Karen Gammelgaard: Spoken Czech in Literature

Jana Bischofová

[Recenze]

(pdf)

Karen Gammelgaard: Spoken Czech in Literature

Karen Gammelgaard: Spoken Czech in Literature. University of Oslo, Faculty of Arts. Scandinavian University Press, Oslo 1997. 272 s.

 

V roce 1997 vydala Filozofická fakulta Univerzity v Oslo knižně doktorskou práci Karen Gammelgaardové „Mluvená čeština v literatuře“. Už samotné prolistování knihy, zběžný pohled na obsah a seznam literatury i celkové grafické uspořádání dává tušit, že před sebou máme práci pozoruhodnou. Autorka v ní spojila profesionální zájem o mluvenou češtinu se svým dlouholetým zájmem o českou literaturu undergroundu. Metoda její analýzy si zaslouží naši plnou pozornost. Hlavními jejími znaky jsou důslednost a doloženost. Počítačové zpracování 63 198 slov a systematičnost analýzy z hlediska 100 parametrů umožňují autorce držet se faktů a každý závěr bohatě dokumentovat odkazy. Vzhledem k tomu, že podobná práce u nás zatím nebyla vydaná, je třeba hned na začátku říci, že takovouto studii, v mnohém průkopnickou, je třeba jen uvítat.

Karen Gammelgaardová zvolila pro svou analýzu čtyři texty, a to verše E. Bondyho „Pražský život“ (1951/ 91), povídku B. Hrabala „Jarmilka“ (1952/91), román P. Placáka „Medorek“ (1990) a poezii J. Topola „Vlhké básně a jiné příběhy“ (1990). Texty v korpusu tedy reprezentují jak poezii, tak i prózu, a to v podobě povídkové i románové, a představují první a třetí generaci české literatury undergroundu. Zvolení dvou textů z 50. let a dvou textů z let 80. umožňuje autorce sledovat i určitou chronologii vývoje autentické mluvené češtiny. Texty undergroundové literatury byly často úmyslně tvořeny v opozici proti psané podobě spisovné češtiny, představovaly programovou detabuizaci obecné češtiny, a proto poskytují velmi nosný materiál pro analýzu mluveného jazyka.

Korpus je značně homogenní, což je dáno jednak příbuznou poetikou autorů, jednak jejich velmi blízkou životní filozofií. Snahou autorů bylo zachytit autentický mluvený jazyk a zároveň zachovat srozumitelnost. Mluvený jazyk v literárních dílech tohoto typu je však napsán a čten, a tak vzniká konflikt mezi komunikativními cíli autentických promluv a estetickou funkcí textu, konflikt mnohem vážnější než v textech psaných jen spisovným jazykem. Analýza korpusu se soustřeďuje na ty příklady, kdy mluvená podoba jazyka je nezaměnitelná s psanou formou spisovné češtiny, aniž by došlo k odlišení lingvistického obsahu. Hlavní pozornost je věnována takovým obsahům, které mohou být vyjádřeny divergentními formami psané spisovné češtiny a mluvené obecné češtiny. Rozdíly mezi nimi jsou těsně propojeny s obsahem textů, z nichž některé dovolují sdílení forem, a jiné ne. Např. 1. os. sg. prézentu umožňuje autorům pracovat s protikladem spisovná – obecná čeština, zatímco 3. os. sg. prézentu tuto možnost neposkytuje. Tento protiklad je pak využit v literární struktuře v podobě vyprávění v 1. a 3. osobě.

[147]Autorka oprávněně konstatuje, že dosud neexistuje studie, která by vhodnými lingvistickými metodami analyzovala literární texty a detailním rozborem ukázala využití bohaté škály jazykových prostředků v literárních dílech a jež by sledovala zejména vliv mluvené podoby jazyka na výstavbu literárních textů. Zatímco existující studie jsou založeny na kontrastu spisovné a obecné češtiny, studie K. Gammelgaardové se soustřeďuje na rozdíly mluveného a psaného jazyka, neboť autorka se domnívá, že tyto rozdíly mohou značně osvětlit diference mezi obecnou a spisovnou češtinou.

Aby K. Gammelgaardová jasně ukázala rozdíly mezi mluvenou a psanou češtinou, analyzuje texty z hlediska sta parametrů, a to ve všech plánech: k plánu fonologickému, morfologickému, lexikálnímu a syntaktickému připojuje ještě ortografická a prozodická kritéria. Značná pozornost je věnována způsobům transformace fonetické formy řeči do vizuální písemné podoby. Celá studie je rozdělena do deseti kapitol. V úvodních dvou kapitolách autorka představuje práci, její teoretická a metodologická východiska a hlavní cíle. Detailní analýzou chce zodpovědět otázku, jak jsou literární texty charakterizovány lingvistickými kvalitami mluvené češtiny a zda se obecná čeština stává spolutvůrcem estetického významu textu. Od samého počátku K. Gammelgaardová zdůrazňuje, že postup k analýze musí brát v úvahu nejen vlastnosti psaného kódu v protikladu k mluvenému, ale stejně tak specifičnosti literárních textů v protikladu k neliterárním. Oba tyto požadavky se uplatňovaly v pražském funkcionalismu, jenž autorka zvolila za své teoretické východisko. Připomíná práce hlavních představitelů Pražské školy, cituje z V. Mathesia, B. Havránka, J. Mukařovského, J. Vachka aj.

