dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Malá poznámka k českému bdění nad čistotou jazyka

Jiří Kraus

[Kronika]

(pdf)

A small remark on protecting purity of Czech language

V prvním čísle letošního ročníku Slova a slovesnosti věnuje Jaroslav Peregrin v úvaze nad knihou S. Pinkera „Jazykový instinkt“ (SaS 60, s. 37–45) na okraji svého výkladu pozornost lidem, které nazývá „strážci čistoty jazyka“. Jsou to podle autora ti, „kteří v nedělních přílohách novin lamentují nad tím, jak jiní mluví či píší“.

V poznámce k této pasáži připojuje informaci, že v kontextu naší země, kde je ovšem bdění nad čistotou jazyka institucionalizováno, vstupují do hry sympatie či antipatie těchto strážců, nebo dokonce činitel tak absurdní, jako je jejich vlastní [159]nebo obecné estetické cítění. Jako příklady přirozeně existujících, ale institucionalizovanými strážci pronásledovaných jazykových jevů volí Peregrin výraz Česko a v poslední době módní spojení být o něčem. Považuji spíš za náhodu než za autorův záměr, že pro ilustraci svých tvrzení si vybral zrovna témata, k nimž se nedávno vyjádřila Naše řeč jako časopis, který se s institucionální péčí o jazyk historicky spojuje.

Porovnejme tedy Peregrinovo hodnocení obou jevů se stanovisky příspěvků v Naší řeči. S překvapením zjistíme, že tu je víc shod než očekávaných rozdílů. Podle Peregrina „bezvýhradné přijímání názvů Rusko či Švédsko dokládá, že tvaroslovně je Česko v pořádku“. I když bychom za výstižnější považovali mluvit o správnosti slovotvorné než tvaroslovné, proti dané formulaci nelze mnoho namítat. Věcně se výklad z Naší řeči (NŘ 82, 1999, s. 55–56), jehož institucionální povaha je zdůrazněna také tím, že jde o kolektivní stanovisko jazykové poradny Ústavu pro jazyk český, prakticky neliší. Protože je pochopitelně obšírnější, reaguje i na často se vyskytující námitku proti vhodnosti názvu Česko, založenou na vztahu Valach Valašsko valašský. Přesto se tu jeden zásadní protiklad obou stanovisek vyskytuje. Naše řeč totiž tomu, co Peregrin opovržlivě nazývá „nějakým obecným estetickým cítěním“, přisuzuje dost velký význam. Její argumentace vychází z názoru, že „jazyk nejsou jen slova a jejich tvary, ale také postoje lidí k nim“. Jde-li o název vlastní země, jehož jednoslovná podoba je pro mnoho lidí nezvyklá, platí to tím víc. Proti závěru, že z hlediska české slovotvorby je Česko správně, takže není o čem mluvit, se pohled Naší řeči a jazykové poradny jeví jako zdrženlivější a především méně autoritativní.

Kupodivu shoda se projevuje mezi Peregrinem a Naší řečí i při hodnocení vět typu Snowboard je úplně o něčem jiném než lyžování. Podle Peregrina nejde v tomto vyjádření „o nic víc zavrženíhodného než při aplikování vazby mít hlavu a patu na věci, které doslova hlavu ani patu nemají“, odpor podle něho vyvolává jen nadužívání této vazby.

A nyní závěr příspěvku na stejné téma nazvaného Definice jako příběh z Naší řeči (NŘ 80, 1997, s. 109–110):

„Ponechme stranou skutečnost, že z opakovaného slohového prostředku se stává klišé, a tedy předmět oprávněné jazykové kritiky. Nedomníváme se však, že proti uvedenému metonymickému posunu (snowboard je o něčem jiném, tedy jako téma příběhů, které inspirují k vyprávění) by bylo třeba něco namítat. Naopak, chápeme-li pojmenovanou událost, věc, bytost jako zdroje vyprávění, stává se tím řečový projev dynamičtější a poutavější, než by tomu bylo při užití statických výpovědí (snowboard je lepší než lyžování).“ Očekávaná lamentace se tedy nekoná.

Smyslem Peregrinovy poznámky je konfrontace Pinkerovy „organické“ (jak říká faktické, biologicky zakotvené) gramatiky, která se projevuje „bez rozdílu v jazyce univerzitních profesorů i v jazyce galerky“, a „jakési arbitrární kodifikace úzu, který byl v jisté době pociťován jako mluva lepších lidí“. Jazyková chyba pak vzniká jen narušením pravidel organické gramatiky. Nerespektujeme-li zmíněnou arbitrární kodifikaci, k slovu se dostávají jen lamentace strážců jazykové čistoty.

Zdůrazňovat v 60. ročníku Slova a slovesnosti a 70 let po prvních vystoupeních Pražského lingvistického kroužku, že vyjádření není jen produktem biologického instinktu, ale daleko víc respektováním podmínek vyplývajících z prostředí a funkce jazykového projevu, považuji za ztrátu času. Za stejně zbytečné považuji vysvětlovat rozdíl mezi tím, co od svého založení probojovávalo Slovo a slovesnost pod názvem jazyková kultura, a tím, co Peregrin nazývá bděním, resp. lamentací nad čistotou jazyka.

Za pozornost stojí i Peregrinova věta, že v kontextu naší země je toto „bdění“ ovšem institucionalizováno. Nedovedu si dobře představit, že by se nějaké instituce k plnění tohoto úkolu hlásily, přijmeme-li však rovnici „bdění nad čistotou jazyka“ = doplnění organické (biologické) gramatiky o komponent umožňující fungování jazyka přiměřeně k různým situacím a funkcím sdělování, zdá se věc jasnější a nijak se neliší od jazykové politiky v jiných zemích. I v nich podobné instituce existují a patří k nim (1.) praxe úřadů, redakcí, nakladatelství, médií, škol aj., vyžadující v oficiálních dokumentech užívat spisovnou podobu národního jazyka, (2.) existence ústavů, resp. komisí národního jazyka pověřených činností kodifikační a poradenskou (jejich seznam uvádí např. Language International World Directory: Sociolinguistic and Language Planning Organizations, ed. F. Dominguez a N. López, [160]z r. 1995), (3.) časopisy a příručky těmito ústavy, resp. komisemi vydávané. Ve svém souhrnu tyto instituce vytvářejí jazykovou politiku příslušných zemí, která se vyznačuje rysy uzavřenosti/otevřenosti vůči cizojazyčným vlivům, tolerantnosti/rigoróznosti, elitářství/demokratizace, řízenosti/liberálnosti apod. Naznačené opozice chápe veřejnost i jazykovědci někdy velice vyhroceně, obě strany, a to nejen v domácím kontextu, nepostrádají své Savonaroly ani Urválky.

Na závěr ještě stručnou poznámku. Životním tématem jednoho z nejvýznamnějších autorů jazykových sloupků ve víkendových přílohách novin profesora Milana Jelínka je kritika českého purismu. A v redakci Slova a slovesnosti, nesoucího podtitul Časopis pro otázky teorie a kultury jazyka, jsou přinejmenším dva lingvisté, jejichž sloupky se opakovaně objevily dokonce v knižní podobě. Stěžuje-li si J. Peregrin na to, jak instituce lamentují nad současným stavem jazyka, rozhodně by měl aspoň ocenit tolerantnost, s níž mu jeho příspěvek bez sebemenší poznámky otiskly.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 2, s. 158-160

Předchozí Jan Kořenský: Životní jubileum slavisty Josefa Anderše

Následující Petr Sgall: Čekající možnosti a číhající propasti