(Nedokončená?) revoluce v pohledu na jazyk (Úvahy nad knihou Stevena Pinkera Jazykový instinkt)

Jaroslav Peregrin

[Discussion]

(pdf)

(Unfinished?) revolution in the treatment of language

Když v roce 1957 spatřila světlo světa malá knížka amerického lingvisty Noama Chomského Syntaktické struktury, asi ještě málokdo tušil, že zvěstuje zásadní zvrat v historii lingvistiky. Lingvistika po Chomském však skutečně už jenom velice málo připomíná lingvistiku před ním: jeho teorie znamenaly především naprostý převrat v lingvistické metodologii, tedy ve způsobu, jak se přistupuje ke zkoumání jazyka. Do lingvistiky razantně vstoupila matematika: Chomsky navrhl jazyk chápat jako generativní a transformační systém, jako soustavu pravidel, jejichž opakovaným použitím se dostaneme od nějakého počátečního bodu právě k těm posloupnostem hlásek či písmen, které tvoří (gramaticky správné) věty jazyka; a ukázal, že matematika je nezbytná pro studium vlastností takových soustav.[1] Nezajímala ho tradičně chápaná psychologie, ale postupně vytyčil program zkoumání toho, jak jsou systémy pravidel jazyka fakticky realizovány v lidských myslích a mozcích. A jak přitažlivost jeho teorií, tak charisma jeho osobnosti způsobily, že neustále rostoucí armáda lingvistů (ale i filosofů, informatiků atd.) jdoucí v jeho stopách a pohotově rozpracovávající každou jeho, byť i jenom naznačenou myšlenku, shromáždila neobyčejně rozsáhlé empirické výsledky, kterými je možno jeho přístup k jazyku podepřít. Dnes je Chomsky v USA jediným žijícím člověkem, kterému se podařilo proniknout mezi prvních deset nejcitovanějších osobností z oblasti humanitních věd.[2]

Chomského přístup ovšem nezpůsobil, a to je podstatné, jenom revoluci v lingvistické metodologii; jeho přístup s sebou postupně přinesl i zcela zásadní převrat v pohledu na samotnou podstatu jazyka. K jasné artikulaci tohoto nového pohledu se ovšem sám Chomsky i jeho příznivci propracovávali jenom pozvolna. A lidé mimo Chomského školu chápali, o co jde, ještě pomaleji: hantýrka, která se postupně stala standardním jazykem Chomského článků a knih, se pro lidi „zvenčí“ stala brzy víceméně neproniknutelná. Podat srozumitelnou zprávu o této revoluci tedy čekalo na jeho žáky a pokračovatele. Jedním z těch, kteří se tohoto úkolu ujali, je i Steven Pinker, ředitel centra kognitivní neurovědy na Massachusettském institutu technologie v Bostonu. Pinkerova populární, „nechomskyovsky“ napsaná kniha jménem Ja[38]zykový instinkt vyšla poprvé v roce 1994 (v nakladatelství William Morrow) a brzy se stala bestsellerem (od roku 1995 je vydávána nakladatelstvím HarperPerennial).

To základní poselství, které Pinker (jako věrozvěst Chomského) ve své knize přináší, je naznačeno už titulem: musíme se rozloučit s představou, že jazyk je složitý artefakt, který lidé vynalezli, aby dokázali lépe koordinovat své akce či zaznamenávat věci kolem sebe, jazyk je spíše něco jako instinkt. Jazyk tedy není vynález, jakým je třeba hrnčířský kruh nebo štěpení atomu, jazyk je něco člověku tak vlastního jako třeba uchopování věcí: tak jako úchop je dán vrozenou schopností stavět palec proti ostatním prstům, je i jazyk z podstatné části dán něčím vrozeným, „instinktivním“. Jazyk tedy nepřichází k člověku „zvenčí“; je z jisté podstatné části dán tím, co má „uvnitř“.

