Teorie optimality a aktuální členění věty

Eva Hajičová

[Articles]

(pdf)

Optimality theory and Topic-Focus articulation

1. Jedním z nových přístupů k lingvistické teorii, který nachází stále větší ohlas u badatelů s různým gramatickým zázemím, je tzv. teorie optimality (Optimality Theory, OT), zformulovaná poprvé ve studii Prince a Smolenského (1993). Čeští lingvisté měli možnost se s jejími principy seznámit díky přednáškám J. Bresnanové (v cyklu Centra Viléma Mathesia v Praze v listopadu 1998), která zdůraznila návaznost nové teorie na pojem příznakovosti. Tento pojem, v americké lingvistice ovšem spojovaný především se jménem R. Jakobsona, poskytl výchozí inspiraci pro nové zpracování, ve kterém místo původní binární opozice zaujímá celá hierarchie, totiž částečně uspořádaná soustava mluvnických omezení.

Nový přístup byl uplatněn nejdřív na popis a rozbor fonologie, postupně však došlo i na problematiku morfologie a základů syntaxe (viz zejm. Barbosa et al., 1998); nejnověji se objevuje snaha ve světle OT studovat i aktuální členění věty (AČV). Cílem naší stati je posoudit možnost aplikace OT na AČV češtiny, přičemž se orientujeme na závislostní syntax (na rozdíl od dosavadních uplatnění OT, založených primárně na gramatikách frázových).

 

2. Základní principy OT

Gramatický komponent OT se skládá ze dvou částí:

(i) z procedury GEN, která generuje množinu konkurentů (candidate set, reference set), tj. různých „podob“ věty (nebo jiné jazykové jednotky), ze kterých se vybírá podoba optimální; podobou se tu rozumí vnější tvářnost věty obohacená o prvky jejího strukturního zápisu;

(ii) ze specifikace metriky (specificity), na jejímž základě se optimální podoba vybírá; metrika je dána soustavou omezení (constraints), která jsou alespoň částečně uspořádaná od slabších k silnějším; omezení se chápou jako porušitelná (violable); jestliže podoba věty např. porušuje omezení X, ale neporušuje žádné omezení silnější, přičemž každá jiná podoba věty s danou strukturou porušuje některé omezení silnější než X, pak porušení X není žádnou deviací a daná podoba je popsána jako optimální (the best is good enough).[1]

Schematicky lze gramatický komponent OT navazující na lexikálně funkční gramatiku (LFG) J. Bresnanové znázornit tabulkou 1 (na s. 168). LFG zde vybíráme jen pro ilustraci; mezi autory využívajícími OT jsou i zastánci jiných gramatických formalismů, kteří na vstupu do GEN pracují např. se strukturami danými tzv. Head-Driven Phrase Structure Grammar (HPSG), nebo minimalistickou teorií Chomského (tam množinu konkurentů tvoří kombinace S-struktury a logické formy) atd.

[162]GEN se chápe jako univerzální, jazykově nezávislá procedura; totéž platí pro soustavu omezení; jazykově specifická je jejich hierarchie, v tabulce naznačená znakem >> (slabší omezení je vpravo).

V otázce, co patří do téže množiny konkurentů, se řada autorů shoduje na tom, že prvky patří do téže množiny právě tehdy, když sdílejí stejné vlastnosti na podkladové rovině (tj. ve funkční struktuře nebo v logické formě ap.). Jiní nepovažují za nutné sdílení všech vlastností (srov. ilustraci v tab. 1), ale zde se připojujeme ke stanovisku prvnímu.

