Hranice frazeologie se posouvají. Lexikální frazémy v češtině

Petra Klötzerová

[Rozhledy]

(pdf)

The schifts of the boundaries of phraseology

[1]Podíváme-li se do běžných jazykovědných příruček, zjistíme, že frazeologie je disciplína zkoumající nepravidelná, ustálená spojení slov (např. hodit něco za hlavu, Achillova pata), popř. vět (myšlena jsou např. přísloví jako Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá). Jako charakteristický rys frazémů[2] se uvádí sémantická odchylka celku od významů jednotlivých komponentů (slov) nebo anomální funkce takových komponentů.

Není však tvorba frazeologických kombinací vlastní i jiným rovinám jazyka? Jistě existují i za hranicemi věty útvary, které mají vlastnosti frazémů – především ustálenost, kterou se liší od volně utvářených textů (např. hádanky). Ale hranice frazeologie není definitivní ani směrem k nižším rovinám jazyka; máme na mysli zvláště rovinu lexikální (ovšem nevylučujeme výskyt frazeologických rysů ani na rovině fonetické). Lexémy, jež jsou slovotvorně motivované, se nezřídka vyznačují jistou nepravidelností sémantickou i formální (např. na-jít, straš-pytel), tzn. jejich význam lexikální neodpovídá zcela významu strukturnímu, slovotvornému (Dokulil, 1978), nelze jej odvodit z významů jednotlivých morfémů na základě slovotvorných pravidel. Také lexémy, u nichž došlo k ustrnutí některého flektivního tvaru (např. panečku), můžeme řadit pro jejich anomálii k frazémům. Jinou možností vzniku frazémů na lexikální rovině, na niž bychom chtěli [278]upozornit, je změna valence (např. kašlat na něco/někoho) a změna reflexivity lexému (např. zahazovat se).

Chtěli bychom se nyní podrobněji zabývat frazémy v oblasti slovotvorby, valence a reflexivity, které souhrnně – spolu s frazémy flektivními – označujeme jako lexikální frazémy (LF) (Čermák, 1982). Než přistoupíme k popisu dané oblasti, je třeba upřesnit, z jakého pojetí frazeologie ve svých úvahách vycházíme. Podstatu frazémů spatřujeme v anomální kombinaci alespoň dvou jazykových prvků, přičemž charakter těchto prvků je dán jazykovou rovinou, k níž přísluší (v případě lexikálních morfémů jde o kombinace morfémů). Předesíláme ještě, že oblasti lexikálních frazémů nebylo dosud věnováno mnoho pozornosti. Drobné příspěvky k této problematice přinesly zahraniční frazeologické studie, zvláště v germánské jazykové oblasti (Hockett, 1957; Reformatskij, 1967; Henschel, 1987). U nás upozornil na frazémy na rovině lexikální F. Čermák (1982).

S použitím obecné definice frazému, jak ji podává F. Čermák (1982, s. 115), můžeme frazémy na rovině lexikální charakterizovat jako kombinace minimálně dvou morfémů, které jsou anomální formálně, kolokačně i sémanticky a jejichž rezultátem jsou jednoslovné lexémy. Formální anomálie LF spočívá v tom, že mohou být tvořeny podle zcela neproduktivních slovotvorných modelů, anebo ve změně valenční charakteristiky, resp. reflexivity lexému. Kolokační anomálie LF je dána kombinací formálně i sémanticky nekolokabilních (nespojitelných) morfémů. A konečně anomálie sémantická vyplývá z významového posunu celku (lexému) od významů jednotlivých komponentů (morfémů).

Rozlišujeme čtyři základní typy lexikálních frazémů: 1) LF v oblasti slovotvorby, které dále dělíme na frazémy kompoziční (strašpytel, zčistajasna) a derivační prefixální (najít, úskok), resp. sufixální (psina, otčím); 2) LF v oblasti flexe (panečku, chrám Páně); 3) LF v oblasti valence (zahýbat někomu, kašlat na něco/někoho); 4) LF v oblasti reflexivity (ulít se, zahazovat se). Kompoziční frazémy mají výraznější významovou strukturu než frazémy derivované (jejich komponenty jsou významově relativně samostatné), a sémantická odchylka je proto u nich nápadnější (srov. rozumbrada a podraz). V rámci derivace lze lépe sledovat anomální kombinace prefixu a báze než báze a sufixu, protože sufixy nemají dosti vyhraněný samostatný význam. Flektivní LF jsou nepravidelné ustálené tvary deklinační, konjugační a komparační. Jejich anomálie spočívá v ustrnulé formě (chrám Páně), anebo ve zvláštní funkci (panečku) flektivních morfémů. Celkově jsou poměrně řídké. Valenční LF vznikají anomálií ve valenční struktuře sloves, zřídka adjektiv (žhavý do něčeho). K anomálii dochází zrušením (rozvázat), změnou (zahýbat někomu) nebo obohacením (kašlat na někoho) valenčních pozic, popř. specifickým obsazením určité valenční pozice, změnou sémantické valence (shodit někoho). Reflexivní LF tvoří jinak nereflexivní slovesa přijetím reflexivity (zapomenout se), popř. i posunem valence (pustit se do někoho).

