Krátký slovník slovenského jazyka

František Čermák

[Recenze]

(pdf)

Krátký slovník slovenského jazyka

Krátky slovník slovenského jazyka. Ved. redaktor Ján Kačala. Veda, Bratislava 1997. 944 s.

 

Péčí J. Kačaly, M. Pisárčikové a M. Považaje vyšlo už 3., doplněné a přepracované vydání tohoto úspěšného a reprezentativního slovníku dnešní slovenštiny (KSSJ); je ovšem výsledkem pracovního vkladu dalších 12 autorů, kteří však zřejmě připravovali jen vydání předchozí, a také přínosu V. Benka, který měl nově na starosti lexikální databázi, počítačové zpracování a počítačovou redakci díla. Rozsahem jde o synchronní slovník středního typu zahrnující především obecný, tj. neodborný lexikon v rozsahu asi 60 tisíc mírně shnízdovaných slov. Je třeba uvítat, že autoři k tvorbě a modernizaci slovníku použili jak počítačové redakce, tak zárodků počítačového korpusu slovenštiny. Míra tohoto přínosu, která se v budoucnosti může stát natolik zásadní, že ovlivní i samu koncepci slovníku, tu je však dosud pochopitelně menší.

Cílem KSSJ je být slovníkem spisovným, výkladově normativním a pravopisně i výslovnostně kodifikačním a být poradcem jazykové správnosti, a to pro širokou veřejnost odbornou i laickou a také školu. Při takto formulovaných cílech je ovšem nejasné, co se míní zmínkou (v úvodu na s. 9) o tom, že KSSJ dává odpovědi na otázky jiné než ty, které souvisejí s jeho komunikativní funkcí, a je škoda, že to ani dále autoři neobjasňují.

Pojetí synchronie tu lze spíše jen okrajově a neargumentovaně vyčíst z konstatování, že KSSJ v podstatě zabírá slovenský jazyk od poloviny 40. let do dneška; bylo by jistě užitečné znát i důvody a proporce jednotlivých vrstev uvnitř naznačeného rozpětí. Podobně by bylo vítané znát i kritéria vymezení v úvodu zmiňovaného jádra lexikonu a podílu zastoupení takových jeho okrajových oblastí (s. 10), jako jsou slova nová, zastarávající, knižní, hovorová a nespisovná, ale i odborné termíny. Slovník neobsahuje zkratky (viz dál) ani propria ani nemá žádné jiné dodatky, s výjimkou přehledů struktury hesla a flexe na obou předsádkách.

Slovník však obsahuje vedle staršího lexikonu jen takto obecně vymezeného období i jeho nejnovější vrstvu, kterou autoři pro toto vydání specifikují. Vymezují ji záběrem především do těch částí lexikonu, které doznaly v poslední době větších změn po stránce věcné a standardizační, a to ve smyslu jeho rozšíření nebo modifikace. Takto KSSJ zahrnuje na úrovni lexémů především nová slova, jako disketa, hovorca, manažment, privatizovať, spolitizovať, životnoprostreďový, jejich nové významy, jako u hesel konferencia (chybí však význam užívaný v Internetu), nosič, zastrešiť, ale i taková nová „živá“ spojení (není však jasné, co se tu „živým“ vlastně míní), jako jsou progresívna daň, mobilný telefón, umelý sneh (jsou to všechno ovšem termíny) či [312]frazémy jako mať rovnakú krvnú skupinu, robiť mrtvého chrobáka, to je gól ap. Přistoupilo se pochopitelně i k opravám a úpravám starších „ideologických“ slov jako morálka, metafyzika, socializmus, což v praxi znamenalo jejich redefinici a „objektivní“ odpoutání od ideologie předchozí epochy. Reflexe vývoje ve smyslu vynechávání už diachronních, nesynchronních a neužívaných informací a forem se naproti tomu projevila pouze ve vynechání neaktuálních iniciálových zkratek typu ROH, ČSAV. Protože však nebyly nahrazeny novými, KSSJ z nejasného důvodu žádné zkratky neobsahuje, tedy ani OSN, SR aj.

