Josef Filipec: Studia Lexikologica

Albena Rangelova

[Recenze]

(pdf)

Josef Filipec: Studia Lexikologica

Josef Filipec: Studia Lexikologica. Specimina Philologiae Slavicae, Band 109. Verlag Otto Sagner, München 1996. 171 s.

 

Sborník vydalo nakladatelství Otto Sagner k 80. jubileu Josefa Filipce, dlouholetého vedoucího vědeckého pracovníka Ústavu pro jazyk český AV ČR, aby vzdalo hold jeho významné badatelské činnosti na poli lexikologie a lexikografie. Editoři O. Horbatsch, G. Freidhof a P. Kosta předložili čtenářům (vedle stručného životopisu) průřez jeho díla, zahrnující deset z jeho četných prací, které vyšly u nás i v zahraničí. Články jsou publikovány v původním jazyce (v češtině, němčině a angličtině), jsou uspořádány chronologicky (od r. 1957 do r. 1995) a zachycují skoro čtyři desetiletí autorovy cílevědomé tvůrčí práce. Jsou doprovázeny přesnou citací původního zdroje. Díky resumé v němčině jsou myšlenky J. Filipce zpřístupněny pro širší okruh zahraničních lingvistů. Je třeba též zdůraznit reprezentativní výběr, který do sborníku zahrnul metodologicky zaměřené práce koncepčního rázu, ze kterých může těžit každý, kdo se chce odborně věnovat lexikologii a lexikografii.

Knížku otevírá předmluva E. Eichlera, která stručně představuje našeho předního vědce čtenářské veřejnosti. Její autor vysoce hodnotí přínos J. Filipce jako pokračovatele tradic Pražské lingvistické školy pro moderní českou lexikologii a lexikografii. Vyzdvihuje též jeho působení na poli slavistickém, kde se svým konfrontačním přístupem jubilant zasloužil o uvedení lexikologie a lexikografie v rámci slavistiky na nový, vyšší stupeň.

Úvodní článek „Lexikálněsémantická výstavba hesla – ústřední otázka lexikografické práce“ (s. 1–22), publikovaný prvně v časopise Slovo a slovesnost v roce 1957, zůstává i dodnes inspirativní ukázkou propojení teoretické lexikologie a metodologie lexikografické práce.[1] Stručný a výstižný přehled obecného pojmosloví vytváří koncepční rámec dalšího výkladu. Na bohatém příkladovém materiálu pak demonstruje autor rozmanité problémy, se kterými se lexikograf setkává při popisu významů slov (jsou to např. vztah slova a kontextu, otázka totožnosti a variability slova, vnitrojazyková konfrontace při významové analýze lexikálních jednotek aj.). Autor ukazuje na základní požadavek syntézy strukturního a funkčně komunikativního přístupu při lexikálněsémantické výstavbě hesla.

Programový článek „K úkolům české lexikologie“ (s. 43–60) ukazuje směry a perspektivy lexikologického výzkumu včetně úkolů konfrontačních a typologických, které jsou aktuální i dnes. Základním požadavkem pro práci lexikologa je promyšlené strukturní pojetí slovní zásoby, které buduje na komplexním výzkumu lexika. Autor demonstruje zásadní význam metody vnitrojazykové konfrontace, která se opírá o reálné [309]fungování jednotky v kontextu a dovoluje postihnout systémové rysy sémantických a gramatických kvalit lexikální jednotky. K stěžejním úkolům české lexikologie patří mimo základní úkol adekvátního popisu lexikálního systému též zjišťování a analýza dílčích struktur v slovní zásobě, konfrontace různých systémů slovní zásoby, ale i úkoly typologické a konfrontace mezijazyková.

