Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jakou řečí mluví věda. Modalizace vědeckého diskurzu

František Daneš

[Články]

(pdf)

Modalization in scientific discourse

[*]1. Věda a komunikace

 

Moje výklady o současné vědecké komunikaci vycházejí ze dvou předpokladů. Prvním z nich je zjištění, že dnešní pohled na vědu se vzdálil klasické představě, podle níž se věda chápala, zjednodušeně řečeno, staticky, jako systém nebo soubor pravdivých poznatků, postupně doplňovaných. Dnes převládlo pojetí dynamické, věda jakožto proces, jako neutuchající poznávací lidská činnost. V duchu filozofa K. Poppera ji výstižně charakterizoval J. Krupička (1994, s. 58) takto: „Vědecké poznání je řetěz vyvracení starého a nahrazování novým. Nové při tom buduje na starém, bez něj by nemohlo vzniknout. Bez ustání tak roste velká, nikdy nedokončená budova poznání. Celá stavba je držena rozumem.“ V tomto procesu hraje ovšem významnou roli diskusní komunikace mezi vědci a jejich skupinami. Relevantnost této komunikace pro lingvistickou interpretaci vědeckého vyjadřování dobře vystihl významný německý lingvista Harald Weinrich (1995, s. 159): „Věda je ve své podstatě záležitostí komunikační. Vždyť nějaký poznatek nenabývá své pravdivostní hodnoty tím, že zazáří v nějaké hlavě, nýbrž vědecké platnosti může dosáhnout teprve tím, že se jistým řízeným postupem rozšíří ve vědecké veřejnosti a tímto způsobem je vystaven kritice. … Ukazuje se zřetelně, že vědecké získávání poznatků je veskrze a od počátku do konce komunikačním procesem, na němž má jazykové uchopení podstatný podíl.“

Soudím, že nejde o to, že bychom snad mohli vědecké poznání zcela ztotožňovat s jeho jazykovou formulací (jak k tomu mají sklon stoupenci tzv. sociálně konstruktivistického pojetí). Vždyť tak či onak vědci nemohou nebýt nakonec přesvědčeni o reálné existenci světa a o tom, že má hlubší obecnější smysl objevovat pravidelnosti nebo zákonitosti v jeho uspořádání. Podle A. Einsteina (1954, s. 260) „Víra ve vnější svět nezávislý na vnímajícím subjektu je základem veškeré přírodovědy.“ Přesto však nelze přehlížet nebo podceňovat kritickou úlohu vědecké komunity v procesu ověřování a prověřování poznatků prezentovaných ve vědeckém diskurzu, jakož i úlohu iniciativní. Vědecké poznání – ať už bylo získáno jakoukoli cestou – nezbytně implikuje sdělování poznatků druhým, jejich sémantizovatelnost a vyjádřitelnost či formulovatelnost nějakým jazykem, jejich komunikovatelnost. Vědecké poznávání skutečnosti má charakter „intersubjektivní, konsenzuální, sdílené aktivity“ (Holton, 1999, s. 92), je nadnárodní a ti, kdo se na tomto průběžně kumulativním procesu podílejí, tvoří diskurzní komunitu (byť oborově a národně diferencovanou). Tato skutečnost má ovšem své důsledky jazykové.

[82]Charakteristické rysy současného chápání vědy, respektive charakter vědeckého bádání samého, jakož i faktory, které se na této situaci podílejí, jsem shrnul a rozebral ve své stati o jazyce vědy z r. 1997 a nebudu je zde opakovat.

Dnešní přístup k vědě pochopitelně staví do popředí aspekt společenský, sociologický. V 70. letech vyšla řada zajímavých prací, především monografií, zabývajících se fenoménem vědy právě z tohoto hlediska. Důležitější z nich jsou zde uvedeny v Literatuře pod jmény Merton, Mulkay a Ziman.

Tím se dostávám k druhému východisku svých výkladů, totiž k významné úloze autora a čtenáře. Klasická a dodnes přežívající představa o vědeckém vyjadřování vychází z předpokladu, že bude maximálně objektivní, logické a čistě věcné. Naproti tomu přístup komunikační a diskusní (tedy interakční) implikuje, že do poznávacího procesu je třeba, pokud jde o badatele a autora diskurzu (a vlastně i o čtenáře), zahrnout celou jeho osobnost i s jeho emocionalitou a do jisté míry i iracionalitou. „Subjektivita je neodmyslitelnou podmínkou pokroku ve vědeckém poznání i v období týmové práce a počítačů“, konstatoval český fyzik I. Štoll. A britský biolog G. H. Gell napsal: „Strohá vědecká objektivita se zhroutila zároveň s rozpoznáním úlohy pozorovatele při výběru a zaznamenávání dat.“ (Aplikace tohoto poznatku na lingvistiku se nabízí sama.) Podobné myšlenky nacházíme i v současné rétorice vědeckého diskurzu (informoval o ní výstižně J. Kraus, 1995).

Je zajisté nutno lišiti procesy a postupy, jimiž badatel k poznatkům dochází, vše, co při tom v jeho mysli probíhá, od vědeckého diskurzu, od produkování textů, v nichž své myšlenky formuluje pro druhé (a vlastně i pro sebe). Přesto však jeho intuice, představivost, jeho citový vztah k předmětu výzkumu, vzrušení, které při poznávání zažívá, radost z dobrého výsledku i prožitky estetické (vždyť krása a elegance představují pro matematiky jedno z hodnotících kritérií), tedy tohle vše nachází přirozeně svůj reflex i ve vědeckých textech (srov. Daneš, 1993, a zejména Holton, 1978 a 1999). Tím ovšem nechci odsunovat do pozadí fundamentální úlohu rozumu, požadavek přesnosti myšlení a vědeckou poctivost.

