Čekající možnosti a číhající propasti

Petr Sgall

[Články]

(pdf)

Open opportunities and imminent dangers

	… co nejspíš bránívá našim lidem, aby se osvědčili jako dobří dělníci na díle kladně tvůrčím, … [je], že jim především chybí … pokora, která nás učí oddaně se sklánět před úkolem, který jsme poznali jako úkol svůj, a trpělivě snášet všeliké nesnáze a neúspěchy s ním spojené.
	Mathesius (1944, s. 32)

  

1. Úvod

Nemám zdaleka tolik společného s velkými renezančními osobnostmi jako V. Mathesius. Chci se tu vyslovit jen k perspektivám české lingvistiky, ve které jsem si, jako mnozí, zvykl s pokorou trpělivě snášet nesnáze a neúspěchy.[*]

 

1.1. Možnosti a tradice

 

	Heslem tradice se přihlašujeme k souvislosti s minulostí. Nechceme tvořit svůj svět zcela od počátku, nýbrž pokračujeme v díle těch, kdož byli před námi.
	Mathesius (1944, s. 40)

 

I dnes má naše lingvistika otevřené možnosti dané velkými tradicemi. Podíváme-li se jen na některé body dnes zřejmě potřebné a aktuální, vidíme (i když půjde jen o možnosti a rizika v těch problémových oblastech a metodách, se kterými mám určité zkušenosti), že cílevědomé a kritické navázání na tradice může mladým badatelům dát výhodu před mnoha jinými. Jsou tu výsledky různých generací Pražské školy – po fonologii můžeme uvést zejména typologii jazyků, funkčně-strukturní pojetí tvoření pojmenování včetně frazeologie, závislostní syntax jak v podobě větných vzorců, tak v teorii valence (intence; v rámci tektogramatiky tu neděláme pojmový rozdíl), analýzu aktuálního členění věty (AČ) v několika koncepcích, charakteristiku presupozice a alegace, relativního času, i specifikaci synonymie v souvislosti s vymezením opozice (jazykového) významu a (kognitivního, ontologického) obsahu,[1] ale i pojetí stylu (včetně utváření promluvy) a rozvrstvení národního jazyka.

[162]Čeští lingvisté byli v systémovém pojetí jazyka vychováni; díky vynikající tradici syntaktických prací vzniklých uvnitř Pražské školy i v návaznosti na ni je jim mnoho věcí od středoškolských let už samozřejmých. Vzpomeňme jen namátkou na takové (v lingvistice jiných zemí často obtížně uvědomované) vztahy jako funkční ekvivalence předložky a pádové koncovky nebo syntaktický rozdíl mezi vztažnou a obsahovou klauzí.

Zájem o evropskou strukturní lingvistiku dnes roste. Je čím dál zřejmější, že i Chomského teorie je pokračováním de Saussurova základního programu synchronní lingvistiky. N. Chomsky i jeho následovníci (včetně těch, kteří se od něho polemicky odštěpili) svým zaměřením na formalizaci popisu jazyka získali vyšší úroveň co do přesnosti vyjadřování i kontroly výsledků (s postupem od jednotlivých pojmů k pojmovým soustavám – deskriptivním rámcům – a popř. i k procedurám), ale přesto význam motivačních a jiných neformálních diskusí nezanikl a nově zase vzrůstá. Prvky známé ze závislostní syntaxe najdeme i v nejrozšířenějších směrech teoretické lingvistiky, ve kterých se mluví o predikátu a jeho argumentech; to neplatí jen o Fillmorových hloubkových pádech, o Bresnanové a Kaplanově funkční struktuře nebo o relační gramatice, ale např. i o takových ingredientech Chomského syntaktické teorie, jako jsou pojmy ‘head’, ‘modifier’, ‘noun phrase’, ‘adjective phrase’ nebo teorie X s pruhem a theta teorie.

 

1.2. Propasti a diskuse

 

	[Kritik vyššího typu] Zjišťuje obyčejně s laskavou věcností také kladné hodnoty kritisované práce…
	…nedostatek sympatického zájmu o myšlenkové úsilí druhých vedl až k trpkým slovům, že v české vědě jsou možné jen monology.
	Mathesius (1944, s. 113)

 

Česká lingvistika je čím dál tím rozmanitější, jinak to dnes nejde; ale to neznamená, že bychom se měli čím dál míň starat jeden o druhého. Důležité je spojení dosažených výsledků, založené ovšem na porovnání. Vždycky mělo velký význam porovnávání jazyků i badatelských přístupů. Neprávem se ozývá výtka ‘eklekticismu’, která by mohla být na místě při neorganickém směšování filozofických směrů, ale neměla by odrazovat od hledání kladných aspektů a reálných výsledků u různých směrů vědeckého výzkumu. Vždyť i uvnitř Pražské školy se vždycky diskutovalo o rozmanitých názorech a postupech, jak připomíná zejm. Leška (1995; v tisku). Není třeba výsledky ignorovat jen proto, že byly dosaženy v jiném kontextu, na jiných principech, formulovány v jiném metajazyce. Je třeba umět se poučit u druhého, studovat ho a promýšlet jeho závěry, zjišťovat, co si odporuje, a z toho si kvalifikovaně vybrat. Konkurence mezi badateli a směry je nutná, ale její psychologický dosah má mít své meze.