Co vede Chomského a v jeho šlépějích Pinkera k tomuto závěru? Důvodů je mnoho; pravděpodobně tím nejpodstatnějším je přesvědčení, že kdyby byl jazyk něčím člověku zcela „vnějším“, něčím, co by musel zvládat tak, jako musí zvládat třeba zeměpis nějaké neznámé země, pak by bylo zcela nevysvětlitelné, jak by se dítě vůbec mohlo jazyk naučit. Chomsky totiž poukazuje na to, že gramatika jazyka je tak složitá, že zvládnout ji není v žádném případě úkol, se kterým by se mohlo dítě vypořádat v tak raném věku a tak rychle, jak se to ve skutečnosti děje – zvláště uvážíme-li, jak málo informací se mu dostává. (Pinker dokonce uvádí, že existují národy, které na rozdíl od nás své děti jazyku nijak neučí – a i jejich děti se naučí, stejně rychle jako ty naše, jejich jazyk správně používat, jenom pasivním pozorováním dospělých.) Pravidla gramatiky jazyka jsou totiž podle Chomského tak složitá, že učit dítě například nějakou hru se srovnatelně složitými pravidly by ve věku, kdy toto dítě tak snadno zvládá gramatiku, kdokoli považoval za bláznovství. Jenom velice malé procento těch vět, které dítě užívá, už předtím někde doslova slyšelo; a učinit z toho, co skutečně slyšelo, správná zobecnění a ta pak správně užívat pro tvorbu svých vlastních vět, je podle Chomského úkolem, který by malé dítě nikdy nemohlo splnit – kdyby v sobě nemělo již podstatnou část gramatiky jazyka biologicky danou.

Jiným důvodem k přesvědčení o tom, že gramatika je lidem v podstatě vrozená, jsou empirické výsledky týkající se tzv. jazykových univerzálií, to jest rysů společných všem (známým) jazykům. Chomsky tvrdí, že přes zdánlivou rozmanitost jazyků jsou shody mezi nimi více než pozoruhodné a těžko vysvětlitelné jinak než předpokladem, že odrážejí nějaké lidské biologické danosti. To ho vede k představě, že základ gramatiky jazyka je člověku vrozen v podobě mechanismu s určitým počtem „volných parametrů“ – a učení se mateřskému jazyku tak de facto znamená jenom zafixování těchto parametrů pro daný konkrétní jazyk. Tak například to, zda má přísudek ve „standardní“ větě předcházet nebo následovat předmět, vrozenou výbavou dáno není, a to, jak je to v jeho mateřském jazyce, musí dítě empiricky zjistit. Jakmile je ale dáno tohle, je tím podle Chomského vynucena i celá řada dalších charakteristik příslušného jazyka: je-li například přísudek předcházen předmětem (tak jako v japonštině), znamená to, že jsou nutně i předložky předcházeny jim příslušnými jmennými frázemi (a nejsou to už tedy vlastně předložky, ale „položky“ či „založky“) atd.

[39]S tím souvisí i Pinkerovo tvrzení, že v podstatě všechny přirozené jazyky jsou z hlediska gramatiky srovnatelně bohaté. Neexistuje tedy de facto nic takového jako (gramaticky) primitivní jazyky (ovšem pokud jazykem rozumíme jedině to, co je někomu jazykem mateřským!). Pinker se snaží ukázat, že i u zdánlivě degenerativních forem jazyka, jakými jsou některé slangy či argoty, fakticky nedochází ke ztrátě gramatické bohatosti. Zjednodušování a zplošťování výchozích gramatických pravidel je podle něj provázeno zrodem kompenzující bohatosti nějakého nového druhu. To autor ukazuje na příkladě slangu, kterým hovoří spodní společenské vrstvy amerických černochů, tzv. BEV (Black English Vernacular): přesto, že je tento jazyk založen na frapantním porušování a zjednodušování pravidel standardní anglické gramatiky, má, jak Pinker ukazuje, svou vlastní, velice přesnou gramatiku, která není o nic méně bohatá než gramatika spisovné angličtiny.