 

3. Aplikace OT na AČV podle Choi

Prvním pokusem o systematický rozbor AČV z hlediska OT je disertace Choi (1996), žákyně J. Bresnanové, která vychází z lexikálně-funkční gramatiky (vstupem do GEN je tedy funkční struktura a GEN obsahuje pravidla pro přiřazení struktur frázových); jako empirický materiál si vybrala němčinu a korejštinu. Při vyhodnocování konkurentů pracuje se dvěma rysy, [NEW] a [PROM] (prominence, kontrast), vychází z bezpříznakového pořádku slov (canonical order, srov. pražský pojem systémového uspořádání), který se jazyk od jazyka může lišit, a snaží se zachytit vztah AČV a slovosledu. Předpokládá, že kanonický slovosled by měl být vymezen na základě tzv. funkční hierarchie rolí, ale se zjednodušením uplatňuje jen gramatické funkce, protože se omezuje na struktury tvaru ‘subjekt – nepřímý objekt – přímý objekt’.

AČV zachycuje na základě pojetí E. Vallduvího, ve kterém je základ (ground) rozdělen na východisko (topic) a chvost (tail), což zhruba odpovídá českému členění na vlastní (popř. jen kontrastivní) základ a ostatní prvky základu; navíc rozlišuje Choi i ohnisko kontrastivní a „kompletivní“. Kontrastivnosti odpovídá rys PROM (prominence) a ohnisku rys NEW (nová informace), takže se pracuje s kombinací dvou distinktivních rysů, viz tab. 2 (na s. 168).

Rozdíl mezi kontrastivním a kompletivním ohniskem můžeme ilustrovat na příkladech (1) a (2):[2]

(1)	(Co si Honza koupil?) Honza si koupil OCTAVII.
(2)	(Koupil si Honza Felicii?) Honza si koupil OCTAVII!

Předpokládá se, že ve větě (1) jde o ohnisko kompletivní, zatímco ve větě (2) je ohnisko kontrastivní. Zůstává otevřenou otázkou, zda jsou obě věty rozlišeny i druhem ohniskového přízvuku.

Autorka rozbírá příklady jako (3) a (4), které podle ní dokládají, že rozdíl mezi oběma druhy ohniska je pro němčinu relevantní: v gramaticky správných klauzích (3)(a) a (b) jde o kontrastivní ohnisko, zatímco klauze (4), s kompletivním ohniskem, je nepřijatelná.

(3)	(a) Ich glaube, daß Hans das BUCH dem Mann gegeben hat, nicht die ZEITUNG.
	(b) Ich glaube, daß Hans nur das BUCH dem Mann gegeben hat.
(4)	(Was ist passiert?) *Ich glaube, daß Hans das BUCH dem Mann gegeben hat.

Formulace omezení je založena na autorčině hypotéze o jednom typu přemísťování, tzv. scrambling, v němčině: vychází se z toho, že prvky základu (ground) se mohou [163]přemísťovat, přičemž východisko (topic) se přemísťuje snadněji než chvost (tail) a ohnisko se může přemístit, jen pokud je kontrastivní. Omezení jsou pak formulována takto:

NEW: prvek s rysem –New musí předcházet prvek s rysem +New

PROM: prvek s rysem +Prom musí předcházet prvek s rysem –Prom

Další omezení jsou prozodická:

+N’: umísti větný přízvuk (high pitch accent) na prvek s rysem +New

*X’: neumísťuj na daný prvek žádný větný přízvuk

Třetí skupina relevantních omezení se týká bezpříznakového pořádku slov:

CN1:	Větný člen s funkcí subjektu (SUBJ) musí být strukturně prominentnější než členy ostatní (non-SUBJ).
CN2:	Všechny členy kromě SUBJ musí být uspořádány ve shodě s funkční hierarchií složek věty: objekt nepřímý – objekt přímý – objekt předložkový – příslovečné určení.

Tato omezení se v uvedeném pojetí OT uplatňují na výstup procedury GEN, na jejímž vstupu je funkční struktura věty, pro náš příklad je to predikát geben a jeho argumenty Hans (SUBJ), der Schüler (nepř. obj.) a das Buch (př. obj.).

