, které se pokoušejí vysvětlit vznik pidžinů a kreolů. Jak ale autoři v závěru zdůrazňují, tento fenomén zatím žádná z nich sama o sobě není schopna vyřešit.

Druhou polovinu knihy autoři zpracovali jako jeden z možných přístupů k dalšímu výzkumu této vědecké oblasti. Třetí oddíl podává základní charakteristiku osmi kreolů a pidžinů. Jejich výběr reprezentuje tyto jazyky po stránce typologické, demografické, kulturní apod. Najdeme zde kapitolu věnovanou haitštině jako kreolu s největším počtem mluvčích (asi šest milionů), připomenut je saramaccan, který bývá považován za nejčistší a nejafričtější kreol. Analyzováno je papiamento s bohatou literární tradicí a propracovaným edukačním systémem. Pozornost je zaměřena i na sranan, jenž bývá označován jako nejkonzervativnější kreol, a dává tak dobrou představu o tom, jak kreoly mohly vypadat v počátečním stadiu své historie. Z pidžinů je zde prezentován eskymácký pidžin; pod tímto názvem se skrývá několik variet pidžinizované eskymáčtiny, jíž Eskymáci užívali ve styku s bělochy, indiány apod. Všech osm kapitol má stejnou stavbu. Nejprve obsahuje stručnou charakteristiku jazyka a postavení v systémů kreolů/pidžinů, poté je popsána historie a současný statut jazyka. Další část je věnována charakteristice gramatických rysů: zvukové rovině (fonologii a ortoepii), morfologii, lexiku a syntaxi. U některých jazyků je připojena textová ukázka a její rozbor zaměřující se na hypersyntaktické rysy (vyjádření časových aspektů, aktuální členění věty, frazeologická spojení apod.). Celý tento oddíl – ale platí to i o dalších kapitolách – je založen na materiálu, který autoři při terénním výzkumu sami sebrali a zpracovali v původních monografiích a statích.

Čtvrtý oddíl obsahuje analýzu vybraných gramatických rysů společných pro všechny kreoly/pidžiny nebo alespoň pro většinu z nich. Najdeme zde rozbor kategorií času, způsobu a vidu, užívání členů či vyjadřování zvratnosti. Ze specifických znaků je vysvětleno fungování seriálních sloves, tj. nakupení sloves, která mají stejnou syntaktickou funkci a společně vytvářejí sémantickou jednotu.

[231]Závěr publikace tvoří komentovaný přehled dosud známých pidžinů a kreolů. Jazyky jsou seřazeny podle zdrojových jazyků a v jejich rámci podle teritoriálního rozmístění. U každého hesla najde čtenář informace o alternativních názvech, historickém původu a současném stavu. Svým rozsahem – více než 500 položek – jde zřejmě o dosud nejúplnější seznam. Autoři jej však nepovažují za konečný. Vědomě mimo jejich pozornost zůstaly tajné, rituální a tabuové jazyky; stranou popisu stojí i znakové jazyky. Navíc je nutné připustit existenci dosud neobjevených pidžinů a kreolů v oblastech s početně malými kmenovými společnostmi. Jako příklad může sloužit oblast Nové Guiney s tisícem kmenových jazyků, jimiž komunikují relativně malé populace.

Problematika hybridních jazyků stojí spíše na okraji pozornosti české lingvistiky (srov. Zima, 1983). I z dostupných přehledů (srov. Krupa – Genzor – Drozdík, 1983) lze získat dojem, že se jedná o problematiku exotickou a české lingvistice vzdálenou. Autoři recenzované publikace však připomínají, že do tohoto typu jazyků lze zařadit také různé variety romštiny. Někteří sociolingvisté uvádějí, že i jazyk českých Romů má charakter pidžinu (u starší generace) či kreolu (u dětí a mládeže). Recenzovaná publikace dává množství podnětů k tomu, jak studovat tyto specifické jevy české jazykové situace.

 

LITERATURA

 

BRONEC, J.: M. V. Djačkov, Kreoľskije jazyki. In: SPFFBU, XL, A–39. MU, Brno 1991, s. 113–120.

KRUPA, V.: K charakteristickým zvláštnostiam prirodzených hybridných jazykov. Jazykovedný časopis, 42, 1991, s. 15–21.

KRUPA, V. – GENZOR, J. – DROZDÍK, L.: Jazyky sveta. Obzor, Bratislava 1983.

ZIMA, P.: Substrát, pidžin, kreol (K míře možného zobecnění). SaS, 44, 1983, s. 199–206.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 3, s. 229-231

Předchozí Kamila Karhanová: Norman Fairclough: Discourse and Social Change

Následující Ludmila Uhlířová: Luděk Hřebíček: Lectures on Text Theory