Podle Pinkera se totiž instinktivní povaha jazyka projevuje mimo jiné tím, že jazyk, který by dostatečně gramaticky bohatý nebyl a který by se stal něčím mateřským jazykem, bude v rámci procesu internalizace svými mluvčími patřičným způsobem obohacen. To je názorně vidět na příkladě pidžinů a kreolů. Jsou-li v důsledku shody okolností svedeni v nějaké zemi dohromady cizinci hovořící zcela odlišnými jazyky, vytvoří si často na bázi jazyka hostitelské země jakýsi primitivní dorozumívací systém, pidžin. Generace jejich dětí, má-li pidžin přijmout jako mateřský jazyk, ho však již v procesu zvládání promění v kreol, ve skutečný jazyk, který z pidžinu vzniká dodáním potřebné gramatické bohatosti. Podobný proces popisuje Pinker i v případě znakových jazyků neslyšících: dojde-li k internalizaci nějakého uměle vytvořeného systému znaků, přijme-li ho nějaká komunita neslyšících za svůj mateřský jazyk, přetváří se automaticky ve skutečný „přirozený jazyk“ s patřičně bohatou gramatikou.

Chomského základní tezí je ovšem to, že jazykové výrazy je třeba vidět jako určité druhy struktur – ovšem nejenom v tom smyslu, že je tak mají vidět lingvisté, když se je snaží analyzovat a popsat, ale i v tom smyslu, že tyto výrazy jsou takto vnímány mluvčími, kteří je používají.

Abychom ukázali, jak to Chomsky myslí, všimněme si operace tvoření otázek, která je podle Chomského jedním z nejzákladnějších typů gramatických operací, které musí adept jazyka zvládnout. Vezmeme-li například otázky tvořené s pomocí tázacího zájmena „kdo“, vypadá situace v těch nejjednodušších případech takto:

Na zahradě je pes → Kdo (co) je na zahradě?

V kuchyni je kočka → Kdo (co) je v kuchyni?

Mohlo by se tedy zdát, že tvoření tohoto typu otázek spočívá prostě v tom, že se z věty vypustí podstatné jméno, na začátek věty se vloží zájmeno „kdo“ nebo „co“ a za něj se přesune sloveso. To vypadá jako velice jednoduchá operace, která nevyžaduje uvědomění si žádné netriviální struktury: je třeba pouze umět rozpoznat podstatná jména a slovesa. Vezmeme-li ale větu

Na zahradě je pes a kočka,

vidíme, že situace není tak jednoduchá. Z ní zřejmě nemůžeme vytvořit otázku [40]vypuštěním podstatného jména, ale jedině vypuštěním celé souřadné jmenné fráze pes a kočka:

Na zahradě je pes a kočka
	→ Kdo je na zahradě?
	Kdo je na zahradě pes a?
	Kdo je na zahradě a kočka?

Tady už tedy nemůžeme mechanismus tvorby otázek uplatnit správně, dokud nechápeme něco více než jenom slovní druhy: musíme mít nějakou takovou kategorii jako „jmenná fráze“; a musíme chápat, že taková fráze se z daného hlediska chová jako nerozborný celek. Věta se tedy člení na nějaké části a ty se mohou – na nějaké další úrovni – členit dále; věta je tedy něčím jako hierarchicky uspořádaným celkem, který se nejpřirozeněji znázorní prostřednictvím nějakého „stromového“ grafu.

Podobně uvažme třeba větu 

Na zahradě velké jako pole je pes

a uvědomme si, že v ní můžeme při tvorbě otázky vyjít z podstatného jména (jmenné fráze) pes, avšak nikoli pole: 

Na zahradě velké jako pole je pes
	→ Kdo je na zahradě velké jako pole?
	Kdo je na zahradě velké jako pes?

To znamená, že tady je jméno pole opět potřeba chápat jako prvek nějaké jiné úrovně než jméno pes: z hlediska základní úrovně věty, o kterou jde při tvorbě otázek, se zdá být opět nerozborným prvkem celá fráze zahrada velká jako pole. Věta tedy není pouhým souborem částí, ale jakousi hierarchicky organizovanou strukturou.