Vhodné tedy je hledat systém nebo metodu popisu, kde pokud možno všechny aspekty zkoumaných objektů mají své místo. Nevybereme vždycky jedinou možnost řešení neshod, ale vždycky je možná plodná diskuse. Zvlášť důležitá je i diskuse se [163]zahraničními badateli; kontakt se světem nám dlouho chyběl a ještě na něj nejsme plně připraveni, např. ani pokud jde o stupeň znalosti angličtiny.[2]

Možnosti dané tradicemi české lingvistiky i aktuálním a potenciálním mezinárodním zájmem o její nové výsledky bychom neměli nechat bez využití. Hrozí ovšem, že se tak do značné míry stane, připustíme-li, aby se (i omezováním diskusí na našich pracovištích a v některých časopisech) dál zvyšovala izolace našich center navzájem a od světa.

 

2. Lingvistika ve věku počítačů

 

	Soustavné kladení hodnot minulých nad hodnoty přítomné … je neslučitelné s potřebami národa, který chce růst. Závaznost vůči minulosti … nemůže býti pro nás … závazností vzoru. Je to jen závaznost ekonomie a posily.
		Mathesius (1944, s. 42)

 

K otvírajícím se možnostem v době lingvistických aplikací počítačů a formálního popisu jazyka patří uplatnění posilujících tradic naší lingvistiky při vypracovávání explicitního pojmového rámce pro závislostní syntax se zahrnutím AČ (včetně soustavného zpracování rematizátorů) do větné stavby. Teorie významové stavby věty v podobě tektogramatiky se tu nabízí jako základna pro společný metajazyk a pro dělbu práce mezi lingvisty a badateli v kognitivní oblasti (od logiky po psychologii aj.).

Pokud jde o komputační lingvistiku, nenaplňují se obavy, podle kterých by informatici (‘computer people’) se svou „hrubou silou“ a s uplatňováním statistických postupů ovládli pole a zatlačili starou dobrou lingvistiku. Situace se zlepšuje, už se široce projevuje, že komputační a korpusová lingvistika potřebuje lingvistiku teoretickou, zájem o ni mezi informatiky vzrůstá. Právě při automatickém zpracování jazyka a mluvy se v mnoha směrech (nejen v Evropě) široce uplatňují závislostní přístupy k syntaxi a dnes už se zvyšuje i zájem o jevy z oblasti AČ.

Zejména při značkování rozsáhlých textových korpusů se docela zřetelně ukazuje, že statistické zpracování samo nestačí k rozboru flexívní morfologie, natož syntaxe.[3] Pro analýzu velkých souborů je nutné spojení gramatických pravidel a statistiky, umožňující poloautomatické zpracování a jeho postupné ověřování a zdokonalování. I v této oblasti ubývá těch, kteří odmítají studovat problematiku hloubkové stavby (nebo prostě syntaxe, opustíme-li myšlenku dvou rovin větné stavby a pracujeme-li s opozicí morfologického zápisu jako řetězu a syntaktické reprezentace věty jako vrcholového stromu, popř. složitější sítě zachycující i koordinaci). Při náročnějších úkolech počítačového zpracování jazyka (překlad, komunikace s inteligentním systé[164]mem) se bez významové stavby neobejdeme. Požadavky počítačových aplikací a teoretické lingvistiky se tedy sbližují, a to by mohlo být pro českou lingvistiku důležitou výhodou, zejména proto, že čeština dnes díky činnosti Ústavu Českého národního korpusu i díky rychlému postupu prací na syntaktickém značkování (v. Hajič a Hladká, 1997; Hajič et al., 1998) patří mezi jazyky v tomto směru nejlíp zpracované.

Brzo budou k dispozici neocenitelné prameny pro bohemistický výzkum, protože bude možné v rozsáhlých korpusech vyhledávat nejen jednotlivá slova a slovní tvary aj. jako dnes, ale i nejrůznější gramatické jevy.[4] Bez obtížné excerpce a pomalé práce s kartotékami bude mít k dispozici rozsáhlý materiál každý, kdo bude chtít ve své disertaci nebo habilitaci rozbírat např. otázky časových posloupností v textu (návaznost časových morfémů i příslovečných určení na okamžiky děje zachycené v předcházející výpovědi), postojových a jiných modalit (vyjádřených slovesnými prostředky, adverbii aj.), sémantiku předložek a spojek (jak se které příslovečné určení ap. užívá ve smyslu místním, časovém nebo s jinou metaforickou ap. platností), nebo i shody s koordinovaným podmětem, zvratných zájmen, pozic příklonek atd. Materiál bude utříděný poloautomatickou procedurou, tedy s chybami; ale právě ty upozorní badatele na nedořešené problémy, kterými by se při monografickém zpracování měl zabývat. Jeho výsledky pak taky podstatně přispějí ke zdokonalení procedury, k odstranění chyb při dalším značkování textů.

Zmíněný nedostatek kontaktu se zahraničním bádáním není absolutní; ale vážnou hrozbou tam, kde ke kontaktu dochází, je tendence epigonsky přejímat ze zahraničí hotové postupy a na domácí tradice i výsledky zapomínat. K uplatnění možností české lingvistiky přispívá snaha spojit nové pohledy s chápáním syntaxe jako hloubkové stavby, jako roviny významu, která je vstupem pro obsahovou interpretaci, pro formální sémantiku. Zejména v problematice AČ už takové uplatnění přineslo plody, ukázalo se, jak se dá české (klasické kontinentální) pojetí spojit s ‘tripartite structures’ a se sémantikou pravdivostních podmínek, a právě to umožnilo nový pohled na rematizátory, hlubší pochopení jejich vztahu ke stavbě věty, od AČ až po slovosled a větnou prozodii (srov. Hajičová – Partee – Sgall, 1998).