Subjektivní aspekt stylu vědecké literatury bývá sice některými učenci kritizován (samozřejmě též vyjadřování metaforické, přes jeho nespornou poznávací hodnotu), z druhé strany zase jiní vědci neváhají vyslovit politování nad tím, že dnes „naše psané projevy degenerovaly do neosobní kódové řeči, která neodhalí ani autorovu osobnost, ani jeho myšlení“.

Pokud jde o důležitost role čtenáře, stačí snad dodat jen tolik, že důsledné formulační zaměření celého diskurzu k němu vyplývá samozřejmě a jednoznačně z interakčního (či skrytě dialogického) charakteru vědecké komunikace.

Na závěr těchto úvah se ovšem sluší dodat, že česká jazykověda má nač navázat. Mám pochopitelně na mysli Mathesiovo zjištění (1942, s. 15), že každá promluva má nejen svůj věcný obsah, ale vyrůstá též ze zvláštní situace a v každé se obráží aktuální postoj mluvčího ke skutečnosti, kterou promluva vyjadřuje, i jeho vztah k posluchači.

A jsou to právě posledně uvedené dva momenty, co přivádí můj výklad k tématu modálnosti a modalizace.

 

[83]2. Jistotní (epistémická) modalita

 

Jevům, které se skrývají pod termínem modálnost/modalita, věnovala jazykověda a filozofie s logikou dostatečnou pozornost. Nebudu se zde onou bohatou literaturou naší i zahraniční zabývat, je většinou známá. Lingvisté přistupovali k modálnosti převážně z hlediska gramaticko-lexikálního. Nás tu však bude zajímat přístup pragmatický (který je ovšem skryt i v pracích právě zmíněných) a textovělingvistický. Tento přístup se v naší jazykovědě ohlásil už v 70. letech: v statích Křížkové a Grepla z r. 1973, předtím už v referátech Greplově a Čejkově na IV. brněnském sympoziu Otázky slovanské syntaxe (které bylo ostatně celé věnováno pragmatickým složkám výpovědi) v r. 1966 (publ. 1969), soustavně pak a nejpodrobněji v syntaxích Grepla – Karlíka.

Soubor subkategorií zařazovaných do modality bývá u jednotlivých autorů různý. Uvádívá se většinou modalita aletická (logická), ontická, anakastická, a především ovšem epistémická a deontická. (Srov. např. Kiefer, 1986 a Conte, 1995.) My zde věnujeme pozornost hlavně tzv. modalitě epistémické neboli jistotní či asertivní, zčásti též modalitě deontické neboli voluntativní.

Jistotní modalitou se většinou rozumí míra nebo stupeň jistoty či přesvědčení autora o platnosti nebo pravdivosti nějaké jím podávané výpovědi (nebo, chcete-li, propozice). Pokud jde o stupně modality, je tu možné dvojí pojetí. Tak Čejka počítá jen s dvěma stupni, tj. plným a neplným přesvědčením mluvčího, kdežto Grepl pracuje se čtyřmi stupni platnosti/neplatnosti: 1. úplná jistota, 2. vysoký stupeň přesvědčení (blíží se 100 %, jsem přesvědčen, že …), 3. střední stupeň přesvědčení (nad 50 %, myslím, že …), 4. nízký stupeň (kolem 50 %, je možné, že …). Takovéto odstupňování je sice teoreticky možné, avšak v analytické praxi těžko proveditelné, už vzhledem k bohaté rozrůzněnosti výrazových prostředků. Spíše by bylo možno říci, že jde o plynulou a někdy jaksi klikatou stupnici mezi dvěma póly. Halliday to trefně vystihl, když napsal, že je to oblast významu, která leží mezi „ano a ne“, včetně „ano nebo ne“ a „jak ano, tak ne“. Pro ilustraci uvedu namátkově zkonstruovanou sérii odstupňovaných modálních výrazů kombinované povahy s adjektivy pravděpodobný a jistý, která ovšem už sama vyjadřují stupně modality:

Je pravděpodobné, že dojde k dalšímu výbuchu.
Je dosti / velmi / hodně / značně pravděpodobné, že
Je téměř jisté, že
Není zcela jisté, že
Není příliš jisté, že

Není příliš pravděpodobné, že dojde k dalšímu výbuchu.
Je (jen) málo pravděpodobné, že
Je velmi málo pravděpodobné, že
Je sotva / stěží pravděpodobné, že
Je takřka nepravděpodobné, že
Je nepravděpodobné, že
Je velmi nepravděpodobné, že
Je zcela / rozhodně nepravděpodobné, že

[84]Je jisté, že dojde k dalšímu výbuchu.
Je rozhodně jisté, že
Je nepochybně jisté, že
Je bez jakékoli pochybnosti jisté, že

(Stojí za povšimnutí, že i sama jistota se dá stupňovat.)