Obecně teoretická a metodologická otázka centra a periferie je středem pozornosti v článku „Probleme des Sprachzentrums und der Sprachperipherie im System des Wortschatzes“ (s. 23–42). Tyto termíny úzce souvisí se základními pojmy systém a struktura (jako konkretizace systému na skupině jednotek). Pojmy centrum a periferie jsou sice z hlediska lexikální sémantiky antonymy, avšak z hlediska jazykového systému musíme počítat s množstvím mezistupňů a přechodových sfér, kde se kříží jisté centrální a periferní jevy. V celém jazykovém systému existují strukturní souvislosti, i když problematika centra a periferie je samozřejmě mnohem složitější. Uvedené pojmy mají zásadní význam, neboť mohou být aplikovány na všechny jazykové aspekty a roviny a dovolují vyvodit závěry, které postihují jednak systém jazyka jako celek, jednak jednotlivé jazykové stránky a roviny. Autor demonstruje nosnost této opozice i při výzkumu slovní zásoby a jejím lexikografickém zpracování (např. při stanovení lexikografických projektů a cílů, při stanovení makrostruktury lexikografických děl ap.).[2]

Koncepční rozlišení centra a periferie uplatňuje autor též v příspěvku „Zur Spezifik des spezialsprachlichen Wortschatzes gegenüber dem allgemeinen Wortschatz“ (s. 75–82), a to na vztahu speciální slovní zásoby k slovní zásobě běžně užívané. Předmětem jeho pozorování je funkce termínů v odborných textech, které jsou sice pro tento typ textů příznačné, ale text vytvářejí spolu s jednotkami běžně užívanými. Autor charakterizuje různé aspekty pojmu termín (pojmový význam, zařazení v systému, pevnost zařazení, postradatelnost – nepostradatelnost, centrálnost – perifernost), upozorňuje na prolínání různých terminologických soustav, ale i na rozšíření termínů (prostřednictvím tisku a publicistiky) do běžné slovní zásoby.

Problematika vnitrojazykové konfrontace jako metody stanovení dílčích sémantických struktur v lexikálním systému spojuje články „Zur innersprachlichen Konfrontation von semantischen Teilstrukturen im lexikalischen System“ (s. 61–74) a „Zur Polysemie und lexikalisch-semantischen Sprachkonfrontation“ (s. 83–94). V obou těchto příspěvcích bylo poprvé v české lexikologii upozorněno na tuto klíčovou metodu sémantické analýzy.

V prvním článku se autor soustřeďuje na vnitřní vztah jednotky a celku, který se v slovní zásobě projevuje zvlášť rozmanitým způsobem. Slovní zásoba viděná jako systém systémů předpokládá existenci lexikálních jednotek uspořádaných v dílčích strukturách různého stupně. Adekvátní poznání jak jednotky, tak celku vyžaduje konfrontaci těchto útvarů uvnitř systému jazyka. Lexikálněsémantický systém je nazírán jako makrostruktura, ve které jsou jednotlivé prvky určovány různými vztahy (autor se zabývá podrobněji třemi základními opozicemi: systém – text, systém – mluvící subjekt, systém – periferie). Autor upozorňuje na důležitost analýzy sémantické podobnosti a rozdílnosti mezi lexikálními jednotkami a na nutnost zachycení hierarchických vztahů založených na sémantických invariantách.

[310]V druhém článku je metoda vnitrojazykové konfrontace uplatněna při analýze polysémie jako základního typu sémantických struktur v slovní zásobě. Zde autor prezentuje své pojetí polysémie, definuje pojmy sém, sémém, lexém, přičemž klade důraz na rozlišení sémů systémových a kontextových a ukazuje na jednotlivých příkladech jejich stanovení (definování, vymezování) a rozlišení v praxi.