Procedura GEN vytváří povrchové podoby se všemi šesti permutacemi těchto tří argumentů a pro každou permutaci umísťuje větný přízvuk na jedné nebo více z možných pozic (nepočítá přitom s přízvukem na slovesu, ale uvádí podobu bez větného přízvuku).[3] Pro větu s uvedenou strukturou tedy je na výstupu z GEN množina 48 konkurentů:[4]

1.	a.	daß Hans	dem Schüler	das Buch	gegeben hat
	b.	daß Hans	das Buch	dem Schüler	gegeben hat
	c.	daß dem Schüler	Hans	das Buch	gegeben hat
	d.	daß das Buch	Hans	dem Schüler	gegeben hat
	e.	daß dem Schüler	das Buch	Hans	gegeben hat
	f.	daß das Buch	dem Schüler	Hans	gegeben hat
	c.	daß dem Schüler	Hans	das Buch	gegeben hat
	d.	daß dem Schüler	das Buch	Hans	gegeben hat
	e.	daß das Buch	Hans	dem Schüler	gegeben hat
	f.	daß das Buch	dem Schüler	Hans	gegeben hat
2.	a.	daß HANS	dem Schüler	das Buch	gegeben hat
	b.	daß HANS	das Buch	dem Schüler	gegeben hat
	c.	daß dem Schüler	HANS	das Buch	gegeben hat
	atd.
3.	a.	daß Hans	dem SCHÜLER	das Buch	gegeben hat
	atd.
[164]5.a. daß HANS			dem SCHÜLER	das Buch	gegeben hat
		atd., až po
8.	f.	daß das BUCH	dem SCHÜLER	HANS	gegeben hat

Protože autorka (podobně jako J. Bresnanová) počítá s tím, že AČV je součástí funkční struktury, pracuje už na vstupu do GEN se strukturou, ve které jsou obsaženy kladné nebo záporné hodnoty rysů New a Prom. Na výstupu z GEN je tedy vždy jen menší množina konkurentů, podle toho, jaké hodnoty uvedených rysů byly na vstupu.

Pro příklad (5), ve kterém je celá obsahová klauze ohniskem (Choi tu odhlíží od otázek přízvuku), tzn. všechny prvky mají rysy +New, –Prom (nejde o kontrastivní ohnisko), vytvoří GEN množinu konkurentů uvedenou (s vynecháním slovesa a spojky) pod (6).

(5)	(Was ist passiert?) Ich glaube daß Hans dem Schüler das Buch gegeben hat.
(6)		PROM	CN1	NEW	CN2
==>	Hans dem Schüler das Buch
	Hans das Buch dem Schüler				*
	dem Schüler Hans das Buch		*
	das Buch Hans dem Schüler		*		*
	dem Schüler das Buch Hans		**
	das Buch dem Schüler Hans		**		*

V (6) jsou uvedena výše zmíněná omezení (uspořádaná od nejsilnějšího k nejslabšímu) a hvězdičky označují jejich porušení (popř. i dvojnásobné); šipkou je naznačeno, že jako optimální byla vybrána ta podoba, kde není porušeno žádné omezení. Příklad (7) ukazuje, že porušení slabšího omezení neruší optimálnost, pokud všechny ostatní konkurenty porušují omezení silnější. V tomto příkladu jde o kontrastivní ohnisko a autorka předpokládá i ‘prominentní’ východisko; protože rysy argumentů jsou vymezeny, jak se uvádí v (8), je z množiny konkurentů (přesněji řečeno, z té její podmnožiny, která vyhovuje výše zmíněným prozodickým omezením +N’ a *X’) uvedené v (9) vybrána ta podoba, která porušuje jen nejslabší dvě omezení, totiž NEW a CN2.