I když se otázkám mluvené češtiny v literárních dílech nevěnovala dosud dostatečná pozornost, nejedná se o otázku zcela novou – mohli bychom ji sledovat až do doby národního obrození. Autorka připomíná nejdůležitější jména jazykovědců od období první kodifikace češtiny až do současnosti, kteří se zabývali otázkou obecného jazyka (např. J. Gebauer, P. Sgall, J. Hronek, F. Čermák aj.), a uvádí i některé spisovatele, kteří průkopnicky pracovali se slovy „nemytými a nečesanými“ (např. B. Němcová, J. Neruda, bratři Mrštíkové aj.).

V třetí kapitole je vysvětlena a výstižně charakterizována specifičnost sociolingvistické situace v Čechách, kde vztah psaný – mluvený jazyk je zkomplikován existencí dvou kódů. Autorka ke zkoumání materiálu přistoupila s důkladnou znalostí odborné literatury lingvistické i literárněteoretické.

Vlastní charakteristika korpusu z hlediska souboru parametrů v jednotlivých plánech je obsažena ve čtvrté až deváté kapitole. Na konci každé kapitoly je úhel pohledu rozšířen na otázku estetickou. Nejvíce místa autorka věnuje analýze lexikální (40 s.) a syntaktické (35 s.).

K. Gammelgaardová dokládá, že protiklad obecné a spisovné češtiny v rovině morfologické je méně zřetelný než v rovině fonologické. Vedle diachronického aspektu tu hraje svou roli i skutečnost, že morfologie spisovné češtiny je otevřenější vlivům z obecné češtiny a že několik morfologických jevů může být vyjádřeno více než dvěma rozličnými gramatickými morfémy.

[148]V kapitole Morfologie najdeme pět oddílů týkajících se analýzy prvků deklinace, konjugace, srovnání, otázky vztahu morfologie a „mluvenosti“ a otázky vztahu morfologie a estetického významu. Celkem autorka sleduje 26 morfémů obecné češtiny a na základě analýzy sestavila tabulku aplikace morfémů v daném korpusu. Procentuální srovnání je zajímavé. Ukazuje, že Bondy (1951/91) pracuje jen se třemi morfémy obecné češtiny (M sg. min. příčestí – moh – 22 %, 1. os. pl. přít. času – vedem – 19 %, 1. os. sg. přít. času – pracuju – 14 %). Ze srovnání s údaji o relativní frekvenci morfémů obecné češtiny uváděné ve studii Kravčišinové a Bednářové (Z výzkumu běžně mluvené češtiny, SlavPrag, 10) vyplývá, že autentická řeč u Bondyho není navozena v rovině morfologické. Hrabal (1952/91), Placák (1990) a Topol (1990) mají naopak mnohem blíže k údajům o relativní frekvenci morfémů obecné češtiny v autentické řeči. Většina morfémů obecné češtiny mající vysoké procentuální zastoupení v autentické mluvené řeči má i vysoké zastoupení v jejich textech. A naopak. Jasným prvkem mluvené češtiny je např. infinitiv na -ct. Kravčišinová a Bednářová uvádějí frekvenci 90 %, v textech Hrabala a Topola je zastoupen 100 %, u Placáka 67 %.

Korpus K. Gammelgaardové svědčí o tom, že specifické morfémy obecné češtiny se využívají jen v omezeném rozsahu, aby jasnost promluvy zůstala nedotčena. Morfologická rovina může pomocí prostředků dvou kódů českého jazyka realizovat rozdíl mezi nepřímou řečí vypravěče a přímou promluvou postav. Autorka zjišťuje například, že u Hrabala se morfologie obecné češtiny nikdy nevyskytuje v diskurzu vypravěče.

