Zemřel Zdeněk Hlavsa

Redakce

[Kronika]

(pdf)

Zdeněk Hlavsa deceased

Ve věku nedožitých dvaasedmdesáti let (6.6.1926–23.4.1998) zemřel pro všechny náhle a pro nás naprosto nečekaně vedoucí redaktor našeho časopisu PhDr. Zdeněk Hlavsa, CSc.

Máme ještě v paměti jubilejní články věnované jeho nedávným sedmdesátinám, připomeňme však přesto při této smutné příležitosti znovu nejvýznamnější údaje o jeho díle a působení.

Zdeněk Hlavsa po studiích působil řadu let jako středoškolský profesor. Poté krátce vyučoval na Univerzitě 17. listopadu. Od roku 1963 nepřetržitě až do posledních dnů svého života pracoval v Ústavu pro jazyk český. Již k jeho přijetí na místo odborného pracovníka přispěla nemalou měrou i skutečnost, že se v té době chystalo obnovení Travaux Pražského lingvistického kroužku – tehdy ještě pod záštitou Jazykovědného sdružení, jehož byl v té době předsedou prof. Josef Vachek – a bylo třeba zajistit jejich výkonnou redakci. V sedmdesátých letech dosáhl Zdeněk Hlavsa vědecké hodnosti na základě disertace Denotace objektu a její prostředky v současné češtině, v níž stejně jako ve výkonné redakci Travaux sehrála významnou roli skutečnost, že byl nejen bohemistou, ale i anglistou. Od počátku působení v ÚJČ byla jeho činnost spojena s řadou projektů vedených Františkem Danešem, jejichž výsledkem bylo originální a dnes již nejen ve vysokoškolské, ale namnoze i středoškolské pedagogické praxi se prosazující pojetí syntaxe větného základu. Byl účasten činnosti ve všech fázích dlouholetého působení týmu – počínaje publikací Práce o sémantické struktuře věty až po redakční a řídící činnost při realizaci třetího, syntaktického svazku Mluvnice češtiny.

Již připomenuté bohaté pedagogické zkušenosti přispěly nemalou měrou k tomu, že Zdeněk Hlavsa byl vyhledávaným spoluautorem četných středoškolských učebnic, kde je třeba najít určitý kompromis mezi tradicí, očekáváními učitelů a žáků a vhodně „dávkovaným“ vnášením již zmíněných nových pohledů na gramatiku češtiny. Byl vyhledáván i těmi, kteří zamýšleli zpracovat podobně pojatá jednosvazková mluvnická díla – nejnovějším z nich je Čeština – řeč a jazyk, kterou napsal kruh autorů pod vedením Marie Čechové a pro niž Hlavsa zpracoval výklady hláskoslovné a grafematické. – Již po svém příchodu do Ústavu byl vyzván, aby se soustavně zabýval ortografickou problematikou psaní velkých písmen, stal se pro tuto oblast významným expertem. Bylo pak jen pochopitelné, že se velmi intenzívně podílel již od poloviny 80. let na přípravě nových Pravidel českého pravopisu, která vznikala po celou dobu, zejména pak před jejich vydáním, v atmosféře kritické pozornosti odborné i neodborné veřejnosti. Brzy po svém příchodu do ÚJČ začal systematicky sledovat problematiku jazykové správnosti a kultury v oblasti publicistiky a žurnalistiky, a to se zřetelem k instituci, která vždy měla značný vliv na stav žurnalistického a publicistického diskurzu – totiž agenturnímu zpravodajství. Jeho spolupráce s ČTK byla v tomto směru dlouholetá a nepochybně i účinná a přínosná.

Po devadesátém roce Zdeňku Hlavsovi výrazně přibylo úkolů organizačních. Stal se zcela logicky vedoucím oddělení gramatiky a jazykové kultury, působil několik let jako předseda vědecké rady Ústavu pro jazyk český, v souvislosti s tím měl rozmanité povinnosti i v řídících orgánech Akademie věd. Za práci v oboru byl vyznamenám u příležitosti svých sedmdesátin Zlatou oborovou plaketou AV ČR Josefa Dobrovského. Nevyhýbal se ani životu veřejnému a politickému. Do konce svých dní byl vedoucím redaktorem Slova a slovesnosti. Redakce i redakční rada se s ním touto cestou loučí. Jistě tak můžeme učinit i jménem autorů a čtenářů našeho časopisu.

Zdeněk Hlavsa patřil k těm ligvistům a bohemistům, kteří mají – nepochybně díky svým vlastnostem a schopnostem – to štěstí, že jsou odbornou i neodbornou veřejností vnímáni a že svůj obor do značné míry personifikují. Lidé kolem něho sice věděli, že čas nezadržitelně plyne a ani Zdeněk Hlavsa již není tak mlád, jak se jeví, ale v žádném případě jej nevnímali jako člověka, jehož bytí je tak nečekaně a neúprosně odpočítáváno.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 3, s. 234

Předchozí Ludmila Uhlířová: Luděk Hřebíček: Lectures on Text Theory

Následující Ján Horecký: K nedožitej deväťdesiatke Ľudovíta Nováka