Ukazuje se tedy, že využití našich tradic v dnešní teoretické lingvistice je reálné, že izolace od světa není žádnou ochranou zájmů české lingvistiky, ale spíš brzdou.

 

3. Pohled na češtinu

 

…mnoho na tom nesejde, tvoří-li se vokativ… anděle nebo… anděli a píše-li se badati… nebo bádati… Jazyk mateřský jistě lépe ovládá žák, který třeba někdy zakolísá v pravopisu nebo v tvarosloví, ale dovede pěkně vyprávět nebo popisovat, nežli žák, [165]který má v malíčku všecky předpisy pravopisné a tvaroslovné správnosti, ale nesvede několik kloudných vět… …málo sejde na tom, skloňuje-li slovesný tvůrce substantivum popel tvrdě nebo měkce, ale nesmírně záleží na umění, s jakým zachází se slovesným videm nebo s pohyblivým pořádkem slov v české větě.

Mathesius (1944, s. 119n.)

 

Dnes bychom mohli jistě nahradit Mathesiovy příklady aktuálnějšími, jako moct, beze mě, zavři ho, a zítra může jít zase už o další. Jeho slova jsou i dnes stejně naléhavá jako před 55 (nebo 67) lety, jde tu stále ještě o otázky, ve kterých se lingvista pozorující češtinu nemůže vyhnout odpovědnosti. Nejbolestnější není samo kolísání v českém tvarosloví (a morfonologii), ale příčiny toho, že se mu věnuje tak nadměrná a jednostranná pozornost.

Z tohoto hlediska je podstatná existence mezer ve slohovém rejstříku spisovné češtiny (SČ) a tedy otázka jeho úplnosti.[5] Je možné postupně odstranit mezery v něm a jak k tomu může lingvistika přispět? Mathesiovo stanovisko ukazuje, že opora v klasické české lingvistice nám i zde dává lákavé možnosti, ale víme, že se i tady ocitáme před hrozící propastí, před nebezpečím návratu k dávno odsouzené praxi typu „musíš – nesmíš“. Výzvou pro mladé bohemisty je i dnes výrok Havránka a dalších (Bělič et al., 1961, s. 105, pozn. 15) o tom, že bádání o obecné češtině (OČ) je velký dluh české lingvistiky. Splácení dluhu se dodnes odsouvá, jeho naléhavost se v bohemistice často zakrývá.[6]

Je však zřejmé, že tzv. jazykové veřejné mínění (Daneš, 1988) se vyvíjí; může být ovlivněno působením lingvistů přes školu, poradenskou i redakční činnost. Hlavně by se ale nemělo ovlivňovat negativně, není vhodné jeho vývoj brzdit. Vždyť aspoň určitým tempem se mezery v rejstříku SČ zmenšují i bez našeho přímého působení. Hodně se už změnilo od dob, kdy bohemistika pracovala jen se starým schématem rozvrstvení národního jazyka na spisovný jazyk a nářečí. Výrazné zvýšení váhy rozvrstvení funkčního proti geografickému vedlo k tomu, že B. Havránek staré schéma doplnil o zobecňující pojem ‘útvar’ (vzhledem k existenci interdialektů a OČ jako útvaru bez úzkého lokálního vymezení). Mluvčí češtiny by se měli od lingvistů dovídat, jaký je základní, přirozený trend vývoje: od staré situace (zhruba z druhé třetiny 19. stol.), snad blízké diglosii, postupuje oboustranné sbližování útvarů;[7] dnes už porozumění jednomu z nich pro mluvčí druhého není obtížné, kromě zcela speci[166]fických lexikálních prvků. Jejich postavení se přibližuje k pozici funkčních stylů. Tento proces zdaleka není dokončený (ačkoli v literárním dialogu už se tak může jevit, jak ukazuje zejm. stanovisko Bermelovo, 1998), mluvčí si ještě dobře uvědomují existenci OČ jako útvaru a mluví někdy s antipatií o „pražštině“, jindy s větší či menší sympatií o „hovorovém jazyku“. Ale vztah spisovnosti a nespisovnosti už zdaleka není tak základní, jako býval, šedá zóna mezi oběma soubory tvarů je čím dál evidentnější, a proto je důležitější i její studium.

Vystoupení PLK v r. 1932 překonalo (ve smyslu blízkém uvedenému mottu z Mathesia) jednostranný preskriptivismus[8] a B. Havránek pak psal o tom, že i ve spisovném běžném ústním vyjadřování se uplatňují tvary hovorové vrstvy jako polívka, přived aj. Kučera (1955) upozornil na důležitost kolísání mezi tvary spisovnými a OČ; jeho přístup podstatně přispěl k věcnému stylu diskusí a k rozvoji empirického výzkumu mluvené řeči. U nás dochází o něco později jednak k diskusi o mluvené češtině v SaS (v té byla zatracována má „falešná OČ“ s „jazykovou i stylovou nevyrovnaností“),[9] jednak k ‘uznání’ spisovné (i když zčásti jen hovorové) povahy tvarů můžu, říct aj., k Běličovu úsilí o zvýšení ‘mluvnosti’ SČ (např. ‘uznáním’ spojení jako otevři ho, bez něj) i o výzkum městské mluvy. V čem je podstata nízké ‘mluvnosti’ spisovné češtiny, to se ukázalo v pozdějších diskusích, zejména na konferenci v Ústí n. L. v r. 1980, především v příspěvcích A. Sticha (o výše zmíněných mezerách v rejstříku SČ) a později Fr. Čermáka (1987; 1997), který upozornil na důležitost studia mluvené řeči. Od šedesátých let pokračuje (většinou mimo základní bohemistické ústavy a s různými přerušeními) její dílčí empirický výzkum, který existenci střídání kódů i mezer v rejstříku SČ potvrzuje. Právě stoupenec SČ se může ptát: proč ji tak sešněrováváte? Mnohé tvary byly spisovné pro Blahoslava, Rosu, Tomsu, a zčásti i pro Dobrovského, ale byly potom vykázány (včetně jevů jako -ej-, ou-, v menší míře i vo-, bysme).[10]

