Na okraj vydání prvního Stručného čínsko-českého a česko-čínského slovníku

Zdenka Heřmanová

[Rozhledy]

(pdf)

Some remarks on the edition of the first Concise Chinese-Czech and Czech-Chinese dictionary

Stručný čínsko-český a česko-čínský slovník (SPN, Praha 1997, čínsko-česká část 464 s., česko-čínská část 262 s.), zpracovaný naším předním sinologem Jaromírem Vochalou, je určen pro českého i čínského uživatele, k základní aktivní komunikaci i k práci s běžnými, nepříliš obtížnými texty. Vyváženým výběrem lexika a množstvím relevantních sémantických i gramatických informací v heslových slovech i jejich exemplifikacích, ilustrujících též typologické odlišnosti obou jazyků, překračuje rámec slovníku kapesního či stručného, jak je až příliš skromně charakterizován v názvu.

Slovník je plodem sedmileté usilovné práce lingvisty, který zúročil i řadu let pedagogické praxe při výuce moderní čínštiny na FF UK a výsledky své badatelské činnosti v oblasti moderní i klasické čínštiny a její grafické soustavy. Garantem jazykové správnosti čínských exemplifikací ve slovníku byla Wang Žu-čen Vochalová, která při jazykové revizi uplatnila své hluboké znalosti mateřštiny a erudici v čínské gramatice a lexikologii. Zárukou bohemistické a lexikologické úrovně této jazykové pomůcky byla i metodická spolupráce s naším předním lexikografem F. Čermákem, který také přehlédl celý rukopis. Tento slovník vyšel jako jeden z posledních titulů záslužné edice „Kapesní slovníky“ bývalého Státního pedagogického nakladatelství; k jeho vydání rozhodující měrou přispěl i sám autor – podjal se totiž i nesmírně vyčerpávající práce počítačové sazby češtiny a čínských znaků.

Čínská lexikografie má u nás poměrně bohatou tradici, na niž mohl J. Vochala navázat, ale i se proti ní vymezit. Sestavením poměrně koncizního slovníku pro pohotovou orientaci v obou výchozích jazycích se mu podařilo zaplnit ono bílé místo, na něž se soustřeďovali naši sinologové-lexikografové již od konce padesátých let. První krok učinila předčasně zesnulá D. Šťovíčková-Heroldová svým Česko-čínským tematickým slovníkem (Peking 1961), v němž položila solidní základy korespondenci odborného výraziva a termínů obou jazyků. Rozhodujícím mezníkem se stal Česko-čínský slovník, zpracovaný autorským kolektivem Orientálního ústavu ČSAV (nakl. Academia 1974–1984), roku 1991 právem odměněný Cenou ČSAV jako nejzávažnější sinologické dílo, vzniklé v nesnadné době normalizace. Tento slovník byl určen v prvé řadě uživateli českému, překladatelům, tlumočníkům i nejširšímu okruhu zájemců o čínštinu, avšak díky bohatství obsažených slovních spojení a frazeologie výborně posloužil i čínským znalcům češtiny. Jeho pohotovou použitelnost však omezila absence technických možností smíšené sazby latinky a čínských znaků (musely být opsány ručně); z tohoto v podstatě středního slovníku se tak stalo devítisvazkové dílo, jehož lze užívat pouze v pohodlí pracovny. Obdobné mimořádné okolnosti, umocněné obrovským rozsahem (16 000 větných příkladů o 150 000 znacích, exemplifikujících přes 2000 nejfrekventovanějších jednoslabičných bází moderní čínštiny), oddálily vydání Učebního slovníku jazyka čínského od O. Švarného (I. díl Vydavatelství UP, Olomouc 1999). Jedná se o dílo, přesahující [143]metodikou i detailností zpracování prozodických rysů čínštiny hranice české sinologie. Jeho podstatná část však již slouží jako čtyřdílné vysokoškolské skriptum a je neocenitelnou pomůckou při studiu gramatických funkčních charakteristik slov v moderní čínštině a díky bohatému souboru větných exemplifikací především při nácviku různých typů rytmických a intonačních struktur (Gramatika hovorovej čínštiny v príkladoch, FF UK, Bratislava; Ia,b 1991, II a,b 1993).

V čínsko-české části je Vochalův slovník zaměřen především na českého uživatele; výklad, jak se slovníkem pracovat, a vysvětlivky v heslech jsou proto uvedeny v češtině. V stručnější česko-čínské části, po níž sáhne především Číňan, jsou gramatické informace o heslových slovech a jejich vazbách uváděny v čínštině. Základní poučení mu poskytne úvod, obsahující výklad jednak o výslovnosti češtiny (na základě srovnání se standardní čínskou výslovností, některými hláskami šanghajštiny a obdobnými hláskami v ruštině a angličtině), jednak o slovních druzích v češtině, doplněný přehlednými tabulkami skloňování a časování. Úvodu k obsáhlejší a více propracované čínsko-české části předchází rejstřík znaků podle radikálů, v němž uživatelé najdou výslovnost všech znaků, vyskytujících se v obou částech slovníku.