Je-li tomu však tak, vzniká otázka, jak se posluchač nebo čtenář k této struktuře vůbec dostává – když to, co skutečně slyší nebo čte, není nic než řetězec slov či znaků. Představíme-li si celou situaci tak, že věta ve své slyšitelné nebo čitelné lineární podobě podstatnou hierarchickou strukturu kóduje, jde o problém jakéhosi dekódování, kterému se v kontextu počítačové analýzy jazyka začalo říkat „parsing“:[3] převedení lineární sekvence znaků na gramaticky relevantní strukturu. V souvislosti s ním vznikají alespoň dvě otázky. Za prvé je tu otázka, jak vypadá „algoritmus“, podle kterého posluchač „dekódování“ (to jest budování příslušné struktury) provádí (a jak si dokáže poradit například s dlouhými větami, kdy asi stěží může nejprve celou větu vyslechnout a pak ji teprve „dekódovat“, ale musí ji „dekódovat“ nějak průběžně, a při tom se rozhodovat mezi různými možnými strukturami slučitelnými s dosud vyslechnutou částí věty). Za druhé je tu související problém toho, jak se posluchač (případně počítač, který ho má simulovat) rozhoduje v případě, kdy není struktura určena jednoznačně (problém strukturní homonymie). Podívejme se nejprve na první z těchto problémů.

Slyší-li posluchač část věty, mohou ho napadat různé možné struktury; a Pinkerovou hypotézou je, že si zkušebně konstruuje ty „nejnadějnější“ z nich; avšak když se [41]jedna z nich stane velice pravděpodobnou, ostatní přestane brát v úvahu, a když se nakonec přece jenom ukáže, že správná byla některá z těch vyřazených, má už problémy se správným pochopením věty. Jako živou ilustraci tohoto mechanismu uvádí to, čemu se v angličtině říká „garden-path sentences“ (česky by se jim dalo říkat zavádějící věty, kde ono „zavádění“ je třeba chápat doslova). Začíná-li věta slovy

The horse raced …

vnímá posluchač jako primární možnost, že raced je aktivním tvarem v minulém čase, a teprve jako sekundární snad i možnost, že jde o tvar pasivní; a pokračuje-li pak tato věta 

… past the barn …

což jde dohromady s primární hypotézou, vypouští už sekundární hypotézu z hlavy, a jestliže se nakonec přece jenom právě ona ukáže jako správná, to jest pokračuje-li věta například 

… fell

(takže celá věta říká „Kůň vedený přes překážku upadl“), má tím neodbytný pocit, že gramaticky není v pořádku, že slovo fell do ní už nepatří. (Aby ji rekonstruoval správně, musí se vrátit, jako po „zahradní cestičce“, zpět a vydat se po správné větvi syntaktické analýzy.)

Příkladem české věty tohoto typu by bylo[4]

Vlaky a autobusy u nás jezdí často s velkým zpožděním i malí školáci.

Uvažme nyní problém strukturní homonymie celých vět. Lidská schopnost „parsingu“, to jest nacházení správných struktur slyšených či čtených vět, je pozoruhodná; a programátorům, kteří se ji snaží simulovat na počítači, je stále ještě do velké míry nepochopitelná. (Pinker říká, že když se začalo pracovat na počítačových systémech, které mají simulovat používání jazyka lidmi, vedlo to k mnohým překvapením, protože ty problémy, u kterých se očekávalo, že budou obtížné, se ukázaly být snadnými, a obtížnými se ukázaly být ty zdánlivě snadné. Takto zdánlivě snadným se zdál být i problém homonymie.) Ukazuje se totiž, že většina vět přirozeného jazyka je víceznačná způsoby, které normální mluvčí většinou, jak se zdá, vůbec nevnímá; ovšem to, jak dokáže vnímat právě jen ty, které podstatné jsou, je pak vlastně záhadou.

Na počátku úsilí o strojový překlad byla počítači zadána anglická věta, která se zdála být neproblematicky jednoznačná, totiž věta 

Time flies like an arrow,

čili

Čas letí jako šíp.

Stroj však odhalil pět různých významů této věty, a všechny tyto významy se ukázaly být naprosto legitimní. Kromě významu standardního tu totiž jsou tři významy [42]vycházející z toho, že slovo time je v angličtině nejenom podstatné jméno, ale i sloveso, které znamená „měřit rychlost“: 

Měř rychlost much, jako ji měří šíp.

Měř rychlost much, jako měříš šíp.

Měř rychlost much, které jsou jako šíp.

Poslední význam je dán tím, že v angličtině funguje podstatné jméno před jiným podstatným jménem fakticky jako jméno přídavné:

Časové mouchy mají rády šíp.