Na úroveň formy lexémů či jejich částí se promítly změny provedené v KSSJ především ve smyslu kodifikace a standardizace. V důsledku zdůraznění a posílení jak variantnosti, tak naproti tomu unifikace se pak jejich obecná povaha jeví jako poněkud nejasná. K těm hlavním patří změny dané přehodnocením slov a tvarů, jako je progresívní Gsg papier-a, přičemž však dnes jediná platná forma typu okrášlovať, legitímny, morbídny, vzniklá dloužením či přesunem délky z dřívějšího okrašlovať, legitimný, morbidný, se jeví při zavržení předchozích tvarů vůči uživatelům zvláště starších generací jako poněkud příkrá. Vyvolává to otázku rozsahu míry autoritativnosti týmu autorů vůči národu, kterou je ovšem třeba redefinovat i u nás. Další kroky zahrnují vstřícné a používání usnadňující doplnění gramaticky obtížných tvarů (tj. kde uživatel váhá) typu dvojzmysel, Gsg -u, Lsg -e, Npl -y, či variant číslovek, jako je obidva v I obidvoma/obidvomi (a podobně oboma/obomi) nebo substantiv jako medailónu/medailóna v Gsg, či vidu slovesa u typu folklorizovať, kde se zkratkou uvádí nedokonavost i dokonavost. Varianty byly obecně posilovány, avšak i odstraňovány, zvl. v důsledku úprav a změn v délkách podle zákona o rytmickém krácení, tj. zrušením dvou délek vedle sebe, srov. náhradu píšúci → píšuci, viažúci → viažuci, a to i u deanimálních adjektiv na -čí: stehlík → stehličí (objevuje se však vedle alternativ typu vtáčí/vtačí, kohútí/kohutí), popř. rozšířením platnosti tohoto zákona i na některé sufixy připojené po dlouhých vokálech -ár, -áreň, kde se pak tyto sufixy krátí, srov. pamiatkar, mliekareň proti vináreň.

V kodifikaci se projevila přednost dávaná „tvrdšímu“ pojetí normy v řadě ohledů; promítla se sem pravidla pravopisu i výslovnosti. Tak se zpřesnilo rozlišování nespisovného a „nesprávného“, tj. především mluveného lexikonu, srov. zapojení a užití vymezujících zkratek, jako je subšt(andard), nespis, slang, nespráv, ale i nevedecký. Nespisovné prostředky jsou vymezené jako nářeční, slangové a substandardní (ty slovník pochopitelně uvádí jen v nutném výběru), přičemž substandardnost je naproti tomu zúženě a nejasně vymezena jako nedostatek spisovnosti (s. 30, jsou-li však slova slangová a nářeční také nespisovná, bylo by tu třeba dodat rozlišující znak) a ještě nejasněji jako „potreba diferencovať nespisovnú lexiku“ (s. 30). To je jistě věcí formulování koncepce spisovnosti a standardu. Tvrdí-li se však dále, že standardní výrazy mají dobrou a ustálenou úroveň, kdežto výrazy substandardní ji nemají, je to věcně poněkud na pováženou a přinejmenším to lze v případě druhého atributu odmítnout. Znamenalo by to, že substandardní výrazy (kromě toho, že nemají „dobrou“ úroveň, ať už to znamená cokoliv) nemají ustálenou úroveň, což snad znamená ustálenost, a to pak jistě v případech jako sranda není pravda. Ve stejném duchu se lze ptát, zda spisovně motivované označení nesprávné je nutné, tj. navíc, vedle implicitně uváděné informace o spisovnosti. Lze přitom také pochybovat, že všechna takto pojatá „nesprávná“, nespisovná slova přitom k sobě mají spisovný protějšek, jak se naznačuje na s. 12. Implikuje se tím těžko přijatelná plná nominativní soběstačnost spisovného lexikonu, což je praxe známá i z češtiny, [313]méně však už odjinud. Uplatněná koncepce spisovnosti nicméně má proti tradiční rigoróznosti českého přístupu přednost aspoň v tom, že věrohodněji přiznává možnost přechodnosti jevu i konkrétní formy a pracuje s ní. Naznačuje to zavedená distinkce „nižší hovorový“ (s. 28), tj. jsoucí na hranici nespisovnosti na rozdíl od běžné, a tedy plně spisovné hovorovosti. Lze jen litovat, že se tu neuvažuje konsekventněji a nezavádí se zrcadlově i opačný jev a forma „vyššího substandardu“ apod., který by byl na hranicích spisovnosti „zdola“ a více by odstupňoval vítaný a přirozený škálovitý pohled.