[167]Zakladatelé PLK si patrně nebyli vědomi podstatné obtíže dané tím, že v poměrně mnoha bodech SČ nemá slohově neutrální tvar. Vyžadování tvarů více méně knižních i mimo knižní kontext totiž posiluje představu o „osobitosti“ spisovných tvarů, a tedy tendenci, o které mluví J. Hlavsová (1990): „při spisovném vyjadřování volí i vzdělaný mluvčí ze dvou kodifikovaných spisovných variant raději tu, která není vlastní jeho rodnému úzu, a lépe tedy vyhovuje představě osobitosti spisovných prostředků češtiny …“ I když to naštěstí zdaleka neplatí o všech vzdělaných mluvčích, jde tu o ‘pozitivní’ zpětnou vazbu: sama existence mezer v rejstříku SČ vede k tomu, že mluvčí dávají přednost i takovým tvarům z hlediska jejich rodného úzu knižním, u kterých se to od nich nežádá. To pak, spolu s neúplností povědomí o normě SČ, znamená šíření knižních tvarů i přes jejich kodifikačně dané hranice, tedy šíření jevů hyperkorektních a vzdalování SČ tvarosloví od prostředků běžného každodenního hovoru. Nekritické přijímání této tendence, přímo protichůdné snahám (našim i běličovským) po zmírňování přílišné „nemluvnosti“, papírovosti SČ, může vést k tomu, že by se do kodifikace SČ snadněji přijímaly další knižní tvary než tvary živé v běžném hovoru naprosté většiny mluvčích. To by pro SČ byla služba medvědí. Mohlo by se pak dospět k tomu, že „by jsme jednou s oběmi očimi vyvalenými zírali, jak čím dále lépeji chutná ojákům oda z ojenského odoodu“.

Snahy proti takovému nebezpečí SČ hájit, směřovat k zaplňování mezer v její normě a k podpoře už dávno probíhajícího oboustranného sbližování SČ a OČ však bývají i dnes špatně chápány. Zejména v polemickém stylu diskusních příspěvků publicistického rázu se pak snadno přehlédne, že „pospisovnění“ OČ jevů (tj. uznání příslušnosti některých z nich do hovorové mezivrstvy) samo o sobě neznamená odsouzení jevů knižních, ale právě jen přiznání jejich knižní povahy.[11] Podobné ignorování jemnějších, ale důležitých rozdílů se týká (v publicistických polemikách i ve vědeckém časopisu) i dalších bodů: tvrzení, že v SČ jsou poměrně četné jevy knižní, lze zkresleně reprodukovat jako „tvary SČ jsou knižní“; označí-li se OČ jako centrální a většinový útvar, může se to nepřesně interpretovat, jako by šlo o to, prosazovat OČ „jako jakýsi jednotný útvar celonárodní“;[12] mluví-li se o založení spisovné normy faerštiny na současné jazykové situaci, může se v tom dokonce vidět snaha odvozovat ji od angličtiny.[13] Jak dalece tyto rozdíly unikly pozornosti autorů a jak dalece jde o podsouvání evidentně nevhodných formulací, ponechávám čtenáři. Proč by se mělo nebezpečí „homonymie“ pravopisné (dokládali jsme z textů, jak vzácné jsou věty typu Jestřábi honili holuby) hodnotit stejně jako nevýhody skutečné homonymie v tvarosloví (např. u slepice snáší)? Obávám-li se, že se (poměrně často) [168]nedává najevo, zda jde o jednu nebo o víc slepic, není to ještě proskribování, které s preskriptivismem porovnává Bartošek (1997, s. 48).[14]

Někteří bohemisté, zejména moravští, píšou o OČ spíš žurnalisticky, bez opření o širší výzkum, a vyslovují se přitom někdy ve jménu všech (?) moravských mluvčích, jindy zase nepovažují za část Moravy skoro nic z Vysočiny.[15] Najdeme u nich i doporučení našim slovesným tvůrcům, jak by měli psát. Ti moravští lingvisté, kteří jsou si vědomi významu výzkumu, přispívají k jeho prohloubení a věnují víc pozornosti jeho výsledkům, se vyjadřují jinak (i když někteří z nich se – snad pod tlakem ze strany výše zmíněné – vyhýbají termínu OČ). Věcné stanovisko najdeme zejm. v nedávných ostravských publikacích iniciovaných a vedených zesnulou D. Davidovou, u M. Jelínka, M. Krčmové a dalších.[16]

Tyto „moravské“ postoje prošly už různými etapami. Po dlouhou dobu se OČ vůbec zájem nevěnoval, pak se považovala za místní nářečí s podobným statutem jako dialekty nebo interdialekty moravské, a teď se zjišťuje, že se přece jen chová jinak, že se její tvary opravdu šíří i do úzu na Moravě pasívně sledovaného a snad tu a tam i do aktivního užívání, které mnozí považují za nežádoucí.[17] V Čechách takové starosti nemají tolik živné půdy;[18] ta nechybí úplně, např. některé matky, babičky a učitelky se domnívají, že dětem usnadní jejich životní dráhu, zvyknou-li si od malička mluvit spisovně (tedy s knižními tvary i v komunikačních situacích hovoro[169]vého typu). Možná tyto postoje spolu s šířením dosud omezené hovorové češtiny v Olomouci, v Ostravě ap.[19] budou mít své důsledky v dalším vývoji češtiny, snad přispějí k urychlení ústupu některých OČ jevů.