Podobně vezmeme-li českou větu[5]

Nemoc probíhá bez příznaků,

zdá se, že jde o větu zcela jasně jednoznačnou. Zadáme-li ale její analýzu počítači (s dostatečně bohatým syntaktickým analyzátorem), budeme překvapeni, neboť ten nás pravděpodobně upozorní na to, že větu lze zcela legitimně analyzovat ještě jiným způsobem, a to ve smyslu

Nemoc se žene skrze šeřík příznaků.

Chomského koncepce gramatiky jakožto něčeho z podstatné části biologicky daného je pro Pinkera také zbraní proti lidem, kterým bychom v naší zemi asi nejspíše říkali „strážci čistoty jazyka“, totiž proti těm, kteří v nedělních přílohách novin lamentují nad tím, jak jiní mluví či píší. Pinker má za to, že podstatná část z toho, čím se takoví lidé ohánějí, je scestné. Domnívá se totiž, že to, co obvykle obhajují proti „prznitelům“, není skutečná, organická gramatika, ale jakási víceméně arbitrární kodifikace úzu, který byl v jisté době pociťován jako „mluva lepších lidí“. Gramatika v pravém slova smyslu je charakteristika toho, co je člověku dáno přírodou; a co se projevuje bez rozdílu v jazyce univerzitních profesorů jako v argotu galerky. (To samozřejmě neznamená, že není možné se vyjadřovat špatně či porušovat pravidla gramatiky; taková špatnost však neznamená hřešení proti nějakým arbitrárním, konvenčním pravidlům, ale proti faktické, biologicky zakotvené gramatice.)[6]

Piknerova kniha tedy nejenom názorně předvádí a ilustruje, v čem je Chomského pohled na jazyk revoluční, ale tento názor i domýšlí do někdy překvapivých důsledků. Ne vždy to všechno ale činí způsobem, který by nevyvolával otázky a pochybnosti.

[43]Jednou z věcí, která stěží unikne člověku, který si všímá způsobu Pinkerovy argumentace a který se s autorovými názory už předem neztotožňuje, je ne vždy zcela korektní způsob, jakým Pinker zachází s argumenty jiných autorů. Zatímco k argumentům, které se dostávají do rozporu s jeho vlastním názorem, přistupuje s notnou dávkou skepse, ty argumenty, které jeho pojetí podporují, přijímá víceméně nekriticky. Se sžíravou skepsí přistupuje například ke zprávám antropologů, dokládajícím, že lidé hovořící výrazně jinými jazyky i podstatně jiným způsobem myslí (klasické jsou v tomto smyslu práce B. J. Whorfa o indiánském jazyce hopi), či ke zprávám chovatelů šimpanzů, kteří tvrdí, že opice jsou schopny se naučit jisté formě znakové řeči. To se ovšem nezdá být nerozumné: má jistě pravdu, že mnohé z běžně přijímaných argumentů v obou těchto oblastech při skutečně kritickém zhodnocení stěží obstojí. Mnoho z toho, co říká Whorf a jeho následovníci, je na pomezí spekulace (a má to mezi současnými antropology mnohé odpůrce) a podstatná část zpráv o „mluvících šimpanzích“ nevychází z ničeho, co by mělo atributy skutečně vědeckého výzkumu.

Problémem ovšem je, že Pinker svou skepsi odkládá, jakmile jde o výsledky, které podporují to, co o jazyce říká on sám. Tak chce-li doložit, že za vnímatelným jazykem existuje něco takového jako „jazyk myšlení“, dovolává se bez naznačení jakýchkoli pochybností příběhu z knihy Suzan Schallerové o hluchém muži, který se v dětství nenaučil žádnou řeč a přesto se pod vedením autorky neobyčejně snadno naučil anglicky. Tento příběh je skutečně pozoruhodný a je-li pravdivý, snad nám může něco o vztahu myšlení a jazyka naznačit; avšak odmítá-li Pinker Whorfovy zprávy o indiánech jako neprůkazné subjektivní interpretace, proč neprojevuje byť jen náznak zdrženlivosti zde? A odmítá-li (podle mého názoru zcela správně) průkaznost pokusů se šimpanzi, při kterých se každé takové gesto opice, které něco připomíná, interpretuje jako znak a a fortiori jako slovo, proč například bez jakéhokoli kritického odstupu cituje výsledky týkající se toho, jakým způsobem vnímají novorozeňata jazyk, doložené pouze měřeními změn intenzity, se kterou sají dudlík?

