K lingvistické analýze moderní populární hudby: dva jazyky (čeština, slovenština) v jednom písňovém textu

Jiří Zeman

[Articles]

(pdf)

Linguistic analysis of contemporary pop-music: two languages (Czech and Slovak) in a single song

1. Moderní populární hudba (MPH) patří v současnosti mezi nejvýraznější typy populárního umění. Prostřednictvím masmédií zasahuje nejširší vrstvy obyvatelstva, v některých rozhlasových stanicích je pak téměř jediným typem produkovaného umění. Lingvistika však MPH zatím větší pozornost nevěnovala: ponecháme-li stranou zájem o některé problémy terminologického rázu (např. Kuchař – Stich – Rulfová, 1973), pak lingvisté omezili své bádání jen na vybrané problémy týkající se písňových textů.

 

1.1. Dosavadní výzkumy písňových textů na poli lingvistiky se nesly dvěma směry. První směr k nim přistupoval jako k uměleckým textům (hlavně jako k poezii). Byly zkoumány charakteristické rysy písňových textů konkrétních autorů (srov. Zima, 1966) nebo byly na písňových textech dokumentovány některé obecnější jevy, např. jazyková komika (srov. Jiřičková, 1979). K písňovým textům se většinou přistupovalo jako k primárně psaným textům (výchozím materiálem bývala jejich knižní vydání).[1] Na jejich vztah k hudební složce se většinou zřetel buď nebral, nebo byly vybírány jevy na hudbě víceméně nezávislé. Výsledkem tohoto přístupu bylo to, že se zájem omezil pouze na některé autory (Voskovec+Werich, J. Suchý, P. Kopta), zatímco většina písňových textů MPH zůstala stranou pozornosti.

Druhý přístup vycházel ze základního obecného rysu písně, tj. těsného sepětí hudby a slova, a písně byly zkoumány jako jeden z typů sémioticky heterogenních komunikátů.[2] Pozornost byla věnována hlavně vztahu dvou sémiotických složek písně (hudební a verbální) a jeho vlivu na fungování verbální složky (srov. Nekvapil – Zeman, 1987; Zeman, 1988). I tento přístup měl však svá omezení: úvahy zůstaly většinou „u zpěváka zpívajícího bez nástrojového doprovodu za oponou“ (Nekvapil – Zeman, 1987, s. 34). Stranou výzkumu zůstal další ze základních rysů písní MPH: jsou určeny k profesionálnímu přednesu a šíření masmédii (rozhlasem, televizí, kompaktními disky, magnetofonovými kazetami apod.).

 

1.2. Písně MPH jsou hudební vědou považovány za artefakt tvořený jednotou tří složek: hudební, jazykové a interpretační;[3] pokud jedna ze složek chybí, nelze výsledek [55]považovat za píseň MPH (srov. Matzner – Poledňák – Wasserberger a kol., 1983). Výslednou podobu písňového textu je potřebné zkoumat nejen ve vztahu k hudební složce, ale i k výběru interpreta (interpretů). Koexistence tří složek však neznamená, že jedna z nich nemůže být upřednostňována. Dáme-li do centra pozornosti verbální složku, pak v některých typech písní (např. šansonech) bývá preferována, v jiných (např. pop-music) může tvořit jen příslušné doplnění hudební složky, v dalších (např. džezu) může dojít k jejímu úplnému potlačení (scatt). Pro hodnocení písňového textu pak není podstatná jeho „literární hodnota“, ale to, jak se podílí na výsledné podobě písně a jakou funkci v ní hraje.

 

2. V určitých typech písní může být preferována jejich složka interpretační. Znamená to, že při vzniku písně se její další složky přizpůsobují potenciálnímu zpěvákovi písně (u verbální složky např. téma, výběr výrazových prostředků atd.). Z písní, které lze zařadit do této skupiny, bude v další části článku věnována pozornost verbální složce nepočetné skupiny písní, u nichž se předem počítá s těmito faktory: budou ji interpretovat spolu dva zpěváci (Z1, Z2) různé národnosti, každý z nich bude užívat svůj mateřský jazyk (L1, L2) a alespoň část písně budou zpívat oba zároveň. Celá problematika bude dokumentována na písních, na jejichž interpretaci se podíleli zpěváci české a slovenské národnosti (L1=čeština, L2=slovenština).

Materiál tvořily písně z let 1968–1998. Příspěvek vychází ze zvukových nahrávek písní; příklady ilustrující jednotlivé jevy se tak mohou odchylovat od případných grafických záznamů písní a jejich textů otištěných např. v různých časopisech, edicích Zpíváme s kytarou, Rytmus a melodie apod.