Je však ještě jiná, podstatnější okolnost, která nedovoluje traktovat epistémickou modalitu jen v termínech stupňů jistoty. Oč tu jde, ukážeme si na jednom příkladě:

Zdá se tedy, že se můžeme odůvodněně domnívat, že není příliš pravděpodobné, že by snad mohlo dojít v blízké době k nějakému novému výbuchu.

Na první pohled či poslech je zřejmé, že tu autor nevyjádřil pouze stupeň své jistoty či nejistoty, nýbrž že jsou tu ve hře další pragmatické momenty. Nebudeme zde tyto momenty a jejich výrazové prostředky podrobně analyzovat, nýbrž jen souhrnně řeknu o výpovědích tohoto druhu, že je jejich autor veden snahou nevyjádřit své přesvědčení o stupni jistoty (pravdivosti) příliš jednoznačně, kategoricky, že bere ohled na to, jak může jeho formulace působit na čtenáře, že prezentuje své tvrzení jen jako svůj názor, nikoli jako bezpečný fakt neboli že formu svého tvrzení zeslabuje, anebo, vyhroceněji řečeno, říká méně, než si myslí. Například když napíše Zdá se mi nesporné, že …. Můžeme si to ověřit na dvou průhledných příkladech:

Autor místo aby napsal Uvedený náš výklad je přesvědčivější než Vondrákův, užije zeslabující, skromnější, neapodiktickou, subjektivizující formulaci Uvedený náš výklad považujeme za přesvědčivější (nebo: zdá se nám // jeví se nám jako přesvědčivější).

Jiný příklad (uvedu jen oslabenou formulaci): Můžeme však poukázat na to, co se nám jeví s velkou pravděpodobností jako jedna z hlavních příčin tohoto vývoje.

Ještě uvedu dva příklady na tento druh modalizace výpovědi, z nichž každý má trochu jinak modalizující ráz a užívá jiných výrazových prostředků:

Chceme tu o těchto formulacích obou autorů promluvit a vyvodit z nich některé závěry, které by snad mohly ony formulace v drobnostech doplnit. (Jde o projev ohleduplné zdvořilosti a výraz skromnosti.) Jsme si vědomi, že tento článek nemohl vyčerpat celou látku. Chtěl jen poukázat na ty závažné rysy, které … (Autorská skromnost a ohrazení se proti možným námitkám.)

 

3. „Hedging“ neboli zeslabování jistoty tvrzení

 

Můj výklad vychází z pojmu epistémické modality. Avšak jevy, o které tu jde, se dostaly do popředí zájmu textové lingvistiky ve světě z odlišné inspirace. R. 1972 publikoval známý americký vědec G. Lakoff stať nazvanou Hedges: A study of meaning criteria and the logic of fuzzy concepts. Vyšel tedy z konceptu „rozmazaných/mlhavých/neostrých“ („fuzzy“) množin nebo pojmů, zavedeného do logiky Zadehem, a termínem hedge rozumí „jazykové elementy, jejichž úkolem je učinit význam mlhavějším“. Téhož roku publikoval Zadeh stať, která vykládá daný jev z opačného pohledu. (Neskromně připojuji poznámku, že na jev neostrých či vágních hranic mezi kategoriemi a pojmy jsem upozornil už r. 1959 a později (1966) tento problém rozpracoval v rámci konceptu centra, periférie a plynulého přechodu.) Pojem a do velké míry i termín hedge se rychle ujal a dnes je běžně rozpracováván na nejrůznějším materiále a z různých hledisek, a to i pod jinými názvy: attenuation, mitigation, softening (te[85]dy zeslabování, zmírňování, změkčování), někdy též downgrading nebo downtoning. V němčině bývají tyto pragmatické modifikace nazývány Abschwächungen. Někteří autoři sem řadí – myslím, že právem – rovněž výrazy pro zesilování (emfázi či boosting nebo accentuation). (Srov. u nás Urbanová, 1996.) Soustavný výklad o „hedges“ ve vědeckých textech podal nejnověji Hyland ve své knize z r. 1998. (Referát o ní chystám pro náš časopis.)

Pokud jde o motivaci daného užití výrazu hedges, je třeba uvést, že angl. substantivum a zároveň sloveso hedge znamená primárně „ohrada/ohrazování (se)“, ale sekundárně rovněž „opatrnická výhrada“. Jde tedy o vyjádření toho, že se autor leckdy snaží formulovat své sdělení s jistou rezervovaností, tak, „aby si nezadal“ (řečeno velmi všeobecně).

 

4. „Hedging“ a zdvořilost

 

V posledním desetiletí ovlivnila bádání o „hedging“ práce americko-anglického badatele (nelingvisty) G. Myerse z r. 1989 o pragmatice zdvořilosti ve vědeckém diskurzu. Autor vychází ze známého (podle mne i jiných však nikoli zcela jasného a nesporného) pojetí zdvořilosti u Brownové a Levinsona, které je založeno na principu „ohrožení x zachování tváře“. Zdvořilost pozitivní je motivována snahou „tvář“ vylepšit, touhou po (vzájemném) uznání, zdvořilost negativní zase obavou, abychom své „tváře“ (vzájemně) neohrozili, nepoškodili. Podle toho pak hedging představuje vlastně autorovu strategii, jak se vyhnout konfliktu. (Podrobnější výklad se najde například u Čmejrkové, 1995 nebo Hoffmannové, 1997.) Toto pojetí zdvořilosti a vědeckého diskurzu platí snad pro severoamerickou kulturu, rozhodně však nemá předpokládanou univerzální platnost. Velmi ostře to vyjádřil R. Schmidt (1980), když napsal, že tato teorie zdvořilosti „představuje nadmíru pesimistický, téměř paranoidní pohled na lidskou společenskou interakci pomocí jazyka, neboť vidí ve zdvořilosti spíše responzi na ohrožení tváře nežli jev, který je svou podstatou pozitivní“. Proti chápání vědeckého diskurzu jako v základě nebezpečného a antagonistického počínání se vyslovila řada dalších evropských i mimoevropských badatelů. (O fenoménu zdvořilosti existuje ovšem bohatá literatura starší i novější. Srov. např. stať J. V. Neustupného The communication of politeness v jeho knize z r. 1978, s. 243–257.)