Jiným problémem je nekritické přesvědčení, že ten způsob zachycení gramatiky, se kterým přišel Chomsky, je jednoznačným a přímočarým vyjádřením toho, co má člověk skutečně někde ve své mysli či ve svém mozku (co tvoří součást lidské, jak to nazývá Chomsky, „jazykové schopnosti“, „language faculty“). Je pravda, že Chomsky se může opřít o mnoho skutečně průkazné evidence týkající se toho, jak gramatika funguje; cesta od této evidence k závěru, jak tato gramatika skutečně vypadá (a dává-li vůbec nějaký smysl říkat, že nějak „vypadá“), však není, a principiálně nemůže být, nijak jednoznačná. Je to totiž zjevně cesta, jakou popisujeme vnitřek černé skříňky, u které známe jenom vstupy a výstupy – navíc v případě jazyka nejsou vzhledem k jeho složitosti data o vstupech a výstupech nijak jednoznačná. To znamená, že ačkoli Chomského přístup znamená jednu z jistě velice plausibilních cest vizualizace obsahu příslušné černé skříňky (to jest lidské „jazykové schopnosti“), není to asi jediný plausibilní způsob, jak data vyhodnotit, a vydávat jej za přímý popis něčeho faktického se zdá být poněkud zavádějící.

Faktem totiž je, že v pracích mnohých lingvistů, jejichž mateřským jazykem nebyla angličtina, můžeme objevit tendence založit gramatiku na poněkud jiných [44]principech. (A není to zdaleka jenom nějaká „furiantská“ reakce na Chomského, ty principy, o které jde, mají kořeny v době dávno před Chomským.) Tak první „matematizovaná“ gramatika češtiny, která byla reakcí na Chomského revoluci a kterou v základě sestavil P. Sgall, je postavena na jiném principu než ta Chomského: je postavena nikoli na pojmu bezprostřední složky, ale na pojmu závislosti. A kdo se vyzná v české syntaxi, pochopí, že tohle není náhoda: povaha češtiny (především její volný slovosled) činí v jejím případě plausibilním právě takovéto zachycení. To vede k úvahám o tom, do jaké míry je podoba toho, co Chomsky a jeho následovníci vydávají za přímé zachycení struktury lidské „jazykové schopnosti“, ovlivněna specifiky syntaxe angličtiny.

Nejproblematičtější se ale Pinkerova expozice stává tam, kde opouští půdu syntaxe a přechází na půdu sémantiky. Pinker je totiž zjevně (opět ovšem po vzoru Chomského) přesvědčen, že jádrem jazyka je jeho syntax; a sémantická struktura že je jenom jakýmsi relativně neproblematickým pendantem struktury syntaktické, že je nějakou podobnou (i když třeba ne zcela identickou) strukturou s něčím takovým, jako jsou „pojmy“, na místě slov. Pinker zcela bezelstně říká: věta je přece prostě reprezentace, „fyzikální objekt, jehož části a uspořádání odpovídají kus po kusu nějakému souboru idejí či faktů“. Užití jazyka podle něj prostě u posluchače „vyvolává spojení idejí“. Jenomže je tomu skutečně tak? Není pochyb o tom, že jeden z důležitých aspektů toho, jak člověk zachází se světem kolem sebe, spočívá ve vytváření mentálních reprezentací a že při vytváření těchto reprezentací hraje někdy významnou roli jazyk. Plyne ale z toho, že slovo je zcela samozřejmě prostě reprezentací „ideje či faktu“? Jakým „idejím či faktům“ odpovídají „kus po kusu“ například slova ve větě Zítra by mohlo být pěkně?