(7)	(Was hat Hans dem Schüler gegeben? die Zeitung?) Ich glaube daß Hans das BUCH dem Schüler gegeben hat (nicht die ZEITUNG).
(8)	Hans (–New, +Prom), dem Schüler (–New, –Prom), das Buch (+New, +Prom)
(9)		PROM	CN1	NEW	CN2
	Hans dem Schüler das BUCH	*
==>	Hans das BUCH dem Schüler			*	*
	dem Schüler Hans das BUCH	**	*
	das BUCH Hans dem Schüler		*	**	*
	dem Schüler das BUCH Hans	**	**	*
	das BUCH dem Schüler Hans	*	**	**	*

 

4. Aplikace OT na češtinu

Při uplatnění OT na popis a rozbor AČV v češtině chceme ovšem vzít v úvahu úplnou klasifikaci druhů doplnění slovesa a jejich systémové uspořádání (viz Sgall et al., 1986; Hajičová – Sgall, 1987). Počítáme s těmito základními předpoklady:

(i) podkladový (hloubkový, tektogramatický) slovosled je dán stupnicí výpovědní dynamičnosti (CD) a je v obecném případě relevantní pro sémantiku věty (např. vě[165]ta Francouzštinu studuju PO NEDĚLÍCH nebo PO NEDĚLÍCH studuju francouzštinu má jiné pravdivostní podmínky než Po nedělích studuju FRANCOUZŠTINU);

(ii) podkladový slovosled uvnitř ohniska odpovídá systémovému uspořádání;

(iii) větný přízvuk je na vlastním ohnisku, tj. na nejdynamičtějším prvku věty;

(iv) vlastní základ (nejméně dynamický člen) může mít hodnotu kontrastivní, což je vyjádřeno specifickým druhem přízvuku.

Pokud jde o to, jak co nejvhodněji vybrat vstupní údaje procedury GEN, vycházíme z toho, že k nim patří všechny rysy přítomné v podkladové struktuře věty (včetně podkladového slovosledu), viz závěr odd. 2; prvky množiny konkurentů se pak svým významem neliší. V OT je snaha charakterizovat podoby vět jako specifické, bez volné variace, což opět připomíná klasická stanoviska Pražské školy: neexistují věty úplně synonymní, resp. lze předpokládat, že se různé podoby liší aspoň stylovou hodnotou. Aniž bychom chtěli tento požadavek absolutizovat (pokud jde o možnou existenci výjimek), vede nás to mj. k zavedení rysu odpovídajícího Mathesiovu ‘subjektivnímu pořadu’; počítáme tedy ve vstupu do GEN s rysem vyznačujícím danou větu (její stavbu) jako ‘emotivní’ (E).[5]

Ačkoli pro němčinu a pro angličtinu je patrně nutné rozlišovat mezi ohniskem kontrastivním a jiným, pro češtinu s takovou opozicí nepracujeme (předpokládáme, že ohnisko je tu vždy svým způsobem kontrastivní, že jde o výběr mezi alternativami).

Množina omezení, se kterými pro češtinu chceme pracovat, může tedy být vymezena takto:

(10)	A.	Hlavní větný přízvuk je jen na nejdynamičtějším členu ohniska.
	B.	Povrchový slovosled je uspořádán ve shodě s podkladovým.[6]
	C.	Určité sloveso následuje za prvním členem, který ho rozvíjí.[7]
	D.	Tzv. frázový (stoupavý) přízvuk je jen na kontrastivním členu základu.[8]
	E.	Má-li věta rys E, je ohnisko na prvním místě věty.[9]
	F.	Vlastní ohnisko (nejdynamičtější člen) je na konci věty.
	G.	Kontrastivní člen základu je na začátku věty.[10]

Hierarchie omezení je dána tím, že podoba, která porušuje slabší omezení, neztrácí možnost být optimální; všechny ostatní podoby totiž mohou porušovat omezení sil[166]nější, a tím být optimálnosti zbaveny. Pokud ovšem existuje v množině konkurentů taková podoba, která neporušuje žádné omezení, je evaluována jako optimální.