Nám tu jde o zásadní otázku chápání vlastní povahy vědeckého procesu, o participační roli individua v něm. Stručně pověděno: jak dalece jde o soutěž, popřípadě o boj, a jak dalece o spolupráci? Před časem citoval jeden český vědec v časopise Vesmír souhlasně výrok někdejšího slavného botanika Löveho: „Cílem vědeckého pracovníka v diskusi s jeho kolegy není přesvědčit, nýbrž vysvětlit a dosáhnout lepšího pochopení.“ A jak nevzpomenout v této souvislosti Mathesiova zhodnocení atmosféry a ducha tehdejšího Pražského lingvistického kroužku: „V našem soužití se vyvinulo, v nejkrásnějším způsobu, oboustranné přijímání a dávání, kterým se má vyznačovat každá vědecká spolupráce“ (1936, s. 145).

Podobnýma, evropskýma očima pohlíží na „zdvořilost“ známý britský lingvista G. Leech. Ve své knize (1983) založil svou „interpersonální rétoriku“ na principu kooperace, a to na maximách taktu, velkorysosti, uznalosti (approbation), skromnosti, souhlasu a sympatie.

[86]Nelze ovšem přehlížet, že se dnes rys tvrdé konkurence rychle šíří ze Západu na Východ, překrývá jiné postoje a vyvolává pozitivní i negativní odezvy a efekty. A není bez zajímavosti, že jeden náš mladý přírodovědec charakterizoval tuto situaci v tom smyslu, že v dnešních podmínkách sílícího tvrdého konkurenčního boje chce každý na své dílo upozornit. V takovéto situaci se pak ukazuje jako nutné užívat dosti sebevědomého a persvazivního slovníku a rétoriky.

 

5. „Hedging“ a jistotní modalita

 

Podrobnější charakteristiku jevu zvaného hedging (netroufám si navrhnout vhodný český ekvivalent) uvedu dvěma názornými příklady:

Snad bych si mohl nyní dovolit podat předběžnou formulaci svých závěrů, aniž bych tím chtěl trvat na všech jejích bodech.

(Čistě věcné vyjádření by mohlo znít například takto: Podám nyní předběžnou formulaci svých závěrů, přičemž netrvám na všech jejích bodech.)

Napadá mi, že by snad mohlo být vhodné uvést několik myšlenek, které jsou spíše jen hrstí skromných poznámek na okraj této pozoruhodné práce.

Jak vidíte, autor volí s ohledem na čtenáře/posluchače takové formulace, které jeho tvrzení nebo jiné výroky zmírňují, zeslabují, změkčují či tlumí a jsou neseny tónem zdvořilosti, ohleduplnosti, respektu. Autor je opatrný, jako by se ohrazoval, nechce se (alespoň navenek) se svými tvrzeními plně ztotožnit, „odtahuje se“ od nich, projevuje jisté váhání a rezervovanost, oslabuje míru určitosti, závaznosti svých výroků, své odpovědnosti za ně či angažovanosti, dává najevo zdrženlivost a jistou skromnost. A vždy je tu samozřejmě přítomen jistý stupeň emocionálnosti. Všechno tohle ovšem v různé míře, podle vědního oboru, tématu, druhu textu nebo jeho oddílu, situace a samozřejmě též podle osobních sklonů. Jde tedy o stylistický/rétorický prostředek, který nejen omezuje asertivnost daného tvrzení, ale též, jak čteme v A Comprehensive Grammar of the English Language (1985), „prevents a style from sounding too arrogant“.

I když tato pragmatická autorská ohrazení jsou svou podstatou něčím jiným, než je epistémická modalita, tj. stupně poznání u autorského subjektu, bývá vyjádření těchto stupňů často prostoupeno oněmi ohrazeními, takže leckdy lze stěží rozhodnout, co máme přičíst skutečné míře znalosti, a co naopak spadá na vrub opatrnické zdrženlivosti nebo strategie zdvořilosti. Proto ve svých dalších výkladech budu mluvit nediferencovaně o „modalizovanosti“ uváděných příkladů.

 

6. Potřebnost modalizace ve vědeckých textech

 

Dostávám se k třetí části svých výkladů, totiž ke způsobu a míře užívání modalizace v konkrétních vědeckých textech.