Oblast lexikálních frazémů není ostře ohraničena od pravidelného lexikonu ani od vyšších rovin frazeologie. O míře frazeologičnosti jednotlivých lexémů rozhoduje stupeň formální a sémantické anomálie. Centrální postavení zaujímají v dané oblasti frazémy se silnou anomálií sémantickou, formální i kolokační; frazémy, které vyhovují jen některým kritériím frazeologičnosti anebo je naplňují jen omezenou měrou, tvoří přechod k pravidelnému jazyku. Nezastíráme, že u LF přináší značná nesamostatnost[3] a častá polysémie [279]jejich komponentů problémy při určování míry anomálie. Domníváme se však, že je možné tyto obtíže překonat pečlivým srovnáváním jednotlivých tříd derivátů (tak lze dojít i k přibližnému určení významu a funkce afixů). Nicméně s nesamostatností komponentů je třeba v oblasti LF počítat a frazémy s komponenty vázanými, sémanticky vágními a s nejasnou strukturou je nutné vidět jako periferii oblasti. Takovými frazémy jsou např. lexémy, jejichž morfematická struktura byla zastřena v důsledku deetymologizace (Slavíčková, 1975): sousto, oběsit, působit apod., dále lexémy se silně polysémním bázovým morfémem (do-, na-, od-, pro-, při-, roz-, vy-, vz-kázat), lexémy s depletivním (významově širokým) komponentem, jenž se kombinuje s příliš velkou třídou prvků (být po někom), a naopak lexémy s komponentem monokolokabilním, jehož výskyt je vázán právě jen na daný lexém (bařtipán). K periferii LF řadíme také odborné termíny (zeměžluč, kostižer), frazémy, které jsou průhlednou metaforou (otřepat se, seknout s něčím), a frazémy, jejichž komponent hláskovým vývojem splynul s morfémem jiného původu a významu (ostříhat, sklíčit, koniklec). Na přechodu k vyšší rovině frazeologie, tj. k rovině kolokační, stojí celá podoblast valenčních LF, dále lexikální frazémy s omezenou spojitelností, vázané na určitý kontext (nasucho – pouze být/sedět nasucho, zadost – pouze učinit zadost, obdobně kombinace se zájmenem to – schytat to, zavařit to někomu) a neosobní slovesa s restringovanou kategorií mluvnické osoby (nesejde na něčem, rozsvítilo se někomu apod.).

Jako zdroj materiálu pro analýzu LF nám sloužil Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ, Academia 1994). Celkem jsme shromáždili a popsali 1808 lexikálních frazémů (zhruba 5 % celkového počtu slovníkových hesel). Početně nejsilnější (952 jednotek) je v souladu se slovotvorným charakterem češtiny skupina prefixálních frazémů. Statistické vyhodnocení ukázalo, že LF jsou jen v omezené míře expresivní (podle SSČ v průměru 24 %). Jako výrazné skupiny LF se jeví kompozita označující osoby (42 % všech substantivních kompozit), která vykazují sémantickou i formální anomálii a silnou expresivitu (strašpytel, všetečka, rozumbrada, darmošlap, držgrešle, chlebodárce ad.), defrazeologická kompozita (dobrosrdečný, bůhvíco), deverbativní adjektiva typu „zašlý“ (namydlený, otevřený, zaražený) a adverbia typu „dočista“, vzniklá univerbizací předložkového spojení (zhola, zrovna, naprosto).

Lexikální frazémy jsou integrální součástí běžné slovní zásoby a jejich frazeologičnost si mluvčí zpravidla ani neuvědomují. Snad i proto se jim dosavadní frazeologické výzkumy vyhýbaly. To však neznamená, že by jim neměla být věnována náležitá pozornost. Lexikální frazémy patří plným právem do oblasti frazeologie a hranice této disciplíny se tak posouvají směrem dolů, k rovině morfematických kombinací.

 

LITERATURA

 

COATES, W. A.: Meaning in morphems and compound lexical units. In: Proceedings of the 9th International Congress of Linguistics. The Hague 1964, s. 1046–1051.

ČERMÁK, F.: Idiomatika a frazeologie češtiny. UK, Praha 1982.

DOKULIL, M.: K otázce prediktability lexikálního významu slovotvorně motivovaného slova. SaS, 39, 1978, s. 244–251.

HENSCHEL, H.: Das Problem der Einwortidiome und ihr Verhältnis zur Phraseologie. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 40, 1987, s. 839–847.

HOCKETT, Ch.: Idiom formation. In: For Roman Jakobson. Halle – Lunt – Den Haag 1956.

KLÖTZEROVÁ, P.: Lexikální frazémy a idiomy v češtině. Diplomová práce. FF UK, Praha 1997.

[280]REFORMATSKIJ, A. A.: Vvedenije v jazykovedenije. Moskva 1967.

SLAVÍČKOVÁ, E.: Retrográdní morfematický slovník češtiny. Academia, Praha 1975.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 4, s. 277-280

Předchozí Klára Osolsobě, Karel Pala, Pavel Rychlý: Frekvence vzorů českých sloves

Následující Petr Sgall: Český pohled na dějiny lingvistiky