J. Vochala vypracoval pro tento slovník řadu nových postupů, zejména při klasifikaci slovních druhů a při rozdílech v syntaktických funkcích heslových slov a jejich ekvivalentů. Některé charakteristiky a jejich značení, již dříve užité (např. v devítisvazkovém Česko-čínském slovníku), jsou více propracovány a zpřesněny. V čínsko-české části se to týká dvojího značení čínských morfémů s omezenou samostatností. Např. české ekvivalenty vázaných morfémů jsou kladeny do složených závorek { } – snad by bylo vhodnější opatřit zvláštním grafickým označením přímo čínský vázaný morfém; čínské základové znaky, které označují pouhé slabiky, jsou opatřeny dvojtečkou. V česko-čínské části je značení aktantů (předmětů) sloves pomocí hvězdiček rozšířeno i na čínské verbální vazby, figurující jako ekvivalenty v heslech českých přídavných jmen (např. být užitečný (někomu/pro někoho) – (duì *) yŏu lì, (duì *) yŏu hăo-chu). Nejpřínosnější je detailní rozpracovaní slovnědruhové příslušnosti čínských heslových slov. Ve většině dvoujazyčných slovníků je slovnědruhová příslušnost čínských heslových slov naznačena implicitně volbou ekvivalentů v cílovém jazyce. Vochala vyznačuje příslušnost heslového slova k slovnímu druhu explicitně; v případě příslušnosti k více slovním druhům odlišuje i podle posunu nebo změny významu či rozdílu v syntaktické funkci. I když tento postup byl aplikován na nepříliš rozsáhlém lexikálním korpusu, může Vochalovo řešení sloužit jako model při tvorbě slovníků středního rozsahu s cílovým jazykem výrazně odlišným od čínštiny. J. Vochala rozlišuje čtyři možnosti: 1. Má-li čínské heslové slovo vlastnosti více než jednoho slovního druhu a jeho příslušnost je provázena posunem nebo změnou významu, české ekvivalenty s označením slovního druhu jsou uváděny v samostatných oddílech (např. máfan <Adj> „(být) nesnadný, pracný, komplikovaný“; <V> „obtěžovat“). 2. Vystupuje-li čínské heslové slovo ve funkci více slovních druhů a nejde přitom o změnu významu, označení slovních druhů je uvedeno společně [144]v jedné úhlové závorce (např. dǐyā <S/V> „zástava; hypotéka / dát do zástavy; zastavit“). 3. Vystupuje-li čínské heslové slovo i v jiné syntaktické funkci než odpovídající slovní druh v češtině (např. substantivum ve funkci přívlastku), je diferenční syntaktická funkce uvedena úhlovou závorkou (např. huòbì <S> „měna; peníze“: < peněžní: huòbì dānwèi „peněžní jednotka“). Tyto případy jsou při určování ekvivalencí v dvoujazyčných slovnících čínštiny velice časté a jejich uvedení a vyznačení má pro uživatele značnou informativní hodnotu. Vochalův důsledný postup je tedy třeba hodnotit jako svým způsobem novátorský. 4. Je-li čínské heslové slovo homografickým označením několika různých slov, jsou oddíly uvedeny římskými číslicemi (např. dēng I <S> „stupeň; kategorie“; II <V> „čekat“; III ukazatel plurálu za os. zájmeny a jmény osob).

Vhodným způsobem odlišuje J. Vochala i kategoriální rozdíly mezi čínskými a českými adjektivy. Čínská adjektiva se řadí ke slovesům a ve funkci přísudku jim odpovídá spojení českého adjektiva a spony. U českých adjektiv v čínsko-české části je spona důsledně přidávána v kulaté závorce (např. yònggōng <Adj> „(být) pilný; (být) pracovitý“). Tento způsob řešení byl částečně uplatněn formou exemplifikací již v devítisvazkovém Česko-čínském slovníku (např. v hesle neupřímný – být k někomu neupřímný; protivný – to je protivný člověk). V česko-čínské části vychází autor z toho, že čínský uživatel si s fungováním adjektiv nebo jejich nominálních ekvivalentů (např. „papírový“ zhǐ de) bude vědět rady; uvádí je tedy s částicí de. Ekvivalenty čínských tzv. nepredikativních adjektiv (které vystupují jen v přívlastkové funkci a v přísudku vyžadují sponu) jsou v čínsko-české části uváděny bez české spony (např. gòngtōng <Adj> „společný“); v česko-čínské části je tento typ adjektiv uváděn s částicí de, aby se atributivní funkce odlišila od jejich primární slovnědruhové příslušnosti (např. „společný“ gòngtōng de na rozdíl od adverbia gòngtōng „společně“; „spojený“ liánxì de na rozdíl od substantiva liánxì „spojení“).