Nejprve však jednu obecnější úvahu. Svou podstatou je modalizace jevem pozitivním, je to stylistický či rétorický prostředek potřebný, neboť činí autorova tvrzení mnohem přístupnější diskusi, otevírá je pro konstruktivní kritiku, zapojuje čtenáře do poznávacího procesu. Platí to pochopitelně pro všechny vědecké obory a bylo by falešné domnívat se, že přírodní a medicínské vědy ho užívají jen omezeně. Jako kla[87]sický příklad lze uvést tu skutečnost, že nedlouhý článek nositelů Nobelovy ceny za biologii Watsona a Cricka obsahující sdělení o epochálním objevu šroubovnicové struktury DNA začíná slovy We wish to suggest the structure for the salt of DNA. Nepřekvapuje proto, že jeden výzkum jistého korpusu anglických výzkumných článků z oboru biologie ukázal, že „jen velmi málo originálních tvrzení bylo prezentováno kategorickým způsobem“ (tedy nemodalizovaně). Na témž materiále provedl Hyland (1998) také některá statistická šetření a zjistil například, že z 71 035 slov bylo slov s funkcí modalizující 1474, přičemž nejvíce se jich vyskytovalo v oddílech Diskuse a Výsledky, zdaleka nejméně prý v Úvodu. Ukazuje-li se pak celkově, že v každé tisícovce slov se našlo 20 % slov modalizujících, svědčí to o poměrně silné modalizaci tohoto vědeckého žánru v angličtině.

A ještě jednu, historickou, poznámku: Uvádívá se (a i já jsem se o tom výše zmínil), že v období, kdy se vytvářely přírodní vědy (tedy v 17. a 18. stol. v Anglii), se soudilo, že přírodovědné texty mají prostě jen obrážet realitu, a že v rétorice a v subjektivnosti se spatřoval nepřítel. Přesto však, kupodivu, významný chemik a fyzik R. Boyle (*1627), který se svými kolegy kladl základy vědeckého diskurzu, konstatoval: „Téměř v každé z následujících statí mluvím tak pochybovačně a užívám tak často výrazy snad, zdá se, není nepravděpodobné a jiné takové výrazy, abych prokázal jistou nedůvěru k pravdivosti názorů, k nimž se přikláním.“

 

7. Užívání modalizace v českých lingvistických textech

 

Nabízí se otázka, jakou úroveň modalizace shledáváme v textech českých. Odpověď na takto široce položenou otázku by samozřejmě mohl přinést jen rozsáhlý a soustavný výzkum. Já se zde omezím pouze na texty povahy lingvistické a spíše jen naznačím některé jejich charakteristické rysy.

Větší počet sond, které jsem v posledních letech provedl, napověděl, že existují zřetelné rozdíly mezi jednotlivými autory, mezi různými žánrovými typy textů a patrně i rozdíly generační. Ukazuje se kupříkladu, že typickým místem pro výraznou modalizaci jistého typu bývají u některých autorů úvodní a závěrečné partie textů. Tak například úvodní odstavec článku K. Hausenblase (v jednom sborníku z r. 1971) zní takto:

Upozorňuji čtenáře, že v následujících řádcích nebude řešeno žádné velké téma. Bude to jen několik poznámek k mluvnickému pojmosloví z okruhu slovesa, a to ještě jen z praktického, školského hlediska. Nebudeme ovšem moci nezabrat částečně i do výkladů jevů samých, ale tu půjde spíše jen o některé náměty, jejichž náležité propracování si vyžádá více místa, než jaké mu zde můžeme věnovat.

Takovéto strategické ohrazení implikuje ovšem skromnost s náznakem sebepodceňování a má za cíl též příznivě si naklonit čtenáře.

Zatímco právě uvedený autor jinak modalizacemi spíše šetří, autor následujících dvou ukázek, P. Adamec, má vůbec ve zvyku výrazně modalizovat:

Neodvažuji se zatím vyslovit v té věci konečný soud a předkládám daný problém k diskusi. Předběžně se mi však jeví tak, že bych rozdíl typu b) řadil spíše do oblasti složek komunikativních,… Tím by se tento aspekt … samozřejmě od propozice izoloval.

Své poznatky bych shrnul – ovšem zcela předběžně a bez jakéhokoli nároku na definitivnost – asi takto: …

[88]Také závěr jednoho článku Danešova (autora, k jehož stylu modalizace patří) má tento charakter:

Těchto několik poznámek nemohlo a nechtělo vyčerpat, tím méně vyřešit tuto problematiku. … Chtěl jsem jen naznačit, že tu jde…

Jako další ukázku uvedu odstavec z oddílu Závěry z jedné monografie předčasně zesnulého významného fonetika M. Romportla (pro nás je zajímavé, že jde o práci experimentální z pomezí lingvistiky a techniky):

Soudíme, že jsme ve své práci došli k určitým výsledkům, které snad budou jistým přínosem pro řešení otázek ruského hláskového systému fonetického, ale i fonologického … Snad se můžeme i domnívat, že jsme došli k některým výsledkům, které budou mít i jistou platnost obecnější a jichž bude možno užít – jak jsme se pokusili naznačit v úvodu – buď přímo, nebo jako inspiračního zdroje. – Byli jsme tu svým způsobem při výzkumech v jisté nevýhodě proti badatelům cizím…

Všimněte si, že vedle subjektivizujícího slovesa soudím (které je – podobně jako myslím, domnívám se apod. – jedním z nejběžnějších modalizačních výrazů, a bývá i u autorů, kteří nemají sklon modalizovat) objevuje se v ukázce vícekrát zeslabující adjektivum jistý/určitý, dvakrát partikule snad a fráze svým způsobem (míval ji v oblibě profesor B. Havránek, jak si asi někteří čtenáři pamatují). Hodí se tu dodat, že se v téže Romportlově monografii poměrně často objevuje jiný charakteristický modalizační prostředek, a to užívání kondicionálu, například:

