Issues of Valency and Meaning

Ivana Kruijff-Korbayová

[Book reviews]

(pdf)

Issues of Valency and Meaning

Issues of Valency and Meaning: Studies in Honour of Jarmila Panevová. Red. Eva Hajičová. Karolinum, Charles University Press, Praha 1998. 307 s.

 

Jak je patrno již z názvu, jde o sborník věnovaný významné české bohemistce a slavistce, a to u příležitosti jejích šedesátých narozenin. Jarmilu Panevovou není čtenářům tohoto časopisu potřeba představovat. Ve Slově a slovesnosti byl výsledkům její práce věnován příspěvek Petra Sgalla v roč. 59 (s. 71–74), který toto životní jubileum připomínal. O významných událostech v kariéře J. Panevové a o jejím kladném vlivu na vývoj počítačové lingvistiky u nás se také pojednává v redakčním úvodu recenzovaného sborníku. Bohatost publikační činnosti J. Panevové dokládá její podrobná bibliografie.

Autorské příspěvky jsou rozděleny do tří oddílů: Sentence Structure, Morphological Values and Phonology a Semantics and Discourse. Rozmanitost jejich obsahu odráží rozsah spektra lingvistického zkoumání, kterému se J. Panevová během své vědecké kariéry věnovala a věnuje.

Je příznačné, že nejvíce příspěvků zahrnuje oddíl věnovaný problematice větné struktury. Většina z nich se pak zabývá otázkami valence, což je oblast syntaxe, které se J. Panevová ve svém výzkumu věnovala především, a to zejména z hlediska závislostního pojetí syntaxe. V prvním z těchto příspěvků se P. Sgall, jehož J. Panevová označuje za jednoho ze svých učitelů, vrací k výsledkům jejího výzkumu v oblasti klasifikace slovesných doplnění a zamýšlí se nad některými otevřenými otázkami a náměty pro další výzkum, a to nejen v rámci závislostního popisu. Jde například o otázku hierarchického třídění slovesných doplnění namísto obvyklého jednoúrovňového seznamu; souvisejícími náměty jsou formulace operačních kritérií pro určení hranic mezi jednotlivými typy doplnění, doplňování této klasifikace a také rozlišování povinných a nepovinných doplnění u jednotlivých sloves, a to zejména s ohledem na automatické zpracování textů; jiným problémem je rozlišení kolokací, které by měly být (z hlediska valence) chápány jako samostatné komplexní jednotky a dále nerozkládány; další zajímavou oblastí je vztah závislostních a jiných typů strukturních vztahů ve větě, např. koordinace, v rámci popisu větné struktury.

B. H. Partee svůj příspěvek věnuje některým dosud nevyřešeným otazníkům nad valencí anglického slovesa be, zejména tomu, zda ve formálně-sémantickém popisu postačuje pracovat s jedním, predikačním, významem, nebo zda je potřeba rozlišovat vyjádření predikace a identity. Partee je sama zastánkyní přístupu pracujícího jen s jedním významem be, ale po zvážení několika argumentů pro dvě be a proti nim dospívá k závěru, že přístup se dvěma be zatím nelze jednoznačně ani přijmout, ani zavrhnout.

R. Růžička se ve svém příspěvku zabývá některými příklady jevu technicky označovaného „raising“. Porovnává odlišné syntaktické struktury se shodnou sémantickou interpretací jako podklad pro interpretaci funkcionální.

Další čtyři příspěvky jsou věnovány otázkám valence. M. Ivićová navazuje na práci J. Panevové v oblasti rozlišení různých druhů adverbiálních doplnění sloves a nastiňuje problematiku částečné modifikace predikátu, tedy modifikace, která je [151]omezena jen na část významu slovesa. M. Komárek se zabývá úlohou substantiv a sloves ve valenční struktuře vět. S. Karolak se zamýšlí nad metodikou určování valence predikátů. Předmětem příspěvku T. Reuthera je návrh systematizace a porovnání vlastností fázových slovesně-substantivních kolokací v češtině a v ruštině.