J. Mukařovský už v r. 1938 zdůraznil, že otázka slovníku je úzce spojena s poetickým pojmenováním. Ne náhodou je rovina lexikální analýzy složitější a také úplnější než ostatní zkoumané roviny jazyka – slovník nabízí více možností pro literární interpretaci. Autorka sleduje slovník v korpusu z hlediska situačního, sémiotického a lingvistického v užším slova smyslu. Všímá si např. otázek stereotypů, jež jsou podstatné pro úspěšnou komunikaci. Analyzuje úvodní a závěrečné jazykové prostředky sociální interakce, prvky zdvořilosti, kontaktu, situační odpovědi, užití ukazovacích zájmen, prvků zesílení apod. Zajímavé je srovnání užití hodnotících adjektiv a adverbií v textech jednotlivých autorů. P. Placák jich užívá poměrně často v přímé řeči postav a velmi často v nepřímé řeči vypravěče, B. Hrabal nejčastěji ze všech autorů, a to jak v rovině vypravěče, tak i v rovině postav. J. Topol jich užívá velmi málo a u E. Bondyho se konstatuje absence hodnotících lexikálních prostředků, což jasně poukazuje na velmi silnou tendenci jeho textů k antimetaforičnosti.

Autorčin korpus „Mluvená čeština v literatuře“ je dosud nejúplnější analýzou dané problematiky. Počítačové zpracování postihuje široké spektrum kategorií a umožňuje poměrně přesně vyvodit určité závěry.

Z hlediska diachronického vývoje byla potvrzena rostoucí tendence k využívání obecné češtiny i k auditivnímu stylu v moderní české literatuře, což je dáno intenzifikací vztahu mezi autorem a čtenářem. Starší texty Bondyho a Hrabala využívají obecnou češtinu méně často než mladší texty Placákovy a Topolovy.

[149]Placák nejčastěji ze všech sledovaných autorů mísí psanou formu spisovné češtiny a mluvenou formu češtiny obecné. Tato vysoká frekvence spolu s častou emocionalitou, jež je dána jak lexikálními, tak i syntaktickými prostředky, vytváří specifickou estetickou kvalitu Placákova textu.

V textech Topolových najdeme vysoký podíl morfologických, fonologických a ortografických znaků obecné češtiny, zatímco na úrovni lexika a syntaxe je jejich počet poměrně nízký. Na jeho příslušnost k undergroundové tradici poezie iniciované E. Bondym ukazují především témata jeho básní. Právě témata spíše než lingvistické prostředky jsou určující pro „mluvený“charakter poezie J. Topola i E. Bondyho.

Sociálně přijatelnější jsou texty B. Hrabala. V přímých promluvách postav nacházíme velké množství kontaktových prostředků, idiomů, slov tabu, časté užití atributivního zájmena ten, zesilující opakování apod. Dojem mluveného textu je jistě vytvářen i lineární strukturou věty.

Autorka se domnívá, že určující pro výběr lexikálních jednotek u B. Hrabala je intenzifikace sémantického vyznění. B. Hrabal preferuje lexikální jednotky mluveného jazyka, které v různých metaforických posunech uvádějí nové, často nesrovnatelné, sémantické oblasti. Tato sémantická konfrontace spolu s konfrontací různých stylových vrstev výrazně utváří specifičnost Hrabalova textu.

Hodnota studie K. Gammelgaardové je mimo jiné dána množstvím a podnětností kladených otázek. Např. otázka, jak výběr ortografie ovlivňuje charakter mluvenosti psaného textu, nebyla ještě systematicky zkoumána. Sledování estetického působení jazyka a prostředků, které k tomu slouží, je nesnadno uchopitelný a značně diskutabilní problém. I v této studii mohl být proto tento úkol splněn jen částečně. Jistě by bylo obecně užitečné věnovat více pozornosti tematické a kompoziční rovině literárního díla, neboť jazyk uměleckého díla nepůsobí esteticky sám o sobě, ale jen v propojenosti všech těchto tří rovin. A byla to právě Pražská škola, která zdůraznila, že jak obsahová, tak i formální stránka je proniknuta stejným sémantickým gestem, jehož rekonstrukce umožňuje parafrázi estetického významu. K. Gammelgaardová svou konkrétní a všestrannou analýzou jazykové roviny čtyř textů vybraných autorů vytváří spolehlivý odrazový můstek pro další rozšiřující bádání. Její v plném slova smyslu progresivní práce je více než úspěšným vykročením ke snaze syntetizovat novější zkušenosti jazykové analýzy, ale i podnětným pokusem překročit šablonu zaběhaných metod užívaných při analýze literárních textů a propojit rozbor estetické stránky literárního díla s exaktním rozborem jazykovým. Imponuje nejen uceleností a hloubkou pohledu, ale i suverénním zvládnutím češtiny a schopností rozlišit jazykové nuance cizího jazyka. Plně si zaslouží naše uznání. O to víc, že její analogon v původní naší produkci dosud nemáme.

Ústav bohemistických studií FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 2, s. 146-149

Předchozí Zdenka Heřmanová: Na okraj vydání prvního Stručného čínsko-českého a česko-čínského slovníku

Následující Ivana Kruijff-Korbayová: Issues of Valency and Meaning