Kromě těchto rozdílů by tu mohl být pokládán za vedlejší … i rozdíl v trvání šumu, který by poněkud výrazněji mohl vystoupit zvláště v souhláskách závěrových. Schéma postihující strukturu této vlastnosti by pak bylo…

To, jak je míra modalizace závislá na textovém žánru, pěkně dokládají některé texty J. Vachka. Úvod jeho anglicky proslovené prezidentské přednášky na zasedání Societas Linguistica Europaea v r. 1971 je přímo ukázkově prostoupen omluvným postojem:

I know only too well how much I expose myself to the danger of being accused to be again humming the same, old tune. I do not want to deny that the research into the problems of written language and into its particular status, as opposed to that of spoken language, has been of the subjects repeatedly attracting my attention. And each time I was fairly and honestly convinced I would never take up the subject again. My only excuse for the repeated breaches of this good intention rests on an argument the importance of which, I believe, can hardly be disputed away.

Český překlad (který jsem pořídil) dá ještě výrazněji vystoupit onomu omluvnému postoji, tak obratně a elegantně stylizovanému:

Vím až moc dobře, do jaké míry se vystavuji nebezpečí, že budu obviněn z toho, že si zase pobroukávám starou melodii. Nechci popírat, že výzkum problémů psaného jazyka a jeho specifického statusu, v protikladu k statusu mluveného jazyka, je předmětem opětovně upoutávajícím mou pozornost. A pokaždé jsem byl zcela poctivě přesvědčen, že se tím předmětem už nikdy nebudu zabývat. Má jediná omluva za opětovné porušování tohoto dobrého úmyslu záleží v jednom argumentu, jehož důležitost, jak věřím, lze stěží oddiskutovat.

Vybraně omluvným tónem, byť jiného odstínu, je nesena i jedna z Vachkových recenzí. Hned v úvodu se výrazně ozývá ohleduplná zdvořilost, předjímající možné pocity kritizovaného autora:

[89]It is only natural that a handful of modest marginal remarks which we can submit here today cannot do anything like full justice to the said monograph.

Žánrovou podmíněnost tu dosvědčuje ta okolnost, že v jiných Vachkových pracích – anglických i českých – nalézáme většinou jen modalizaci umírněnou.

Pokud jde obecně o rozdíly mezi texty jednotlivých badatelů, lze je rozdělit do tří skupin (ovšem značně vágních): mírně, středně a silně modalizované. Tak jsem například zjistil, že ve sborníku Otázky slovanské syntaxe IV (1980) jsou příspěvky Greplův a Adamcův modalizovány silně (platí to i o jiných jejich textech), příspěvky Panevové a Hlavsy středně a příspěvky Čejky, Žaži i Barnetové a Skoumalové slabě, až velmi slabě. Nápadný je rozdíl mezi textem Greplovým a Čejkovým: Oba jsou si tematicky blízké (jde shodně o záležitosti modality), přitom však jsem na prvních osmi stránkách textu Greplova našel na 30 výrazů epistémické modality, kdežto v celém textu Čejkově, přibližně stejně dlouhém, takřka žádný. Zřejmě se tu projevuje další faktor, totiž rozdílnost teoreticko-metodologického přístupu.

Když jsem si prohlížel současnou lingvistickou produkci, ukázalo se mi kupříkladu, že zatímco Fr. Štícha celkem rád modalizuje, J. Kraus a S. Čmejrková jsou v modalizování dost střídmí. (U té je to poněkud překvapující, neboť styl jejích textů má jasně „měkký“ charakter a je orientován na čtenáře. Zřejmě autorka dosahuje těchto vlastností svých textů jinými stylistickými prostředky a postupy: lexikálními, syntaktickými i kompozičními, též aktuálním členěním.)

 

Zajímavé jsou texty našeho zesnulého kolegy O. Lešky. Vedle obvyklých prostředků pro epistémickou modalitu objevují se v nich poměrně často formulace typu o těchto systémech víme přece, že … – jak dobře víme je známo, že … – na tomto pozadí jsou dobře pochopitelné další změny Je však třeba pamatovat / mít na paměti / mít na mysli, že … Zmiňuji se o tom proto, že takovéto výrazy patří spolu s dalšími, jako pochopitelně / je pochopitelné, je zřejmé, je nasnadě, je jasné, že …, samozřejmě, evidentně, jak se dalo očekávat, ovšem, zdánlivě, ke skupině výrazových prostředků spíše metatextové, komentářové povahy se strategickou funkcí; autor se vžívá do pozice čtenáře a naznačuje mu, jak má jeho tvrzení brát, jak má k němu přistupovat apod. Je to trochu něco jiného než epistémická modalita, má to s ní však některé společné rysy. (Jedna italská badatelka mluví v těchto případech o „inferability assessment“.)

Vraťme se ještě na okamžik k užívání kondicionálu v případech, které lze dobře ilustrovat následující ukázkou z monografie J. Panevové z r. 1980:

U těchto jednotek bude patrně na místě užívat téhož symbolu pro funkci a formu spojené vztahem primárním. Tak by bylo možné konatele, subjekt a nominativ rozlišovat jen podle toho, zda jde o jednotku roviny tektogramatické, povrchově syntaktické nebo morfematické. Nebylo by pak nutné pracovat s víceméně redundantními pravidly převádějícími konatele na subjekt, subjekt na nominativ ap. Tam, kde jde o formy sekundární, zůstala by ovšem pravidla o změně jednotky v daném kontextu. – Toto pojetí … by se ovšem mělo uplatnit v co nejširší míře.