Předběžně můžeme předpokládat, že výše uvedená omezení jsou částečně uspořádána, tedy hierarchizována, jak je uvedeno v (11):[11]

(11)	A, E, D, G >> C, F >> B

Při tomto postupu by např. věta se slovesem na druhém místě vyšla jako optimální, kdežto věta se slovesem na hranici základu a ohniska (či jinde) by byla vyloučena, popř. by mohla být za optimální uznána při speciálních podmínkách vyjádřených nějakým dalším omezením; přicházelo by to v úvahu např., pokud by bylo možné doložit, že nejen vlastní základ této věty, ale i následující substantivum před slovesem má platnost kontrastivní části základu; to by další empirický výzkum pravděpodobně nepotvrdil, takže musíme počítat s tím, že v propracovanější verzi budou omezení B a C stejně silná. Protože OT nevylučuje, že uspořádání omezení je jen částečné, byla by tato stejná síla dvou omezení dobře možná; obtíž je však v tom, že stejná síla těchto omezení tu může vést k tzv. volné variaci, k synonymii, tedy k existenci dvou podob se stejným stupněm „optimálnosti“, k neexistenci optimální podoby jediné.[12] Každé z obou omezení B a C totiž může být porušeno podobou věty s danou hloubkovou strukturou (na rozdíl od dvojice omezení A a E, u kterých shoda síly nevadí, protože prvkem jedné množiny konkurentů může být porušeno vždy jen jedno z nich).

Evaluační proceduru uplatňující výše uvedená omezení můžeme ilustrovat příkladem, jehož tektogramatický zápis, tj. vstup do GEN (s mnoha zjednodušeními), je uveden v (12); symbol T tu označuje nekontrastivní člen základu, C jeho kontrastivní člen, F člen ohniska; číslicemi vyznačujeme podkladový slovosled:

(12)	Jarda.Ag.C.1 Lidka.Adr.T.2 číst.F.3 pohádka.Pat.F.4

Odpovídající výstup z GEN (množinu konkurentů) můžeme charakterizovat tímto náznakem (zde už vynecháváme funktory a uvádíme povrchové tvary slov):

(13)	(a)	(i)	Jarda.C.1	Lidce.T.2	čte.F.3	pohádku.F.4
			Jarda.C.1	Lidce.T.2	pohádku.F.4	čte.F.3
			Jarda.C.1	čte.F.3	Lidce.T.2	pohádku.F.4
			Jarda.C.1	čte.F.3	pohádku.F.4	Lidce.T.2
			Jarda.C.1	pohádku.F.4	Lidce.T.2	čte.F.3
			Jarda.C.1	pohádku.F.4	čte.F.3	Lidce.T.2
		(ii)	Lidce.T.2	Jarda.C.1	čte.F.3	pohádku.F.4
			Lidce.T.2	Jarda.C.1	pohádku.F.4	čte.F.3
			atd.
		(iii)	čte.F.3	Jarda.C.1	Lidce.T.2	pohádku.F.4
			čte.F.3	Jarda.C.1	pohádku.F.4	Lidce.T.2
			atd., až po:
	[167](iv)		…
			pohádku.F.4	čte.F.3	Lidce.T.2	Jarda.C.1
		Dále:
		(b)	Jarda.C.1	Lidce.T.2	čte.F.3	POHÁDKU.F.4
			atd.
		(c)	Jarda.C.1	Lidce.T.2	ČTE.F.3	pohádku.F.4
			atd.
		(d)	Jarda.C.1	LIDCE.T.2	čte.F.3	pohádku.F.4
			atd.
		(e)	JARDA.C.1	Lidce.T.2	čte.F.3	pohádku.F.4
			atd.

Následují skupiny po čtyřiadvaceti permutovaných členech postupně se dvěma, třemi a čtyřmi intonačními centry (IC), s jedním až čtyřmi kontrastivními přízvuky (KP), pak s jedním IC a jedním KP, s dvěma a třemi IC a jedním KP, pak s dvěma IC a dvěma KP, s jedním IC a dvěma i třemi KP.