OČ se v naprosto převážné části jevů shoduje se SČ, takže z přináležitosti určitého slova nebo tvaru k normě OČ nelze usuzovat, že v SČ tento prvek doma není. To ovšem neznamená, že by OČ byla jen „jistý soubor některých alternativních paradigmat hláskových a tvarových“ (Daneš, 1995, s. 8); naopak, spíš jde o „naši vlastní mateřštinu“ (Daneš, 1997, s. 16), o Havránkův útvar.[20] I když se SČ a OČ budou dál sbližovat a mezery v rejstříku SČ budou ztrácet svou váhu, zůstane ovšem různost slohů i opozice přísně spisovného a hovorového vyjadřování, s místním rozlišením větším v běžném hovoru, ale přítomném i ve vlastní spisovné normě, jak to vidíme ve franštině, němčině, angličtině aj.[21]

Pohledy na rozvrstvení češtiny souvisejí s přístupy k historii, a proto je pro nás důležité, že jednostranné „protibarokní“ chápání historie ustoupilo. V poznání důsledků tohoto obratu byla Stichova úloha podstatnější, než jak ji vidí Kořenský (1997, s. 36); zcela jasně byly hlavní myšlenky vysloveny už ve Stichově (1988) stati vydané ve sborníku věnovaném P. Trostovi, který tehdy mohl vyjít jen jako interní publikace MFF UK.[22] Je na pováženou, že i dnes se existence sborníku málo připomíná, a to i v kruzích, které o něm přímo informovány byly. Způsob, jakým se o „neviditelné škole“ trostovských tradic píše v novém Trostově a Goldstückerově sborníku (Šimečková, 1998, zejm. s. 7), dokládá existenci dosud citelného rozdělení naší akademické obce ne bez návaznosti na hradby stavěné (s částečným úspěchem) v 70. letech.

 

[170]4. Otázky metody vědecké práce v lingvistice

 

	Ale nejčastěji je třeba zlato zkušeností… pro druhé vydobýt, …kladnou interpretativní kritikou uvolnit jeho dynamičnost. Tím teprve se stává aktuální tradice tradicí tvůrčí.
		Mathesius (1944, s. 47)

 

Využít zlato zkušeností, to znamená dospívat k novým výsledkům, tedy nejen hledat odpovědi na známé otázky, ale pronikat do takových oblastí problematiky, které dřív na pořadu dne nebyly. Viděli jsme, že i pro takové nové oblasti nám zlato zkušeností české lingvistiky dává dobré předpoklady, ať už jde o sbírání, uspořádání a analýzu textových korpusů, o explicitní formální rozbor a popis gramatické stavby i sémantiky, nebo o výzkum výstavby a klasifikace komunikátů. Důležité přitom je, nepodléhat dnes rozšířenému jednostrannému důrazu na novost. Vždyť nové metody by mohly být i horší, míň účinné než postupy známé, a nové výsledky bývají i triviální. Novost je jistě důležitá (a snahy po ní jsou zvýhodněny i měřítky pro výběr projektů v nejrůznějších grantových systémech), ale podstatné je, aby nové postupy a výsledky byly lepší, hodnotnější než to, co už bylo dosaženo.

Pak se ovšem klade otázka kritérií, hodnocení výzkumu a jeho výsledků. K nutným podmínkám úspěšnosti z tohoto hlediska zřejmě patří především vypracování kontrolovatelného pojmového systému pro popis jazykové skutečnosti. Jde o to, nejen přicházet s novými pojmy a termíny, s charakteristikou jednotlivých skupin jevů, ale směřovat k vytvoření uceleného pojmového systému, popisného rámce. Takový systém předpokládá existenci operativních, testovatelných kritérií pro vymezení pojmů, např. kritérií testovatelných se skupinami mluvčích, kterých se ovšem nemůžeme ptát na lingvistické názory, ale jen na jejich úzus, na to, jestli – v určitém kontextu – považují ty nebo ony věty nebo jejich části za přijatelné, přirozené, popř. na jejich preference v tomto smyslu. Vysloví-li se např. devadesát ze sta účastníků testu pro přijetí věty (2) a proti přijetí věty (3) v daném kontextu, tj. po otázce (1), bez dalších kontextových záchytných bodů, můžeme z toho něco vyvozovat pro základní postavení jednotlivých typů doplnění ve slovesných rámcích.[23]

(1) Co uděláme s očkovací látkou?

(2) Očkovací látku vstříkneme injekční stříkačkou pokusnému zvířeti.

(3) Očkovací látku vstříkneme pokusnému zvířeti injekční stříkačkou.

Podobně je možné uplatňovat různé testy více méně tradiční, jako je otázkový test nebo testy s koordinací a s nutnou rozlišitelností ze strany mluvčího.[24] Na té je zalo[171]žen i dialogový test, vypracovaný Panevovou (1974–75; 1980); podle něj poznáme nepřítomnost doplnění fakultativního od elipsy doplnění obligatorního (které je v tektogramatickém zápisu věty přítomné, i když je v její vnější podobě vypuštěno, a mluvčí je tedy umí specifikovat). Tak např. následuje-li po větě (4) otázka (5) (tj. posluchač nedovedl ve své paměti určení směru najít, ačkoli mluvčí čekal, že to bude snadné), pak odpověď mluvčího nemůže být (6):

(4) Jirka už přišel.