Takovýto výkladový postup je pro český vědecký diskurz charakteristický. Jak poznamenala S. Čmejrková v jedné z našich společných statí z r. 1997, má tento postup ráz úvahový, autor tu zvažuje a vyhodnocuje různé možnosti a hledá a nalézá mezi nimi svou vlastní cestu.

 

[90]8. Modalizace v textech klasiků Pražské školy

 

Na otázku, do jaké míry byly modalizovány texty klasiků Pražské školy, lze odpovědět stručně: jen nevýrazně – v pracích Mathesiových, Trnkových, Havránkových a Mukařovského se jen sem tam objevuje nějaké to obligátní myslím, soudím, podle mého mínění, zdá se mi, je možné, že …, snad apod. Je to v souhlase s jejich celkovým stylem, výkladovým postupem. Ten má charakter, který lze nazvat „tetický“: autor prostě svá zjištění, myšlenky a názory čtenářům předkládá, jako by říkal „Tak to je“, většinou ve výpovědích nemodalizovaných, ve větách s nemodifikovaným, jen konstatujícím slovesem v indikativu. Poněkud to překvapuje zejména u Mathesia, v jehož textech je ohled na čtenáře zřejmý. Ten se však projevuje asi v něčem jiném než v modalizaci, která by dodávala diskurzu diskusní charakter. Základním rysem textů tetického typu není ani tak to, že by byly „orientovány na autora“, jak se někdy uvádí (na rozdíl od textů anglosaských, orientovaných na čtenáře, a ve shodě s texty německými). Spíše jde o orientaci na sám výklad, tedy o snahu vyložit věc co nejdůkladněji a nejjednoznačněji, což u univerzitních profesorů lze chápat.

Trochu podrobněji jsem se zabýval diskurzem Havránkovým. Předem jsem věděl – tak jako nejeden z pamětníků –, že profesor Havránek byl vysloveně diskusní typ a že ve své řeči, ať už na seminářích nebo ve formálnějších diskusích, typicky užíval v poměrně značné míře zeslabujících modalizujících výrazů. Kdysi jsem si poznamenal tento několikanásobný „hedge“: Myslím si, že do určité míry by to jistým způsobem mohlo být správné. Zejména výrazy s adjektivem jistý, popřípadě určitý (jde o jistá nova, tyto okolnosti měly jistý podíl atp.) a obrat svým způsobem byly pro Havránkův diskurz příznačné, stejně jako „dialektický“ obrat z jedné strany sice …, avšak z druhé strany. Objevují se i v Předmluvě k jeho Studiím o spisovném jazyce z r. 1963, avšak ve vlastních vědeckých statích tohoto souboru a stejně tak v dalších jeho pracích je zeslabujících modalizátorů poskrovnu. Spíše se tam najdou výrazy, které zesilují autorovo přesvědčení o pravdivosti nebo správnosti předkládaného tvrzení, například je naprosto zřejmé, nepochybně, nesporně, jak jsme jasně viděli, není však vůbec pochyby o tom, že

Užívání těchto „emfatizátorů“ je však v souhlase se zřetelně deontickým charakterem mnoha Havránkových diskurzů. Myslím tím užívání modalizátorů pro nutnost nebo povinnost, resp. pro nedovolení či zákaz. Jde o výrazy typu musí/nesmí a naprosto nelze (takto generalizovat), tj. nesmí se, nemělo by se. Jeden výrazný příklad:

Dále nelze vůbec v jednotlivých pokusech o písemný záznam jazyka vidět hned již zjednodušujícím způsobem spisovný jazyk, na druhé straně nelze pochybovat o tom, že jeho úlohu celonárodní plnil často jednotný jazyk mluvený…

Tak třeba v článku o vývojových zákonitostech spisovných jazyků formuloval Havránek několik obecných zásad, které vyjádřil většinou negativně a v mnoha případech s užitím výrazu nelze (právě uvedený příklad je jedním z nich). Myslím si, že se v tom projevuje Havránkův polemický styl.

V textech z let poválečných bývá tento deontický sklon často zaměřen jinak: Vzhledem k Havránkovu postavení v tehdejší české lingvistice, k jeho činnosti organizační [91]mívají tu výrazy typu musí, měl by smysl direktivní, jako třeba v těchto větách: Správný pohled na jazyk musí však mít na zřeteli nejen současný stav jazyka, ale i … – I na tomto úseku musí naše jazykovědná pracoviště plnit základní badatelské úkoly

Tato drobná zjištění jen potvrzují starý poznatek, že jazyk, a tím spíše styl či rétorika bývají obrazem člověka i doby.

 

LITERATURA

 

BROWN, P. – LEVINSON, S.: Politeness. Some Universals in Languge Usage. Cambridge University Press, Cambridge 1987.

CONTE, M.-E.: Epistemico, deontico, anakastico. In: A. G. Ramat – G. C. Galèas (ed.), From Pragmatics to Syntax. Modality in Second Language Acquisition. G. Narr, Tübingen 1995, s. 3–10.