Evaluační proceduru ilustrujeme na podmnožině konkurentů, které vyhovují dvěma z nejsilnějších omezení, totiž omezením A a D:

(14)					A	E	D	G	C	F	B
	Jarda.C1	Lidce.T.2	čte.F.3	POHÁDKU.F.4					*
	Jarda.C1	Lidce.T.2	POHÁDKU.F.4	čte.F.3					*	*	*
	Jarda.C1	čte.F.3	Lidce.T.2	POHÁDKU.F.4							*
	Jarda.C1	čte.F.3	POHÁDKU.F.4	Lidce.T.2						*	*
	Jarda.C1	POHÁDKU.F.4	Lidce.T.2	čte.F.3					*	*	*
	Jarda.C1	POHÁDKU.F.4	čte.F.3	Lidce.T.2					*	*	*

O dalších šestičlenných podmnožinách jen dodejme, že omezení B a G jsou tu porušena všude, někde je porušeno i C a/nebo F. To znamená, že jako optimální vyjde podoba porušující jen nejslabší princip B (viz (14), třetí řádek, tedy věta Jarda čte Lidce POHÁDKU).

Další příklad ilustruje subjektivní pořad a využívá tedy omezení E (opět dodáváme, že bude ovšem nutné podmínky pro výskyt subjektivního pořadu, nejen na prvním místě věty a možná i s přítomností kontrastivního členu základu, podrobně prostudovat, než by bylo možné přesně je omezeními zachytit).

(15)	JARDA čte Lidce pohádku.

Věta (15) porušuje jen slabá omezení F a B; její různé permutace jsou jistě oprávněně vyloučeny tím, že porušují omezení silnější, totiž G.

Bylo by možné náš soubor omezení obohatit např. na základě podmínek týkajících se umístění adjektiva před substantivem i v případech, kdy je adjektivum dynamičtější, nebo dalších odchylek povrchového slovosledu od podkladového (postavení příklonek, neprojektivit spojených se vztažnými a tázacími zájmeny atd.). Podobně by měly být zpracovány i otázky nulového podmětu, popř. vůbec pronominalizace aj.

 

5. Podněty přinášené TO a otevřené otázky

Viděli jsme (srov. pozn. 4.), že množiny konkurentů jsou značně rozsáhlé (a byly by ještě rozsáhlejší, pokud bychom chtěli postupy OT uplatnit na celý soubor výrazových prostředků odpovídajících tektogramatickým rysům). Nejsou míněny jako sou[168]část jakéhosi modelu činnosti mluvčího nebo posluchače, ale jen jako abstraktní složky systému vymezujícího soubor vět daného jazyka. Projevuje se tu tendence známá z jiných teorií, např. z Chomského přechodu od množství generativních pravidel k podstatně obecněji formulovanému aparátu principů a parametrů (popř. později minimalistické teorie). Jde o to, nahradit nutnost formulace mnoha generativních pravidel (s problémy jejich uspořádání aj.) deklarativně, neprocedurálně formulovanými omezeními. Vztah mezi výchozími (podkladovými) strukturami a povrchovými prostředky jejich vyjádření by pak mohl být popsán daleko přehledněji, úsporněji.

Zůstává ovšem otevřenou otázkou, zda bude možné tento vztah v celé šíři popsat právě hierarchií omezení, se kterou pracuje OT. K tomu by bylo zapotřebí zpracovat (jak se to v rámci OT už do značné míry děje) i takové prostředky jako pádové a jiné koncovky, předložky a jiná pomocná slova atd. Zajímavé podněty tu jistě bude možné získat z prací autorů, kteří tím nebo oním způsobem opozici příznakovosti zpracovávali tak, že dichotomii nahrazovali vztahy složitějšími (R. Jakobson, J. Kuryłowicz, M. Dokulil a další).

Pokusili jsme se tu jen předběžným způsobem naznačit, že OT otvírá určité možnosti, jak popsat a rozebrat i ty aspekty větné stavby, které těsně souvisejí s výstavbou promluvy, a tedy ukazují i na struktuře věty, jaký základní význam má interaktivní povaha jazyka.