Jedna z věcí, která je na Chomského pohledu na jazyk, jak ho Pinker reprodukuje, velice pozoruhodná, je to, jak se snaží demystifikovat; snaží se ukázat, že způsob, kterým obvykle jazyk vidíme a který považujeme za naprosto samozřejmý, je jenom výsledkem určitých předsudků, které se prostě jenom neopodstatněně dědí z generace na generaci. To, co máme tendenci považovat za samozřejmost (totiž vidění jazyka jako specifického artefaktu), je, říká Pinker, jenom naprosto neopodstatněná fixní idea – stačí, podíváme-li se na data, která nám ukazuje Chomsky, a nemůžeme to nepochopit. Stačí zaujmout kritický, „přírodovědecký“ pohled, který se drží jenom prokázaných faktů, a provést to, čemu filosof Husserl říkal „époché“, to jest „uzávorkování“ všech předem utvořených názorů. Ovšem právě tato snaha o demystifikaci, toto úsilí vidět věci tak, jak doopravdy jsou, a ne tak, jak se jenom říká, že jsou, se jakoby zastavuje na hranici sémantiky: tam Pinker jako by na užitečnost „époché“ náhle zapomněl a bez výhrad přijímá prostě obecný názor. Je totiž těžko uvěřit, že by v takovém případě neviděl, že řeči o vyjadřování a propojování idejí nejsou zase ničím o mnoho více než jenom neustále opakovaným klišé (majícím původ především u J. Locka a dalších anglických empiristických filosofů).

Podíváme-li se totiž na sémantiku jazyka pohledem stejně nezatíženým, jakým se Pinker dívá na jeho syntax, vidíme, že „smysluplnost“ výrazu je dána především tím, jakých specifických účinků lze užitím tohoto výrazu dosáhnout. Většinou jde [45]o schopnost vyvolat v mozku (či mysli) posluchače velice specifické děje, které mohou vyústit v to, že bude mít tento posluchač nějaké myšlenky, nějaké představy, nebo také že něco udělá. Z tohoto pohledu se smysluplné výrazy zdají být rozumněji charakterizované nikoli tím, jaké „ideje“ vyjadřují, ale tím, co jimi lze dosáhnout – výrazy se tedy primárně spíše než něco jako reprezentace jeví být něco jako nástroje charakterizovatelné jejich potenciálním účinkem na posluchače. Představa, že výrazy jazyka jakožto gramatické struktury si s sebou nesou jakousi stínovou, sémantickou strukturu, ovšem nemusí být neopodstatnitelná – avšak rozhodně to není něco, co by bylo samozřejmé či očividné. Naopak, vidět větu jako jakýsi slepenec, který má „na líci“ nějak strukturovanou syntax a k tomu někde „na rubu“ obdobně strukturovanou sémantiku, je podobné jako vidět nůž ne prostě jako spojení střenky a čepele, kterým lze něco řezat, ale jako slepenec, který má vedle „líce“ skládajícího se ze střenky a čepele ještě „rub“, skládající se odpovídajícím způsobem z „držení“ a „řezání“.[7]

Pinkerova knížka tedy patří k těm nemnoha knihám o jazyce, které člověku nedají spát: buďto ho přesvědčí, a pak z něj asi udělá dalšího vojáka armády Chomského apoštolů, nebo ho nepřesvědčí, ale pak mu nedá klidu, dokud si on úplně neujasní, proč s ní nesouhlasí – a práce, kterou s tím bude mít, bude velice prospěšná hloubce jeho vlastního chápání jazyka. (Anebo, což je nejpravděpodobnější, v něm vyvolá, tak jako v autorovi tohoto textu, nějakou směsici obou těchto postojů.) V každém případě je to knížka, která srozumitelným a někde až strhujícím způsobem vysvětluje to, co se dosud nikomu příliš srozumitelně vysvětlit nepodařilo: co je to podle Noama Chomského a jeho příznivců jazyk.

 

LITERATURA

 

CHOMSKY, N.: Syntactic Structures. Mouton, The Hague 1957.

CHOMSKY, N.: Knowledge of Language. Praeger, Westport 1986.

CHOMSKY, N.: Language and Thought. Moyer Bell, Wakefield 1993.

PINKER, S.: The Language Instinct. W. Morrow, New York 1994.

Filozofický ústav AV ČR
Jilská 1, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 1, pp. 37-45

Previous Kamila Karhanová: Funkce mezitextového navazování v novinách

Next Renata Blatná: Dějiny hudby prizmatem lexikálních přejímek