ČMEJRKOVÁ, S.: Normy vědeckého dorozumívání. In: Termina 94. Liberec 1995, s. 66–70.

ČMEJRKOVÁ, S. – DANEŠ, F.: Academic writing and cultural identity: the case of Czech academic writing. In: A. Duszak (ed.), Culture and Styles in Academic Discourse. Berlin – New York 1997, s. 41–62.

ČMEJRKOVÁ, S. – DANEŠ, F. – SVĚTLÁ, J.: Jak napsat odborný text. Leda, Praha 1999.

DANEŠ, F.: The relation of Centre and Periphery as a language universal. TLP, 2, 1966, s. 9–21.

DANEŠ, F.: O intuici v jazyce a jazykovědě. In: J. Stachová – J. Nosek (ed.), Intuice ve vědě a filosofii. Filozofický ústav AV ČR, Praha 1993, s. 134–146.

DANEŠ, F.: Jazyk vědy. In: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 1997, s. 68–83.

DANEŠ, F. – ČMEJRKOVÁ, S.: Territoriale und kooperative Prinzipien in der Wissenschaftssprache. In: S. Höhne – M. Nekula (Hrsg.), Sprache, Wirtschaft, Kultur. Deutsche und Tschechen in Interaktion. Iudicium, München 1997, s. 163–188.

EINSTEIN, A.: Ideas and Options. New York 1954.

GREPL, M. (ed.): Otázky slovanské syntaxe, IV. Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1979.

GREPL, M. – KARLÍK, P.: Skladba češtiny. Votobia, Olomouc 1998.

HOFFMANNOVÁ, J.: Stylistika a … Trizonia, Praha 1997.

HOLTON, G.: The Scientific Imagination. Case Studies. Cambridge University Press, Cambridge 1978.

HOLTON, G.: Věda a antivěda. Academia, Praha 1999.

HYLAND, K.: Hedging in Scientific Research Articles. J. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1998.

KRAUS, J.: K vývojové dynamice vědecké komunikace. In: Termina 94. Liberec 1995, s. 81–94.

KIEFER, F.: On defining modality. Folia linguistica, XXI, 1987, s. 67–94.

KRUPIČKA, J.: Renesance rozumu. Český spisovatel, Praha 1994.

LAKOFF, G.: A study of meaning criteria and the logic of fuzzy concepts. Chicago Linguistic Society Papers, 8, 1972, s. 183–228.

LEECH, G.: Principles of Pragmatics. London 1983.

MATHESIUS, V.: Deset let Pražského lingvistického kroužku. SaS, 2, 1936, s. 137–145.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. In: B. Havránek – J. Mukařovský (ed.), Čtení o jazyce a poezii. Melantrich, Praha 1942, s. 13–104.

MERTON, R. K.: The Sociology of Science. Chicago University Press, Chicago 1973.

MULKAY, M. K.: Science and the Sociology of Knowledge. Allen and Unwin, London 1979.

MYERS, G.: The pragmatics of politeness in scientific articles. Applied Linguistics, 10, 1989, s. 1–35.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Post-Structural Approaches to Language. University of Tokyo Press, Tokyo 1978.

SCHMIDT, R.: Review of „Questions of politeness: Strategies in social interaction“. RELC Journal, 1980, 11, s. 100–114.

QUIRK, R. et al.: A Comprehensive Grammar of the English Language. Longman, London 1985.

URBANOVÁ, L.: Modification of the illocutionary force. BSE, 22, 1996, s. 63–69.

[92]WEINRICH, H.: Wissenschaftssprache, Sprachkultur und die Einheit der Wissenschaft. In: H. L. Kretzenbacher – H. Weinrich (Hrsg.), Linguistik der Wissenschaftssprache. W. de Gruyter, Berlin – New York 1995, s. 155–172.

ZADEH, I. A.: A fuzzy-set interpretation of lingustic hedges. Journal of Cybernetics, 2, 1972, s. 4–34.

ZIMAN, J.: Public Knowledge. An Essay Concerning the Social Dimension of Knowledge. Cambridge University Press, Cambridge 1974.

 

R É S U M É

Modalization in scientific discourse

First, the author discusses the connection between science and communication, pointing out the fact that the scientific knowledge appears as an incessant interactive communicative process, in which linguistic articulation and formulation play a substantial role. The following sections analyse the employment of epistemic modalization (its different degrees) in Czech scientific texts, partly in comparison with English ones, and deal with the specific modal phenomenon of „hedging“ (i.e. subjective mitigation of the assertive power of utterance) and with its means of expression in more detail. The author points up the usefulness and even necessity of epistemic modalization in scientific discourse. On the material of Czech texts from the domain of linguistics, he shows how the different extent of the use of modalization in particular texts or cases depends on several objective as well as subjective conditions. Nevertheless, in general, the Czech scientific discourse reveals tendency towards a relatively high degree of modalization.


[*] Tento článek je upraveným zněním přednášky proslovené v Jazykovědném sdružení v Praze 14. října 1999. Moje výklady zde navazují na dvě cizojazyčné stati, které jsme publikovali se Světlou Čmejrkovou v r. 1997 a na naši společnou knihu z r. 1999. Proto se sluší, abych svůj dnešní výklad věnoval své spoluautorce k jejímu jubilejnímu roku 2000.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 2, s. 81-92

Předchozí Otakar Mališ: Josef Filipec jubilující

Následující Nikolaj P. Savický: O jazyce, společnosti a funkcích