 

VSTUP DO GEN	VÝSTUP Z GEN		OMEZENÍ	VÝSTUP
u LFG:	u LFG:	a>>b>>c	vybraný
neplně	dvojice	(optimální)
specifikovaná	<f-struktura,	kandidát
f-struktura	c-struktura>
GF1 […]	SUBJ […]2		SUBJ […]2
TNS […]	TNS […]		TNS […]
PRED […]	PRED […]		PRED […]
GF2 […]	OBJ […]5		OBJ […]4
	SUBJ […]2
	TNS […]
	PRED […]
	OBJ […]4
	atd.

Tab. 1.

Schéma gramatického komponentu OT v LFG

Pod f-strukturou se tu rozumí funkční (tj. predikátově-argumentová) struktura LFG, c-struktura je struktura složková, GF_i je obecné označení gramatické funkce (které může být na výstupu z GEN specifikováno jako Subjekt, Objekt, Adresát atd.), TNS a PRED jsou atributy pro kategorii času a pro predikát věty, dolní index u hranatých závorek odkazuje k příslušnému uzlu ve složkové struktuře věty a tři tečky v hranatých závorkách nahrazují konkrétní hodnoty jednotlivých atributů.

 

	Topic	Contrastive focus					Tail	Completive focus
PROM	+		+		–		–
NEW	–		+		–		+

Tab. 2.

 

[169]LITERATURA

 

BARBOSA, P. – FOX, D. – HAGSTROM, P. – MCGINNIS, M. – PESETSKY, D. (ed.): Is the Best Good Enough? Optimality and Competition in Syntax. The MIT Press, Cambridge, Mass. 1998.

HAJIČOVÁ, E. – SGALL, P.: The ordering principle. Journal of Pragmatics, 11, 1987, s. 435–454.

HAJIČOVÁ, E. – PARTEE, B. H. – SGALL, P.: Topic-Focus Articulation, Tripartite Structures, and Semantic Content. Kluwer Academic Publishers, Dordrecht 1998.

HYE-WON CHOI: Optimizing Structure in Context: Scrambling and Information Structure. PhD Thesis. Stanford University 1996.

SGALL, P.: Vlastní téma, diatéma a stupně dynamičnosti. SaS, 47, 1986, s. 193–207.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – PANEVOVÁ, J.: The Meaning of the Sentence in Its Semantic and Pragmatic Aspects. Reidel, Dordrecht 1986.

 

R É S U M É

Optimality theory and Topic-Focus articulation

A brief outline of Optimality Theory is given and its principles are tentatively applied to a description of the topic-focus articulation of the sentence as developed in the framework of Functional Generative Description. The following basic assumptions are taken into account:

(i) the underlying order of the elements of the sentence (their communicative dynamism, CD) is semantically relevant,

(ii) the CD of the elements in the focus part of the sentence obeys the so-called systemic ordering (i.e. a canonical ordering of the complementations of the head word),

(iii) the main pitch accent is on the last element of the focus (i.e. the element with the highest degree of CD),

(iv) a contrastive part of the topic carries a special pitch accent (diferent from the main pitch accent).

 

It is concluded that the OT approach offers a declarative counterpart of what has been handled as movement rules (on the way from the TRs to the morphemic level). On the other hand, TFA theory might enrich the current treatment of the information structure in OT in the following points:

(i) a specification of the canonical order in the terms of systemic ordering, which can be defined for a rich range of arguments and adjuncts,

(ii) an account of the placement of the verb (in Topic or in Focus),

(iii) the recognition of the Focus possibly consisting of more elements (more than a single constituent),

(iv) a reflection of the semantic relevance of TFA: the elements of the sentence are generated ‘in situ’.

Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK
Malostranské nám. 25, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 61 (2000), number 3, pp. 161-169

Previous Tomáš Hoskovec: Pražský lingvistický kroužek 1997/1998–1998/1999

Next Petr Karlík: Hypotéza modifikované valenční teorie