Významný představitel Pražské jazykovědné školy, obecný lingvista a zakladatel české typologie V. Skalička, který se vždy živě zajímal o lingvistickou sinologii a který i ochotně poskytoval metodické rady mladým adeptům lexikografie, konstatoval, že slovník, v němž je deset procent chyb, je pořád slovník výborný. Uvážíme-li vědeckou akribii autora tohoto slovníku, můžeme se spolehnout, že ani podrobný kritický rozbor by takové procento chyb neodhalil. Ani nejdůkladnější – i kolektivně zpracovaný – slovník se však některým přehlédnutím, nepřesnostem či technickým chybám apod. nevyhne. Namátkou uveďme:

V česko-čínské části (s. 110) za heslem píchnout následuje heslo písek; pravděpodobně nedopatřením byla vynechána celá stránka, obsahující řadu hesel, která by i při rozsahu tohoto slovníku měla být zařazena, např. pikantní, pila, pilina, pilíř, pilný, pilot, pilulka, ping-pong, pionýr, pirát. Tu a tam nejsou uvedeny příklady (např. na s. 8 v hesle bài, význam 4. „zkazit; zničit“ chybí příklad) či chybí překlady u příkladových vět (např. v hesle āi u významu 2. „být vedle, poblíž“ chybí překlad „nádraží je vedle školy“). U některých čínských spojení, která slouží jako příklady, nejsou uváděny české ekvivalenty přesně nebo v úplnosti. (Např. spojení xinwén bàodào je [145]v hesle bàodào na s. 12 přeloženo jako „novinové zprávy“, zatímco v hesle xīnwén na s. 345 jako „(zpravodajská) reportáž“; jde o jakékoliv zprávy v tisku a v médiích, příp. zpravodajskou relaci. V čínsko-české části, s. 407, je zhōngyí přeloženo jako „čínské lékařství“; v česko-čínské, s. 11, jako „čínská medicína“; na obou místech by měl být uveden i překlad „lékař čínské medicíny“.)

Některé překlady do češtiny jsou příliš závislé na čínské vazbě a nezní v češtině přirozeně. (Např. s. 404, heslo zhí, 2. „stát za to: O tom se nestojí za to zmiňovat“, lépe: „Nestojí to za to se o tom zmiňovat, nestojí to za zmínku“. Na s. 81, v hesle duō <Adj> „mít mnoho, být mnoho: Máte tady mnoho těch, kdo se učí čínsky?“ Lépe: „Je tady u vás mnoho lidí, kteří se učí čínsky? Učí se tady u vás hodně lidí čínsky?“) Z technických nedostatků jsou nejčastější chyby ve znacích. Celkem ne příliš závažné jsou případy záměny znaků se stejnou výslovností (např. s. 82 „tři jüany a něco“ sān kuài duō qián, místo znaku kuài „kus“ je zde stejně znějící znak „rychlý“; v česko-čínské části v tabulce na s. X je u čínského názvu „měkkého skloňování“ omylem užito znaku xìng „povaha“, místo xíng „typ, vzor“ atd.). Poněkud závažnější jsou případy, není-li shoda mezi zkratkou uvedenou v seznamu (v česko-čínské části, s. IV) a zkratkou uváděnou v heslové části. (Např. pro citoslovce, gǎntàncí je v seznamu mylně uvedena zkratka <tàn>, kdežto v heslové části jsou citoslovce označována zkratkou <gān>, srov. bože, copak, čao, hm, šup aj.) V témže seznamu zkratek chybí zkratka <yǔ> pro yǔqìcí, příslovce citoslovečné, modální částice, přestože v heslové části je takto klasifikována dosti početná, ne zcela sourodá kategorie slov (příslovce, spojky, částice – srov. aniž, ano, asi, ať, bodejť, bohudík, bohužel, celkem aj.).

Vzhledem k omezenému rozsahu slovníku by nebylo na místě autorovi vytýkat, že větné exemplifikace alespoň v čínsko-české části nejsou opatřeny přepisem nebo že je zde užito 15 oborových zkratek, zatímco v česko-čínské části jsou oborové zkratky jen 3 (a ke všemu jsou užity poměrně zřídka).

Daleko podstatnější je, že se J. Vochalovi v obou částech slovníku podařily dvě věci: v návodu k užívání a popisu zpracování hesel podal výstižný i snadno srozumitelný výklad specifik čínštiny i češtiny, jejich výslovnosti a podstatných gramatických rysů; v heslové části pak promyšleně vybraný soubor hesel opatřil maximem gramatických informací a ilustrativních příkladů frekventovaných slovních spojení a konverzačních vět. Lze předpokládat, že tento slovník bude spolehlivou pomůckou všem českým adeptům čínštiny, zejména těm, kteří jsou zaměřeni na jazykovou praxi. Bude i nerozlučným rádcem všem Číňanům, kteří při pobytu v naší zemi potřebují zvládnout základy češtiny. Zpracování oboustranně zaměřeného slovníku byl neobyčejně náročný, avšak záslužný počin – zaplnil již dlouho pociťovanou mezeru v česko-čínské komunikaci.

Šumberova 12, Praha 6

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 2, s. 142-145

Předchozí František Čermák: Oxfordská lexikografie přechází také plně na korpus

Následující Jana Bischofová: Karen Gammelgaard: Spoken Czech in Literature