(5) Kam?

(6) To nevím.

Další druhy testů byly vypracovány pro určení synonymie (jako totožnosti významu, nejen obsahové ekvivalence) na základě zaměnitelnosti ‘salva veritate’ ve všech kontextech kromě citačních (Sgall, 1976), nebo pro dosah negace, s rozlišením presupozic od alegací (Hajičová, 1973; 1974; 1975); podobný postup se osvědčil při sémantickém zkoumání dalších rematizátorů (viz výš, odd. 2). Při složitosti přirozeného jazyka nepřekvapuje, že snad každý takový test má svá slabá místa (např. u dialogového testu je na překážku existence obecných aktantů, u dalších testů s rozlišitelností vadí jednosměrnost vyplývání, tj. že mluvčí si může být rozlišení vědom i při vágnosti významu). Takové dílčí komplikace jen upozorňují na náročnost problematiky, a tedy i na nutnost operativních kritérií, i když nejsou jednoduchá nebo všeobsáhlá.

Podaří-li se z pojmů vymezených takovými ověřitelnými kritérii sestavit homogenní celek jako pojmovou soustavu vhodnou pro popis některé podstatné části jazykového systému nebo jiných pravidelností sdělování, pak je možné i celkové testování empirické adekvátnosti popisu a jeho bezrozpornosti. To už umožňuje posoudit stupeň úspěšnosti daného přístupu. Pak je možné taky spolehlivé a směrodatné porovnání přístupů co do šíře pokrytí empirického materiálu i ekonomičnosti (elegance) popisu.

Úroveň výzkumu tedy, shrneme-li, vyžaduje vytvoření explicitní pojmové soustavy, důkladnější a adekvátnější než byly dřív, nebo aspoň využití dobré soustavy k novým cílům, jejichž dosažení poskytne výsledky platnější, širší, spolehlivější než byly dosavadní. Řadu podnětů k těmto a dalším otázkám lze najít v díle členů klasického PLK i ve statích Dokulilových, Leškových aj., i v Čermákově (1993) knize. Vždycky je nutné zpracovávat materiál empiricky tak, aby se dospívalo k obecně platným závěrům. Obecnost je vždy tak či onak omezena, všude narazíme na výjimky, na jevy příznakové, periferní, které je třeba do popisu zahrnout i za cenu dodatků komplikujících původní pojmový rámec, určený pro jevy prototypické, centrální. Při formulaci takových dodatků (opět založených na operativních kritériích) bude jistě třeba řešit zajímavé problémy, které nás třeba přivedou i ke změně původního rámce.

V těch složkách jazykového systému, kde jde jen o desítky nebo stovky jednotek, je situace dost přehledná na to, aby funkčně strukturní postup v klasické podobě dospěl k jejich soustavnému popisu. To platí o oblasti fonologie, která už v díle [172]zakladatelů PLK takového stupně dosáhla a byla pak ve světě široce přijata (i když dnes se dočkala různých novějších formulací a zásadních revizí). Platí to i o tvarosloví (zpracovaném v souvislosti se Skaličkovou typologií i v publikacích M. Komárka a dalších), o tvoření slov (s přístupem Dokulilovým, uplatněným Z. Skoumalovou a mnoha jinými u nás i v zahraničí) i o frazeologii (Fr. Čermák). Pro větnou skladbu (včetně AČ) byla v Pražské škole a v jejím sousedství vypracována základní východiska strukturního popisu (V. Mathesius, L. Tesnière, Vl. Šmilauer, J. Kuryłowicz, Fr. Kopečný, O. Leška, M. Dokulil, Fr. Daneš, J. Firbas, Zd. Hlavsa a řada dalších); pro formulaci všestranného pojmového rámce, který by splňoval výše uvedená kritéria, je tu už nutná formalizace modelu, o kterou se pokouší funkční generativní popis. Formalizace je nutná i pro soustavný popis sémantiky, tj. interpretace, postupu od tektogramatické (významové) stavby věty ke kognitivnímu obsahovému rozboru, a tím je dána plodnost spolupráce s formální sémantikou.

Tím víc platí o mimořádně složité problematice sdělování, že chceme-li při jejím zpracování překonat hrozící propast snad lákavého pozorování jednotlivostí a vcelku nezávazného referování o nich, potřebujeme pojmovou soustavu opřenou o kontrolovatelná operativní kritéria.[25] Nestačí prostě považovat za záslužné, že se věnujeme nejen gramatice, ale i problematice diskurzu; nutné je přihlížet k tomu, co o této problematice zjistili jiní u nás i za hranicemi, a diskutovat o tom, jaká je naděje, že zvolený pojmový rámec nebo metoda k něčemu povede.

Jistě je záslužné, podaří-li se spolehlivě publikovat ty či ony komentované soubory (hovorů, nápisů aj.) a tak je dát k dispozici pro další rozbory. Otázkou ale zůstává, jakou vlastní lingvistickou hodnotu mají dosud získané výsledky. Nemělo by jít jen o elementární návody pro mluvčí dalších takových promluv[26] nebo nepřesné a vnitřně rozporné referování o tom, co říkají jiní.[27] Málo se připomíná, kdo se dnes interaktivnímu chápání dialogu a promluvy vůbec teoreticky věnuje, s jakými koncepcemi se v této oblasti pracuje a k čemu se dospívá.[28] Typické je, že zájem se v této oblasti obrací spíš ke směrům majícím styčné body s literární vědou než k teoreticky náročnějším sférám sémantiky diskurzu (jako je teorie reprezentace diskurzu H. Kampa), nebo ke směrům, které chápou význam věty jako její „context change potential“ (I. Heim) ap. Prameny tohoto zaměření, které jinak u nás své zastoupení má, u nás nejsou nedostupné; často je možné slyšet v Praze i přednášky nejpřednějších zahraničních odborníků.