Konečně se do této oblasti vedle přirozené změny, posunu stylového zařazení, zvl. od označení „hovorový“ ke „standardní“ a od „standardní“ ke „knižní“, popř. od „standardní“ k „zastaralý“ promítá i tendence k většímu formálnímu poslovenšťování nových cizích slov, srov. heslo „bejzbal, pôv. pís. baseball“ apod. Výrazné je také další pospojovávání ustálených slovních spojení do pouhých slov typu dobiela, načisto, odoka, dočerta (tj. < do biela aj.; příznačné je, že jde do značné míry o komponenty frazémů, což se přitom nijak nezdůrazňuje). Významný posun a novum představuje alfabeticky samostatné uvádění víceslovných předložek (např. na rozdiel od, popisovány jsou však po odkazu až pod svým základovým slovem).

Vedle ohledů obsahových a standardizačních doznal KSSJ i některé změny po stránce lexikografické. Odvrhla se praxe přihnízdovávat slova zkráceným způsobem a dává se přednost srozumitelnějšímu a také systematičtějšímu plnému uvádění příslušných derivátů, zvláště adjektiv k základovým substantivům, adverbií k adjektivům, deadjektivních substantiv k adjektivům a substantivních deminutiv k substantivům základním. Pojetí hnízda je takto rozumně značně omezené. S modifikacemi lexikografického přístupu je provázána i grafická stránka (viz dál).

Hlavní formální součásti ekonomicky pojaté struktury hesla tvoří lemma (heslové slovo, popř. s variantami), výslovnost, klíčové flektivní koncovky, označení slovního druhu, označení stylu nebo oboru, výběrové naznačení etymologie, výklad významu (někdy spolu s opozitem, přičemž polysémie je vnitřně členěna čísly), exemplifikace (včetně vyznačeného užití přeneseného), frazémy a odkaz. Některé z nich si zaslouží více pozornosti.

Lemmatem není vždy jednoslovný lexém, ale vedle reflexív, cizích výrazů a forem jako na polomäkko, do čista i víceslovné předložky jako na rozdiel od (viz výš), ne však frazémy. Je škoda, že oprávněná snaha vydělit víceslovné jednotky se zastavila na půl cesty a nezahrnula i ostatní, především další synsémantické slovní druhy, a tedy i jednotky jako čo i len, ba aj apod. I když se autoři o to právem snaží, v označování problematické (tj. velmi úzce kombinatoricky vázané) či přímo nesamostatné povahy některých lemmat vždy úspěch neměli. Tak vedle případů explicitně označených, jako je „ďah … obyč. v spoj. ktorým (týmto) ďahom“, jiná hesla tvořená takovýmto (monokolokabilním) slovem, jako je gordický (jen v „gordický uzol“), takovou informaci nenabízejí a mylně budí dojem jeho neomezené spojitelnosti. Toto je ovšem obecně zásadní „syntagmatická“ bolest většiny slovníků a důsledně není řešena prakticky v žádném. V souvislosti s takto pojatým lemmatem je pak i systém odkazů; v důsledku toho se v řadě případů (např. u relačních adjektiv) pak zcela upouští od definic. To však může vést k nepřesnostem či nepřípustným generalizacím, jakou je např. zobecněné odkazování uvnitř mezi nepředponovým vidovým párem sloves (týká se bez bližšího omezení v zásadě všeho, tj. významu i úzu). Takto je k heslu streliť bez další informace přihnízdováno ke konci nedokonavé streľať, čímž se podávaná informace stává nejasnou až spornou: vztahuje se [314]4. význam hesla (zhruba „dát facku“) také na nedokonavé verbum, a platí tudíž také běžně např. streľam ti jednu? Podobně není jasné, zda se uvedený frazém z toho sa nes-a vztahuje jen na nedokonavý vid, či naopak i na dokonavý (heslo je jako celek dokonavé).

Flektivní koncovky u substantiv, některých sloves, popř. i zájmen jsou na rozdíl od přihnízdovaných derivátů uváděny tradičně zkráceným způsobem, tj. koncovka se uvádí obvykle s funkcí substituce konce základního slovníkového tvaru, srov. krypta, -y, nebo s funkcí aditivní, srov. kšeft, -u. To však, stejně jako hranice odtržení konce v prvním případě, není nijak explicitně lišeno a vyznačeno a plně se tu implicitně spoléhá na povědomí rodilého uživatele. Pro cizince a komputerové zpracování jazyka je to však zásadní překážka.