 

3. Sledujeme-li verbální složku písní z hlediska stupně propojenosti obou jazyků, pak lze písňové texty rozdělit do tří skupin.

 

3.1. První skupinu tvoří písně, v nichž Z1 zpívá sólové party v češtině, Z2 ve slovenštině, společné části zpívají oba buď v češtině, nebo ve slovenštině. Zpěváci (a tím i jazyky) se v nich střídají po delších textových úsecích, většinou po slokách.[4] Příkladem může být píseň Zvonky štěstí (Z. Rytíř, 1985):

 

Příklad (1)
1	Z1	zpívám rád a je to na mně doufám znát
2		zpívám rád že chtěl bych trochu štěstí dát
3		častokrát když celý kraj šel v písních spát
4		zvonky štěstí já slyším v dálce znít a hrát
5	Z2	spievanie mám zo všetkého najradšej
6		spievanie sú moje chvíle najkrajšie
[56]7		spievanie som ako v rozprávkovom sne
8		zvonček šťastia aj pre mňa v dialke krásne znie
9	Z1	vyznání
10	Z2	vyznanie
11	Z1	krásně zní
12	Z2	krásne znie
13	Z1+Z2	táto melódia ozaj zázračne
14	Z1	poslouchám a chvěje se mi trémou hlas
15		zvonky štěstí já slyším zpívat v každém z nás
16	Z1+Z2	zpívání je to co máme společné
17		zpívám rád a to je právě báječné
18		častokrát když celý kraj šel v písních spát
19		zvonky štěstí já slyším v dálce znít a hrát …

 

První sloku (verše 1–4) zpívá Z1 v češtině, druhou sloku (verše 5–8) Z2 ve slovenštině a od refrénu, v němž začínají zpívat oba interpreti společně, je využito nejprve textové pasáže slovenské (verš 13), poté (verše 16–19) české.

 

3.2. Také druhou skupinu tvoří písně, v nichž Z1 zpívá text v češtině, Z2 ve slovenštině a společné části interpretují oba zpěváci buď v češtině, nebo ve slovenštině; od předcházející skupiny (3.1.) se liší tím, že k střídání jazyků nedochází po slokách, ale po kratších textových úsecích, nejčastěji po verších. Při výstavbě těchto písňových textů se projevuje užší propojení českých a slovenských textových pasáží. Tento typ bude dále ilustrován na textu písně Perfektný svet (D. Mikletič, 1997).

 

3.2.1. Vzhledem k tomu, že se v tomto písňovém textu střídají oba jazyky po verších, rýmují se v něm verše patřící různým jazykům,[5] např.:

 

Příklad (2)
1	Z2	niekto si raz vymyslel svoj svet
2	Z1	rozkrájet ho rozhodl se hned
3	Z2	chcel ho len pre seba navždy mať
4	Z1	tehdy vznikl první hloupej stát …

 

V tomto příkladu jsou liché verše (1, 3) ve slovenštině, sudé verše (2, 4) v češtině; je využito sdruženého rýmu – rýmuje se tedy český verš 1 se slovenským veršem 2 (podobně český verš 3 se slovenským veršem 4). Při rýmování jsou využita většinou jednoslabičná slova, která mají v obou jazycích stejnou nebo jen mírně odlišnou formu (svet [svet] – hned [hnet]), časté bývají asonance (srov. svet bez múrov vízia je snov [snou] – jde to těžko i s tou Evropou). Rýmování víceslabičných či nestejnoslabičných slov bývá řídké (srov. na Šumavě – vypiť ruma vie; L. Nekuda: Blues pro 2 hlasy a jazyky).

 

3.2.2. Propojenost českých a slovenských textových pasáží je patrná také tam, kde oba interpreti nejprve zpívají textovou část v jednom jazyce a poté stejnou nebo jen mírně odlišnou verzi v druhém jazyce; srov. refrén zmíněné písně (verše 1–3 jsou ve slovenštině, verše 4–6 v češtině):

 

[57]Příklad (3)
1	Z1+Z2	perfektný svet a hranice v nás
2		úplne rozdelili nás[6]
3		málokto chápe že sú celkom zbytočné
4		perfektní svět a hranice v nás
5		záminka nenávisti rás
6		málokdo chápe že jsou celkem zbytečné …

 

Skutečnost, že stejná hudební schémata bývají v tomto typu písní naplněna přibližně stejnými sledy slov dvou jazyků, vede v některých případech k interferenčním jevům. V příkladu (3) je tento jev přítomen v 3. a 6. verši: pro slovenský výraz celkom má čeština adekvátní výraz zcela. Konstatování ve slovenštině, že hranice mezi státy jsou zcela zbytečné (3. verš), je tedy v češtině oslabeno (6. verš).