[173]Bylo by možné uvažovat o příčinách toho, proč je dnes u nás v těchto bodech poměrně špatná situace. Dokud žili a aktivně působili členové klasického kroužku jako B. Trnka, B. Havránek, Vl. Skalička, P. Trost, J. Vachek, působila i jejich pouhá přítomnost (a tím víc jejich zájem) jako korektiv a jako stimulans, v širokém okruhu českých lingvistů bylo zřejmé, jaké hodnoty preferovat a jakou váhu klást na požadavek dobré úrovně výzkumu. Dnes, po desetiletích „politického“ výběru mladých pracovníků a omezující atmosféry,[29] bohužel mají značnou váhu taktické zájmy jednotlivých skupin a z nich plynoucí roztříštěnost. Ústavy se někdy budují jako obranné pevnosti spíš než jako střediska otvírající prostor pro diskusi s jinými.

Máme dnes v české lingvistice silné, talentované a vzdělané osobnosti i mezi mladými. Můžeme jen doufat, že se nedají odradit, že si svou prací získají respekt a naučí se sami své budoucí žáky vychovávat k důkladné práci založené na znalosti českých tradic i nových zahraničních výsledků, k úsilí po syntéze obojího. Jak už řečeno, není proč se bát výtek „eklekticismu“; jsou dobré důvody k tomu, abychom si všímali možností kumulativního vývoje oboru.

Původnost výzkumu je jistě žádoucí, ale vždycky je užitečné diskutovat s jinými, vyrovnávat se s cizími argumenty, spojovat, co je kladného ve kterém přístupu, a tedy především využívat, co sami známe ze školy a jiným není tak blízké, a zároveň si všímat, co se kde dosáhlo, poučit se.[30]

 

LITERATURA

 

BARTOŠEK, J.: Diskutovat, ale ne pořád. JazAkt, 34, 1997, s. 44–51.

BĚLIČ, J. – HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A. – TRÁVNÍČEK, F.: K otázce obecné češtiny a jejího poměru k češtině spisovné. SaS, 22, 1961, s. 98–107.

BERMEL, N.: Can a language have two langues? Claims about literary and Common Czech. Přednáška na výroční konferenci Societas linguistica Europaea v St. Andrews, srpen 1998.

ČERMÁK, F.: Relations of spoken and written Czech. Wiener slawistischer Almanach, 20, 1987, s. 133–150.

ČERMÁK, F.: Základy lingvistické metodologie. Karolinum, Praha 1993; 2. vyd. 1997.

ČERMÁK, F.: Obecná čeština: je součástí české diglosie? JazAkt, 34, 1997, s. 34–43.

DANEŠ, F.: Pojem „spisovného jazyka“ v dnešních společenských podmínkách. In: Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe. Praha 1988, s. 21–28.

DANEŠ, F.: Perspektivy češtiny. In: H. Davidová, 1995, s. 5–11.

DANEŠ, F.: Situace a celkový stav dnešní češtiny. In: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 1997, s. 12–24.

DAVIDOVÁ, D. (red.): K diferenciaci současného mluveného jazyka. Universitas Ostraviensis, Facultas philosophica, Ostrava 1995.

DAVIDOVÁ, D. – BOGOCZOVÁ, I. – FIC, K. – HUBÁČEK, J. – CHLOUPEK, J. – JANDOVÁ, E.: Mluvená čeština na Moravě. Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity č. 106. Ostrava 1997.

[174]DICKINS, T.: Linguistic varieties of Czech: Problems of the spoken language. In: XXI. ročenka Kruhu moderních filologů. Red. J. Hlavsová – M. Procházka. Praha 1997, s. 58–87.

DOKULIL, M. – SGALL, P.: Anketa Pražského lingvistického kroužku o jazykové kultuře. NŘ, 75, 1992, s. 169–175.

ĎUROVIČ, Ľ.: Slovenská vývinová línia spisovnej češtiny. In: Pocta 650. výročí založení Univerzity Karlovy v Praze. Sborník příspěvků přednesených zahraničními bohemisty na mezinárodním sympoziu v Praze 20. – 26. srpna 1998, I. díl. Praha 1998, s. 43–52.

GAMMELGAARD, K.: Spoken Czech in Literature. The Case of Bondy, Hrabal, Placák and Topol. Universitas Osloensis, Oslo 1997.

GREPL, M.: K potřebě zachovat jazykovou jednotu v spontánních oficiálních mluvených projevech. Čeština doma a ve světě, 1995, č. 4, s. 251–252.

HAJIČ, J. – HAJIČOVÁ, E. – PANEVOVÁ, J. – SGALL, P.: Syntax v českém národním korpusu. SaS, 59, 1998, s. 168–177.

HAJIČ, J. – HLADKÁ, B.: Morfologické značkování korpusu českých textů stochastickou metodou. SaS, 58, 1997, s. 288–304.

HAJIČOVÁ, E.: Negation and topic vs. comment. Philologica Pragensia, 16, 1973, s. 81–93.

HAJIČOVÁ, E.: Meaning, presupposition, and allegation. Philologica Pragensia, 17, 1974, s. 18–25.