Pro výkladový slovník je nesporně základní a nejobtížněji splnitelný požadavek informovat o významu slov, který se promítá především do definice či výkladu jejich významu. KSSJ sice neužívá blíže vymezeného definičního metajazyka, ale jeho deskriptivní definice se při daném omezeném rozsahu jeví jako vcelku přiměřené. Jakkoliv autoři výslovně podotýkají, že v novém vydání KSSJ došlo, vedle řady dalších drobnějších úprav, i k částečnému odstranění definice kruhem, zvl. u výkladu synonymem, a ke zpřesnění těchto výkladových synonym (především jejich očíslováním), je synonymní způsob představení významu stále zásadní problém, zde a obecně i v dalších slovnících a jazycích, protože významy synonym nejsou, ani při zběžném přístupu, prakticky nikdy totožné. Jedním z ohledů, se kterými se v novějších slovnících počítá, je sdělnost a informativnost podávané definice pro nerodilého mluvčího, a pak zůstává např. definice expresív jako „dudrať hundrať, šomrať, frflať, frfotať“ velkým rébusem. Podávaná informace se totiž u všech čtyř výkladových synonym (v příslušném významu) téměř zcela nebo zcela (jako u frflať) opakuje a uživatel se nedoví (téměř) nic. Odporuje to pak i uváděné snaze odstranit definici kruhem (s. 12). Podobně lze pochybovat i o sdělnosti zpracování takových hesel jako nadovšetko II – predovšetkým – najmä, která lze asi jen obtížně ztotožnit, což do značné míry způsob jejich pojednání naznačuje (mezi větami jako oznamte to predovšetkým rodine a oznamte to najmä rodine je zřejmý rozdíl).

To souvisí s tradičně nedoceněnou syntagmatickou stránkou lexémů, která se dostává výrazně do popředí až při korpusovém zpracování slovníku a která pak přímo vybízí k tomu, aby slovník systematicky zachycoval jak valenci slov různých druhů (tu lze zde jen nesystematicky dešifrovat z exemplifikace), tak i jejich sémanticky zakotvenou kolokabilitu, spojitelnost. Jen tak lze pak dobře rozlišit např. vztah a odlišnou distribuci adjektiv drobný a malý, která se neliší pouze počtem významů a v uvedeném výkladu významu jsou blízko splynutí (čemuž napomáhá nechtěně i volba exemplifikace). Velmi zestručněný, nicméně samostatný je výklad významu frazémů, uváděných ve zvláštním oddíle heslového komplexu.

Ve slovnědruhové klasifikaci lexémů jsou patrné určité odlišnosti od češtiny i od předchozího chápání. Tak např. sem, kde, odkiaľ se pojímají jako zájmena s příslovečným významem, důsledněji a šíře se uplatňuje např. rozdíl mezi adverbiem a z něj derivovanou předložkou typu doprostred; jinak je obecně uplatněné pojetí slovních druhů tradiční a blízké českému.

Přehlednosti tiskového zrcadla výrazně pomohla počítačová sazba a vhodně volené typy písma (doplněné „jezdci“ po straně k označení začátků jednotlivých písmen v abecedě). Neméně podstatné však bylo celkové počítačové zpracování, zvl. v oblasti ověřování správnosti a kontroly homogennosti zpracování jevů napříč abecedou, kterému [315]se podařilo vychytat nejednotnosti i chyby a výrazně odlehčit i autorům při korekturách. Pro budoucí revize slovníku bude však třeba při tomto přístupu uvážit i např. otázky abecedy, která není pojatá zcela konzistentně (např. celé Ď je „zasunuto“ uvnitř D, proti zvláštnímu místu vyhrazenému DZ a DŽ).

Krátký slovník slovenského jazyka je bezesporu úspěšné a široce užitečné dílo, efektivně a konzistentně podávající modernizovaný obraz dnešní slovenštiny, a autorům lze k němu přes některé zmíněné problémy rozhodně blahopřát. Při dostupné materiálové bázi, která se však začíná už měnit a rozšiřovat, je dosažený výsledek pozoruhodný. Slovník se tak právem stává základní referenční příručkou jazyka prakticky pro každého, a to je místo, které mu patří.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 4, s. 311-315

Předchozí Albena Rangelova: Josef Filipec: Studia Lexikologica

Následující Andrea Schellerová: Barbara H. Partee – Petr Sgall (ed.): Discourse and Meaning