S. Čmejrková, na rozdíl od předcházejích autorů, připomíná práce J. Panevové na téma syntaktické nominalizace a zejména vztahu mezi nominalizací a podřízenou klauzí z hlediska predikace, která je explicitní v podřízené klauzi, ale skrytá v nominalizaci. Tato skrytá predikace se projevuje mimo jiné i v použití zvratných a nezvratných zájmen v češtině. Autorka příspěvku předkládá přehled příkladů z prací jiných autorů a ukázek z textů či mluveného projevu, kde neplatí tradiční jednoduché pravidlo reflexivizace spočívající v tom, že zvratné zájmeno na rozdíl od nezvratného koreferuje se subjektem věty. Uvedené příklady dokládají, že volba zvratného či nezvratného zájmena může záviset nejen na syntaktické struktuře věty, ale i na řadě kontextových faktorů, jako je postoj mluvčího, znalosti sdílené mluvčím a posluchačem aj.

Poslední čtyři příspěvky oddílu věnovaného větné struktuře mají společné to, že v jistém smyslu navazují na úsilí J. Panevové v oblasti počítačového zpracování přirozeného jazyka. P. Pognan popisuje přístup k automatické analýze češtiny, ve které se využívá co možná nejvíce gramatiky, na rozdíl od přístupů, ve kterých se většina informací vkládá do slovníku. Svůj přístup ilustruje na analýze nominálních a předložkových frází, s výhledem na analýzu vět zaměřenou na vztahy mezi slovesem a jeho doplněními.

J. Hajič vysvětluje, jak se vytváří tzv. „Prague Dependency Treebank“, tj. Pražský závislostní korpus, v němž jsou slova ve větách označkována nejen z morfologického hlediska, ale také co do jejich funkce v syntaktické struktuře. Je zde podrobně popsán současný stav automatického značkování na tzv. morfologické rovině a prozatím ručního značkování na tzv. analytické (povrchově-syntaktické) rovině, s výhledem na automatický parsing volného textu.

Otázkami spojenými s parsingem se ve svém společném příspěvku zabývají také K. Oliva a V. Petkevič. Vyjadřují se k některým problémům, na které naráží tradiční pražské pojetí parsingu založeného na závislostním popisu, kde se používá buď procedurální metoda zpracování závislostní gramatiky, nebo se závislost realizuje v rámci bezkontextové gramatiky a ta se zpracovává obvyklým způsobem. Autoři se domnívají, že problém spočívá v organizaci gramatik, v jejich modularizaci podle syntaktických struktur spíše než podle syntaktických jevů. Tuto myšlenku vysvětlují na příkladu deklarativního částečného popisu tří jevů: slovosledu a závislostních vztahů mezi nadřízenými a podřízenými uzly, kde podřízené uzly jsou buď vnitřními, nebo volnými doplněními.

Konečně H. Skoumalová se ve svém příspěvku zabývá problematikou implementace tzv. odvozených valenčních rámců sloves ve slovníku pro počítačové aplikace. Za předpokladu, že slovník obsahuje u jednotlivých sloves valenční rámce platné v činném rodě, jde o to, zda varianty valenčních rámců odvozené např. pro trpný rod také ukládat nebo zda je lepší pro ně formulovat tzv. lexikální pravidla. [152]Autorka se přiklání k druhé možnosti jako efektivnější a navrhuje příslušná pravidla pro hlavní typy trpných konstrukcí v češtině.

Prvním příspěvkem v oddíle věnovaném morfologii a fonologii je práce Z. Topolińské, která se soustřeďuje na systém pádů ve slovanských jazycích a obhajuje tezi, že pádové vztahy mají sémantické koreláty, i když ne pravidelně, přičemž jádro pádového systému ve slovanských jazycích lze interpretovat pomocí antropocentrické teorie a lokalistická interpretace je přípustná pouze okrajově. Autorčina diskuse je věnována lokativu a instrumentálu v makedonštině.

A. V. Bondarko se ve svém příspěvku zabývá vztahem mezi pojmy „časová deixe“ a „časová posloupnost“ z pohledu polykategoriálního systému, ve kterém jsou zahrnuty kategorie času, taxe, aspektu, časového umístění a časové posloupnosti.

Na práce J. Panevové týkající se relativní povahy slovesného času navazuje ve svém příspěvku E. V. Padučevová. Bere zde v úvahu omezení na souvýskyt času, vidu a časových adverbiálních doplnění. Soustřeďuje se na některé příklady použití různých časů v angličtině a v ruštině.