HAJIČOVÁ, E.: Negace a presupozice ve významové stavbě věty. Academia, Praha 1975.

HAJIČOVÁ, E. – PARTEE, B. H. – SGALL, P.: Topic-focus Articulation, Tripartite Structures, and Semantic Content. Kluwer, Dordrecht 1998.

HLAVSOVÁ, J.: Na okraj poznámek Petra Sgalla k ochuzování spisovné češtiny. SaS, 51, 1990, s. 63.

HRONEK, J.: Obecná čeština. FF UK, Praha 1972.

CHÁBOVÁ, M.: Jazykový rozbor barokních homilií (Ant. Koniáš: Postilla). Diplomová práce. FF MU, Brno 1995.

CHLOUPEK, J.: Rozmlouvání po moravsku. Čeština doma a ve světě, 1995, č. 4, s. 224–229.

KOPEČNÝ, F.: Spisovný jazyk a jeho forma hovorová. NŘ, 33, 1949, s. 14–22.

KOPEČNÝ, F.: K dobrým počátkům české gramatické tradice. Wiener slawistischer Almanach, 9, 1982, s. 257–283.

KOŘENSKÝ, J.: O hodnotách pražského funkcionalismu, jazykové kultury a o češtině včera i dnes nekonvenčně. SaS, 58, 1997, s. 35–42.

KRAUS, J. et al.: Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny. SaS, 42, 1981, s. 228–238.

KUČERA, H.: Phonemic variations of spoken Czech. Slavic Word. Supplement to Word, 11, 1955, s. 575–602.

LEŠKA, O.: Prague School teachings of the classical period and beyond. In: Prague Linguistic Circle Papers, 1. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1995, s. 3–22.

LEŠKA, O.: Prague School linguistics: Unity in diversity. In: Prague Linguistic Circle Papers, 3. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia (v tisku).

MATHESIUS, V.: Možnosti, které čekají. Laichter, Praha 1944.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J.: Čeština spisovná, hovorová, obecná … a hlavně mluvená (v současné komunikaci a v současném výzkumu). SaS, 58, 1997, s. 42–54.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J. – SCHNEIDEROVÁ, E.: Mluvená čeština v autentických textech. H&H, Praha 1992.

NEŠČIMENKO, G. P.: Etničeskij jazyk. Otto Sagner, Mnichov 1999.

PANEVOVÁ, J.: On verbal frames in Functional Generative Description I. Prague Bulletin in Mathematical Linguistics, 22, 1974, s. 3–40; PBML, 23, 1975, s. 17–52; upravená verze: Inner participants and free adverbials. In: Prague Studies in Mathematical Linguistics, 6, 1978, s. 227–254.

PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Academia, Praha 1980.

SGALL, P.: K obecným otázkám sémantiky věty. SaS, 37, 1976, s. 184–201.

SGALL, P.: Neochuzujme spisovnou češtinu. ČJL, 49, 1998, s. 29–35.

SGALL, P. – BURÁŇOVÁ, E. – HAJIČOVÁ, E.: Aktuální členění věty v češtině. Academia, Praha 1980.

[175]SGALL, P. – HRONEK, J. – STICH, A. – HORECKÝ, J.: Variation in Language: Code Switching in Czech as a Challenge for Sociolinguistics. Benjamins, Amsterdam 1992.

SGALL, P. – PFEIFFER, O. E. – DRESSLER, W. U. – PŮČEK, M.: Experimental research on systemic ordering. Theoretical Linguistics, 21, 1995, s. 197–239.

SHATHURY, A. A.: K některým shodám vztahu mezi spisovností a nespisovností v češtině a v arabštině. ČJL, 1997–98, s. 92–95.

SKALIČKA, Vl.: Poznámky o obecné češtině. SaS, 23, 1962, s. 201–205.

STICH, A.: On the beginnings of Modern Standard Czech. In: Probleme und Perspektiven der Satz- und Textforschung. Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung, XIV. Matematicko-fyzikální fakulta UK, Praha 1988, s. 121–128. Přetištěno v Studies in Functional Stylistics. Red. J. Chloupek – J. Nekvapil. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1993, s. 92–98.

SUK, J.: Občanské fórum. Listopad-prosinec 1989. 2. díl – Dokumenty. Doplněk. Praha – Brno 1997–1998.

ŠIMEČKOVÁ, A. (red.): Germanistica Pragensia. XIII. AUC. Philologica, 5. Praha 1998.

TEJNOR, A. – DOKULIL, M.: Význam, obsah, smysl. JazAkt, 14, 1977, s. 49–66.

ULIČNÝ, O.: K teorii mluveného jazyka. In: H. Davidová, 1995, s. 19–25.

ULIČNÝ, O.: K článku prof. Sgalla: „Neochuzujme spisovnou češtinu“. ČJL, 49, 1998, s. 35–39.

 

R É S U M É

Open opportunities and imminent dangers

Czech linguistics has a great potential determined by its tradition in functional structuralism, which invites to fruitful research in empirical and theoretical domains, as well as in that of the stylistic stratification of Czech. At the same time, in the given situation, there are dangers connected with a partial revival of older prescriptive views and with understanding an orientation of research towards areas such as discourse patterns to constitute a decisive value by itself, even without looking for deepened insights and operatively testable frameworks.

Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK
Malostranské nám. 25, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 3, s. 161-175

Předchozí Jiří Kraus: Malá poznámka k českému bdění nad čistotou jazyka

Následující Miroslav Červenka: Vrchlického překlady Maeterlincka a počátky symbolismu