 

3.3. K nejvyšší míře propojení českých a slovenských textových pasáží dochází ve výstavbě těch písňových textů, v nichž Z1 zpívá v češtině a Z2 ve slovenštině, a to nejen sólové party, ale i části, které zpívají oba interpreti zároveň. V analyzovaném materiálu se vyskytla pouze jedna píseň tohoto typu – Jednu lásku mám (I. Fischer – T. Janovic, 1969). Analyzován bude především refrén:

 

Příklad (4)
1	Z2	tu mliekom vonia kraj
2	Z1	a starým vínem sklep
3	Z2	to je ten smutný ráj
	Z1	to je ten smutný ráj
4	Z2	kde hlínou chutí chlieb
	Z1	kde hlínou chutná chléb
5	Z2	a slzou včelí plást
	Z1	a slzou včelí plást
6	Z2	a to je moja vlasť
	Z1	a to je moje vlast
7	Z2	kvietok voňavý áá	do kolísky dali
	Z1	kvítek voňavý	co mi už do kolébky dali[7]

 

Úzká propojenost české a slovenské textové pasáže se manifestuje na těchto rysech písně:

 

3.3.1. Klíčový verš (tzv. písňový slogan; srov. Zeman, 1988) je zvolen tak, že jeho zvuková forma je shodná pro oba jazyky – Já jednu lásku mám. S tímto veršem, jímž začínají jednotlivé sloky (s výjimkou refrénu), se rýmují jak verše české, tak slovenské.

 

[58]3.3.2. Sledujeme-li výběr slov a slovních tvarů v těch částech písňového textu, které zpívají oba interpreti zároveň (v příkladu (4) jde o verše 3–7), pak zde převažují výrazy shodné pro oba jazyky (téměř tři čtvrtiny; v textech uměleckého stylu tvoří shodná slova přibližně 45 %; srov. Zeman, v tisku); celé verše (např. 3 nebo 5) mají formu stejnou pro češtinu i pro slovenštinu. Shodné výrazy jsou umisťovány především na klíčové pozice veršů, např. na místa, kde jsou v hudbě dlouhé tóny (plást).

Zbytek textu je vytvořen ze slov tvarově podobných (např. v 6. verši spojení moje vlast/moja vlasť). Upřednostňována jsou slova mající v obou jazycích stejný počet slabik, u víceslabičných slov jsou volena taková, která se od sebe liší jen v jedné slabice (chutná – chutí; kolébka – kolíska).

V některých částech, které zpívají oba interpreti společně, se však objevují i některé neshody mezi českou a slovenskou verzí; např. v závěru písně:

 

Příklad (5)
Z2	tá jar, na ktorú prísahám
Z1	to jaro, na něž přísahám

 

Zde je využito odlišných tvarů slov jaro/jar (slovenské slovo jar je jednoslabičné) a vztažných zájmen jenž/ktorý (slovenština má pouze ktorý); protože v písni musí být dodržen rytmus daný hudební složkou písně, je jednoslabičné slovo jar (v češtině dvojslabičné jaro) vykompenzováno dvojslabičným tvarem zájmena ktorú (v češtině jednoslabičným něž). Do klíčové části veršů (závěr) jsou umístěna slova stejnoslabičná (přísahám/prísahám).

 

3.3.3. K propojení českých a slovenských částí dochází i ve významové rovině. V příkladu (4) se to týká např. tvaru vonia, který se vztahuje k slovenskému kraj a českému sklep. České a slovenské části textu se mohou vzájemně doplňovat, prolínat apod., jak je patrné z příkladu (6), v němž je český výrazy ji referenčně specifikován slovenským zem chladných závejí:

 

Příklad (6)
Z1	jen ji		/právě ji/ malou	/zem snů/	/a nadějí/
Z2		zem chladných	/závejí/	/ten kraj snov/	/a nádejí/

 

(Části v šikmých závorkách zpívají oba interpreti zároveň.)