V. S. Chrakovskij porovnává dvě pojetí imperativu v ruštině, jmenovitě Jakobsonovo a Trubeckého. Z porovnání vyplývají paradoxní závěry: Ačkoli Jakobson ve svém zpracování vychází věrně z Trubeckého přístupu ohledně morfologických korelací, je jeho zpracování méně adekvátní než to předložené Trubeckým, který ovšem sám své vlastní koreláty nedodržoval zdaleka tak věrně. Autor nabízí vysvětlení tohoto zdánlivého rozporu a také toho, že Jakobson na stať Trubeckého nikdy nereagoval: Jakobson Trubeckého požádal o připomínky ke svému přístupu, ale místo nich se od Trubeckého dočkal jeho vlastní, odlišné koncepce.

Ľ. Ďurovič do výročního sborníku přispěl svou analýzou významu slůvka že v jeho základní funkci, v níž slouží k nominalizaci oznamovacích vět, a tím jim umožňuje vystupovat jako doplnění slovesa. Vlastnosti že autor srovnává s vlastnostmi jiných spojek, jako jsou aby, když, kdyby, zda a jak.

O. M. Tomićová se ve svém příspěvku zaměřuje na tvary pomocného slovesa „být“ v balkánských slovanských jazycích. Na základě materiálu ze srbochorvatštiny, makedonštiny a bulharštiny obhajuje stanovisko, že současné tvary jsou odvozeny od dvou pomocných sloves jest a byt a že je potřeba pracovat se třemi oddělenými množinami tvarů.

Praktickými otázkami automatického morfologického a tzv. POS (part of speech) neboli slovnědruhového značkování se zabývá společný příspěvek B. Hladké a K. Ribarova, v němž autoři shrnují zkušenosti se značkováním češtiny nashromážděné v několika posledních letech na základě experimentů s různými metodami značkování a s různými množinami značek a porovnávají výsledky dosažené v těchto experimentech.

Ch. E. Townsend svůj příspěvek věnuje diskusi distinktivních rysů v historii ruského jazyka a jazyků slovanských. Snaží se ukázat, že od doby oddělení slovanštiny od proto-indoevropštiny až do doby jejího rozdělení na jednotlivé slovanské jazyky byla slovanština dominována fonologickými změnami, které lze nejsnáze popsat pomocí distinktivních rysů nebo lépe pomocí akustických korelátů.

[153]Oddíl zasvěcený sémantice a diskurzu obsahuje čtyři příspěvky. J. Horecký se zabývá pojmem diskurzu jako mluvní aktivity a vztahem mluvčího, jako účastníka diskurzu, k realitě a dochází k závěru, že Člověk je nejen bytostí společenskou, ale také komunikativní (anthropos zoon dialogikon).

Příspěvek A. Bogusławského je zaměřen na základní vlastnost slovesa know (vědět, znát), a sice jeho faktivitu, tedy skutečnost, že jeho komplement je pravdivý. Autor jde dál a nabízí formální důkaz tvrzení, že každá věta, případně propozice, p nejen vyplývá z „vědět, že p“, ale také, že z p vyplývá, „někdo ví, že p“; jinými slovy, že p je ekvivalentní s „někdo ví, že p“.

A. Steubeová vyjadřuje svůj vděk J. Panevové za mnohé své poznatky v oblasti klasifikace sloves a popisu temporálních a aspektuálních systémů v různých jazycích. V tomto příspěvku věnovaném reprezentacím „state of affairs“ (stavu dění) se autorka vrací k hypotéze, že ve slovanských jazycích je neurčitost v nominálním odkazování kompenzována vyjádřením aspektu, a snaží se ukázat, do jaké míry je naopak aspektuální neurčitost v němčině kompenzována právě určitostí nominálního odkazování.

Autorem posledního příspěvku ve sborníku je O. Uličný. Soustřeďuje se zde na metatextové částice, a to z hlediska jejich sémantických či sémanticko-pragmatických rysů v kontrastivním pohledu porovnávajícím němčinu a ruštinu. Detailně rozebírá rysy u ruských částic potenciálně odpovídajících českému prý (slov. vraj, něm. angeblich). Dospívá k názoru, že ani jedna z ruských částic g(ovo)rit, de, mol, deskať, jakoby nemá odpovídající rysy.

Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK
Malostranské nám. 25, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 2, pp. 150-153

Previous Jana Bischofová: Karen Gammelgaard: Spoken Czech in Literature

Next Petr Sgall: Uwe Junghanns – Gerhild Zybatow (Hrsg.): Formale Slavistik