Problémům konfrontačního studia lexikálního systému jsou věnovány práce „Zur Problematik der Konfrontation des tschechischen und deutschen Wortschatzes“ (s. 95–113) a „Problematika konfrontace v slovní zásobě“ (s. 123–136). První stať se soustřeďuje na konfrontační výzkum české a německé slovní zásoby. Nabízí přehled vývoje konfrontační lingvistiky (von Humboldt, de Saussure, Pražská škola) a nástin metody konfrontace při pozorování jednotlivých dílčích systémů, v jejichž rámci se odhalují podobnost a rozdíly mezi jazyky. K zásadám této metody patří konfrontace dílčích lexikálních systémů (při níž základní postavení má sémantická analýza) na základě společného, stejného metajazyka. Plodnost tohoto přístupu demonstruje autor na česko-německém materiálu, který dovoluje odhalit projevy symetrických a asymetrických struktur. Autor upozorňuje na nutnost doplnit stálý zřetel ke genetické a typologické příbuznosti jazyků o zřetel k sociologicky a kulturně významným skutečnostem pro jednotlivé jazyky.

Druhá stať má teoreticko-metodologické zaměření: je vymezen rozsah a obsah konfrontace jako specifické vědecké metody. Autor ji definuje jako konfrontaci dvou a více rovnoprávných jazyků na základě společného metajazyka, přičemž centrální postavení mají otázky porovnávací základny a ekvivalence. Rozboru jsou pak podrobeny základní okruhy konfrontační lexikologie: paralelnost popisu, společný metajazyk, teorie ekvivalence, modely dílčích podsystémů a jejich typologie, proporční charakteristiky opozičních souborů v lexikální zásobě. Autor vidí mezijazykovou konfrontaci jako nutnou etapu popisu a výkladu jazyků a ukazuje na její nosnost na poli lexikologickém. Těžiště lexikální konfrontace by mělo spočívat v popisu a porovnání stavu dílčích podsystémů v jednotlivých jazycích. Nelze též pominout souvislosti konfrontační lexikologie s jinými vědními obory a její přínos pro ně.

Stať „Vzájemná souvislost lexikální sémantiky a onomaziologie při konstrukci dílčích lexikálních systémů v slovní zásobě“ (s. 114–122) se soustřeďuje na vymezení hlavních rysů lexikální sémantiky (sémaziologie) jako úseku lexikologie a jazykové sémantiky vůbec. Na rozdíl od jiných badatelů interpretuje autor úzkou souvislost mezi lexikální sémantikou a onomaziologií nikoliv jako inkluzi, ale jako vztah dvou rovnocenných a komplementárních úseků (sémantika ovšem onomaziologii předchází).

Přehled vývoje a současného stavu naší lexikologie a lexikografie nabízí stať „Lexicology and lexicography. Development and state of the research“ (s. 137–157). Zde autor prezentuje koncepční základy české lexikologie a lexikografie a uvádí je do širšího mezinárodního kontextu.

Závěrečný článek „Lexikální norma“ (s. 158–171) vychází z přehledu dosavadních výzkumů jazykové normy a na tomto základě prezentuje specifickou problematiku normy lexikální, která se týká nejen slovní zásoby, ale i slovníků různých typů, v nichž se teoretické poznatky a požadavky aplikují různým způsobem (např. SSČ uplatňuje dynamické pojetí současné normy s jistými přesahy do obecné češtiny a sleduje i cíle didaktické). Autor demonstruje dosah lexikální normy pro všechny aspekty lexému: forma a význam (a tedy i slovotvorná utvářenost), různé úrovně a funkce významu, úzus, [311]v němž se lexikální norma prostupuje s normami komunikačními a stylistickými. Základem pro zjištění lexikální normy je materiálově fundovaný vědecký popis a výklad lexikální zásoby na ose komunikativní a strukturně systémové.

Na závěr bychom chtěli ještě jednou zdůraznit, že zásluhou editorů vznikla publikace, která poskytuje vítaný ucelený pohled na dílo J. Filipce, na jeho dlouhodobé zkušenosti na poli lexikologie a lexikografie.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 4, s. 308-311

Předchozí Marie Vachková: František Čermák – Zdenka Hrnčířová: Nizozemsko-český slovník

Následující František Čermák: Krátký slovník slovenského jazyka