 

3.3.4. Pro tuto píseň je charakteristický ještě jeden rys: na verbální složce písně se podíleli dva textaři – český a slovenský (pod písněmi uvedenými v 3.1. a 3.2. bývá podepsán pouze jeden textař). Zatímco při nižším stupni propojenosti českých a slovenských pasáží je možné, aby text vznikl v jednom jazyce a příslušné části byly „převedeny“ do druhého jazyka, u vyššího stupně propojenosti je zřejmě nutná spolupráce textařů obou jazyků.

 

4. Analyzovaný materiál ukazuje, že sledovaný typ písní netvořil běžnou produkci MPH (snad s výjimkou písně Zvonky štěstí). Převážná část písní má původ v zábavných pořadech, v nichž si český umělec pozval slovenského hosta (např. Sešlost Luďka Nekudy). Píseň Jednu lásku mám odezněla na Bratislavské lyře 1969 – tedy krátce po vyhlášení federace – a podle dobových kritik měla tento fakt demonstrovat. I tyto skutečnosti naznačují, že při vzniku těchto písní (a písňových textů) se předem bral v úvahu výběr interpretů.

 

[59]5. Jak už bylo uvedeno, u sledovaného typu písně fungují jako L2 i jiné jazyky než slovenština (např. angličtina, italština aj.). V takových případech však zůstává propojenost obou jazyků (a textových pasáží) na úrovni popsané v části 3.1. Písně, které by střídaly textové pasáže v češtině a L2 po verších (3.2.) nebo které by obsahovaly textové části, jež zpívají dva interpreti zároveň a každý v mateřském jazyce (3.3.), jsem nezaznamenal.

Vyšší stupeň propojenosti českých a slovenských textových pasáží v sledovaných písňových textech umožňuje především blízká příbuznost obou jazyků. Při výstavbě textů lze užít (popř. preferovat) takové výrazové prostředky, které jsou v obou jazycích totožné nebo jen mírně odlišné. Při vzniku těchto písňových textů je pak možné počítat s tím, že příjemci – vychováni ve společném československém státě k pasivnímu bilingvizmu – porozumějí pasážím v obou jazycích (to např. nelze obecně předpokládat v případech, kdy L2 je angličtina či italština).

 

LITERATURA

 

JIŘIČKOVÁ, J.: Jazyková komika v písňových textech Ivana Mládka. NŘ, 62, 1979, s. 72–77.

KUCHAŘ, J. – STICH, A. – RULFOVÁ, M.: Soudobá populární hudba a její jazyk. NŘ, 56, 1973, s. 238–249.

MACUROVÁ, A. – MAREŠ, P.: Soužití a střet. Ke stylu vícejazyčného textu. In: Stylistyka, 5. WSP, Opole 1996, s. 164–182.

MATZNER, A. – POLEDŇÁK, I. – WASSERBERGER, I. a kol.: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby. Část věcná. Editio Supraphon, Praha 1983.

NEKVAPIL, J. – ZEMAN, J.: Sémiotické poznámky ke vzniku českých písňových textů. SaS, 48, 1987, s. 30–34.

VLAŠÍN, Š. a kol.: Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1977.

ZEMAN, J.: K funkci písňového sloganu. SlavPrag, 32, 1988, s. 355–364.

ZEMAN, J.: Ke konfrontačnímu studiu slovní zásoby češtiny a slovenštiny (v tisku).

ZIMA, J.: Jazyk a styl veršů Jiřího Suchého. NŘ, 49, 1966, s. 1–9.

 

R É S U M É

Zu der linguistischen Analyse der modernen populären Musik: zwei Sprachen (tschechisch, slowakisch) in einem Liedtext

Der Beitrag widmet seine Aufmerksamkeit den Liedertexten, die von zwei Sängern gesungen werden (einer ist Tscheche, der zweite Slowake). Jeder benutzt seine Muttersprache (tschechisch, slowakisch) und ein Teil des Lieds wird gemeinsam gesungen. Es werden die Zusammenhänge der tschechischen und der slowakischen Teile bei der Ausgestaltung der Texte analysiert. Dank der nahen Verwandschaft beider Sprachen sind in den Texten solche Ausdrucksmittel bevorzugt, die in beiden Sprachen identisch oder ähnlich sind.

Ústav českého jazyka a literatury Vysoké školy pedagogické
Víta Nejedlého 573, 500 03 Hradec Králové
e-mail: jiri.zeman @ VSP.CZ

Slovo a slovesnost, volume 61 (2000), number 1, pp. 54-59

Previous Petr Mareš: Fikce, konvence a realita. K vícejazyčnosti v uměleckých textech

Next František Daneš: „Dialog v srdci Evropy“